Z historie bigbítu na Rakovnicku 14 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Hlavní nabídka
menu
Přejít na obsah
Zdeněk Košťál – Hromosvod a dvorní blázen

„Kdo je to vlastně zvukař kapely? Pro většinu spoluhráčů je to užitečný podivín, který se těší na to, až něco rozbijou a oni mu to dovolí opravit. Někteří si dokonce myslí, že když v nejméně vhodném okamžiku aparatura nešetrně zapíská, tak to není tím, že zpěvák na pódiu zabloudil až před reprobednu, ale proto, že zvukař chtěl na sebe upozornit a zmařit sólistovi jeho umělecký přednes. Jinak plní zvukař v kapele dvě velmi důležité funkce: funkci hromosvodu a funkci dvorního blázna. V kapele má jen velmi malé pravomoci, ale velmi mnoho povinností.“ Těmito slovy charakterizoval roli zvukaře v bigbítové kapele Zdeněk Košťál, muž, který jako první zasedl k mixážnímu pultu Mandragory. Stalo se tak v roce 1968. Málokdo ví, že Zdeněk patřil mezi první tři „oficiálně registrované“ zvukaře českého bigbítu. První dva zvučili věhlasné kapely Olympic a Mefisto, Zdeněk Košťál rakovnickou Mandragoru.
 
Akustičkář Mandragory
„Jako kluk jsem bydlíval v dnešní Vysoké ulici a mým sousedem a kamarádem byl Vlastík Beneš. Po základce jsem se učil televizním opravářem v Kutné Hoře a díky tomu jsem se vlastně dostal k bigbítu. Od roku 1966 jsem pracoval jako mechanik v televizní opravně Okresního průmyslového podniku v Rakovníku a Vlastíkovi jsem čas od času opravil nějaký ten porouchaný zesilovač. Byly to většinou vypůjčené přístroje od různých organizací, např. od Jednoty, Svazarmu, Osvětové besedy atp., a většinou se dlouho nepoužívaly,“ vzpomíná Zdeněk Košťál.
„Jednoho dne v roce 1968 si přišel Vlastík Beneš, který v té době začal hrát na baskytaru s Mandragorou, pro opravený zesilovač a s ním přišel i Michal Pleska. Vysvětlili mně, že je jim hloupé chtít pořád ode mě něco zadarmo a jestli bych nechtěl dělat Mandragoře zvukaře.  
Že v zahraničí ho má už každá skupina a Olympic v Praze už ho má taky. A že by mě platili jako ostatní hudebníky. Tak jsem se tedy stal zvukařem Mandragory.
Protože byl na kapelu občas úřady vyvíjen nátlak, aby nehrála skladby západní provenience a nepropagovala tak kapitalistický způsob života, přišel jednou kytarista Ivan Mikšovic s recesním nápadem, že slovo technik je vlastně také buržoasního původu a tudíž asi nesprávné, tak že by mně měli říkat akustikář. A protože máme malou aparaturu, bylo by příhodnější slovo akustičkář. Protože ta největší kravina se většinou uchytí, tak mě členové Mandragory dlouho takto představovali.
Reprobedna pro šest chlapů
Protože opravna televizorů Okresního průmyslového podniku tehdy bývala ve Švermově ulici (dnes Trojanově) hned proti Mandragora clubu, stal se Zdeněk zvukařem bezkonkurenčně nejlepší okresní bigbítové skupiny tak zvaně „na plný úvazek“. Byl to on, kdo spolu s Vlastíkem Benešem vyprojektoval a postavil legendární basovou reprobednu. „Uvnitř měla sice jen dva reproduktory, ale byla tak těžká, že ji muselo stěhovat šest chlapů. Dodneška mi ještě bolí ruce, když si na to vzpomenu,“ směje se Zdeněk. Jisté je, že na zvučení Mandragory rozhodně nezbohatl. „Hned na třetí zkoušce jsme se dohodli, že skupina potřebuje lepší a výkonnější aparaturu, takže si nebudeme rozdělovat honoráře z her a budeme šetřit na nové zařízení.
Faktem je, že Mandragora mívala na přelomu 60. a 70. let na okresní poměry velmi dobrou aparaturu. Její sestavení byla „práce“ zvukaře. A to nebylo právě jednoduché. K dispozici byly pouze zesilovače (většinou Mono 50) a vlastními silami stavěné bedny (repráky se daly koupit buď v opravně televizorů, nebo levněji v Praze ve firmě Výstavnictví). Mixážní pulty, tak jak je známe dnes, neexistovaly. První, lampový, se sedmi vstupy, vyrobil na Rakovnicku právě Zdeněk Košťál. Neexistovaly ani odposlechy. Aby se kluci na pódiu slyšeli, vymyslel Zdeněk fintu – nastavil bedny směrem do sálu tak, aby směřovaly do protilehlého rohu. Tím vznikne kanál, který se vrací na pódium, a muzikanti mají šanci se slyšet. Zpívalo se na mikrofony AMD, které byly z poloviny z umělé hmoty a z poloviny chromové. „Dneska by na ně nikdo nezpíval,“ podotýká Zdeněk. Mandragora měla oproti jiným kapelám ještě jeden luxus – echo. „Úplně jsem se do tohoto zvukového efektu zbláznil a občas jsem to s ním pěkně přeháněl.“
Aparatura prý neměla žádné pojmenování. „Jen Mílovi Černému, velkému obdivovateli Erica Claptona, jsem podle šablonky napsal na bedny Eric. A pamatuji si, že Saša Pleska měl Vesuvy. A propos. Všichni muzikanti z Mandragory měli na zesilovačích knoflíky v jedné řadě. Jen Saša, který v té době hrál s Luxorem, měl vždycky jeden stranou. Když jsem se ho ptal proč, odpověděl, že souměrnost je estetika blbců a že se tomu musíme bránit.“
Podle Zdeňka prý byla tehdejší aparatura dost odolná, pouze pivo, vylité do zesilovačů, nedělalo „lampáčům“ dobře.
Babosedem do Chrášťan
Na téma aparatura by se dal napsat celý román. „My jsme kladli největší důraz na co nejkvalitnější aparaturu pro zpěv. Několikrát jsme předělávali reprobedny, neustálé problémy byly s krystalovými mikrofony, u nichž jsem musel pořád měnit konektory, velmi poruchové byly i přívodní stíněné kabely. V té době si s Mandragorou občas zazpívala také Jitka Zelenková, tehdy nadějný objev pražské pop-scény. Její první vystoupení se odehrálo v Jesenici, na zahradě restaurace u nádraží. Když začala Jitka zpívat, tak jsem měl dojem, že se kabely od mikrofonu nafukují. Tak silný měla hlasový fond,“ tvrdí Zdeněk Košťál.  
Velké nebezpečí pro aparaturu představovala její doprava. „Všechno jsme stěhovali na dvou kárách, které měly kola od motocyklu. Ty jsme si půjčovali v místních obchodech. Tak jsme třeba převáželi aparaturu z Rakovníka do Lužné. Do Chrášťan jsme zase cestovali v tzv. babosedu, to jest v maringotce, kterou táhl traktor. Tady číhalo hned několik nebezpečí. Uhlídat aparaturu před rozbitím a také před prosednutím, protože s námi cestovalo i mnoho našich příznivců. Zvláště zpátky jim bylo většinou už jedno, na čem sedí, hlavně že sedí a vezou se. Další hrozbu představovala kamna, v nichž se za jízdy topilo. Protože maringotka vlečená traktorem sebou neustále házela, dalo dost práce vyhnout se pádu na ně a uhlídat bedny a bicí, aby se nepřipálily. Dlužno dodat, že vždycky jsme dojeli v pořádku, navzdory tomu, že řidič traktoru při čekání na konec naší produkce do sebe zvrhl pěknou řádku půllitrů pěnivého moku.  Andělé strážní nás tehdy neopustili.“
 
164 koncertů s Brutusem
V roce 1971 odešel Zdeněk Košťál k tanečnímu orchestru Melodie a její bigbítové odnoži, skupině The Undertakers. U Mandragory ho vystřídal Pavel Koutecký. Melodii zvučil Zdeněk sedmnáct let, pak jezdil s Orchestrem Františka Šitty a lánským Echem 85. „Dneska už zvučím jen příležitostně komornější akce. Není to ale tak dávno, co jsem jezdil jako pomocný zvukař s Brutusem. Vydržel jsem to tři roky. Roční zápřah 164 koncertů už na mě není,“ přiznává Zdeněk.
Na závěr si připomeňme jeho profesní kariéru. V roce 1972 odešel od OPP do TOSu a posléze, kvůli bytu, do Stadionky. Tady pracoval v elektrodílně dvaatřicet let. Dneska už je Zdeněk v penzi a k tomu si sem tam drobným podnikáním trošku přivydělá. „Myslím si, že chlap, který sedí doma, je mrtvý. Kdo může, měl by něco dělat,“ radí muž, který zvukařině věnoval téměř celý svůj život.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, články v okresním týdeníku Raport z 13. 3. 2013 a 14. 8. 2018, výpověď Zdeňka Koštála)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2020. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah