Z historie bigbítu na Rakovnicku 11 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Hlavní nabídka
Band
Přejít na obsah
Mandragora – Na vrcholu

Na druhé Hit - show se představila Mandragora v nové, v pořadí už třetí transformované sestavě. Tentokrát nebyl řez tak dramatický jako v předchozím případě. V létě 1969 odešel do orchestru Luxor zpěvák Zdeněk Steidl. Přece jenom měl svým založením blíže ke střednímu proudu pop-music než k mersey-soundu, který začal ve skupině prosazovat kapelník Michal Pleska. Příklon Mandragory k mersey-soundu vedl o několik týdnů později i k odchodu Miloslava Černého, který se chtěl věnovat bigbítu, jaký razily skupiny Animals, Who, Creedence Clearwater Revival, Deep Purple nebo Led Zeppelin. Navíc cítil, že jako doprovodný kytarista není v Mandragoře plně využit. Jeho nová skupina The Undertakers, kde se ujal sólové kytary, patřila po další čtyři roky k nejvážnějším konkurentům Mandragory.
Po zredukování sestavy na čtyři hudebníky působila Mandragora ve stejném složení od listopadu 1969 až do května 1971. Dalo by se říct, že to byla její zlatá éra. Základní kádr skupiny tvořili Milan Horník (zpěv/perkuse), Michal Pleska (sólová kytara), Vlastimil Beneš (basová kytara), Libor Laun (bicí nástroje) a zvukař Zdeněk Košťál. Změnu doznala také aparatura. Místo dosud používaných Regentů se skupina vybavila kvalitnější aparaturou značky Dynasound.
 
Aparatura a nástroje
Udělejme v našem vyprávění malou odbočku a dejme slovo Michalu Pleskovi, který popisuje, na jakou aparaturu a na jaké nástroje Mandragora (než se vybavila na tehdejší dobu kvalitní značkou Dynasound) hrála.
„Velmi pozoruhodným nástrojem byla (a doufám, že pořád ještě někde je) kytara, kterou zhotovil Milan Horník. Hrál jsem na ní dva roky na dvanáctiletce. Vypadala opravdu pěkně. Coby basový zesilovač jsme používali magnetofon, který Dům osvěty zapůjčil Sašovi. Pochopitelně jsme ho úplně zničili.
S Mandragorou jsme používali reprobedny, které nám na zakázku vyrobil Ivan Beneš. Zesilovačů jsme měli fůru, protože nám každou chvíli vyhořely. Byly od firmy Tesla. Ty starší měli šedo-stříbrnou barvu a přezdívalo se jim Placka. Pak jsme měli jiné Tesla zesilovače, které byly černé, ale hořely taky dobře. Později jsme si koupili na zpěv aparaturu z východního Německa. Jmenovala se Regent. Jel jsem pro ni až do Mostu a musel jsem koupit vedoucímu obchodu s hudebními nástroji flašku koňaku.
Na pódiu jsme vždycky měli čtyři mikrofony, rovněž značky Tesla. Jistou dobu jsme ale zpívali přes Sennheisery, které vypadaly spíš jako ruční granáty. Za tu dobu, co jsem hrál s Mandragorou, jsme koupili 11, možná 13 mikrofonů. S notami to asi bude poněkud problematické, protože je rockové skupiny moc nepoužívají. Já jsem ale napsal několik partitur pro naše nahrávání v Ústí nad Labem a možná i pro plzeňské studio. Zcela mylně jsem se totiž domníval, že by to mohlo naše nahrávání usnadnit. Noty jsem dal, jestli se nepletu, do bílé skříně v předsíni v našem bytě Na Sekyře, a jestli je někdo nevyhodil, tak tam pořád ještě jsou.
Když jsem se tak rozepsal o nástrojích, neměl bych zapomenout na svoji kytaru. Pořídili jsme si s Vlastíkem Benešem stejně vypadající baskytaru a kytaru. Kytara se jmenovala Alexandra, baskytara Alexis. Nekoupili jsme ji za naše bigbítové fondy, ale zaplatila za ni Milenka Pánková. Jel jsem si pro ni v prvních dnech okupace do Hadce Králové. V té továrně jsem se seznámil s Ivo Moravusem. Hrával ve skupině Karla Duby a jako jeden z mála muzikantů přežil havárii autobusu v Mongolsku. Zatímco mi líčil hrůzostrašné detaily, viděli jsme převrácená ruská nákladní auta podél cesty. Pan Moravus to komentoval slovy: – Jó, oni to tu neznají. Později jsem si tu kytaru vzal do Jugoslávie, kde jsem hrál osm měsíců. Můj kamarád
Radek Novák, který měl tu kytaru v autě, nezvládl při přejezdu z Dubrovníka do Puly řízení a zřítil se po skalách až k moři. Asi za týden mi přivezli z kytary čtyři kusy. Hodil jsem je do moře. Takže ta kytara už existuje jen na mnoha fotografiích.“ (Tolik vzpomínka Michala Plesky)

Repertoár
Zastavme se ještě na chvíli u repertoáru Mandragory. „S mým příchodem a s příchodem Milana Horníka jsme začali hrát hodně věcí od Beatles,“ říká Michal Pleska. Pokračovali jsme ale i se starým repertoárem a využívali původních českých zdrojů. Například jsme hráli Klaunovu zpověď od Petra Nováka.
K velké změně repertoáru došlo po odchodu Zdeňka Steidla. Nevystupovali jsme celý měsíc a zkoušeli skoro každý den. Nacvičili jsme např. skladby Some Velvet Morning a Paradise od Vanilla Fudge, Badge a We're Going Wrong od Cream, Do What You Like od Blind Faith,  Nights In White Satin od Moody Blues a další. Jelikož tohle nebyla příliš hudba k tanci, museli jsme zařadit do repertoáru i lehčí věci, třeba Proud Mary a Bad Moon Rising od Creedence Clearwater Revival, Sky Pilot od Animals, Yellow River od Christie, Ra ta ta ta od Rotation a podobné ,poklady‘, které se nám sice moc nelíbily, ale posluchači je k tanci vyžadovali.“
  
Finta u přehrávek
Na jaře roku 1970 se Mandragora opět po čase podrobila kvalifikačnímu přezkoušení u tzv. přehrávek. Vlastíkovi Benešovi utkvěly tyto přehrávky v paměti díky kulišárně, kterou skupina na komisi vymyslela. „Součástí přehrávek byly také kapelnické zkoušky, které musel složit alespoň jeden člen skupiny. Pro řadu kapel to byl trochu problém. Michal Pleska rozhodl, že my si kapelnické zkoušky uděláme všichni. Spolu s naším kamarádem, trumpetistou Petrem Konopáskem, do nás několik dní hustili teorii. Nauka byla probírána dost do hloubky. Když jsme se třeba seznamovali se stupnicemi, probrali jsme stupnici dorskou, frygickou, lydickou, mixolydickou, aiolskou atd. To se mi u zkoušky vyplatilo. Na dotaz komise, složené převážně z kapelníků místních dechovek, jaké že znám stupnice, na což čekali odpověď, že C dur, G dur, D dur, případně A moll, E moll, H moll apod., jsem ze sebe začal sypat názvy starých církevních stupnic. Hned mě raději uznali schopným s nárokem na kapelnický příplatek ve výši 80% a vůbec nepoznali, že z not nezahraju ani čárku.
 
Koketování s jazz-rockem
V únoru 1970 Mandragora vystoupila s úspěchem na velké jarní bigbítové přehlídce v Dělnickém domě, které se kromě ní zúčastnily ještě skupiny The Undertakers, Inferi, The Preachers, The Foolmen a The Pride of Ladies Bedrooms.
 O několik dní později (3. března 1970) se uskutečnila v Tylově divadle 3. Hit-show, kde Mandragora samozřejmě také nemohla chybět. Koncertovala vedle konkurenčních skupin Moucha's detective agency, The Scream, The Preachers a orchestru Luxor. Tato v pořadí třetí rocková show měla z dosavadních nejvyšší úroveň. Mandragora překvapila obecenstvo přednesem téměř dvacetiminutové skladby silně ovlivněné jazz-rockem, v níž se představil Michal Pleska i jako výborný trumpetista. Pro část příznivců skupiny očekávajících „bítlsárny“ a podobnou bigbítovou klasiku to byl šok. Všichni ale museli ocenit technickou zdatnost jednotlivých muzikantů i drive, s jakým byla skladba zahrána. Aby jednoho šoku nebylo dost, vystoupilo v rámci 3. Hit-show i příležitostné sdružení nazvané Jazz-stars, které tvořili Michal Pleska (kytara), Vlastimil Beneš (baskytara), Libor Laun (bicí nástroje) doplnění Milošem Hejdukem (sax) a Petrem Konopáskem (trubka). V patnáctiminutové improvizaci na variaci jedné ze skladeb jazzového velikána Dizzy Gillespieho nejen že strhli k bouřlivým ovacím ve švech praskající sál, ale jasně ukázali, kam je jejich muzikantské srdíčko táhne. Pro pravověrné bigbíťáky to bylo neklamné znamení, že éra mersey-soundu je definitivně u konce a skupina se bude muset rozhodnout, jakým směrem vyrazí dál.
Drama se sanitkou
Kromě účasti na výše zmíněných přehlídkách pokračovala Mandragora ve svém víceméně pravidelném objíždění osvědčených štací v okrese Rakovník a přilehlém okolí. Zpočátku se hrálo zhruba jedenkrát za čtrnáct dní, později i dvakrát týdně. Vedle pravidelných středečních „Hrátek“ v Dělnickém domě a nedělních „Čajů“ v Domě osvěty byly nejčastějšími štacemi Mandragory Šustna a Jesenice. Doprava na kšefty se oproti pionýrským létům rakovnického bigbítu příliš nezměnila. „Po Rakovníku se nástroje a aparatura dopravovaly na ručních kárách půjčených v místních obchodech,“ říká Vlastík Beneš. „Do Šanova, Chrášťan  nebo Jesenice se jezdilo vlakem. Někdy i s aparaturou. Například v létě do Jesenice, každou středu a sobotu tam i zpět, jsme jezdili s Milanem Horníkem na dvojkole. Ze skvělých čajů na  Šustně se chodilo osm kilometrů domů pěšky. Nikdo z kapely tehdy nevlastnil auto. Na vzdálenější kšefty jsme najímali většinou taxík nezapomenutelného pana Pelikána nebo nám pomohli kamarádi. Hlavně vzpomínám na NSU Pepíka Vrátného, renaulty Jirky Kroba a na Vláďu Skoupého. Za celou tu dobu si pamatuji snad na jednu jedinou nehodu, která se nám přihodila. Vraceli jsme se ze hry v Královém Dvoře u Berouna. Dopravu pomohla zajistit Bohunka Pochmanová. Doma měli totiž starou sanitku. Libor Laun seděl s nástroji vzadu v prostoru pro pacienty. Já, Míša Pleska a šofér pan Kopelent vpředu. Při jízdě z prudkého kopce od Leontýna do Roztok ,odešly‘ sanitce brzdy. Po marné snaze ubrzdit vůz motorem zachoval šofér chladnou hlavu a tím nás zřejmě zachránil. Několikrát se při již dost velké rychlosti pokusil auto převrhnout a tím zastavit. Strhl sanitku na bok do příkopu, ale ten nás zase vyhodil zpět na silnici. Asi na třetí pokus jsme se obrátili a nakonec zastavili na levém boku v pangejtu. Pravé dveře, u nichž seděl Michal Pleska, nešly otevřít. Na levých jsme leželi. Michal začal křičet, že rozbije okno, abychom mohli vylézt ven. Řidič mu na to ale odpověděl, že je to jediné okno, co nám zůstalo celé. Nakonec jsme vylezli těmi ostatními rozbitými okny, zavolali pomoc, naložili sanitku na plošinu za traktor a odvezli ji Bohunce pod okno. Odtud šla později do šrotu.“ běhat.
 
První rozhlasové nahrávky
V roce 1970 došlo také k jedné významné události nejen v historii Mandragory ale celého rakovnického bigbítu. V podzimních měsících nahrála skupina do Československého rozhlasu, do pořadu Radioburza, skladbu Lída s hostujícím zpěvákem Luďkem Němcem. Šlo o první veřejnou nahrávku rakovnické bigbítové skupiny vůbec. V populárním pořadu Mikrofórum zazněla další nahrávka Mandragory Kanafaska, natočená v rozhlasovém studiu v Ústí nad Labem. Luděk Němec nebyl jediným hostujícím zpěvákem, který s Mandragorou natáčel. Před ním se o to pokoušel i Josef Stojka. Na natáčení a šrumec okolo něj si dobře pamatuje Michal Pleska.
„Byl to převážně Liborův nápad. Odjel jsem tedy jednoho dne do Ústí nad Labem a tam jsem dojednal nahrávání. Přivezl jsem tam partitury a to tamějšího hudebního režiséra obzvláště dojalo. Nahráli jsme dvě písničky. Jedna z nich byla lidová písnička Kanafaska. Věděl jsem, že lidovou písničku v rádiu zahrajou. A taky to zahráli. Byl to úplný hrůzinec, dalo by se říct, národní katastrofa. Bylo nám jasné, že musíme najít zpěváka, který umí zpívat lépe než my. Odjeli jsme tedy s Liborem Launem do Parku Julia Fučíka v Praze, kde probíhala soutěž Hledáme nové talenty. Tam jsme si vybrali Pepíka Stojku. Nebyl to sice rockový zpěvák, ale v každém případě zpíval lépe než my. S Pepíkem Stojkou jsme nahrávali v Ústí nad Labem. Tady bych chtěl trošku odbočit. Pepík taky uměl hrát fotbal. Rakovnické bigbítové kapely se rozhodly, že uspořádají fotbalový zápas. Za Mandragoru hrály mimo jiné naše dvě fanynky Klára a Miluška. Na utkání se dostavily v bílých šatech, sukně až na zem, takže nemohly
My jsme ten zápas vyhráli, ovšem jenom díky Pepíkovi. Dostali jsme taky jeden gól. Ten ale rozhodčí, což byl můj bratr Saša, neuznal s odůvodněním: – To byla moc velká rána. Naším dalším studiovým zpěvákem byl Luděk Němec. S Luďkem jsme nahrávali v Plzni. Hrál tam s námi na varhany jeho kamarád, na jehož jméno si už nevzpomínám. Byl to ale vynikající muzikant. Všechno se seběhlo asi takhle:
V Dělnickém domě jednou hrála poněkud pochybná skupina z Prahy (Why I Roar – pozn. T. B.). Ta kapela hrála úplně všude, ale moc hrát neuměla. Moc mě zajímalo, jak ty kšefty shání. Jednou jsem při procházce Prahou uviděl inzerát, že hledají basistu. Vypůjčil jsem si od Vlastíka basu a šel jsem na konkurz. Do té kapely mě hned vzali. Ten samý večer mi jejich manažer Oskar Mann řekl: – Já tě někam vezmu. To se ti bude líbit. Neřekl mi ale, kam jedeme. Dorazili jsme do podniku, který se jmenoval Daily Club. Tam hráli Luděk Němec a Štěpán Rak. Bylo mi devatenáct a nikdy před tím jsem neviděl opravdového kytaristu. Odešel jsem na několik týdnů z Mandragory a snažil jsem se dozvědět od Oskara co nejvíce. Hráli jsme po vlastech českých, až jednou jsme vystupovali v Radio Paláci v Praze, kde před námi vystupovali Luděk Němec a Štěpán Rak. Já jsem se tak strašně styděl, že jsem z té kapely odešel dřív, než jsem původně plánoval.
Zpátky ale k našemu nahrávání. Myslel jsem si, že by naším dalším zpěvákem mohl být právě Luděk. Neměl jsem na něj ale žádné spojení. Věděl jsem jenom, že bydlí v Radotíně. Odjeli jsme s Liborem do Prahy s tím, že Luďka najdeme. Nevěděli jsme ale, kde ten Radotín je. Na Václavském náměstí jsme potkali mého bývalého spolužáka z VŠCHT Standu Dvořáka. Tem nám řekl: – Já taky nevím, kde je Radotín, ale ve Starých pověstech českých je napsáno, že když Horymír skočil se Šemíkem z Vyšehradu, tak pádil k Radotínu –. Odešli jsme tedy na nádraží Vyšehrad a tam jsme zjistili, že první zastávka odtud je Radotín (tady Michal trošku fabuluje. Radotín je druhá železniční stanice na trati Praha-Smíchov – Beroun). Myslel jsem si, že Radotín je malá vesnička, a že zaťukáme někde na okno a dozvíme se, kde Luděk bydlí. Když jsme tam přijeli, byla už noc, ale už z vlaku jsem viděl, že jsou tam věžáky a že to s tím zaťukáním na okno chaloupky asi nevyjde. Na peróně jsem ale uviděl starší paní, která nesla kytaru. Zajásal jsem a hned jsem se jí zeptal, jestli nazná Štěpána Raka nebo Luďka Němce a ona mi řekla: – Já jsem jeho matka. Navštívili jsme Luďka několikrát, až nakonec kývl. Vyjednal jsem ještě jedno nahrávání. Tam jsem pozval i Štěpána. On mi řekl, že sice nahrávat nechce, ale kvůli Luďkovi to udělá. Šel jsem do Studia A, a tam mi hudební režisér řekl: – Vy musíte bejt hodně dobrá kapela, když s vámi hraje Štěpán Rak –.

Konec Mandragora clubu
Právě někdy v době, kdy na rozhlasových vlnách zazněly první nahrávky Mandragory, byl normalizačními úřady zrušen Svaz klubů mládeže. S ním zanikl i rakovnický Mandragora club a krátce po něm také Pop-music club. „Těsně před tím než byly kluby rozpuštěny jsme se já i Franta Laitner takticky vytratili do neznáma,“ shrnuje tehdejší situaci Michal Pleska.
Konec Mandragora clubu je spojen s dramatickou příhodou. Orgány, které prováděly závěrečnou kontrolu hospodaření klubu, si vyžádaly účetní knihu a všechny doklady o pohybu financí. „To jsme samozřejmě nevedli,“ říká Vlastík Beneš, „a tak hrozil pěknej průšvih. Zachránila nás paní Laitnerová, Frantova máma. Za jednu jedinou noc vytvořila zpětně za dva roky celou účetní agendu Mandragora clubu takovým způsobem, že všechno klaplo do posledního pětníku. Kontroloři utřeli lusku a odešli s nepořízenou. Klubu však už bylo stejně odzvoněno. Bylo to ale krásné a nezapomenutelné období.“
Byl ustaven jednotný Socialistický svaz mládeže, který měl garantovat i kulturní rozvoj mladé generace. Byl připraven zastřešit i rockové kapely, které si nenašly jiného zřizovatele.  Skupinám, působícím bez zřizovatele, měla být napříště znemožněna činnost. Bigbítový „národ“ byl odjakživa hrdý na svou nezávislost a svobodomyslnost. Proto nesl toto nařízení s těžkým srdcem a v podstatě se nikdy (až na některé výjimky) nastalým poměrům nepřizpůsobil. V očích politické a potažmo s ní i kulturní byrokracie byl problémovým elementem, který je nejlépe vymazat ze světa.
 
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, výpovědi Michala Plesky a Vlastimila Beneše)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2020. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah