Z historie bigbítu na Rakovnicku 2 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Hlavní nabídka
Band
Přejít na obsah
Termiti – mravenci z rakovnické SVVŠ
 
Že i v malém okresním městě lze hrát bigbít na velmi slušné úrovni, dokazuje historicky druhá bigbítová kapela, která zde vznikla. Jmenovala se Termiti a působila v letech 1963 až 1965 na rakovnické Střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ), dnešním Gymnáziu Zikmunda Wintra. Jejími členy byli Vítek Široký (sólová kytara, zpěv), Josef Kraus (baskytara, zpěv), Jaroslav Chudoba (rytmická kytara, klávesy), Sáša Pleska (bicí), kterého v roce 1965 vystřídal Vladimír Skoupý. Vznik a působení skupiny přibližují její tehdejší členové…
Josef Kraus  
V roce 2011 se v Rakovníku vzpomínalo na 50 let bigbítu v tomto městě. Když jsem za skupinu Termiti přebíral v sále Kulturního centra pamětní listinu a keramickou plaketu, nemohl jsem v tom slavnostním okamžiku pochopit, jak je možné, že po tolika letech si někdo může vzpomenout na tuto hudební skupinu, jejíž existence byla tak krátká, a která, vzhledem k tehdejším možnostem, nezanechala po sobě žádnou zvukovou stopu.
V druhé polovině roku 1962 se shodou náhod sešla v jedné třídě prvního ročníku tehdejší SVVŠ v Rakovníku skupina dvanácti chlapců, z nichž šest hrálo nejméně na jeden hudební nástroj a umělo na něj hrát podle not. Vedle kytary se jednalo o klavír, trubku, harmoniku a dokonce o baskřídlovku. Na sklonku téhož roku nahrála zatím neznámá skupina The Beatles svojí první desku Love Me Do. V Československu zářila divadla malých forem s výbornými muzikanty a mistry slova a profesorský sbor na SVVŠ se skládal z osvícených osob. Po absolvování prvního ročníku a nezbytném rozkoukání se na podzim roku1963 zrodila myšlenka, založit třídní kapelu. A tak se na stupínku s klavírem začala scházet skupina muzicírujících studentů, ve které nechyběli Jaroslav Chudoba (klavír, harmonika, kytara), Vítek Široký (kytara), Josef Kraus (kytara, klavír) a další hudebně nadaní žáci. Hráli jsme jen pro sebe a spolužáky, neměli mimo akustické nástroje žádné vybavení a šlo spíše o recesní seskupení. Možná první nacvičená skladba byla oblíbená píseň tehdy již zavrženého J. V. Stalina s názvem Sulika s ruským textem. Asi to byl silný zážitek, neboť do dnešní doby si pamatuji text druhé sloky v ruštině. To, že tomu tak bylo, mám ověřeno v kronice naší třídy, kterou si studenti sami psali a doplňovali fotografiemi, a která dodnes existuje.
V té době však začali pronikat i do naší země The Beatles se skladbami Please, Please Me, From Me To You, Twist And Shout, She Loves You, Do You Want To Knot A Secret, I Want To Hold Your Hand a dalšími, což nás silně inspirovalo. Ovšem bez „techniky“ nám to nebylo nic platné, a tak padlo rozhodnutí, že se s tím něco musí udělat. To bylo na začátku roku 1964.
Někde ve škole se našly bicí nástroje, Vítek si vlastnoručně vyrobil elektrickou kytaru a zesilovač. Mimochodem, ta kytara z důvodů, které jsem dodnes nepochopil, hrála výborně a ladila. Obstarala se další elektrická kytara tuzemské výroby pro Jardu (byla hrozně těžká) a vzhledem k tomu, že bigbít bez basy hrát nejde, jsem si koupil basovou kytaru. Reproduktory jsme si rovněž vyrobili sami. Zakoupili jsme prázdné skříně od tehdy největších vyráběných rozhlasových přijímačů, do kterých jsme namontovali koupené reproduktory, které byly schopné způsobit dostatečný hluk. Chyběl nám však ještě jeden zesilovač, který si Vítek vypůjčil od MNV Křivoklát. Stojan na mikrofon i s mikrofonem se rovněž někde našel, a v tom okamžiku nám narostlo sebevědomí.
Z vedlejšího ročníku jsme získali dalšího spolužáka – Sašu Plesku, který byl v našich očích sice multiinstrumentalista, ale protože hrál bezesporu nejlépe z nás všech na bicí nástroje, tak se usadil za soupravu a svými hudebními schopnostmi nás významně posunul vpřed. A právě v tento okamžik vznikla na tehdejší dobu výjimečná situace, že se sešli čtyři nadšenci, kteří znali noty a byli schopni podle nich hrát. Navíc, Vítek Široký uměl velmi dobře anglicky, což bylo na šedesátá léta minulého stolení něco zcela mimořádného. Mohli jsme proto převzít skladby našich vzorů – The Beatles a prezentovat je co nejvíce v podobě, v jaké je hrála tato fenomenální skupina. Jak se ukázalo, význam mělo i to, že Vítek složil svoji první instrumentální skladbu Harém šejka Aliho. V té době jsme veřejně nevystupovali, technicky jsme však na to (i když z dnešního pohledu velmi, velmi skromně) byli připraveni. Výjimkou bylo vystoupení na pláži u rybníka v Jesenici, kde jsme vyzkoušeli posluchače a vystoupili s podporou starších ostřílených muzikantů.
Náhoda tomu však chtěla, že nás někdo – jako školní kytarovou skupinu (v té době ještě bez jména) – přihlásil do krajské soutěže podobných bigbítových skupin, které se odehrálo v Mělníku. Jak se tam však s naším „nářadím“ dostat. Pomohl spolužák Honza Kronich, jehož otec vyučoval v autoškole. Ten svého syna vybavil stařičkým černým hranatým vozem z dob první republiky, a jelo se. Cestou jsme v nějaké vesnici „ztratili“ silnici a vjeli po cestě, která se nám zdála být tou správnou, do dvora velkého statku, obkroužili jsme rozsáhlé hnojiště a vrátili se na správnou silnici. V Mělníku jsme se necítili být favority, neboť mimo jiné tam vystupovala technicky výborně vybavená skupina, která byla rovněž „vybavena“ vysokým sebevědomím. Jaké bylo naše překvapení, když nás porota vyhlásila za vítěze a pozitivně hodnotila vlastní skladbu i celkový projev. Pravda je taková, že jsme zvolili spíše melodický repertoár The Beatles (tuším And I Love Her) a nedělali takový rámus, jako konkurenti (ani jsme nemohli).
Po tomto vítězství následovala přehlídka vítězů krajských soutěží ve více „uměleckých“ oborech ve Vlašimi, kam nás naše škola také vyslala. Hráli jsme na prknech divadla a pořad moderovala Hana Brejchová, sestra tehdejší velké české filmové hvězdy Jany Brejchové. Hanka se proslavila ve filmu Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky, když po postelové scéně s Vladimírem Pucholtem a vylezla zcela nahá na okno. V té době něco zcela mimořádného. Máme od ní podepsanou naši fotografii a vzpomínáme na večeři s touto milou dívkou, která byla z vystoupení, na rozdíl od nás, tak nervózní, že jsme ji museli dlouhou dobu poskytovat morální povzbuzení.
V tom okamžiku jsme si uvědomili, že máme v repertoáru tolik skladeb, že se můžeme odvážit na veřejnost a zahrát dokonce za peníze (maximální výdělek pro skupinu byl 400 korun za večer). Vystoupili jsme, mimo jiné, na tancovačce v Rousínově, ze které nás vezli za velmi chladného počasí zhruba 15 km do Rakovníka na obyčejném otevřeném valníku taženém traktorem Zetor. Zahráli jsme si několikrát na čajích v Dělnickém domě v Rakovníku před vyprodaným sálem a tato vystoupení patřila určitě mezi ta nejlepší. Jednou, uprostřed skladby, se Saša Pleska zvedl od bicích, sešel do sálu, chvíli poslouchal, a pak se vrátil a dohrál. Na dotaz, co to mělo být, pouze lakonicky oznámil, že si šel poslechnout, zda nám to ladí. V té době se ukázala marketingová potřeba mít jako skupina nějaký název. Bez problému jsme se shodli na Termitech s tím, že jsme tomu nepřikládali žádný zásadní význam.
V okamžiku, kdy jsme začali více vystupovat na veřejnosti, přestalo Sášu bavit být naším bubeníkem a dohodil nám náhradu – Vladimíra Skoupého, který jako jediný nebyl z naší školy. To nám však již nezbývalo mnoho času, neboť se blížil konec školy a maturita. Odehráli jsme velmi hezký ples v Hotelu Sýkora na Křivoklátě, koncert v tamní sokolovně, tancovačku v Malinové, spolu s Melodií i Staročeské máje v Lišanech a několik vystoupení v Domě osvěty v Rakovníku. Pokud si dobře vzpomínám, neměli jsme v roce 1964 a v první polovině roku 1965 na Rakovnicku prakticky žádnou konkurenci, která by dokázala mít v repertoáru 20 skladeb The Beatles slušně zahraných a skutečně anglicky odzpívaných. Vzhledem k tomu, že jsme vystupovali i na venkovských tancovačkách, nezbylo nám, než hrát všechno, co si lidé přáli. Naprosto jasně ale vítězil beatový repertoár nejenom z dílny The Beatles. Na přelomu let 1964 a 1965 jsme byli schopni hrát i několik hodin.
Konec skupiny Termiti byl jasně dán maturitou tří jejích členů v létě 1965 a jejich odchodem na vysokoškolská studia. Vítek odešel až do Žiliny, kde pokračoval ve své hudební kariéře se skupinou Sirius, a já s Jardou Chudobou do Prahy. Měli jsme však i zajímavé poslední hudební vystoupení (již ne jako Termiti), když se tehdy naše třída III. B loučila před maturitou se školou. Nastudovali jsme ve sklepě školy spolu s kamarády ze třídy hrajícími na dechové nástroje smuteční pochod, se kterým jsme chtěli projít Husovým náměstím v Rakovníku až k tehdejšímu Okresnímu stavebnímu podniku. Při nacvičování nás patrně uslyšel zástupce ředitele „Sláva“ Vachtl a sestoupil k nám s otázkou, zdali víme, co hrajeme. Odpověď byla jasná – smuteční pochod. To on také věděl, ale věděl i to, že to je slavný Pochod padlých revolucionářů, jehož produkce při recesním loučení se školou by nám mohla ublížit. Velmi mírně nás v našem zájmu požádal o změnu repertoáru. To pro nás nebyl problém a je to další důkaz, že naše hudební existence, spojená se střední školou, byla možná i díky osvícenosti a pochopení tehdejších kantorů.
Vítek Široký
Chtěl bych připomenout, jak obtížně jsme se dopracovávali k textům a harmoniím písniček The Beatles a dalších našich idolů v porovnání s tím, jak to jde dnes neporovnatelně lehčeji a přesněji. Nejenže texty a noty nebyly v době, kdy se tyto písničky staly populárními, ještě vydané, a když ano, tak nebyly k dostání v našem okolí z důvodů distribučních, finančních a v neposlední řadě politických. Rock and roll a bigbít byla v očích úřadů dekadentní hudba zahnívajícího kapitalismu. Místo jednoduchého „rybolovu“ po internetu, jak to dělá dnešní mládež, jsme měli k dispozici jedinou možnost: po večerech lovit na středních vlnách rádia a za kolísavého příjmu, někdy spojeného s rušením, Radio Luxembourg a snažit se zachytit jak text, tak melodii a harmonii písničky a nějak to rychle zaznamenat. Velká pomoc přišla, když mi ochotnický divadelní spolek na Křivoklátě umožnil zapůjčování a používání magnetofonu Sonet. Pak jsem zpět a zpět přetáčel pásku s nahrávkou ubohé kvality a snažil se z tříště zvuků vylovit správná slova a akordy. S hudbou to šlo snadněji. To vydatně pomáhal už zběhlý Saša Pleska. Horší to bylo s texty. Často se stávalo, že jsem zaznamenal něco, co sice znělo vysloveno tak, jak to mělo znít, ale když by se ta slova doslova přeložila, vyšly by hrozné popleteniny. Například, nedávno jsem ve svém zpěvníku z té doby našel vybledlý ručně psaný záznam písně Misery (Trápení) od The Beatles. Když by ta slova byla doslova zpětně přeložena, zněla by (lidem ovládajícím angličtinu) takto:  
Ó, ona se ke mně chovat špatně
Jsem široký člověk
Který nikdy plakat
Svět je léčení mě špatný bídu
Ztratil jsem ji teď na břehu
Chci slyšela více
Je to pryč bát bída
a tak dále.
Dovedete si představit, jaký by to byl trapas, kdyby se mezi posluchači vyskytl někdo anglicky rozumějící. Ale to vůbec nevadilo. V té době byla povinná ruština a anglicky umělo okolo nás tak mizivě málo lidí, že riziko prozrazení bylo zanedbatelné. A když se k tomu přidala kvalita reprodukce, tak to už bylo úplně v pohodě. Například při vystoupení v křivoklátské sokolovně jsme napojili na reproduktor kina jak mikrofon, tak i Pepovou basovou kytaru, takže najít nějaká slova ve výsledném příšerném chrchlání bylo naprosto nemožné. Nikomu to zas tak moc nevadilo, hlavně že výsledný zvuk připomínal hudbu a hlasy našich miláčků The Beatles, The Rolling Stones a dalších hvězd. Jak se časem naše vybavení a jazykové schopnosti vylepšovaly, zněli jsme nakonec docela dobře. Ale to už se přiblížil konec našeho studia v Rakovníku a tím i rozchod kapely.
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2020. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah