Z historie bigbítu na Rakovnicku 27 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Hlavní nabídka
menu
Přejít na obsah
Michal Pleska

Mladší bratr Saši Plesky Michal patří k nejvšestrannějším muzikantům, kteří vyšli z rakovnické hudební scény. Patří k pionýrům zdejší bigbítové scény, kteří prošlapávali tomuto hudebnímu směru v 60. letech cestičku. Byl to on, kdo rakovnické publikum blíže seznámil s písněmi The Beatles. V repertoáru Mandragory, kterou „šéfoval“ v letech 1968-1971, tvořily většinu. Na začátku 70. let mu byly blízké i exkurzy do oblasti jazz-rocku, kde využil (kromě kytary) i svoji znalost hry na trubku. Na dotaz, kolik nástrojů ovládá, Míša s úsměvem odpovídá: „Nejsem matematik, jsem muzikant!“
  
Zakarpatské kořeny
Míšův otec Michal Pleska st. pocházel z nejvýchodnější výspy (meziválečné) Československé republiky – ze Zakarpatské Ukrajiny. Když ji v děvětatřicátém roce zabrali Maďaři, utekl před nimi do Sovětského svazu. Podobně jako tisíce jiných uprchlíků skončil v bolševickém lágru. Aby se zachránil před jistou smrtí, využil možnosti a přihlásil se do vznikajícího československého armádního sboru, jemuž velel plukovník Ludvík Svoboda. Se Svobodovou armádou se celkem bez úhony (a s několika vyznamenáními) probojoval po šesti letech zpět do Československa. A zůstal tady už natrvalo – jako voják z povolání. Tak nějak se dostali Pleskové do Čech.
Míšova matka Natálie byla napůl Češka a napůl Ukrajinka. Její životní příběh by vydal na pěkně tlustou knížku. Všechno začal Natáliin dědeček, který koncem 19. století odešel do Ruska. Jeho nejmladší dcera se – na rozdíl od svých sourozenců, kteří se všichni po bolševické revoluci v roce 1917 vrátili do Čech – usadila na Ukrajině. Provdala se tam a v roce 1922 se jí narodila dcerka Natálie. Ta neměla už od útlého dětství na růžích ustláno. Její otec – dramatik – byl totiž v předvečer premiéry jedné ze svých divadelních her zatčen komunistickým NKVD a Natálie, ani její maminka, ho už nikdy nespatřily. Stal se další z mnoha nevinných obětí zrůdné stalinistické mašinérie. A tak Natálie zažila na vlastní kůži nejen hladomor na Ukrajině, ale i tísnivou bizarní atmosféru, která v druhé polovině třicátých let prostupovala celý Sovětský svaz. I přes nepřízeň osudu začala studovat na charkovské univerzitě. Konec všemu udělal vpád německých okupačních vojsk. Školy byly uzavřeny. Obyvatelstvo decimoval všudypřítomný hlad a nemoci. Další ránu zasadila Natálii smrt její matky, která nevydržela vyčerpání z pochůzek po vzdálených vesnicích, kde se snažila sehnat trochu jídla. Mladá žena zůstala úplně sama. Poté, co byla „pracovně nasazena“, dostala se do Polska. Odtud se jí podařilo navázat kontakty s matčinými sourozenci v Čechách a na jaře roku 1945 odjela na dovolenou k tetě do Olomouce. Tam ji zastihl konec války. Aby se vyhnula poválečné repatriaci do Ruska, provdala se urychleně za prvního muže, který byl ochoten takový formální sňatek uzavřít. Tím ochotným nebyl nikdo jiný než strýčkův kolega z olomoucké vojenské posádky – „svobodovec“ Michal Pleska. Po nějakém čase se z formálního manželství stalo „normální“ a Pleskovi se odstěhovali do Brandýsa nad Labem.  
 
Student, dělník, učitel…
„Já jsem se narodil jako jejich druhý syn (po Sášovi – pozn.  autora) 19. srpna 1948 v Praze,“ říká Míša Pleska. „Do školy jsem začal chodit v Brandýse nad Labem v roce 1954. Chodil jsem tam rok a půl. V březnu 1956 (myslím, že to bylo 8. 3.) jsme se přestěhovali do Rakovníka. Chodil jsem do 2. ZDŠ nejdříve na Staré poště a potom do budovy bývalé dívčí školy u kostela.“
Na Míšova školní léta vzpomínají někteří jeho tehdejší kamarádi. Jaroslav Pěnkava (pozdější spoluzakladatel rakovnických bigbítových skupin The Small Madman a Inferi) bydlel ve stejném domě Na Sekyře jako Pleskovi. V paměti mu utkvělo, jak chodil Míša do školy samá modřina. „Strašně se se Sašou mydlili. Rány lítaly hlava nehlava. Protože byl Saša starší a silnější, byl to Míša, kdo většinou dostával vejprask.
My, kluci, jsme strašně Míšovi záviděli jeho fotra. Byl takovej menší, po chodbě chodil rázným krokem a měl velkou oficírskou brigadýrku. Tu jsme mu záviděli ze všeho nejvíc.“
Ještě v době Míšovy školní docházky se manželé Pleskovi rozvedli. V roce 1961 Michal Pleska st. zemřel na rakovinu. Paní Natálie potom celý život pracovala jako dělnice v RKZ (zemřela v roce 1993 – pozn. autora). Dejme však opět slovo Míšovi.
„Po ukončení základní školy v roce 1963 jsem šel na dvanáctiletku (Střední všeobecně vzdělávací škola, dnešní gymnázium – pozn.  autora) v Rakovníku. Studium trvalo tenkrát tři roky. Maturoval jsem v roce 1966. Po maturitě jsem se měsíc jen tak poflakoval a pak jsem pracoval coby dělník v Šamotce. Později, někdy v roce 1967, jsem vyučoval hře na kytaru ve Slabcích. Téhož roku jsem začal studovat na Vysoké škole chemicko-technologické, kde jsem setrval dva roky. Do téhle školy jsem se přihlásil, protože to byla jediná škola, od které jsem znal adresu – chodil tam totiž Saša. Když mě konečně po dvou letech vyhodili, šel jsem zpátky do Šamotky, pak do Rakony, coby laborant. Potom jsem čtyři měsíce učil na ZDŠ v Jesenici a pak jsem šel zase zpátky do Šamotky.

Bigbít za trest
Hudebního vzdělání se Míšovi Pleskovi dostalo v hudebních školách v Brandýse nad Labem a v Rakovníku. Učil se na piano. Nechal toho, když mu bylo deset. Na rozdíl od bratra Saši, který prý lovil každý večer songy z Radia Luxembourg, Míšu zpočátku bigbít moc „nebral“. Zajímal se spíš o moderní jazz a soudobou komorní hudbu. Všechno se změnilo, když začal studoval na dvanáctiletce. „Přišel jsem do třídy, kde byla spousta mých kamarádů. Seděl jsem vedle Milana Horníka, Milan Tyburec seděl za mnou a s Jirkou Lukášem jsem se znal už od té doby, kdy jsme se přistěhovali do Rakovníka. Jednou, když Saša opět poslouchal Radio Luxembourg, jsem zaslechl anglickou skupinu, která zpívala vícehlasně a jejíž písničky měly víc než tři akordy. Z toho všeho, co jsem slyšel, byla jasně nejlepší. Jmenovala se The Beatles. Naučil jsem se tedy nazpaměť několik jejích písniček. Nejenom, co zpívali, ale i to, co hráli, a najednou se mi to začalo líbit,“ vzpomíná na své bigbítové začátky Michal Pleska. A pak přišel onen direktivní příkaz ředitele školy Jarolíma Bureše, že Míša musí za trest založil ve třídě kapelu. A tak vznikla Kytarová skupina SVVŠ (viz samostatná kapitola).
„Nekopírovali jsme jenom The Beatles, ale taky The Shadows. Složili jsme i několik vlastních písniček. Já jsem hrál na kytaru, kterou vyrobil Milan Horník, v písničkách, ve kterých jsme zpívali. V instrumentálkách hrál na kytaru Milan Horník a já jsem hrál na basu. Vystoupili jsme, pokud si vzpomínám, jenom jednou. Bylo to na našem maturitním plese a měli jsme úspěch.“
Po Rakovníku koloval svého času příběh, proč hraje Michal Pleska v obráceném gardu, podobně jako třeba Paul McCartney. Zlé jazyky tvrdily, že když se začal učit hrát na kytaru, dal mu ji škodolibý bratr Saša do ruky obráceně. Ale jak mi Míša sám potvrdil, není to pravda, je skutečně levák.
 
Upíří vzpomínky I
Na rakovnické působení Michala Plesky vzpomíná jeho další kamarád – bubeník, pozdější mim, komik, bavič a spisovatel Václav Upír Krejčí. „Pravidelně jsem navštěvoval proslulé ,Barrandovy‘, které se odehrávaly na pískovišti v parku Na Váze. Každý čtvrtek večer se tu scházeli různí lidé, jako třeba Míša Pleska, Sláva Pilík, František Švíbek a mnozí další. Večery probíhaly jako velkolepá show. Každý si připravil nějaký text, písničku, básničku, povídku, etudu a já nevím co ještě všechno. Pro mě, aniž bych to byl tenkrát tušil, to byl základ budoucího uměleckého života. Z toho čerpám dodnes a myslím, že ještě dlouho budu.
Kvůli Míšovi Pleskovi jsem byl doma často bit. Po těch ,Barrandovech‘ jsme si totiž často povídali dlouho do noci. Vyprávěl mi o svých snech a já jsem zjišťoval, že to jsou i moje sny.
Jednou za mnou Míša přišel, že má holku a nemá s ní kam jít. Poprosil jsem doma, abychom mu půjčili náš zahradní altánek. Táta měl pro tyhle věci vždycky pochopení. ,Ale musíte nejdřív odklidit ta jablka, co jsou na posteli,‘ řekl. Došli jsme s Míšou na zahrádku, která je kousek za městem u Tyršova koupaliště. Oba jsme se zhrozili. Postel byla vrchovatě naložena jablky z tatínkovy úrody. To jablečný kilimandžáro bylo potřeba nějak zdolat. Začali jsme jablka překládat do bedýnek, když vtom dostal Míša nápad. ,Hele, nebylo by jednodušší je všechny sníst?‘ uzemnil mě svým dotazem.“

Upíří vzpomínky II
Jak už jsem naznačil v úvodu, je Michal Pleska muzikantem tak říkaje od pánaboha. Na co sáhne, to se pod jeho rukama rozezní. „Často jsem k němu chodil pro rozumy,“ přiznává Upír Krejčí. „Jednou dávno, to už jsem si myslil, že bicí dost ovládám, Míša chtěl, abych zahrál nový rytmus a já na tu fintu ne a ne přijít. Míša mi rytmus ukazoval tak, že se plácal do kolen a na pusu dělal ,dž rppp, dž dž‘ a vždycky to  ukončil slovy: ,Tak ukaž, Upíre!‘ A když jsem byl čím dál tím víc natvrdlejší, doslova mě vytáhl od bicích, vzal paličky a zabubnoval líp jak já. Mě to naštvalo, a tak otrávilo, že mu povídám: Míšo, kruci, vždyť ty hraješ na trubku, tak proč umíš taky na bicí, když já na trubku né! To je nespravedlivý!“
 
Kapelníkem Mandragory
V roce 1968 se Michal Pleska chopil kapelnické „taktovky“ a předělal Mandragoru z pop-rockové skupiny s několika zpěváky na rakovnické The Beatles. „Původně jsem byl angažován jako nehrající kapelník. Když totiž byla Mandragora pozvaná k přehrávkám, musela mít kapelníka, který uměl teorii. Tak mi řekli: ,Hele, víš co, běž tam za nás ty zkoušky udělat, a my budem´ klidně dál hrát, jo?‘ Jenomže já přišel na jejich zkoušku a začalo mě hned napadat, co by se dalo udělat, aby se to těm starším porotcům líbilo. Tak jsem jim do toho začat tak různě kecat, a když jsme nakonec šli ke zkouškám, udělali jsme je. Vzpomínám si, že jsem je udělal na sto procent a kapela na třicet. A těch třicet procent bylo úplně nejmíň, co se dalo udělat. To bylo strašně nespravedlivý, protože Mandragora hrála tou dobou hrozně pěkně. Mně se dokonce zdálo, že hraje úplně nejlíp z toho všeho, co se tady v té chvíli dělo. Taky na dalších přehrávkách už kapela těch sto procent dostala. Jelikož jsem ještě v Mandragoře sám nehrál, orientoval jsem se na věci, které jsem viděl a slyšel jako pozorovatel. První, o čem jsem na zkouškách začal rozhodovat, byla dynamika. Kluci hráli furt stejně, neexistovalo rozlišení potichu a nahlas. Druhá věc byla, naučit je, jak mají stát, kam se mají dívat, že se nesmí dívat jeden na druhého, když hrajou, a takovéhle věci. Vlastně jsem se staral o show. To podle mě nakonec hodně pomohlo, protože to, jak kapela vypadá, je skoro polovina úspěchu,“ popisuje Michal Pleska, jak přišel do skupiny Mandragora. Během roku 1968, po odchodu sólového kytaristy Ivana Mikšovice, se už stal „hrajícím“ členem skupiny. „Přemlouval jsem Vlastíka Beneše, aby vzal po Ivanovi kytaru, ale on nechtěl, tak jsem musel začít hrát na kytaru já.“
Po několika dalších personálních změnách začala Mandragora stoupat po okresním žebříku k „nebesům“ a na přelomu 60. a 70. let neměla na Rakovnicku (a možná ani v kraji, nepočítaje samozřejmě Prahu) vážnou konkurenci (viz samostatná kapitola). To vše trvalo až do roku 1971, kdy se Michal rozhodl z města odejít a začal se živit jako profesionální hudebník.
 
Na profi dráze
Nejprve v pražské kavárenské skupině Stardust, později v Bartošově kvintetu v Karlových Varech. V roce 1978 se Michal Pleska rozhodl, že z republiky odejde a emigruje. To už byl ženatý s Jarmilou Nešetřilovou z Rakovníka a měli spolu syna Erika. „Já jsem si odchod z republiky nezvolil, ten byl pro mě, dáli se to tak říct, zvolený. Byl jsem odsouzen k podmínce za to, že jsem si od tak zvaného devizového cizince koupil zesilovač.
Také se mi už nechtělo uplácet úředníky na Pragokoncertu, vždycky, když jsme jeli s kapelou hrát do zahraničí. Tak jsem si řekl: ,Když mě tady nechcete, tak mě tady taky mít nebudete!‘ Pochopitelně jsem o svém plánu nemohl nikomu říct. Ale pracoval jsem na něm mohutně a dlouhodobě. Dokonce jsem to měl rozjetý na několika frontách, kdyby některá z nich nevyšla. Jednoho dne jsem vyjel s karlovarskou kapelou do Rakouska a už jsem se nevrátil,“ popisuje Míša svůj odchod z republiky.
 
Za Velkou louží
„Původně jsem myslel, že bych zůstal v Evropě. Ale v Rakousku jsem neměl pracovní povolení, ani povolení k pobytu. Když mi krátkodobý limit pobytu vypršel, nějací lidé mě poslali do Radia Svobodná Evropa v Mnichově. Tam mi umožnili kontakt s jednou americkou organizací. Jeden její člen se mě zeptal, co že dělám v Evropě, když všichni muzikanti jsou v Americe. Tím bylo rozhodnuto,“ pokračuje Michal Pleska v líčení své emigrační anabáze.
Moc se mu prý líbilo v New Yorku, ale organizace, která ho do Spojených států poslala a zaplatila mu všechno včetně letenky, mu doporučila Chicago. „Říkali, že zdejší koncentrace Čechů mi prý umožní snadnější začátek a pak že se můžu odstěhovat, kam budu chtít. Po dvou měsících v Chicagu jsem začal profesionálně hrát, takže jsem zůstal.“
První angažmá s novou kapelou, jejímž členem se po příletu stal, absolvoval Míša v Los Angeles. Většinou hráli po barech. Po třech měsících se vrátil do Chicaga a s triem pokračoval v podnicích Carmen, Brauhaus a Zum lieber Augustin. Následovalo šestileté show jako One Man Band s keyboardem a dvěma trumpetami. Potom hrál v duu s multiinstrumentalistkou Sally Maish evergreeny 20.-40. let. „Splnil se mi sen, protože tuhle muziku jsem chtěl hrát už jako malej kluk. Ve státech chodí do zábavních podniků mnohem víc starších lidí než v Čechách. V tom je velký rozdíl mezi Chicagem a Prahou.“
V roce 1996 se Michal vrátil na čas k bigbítu – jako baskytarista. Spolu se Sally Maish (kytara, zpěv) a Jimem Olsonem (bicí) založili rockovou skupinu Twelfth House, s níž hráli výhradně vlastní skladby. V roce 2001 přijeli i do Česka a kromě Prahy vystoupili i v Tylově divadle v Rakovníku. Ještě v témže roce se kapela rozešla. Zůstala po ní jedna kazeta s devíti písněmi zachycující tento úsek Míšova muzikantského života. V posledním desetiletí je velmi úspěšná a žádaná jeho Amazing Mike show, kde plně využívá své instrumentální zručnosti. Vystupuje s ní na mnoha místech v USA a v řadě zábavných televizních pořadů.
 
Bakalář a mistr kompozice
Ve Spojených státech se ale Michal Pleska nevěnuje jenom populární hudbě. V Chicagu vystudoval s vyznamenáním dvě univerzity, kde získal v roce 1984 titul bakaláře na University of Illinois a v roce 1987 titul mistra kompozice na Roosevelt University. V roce 1987 začal působit jako varhaník v Assumtion BVM Church v Chicagu, vyučoval hudební výchovu na katolické škole a soukromě i hře na kytaru. Je autorem oficiální fanfáry University of Illinois.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, výpovědi Michala Plesky, Jaroslava Pěnkavy a Václava Upíra Krejčího. Článek Marka Bradáče „Michal Pleska už kšefty nehoní“, týdeník Raport, 5. 6. 2001)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2020. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah