Z historie bigbítu na Rakovnicku 20 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Hlavní nabídka
Band
Přejít na obsah
Moucha´s detective agency – kapela dvou tváří

Začátky skupiny jsou poněkud zahalené mlhou. Co muzikant, to trošku jiná vzpomínka. Lidská paměť je velmi ošidná. Při pátrání v padesát let staré historii obzvlášť platí rčení – Co je psáno, to je dáno. Bohužel, v případě Moucha´s detective agency nebylo psáno vůbec nic. Padlo několik jmen, která jsou se vznikem kapely určitě spjatá. O tom není pochyb. Jak vše ale přesně tenkrát bylo, to už se asi nedozvíme. Jisté je, že skupina se začala formovat někdy na konci roku 1969. A její první název byl Inferi.  

Začátky v prádelně
„Pojmenovat skupinu Inferi (Peklo) byl nápad Slávy Pilíka. Já jsem nikdy předtím nikde nehrál. Sice jsem jako dítě chodil do houslí, takže jsem noty jakž-takž uměl. Pak jsem dostal od našich k Vánocům španělku. Tenkrát vycházely sešity, kde byly písničky s akordy, a podle nich jsem si pobrnkával. Vedle nás bydlel Karel Suchý, který měl gibsona, tak jsme zkoušeli hrát spolu. Kamarádili jsme se s Jardou Pěnkavou a ten zase s Karlem Fialou. Přidal se Sláva Pilík. Zalezli jsme do naší prádelny, která bývala v průjezdu na Špejchar, kde má teď vinotéku Jarda Doubek. Tak nějak to začalo. Sláva hrál na kytaru, já jsem zkoušel basovat a Jarda bubnoval. Měl bubny z dechovky, snad po svém dědovi. Karel Fiala víceméně očumoval. Jardovi to bubnování ale moc nešlo, tak si za bicí sedl náš další kamarád Jirka Svoboda zvaný Copan,“ vzpomíná na vznik skupiny Inferi Miloš Moucha.

Pět pekelníků
Trošku jinou verzi mi předestřel Jaroslav Pěnkava. „V osmašedesátým roce se hodně uvolnilo společenské klima. Zanikl komunisty řízený Československý svaz mládeže a začala vznikat řada nezávislých mládežnických organizací a klubů. Několik jich bylo založeno i v Rakovníku. Bylo k tomu potřeba pět lidí a přesně tolik nás tehdy bylo. Založili jsme klub a pojmenovali ho Inferi (Peklo). Hned jsme se stali klubovou kapelou. Sláva Pilík, Miloš Moucha, Honza Grünvald, Karel Fiala a já. Chvilku bubnoval Karel, chvilku já, pak přišel Copan. Zkoušeli jsme na náměstí v prádelně u Mouchů. Na španělky jsme si koupili snímače Brillianty, které prodávali v Narpě za 70 kaček. Vyrobil jsem desetiwattový zesilovač a bednu, kterou jsme potáhli pruhovanou látkou z rolet. Honza Grünvald udělal ze starýho magneťáku Sonet Duo booster. Byl perfektní, ale stačil jen na malý sál. Víc jsme ale zkoušeli, než hráli.“
Co na to kytarista Jan Grünvald? „V té době jsem byl místo vojny ve velkolomu Čertovy schody u Berouna a domů do Rakovníka jsem jezdil jen na víkendy. Jednou za mnou přišel Sláva Pilík, že zakládají kapelu a moc si s tím neví rady. Nejspíš na mě dostal kontakt od mého bratra Karla, s kterým kamarádil. Taky věděl, že mám zkušenosti z Modrých raků, kteří byli ve své době v Rakovníku velmi populární. Zkrátka a dobře, pozvali mě jako osobu, co ví, která bije. Dneska by se řeklo, jako odborného poradce,“ směje se Honza Grünvald. „Domluvili jsme se na 3-4 zkouškách a já jim vysvětloval, jak která kytara má co hrát, co hraje basa a podobně. Tenkrát tam byl Sláva Pilík, Miloš Moucha a Jarda Pěnkava a taky se tam motal Karel Fiala. Jenom jsem jim pomáhal v začátcích, ale nikdy jsem s nimi nevystupoval. Členem Inferi jsem nebyl.“
A Karel Fiala doplňuje: „Jen jsem tam v úplných začátcích občas vypomáhal, protože neměli stabilního bubeníka. Pak zkoušel bubnovat Jarda Pěnkava. Teprve když přišel Copan, sestava Inferi se stabilizovala. Jarda Pěnkava se poté vydal spíš na jakousi manažerskou cestu, už nehrál, ale jen organizoval.“  
Na začátku roku 1970 si kapela troufla veřejně vystoupit. „Párkrát jsme hráli v Tyláku, párkrát v Dělňáku,“ dodává Jarda Pěnkava. V první fázi hrála skupina pod Svazem klubů mládeže, pak pod Socialistickým svazem mládeže, konkrétně Městským výborem SSM. V roce 1970 absolvovali Inferi dvě významné akce. Na začátku března 1970 velkou Jarní beatovou přehlídku v Dělnickém domě společně s The Undertakers, The Preachers, The Foolmen, The Pride of Ladies Bedrooms a Mandragorou. Krátce na to vystoupili na 3. Hit-show v Tylově divadle. To už trio Pilík – Moucha – Svoboda doplnil sólový kytarista Stanislav Karlík. To bylo v době, když ještě neměl přezdívku Jimmy.
 
Moucha´s detective agency
Jak se dostal Standa Karlík k Mouchům, to už přesně neví. Nevzpomíná si ani Miloš Moucha. „Zřejmě jim někdo řekl, že hraju na kytaru, tak mi hodili lano. Krk dám na to, že když jsem tam přišel, ještě se jmenovali Inferi. Zkoušeli jsme u Mouchů v prádelně, kde byl vyzdívaný kotel, ve kterém se vyvařovalo prádlo. Tam jsme seděli a hráli v sestavě já, Miloš, Sláva a Copan. Taky tam chodil Jarda Pěnkava, byli s Copanem velcí kamarádi. Měli bubny po Jardovým dědovi, které nosili z půdy. Každý týden se musel velký buben vycpávat novinami, protože vždycky za ten týden se slehly. Jinak by strašně duněl. Hned jak skončila zkouška, tak se sebrali a šli lovit baby… nebo šli do hospody. Byli o něco starší, než já. Jarda s námi jezdil na všechny kšefty,“ říká Standa Karlík.  
Kapelník Miloš Moucha si vzpomíná, že když přišel Standa do kapely, chtěl hrát na basovou kytaru. Ale na tu už hrál Miloš, tak si vzal kytaru a historie ukázala, že to bylo pro rakovnický bigbít šťastné rozhodnutí. „Nějak v té době jsem si koupil baskytaru Jolana Basso V, která se vyráběla v Hradci Králové. Když jela Mandragora nahrávat do rozhlasového studia Kanafasku, tak jsem ji Vlastíkovi Benešovi půjčil, protože jeho Alexis neladila tak dobře v oktávách,“ podotýká Miloš Moucha.  
Standa Karlík si přesně pamatuje, jak vznikl název Moucha´s detective agency. „Když jsme přemýšleli, jak by se kapela měla jmenovat, protože už dál jsme nechtěli používat název Inferi, četl jsem zrovna nějakou knížku, kde se psalo o Pinkertonově detektivní kanceláři neboli Pinkerton´s detective agency. To vůbec neznělo špatně. Tak jsem hledal ve slovníku, jak se řekne anglicky Moucha, a zjistil jsem, že Fly. Fly´s detective agency, to by bylo dobré. V té době jsme chodívali na zkušenou k Pleskům na Sekyru. Michal Pleska se zeptal, jak se budeme jmenovat, tak jsem mu řekl, že asi Fly´s detective agency, protože Miloš Moucha je kapelník, tak po něm. A Michal na to: – Fly´s, tomu nikdo nerozumí, tak si říkejte Moucha´s. A bylo to!“
V sobotu 3. dubna 1971 absolvovali Moucha´s detective agency své první kvalifikační zkoušky, tzv. přehrávky. Porota ve složení František Šimánek (člen ÚV Svazu hudebníků), Jindřich Kautský (krajský metodik pro hudbu), Ladislav Vítů (předseda Svazu hudebníků) a Robert Müller ohodnotila kapelu jako „velmi dobrou“. Miloš Moucha si vzpomíná, že tenkrát dostali 40%, což bylo na začínající bigbítovou skupinu velmi slušné ohodnocení.
 
Proč je Standa Jimmy
Ještě když přišel do kapely Standa Karlík, zkoušeli Inferi u Mouchů v prádelně a v létě na dvoře, kde je dnes tržnice. Později přešli do Domu osvěty. Tady ale mohli zkoušet jen o víkendech, protože v týdnu tam působil taneční klub Nezbedný bakalář. Výhodou osvěťáku bylo, že si mohli nechávat muzikanti aparaturu pod jevištěm a nemuseli ji tahat sem a tam.
V Domě osvěty se odehrálo také významné vystoupení, při němž získal Standa Karlík svoji přezdívku Jimmy. Došlo k tomu v prosinci 1970. „Na našem prvním kšeftu v Osvěťáku nás nahrávali Vlastík Beneš s Mírou Veverkou, kteří tam přišli a přinesli s sebou magnetofon. Zaznamenali 7 nebo 8 písniček z dílny Slávy Pilíka. Jedna písnička se jmenovala Darling, další Cinky linky, Policajt na hlavě, Město, Ej padá rosička, Běž dál, Lílalaša, Oh, mámo… Z dnešního pohledu to byla příšerná nahrávka. Vlastík s Mírou jsou výborní kamarádi, ale
byli to takoví trošku ,podjebáváci‘.Když viděli, jak tam mačkám ty čtyři tóny pořád dokola, tak na mě křičeli: ,Hraješ jak Jimmy Page!‘ Věděl jsem, že se mi smějou, ale nějak se ta přezdívka chytla. Postupem času všichni zapomněli, že se mi ti dobráci posmívali, jak neumím hrát, ale většina lidí si myslí, že se mi tak říká, protože naopak umím hrát na kytaru dobře,“ vysvětluje vznik své přezdívky Standa Karlík.
Trampoty s aparaturou
Stejně jako ostatní bigbítové kapely 60. a počátku 70. let i Inferi (a potažmo M.D.A.) museli řešit problémy s aparaturou. Na co budou hrát, kde to seženou, případně z čeho vyrobí – to byla zásadní otázka, kterou si členové skupin té doby pokládali a nějakým způsobem se s ní museli popasovat. O nic lepší to nebylo ani s hudebními nástroji. Jimmy Karlík si těžké začátky pamatuje dodnes.
„Neměli jsme nic. Když jsme zkoušeli v prádelně u Mouchů, tak jsem z domova z Kréty tahal v jedný ruce tátovýho gibsona, na kterém byl namontovaný snímač, a ve druhý velkou tašku od vysavače s 20 kilogramovým rádiem Telefunken asi 2W. Sláva Pilík si půjčoval kytaru, protože jsme sice udělali několik pokusů nějakou koupit, ale žádná se mu nelíbila. Hrál přes magnetofon B4. Jednou jsme byli v Rakovníku nad viaduktem u nějakého chlapíka, který prodával pěkného gibsona. Slávovi se ale nelíbil, protože nebyl červený. Pak si koupil Jolanu ve tvaru kundičky. Byla příšerná, ale Sláva byl vždycky svůj. Míla si koupil pěknou baskytaru Jolana Basso V. Horší už to bylo s aparaturou. Tu jsme dávali dohromady, jak se dalo. Něco bylo odložené v Pionýráku na Spravedlnosti, tak jsme si tam udělali brigádu. Odletovali jsme repráky, elektrikář Copan je přeletoval, zapojili jsme je a ono to chrčelo úplně stejně jako předtím. Ale měli jsme bednu, ve které byly tři, možná čtyři repráky. Tu jsme použili k baskytaře.
Já jsem si koupil zesilovač Mono 50, ale to bylo už v roce 1971, kdy jsme hráli celé léto v Jesenici v hospodě Na Cháti. Ve středu Čaje za čtyři stovky, v sobotu Čaje za pět stovek. Hráli jsme tam celé dva měsíce přes prázdniny. Jezdili jsme tam vlakem. Půjčili jsme si v Rakovníku na nádraží čtyřkolák, u Mouchů jsme naložili naše werky a naskládali je do vlaku. Když s námi jeli nějací fanouškové, každý vzal bednu. V Jesenici jsme to vyložili z vlaku, a když jsme skončili, tak všichni (již přiopilí) jsme to zase naložili do vlaku, odvezli do Rakovníka a uložili k Mouchům do prádelny. Tak jsme si vydělali nějaké peníze.
Také jsme měli zesilovač AZK 20, kterému se říkalo placka. Byl to předchůdce Mono 50. Na půdě jsme bastlili bednu pro Slávu Pilíka. Nechtěl černou, tak jsme ji potáhli jutovinou a natřeli modrou barvou. Jutovina pod barvou ztvrdla a vytvořila ostrý smirglový povrch, takže bedna nešla v podstatě vzít do ruky.
Dále jsme si koupili zesilovač Tesla Music 120 se třemi nebo čtyřmi různě regulovatelnými vstupy. Měl dávat výkon 100 Wattů. K tomu jsme koupili v Praze v Bílé labuti dvě bedny Forte 60, v nichž bylo 10 malých repráků. Byla to síla. Jak jsme tomu ale moc nerozuměli, tak jsme přehlédli, že musely být sesynchronizovány ohmy mezi zesilovačem a bednou. Přijeli jsme na kšeft do Šanova, zapnuli jsme mikrofon, Sláva do něj řekl jednu větu a ono to ztichlo. Za chvíli to zase začalo fungovat. Zjistili jsme, že je tam nějaká pojistka, která to vypínala. Pak kluci přišli na to, že zesilovač je asi 16 ohmový a bedny 4 ohmové, takže to spolu nekomunikuje. Vždycky jsme museli pět minut počkat, než pojistka vychladla a začalo to zase fungovat. Tak jsme odehráli celý kšeft – pěkně potichoučku a Sláva Pilík do mikrofonu jen šeptal. Mikrofony jsme měli AMD – teslácké plastové. Stojany jsme si udělali z trubek.“
  
Příchod Jiřího Rölla
O skupinu byl čím dál tím větší zájem, ale nastal problém s repertoárem. „Zjistili jsme, že tancovačky neutáhneme s patnácti písničkami Slávy Pilíka. Lidi chtěli i jiné skladby, které tehdy frčely. Byli jsme mizerní hráči, moc jsme toho neuměli. Pamatuji si, že jsme chtěli zařadit písničku Sugar, Sugar, ale nebyli jsme schopní přijít na to, jaké jsou tam akordy, jaká je vyhrávka a vůbec se ji naučit. Sláva odmítl převzaté skladby zpívat. A tak jsme oslovili Jirku Rölla,“ připomíná Jimmy další zlomový bod v kariéře kapely.
K příchodu zkušeného zpěváka Jiřího Rölla přispěla náhoda. Miloš Moucha, coby vyučený elektromechanik, dělal na přelomu 60. a 70. let zvukaře orchestru Luxor. Ten už v roce 1970 víceméně živořil a fungoval jen setrvačností. Kšefty neměl skoro žádné a většina jeho členů měla vedlejší projekty. A tak Milošovi nedalo příliš velkou práci Jirku přesvědčit, aby se stal členem M.D.A. Ten nabídku akceptoval, když se Luxor rozpadl, což se stalo někdy v první polovině roku 1971. „Díky Jirkovi jsme získali nejen výborného zpěváka, ale i slušnou aparaturu, protože ji měl napsanou na sebe. Od Luxoru jsme měli třeba zesilovače Regent a Mono 50 a také bicí soupravu,“ pochvaluje si Miloš Moucha. S Jirkou přišel k M.D.A. i saxofonista a klavírista Miloš Hejduk. Oba zde začali působit od září roku 1971. „Miloš Hejduk v kapele ale dlouho nepobyl. Hrál na alt-saxofon, který se k repertoáru M.D.A. moc nehodil, a s pianem byl problém. Ne všude byly klavíry a elektrické piano Miloš neměl. Navíc inklinoval k free-jazzu, který tenkrát letěl. John Coltrane a jemu podobní, to byly Milošovy vzory. V té době byl repertoár M.D.A. postavený na vlastních písničkách Slávy Pilíka. Byl to spíš folkař než bigbíťák. Třeba jeho nejznámější písnička Plakej, dívko byla mezi holkama strašně populární. Sláva jim musel dávat texty a kapela ji několikrát za večer opakovala. S příchodem Jimmyho skupina přitvrdila. Obohatil repertoár o skladby Vanilla Fudge, Jimiho Hendrixe nebo Rolling Stones. M.D.A. tím byli rozděleni na dvě poloviny. Já plnil roli bigbítového zpěváka, Sláva folkového. Během jednoho večera jsme hráli Plakej, dívko, Cinky linky, Darling a na druhé straně Hey Joe, Hold On I´m Comin´ nebo Satisfaction. Byla to taková nesourodá kapela, ale fungovala,“ popisuje situaci po svém příchodu Jiří Röll a kapelník Miloš Moucha k tomu dodává: „Díky Jimmymu a Jirkovi jsme začali dělat převzaté písničky, které si posluchači žádali. Ale i pak tvořily značnou část repertoáru vlastní skladby Slávy Pilíka.“
Po rozšíření repertoáru se zájem o vystoupení M.D.A. ještě zvýšil. Kromě Jesenice hrávala skupina někdy i v Šanově a v neděli na Čajích v Dělnickém domě v Rakovníku. Taky jezdila bavit česáče během chmelové kampaně, třeba do Panošího Újezdu nebo až k Lounům. „Byly tady tisíce česáčů, tak kdo měl ruce a nohy a uměl hrát, tak šel. Každá kapela se uplatnila,“ konstatuje Jimmy Karlík.
  
Svazácké brigády
Jak jsem již v úvodu uvedl, po zrušení Svazu klubů mládeže se stala zřizovatelem kapely městská organizace Socialistického svazu mládeže (SSM). „Každá kapela musela mít zřizovatele, jinak by nemohla hrát. Řekli nám, že bude nejlepší, když si založíme svazáckou organizaci. Tak jsme to, stejně jako další kapely, udělali. Jedna z našich kamarádek a fanynek Alena Baxová vzala funkci předsedkyně. Nějak v té době se začal v parku stavět Klub mládeže. Pamatuji si, že jsme tam chodili, jako kapela, na brigádu – kopali jsme základy. Byli jsme i na brigádě za viaduktem směrem na Zátiší. Stráně v jeho okolí se měly osázet stromky.  
Copanovi a Slávovi pořád nebylo jasné, jestli se stromky sází do země tím zeleným, nebo tím hnědým. Tak to střídali a sázeli stromky na přeskáčku,“ směje se Jimmy Karlík.
Památná Hit-show 1971
Vrchol koncertní činnosti M.D.A. přišel na 4. Hit-show, která se uskutečnila v pátek 17. prosince 1971 v Tylově divadle. Los rozhodl o tom, že jako první nastoupila na pódium Mandragora v nové sestavě a vystoupení se jí vůbec nepovedlo. Druzí The Scream odehráli svůj standard s náročnými vícehlasými vokály. První polovinu přehlídky uzavřeli hosté z Kralovic The Oxfords, kteří m. j. uvedli ukázku z rockové opery anglické skupiny The Who Tommy. Po přestávce nastoupili Moucha´s detective agency. A jako by do sálu divadla vletěla bomba.
„Jimmy byl v té době hodně zasažen art-rockem, s dlouhými instrumentálními plochami, a tak složil půlhodinovou čtyřdílnou suitu, kterou nazval Long Song, podle skladby Break Song jeho oblíbenců – Vanilla Fudge. Já jsem si tenkrát vyvrkl kotník, měl jsem na noze sádru a pajdal jsem jako hrabě Joffrey Peyrac ve filmu o krásné Angelice. To Jimmyho inspirovalo natolik, že mě jednu část suity věnoval,“ říká zpěvák Jiří Röll. „Začali jsme nenápadně. V první části našeho vystoupení jsme zahráli Pilíkovy písně Darling a Cinky linky doplněné skladbou Donovana Season Of The Witch ve verzi, jakou hráli Vanilla Fudge. A pak přišla na řadu suita Long Song,“ vzpomíná Jimmy Karlík a pokračuje: „První část se jmenovala Karlíkův sen a začínala flétnou, na kterou jsem hrál já. Slávu jsem přiměl, aby hrál trošku jiný akordy, než byl zvyklý. Druhá část, pojmenovaná Reminiscence pana Wolodyjowského, byla inspirována neustálým Copanovým, Pěnkavovým a Pilíkovým běháním za Polkama, které byly na brigádě v Šamotce. Začínala kytarovým riffem, ten jsem si vypůjčil od Vanilla Fudge. Následovala třetí část pojmenovaná Joffrey a Angelika. Bylo to takové blues, jediná zpívaná pasáž.“
„Ptal jsem se Jimmyho, co mám v té své části zpívat, jestli má nějaký text. On mi odpověděl, abych si nějaká slova vymyslel, že od toho on tam není, to je prý věc zpěváka. Tak jsem po celou dobu napodoboval jakýsi anglický skat. Text neměl hlavu ani patu,“ přiznává po letech Jiří Röll.
Poslední část suity byla řízná a Jimmy ji nazval Pražský výběr za 19 Kčs. Úspěch byl obrovský, vypadalo to, že posluchači Tylovo divadlo zboří. Moucha´s museli přidávat. Následující vystoupení The Undertakers bylo už jen formalitou…
Lano od Mandragory
V první polovině roku 1972 utrpěli Moucha´s detective agency dvě citelné ztráty. Po průšvihu na 4. Hit-show musela Mandragora, stále považovaná za bigbítového lídra okresu, udělat nezbytné kroky, aby se v co nejkratší době vrátila na výsluní. Její nový sólový kytarista František Hejda (přišel v květnu 1971 spolu s varhaníkem Josefem Fenclem ml. z The Preachers) byl sice skvělý baskytarista, ale Michala Plesku na sólové kytaře nedokázal nahradit. A basovou kytaru měl u Mandragory „pod kuratelou“ Vlastík Beneš. A tak zasvištěno lano k aktuálně největšímu konkurentovi – Moucha´s detective agency, konkrétně k Jimmymu Karlíkovi. Ten o zlomovém okamžiku říká: „Mandragora mě lámala dvakrát. Poprvé, když odcházel Míša Pleska, ale to mě ještě nepřemluvili. Pak přišli po jedné naší hře, když jsme kalili. Sláva Pilík řekl, abychom šli ještě pařit k němu domů. Šli tam i Vlastík Beneš a Libor Laun, kteří do mě pořád hučeli, až mě zlomili. A Sláva Pilík jim pak říkal: – Vidíte, jaký jsem blbec! Já vás zvu na mejdan a vy místo toho jste nám přetáhli kytaristu a my teď půjdeme do prdele!“
Karlíkovo místo zacelil František Havelka, který se rozhodl z klidu domova navrátit do bigbítových vod. Protože u The Scream bylo jeho místo obsazeno Jiřím Pertlem, kývl na nabídku M.D.A.
Druhou, byť dočasnou změnou byl odchod bubeníka Jiřího Copana Svobody. „Copan šel někdy v březnu nebo v dubnu na pět měsíců na vojnu do Podbořan a místo něj přišel Ivan Kozák. Myslím, že ho sehnal Jirka Röll. Ivan nějaký čas bubnoval s Merkurem, kde zpívala jeho manželka Anička. Tak si dal i bigbít s námi. Jsem přesvědčený o tom, že Copan od nás nikdy neodešel, jen přerušil hraní, když byl na vojně,“ vysvětluje změnu bubeníka Miloš Moucha. A Jirka Röll doplňuje, že po návratu se Copan spíš než bicí soupravě věnoval divadlu v Tylu, které ho chytilo a prý ho hrál moc dobře.
V té době se kapelou mihl i kytarista Ladislav Bouška. „Byl to písničkář a hrál s námi jen chvilku. Pak odešel do Kladna,“ pamatuje si Miloš Moucha.

Zájezd do Delitzschi
Kromě hraní po okrese měli M.D.A. i zkušenost se zahraničními zájezdy. Konkrétně do družebního města Delitzsch v Německé demokratické republice. Jiří Röll si na ně dobře vzpomíná. „Jela tam z Rakovníka taková kulturní úderka – pěvecký sbor Ráček vedený Slávou Hubatým, taneční orchestr Merkur a my. Byl to hrozně legrační zájezd. Už odjezd z Rakovníka byl zajímavý. Na nádraží byl připravený motorák na Lužnou, kde se přestupovalo na vlak Chomutov – Praha. Protože jsme se tam nevešli (jen dětí z pěveckého sboru bylo 30), museli železničáři přidat jeden vagón. Naši a merkuráckou aparaturu vezlo auto z pivovaru, protože pivovar byl tenkrát zřizovatelem Merkuru. Přijeli jsme na nádraží Praha-Střed a měli jsme dál pokračovat do Lipska. Expres měl ale dvouhodinové zpoždění. Už to, že jsme byli s dětmi v Praze v noci na nádraží, kde esenbáci honili povětrné ženy, byl zážitek. Před dětmi vláčeli chycenou ženskou, která řvala: „Já nejsem kurva, ale dělnice!“ Zpožděný vlak přijel z Budapešti, nastoupili jsme do něj a jeli dál. Na hranicích v Děčíně byla kontrola. Viděli jsme, že celý Merkur, který seděl v jiném vagónu, je venku. Ve vagónu jel prý nějaký Maďar, kterému strašně smrděly nohy, tak Merkuráci na každé zastávce vyběhli na nástupiště, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. V Drážďanech náš vagón odstavili na vedlejší kolej, protože rychlík pokračoval dál na Berlín a my jsme čekali další dvě hodiny, než nás připojili k vlaku na Lipsko. Tam jsme čekali zase dvě hodiny, než pojede vlak do Delitzschi. Sbormistr Sláva Hubatý vletěl omylem s dětmi do rychlíku, který jel do Amsterdamu. Obsadili místenkový vůz a těsně před odjezdem se dozvěděli, že tam nemají co dělat… byla to hrozná legrace.
Pamatuji si, že jsme tam měli vystoupení v boxerském ringu. Ze všech stran byli lidi. Střídali jsme se s německou kapelou a Merkur hrál druhý den na velkém jevišti.
Němci nás pozvali ještě jednou, jenom M.D.A. To už jsme ale jeli autem, které řídil Sláva Pilík. Miloš Moucha jel na motorce Jawě, v nějakém městečku dostal na kočičích hlavách smyk a vyboural se. Naštěstí se mu nic nestalo.“
Likvidační článek
Ve čtvrtek 8. června 1972 vyšel v okresním týdeníku Rozvoj článek Jiřího Čermáka z Lužné nazvaný Víte, co je Moucha's detective agency? Zapůsobil jako blesk z čistého nebe a odstartoval hon na bigbítové skupiny na Rakovnicku. Dnes, s odstupem času, víme, že šlo o politickou zakázku z OV KSČ korespondující s vládním usnesením o situaci v zábavné hudbě v Československu. V článku se psalo: „Tak se totiž módně nazývá hudební beatový soubor městského výboru SSM v Rakovníku a po pravdě řečeno, je mezi mládeží dosti populární. Všude, kde se tento neobvyklý název objeví na plakátech, se ptají, oč jde. Zda o pouhou recesi nebo snad zneužití hlavičky SSM? Ale také, proč ještě přežívají pozůstatky a výstřelky krizových let v této oblasti? Nejde jen o  Moucha's detective agency, což přeloženo z angličtiny znamená Mouchova detektivní kancelář, ale též o další soubory, které působí na našem okrese a honosí se cizími názvy jako Mandragora, Scream, Undertakers a další. Slyšel jsem, že samotní členové těchto skupin nemohou pochopit jejich význam. Vnucuje se otázka, kdo z odpovědných úředních míst žehná těmto výstřednostem? Jde skutečně jen o nevinné cizí názvy, či mají souvislost s určitou poplatností západní kultuře a tamějšímu životu? S mnohými lidmi se shoduji v tom, že název skupin odpovídá i tomu, co produkují. Není málo případů, že taneční zábavy, kde účinkují, se pořadatelům vymkly z rukou, a to, co se odehrává, se těžko dá zvát zábavou či kulturním podnikem. Dostává se nám lekce nejen v projevu živelnosti na parketě (mírně řečeno), ale i v představě o prostředí v hlučných, zakouřených krčmách podsvětí. Nemíním popisovat podrobnosti, které mně vyprávěli sami mladí lidé a nad nimiž se zvedá žaludek. Jedno je jisté, že slušný kulturní člověk musí tyto jevy odsoudit, protože jsou v rozporu se socialistickými vztahy a socialistickou morálkou.
Mládí projevuje odjakživa své specifické rysy, kladné i záporné, neskrývá své názory, netaktizuje, má své představy o životě a lidech, svůj vkus a své nároky na zábavu. To je správné, ale všechno má své meze, které nelze překročit, protože potom už nejde jen o nevkus, ale často o nevychovanost a hulvátství, které v naší společnosti nemá místa. To se týká jak chování některých účastníků při zábavách, tak úpravě zevnějšku, oblečení, vystupování, uvolněnosti k druhému pohlaví atd. Je nesporné, že zábavu vedle prostředí a pořadatelů značně ovlivňuje hudba. Vůbec se nedivím, že po záporných zkušenostech v některých obcích odpovědní funkcionáři NV více zvažují, které hudebníky si do obce pustí, a které nikoliv. Mám za to, že je nejvyšší čas, aby se v této věci řeklo konečné slovo a udělal se pořádek jak ze strany odboru kultury ONV, OV SSM a dalších orgánů.“ (konec citace)
Miloš Moucha k článku Jiřího Čermáka říká: „Je zajímavé, že jeho dcera byla naše velká fanynka. Hráli jsme v Lužné v hospodě U Konopásků, bylo tam přítmí, dědek tam nakoukl a hned z toho udělal hašišové doupě.“
A Jiří Röll dodává: „Já jsem na článek v tisku reagoval tak, že Mandragora nemá s angličtinou nic společného, a kdybychom měli brát název Moucha´s detective agency vážně, tak by se skupina musela jmenovat Fly´s detective agency. Takže Moucha´s je třeba brát jako recesi. Když to vyšlo, zavolal si mě vedoucí odboru kultury ONV Vladimír Mayer a řekl mi: – Máš plnou pravdu, ale víš, jak to je. Zaprvé: pracovník OV KSČ má vždycky pravdu a zadruhé, když ji nemá, platí bod 1. Jestli nechceš mít problémy, tak na to nereaguj. Je to zbytečné. Nikomu tím nepomůžeš, nikoho nepřesvědčíš, jen na sebe upozorníš. Tak to mi řekl Mayer.“
Reakce na článek v Rozvoji
V Rozvoji z 13. 7. 1972 se objevily reakce Městského výboru SSM a odboru kultury ONV. Uvádíme je v plném znění i s redakčním úvodem: „Do redakce došla na uvedený článek řada souhlasných názorů, obdržel je osobně i člen redakční rady a autor článku J. Čermák a je třeba pro úplnost dodat, že nikoli jen od starší generace, jak by se mnozí čtenáři domnívali. K vysloveným myšlenkám kritického článku se naši čtenáři stavějí velmi rozumně a doplňují je svými osobními zkušenostmi. Mezi nimi se však objevil i jeden hlas, podepsaný J. K. – Zátiší, který reaguje na článek podrážděně a který jasně dává najevo, že nepochopil společenský dosah problémů. Zastává názor, že jde o generační otázku v přístupu k hudebním souborům a zábavám. To je zásadní omyl, stejně jako domněnka o omezování činnosti beatových souborů a nečinit rozdíly mezi společenskými zábavami. Dobrá zábava, kterou měl autor článku na mysli, je neodmyslitelnou součástí našeho činorodého, plodného a bohatého života, nelze ji podceňovat, ale ani povyšovat na něco, čím není a ani nemůže v socialistické společnosti být.
Jedním z úkolů tisku je odhalovat chyby a nedostatky, které se v každodenním životě u nás vyskytují. Nedílnou součástí tohoto úkolu je i zjištění účinnosti kritiky, to je postarat se o nápravu. To nemůže udělat nikdo jiný, než ten, koho se kritika týká. Proto redakce uvítala, že mezi prvními se přihlásil MV SSM Rakovník, jehož článek zveřejňujeme v plném znění: „Název této hudební skupiny souvisí s hudbou, kterou tato skupina provozuje a která má kořeny v anglické beatové hudbě. Skupina z 80 procent zpívá originál hudby s českým textem a zbytek, tzn. 20%, počítá v budoucnu s českým textem. Nejde tudíž o žádnou poplatnost západní kultuře a tamějšímu životu.
Pokud jde o úroveň kulturních akcí v našem okresním městě, v tom souhlasíme s pisatelem článku s. Čermákem. Mají skutečně úroveň, která se neshoduje se socialistickými vztahy a socialistickou morálkou. Vnucuje se však otázka, jaký je skutečný důvod chování lidí, zda příčinou je hudba, těmito skupinami produkovaná. Existuje řada příkladů, kdy při vystoupení tanečního orchestru i dechové hudby se řada občanů chovala v rozporu se socialistickou morálkou a neměli ani dlouhé vlasy a nebyli ani špatně oblečení. Příčinu je třeba hledat jinde. Jde o to, aby personál RaJ nedával alkoholické nápoje lidem již podnapilým, nebo mladším 18 let. Personál je s těmito povinnostmi seznámen, a přesto existuje řada důkazů, že toto není dodržováno. Je proto třeba jednat jak na ředitelství RaJ, tak by se touto otázkou měly zbývat i příslušné složky MěNV.
K názvům skupin ještě zbývá dodat, že MěV SSM se již touto otázkou zabýval na svém zasedání dne 1. června 1972 a doporučil hudebním skupinám změnit název a tyto skupiny s tímto v nejbližší době počítají.
Ze strany SSM tedy již krok udělán byl. Záleží nyní i na dalších orgánech našeho společenského života, aby udělaly potřebné kroky ke zlepšení úrovně kulturních akcí na našem okrese. (Podpis) Městský výbor SSM Rakovník
  
Názor odboru kultury ONV
Máme zájem o rozvoj zájmové a umělecké činnosti lidí, tím více, když jde o mladé. Je jistě lepší, že se skupina mladíků schází ke hraní, než aby vysedávali po lokálech a utráceli volný čas všelijak. Proto je dobře, aby hudebních souborů mladých bylo co nejvíce, avšak je tu ještě nezbytně nutné hledisko, a to je ideová a umělecká úroveň souboru.
I my jsme se proto někdy pozastavili nad názvy některých skupin, žádali jejich vysvětlení a případně hovořili o změně názvu, avšak bezvýsledně. V posledních dvou letech z 28 registrovaných souborů zůstalo jen 6 beatových skupin. V průběhu letošního roku se ustavily další soubory a žádaly o zřízení – Poutníci, Aspirant, The Admirals a Upíři. Tentokrát jsme se dohodli s OV SSM a pozvali jejich zástupce ke kvalifikačním přehrávkám, aby soudruzi měli možnost posoudit kvalitu souborů a pohovořit s jejich členy o názvu, repertoáru, vystupování atd. Je opravdu zarážející, jakým způsobem je tvořen název souboru a repertoár, což často hudebníci zdůvodňují tím, že když prý nebudou hrát západní repertoár, nebudou populární. Trochu pochybený názor, jako bychom neměli naše beatové skupiny vynikající úrovně.
Úroveň a vystupování některých souborů není špatná (Scream a M.D.A.), plní všechny povinnosti, výtku je možné mít k přílišné hlasitosti. Cestou by možná byl minikurz o zvukové technice a její obsluze. Spokojeni však nejsme se souborem Mandragora, u kterého dochází v současné době k řešení.
Ukazuje se, že více než doposud bude muset odbor kultury ONV jednat se zřizovateli souborů a že i zřizovatelé budou muset nést větší tíhu zodpovědnosti za činnost svého souboru.
 
Závěrem jen několik poznámek k tanečním zábavám v Rakovníku.
Je to záležitost především MěstNV (který povoluje pořádání tanečních zábav v městě), dále pořadatelů (ti musí usměrňovat složení návštěvníků i průběh zábavy), hudby (zeptejte se zkušeného kapelníka, jak rychle dokáže sál přivést do varu nebo úplně otrávit), prostředí a obsluhy (to, že v Dělnickém domě nedostanete o Čaje třeba sodovku nebo limonádu, je běžně známé), ale mladých lidí samotných! Chtějí se přece pobavit a dobře zatančit! Tomu by měli podřídit své oblečení, vystupování i chování k druhým. V. Krobová
 
Neodvratný konec
Od zveřejnění článku na stránkách okresního týdeníku to už šlo s M.D.A. z kopce. Kapela zareagovala tak, že svůj název počeštila – na Mouchova detektivní kancelář. A aby nedráždila na plakátech, uváděla své jméno jen iniciálami M.D.K. Její příznivci dobře věděli, o koho se jedná. Ke konci roku 1972 její činnost slábla, her rapidně ubývalo. Na 5. Hit-show 22. prosince 1972 se už Mouchova detektivní kancelář neobjevila. A s končícím rokem skončila také historie této zajímavé skupiny. „Ani nevím, proč jsme skončili. Určitě k tomu přispěl článek Jiřího Čermáka. Po něm už to za moc nestálo,“ konstatuje po letech Miloš Moucha. „Rozklad kapely nastal s odchodem Jimmyho Karlíka. Pak už se to jenom sypalo. Byl jsem ve skupině až do jejího konce. Když se M.D.K. rozpadla, přišel za mnou Pepík Kočí, jestli bych nešel zpívat do Kampanusu. Tak jsem to vzal,“ dodává Jiří Röll.
 
Dvě reinkarnace
Ještě dvakrát mohli fanoušci Moucha´s detective agency vidět v akci. Poprvé 28. prosince 1991 v sále hostince U Krbu ve Všetatech. Mandragora tam slavila své 25. narozeniny a „Mouchy“ si pozvala jako hosty. V půlhodinovém setu zazněly nejznámější písničky z pera Slávy Pilíka. M.D.A. zahráli v sestavě: Sláva Pilík (zpěv, doprovodná kytara), Stanislav Jimmy Karlík (sólová kytara), Miloš Moucha (baskytara) a Jiří Copan Svoboda (bicí).
Podruhé a naposledy se M.D.A. objevili na pódiu Sportovní haly v Rakovníku v sobotu 26. listopadu 1994 při bigbítové monstrakci Je to jenom rock and roll, kterou uspořádal okresní týdeník Raport. Sestava byla identická jako v roce 1991.
  
*******
 
Dne 3. března 2008 dostihla všechny příznivce M.D.A. smutná zpráva. Na chatě v Křivoklátě zemřel na selhání srdce bubeník Jiří Copan Svoboda. Bylo mu pouhých 57 let.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, okresní týdeník Rozvoj, roč. 1972, výpovědi Miloše Mouchy, Stanislava Jimmyho Karlíka a Jiřího Rölla)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2020. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah