Z historie bigbítu na Rakovnicku 31 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Hlavní nabídka
menu
Přejít na obsah
Elektronik (nejen) ve víru jazz-rocku
 
Elektronik je patvar, vymyšlený muzikanty, kteří se na počátku sedmdesátých let snažili všemožně obalamutit „ostříží oči“ normalizačních cenzorů. Bylo ctí každé bigbítové kapely, aby do svého názvu protlačila cizojazyčně znějící termín, když už anglický nepřipadal vůbec v úvahu. A tak v českých zemích vznikly skupiny s názvy Impuls, Energit, Labyrint, Expanze, Mahagon, Elektrobus, Sanhedrin a podobné. Jak sám Elektronik v nabídkovém letáku uvádí, jedná se o skupinu vokálně instrumentální. S elektronikou se činnost souboru stýká pouze v oblasti elektroakustického řetězu (tvořícího nedílnou součást komunikačního kanálu mezi hudebníky a posluchači) interpret – zesilovač – zkreslení – posluchač.
 
Slibný rozjezd
Na konci léta 1973 se Elektronik představil veřejnosti ve složení: Jan „Čenda“ Monhart (zpěv, perkuse), Zdeněk „Gejša“ Bradáč (zpěv), Stanislav „Jimmy“ Karlík (sólová kytara), František Hejda (rytmická kytara), Vlastimil Beneš (baskytara, zpěv), Václav „Upír“ Krejčí (bicí) a Pavel Koutecký (zvuk).    
První veřejné vystoupení Elektroniku se odehrálo 22. srpna 1973 v Šanově. Bylo narváno k prasknutí a skupina si musela kšeft zopáknout ještě 24. srpna. O den později se hrálo v tradiční bigbítové baště na Šustně. Úspěch jako za starých časů. Stejně tak 7. září ve Mšeci a 15. září v Roztokách. Slibný rozjezd skupiny přibrzdil nejen povolávací rozkaz, který přišel baskytaristovi Vlastíkovi Benešovi (to by se dalo v pohodě překlenout – sloužil jen pět měsíců, a to ještě v rakovnických kasárnách), ale především zjištění bdělých kulturních dohlížitelů, že se Elektronik liší od zakázané Mandragory asi tak jako černoch ze Rwandy od černocha z Burundi. A začaly lítat klacky pod nohy. Skupina absolvovala ještě jeden kšeft v Řevničově (9. 11.), a to bylo na dalších tři čtvrtě roku všechno.
 
Módní hybrid
V roce 1974 byla česká hudební scéna zaplavena tehdy velmi módním hudebním hybridem, který se nazýval jazz-rock. S odstupem času lze konstatovat, že mu podlehla většina muzikantů, dělajících si vyšší ambice než být jen doprovodným „křovím“ v orchestru některého ze zpěváků tzv. středního proudu.
Mikoláš Chadima ve své knize Alternativa o průniku jazz-rocku na českou hudební scénu píše: „Pro mnoho rockerů a jazzmanů se stal tento druh hudby na několik let zlatým dolem. Zamindrákovaní, ostříhaní, slušně oblečení rockeři, podlehnuvší propagandě v tisku, se spojili s jazzmany, kteří věděli, že o rock je větší zájem než o jazz. Rockeři si mohli léčit své komplexy ukazováním, jak mnoho doma cvičí, a jazzmani si mohli urvat svůj kus slávy u publika do té doby jim nedostupného… Byla to ale hudba němá a k publiku mluvili hudebníci jen jedním způsobem: – To koukáte, jakej jsem virtuos! – I když zvuk elektrifikovaných nástrojů přeci jenom příliš připomínal rockovou hudbu, naší těžkopádné kulturní byrokracii, pro kterou se zvuk elektrifikovaných nástrojů stal během konsolidace veřejným nepřítelem číslo jedna, nějaký čas trvalo, než poznala, o co vlastně jde. Jazz-rockovým kapelám se tak podařilo u mnoha fans vzbudit dojem, že se jedná o něco mimořádného, nepovolovaného, a tedy i dobrého.“
 
Saša Pleska přichází
 V sítích jazz-rocku uvízla i skupina Elektronik. Po návratu Vlastíka Beneše z vojny se rozjížděla jen liknavě. Největší aktivitu vyvíjeli hudebníci ve zkušebně. Brzy bylo jasné, že ze starého repertoáru Mandragory toho moc nezbude. Především dvojice Stanislav „Jimmy“ Karlík a Vlastík Beneš se začala vyžívat v rozsáhlých kompozicích, které měly s úderným bigbítem, určeným především k tanci, pramálo společného. Bylo jasné, že opět nastal čas změn.
Jako první odešel zpěvák Zdeněk Bradáč, krátce po něm doprovodný kytarista František Hejda, a nakonec i bubeník Václav „Upír“ Krejčí. K osiřelé trojici Karlík – Beneš – Monhart se přidal jazzem odkojený bubeník Milan „Pytlíček“ Lukeš, kytarista, baskytarista a příležitostný hráč na perkuse Jiří Pertl (ex-člen skupin The Undertakers, The Scream a Bakaláři) a zpět se po roce vrátil zpěvák Milan Horník. Kapitálním „úlovkem“ byl ale příchod mága rakovnické hudební scény – klavíristy, zpěváka, textaře a skladatele Saši Plesky. Jak se v následujících letech ukázalo, tento krok změnil tvář skupiny k nepoznání.
Jiří Pertl si na tu dobu dobře vzpomíná. „Pokud mě paměť neklame, když jsem přišel do Elektroniku, hrál se jazz-rock. Libor Laun už byl v Praze, Míša Pleska se chystal vzít to přes Vary do Chicaga, Vlastík Beneš nějak pauzíroval a stavěl si rogallo, asi chtěl také někam vyletět. Jen Saša neutuchal, hrál a psal. Nevzpomínám si ani tak na produkce z té doby, jako spíš na zkoušení. Na zkoušku se muselo jet nejdřív vlakem a pak jít pěšky do dlouhého táhlého kopce (do Základní školy v Lašovicích – pozn. autora). Pak se jen zkoušelo, jelikož hrát moc nešlo. Až později, a to jenom občas.  
V té době jsme užívali života plnými doušky. A nejen života. Chodívalo se k Podrabskejm neboli ke Šnajdrům. Díky životnímu stylu – víno, ženy a zpěv – to byla taky doba mého existenčního boje o přežití na gymplu a vůbec odmaturování. Pikantní bylo, že na dějepis jsme měli Sašovu ženu Lenku, kterou jsem občas musel ukecat, aby mě pustila v pátek z poslední hodiny, protože jsme jeli se Sašou na zkoušku.“
 
Z místa na místo
V roce 1974 toho Elektronik skutečně mnoho nenahrál. Tři kšefty v srpnu (17. a 24. 8. na Šustně, 23. 8. v Mutějovicích), jeden v září (21. 9. opět na Šustně) a tři v listopadu (8. 11. v Lišanech, 9. 11. v Pšovlkách a 30. 11. v Šanově). Toť vše. Ne že by o skupinu nebyl mezi mládeží zájem. Ta byla vděčná za všechno, co bylo jiné než dechovka. Především díky Sašovi Pleskovi se začal jazz-rockový repertoár kompenzovat jeho vlastními skladbami, které jsou dobře zapamatovatelné a jsou stavěny na čistém rock and rollovém základě. I když, pravda, jazz-rock tvořil tehdy ještě podstatnou část repertoáru Elektroniku.
Stále větší problémy však byly s pořadateli, kteří si skupinu, za níž se stahovaly davy tzv. „problémové mládeže“, nechtěli do svých obcí příliš pouštět. Jak napsal v již zmíněné knize Mikoláš Chadima: „Z rockové hudby se stal pronásledovaný fenomén a hudebníci byli štvanci z místa na místo. Většina pořadatelů věděla, že s rockovou hudbou se může dostat do problémů, a tak se podle toho i zařídila. V místech, kde ziskuchtiví hospodští přeci jenom tancovačky udrželi a zisk z nich jim problémy vynahradil, byla pořádná tlačenice. A těch míst bylo čím dál tím méně.“
 
Ledy se trošičku pohnuly
Na začátku roku 1975 se zdálo, že se ledy trochu pohnuly. Na rakovnické bigbítové scéně se objevily některé nové, nadějně vypadající skupiny, např. Admirál, Reflektor, Omicron, Meditace, později ještě Lucifer a Kanagom. Kromě Meditace se však žádná z nich výrazněji neprosadila. Jasnou okresní jedničkou zůstával Elektronik, který nad ostatními čněl jako trojstěžník nad rybářskou bárkou.  
Jeho repertoár se pomalu ale jistě začal přesouvat z jazz-rockové roviny opět k tanečnímu bigbítu. V autorské dílně Saši Plesky a Čendy Monharta se rodily vlastní skladby, které si brzy našly cestu ke svým posluchačům. Některé z nich hraje skupina Brutus (v roce 1980 přejmenovaný Elektronik – pozn. autora) dodnes, mnoho jich zlidovělo. Nahlédneme-li do tehdejšího playlistu, můžeme v něm najít mimo jiné písně Discjockey, Znáš tu dívku tam, Tvoje máma to ví, že jsem blázen, Pojď sem hned, Kdo na to má, Hledám dívku, S tebou žít, Píseň pro černýho, Slova, Milý toulavý, Tvůj speciální zjev a Kdy se na to domluvíme.
Po dlouhé době začal Elektronik zase vyjíždět k tancovačkám. Měl na tehdejší dobu pro bigbít neuvěřitelný počet vystoupení.
Hrál minimálně dvakrát do měsíce, v srpnu dokonce pětkrát. Suma sumárum absolvoval Elektonik v roce 1975 dvacet (!) kšeftů. Pro srovnání v roce 1973 jen šest a 1974 sedm. Kapela šlapala a byla radost ji poslouchat. Kromě Rakovníka hrála např. v Hořesedlech, Panoším Újezdu, Lišanech, Kolešovicích, Krupé, Pšovlkách a Petrovicích. Zavítala i do mimo okresních luhů a hájů – Slaného a Solopysk.
Pamětníkům utkvěla v mysli dvě vystoupení, která se uskutečnila 14. a 15.  června 1975 na Krakovci a byla spojena s jakousi mládežnickou akcí. „Do začátku koncertu bylo ještě daleko, když pořadatelé vyhlásili soutěž v běhu okolo hradu Krakovec s kolečkem naloženým lidskou posádkou,“ vzpomíná zpěvák Milan Horník. „K našemu údivu se přihlásil i Saša, který vezl Olafa Kachlíka z Traperů. Ve druhém kolečku tlačil Jarda Zoch Láďu Boušku. Saša při tom málem umřel. Celý průběh závodu byl fotografován Vlastíkem Benešem. Později se jedna z fotografií objevila dokonce v časopisu Mladý svět.“
Na této památné akci si ale také Elektronik „zadělal“ na první větší průšvih, když Saša Pleska s Jardou Zochem zazpívali na otevřené scéně píseň „RVHP blues“. Zatím však normalizátoři jenom zbystřili pozornost.
 
Odchody a příchody
Od srpna 1975 posílil řady skupiny talentovaný flétnista (a později i saxofonista) František Matějovský. „K Elektroniku jsem přišel v době, kdy měl v repertoáru ještě poměrně dost jazz-rockových skladeb. Od roku 1973 jsem se soukromě učil hře na flétnu u pana Hadrbolce v Rakovníku. V létě 1975 jsem si koupil desku tehdy velmi oblíbeného jazzového flétnisty Herbie Manna a naučil se z ní dvě skladby. Pochlubil jsem se Jimmymu Karlíkovi a ten to řekl Sašovi Pleskovi. Saša mně vzkázal, abych si někdy přišel s Elektronikem zahrát. Sebral jsem odvahu, a když skupina hrála v Pšovlkách (23. 8. 1975 – pozn. autora), vystoupil jsem s ní. No a už jsem tam zůstal.“
Slibný rozjezd skupiny zastavili (jako už několikrát předtím) zelení mužíci. Tedy přesněji řečeno vojenští pánové, kteří povolali do svých řad na dva předlouhé roky nejprve kytaristu Jimmyho Karlíka a zpěváka Čendu Monharta (od října 1975) a o rok později i Františka Matějovského. Kytaru sice převzal operativně Jirka Pertl, ale skupina se věnovala víceméně zkoušení, resp.  hraní sama pro sebe. Za celé dva roky Jimmyho a Čendova vojákování vystoupil Elektronik veřejně pouze jednou, 18. prosince 1976 v Pochvalově. To už s ním ale nebyl ani druhý zpěvák Milan Horník, který v létě téhož roku zanechal aktivní činnosti.
Impulsem k obnovení koncertní aktivity skupiny byl příchod druhého bubeníka Vladimíra Hasala z pražské skupiny Variace v květnu 1977 (dříve působil v rakovnických kapelách Hair, Hádes, The Admirals a Meditace) a návrat vysloužilců Karlíka a Monharta v září 1977. V listopadu a prosinci 1977 absolvoval Elektronik vystoupení v Klubu mládeže v Rakovníku (11. 11.) a v Pochvalově (10. a 17. 12.). V té době se už se skupinou ale pomalu loučil kytarista Jiří Pertl, který se od následujícího roku chystal vstoupit na nejistou dráhu profesionálního hudebníka pop-music. Další z líhně rakovnických bigbíťáků, který neodolal vábení múz.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, Mikoláš Chadima: Alternativa, Host, Brno,1992, výpovědi Jiřího Pertla, Milana Horníka a Františka Matějovského)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2020. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah