Z historie bigbítu na Rakovnicku 25 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Hlavní nabídka
menu
Přejít na obsah
Radio Caroline – recese tak trošku o hubu

Radio Caroline byla britská pirátská rozhlasová stanice, kterou v roce 1964 založil irský hudební manažer a podnikatel Ronan O´Rahilly. Byla umístěna na parníku MV Mi Amigo, který se pohyboval v mezinárodních vodách poblíž britského pobřeží. Od 28. března 1964 vysílalo Radio Caroline pravidelně na frekvenci 197,3 metrů 24 hodin rockovou muziku, která tehdy neměla šanci proniknout (s výjimkou hodinové hitparády na Rádiu Luxembourg) do oficiálních rádií. Loď často měnila svoji pozici a byla v podstatě „nepolapitelná“. Brzy si získala neobyčejnou popularitu zejména mezi mladou generací. Často se stávalo, že z Radia Caroline zněly velké rockové hity dříve, než z ostatních rádií. Dne 20. ledna 1966 ztratila MV Mi Amigo v bouři svoji kotvu a byla vržena na mělčinu na pláži u Frinton-on-Sea. Osazenstvo lodi bylo zachráněno nezraněné a technické zařízení téměř nepoškozené, ovšem trup lodi byl poškozený tak, že oprava trvala více než čtvrt roku. Na tuto dobu přestalo Radio Caroline vysílat (vysílání bylo obnoveno 27. 4. 1966). V těchto – pro Radio Caroline i pro jeho posluchače – kritických okamžicích vstupují na scénu dva Vladimírové…
  
Na stejné frekvenci
Student Gymnázia v Novém Strašecí Vladimír Grund z Tuchlovic a elektrikářský učeň dolu Nosek Vladimír Kraus z Roztok byli vášnivými posluchači Radia Caroline i Radia Luxembourg. Skamarádili se na tuchlovické návsi, kam chodili, jak po létech přiznávají, kouřit. Grund bydlel v části obce nazývané Hradčany (ležela na kopci v nadmořské výšce asi 400 m), Kraus v bývalé škole, kde byl zřízen učňovský internát.
„Zjistili jsme, že když přestane o půlnoci vysílat stanice Praha 2, objeví se na stejné frekvenci úžasná muzika. Mnohem lepší než na Rádiu Luxembourg. Vypátrali jsme, že se jedná o vysílání Radia Caroline. Někdy jsme poslouchali u Vládi, někdy jsem poslouchal na intru na svém rádiu Talisman. Jedné noci jsme slyšeli z rádia strašnou vichřici a hlasatel říkal, že vysílají z lodi a neví, jak dlouho budou ještě vysílat, protože je velké vlnobití. Druhý den vysílání přestalo. Vláďa se pak z nějakých zpráv dozvěděl, že loď byla zahnána do britských vod a tam už na ni čekali a celou posádku zatkli, protože se jednalo o pirátské vysílání,“ vzpomíná po létech Vladimír Kraus.
„Odmalička mě bavila elektrotechnika. Už jako kluk jsem opravoval lidem krystalky i televize. Měl jsem magneťák a nahrával jsem pravidelně hitparádu Radia Luxembourg, která šla od 19 hodin, ale jen hodinu. Když začalo vysílat Radio Caroline, byla to bomba. Čtyřiadvacet hodin nonstop. Když přerušilo vysílání, napadlo nás udělat si vysílačku a spustit vlastní vysílání, i když se to samozřejmě nesmělo. Změřil jsem frekvenci, rozebral staré televize, sestavil vysílač a zesilovač. Anténu jsme umístili na komín a natáhli dráty na vysoké stromy. Zvolil jsem stejnou frekvenci, jakou mělo Radio Caroline – bylo to kousek od Prahy 2, a proto si dlouho všichni mysleli, že stále vysílá Radio Caroline,“ vypráví Vladimír Grund.

Dvě hodiny bigbítu
„Vláďa měl z NDR magnetofon, od kamarádů z Prahy si nahrál písničky západních kapel, dokonce měl i mikrofon. Ještě nám chyběla znělka, ale i s tou jsme si poradili. Na začátku každého pásku bylo nahrané rušení ze Svobodné Evropy, to se ztlumilo, pak zase zesílilo, ztlumilo a přestalo. Začal tikat starý budík, pak se ztlumil a ozvalo se: - Je právě tolik hodin, kolik je, jestli máte na svých hodinkách více nebo méně, není to naše vina, neboť my začínáme vždycky včas. Radio Caroline vítá své milé posluchače -. Pustili jsme to a šli jsme ven,“ pokračuje Kraus. Rozsah vysílání byl neuvěřitelný, slyšitelnost byla zaznamenána v okruhu 20 kilometrů. Kluci nahrávali každý týden na Radiu Luxembourg novou hitparádu a doplněnou o svoji znělku ji pouštěli do éteru jako Radio Caroline. Posléze jim kamarádi nosili vlastní magnetofonové pásky s muzikou, tak je střídavě pouštěli taky.
„Vysílali jsme ode mne z pokoje dobrého půl roku. Udělali jsme nejméně padesát vysílání. Jedno trvalo asi dvě hodiny, dokud se magnetofonový pásek nedotočil do konce a nezastavil. Udělal jsem do zesilovače i výstup na mikrofon a mohli jsme mixovat i mluvené slovo,“ doplňuje kamaráda Vladimír Grund. Tak vysílali asi týden, pak si dali malou pauzičku a zase vysílali. Posluchačské zázemí měli Vladimírové obdivuhodné. Kromě spolužáků ve škole a kamarádů, jimž prozradili frekvence a čas vysílání, měli i posluchače, kteří chtěli zahrát na přání. Tak občas zahráli. Tehdejší novostrašecký gymnazista a pozdější kytarista Modrých raků František Povolný patřil k pravidelným posluchačům. „Čekali jsme po vyučování v šatně, až Vláďa dorazí domů a Radio Caroline pustí. Byla to paráda, poslouchat muziku, která byla na českých rozhlasových stanicích tabu,“ vzpomíná Povolný. Vysílání prý bylo slyšet až v Praze na Ruzyni.
Armáda na nohou
Zhruba po půl roce vysílání tuchlovického Radia Caroline skončilo. Na tom, co bylo příčinou, se po půlstoletí Vladimírové nemůžou shodnout.
„Jednou jsem šel pěšky ze školy na Stochově na intr do Tuchlovic přes pole a vidím, že tam stojí skříňové vojenské auto s radiolokátorem. Jdu dál a vidím, že další takové jede po silnici směrem na Tuchlovice. Jdu na intr a vidím stát směrem na Srby další. To už bylo divné, tak jsem šel ke kostelu, mrknu nahoru k Žehrovicím, a tam bylo ještě jedno. Na Hradčanech stál gazík a měl takové ty kruhové antény, jako měli za války Němci. Bylo jasné, že vojáci hledají radiostanici. Běžel jsem dolů k parku, počkal jsem na Vláďu, až se vrátí ze školy, a řekl mu, že po nás jde armáda. Vláďa je chtěl ještě vyplašit a na chvíli stanici pustit. Řekl jsem mu, ať neblbne. Tak jsme v Tuchlovicích skončili. Naštěstí vojáci zaměřili jen obec, ale ne dům, ze kterého jsme vysílali. Čekali ještě na jedno vysílání,“ popisuje konec radia Vladimír Kraus.
Druhý Vladimír má jiné vzpomínky: „Jednou přišel táta domů a řekl, že si koleduju o průser a přikázal mi, abych stanici rozebral, nebo ji rozbije. Tak jsem vše rozebral a uklidil. Že nás hledali vojáci, to už si nepamatuju.“
Všechno mělo zajímavou dohru. „Asi po osmi letech jsem byl povolán na vojenské cvičení a tam jsem se potkal s klukem, který se učil na Nosku o rok dřív než já,“ říká Vladimír Kraus. „Když byl na vojně, sloužil u odposlechu na Ruzyni. Tak jsme se bavili a já mu říkám: - To jste nás museli slyšet. Měli jsme v Tuchlovicích vysílačku Radio Caroline. - A on na to: - To jsi byl ty s Vláďou Grundem? To byl průser. Nejdřív to nikomu nevadilo, protože jste neměli dlouhý dosah. Najednou ale přišel befel vysílačku zlikvidovat, protože zjistili, že při dobrých atmosférických podmínkách byla slyšet až v Německu.“
 
Přesun k Berounce
Vladimír Kraus pak ještě chvíli vysílal s kamarádem Miroslavem Grófem v Roztokách. „Vzal jsem si vysílačku domů do Roztok, jenže jsme měli krátkou anténu, asi jen dvoumetrovou. Vysílal jsem týden, ale tátovi se to nelíbilo, tak jsem toho nechal. Když jsem přinesl vysílačku domů, tak se máma zeptala, co to mám. A já na to, že je to Radio Caroline (čti Kerolajn - pozn. T. B.), a máma říká: - Já ti dám Krvelajn. Koukej strčit ruce do škopku a pořádně umyj nádobí! - Zbožňoval jsem rock and rolly a zpěváky, jako byli Bill Haley, Jerry Lee Lewis nebo Little Richard. Největším hitem, který jsme pouštěli na přání, byla písnička Surfin´ Bird od americké skupiny The Trashmen. To byla bomba. Po týdnu jsem odvezl vysílačku do Zbečna, kde měl Vláďův strejda chatu, ale tam odtud se už nevysílalo a naše Radio Caroline definitivně skončilo,“ dodává Kraus.
 
Emigrace za moře
Když byl na vojně, Vláďa Grund emigroval do Spojených států a splnil si tak svůj odvěký sen. „V dubnu roku 1967 jsem odjel s Čedokem na zájezd do Vídně. Tehdy ještě odtud nikdo neutíkal, tak jsem dostal vízum bez problémů. V Rakousku jsme zůstali ze zájezdu dva. Ve sběrném táboře se nás ujali pracovníci společnosti AFCR, která pomáhala emigrantům. Zeptali se nás, kam chceme jet. Vyučené a mladé lidi brali všude. Tehdy se hodně jezdilo do Kanady, Jižní Afriky, Austrálie a do všech západních evropských zemí,“ popisuje Vladimír Grund. Do Spojených států se mladým moc nechtělo, protože hrozilo, že budou muset narukovat do armády a odjet bojovat do Vietnamu. „Bylo mi 19 let a chtěl jsem do Spojených států. Dostal jsem identifikační kartu a odletěl za moře. Do Vietnamu mě neposlali, protože říkali, že kdyby mě tam chytil Viet-cong, šel bych jako Čech – emigrant rovnou ke zdi nebo do gulagu, protože tam všechno ovládali Rusové.“ Z New Yorku se přestěhoval do Chicaga a posléze do Kalifornie, kde se usadil v Santa Monice. Posléze získal americké občanství a změnil si jméno na Eric von Grundberg. V Santa Monice žije dodnes.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: výpovědi Vladimíra Krause a Vladimíra Grunda)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2020. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah