Z hisrorie bigbítu na Rakovnicku 6 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Hlavní nabídka
menu
Přejít na obsah
Vítkova bigbítová kariéra

Jedním z oceněných hudebníků, kteří byli 19. října uvedeni do Dvorany slávy rakovnického bigbítu, byl i Vítek Široký. Byl první bigbíťák z našeho okresu, který podepsal profesionální smlouvu a muzikou se nějaký čas živil. Svoji bigbítovou kariéru popisuje v internetových Vítkových novinách v kapitole Poutě. S laskavým Vítkovým svolením (a s drobnými stylistickými úpravami) přinášíme výňatky z jeho úžasného vyprávění i na našich stránkách…
 
Založení a sláva Termitů
Během dvanáctiletky jsem ve volném čase působil v kapele, kterou jsme se spolužáky Jardou, Pepou a Sašou založili a pojmenovali ji Termiti. Byl jsem z kapely tím nejméně školeným hudebníkem. Saša si již přivydělával transponováním skladeb pro místní orchestry. Uměl hrát na piano i na bubny. Na ty hrál i v naší kapele. Jarda suverénně hrál na klavír jak klasickou hudbu, tak swingové skladby, chodil dlouho do hudebky, kterou vedla, jestli se nepletu, jeho maminka. V kapele hrál na doprovodnou kytaru. Pepa měl hlubší hudební kořeny. Jeho bratranec zpíval v opeře v Národním divadle v Praze. V kapele se Pepa chopil baskytary. Já jsem byl ex-harmonikář a teprve v šesté třídě jsem objevil kouzlo kytary. Zato jsem si však díky svým bratrancům z Prahy a s příchodem Laxíku začal osvojovat plno skladeb, kterých jsem měl koncem základní školy již hodně nacvičeno. A nejen těch – i těch ze Semaforu, od Olympicu a jiných českých interpretů. Tak jsem v naší kapele zpíval hodně sól a při tom hrál na sólovou kytaru.
Začátkem dvanáctiletky jsem si našetřil na kytaru Jolanu, černou s bílými ornamenty, poloakustickou a hlavně s elektrickým snímačem zvuku strun. Zamiloval jsem se do ní natolik, že jsem pro ni ušil i obal. Kvůli tomu jsem se od své máti naučil šít na šicím stroji. Koupil jsem brčálově zeleně zbarvenou pytlovinu a na obal jsem přišil jakési popruhy, abych kytaru mohl nosit na zádech jako batoh a tak se přemísťovat na svém motocyklu Pionýr. Bral jsem kytaru také na různé zájezdy, do hor a na plavecké závody. Při jednom z návratů z plavání – vzal jsem to z Prahy rychlíkem, který nestavěl v Berouně, jen zpomalil – jsem z něho i s kytarou vyskočil. Málem jsem se zabil. Odnesla to kytara, kterou jsem rozlámal.
Neodrazen jsem v Rakovníku Na Sekyře, možná díky Sašovi, který bydlel poblíž, objevil jednu truhlářskou dílnu. Na tlustou fošnu jsem jim nakreslil obrys a oni lupínkovou pilou vyřízli křivky toho, co se stalo tělem mé nové kytary. Tělo jsem natřel černou barvou, připevnil jsem k němu krk z torza mé původní kytary (ten se zázrakem v Berouně nezlomil), elektrický snímač zvuku a struny. Se zatajeným dechem jsem struny utáhnul a sledoval, zda se krk neodlomí. Vydržel. Přestože kytara díky plné fošně vážila jako pytel cementu, no, přeháním, ale mnohem víc, než ta předešlá dutá, bral jsem ji všude s sebou a stala se mou nedílnou společnicí na příští tři roky. Ještě jsem však potřeboval zesilovač a reproduktor, aby ji bylo slyšet. Zesilovač jsem si nechal nějakým odborníkem v Rakovníku postavit. Abych mohl za drahé součástky a jeho práci zaplatit, našetřil jsem si na to z velké části odříkáním obědů ve školní jídelně, na které mi rodiče finančně přispívali. Možná právě proto jsem se stal na celý život vychrtlým. Původní reproduktor jsem si půjčoval od promítačky filmů ve škole, až do doby, kdy jsem její zástrčku omylem vsunul do zásuvky 220 V sítě ve zdi místo do svého zesilovače. Následovala ohromná rána, výbuch, který reproduktor zničil. Musil jsem koupit nový vnitřek, a tak školu odškodnit. Při té příležitosti jsme si s Pepou koupili dvě velké bedny od rádií, zamontovali do nich repráky, já do své vložil i zesilovač, přidali jsme tenké železné nohy a byli jsme vybaveni.
Začali jsme zkoušet ve třídě SVVŠ (dnešního gymplu) a pak vystupovat na nedělních tanečních zábavách v rakovnickém Dělňáku, v mé obci (v Křivoklátě – pozn. T. B.) v Hotelu Sýkora i v místním kině. Vzpomínám si, jak tam Pepova basa, zapojená do velikého tlampače, naše hlasy roztřásla tak, že zpěvu nebylo naprosto rozumět, ale to nám vůbec nevadilo. Hlavně, že jsme dělali veliký randál. Začali jsme zajíždět na různé zábavy po rakovnickém okrese a dokonce i na nějakou soutěž. Docela jsme se stali jednou z prvních vyhlášených bigbítových kapel na Rakovnicku.
Konkurz do kapely Pijáci.
Začátkem září 1965 jsem se poprvé na dlouhou dobu vzdálil od své rodiny, 360 kilometrů na východ vzdušnou čarou. Neuviděl jsem ji až do vánoc. Nebylo mi ani osmnáct let. Tak začala má studia na Vysoké škole dopravní v Žilině (VŠD).
Po počátečním rozkoukání se, seznámení se se spolužáky a prostředím školy jsem se začal zajímat o možnostech připojit se k nějaké kapele. Chybělo mi hraní a zpívání na veřejnosti. Přechodem do Žiliny jsem musel opustit bigbítovou skupinu Termiti v Rakovníku. Štěstěna se na mě usmála. Hned začátkem září 1965 jsem se dozvěděl o konkurzu do místní kapely The Drinkers (Pijáci). Skupina, skládající se ze starších studentů VŠD, byla již zaběhlá. The Drinkers hráli každou neděli v tančírně podniku Slovena, nacházející se mezi železniční tratí a řekou Váhem. Potřebovali nového kytaristu a zpěváka, jenž by nahradil původního, který ze školy odešel. Na konkurzu jsem zahrál a zazpíval tři osvědčené bítlsárny a bylo rozhodnuto.
Následující neděli jsem s The Drinkers už hrál. Začal jsem se seznamovat s hlavním zpěvákem Jurajom Šebom, zvaným Sačmo, a s kapelníkem Ladislavem Keprdou. Oba byli nejméně o tři roky starší než já. Padli jsme si do noty. Na Sačmovi se mi líbilo, že dokázal být veselý a vtipný, aniž k tomu potřeboval mít vypito. To na rozdíl od ostatních členů kapely. A také od našeho publika. Během našich vystoupení byly běžné pitky končící bitkami. Každou neděli tekla na sále krev. Připadalo mi to, jako kdybych dorazil někam na Divoký západ. Radši jsem se víc věnoval studiu a muzice jsem věnoval čas jen při zkouškách a nedělních vystoupeních.

Vyhazov a nové působiště
Po Vánocích, strávených doma na Křivoklátě a lyžováním se svými kamarády na Božáku, jsem se zase v novém roce 1966 vrátil do Žiliny. Tam jsem se dozvěděl nepříjemnou zprávu. Vedení VŠD vyhodilo ze školy tři členy kapely The Drinkers. Včetně kapelníka. Prý pro neprospěch, obžerství a výtržnictví. Aby skupina nezanikla, odcházející Ladislav Keprda mě poprosil, zda bych vedení kapely nepřevzal. Výzvu jsem se zatajeným dechem přijal. I Slovena záhy The Drinkers ze svého sálu vyhostila, a nezbylo, než si v zimě 1966 hledat nové působiště. To se nám podařilo ještě v lednu, kdy jsme se se zbytkem kapely a několika novými členy přemístili do centra Žiliny, na Františkánské náměstí poblíž kostela, do sálu Stavebního podniku. Ten měl kapacitu pro 110 lidí, malou šatnu, pult pro občerstvení a krátkou chodbu. Po prvních několika představeních, kdy se dostavily davy fanoušků, a kapacita sálu byla mnohokrát překročena, mi začalo být jasné, že budu muset udělat nějaký pořádek. Aby nedocházelo k bitkám uvnitř, najímal jsem tři vyhazovače s tím, že nemuseli platit vstupné. Postupně jsem začal zaměstnávat své spolužáky. Mimo ty hromotluky jsem dbal o to, aby byl někdo u dveří a vybíral vstupné. Další spolužák přebíral v šatně oblečení (venku byl sníh) a třetí provozoval malé bistro. To jsem den předtím zásobil pivem, limonádami, zákusky, Tatrankami a cigaretami. Vše jsem nakupoval za své prostředky v obchodu poblíž Mariánského náměstí a do sálu Stavebního podniku přepravoval na svém Pionýru.    K financování toho všeho jsem zavedl se členy kapely na tu dobu neobvyklou dohodu: Zaručil jsem každému pevnou odměnu, která nebude vázána na to, kolik se vybere na vstupném. Vzal jsem tím na sebe velké riziko. Dále jsem musel vést tak zvaný blok, odvádět poplatek zřizovateli a poplatek okresnímu kulturnímu středisku. V bistru jsme prodávali zboží za dvojnásobek toho, za co se dalo koupit v obchodě. Spolužák, který dělal v šatně, si mohl nechat to, co vybral. Kamarádovi, který vybíral vstupné u vchodu, jsem nařídil, aby sál zavřel, když bylo uvnitř přes 340 lidí. Jaké jsme tehdy měli vstupné, to už si nepamatuji. Vím však, že opatření dobře fungovala, krev uvnitř sálu už netekla, opilci se rvali jenom venku. A co bylo z ekonomického hlediska nejdůležitější, na vstupném se vybral dostatek peněz, abych mohl hudebníkům proplatit slíbené honoráře, odvést poplatky a ještě aby zbylo na příští týden na zásobení bistra. Tak jsme pokračovali v pohodě až do června, do ukončení našeho prvního ročníku na VŠD.
Sirius 1966 Vítek Široký je uprostřed
Lano od skupiny Sirius
Po návratu do Žiliny po prázdninách začátkem září 1966 mě zaskočil kamarád Ičko s jeho bratrem Milanem (Ivan a Milan Drozdovi – pozn. T. B.), kteří založili v té době už fungující žilinskou skupinu, kterou pojmenovali Sirius Beat. Poznali jsme se asi půl roku předtím, když jsem sháněl nové působiště pro The Drinkers. Ičko pracoval ve Stavebním podniku a pomohl nám tehdy k sálu tohoto podniku. Nyní se mě snažili oba bratři zlanařit z The Drinkers do svého Siriusu. To by ale nejspíš znamenalo zánik The Drinkers.
Velkým lákadlem byla nádherná nová červená kytara, na kterou hráli špičkoví hráči Olympicu i jiných, tehdy už proslavených bigbítových kapel. Kytaru by mi poskytl Dům odborů v Žilině, v jehož obrovském sále bychom ve sloučené sestavě pod názvem Sirius začali od září vystupovat. Když jsem viděl, že po odchodu několika hudebníků nebude vůbec snadné The Drinkers obnovit, navíc nadále působit v sále Stavebního podniku bude problematické, dohodl jsem se se zpěvákem Jurajom Šebom a bubeníkem Borisem Rolkem, o odešli jsme k Siriusu. The Drinkers tak šli ke dnu. Novým kapelníkem se stal Ičko.
Nová skupina Sirius měla šest členů (Juraj Šebo – zpěv, Vítek Široký – sólová kytara, zpěv, Ivan Drozda – doprovodná kytara, Milan Drozda – baskytara, Juraj Sivák – tenorsaxofon, klarinet, tárogató) a Boris Rolko – bicí – pozn. T. B.). Hned jsme začali zkoušet na Malé scéně v „Odboráku“ a posléze vystupovat na pravidelných nedělních čajích na Velké scéně. Od začátku jsme měli viditelný úspěch a sál byl pravidelně nabitý tance- a hudbychtivými nadšenci, jak místními, tak i studenty VŠD. Postupem času popularita kapely rostla. Základ našeho repertoáru tvořily bítlsárny (uměl jsem jich v té době odzpívat už asi třicet). Sačmo Juraj uměl plno Elvisovek včetně mrskání boky (to hodně působilo na holky). Hráli jsme také plno písniček od populárních českých kapel a skladatelů, od Šlitra a Suchého ze Semaforu, od Olympicu a dalších.
V té době se objevila i moje vlastní skladatelská tvorba. Jako první optimistická písnička „Jí“. Následovala píseň „To, co chci ti eště říct“, kterou jsem si léčil svůj mindrák. A v lednu 1967 „Vzpomeň si děvče, na ten den“, coby reakce na mé zamilování. Z května 1967 pochází nihilistická „Já se tě ptám“. Má tvorba pokračovala i nadále.
Mezitím už v roce 1966 započaté uvolňování v zemi začalo dělat místním i moskevským komunistům starosti. I my, studenti v Žilině, jsme se začali politicky angažovat. V Klubu studentů VŠD na sále v prvním patře menzy byly pořádány večery poezie, koncerty (i Sirius tam hrával) a přednášky.  I já jsem se zapojil. Také do nahrávání programů pro mladé v Československém rozhlasu, když z Prahy přijel redaktor Brabec. Osobně jsem se asi nejprovokativněji proslavil tvorbou svých zvukových Nezávislých novin a jejich tajným vysíláním. Natáčel jsem je s kamarády na svůj magnetofon spolu s oblíbenými písničkami.
Patnáctiminutový program jsme spouštěli přes velký reproduktor z balkonu vedle menzy na studentských kolejích. Pamatuji si, jak jsem se po spuštění magnetofonu šel dolů zamíchat mezi shromažďující se studenty a poslouchal jejich reakce. Také abych byl jinde, kdyby přišla hlídka na naši zamčenou cimru tu nedovolenost zarazit a pachatele zatknout. Nikdy se jim to ale nepodařilo, i přes opakovaná vysílání. V tom nadšení nám nedocházelo, že někdo již mapoval angažující se výtržníky a dělal záznamy do jejich kádrových posudků.

Na svatbě u Kysuce
Druhý rok studií na VŠD probíhal v pohodě. O Vánocích jsem se zase sešel s kamarády na Božáku. Silvestra jsem tam už tentokrát nestrávil. Musel jsem být zpět v Žilině, hrát s kapelou. Tehdy jsem poprvé viděl o půlnoci závějemi pokrytou podlahu střepy z číší, které rozjaření silvestrovští hosté vrhali přes hlavu za sebe.
I v roce 1967 jsem pokračoval ve skládání písniček. V kapele Sirius vystřídal Milana Drozdu nový baskytarista Vlasto Greššo, zvaný Gazda. Přinesl do repertoáru zajímavé orientální melodie a harmonie. Stále častě jsme jezdili na koncerty. Začal jsem sledovat, kolik času věnuji studiu a kolik muzice. Dokonce jsem si z toho dělal graf. Z probdělých šestnácti hodin denně připadly na studium včetně přednášek čtyři hodiny, na jídlo a ostatní činnosti dvě, a na ponoření se do hudby deset hodin.
Občas jsem zajel do Martina na plachtění. Utkvěl mi v paměti jeden let, při kterém jsem –
zatímco jsem pilotoval – usnul. Bylo to po třídenní svatbě někde u Kysuce. Ne, že bych se já ženil, ale přizvali naši kapelu. Když svatebčané vyšli z kostela, začali jsme hřmotně vyhrávat. Vyhnali nás. Hudli jsme totiž ještě na hřbitově obklopujícím kostel. Venku za vraty bylo vše v pohodě. Kráčeli jsme v čele dlouhého průvodu asi tři kilometry do vesnice nevěsty. Tam jsem zíral, jak se obrovský tlustý dubový stůl prohýbal. Byl naložený snad několika metráky jídla na pohoštění. Vyhrávali jsme na dvoře. Další den se to opakovalo. Třetí den jsme nemohli najít našeho saxofonistu. Byl objeven v příkopě poblíž autobusové zastávky. Vedle něj byl jeho futrál vycpaný kusy masa. Sedl jsem na autobus a za dvě hodiny jsem byl v Martině. Pak jsme při vleku ve větroni k Malému Kriváni přeškubli vlečné lano. To bylo, když jsem usnul.

Pražské jaro, okupace a protest-songy
V lednu 1968 jsem složil písničku „009“. Přicházelo Pražské jaro. Socialismus s lidskou tváří. Zdálo se, že po dvaceti letech útisku přijde doba skutečné demokracie. Na podzim roku 1968 jsme začali čtvrtý ročník žilinské VŠD, jako by se nic nedělo. Většina z nás tajně věřila, že okupační vojska brzy odtáhnou a budeme se moci vrátit k liberalizaci našich životů.
Začalo období, kdy jsem začal psát protest-songy. V listopadu 1968 jsem složil a se Siriusem jsme v „odboráku“ veřejně hráli „Rusové běžte domů“ (zpíval jsem tu píseň v angličtině, a protože tomu nikdo nerozuměl, tak mě nezavřeli). V lednu 1969 následovala písnička „Jane“ o mé pomyslné (kvůli invazi) mrtvé přítelkyni. V březnu jsem složil a zpíval v angličtině „Byl jsem znásilněný“. To už ale panty normalizace naší společnosti byly pěkně utažené.
První profesionální smlouva
Se Siriusem jsme se zúčastnili předváděcí nahrávky ve studiu Slovenského rozhlasu v Bratislavě. Jezdili jsme na koncerty a kamarádi nás přesvědčovali, že jsme tak dobří jako Beatles či Rolling Stones. Koncem března jsme tomu snad začali věřit a možná proto jsme intenzívně rozjeli kampaň, abychom získali pro kapelu Sirius angažmá na Západě. Dělali jsme další nahrávky, nakoupili jsme kostýmy. Profesionální fotograf Tomáš Písecký nás v nich v různých seskupeních vyfotil na zámku Budatín. Nechali jsme si vytisknout dopisnice a obálky s hlavičkou Sirius Music Group. Rozesílali jsme nabídky impresáriům v Německu a Holandsku. Toho jsem se zhostil hlavně já, díky své angličtině.
Koncem jara 1969 se nám povedlo získat smlouvu na jeden rok do Holandska přes koncertní kancelář Lou van Rees na ulici Weesperstraat v Amsterdamu. Jejími klienty byli např. i slavní Frank Sinatra, Louis Armstrong a mnozí další slavní interpreti.
Museli jsme vyřešit, jak legálně vycestovat se všemi našimi nástroji a aparaturou. V té době nešlo jen tak sebrat se a jet. Museli jsme získat výjezdní víza a služební pasy. Na ty měl v českých zemích monopol Pragokoncert a na Slovensku Slovkoncert. Museli jsme se de facto stát zaměstnanci Slovkoncertu a bez jakéhokoli jeho přičinění mu naši těžce získanou smlouvu předat. Slovkoncert vyžadoval, abychom mu ze svých výdělků v zahraničí odváděli patnáct procent.

Směr Holandsko
Začátkem léta 1969 jsme měli všechny dokumenty vybavené tak, abychom koncem července mohli vycestovat. Hudební smlouva s Lou van Reesem začínala od 1. srpna ve městě Hoorn, severně od Amsterdamu. Do Čech na letní prázdniny jsem se nevracel. Se Siriusem jsme se mezitím z „odboráku“ přesunuli do honosného hotelu Polom, naproti žilinskému nádraží, kde jsem i do odjezdu bydlel a každý večer tam se Siriusem hrál v hlavním sále.
Abych roční výjezd mohl uskutečnit, musel jsem na rok přerušit studium na VŠD a požádat o odklad výkonu vojenské služby. Obojí se mi zdárně povedlo zařídit. Naložili jsme naši aparaturu a nástroje do několika větších beden a odeslali je vlakem do Holandska. Co jsem vlastnil soukromě, se vešlo do jednoho menšího kufříku. Pro jistotu jsem si vzal s sebou všechny své doklady, které jsem tehdy měl. Občanku, řidičský průkaz, studijní index (knížečku se započítanými absolvovanými kurzy se známkami), osobní a služební pas, mé letecké deníky a pilotní průkaz. Mimo pár oblíbených knížek a osobního prádla se mi do kufříku vešel můj magnetofonový nahrávač Tesla B4,  vážící jen 6,8 kg. Sirius se tehdy skládal ze členů Ičko, Ďuri, Ondrej, Marcel a já (Ivan Drozda, Ďuri Slovák, Ondrej Cinkota,
Marcel Mašlonka a Vítek Široký – pozn. T. B.). V noci na středu 30. července 1969 jsme vyrazili do Holandska.  Byli jsme rozrušení, co nás asi všechno čeká.

Angažmá v baru Maxim
Po nočním přestupu z rychlíku ze Žiliny v Praze na rychlík do Kolína nad Rýnem jsem chvíli bděl. Pomyslel jsem na svůj domov. Nejblíže jsem mu byl, když jsme projížděli Zdicemi směrem na Západ. Ani ve snu mě nenapadlo, že se do své vsi překrutě dlouho nebudu moci podívat. Až po dvanácti letech, kdy mi bylo už třicet čtyři let…
Zóny ostnatých drátů nás vyprovodily do Německa. Katedrála v Kolíně nad Rýnem se na nás shovívavě usmívala, když jsme hledali přestup na vlak do Amsterdamu a odtamtud posléze na místní vlak do Hoornu. Z technicko-hudebního hlediska bylo hraní se Siriusem v letech 1969 až 1970 vyvrcholením naší kariéry. Díky honorářům z hraní jsme si konečně mohli dovolit opatřit špičkové vybavení – aparaturu, mikrofony, nástroje a dokonce zakoupit na přesuny a skladování všeho jeden mikrobus.
Hudební bar Maxim v Hoornu se nám hned od začátku zalíbil. Byla to správná hospoda se skvělou atmosférou. Tam jsme měli hrát každý večer dlouho do noci na malém pódiu uprostřed sálu. Shledání s majitelem proběhlo v pohodě. Měl pro nás u různých soukromníků zajištěné ubytování. Zprvu v plovoucím domě zakotveném v kanálu Turfhaven. Místní publikum nás přijalo nadšeně. Byli jsme rarita. Možná snad také díky plakátům majitele Maximu šla fáma, že bude vystupovat komunistická rokenrolová kapela. Nechali jsme fanoušky při tom. Po několika týdnech vystupování nás potkala pohroma. Rozjaření tanečníci zvrhli tác se džbány piva rovnou do našeho hlavního zesilovače pro zpěv, a ten vyhořel.
Na pomoc nám přispěchala spřátelená holandská kapela z Amsterdamu. Zavezli nás do hudební prodejny, kde se dobře znali s majitelem. Za mezitím již vydělané peníze jsme si mohli hned zakoupit náhradní zesilovač. Postupem času jsme si přikoupili také mnohem kvalitnější reprobedny, aparát na modulování akustiky a skvělé mikrofony Shure a Byer. Také jsme od místní autodílny odkoupili použitý VW mikrobus. Nechali jsme ho nově natřít atraktivně červenou barvou s bílými doplňky. Každý měsíc jsme v něm putovali na jiné místo působení.
Na několik našich koncertů se přijeli podívat dokonce někteří z mých spolužáků z VŠD. Udržovali jsme kontakt s impresáriem v Amsterdamu. Přes něj jsme si zajišťovali naše další působiště. I když jsem nebyl kapelníkem, bylo na mně, jako jediného, který se dovedl s místními domluvit, tyto obchodní záležitosti zajišťovat.
Nastala také doba randění. Tři z pěti členů skupiny byli svobodní. Já mezi nimi. V průběhu podzimu jsem se setkal s Willy. V prosinci jsme se s kapelou museli povinně přemístit mimo Holandsko. To bylo kvůli pracovnímu povolení, které nám vyprchávalo.
Přejeli jsme do Duisburgu v hustě zabydlené části západního Německa. Na Štědrý večer jsem v našem mikrobusu vyrazil za Willy, sám, do 250 kilometrů vzdáleného Hoornu. Zažil jsem velké zklamání. Pro Holanďany tento den nic neznamenal. Ani další den (slaví mnohem více Mikuláše). Zase mě čekal dlouhý sólo přejezd nazpět do Německa.

Předčasný návrat domů
Blížil se konec roku 1969 a s ním první půlrok od výjezdu. Ženatým členům kapely Ičkovi a Ďurimu se začalo stýskat po manželkách a malých dětech, které zůstaly doma. Po Silvestru, stráveném hraním ještě v Duisburgu, jsme od ledna do dubna pokračovali zase v Holandsku.
Slušně jsme si vydělávali a zažívali mnohá dobrodružství. Měsíc v Den Burghu na ostrově Texel a dále v severní části Nizozemí ve Frieslandu. Působili jsme v menších městech Dokkum, Sneek a Heerenveen. Začali jsme si plnit i „hmotné“ sny. Někteří snili o tom, jak si přivezou domů svůj vlastní automobil. Ičko byl první, který si opatřil ojetého brouka Volkswagen. Ostatní se ho snažili následovat. Za zmínku stojí příhoda s tímto autem, kdy málem tři členové skupiny přišli o život. Bylo to ještě v době krutých mrazů. Ve volný den si Ďuri od Ička vypůjčil VW a spolu s Marcelem a Ondrejem jeli do sousedního města randit.
Vraceli se večer po klikatých silničkách na vrcholech hrází mezi polozamrzlými kanály. Vozovka byla pokrytá ledovkou. V jedné zatáčce neudrželi ve tmě směr a skutáleli se z hráze do kanálu. Málem se utopili. Až po zoufalé bitvě o život se jim povedlo prorazit okna a vylézt z auta, které přistálo na dně hlubokého kanálu střechou dolů.
Koncem dubna 1970, tři měsíce před vypršením platnosti výjezdního československého víza, padlo rozhodnutí kapely o návratu do ČSSR. Hlavním motivem byl stesk ženatých členů kapely po rodinách a dětech. Koncem dubna jsme měli jen občasné výjezdy na koncerty, sice zajímavé, ale málo výnosné. Nedalo se jimi tolik vydělat, jako celotýdenními angažmá. Při jedné z tancovaček nás organizátoři dokonce vyhostili z města, protože se jim kapela zdála příliš hlučná. A jako na vztek se neobjevovala na květen žádná celoměsíční smlouva. Ani Ičkovi viník nehody dosud nenahradil utopený VW. Prohlásil, že všechny své úspory propil a na zakoupení nového auta nemá. Na rozhraní dubna a května se napětí v kapele vyhrotilo.
Pro všechny tyto důvody se skupina rozhodla vrátit dříve nazpět na Slovensko. Ne však s úplně holýma rukama. Povedlo se nám zajistit si špičkovou aparaturu a mikrobus. A díky mému intenzívnímu vyjednávání s agenturou Lou van Rees během dubna 1970 se nám povedlo získat podepsanou smlouvu na další roční turné, od léta roku 1971 do léta 1972. Roční odmlka byla nutná kvůli holandským pravidlům pro vydávání pracovních povolení kapelám ze zemí vně Nizozemí. Členům kapely vyhlídka dalšího ročního angažmá dala naději své hmotné sny přece jen v blízké budoucnosti uskutečnit. Začali jsme balit a chystali jsme se na cestu nazpět. Tehdy jsem se rozhodl, že se do ČSSR nevrátím. Náhle jsem se stal nezvěstným a kapele jsem se ztratil…
Tři důvody, proč opustit vlast
Co všechno mě motivovalo k tomuto osudnému rozhodnutí? Co mě vedlo k tomu, opustit své rodiče, příbuzné, přátele, školu, létání, svou vlast a začít jinde?
Za prvé, uvědomil jsem si, že jsem se chtěl samostatně vyvíjet. Nechtěl jsem být ovládán a formován režimem, se kterým jsem bytostně nesouhlasil. Pokrok v našem letectví se mi jevil v dohledné době neuskutečnitelný. Navíc k tomu, abych vůbec mohl vykonávat nějaké vedoucí funkce v zaměstnáních, ke kterým mě VŠD připravovala, mě očekávala odpuzující nutnost stát se komunistou. Měl jsem obavy z perzekuce po návratu v rámci „normalizace“. Neměl jsem tušení, kolik škraloupů o mých protikomunistických aktivitách zaznamenala StB do mých kádrových materiálů. Ekonomicky mé rozhodnutí zůstat v Holandsku vůbec motivováno nebylo.
Za druhé, chtěl jsem přijmout výzvu uspět v jiných podmínkách – v jiné zemi, v jiném jazyku a kultuře. Tato výzva, i když se mi zdála obtížnější, než potýkání se s komunisty, mě přitahovala více a nakonec převážila.
Za třetí, byl jsem zamilovaný do Holanďanky Willy. Tu jsem nechtěl opustit a ani ona mě ne.

Pokus o únos
Setmělým přístavem v severoholandském Hoornu se válela mlha. Sirény u vstupu varovaly lodníky, když se za tmy ozvalo tlučení na dveře na ulici Achter op het Zand, naproti věznici.
Nečekanému příchozímu se zjevily vystrašené obličeje Willy a jejího otce. Byli to oni, ke kterým jsem se od kapely prvotně uchýlil a kde jsem se skryl.
Po vzrušeném šokujícím vysvětlení a poradě s otcem Willy jsme se ještě ten samý večer tajně vypravili do Frieslandu, do 85 kilometrů vzdáleného Sneeku. Věděl jsem, že naše kapela tam tráví svou poslední noc v Nizozemí. Potřeboval jsem najít náš mikrobus.  Zapomněl jsem v něm drahou věc – svůj osobní mikrofon Beyer.
Před půlnocí, v poslední dubnový den, jsme v boční uličce Frieswijkstraat ve Sneeku náš mikrobus objevili. Byl zaparkovaný, zamknutý a zablokovaný tak, aby s ním nemohl nikdo odjet. Byl plný drahocenné aparatury, nástrojů a našich zavazadel. Naštěstí jsem měl od něho náhradní klíče. S pomocí baterky jsem nalezl mezi aparaturou svůj mikrofon a vzal si ho. Kytaru, svůj podíl na nákupu všeho – mikrobusu, zesilovačů, atd., jsem kapele ponechal, coby odškodnění za předpokládané problémy čekající kolegy po návratu. Rovněž jsem kapele věnoval i díky mě vyjednanou a impresáriem podepsanou smlouvu na další roční turné v Holandsku.
Už jsme měli naše auto z Hoornu nadohled, když čirou náhodou z opačného směru přicházeli Ičko spolu s ostatními členy kapely. Asi z posledního flámu. Rozeběhli se a chňapli mě. Willy někam zmizela. Kamarádi mě dotáhli na blízkou policejní stanici. Ospalému policistovi jsem oznámil, že žádám o azyl. Ten mrknul na mé rozrušené pronásledovatele a bylo mu jasno. Mou žádost bez zaváhání přijal a vzal mě pod svou ochranu. Za pomoci mého překládání se policista dohodl s vedoucím kapely, Ičkem, a se mnou o sepsání smlouvy. Ičkovi šlo o mé zřeknutí se mikrobusu, který byl zaregistrovaný na mé jméno. Nakonec stačila jednoduše ručně psaná prodejní smlouva, prodej mikrobusu Vítkem Ičkovi. Razítko policie ve Sneeku a datum. Na policii jsem vyčkal ještě nějakou dobu, než jsem budovu opustil. Obával jsem se, že mě proti mé vůli členové kapely unesou nazpět do ČSSR. Naštěstí čekání na mě vzdali. Při pátrání v nočních ulicích Sneeku po vystrašené Willy, kterou jsem záhy našel, jsem je už nezahlédl. Ještě v noci jsme pak ve třech – otec Willy, ona a já – odjeli nazpět do Hoornu.
Druhý den ráno se kapela skutečně pokusila o můj únos. Před domem Willy zastavil červený mikrobus a členové skupiny mě hrozbami nutili, abych se k nim připojil. Dům jsem neopustil. Otec Willy jim vyřídil mé zamítavé stanovisko. Když bylo jasné, že se kamarádům nevydám, vyzval mě Ičko, abych mu aspoň předal služební československý pas. Dělal vše pro to, aby členové kapely nebyli perzekuováni, a po návratu mohl Slovkoncertu odevzdat pasy všech. Tak jsem mu svůj služební pas předal. Tím jsem odříznul svoji možnost navrátit se legálně do ČSSR. Ve služebním pasu bylo razítko výjezdní doložky, platné do konce července 1970. Naštěstí jsem ještě měl svůj osobní pas, ale bez víz. Z okna druhého patra domu jsem viděl, jak po dvouhodinovém dramatu červený mikrobus mizí v dáli. Hlava mi třeštila a měl jsem pocit, jako by mě do sebe vsávalo nějaké tornádo.
Willy Moeijes
Během podzimu 1969 při hraní se Siriusem v Hoornském tanečním baru Maxim nás začaly obklopovat shluky groupies. Jedna skupina tří dívek sedávala hned vedle našeho pódia. Z ní mě zaujala v té době asi sedmnáctiletá Willy. Skupinka přicházela pravidelně a postupem času ty tři holky naší kapelu doprovázely i do vzdálenějších míst Holandska, dokonce až na sever Frieslandu. Díky nim jsem se začínal přiučovat holandštině. Zaujalo mě, že dívky, přestože vychodily pouze základní školu, ovládaly i angličtinu. Hlavně touto řečí jsme se dorozumívali.
Na jaře 1970 jsem byl již pravidelným návštěvníkem rodiny Moeijes. Otec Willy to neměl lehké. Vychovával sám tři děti. Žena ho opustila, když byly malé. V době, kdy jsem přišel na scénu, se dvě z jeho dětí už osamostatnily. Otec žil sám s Willy. Živil se coby soukromník elektroinstalatér, od smlouvy ke smlouvě. Willy si vydělávala vypomáháním v domácnostech movitějších paní. Mé rozhodnutí nevrátit se do ČSSR zapůsobilo na Willy a její rodinu překvapivě kladně. Otec mě hned zaměstnal. Willy byla ráda. Ostatní sourozenci mě také přijali a navštěvovali jsme se.
Odkládal jsem odeslání té nejhorší zprávy ve svém dosavadním životě. Dopis rodičům, že se do ČSSR už nevrátím. Dopis jsem odeslal až v druhé půli května. Pokusil jsem se získat status uprchlíka. Navštívil jsem v Haagu úřad Organizace spojených národů a požádal jsem o vystavení cestovního pasu OSN. Slyšel jsem, že ho dávají utečencům. Pas OSN umožňoval bezvízové cestování do zemí, které byly a jsou signatáři smlouvy. Po několika týdnech mi přišla pozvánka k pohovoru. Dávali mi otázky na tělo. Ptali se, zda jsem byl ve smrtelném nebezpečí, aktivně pronásledovaný, zda mi v zemi mého původu hrozilo věznění, mučení, poprava, zda je nutné, aby mi status politického uprchlíka byl udělen. Výsledek mého jednání s úředníkem OSN byl záporný. Status uprchlíka jsem nezískal.
K tomu, abych se vůbec nějak mohl pohybovat legálně, mi zbyla možnost požádat holandské úřady o vydání cizineckého pasu, zvaného Vreemdelingen Paspoort. Žádost jsem v Hoornu podal. Vybavení mělo trvat dva až čtyři měsíce. Na ten pas se dalo cestovat do jiných zemí vně Holandska, ale do každé se muselo žádat o vstupní vízum. Pro cestu do ČSSR byl ale tento pas neplatný.
Až po měsíci a půl jsem dostal odpověď od svých rodičů. Byli rádi, že jsem konečně dal o sobě vědět. Otec mi vyzýval, abych své vlasti přišel pomoci. Máti mi ujistila, že bude ráda, když hlavně budu šťastný. Od členů kapely jsem žádné zprávy neměl, jim jsem nenapsal.

Zásah Státní bezpečnosti
Na podzim roku 1971 jsem se při jednom z průjezdů Amsterdamem zastavil v kanceláři hudební agentury Lou van Reese. Poinformovat se, zda zase zaměstnali někde v Holandsku kapelu Sirius, pro kterou jsem rok předtím s touto agenturou vyjednal a získal roční smlouvu.
Řekli mi, že se jim kapela neohlásila a tudíž že ji nikde nezaměstnali. Znepokojený jsem se rozhodl napsat kapelníkovi Siriusu Ičkovi do Žiliny.
Po měsíci a půl jsem od něho dostal krátkou zlostnou odpověď. Napsal, že jsem jim to svým útěkem pěkně zavařil. Žádné vysvětlení v dopise nebylo. Žil jsem pak delší dobu s pocitem viny a vzteku, že měli kvůli mně nepříjemnost. Až v průběhu další korespondence se začaly vyjasňovat nejasnosti a nedorozumění; a hlavně bylo zpět vzato počáteční nařčení, že jsem to byl já, kdo jim to „zavařil“.
Zde udělám výjimku z chronologického líčení a poskočím hodně dopředu, do let 1981 až 2007. Teprve tehdy jsme si s Ičkem a s ostatními členy kapely postupně osobně vše mohli vysvětlit. V květnu 1970, ihned po návratu kapely z Holandska do Žiliny, Sirius vyhodil z kapely viníka, který neodškodnil Ička za ztrátu auta a zkonfiskoval jeho podíl na mikrobusu a aparatuře. Najmul za něj a za mě náhradní hráče a nastudoval nový repertoár. Pokračoval ve vystupování v „odboráku“ a připravoval se na další výjezd na Západ. Na jaře 1971 předal Sirius podepsanou novou smlouvu od Lou van Reese Slovkoncertu, aby ten schramstnul nezasloužených patnáct procent výdělku kapely v tvrdých valutách. Slovkoncert zajistil výjezdní doložky a služební pasy. Poslední týden před odjezdem zabalil Sirius zase vše do beden pro odeslání. Tři dny před vycestováním ale udeřil blesk. Státní bezpečnost zabavila členům kapely již vystavené pasy a na pět let jim zakázala cesty do zahraničí. Prý pro podezření, že se z angažmá na Západě nehodlají navrátit zpět do republiky (zákaz se týkal Ivana Drozdy, Marcela Mašlonky a Ondreje Cinkoty – pozn. T. B.)
Ičko a ostatní byli v tom okamžiku na mě nejvíc naštvaní. Jejich sny vydělat si na auta a vrátit se triumfálně s nimi zpět na Slovensko se rozplynuly v dýmu. Uplynulo víc jak deset let, než jsme se osobně zase mohli setkat. A po dalších třiceti pěti letech, v dubnu 2007, jsme víc jak symbolicky mohli společně vystoupit na vzpomínkovém koncertu v Bratislavě přenášeném Slovenskou televizí.
Nu a co tedy bylo důvodem, proč v roce 1972 zkonfiskovala StB Siriusu pasy a znemožnila mu výjezd do ciziny? Když se v zimě 1970 tři členové Siriusu málem utopili, viník nehody prohlásil, že své úspory propil a na opatření náhradního auta neměl. Po počátečním zapírání své manželce v Žilině se však ukázalo, že si peníze ušetřil a zapřel je. A na Sirius zanevřel kvůli tomu, že mu zkonfiskoval podíl na mikrobusu a aparatuře, a navíc mu vyhozením z kapely znemožnil, aby si své vlastní auto během dalšího výjezdu na Západ koupil. Jak už to tak bývá, u anonymních telefonátů se jen velmi těžko prokazuje, kdo za nimi je. V průběhu příštích třiceti let se však členové Siriusu shodli na tom, že osoba, která v roce 1971 těsně před výjezdem Sirusu zatelefonovala na StB, byl nejspíš řidič onoho utopeného auta. Vztah mezi Siriusem a mnou se uzdravil. Do dnešního dne jsme zůstali přáteli.
Na mě osobně měla moje emigrace krutý dopad. Když vypršela doba, kdy bylo zřejmé, že se nevrátím, úřady mi sebrali Pionýra a mou mátí založený účet ve spořitelně, kam dlouhá léta přispívala. Po určité době, nyní si nepamatuji, kdy jsem se to vlastně dozvěděl, mě československé úřady odsoudily na deset měsíců nepodmíněně do vězení pro nevrácení se po vypršení platnosti výjezdní doložky.

Co dál?
V okamžiku rozhodnutí nevrátit se do ČSSR jsem měl naspořeno zhruba dva tisíce guldenů.
Úspory z dob hraní se Siriusem se mi rychle smrskávaly. Ptal jsem se sám sebe, „Mám najít nějakou jinou kapelu a připojit se k ní?“ Žádnou vhodnou kapelu jsem ale neznal. Z potřebného vybavení jsem vlastnil pouze jeden mikrofon. Žádnou kytaru, zesilovač, reproduktor. A navíc, profesionálním hudebníkem jsem se stát nechtěl. Cítil jsem, že dlouhodobé komerční působení by mou lásku k hudbě udusilo. Stát se sólo interpretem? Taková hvězda jsem zase nebyl. A navíc jsem neuměl jazyk nutný k vyplňování pauz mezi písničkami nějakým humorným povídáním.
A tak jsem pověsil muziku na hřebík a rozhodl se dokončit svá vysokoškolská studia. To už je ale jiná kapitola v mém životě…

*****
Vítek byl silná osobnost
Na působení Vítka Širokého ve skupinách The Drinkers a Sirius vzpomíná ve výpravné publikaci „Slovenský bigbít“ zpěvák Juraj Šebo.
„Vedoucí osobnost Drinkers Pavel Přemyslovský odešel v roce 1965 ze školy, jeho místo v plné míře zaujal Vítek Široký, také silná osobnost…
… Vítek Široký přinesl do kapely Sirius nový zvuk. Byl i schopný a vynalézavý technik, dokázal sestrojit amatérské echo i takzvaný chrchlavý zvuk baskytary, který ve skladbách Rolling Stones (Satisfaction), Small Faces (My Mind´s Eye), Troggs (Wild Thing) působil velmi zajímavě a autenticky. Skupina začala komponovat vlastní skladby, ale s anglickými texty. Tehdy převládal názor, že slovenština se pro bigbít nehodí. Angličtina byla považována za jakési esperanto rock and rollu. Angličtina patří rock and rollu jako italština opeře nebo francouzština k šansonu. Nemyslím si však, že slovenský či český jazyk nemá v rockové hudbě místo. Záleží na tom, jak se jazyk používá. Když se používá správně, není důležité, o jaký jazyk jde. Toho se držel i Vítek Široký, který komponoval skladby s vlastními texty – Pověz mi děvče, Já umírám, Měl jsem jeden sen. Členové kapely se ve vlastní tvorbě nechali inspirovat také lidovou písní. To se projevilo i na využívání lidových nástrojů, jakým bylo například tárogató…
… na závěr ještě vzpomínka ne jeden mimořádný koncert. Vystupovali jsme v Žilině, ale i na jiných místech. Vzpomínám si na památný koncert v Handlové, kde měl vystupovat původně pražský Olympic. Na poslední chvíli však Olympic vystoupení odřekl. Domácí pořadatelé narychlo pozvali Sirius. O změně programu informovali asi pětistovku diváků až těsně před vystoupením. To bylo překvapení nejen pro obecenstvo, ale i pro naši kapelu. Šli jsme na podium s maličkými dušičkami. Po první skladbě jsme však strhli publikum, které bylo naším výkonem nadšené, na závěr žádali stále nové a nové přídavky. Po koncertu nás přepadli místní fanynky a my jsme se cítili jako velké hvězdy…
Překlad ze slovenštiny Tomáš Bednařík
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Vítkovy noviny, kapitola Poutě, 4-6/2019; Ĺuboš Jurík – Dodo Šuhajda: Slovenský bigbít, Slovart, spol. s r. o., Bratislava, 2008)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2020. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah