Z hisrorie bigbítu na Rakovnicku 5 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Hlavní nabídka
Band
Přejít na obsah
Od Smolařů k Mandragoře
 
Na počátku všeho byl chaos, který zavládl v řadách renomované rakovnické bigbítové skupiny Smolaři poté, co její bývalý kytarista a kapelník Jaroslav Grinc prohlásil, že jako autor názvu kapely zakazuje svým někdejším spoluhráčům, aby ho nadále používali. Psal se prosinec 1966. Vraťme se však na skok ještě o rok, dva zpět.
V oněch letech začaly v třináctitisícovém okresním městě Rakovníku růst bigbítové skupiny jako houby po dešti. K průkopnickému Jantaru přibyli Termiti, Kytarová skupina SVVŠ, The Blue Cancers neboli Modří raci, Šmidl Boys, The Farmers a ještě některé další  kapely, jejichž snaha však navždy zůstala utajena ve čtyřech zdech zkušebny, což byla většinou nějaká zapadlá sklepní místnost nebo stará prádelna.
Jedna z talentovaných skupin se začala v roce 1965 formovat také v národním podniku Autobrzdy. Přesněji řečeno při jeho Závodním klubu ROH. Hlavní postavou nové skupiny byl sólový kytarista Jaroslav Grinc. Dalšími členy kapely se stali doprovodný kytarista Jindřich Průcha, bubeník Zdeněk Havelka a sóloví zpěváci Vilma Zusková a Jaroslav Hejda. Byl to Grinc, kdo vymyslel název Smolaři, kdo určoval repertoár a byl hnacím motorem skupiny. V této první etapě své činnosti neměli Smolaři stálého basového kytaristu a na tomto postu zaskakoval každý, kdo měl chuť si zahrát a uměl držet baskytaru v ruce. Několik kšeftů hráli dokonce bez basové kytary, což je u bigbítu, jak uznáte, průšvih. Tak to ale v oněch pionýrských dobách chodilo.
Na jaře roku 1966 začaly ve skupině narůstat rozpory mezi Jaroslavem Grincem a ostatními členy, kterým se nelíbilo, že Grinc bere veškeré rozhodování do svých rukou. Roztržka vyvrcholila těsně před letními prázdninami, kdy uražený kapelník od Smolařů odešel a jeho místo zaujal Josef  Holibka. Nakrátko se objevila zpěvačka Dana Hálková, která vyměnila Vilmu Zuskovou. Po odchodu Grince však kapela začala stagnovat, a tak není divu, že na podzim 1966 odešel i Josef  Holibka. Smolaři stáli před zásadními personálními změnami.  Vyřešili je elegantně na způsob oblíbené dětské hry Škatulata, hejbejte se! Doprovodný kytarista Jindřich Průcha a sólový zpěvák Jaroslav Hejda zůstali na svých postech. Stávající bubeník Zdeněk Havelka se ujal sólové kytary, z Kytarové skupiny SVVŠ přišel baskytarista a zpěvák Milan Tyburec a za bicí nástroje usedl Průchův kamarád Václav Matějka. „Do kapely mě přivedl Jindra Průcha,“ vzpomíná na svůj příchod ke Smolařům Václav Matějka. „Bydleli jsme blízko sebe, a tak jsme se dobře znali. Já jsem se tehdy věnoval soutěžnímu tanci. Pro budoucí hru v kapele mi pomohlo, že nám tehdejší taneční mistr pan Alois Bílek pouštěl pro rozcvičení skladby Rolling Stones, třeba The Last Time, Come On, Get Off Of My Cloud a mnohé další. Takže díky tanci jsem měl repertoár „Stounů“ hodně pod kůží. Dobré bylo, že jsme na basu získali Milana Tyburce. Milan do té doby hrál na SVVŠ s Míšou Pleskou, Milanem Horníkem a bubeníkem Jirkou Lukášem. Jejich repertoár byl díky Míšovi Pleskovi orientován především na Beatles. Přestože Milan Tyburec byl intonačně super a jejich věci zpíval velmi dobře, měl raději drsnější projev Micka Jaggera z Rolling Stones. Takže příchodem Milana dostalo všechno vyhraněnější formu a repertoár Smolařů jsme začali stavět na tehdy progresívním stylu rhythm and blues. Repertoár určovali hlavně Milan Tyburec a Zdeněk Havelka, já vymejšlel bejkárny.“
Zkoušelo se hlavně v Domě osvěty. Než ale stačila nová sestava Smolařů vejít v povědomí širší veřejnosti, přišel onen nešťastný – šťastný prosinec roku 1966. Na jeho počátku zformoval Jaroslav Grinc novou skupinu, v níž vedle něj hráli Ivan Mikšovic na doprovodnou kytaru, Vladimír Lankaš na baskytaru a Libor Laun na bicí. Krátce před Štědrým dnem oznámil Grinc Havelkovi a Průchovi, že si bere zpět pro svou kapelu název Smolaři, protože ho vymyslel a má na něj autorské právo. Ve skutečnosti šlo zřejmě především o to, že název Smolaři byl mezi rakovnickými bigbítovými fandy známý, a Grinc se domníval, že se s ním jeho nová skupina snadněji uchytí. Opak byl ale pravdou. Grincova parta ještě několik měsíců živořila na periferii zájmu posluchačů, až se někdy v roce 1967 definitivně z rakovnické rockové scény ztratila. To však nic neměnilo na faktu, že původní skupina byla náhle postavena před nutnost změnit svůj název. Po usilovném přemýšlení, zavrhování jednoho nápadu za druhým, zvítězil nakonec návrh Milana Tyburce, aby se skupina jmenovala Mandragora. Podle svědectví Václava Matějky se tak stalo v posledních dnech roku 1966 cestou z vinárny Dělnického domu. Z Tyburce nové jméno skupiny vypadlo někde v prostoru mezi chrámem svatého Bartoloměje a 2. ZDŠ. Kdo by si byl tenkrát pomyslel, jaká slavná tradice právě vznikla…
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, výpověď Václava Matějky)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2020. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah