Z historie bigbítu na Rakovnicku 33 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Hlavní nabídka
Band
Přejít na obsah
Upíroviny
 
 
Václav Upír Krejčí (* 13. 10. 1955 v Rakovníku) je člověkem tzv. renesančním. Vyjmenovat všechny jeho profese a na některou nezapomenout, je úkol takřka heroický. Zkusím to: herec, komik, spíkr, zpěvák, textař, režisér, dramaturg, scénárista, spisovatel, dramatik,  redaktor, fotograf, profesor pohybového herectví na Mezinárodní konzervatoři v Praze a pro nás hlavně bubeník bigbítových skupin The Frogs (1971-72), Upíři (1972-73), The Blue Stars (1972-73), Elektronik (1973-74), Modré hvězdy (1973-74) a Meditace (1976-79). A také host pozdějších inkarnací Mandragory a pravé bigbítové skupiny Brutus.
Vyjmenovávat, co všechno Upír napsal, režíroval, v čem a s kým účinkoval, kolik zemí se svými show projel, je už úplně nad síly jednoho člověka. Vždyť jenom v televizi vystoupil v 1200 pořadech, bavil diváky v 15 zemích včetně Korei, Sýrie a Japonska, vydal dvanáct knih včetně biografie Šťastné hororové mládí. Na oslavu jeho narozenin 13. října 1996 při Mezinárodním dnu smíchu dorazilo na Letenskou pláň 72 tisíc lidí, když týden před tím přišlo na stejné místo na koncert Michaela Jacksona „jen“ 70 tisíc. Hrál ve více než třicítce filmů a TV seriálů, např. Bathory, Příběh rytíře, Válka barev, Lev s bílou hřívou či S čerty nejsou žerty. Ostatně, pokud vás tohle všechno zajímá, zabruste na webové stránky www.upir.eu, a tam se všechno dočtete. Jsou to jedny z nejlépe a nejpodrobněji vedených stránek, které jsem kdy viděl. My jsme požádali Upíra, aby zavzpomínal na své rakovnické bigbítové období…
 
Život za bicími
„Život za bicími, to byl život. Jó, bubeník a kdo je víc. Začalo to už na devítiletce. Byl jsem mastňák mastnej ošklivej a holky po mně ani jako slepice po flusu neletěly. A protože jsem chtěl nějakou ženskou sbalit, byl jsem nucen něco pro to udělat. A tak jsem využil školního dramatického souboru Rakovize. Začal jsem se školní kapelou zpívat. Když z kapely odešel bubeník Pepa Šiler za lepším, řekli mi: – Hele, jestli nechceš, abysme tě vyhodili, tak sedni a bubnuj. – Ze strachu a z pudu sebezáchovy, abych probůh nezbyl na ocet, bezmyšlenkovitě jsem sednul a bušil jak hluchej do vrat. Bylo to horší, než když padají brambory do sklepa. Naučil jsem se jeden blbej rytmus ummca, ummca, ummca, ummca a do zblbnutí ho hrál, až jsem nabyl dojmu, že se ze mne stal bubeník.
První moje veřejný vystoupení bylo ale průšvih. Rytmus jsem jakž takž zvládal, ale když na mě někdo zavolal, tak jsem z rytmu vypadl a už se nikdy nevrátil. Prostě jsem se nechyt. Vypískali mě. A pak mě to doopravdy začalo bavit, a dokonce byli tací, kteří mi říkali: – Ty vole, tobě to šlape. – Padající brambory jsem vyměnil za skvělý finty, ale jako hluchej jsem bušit nepřestal. Dokonce mi přidělili přezdívky jako kovář, dřevorubec, hluchoun. Měl jsem vidinu, že už nic jiného v životě nebudu dělat než bubnovat. Doma jsem tátu přesvědčil, že mi musí koupit bicí. Moje argumenty byly: – Hele, tatí, bicí to je lepší investice než ten tvůj pincek (malý motocykl značky Pionýr, oblíbené to přesouvadlo tehdejších pubescentů – pozn. T. B.), bude jenom žrát benzín, budou se sjíždět pneumatiky a praskat. A jediný, co udělá, je, že mě zabije. A bicí? Ty jenom vydělávaj. Takticky jsem zamlčel, že na každým kšeftu spotřebuji minimálně jednu blánu a několik paliček. To tátu opravdu přesvědčilo. Bicí mi koupil. Ale často se mnou jezdil, abych se prý nezvrhnul a nezdivočel. A tak jsem pod rodičovskou kontrolou žil krásný život, kouřil, pil pívo, rum s kofolou a balil holky.“
 
Skoupák a Horna
 „Všichni bubeníci jsou nějak krásně praštěný. Výjimkou nebyl ani Vláďa Skoupý neboli Skoupák, můj velký vzor. Byla to nádherná postavička, záletník, člověk, který miloval život, radoval se z něj a patřičně si ho užíval. Skoupáka jsem poznal na mém prvním bigbítovém Silvestru. Vletěl do dveří a zařval: – Zamkněte! Letí sem čarodějnice!!! – Vedoucí přiskočil ke dveřím a otočil klíčem. – Honí mě žena, nechtěla, abych sem šel. Díky a dej mi jedno pívo!
–  rázem ho byla plná hospoda. Sednul si k té nové, kterou si tam pozval, a s tou laškoval a na nikoho se neohlížel. Balil ji tak dlouho, až ji rozbalil. Jeho žena se nedoklepala.
Jednou v Jesenici si vzal v pauze lodičku a zase s jinou holkou odplul doprostřed rybníka, aby patřičně využil ,puellární eM pauzy‘. Najednou se na celý rybník ozvalo: – Do prdele, ta loď se potápí a já to mám, dělej! – A protože té lodičce uplavala pádla, Skoupák musel ručičkama chvíli pádlovat a chvíli vybírat vodičku. Váleli jsme se na břehu smíchy. Nakonec to dobře dopadlo. Skoupák uměl dělat show, chodil jsem se na něj často a rád dívat. Složil slova k jedné písni: – Dám, dám, duky dám, že tě políbím, že tě vošukám …Adélko, zbav mě panictví, brání mě to při chůzi. – A pak, chudák, umřel na úplně něco jinýho. Měl jsem ho rád.
Rád jsem měl i MUDr. Milana Horníka. Horna, jak se mu říká, byl pověstný tím, že provokoval všechny burany, kteří tenkrát nosili v tesilových kalhotách, v zadní kapse, hřeben. Horna tam nosil zubní kartáček v pouzdře. Když si poručil pivo nebo paňáka, vyndal kartáček, smočil, projel si chrup a pak to teprve do sebe kopnul. A já mu říkám Zubní stomatolog.“
 
Silně přeplácená kapela
„Než jsem šel na vojnu hrál jsem s kapelou Modré hvězdy (dříve The Blue Stars). Měli jsme jako kapela pěknej malér. Protože jsme byli velmi populární a žádaní, pořadatelé nás takzvaně přepláceli. Já měl za kšeft 400 korun československých. To bylo na tu dobu roku 1974 opravdu hodně peněz. Pro srovnání, jako umělec po vojně v začátcích hraní s Mimtriem jsem měl 176 Kčs za vystoupení. To přeplácení od pořádajících organizací trvalo tak půl roku. Když jsem narukoval, přišlo na kapelu udání. Měli přesně spočítáno, kdy a kde jsme kolik dostali. Bylo to hodně peněz. Šlo to až k soudu. Byli jsme namočeni všichni, jenže já bych to asi odskákal nejhůře, protože se na mě už vztahoval vojenskej soud, takzvanej prokurátor. Zavřeli by mě, až bych zčernal. Naštěstí přišla v pětasedmdesátým amnestie…
Bicí jsem si nechal poslat na vojnu. Bylo to ovšem složité. Půjčil jsem je totiž Liborovi
Launovi a ten je potřeboval a vracení neustále prodlužoval. Ale nakonec vše dobře dopadlo a bicí mi přišly do Popradu poštou v obrovské překližkové bedně. Založil jsem vojenskou kapelu a s ní jsme v hotelu Fis na Štrbském plese hráli. Protože jsme museli veškerý repertoár dávat ke schvalování a všechny zahraniční muziky (kromě ruských) nám vyhazovali, vymysleli jsme trik.  Prostě jsme psali: hudba – Konfršt, slova – Krejčí. Píseň ,Black mečn voml‘ (Black Magic Woman – pozn. T. B.) od Santany vojenská komise málem neschválila. Jeden říkal: – Proč si skládáte tak hrozné písně, když třeba českých je tak plno hezkých a hodnotných? – Pravda, slova moc intelektuálská nebyla: – Potkal jsem holku jako uhel, potkal jsem holku jak uhel a povídám jí … seš černá jak uhel… – Po létech, to už jsem hrál s Mimtriem, jsme vystupovali v německé show v Berlíně společně s Carlosem Santanou, a tak jsem mu to prásknul, omluvil se, ani tantiémy zpětně nechtěl a hrozně se tomu smál.“
 
Taková srandovní to byla doba
„Zábavy, takzvané Čaje, měly tradici. Noční autobusy odvážely davy rozvášněných tanečníků. Ale šichťák vozil taky dělníky a horníky z Kladna do vesnic v okolí Rakovníka a končil v okresním městě. Jezdil přes Řevničov a Šustnu, bigbítovou baštu. Jenže autobus má svou kapacitu, ta je neměnná. I dav byl konstantní. Prostě těch 400 lidiček se do autobusu nikdy nevešlo a věřte, že chtěli, moc chtěli domů. Když řidič viděl na zastávce takové množství lidí, zařadil rychlost a zastávku přejel. Jednou to ale jeden autobus i s autobusákem odnesli. Dav, který to ponížení už několikrát zažil a musel jít pěšky, vymyslel plán. No vona to byla trochu taková davová psychóza – jeden řekne a všichni udělaj. – Až uvidíme světla, tak se rychle rozestoupíme po Karlovarce, – řekl kdosi. Vlastními těly jsme tehdy ten autobus zastavili. Řidič rychle vyskočil a všechny dveře zamknul, aby se nikdo nedostal dovnitř.
To dav rozladilo. – Když neotevřeš, tak tě převrhnem! – Jak řekli, tak udělali. Autobus se rozhoupal, rozdrnčelo se sklo a bum, hověl si na boku. Dělníci a horníci uvnitř běsnili. Řidič dostával infarkt. Dav mániček radostnil a lezl po autobusu. A jako když se klepe na rybičky v akváriu, klepali chuligáni na osazenstvo autobusu. Pak přijela, jak už to tak chodilo, Veřejná bezpečnost a z pozarohů vylezli jézeďáci s hadicema naplněnýma pískem. To vám byla ale podívaná. Ve vzduchu, co chvíli, lítali brigadýrky i pendreky, pak sem tam nějaké to tělo. Nakonec, jako když střelí do vrabců, bezejmenný dav se rozutekl do polí, lesů, vod a strání. Nikoho nechytli. Ale kapele hrát zakázali! Prý to způsobila její hudba! Taková to byla doba. Ale né zas taková! Kapelník šel na ouřad, a že tu zakázanou kapelu rozpouští a zakládá novou – lepší. Obsazení beze změn, jen ten název se změnil. Inu, taková srandovní to byla doba.“
 
Taxikář František Pelikán
„Na štace nás vozil (stejně jako za starých dobrých časů) taxikář pan František Pelikán. Byla to kouzelná postavička, dokonce za dob režisérů Friče a Lamače nechyběla téměř v žádném filmu. Pan Pelikán byl zařazen jako herec – komik a hrál epizodní role. Pro nás to byla postava do jazzu, tedy do bigbítu. Kouťák (Pavel Koutecký – pozn. T. B.) a jiní zvukaři si ho nemohli vynachválit, protože lampový zesilovače měly tehdy tu nevýhodu, že se lehce vyklepaly, a pak to nefungovalo. Pan Pelikán jezdil opatrně, pomalu. Dokonce prý dostal v Praze pokutu za zdržování provozu, a ještě se tím chlubil. Měl dvanácettrojku a psa, kterýho vozil s sebou, Puňťa se jmenoval nebo Betynka, už nevím. Ten sedával na motoru a díval se, jak si jeho páníček vede v tom řízení. Když jsme někam potřebovali odvézt, žádali jsme ho raději už v pondělí, aby se na to mohl duševně připravit. Vozil totiž jenom lednice a televize z obchodu po Rakovníku, zákazníci si ho neradi sjednávali, protože si na ten odvoz museli brát dovolenou. My jsme s ním však jezdili rádi. Vždycky, když jsme přijížděli do vesnice, kde se hrálo, měl pan Pelikán ve zvyku stahovat okénko a křičel na všechny holky: – Tak už to vezu! To budou zase divočinky, co moje prdelky?! – Pan Pelikán byl opravdu kouzelnej.“
 
Rybník plný půllitrů a Šoustna
„Jednou ze štací byl Řevničov neboli Řenčov. Hrálo se v sokolovně, před kterou byl rybníček. Každou sobotu si hostinský stěžoval, že se mu ztrácejí půllitry. – Kde jen ty půllitry můžou bejt? Nikdo je nevodnáší, nikde nejsou žádný střepy. –  Bylo totiž zvykem, že když se dopíjel poslední žejdlík, vyšlo se s ním před sokolovnu na zápraží. Tam se dopilo a půllitr letěl do rybníka a už se potápěl. Hospodskej byl zoufalej. Když se ale později rybník vypouštěl, nestačil valit oči. Ten rybník byl totiž až po okraj plnej nerozbitých sklenic. V ten okamžik měl hospodskej přebytky tako hrom.
Nejkrásnější štací všech rakovnických bigbítů bývala hospoda na Šustně. Tatínek mě nechtěl na Šustnu pouštět. Proč? No, už ten název napovídá, co se tam asi dělo. Šustna stojí na kopci hned za Krušovicemi a je na křižovatce před Krupou. Jedna silnice vede do Rakovníka, druhá na Džbán, třetí do Karlových Varů a ta poslední do Prahy. Bejvával tu sálek začouzenej. Vešlo se tam tak sto, možná dvě stě lidí, ale pořadatelé většinou prodali tak 400 lístků. Totiž i v čase zimním tu bývala otevřená okna, a aby se všichni vystřídali v sále, někteří čekali venku a jiní tancovali a seděli, a pak ti, co seděli, šli tancovat, a ti, co tancovali, už se nadrželi a šli ven, a ti, co se byli venku vybití, šli si sednout. Takový byl koloběh Šoustny (pardon Šustny).
Světlo bylo jen jeden červený kužel z reflektoru, který končil tak uprostřed sálu, protože se přes ten kouř nedostal dál. Velká násypná kamna, okolo kterých byl azbestový paraván, za nímž jsem několikrát zažil několik těl hýbajících se na sobě do rytmu. Když bylo léto, byl k vidění neuvěřitelný úkaz. Po jedné i po druhé straně asfaltky v pangejtu jedna světélkující nahá prdelka vedle druhé. Inu Šoustna!“
Přetížený autobus
Romantický byly taky cesty domů. V autobuse, který vezl máničky do Rakovníka, byl průvodčí spíš ženská než chlap a postavou ještě skoro nezletilé dítě. Nastoupili jsme a on zakřičel tím hláskem děckoteploušským: – Je někdo bez jízdenky? – Ticho. – Prosím vás, já jsem neprodal ani jednu jízdenku a autobus je plně obsazený! – Následovaly jen různé vtipné a opilecké poznámky. A tak se autobusák naštval, nikde nezastavoval a rovnou nás odvezl na Veřejnou bezpečnost do Rakovníka. Pár jedinců zazmatkovalo a koupilo si jízdenky. Autobus najel na chodník tak, aby až se otevřou dveře, nemohl nikdo utéct a esenbáci nás mohli strkat rovnou do vazby. Jenže první šli ti, co si zakoupili jízdenky a ty pustili. Máničky jen oběhli autobus a jízdenky strkali do okýnek. A tak z autobusu sice pomalu, ale s jízdenkama vylejzali opilci a somráci, kteří všechny parádně doběhli. Nakonec to dopadlo tak, že řidič dostal pokutu za přetížení autobusu.“
 
Příběh s přejetým psem
 „O panu Pelikánovi, bigbítovým taxikáři, jsem už vyprávěl. Přidám ještě jednu příhodu, která se stala právě, když nás na hru doprovázel můj táta. Jednou jsme jeli hrát do Lužné, což je obec od Rakovníka vzdálená asi pět kilometrů. – Pane Pelikán, vemete nás v pátek do Lužný? – objednali jsme taxikáře raději už v pondělí. – Klucí, co? Taková štreka, to už musíme vyrazit brzo, tak ve dvě hodiny. Než naložíme a potom, já bych to nechtěl hnát. – A tak jsme se sešli už v jednu a než jsme naložili a nasedli a než nám pan Pelikán odvyprávěl pár nových vtipů, málem jsme do té Lužné přijeli pozdě. – Pane Pelikán, pozor! – zakřičel kapelník, protože viděl vlčáka, který se řítil přes vozovku přímo pod kola. A než se Pelikán vzpamatoval, byl to přeci jenom starší pán, a zrovna se kouknul na druhou stranu, než ukazoval kapelník a mezitím ještě pohladil svýho psa, co seděl na motoru vedle něj, bum, chřust! – A do prdele, co to bylo? vyhrkl Pelikán a my řvali smíchy. – Co se smějete, kluci blbí, já někoho přejel. To je malér! – To není malér, to je pes – řvali jsme smíchy dál. A to už vybíhal z vilky majitel psa. – To bude asi páníček – řekl Pelikán a soukal se chudák z auta a vypadalo to, že je připraven na všechno. – Pane, já vám ho zaplatím, já už to víckrát neudělám. Tady pitomý kluky vezu k vám na zábavu a teď tohle. – Na to domorodec odvětil. – Pane, já vám musím vlastně poděkovat, stejně mě sral. Teď ho naložím do česneku, zakopu, a tak za čtrnáct dní přijeďte a uvidíte, jaká to bude pochoutka. Už dlouho se mi na něj sbíhaly sliny! – My tu za čtrnáct dnů zase hrajeme – vyjekl jsem radostí. – Tak to já vám přinesu ochutnat. – O Lužné se totiž říká, že se jí psi vyhýbají obloukem, neboť její obyvatelé jsou známi jejich požíráním. Čtrnáct dnů uteklo jako voda. Dorazili jsme do sokolovny, tentokrát i s mým tátou, kterýmu ale nikdo nic neřekl. Páníček splnil svoje slovo a opravdu přinesl obrovskej pekáč a na něm něco velkýho na česneku. K tomu pytel rohlíků. Táta se do toho hned pustil a strašně pomlaskával. Netušil, že jí psa a my ho nechali. – Člověče, to je dobrota, co je to? Nutrie? – říkal a jen se olizoval. – To nám tu dávají pokaždé, když přijedeme hrát, tatí. – Teprve když se nacpal, řekli jsme mu, co jedl. Vyvalil oči, poslední sousto nechtěně polknul a pak pořád dokola říkal: – Jé, psa… jedl jsem psa… jedl jsem psa – a taky k tomu: – haf, haf, haf… – Štěkal tak dlouho, až se poblil…“
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, výpověď Václava Upíra Krejčího, webové stránky www.upir.eu)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2020. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah