Z historie bigbítu na Rakovnicku 35 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Hlavní nabídka
Band
Přejít na obsah
Zdeněk Havelka
  
Spolu se Sašou Pleskou je Zdeněk Havelka nejdéle hrající (stále aktivní) rakovnický bigbíťák.
Už v roce 1965 seděl za bicími ve skupině Smolaři, která hrávala v Závodním klubu ROH n. p. Autobrzdy. Dnes, po pětapadesáti letech, tvrdí s basovou kytarou muziku v revivalové kapele QR Band. Během své bohaté kariéry hrával Zdeněk na bicí, sólovou i doprovodnou kytaru a baskytaru. K tomu ještě zpíval. Připomeňme si, jakou hudební cestu Zdeněk Havelka, jemuž kamarádi vymysleli přezdívku „Kumr“ (podle baskytaristy Orchestru Ladislava Štaidla Vincence Kummera), za těch pětapadesát let urazil…
 
Bubenické začátky
Zdeněk Havelka se narodil 27. července 1948 v Rakovníku. Tvrdí o sobě, že nemá žádné hudební vzdělání. „Táta byl muzikant, měl doma dvě trubky, housle a violu. Moje sestra chodila do hudebky, ale vůbec ji to nebavilo, tak toho nechala. Mě a bráchu Frantu už tam rodiče nedali. Když jsem poprvé uslyšel Beatles, bylo mi jasné, že chci hrát něco podobného. Připadalo mi to hezké a jednoduché. „S bráchou jsme se učili na kytary sami. Začínali jsme s Apači a podobnými písničkami od Shadows. Pak to byli hlavně Beatles,“ říká Zdeněk.
Na první rakovnický bigbít Jantar se ještě chodil dívat. Když Jaroslav Grinc založil roku 1965 skupinu Smolaři, tak se Zdeněk s Jindrou Průchou a zpěvačkou Vilmou Zuskovou přidali. Grinc a Průcha byli kytaristé, chyběl bubeník, tak Zdeněk začal hrát na bicí. Až když zhruba po roce a několika změnách v sestavě přišel do skupiny bubeník Václav Matějka, chopil se Zdeněk sólové kytary. To bylo na podzim roku 1966. Skupina hrála v té době v obsazení Jaroslav Hejda (zpěv), Zdeněk Havelka (sólová kytara), Jindřich Průcha (rytmická kytara), Milan Tyburec (baskytara) a Václav Matějka (bicí).
Koncem roku 1966 založil Jaroslav Grinc novou skupinu a trval na názvu Smolaři, který před rokem vymyslel. A tak se parta kolem Zdeňka Havelky přejmenovala na Mandragoru. Název vymyslel v prosinci 1966 baskytarista a zpěvák Milan Tyburec.
 
Mandragora a vojna
Za půl roku existence si vydobyla Mandragora značnou popularitu nejen ve městě, ale i v jeho okolí. Díky Milanu Tyburcovi, který zpíval hlavní vokál, se repertoár skupiny překlopil do rhythm and blues, hlavně Rolling Stones a Animals. Podle Zdeňka byla první Mandragora výbornou partou. Kluci si „sedli“ muzikantsky i lidsky a zažili spolu spoustu legrace.
Bubeník Václav Matějka prozradil jeden šprým, který Zdeňkovi udělali. „Zdeněk byl neskutečně důvěřivej. Pamatuju se na příhodu, která měla souvislost s kvalifikací na blížící se letní olympiádu v Mexiku. Tehdy se vedly spory, jakého pohlaví je polská atletka Globuchowská. Padaly úvahy, že díky hormonální léčbě je víc chlap než ženská. Jednou jsme šli na zkoušku a Milan Tyburec po cestě najednou povídá Havelkovi – Představ si, že včera v rozbězích běžela ta Globuchowská a těsně před cílem jí z trenýrek vylez pták. Zdeněk, zapálený jen do muziky, o sportu nemaje ani potuchy, na něj vyvalil oči a jenom hekl: inééé?! Všichni jsme padli smíchy a Zdeněk nemohl dlouho pochopit, čemu se tak příšerně řehtáme. Jinak měl ale ke kapele skoro profesionální přístup. Na zkoušky chodil pečlivě připravenej a v prvních dnech mě zasvěcoval do bubenickýho řemesla.“
Přišel podzim roku 1967 a na Zdeňka s Milanem si vzpomněli vojenští páni. Jindra Průcha odešel studovat na Slovensko a v Rakovníku zbyl jediný Václav Matějka. Mimochodem, vojnu kroutil Zdeněk u spojařů v Berouně a zažil na ní srpnové události roku 1968.  
„Když jsem přijel v osmašedesátým na opušťák, v sále Rakony na Zátiší hrála Mandragora. To už ale byla úplně jiná kapela s jiným repertoárem. Kytaristé Ivan Mikšovic a Miloušek Černý, na basu Vlastík Beneš, zpěváci Jirka Röll a Zdeněk Steidl a za bicími starý známý Vašek Matějka, kterého ale zakrátko vystřídal Libor Laun,“ pokračuje Zdeněk.
Kytaristou Luxoru
Z vojny se Zdeněk vrátil v říjnu roku 1969. Stejně tak i Milan Tyrurec. Zatímco spřádali plány na obnovení bigbítové skupiny, dostal Zdeněk „lano“ od tanečního orchestru Luxor, který byl na konci 60. let v Rakovníku jedničkou mezi „tanečňáky“.
V roce 1969 se v Luxoru objevil kytarista Miroslav Veverka. Většinu kytarových partů hrál on. Jenže došlo ke komplikaci. Z kapely se rozhodl odejít bubeník Milouš Stránský. A tak Veverka, který ovládal i hru na bicí, zasedl za bicí soupravu. Najít spolehlivého kytaristu bylo pro Luxor naléhavou otázkou. „Seděl jsem na Čajích v Dělňáku, kde hrál Luxor, když ke mně přišel Saša Pleska a povídá: – Ty prý hraješ na kytaru? Řekl jsem mu, že trošku hraju a on se mě zeptal, jestli si to s nimi nechci zkusit. Přestože jsem teprve nedávno přišel z vojny a neznal jsem celý repertoár Luxoru, odpověděl jsem Sašovi, že to zkusím. Půjčil mi domů desky, abych si je poslechl, nějaké noty a řekl mi, že příští kšeft je v Řevničově. Jak to asi mohlo vypadat, když jsem nebyl zvyklý hrát z listu, navíc ještě z voleje, bez zkoušky. Ale Saša mě pochválil, a tak jsem se stal kytaristou Luxoru,“ popisuje svůj příchod do Luxoru Zdeněk Havelka.
 
Pipe, Mick and two Havelux
Kocem října 1969 došlo i k obnovení původní bigbítové skupiny. Právě včas, aby stihli druhou Hit-show, což byla prestižní přehlídka rockových kapel v Tylově divadle. Ta měla proběhnout 21. listopadu. „Narychlo jsme s Milanem Tyburcem, Vencou Matějkou a bráchou Frantou sestavili skupinu, kterou jsme pojmenovali Pipe, Mick and two Havelux. Vašek bubnoval, brácha hrál na sólovku, já doprovod a Milan na basu. Oprášili jsme pár starých kousků, navlékli na sebe pyžamo, zimák a vojenskou uniformu a vyrazili jsme do Tyláku. Úspěch jsme měli značný. Bylo to naše první, ale také zároveň poslední vystoupení. Milan šel studovat do Prahy a na muziku už neměl čas. Chopil jsem se baskytary a na beglajt jsme vzali Míru Veverku. Opustili jsme rhythm and bluesové písničky a začali dělat trošku jinou, složitější muziku založenou na vícehlasech. Tehdy se tomu říkalo west coast a u nás ji hrály skupiny jako The Cardinals, The Rebels, Synkopy 61 nebo Markýz John. To se ale nelíbilo Vencovi Matějkovi a z kapely záhy odešel. Nahradil ho Petr Kauer, který do té doby bubnoval na zemědělské škole s kapelu The Farmers.“
 
The Scream
Zatím bezejmenná skupina nacvičila pár skladeb a přihlásila se na bigbítovou show v Dělnickém domě. To bylo v březnu 1970. Protože ale pořadatelé potřebovali něco napsat na plakát, tak jim kamarád a bubeník Mandragory Libor Laun vymyslel název The Pride of Ladies Bedrooms (Chlouba dámských ložnic). „Paní Veverková, která uměla anglicky, nám ale hrozně vynadala, a tak jsme se po několika hrách přejmenovali na The Scream (Vřískot, Řev, Křik),“ směje se Zdeněk. Krátce na to se uskutečnila v Tylově divadle 3. Hit-show, kde skupina hrála už pod tímto novým názvem. Zřizovatelem skupiny se stala Místní organizace Socialistického svazu mládeže (MO SSM), k čemuž prý se kapela dostala jako „slepý k houslím“. Hrát bez zřizovatele ale už tenkrát nešlo…
 
Teorie k přehrávkám
V dubnu a květnu 1971 probíhaly v Domě osvěty kvalifikační zkoušky, tzv. přehrávky. „V té době nic nebylo, museli jsme si všechno složitě hledat a naposlouchat. Já jsem po celou dobu nepotřeboval noty a teprve až v 70. letech, když strana (resp. její ideologické orgány) začala bigbíty dusit a museli jsme absolvovat povinné přehrávky, jsme se začali učit teorii.
Do parády si nás vzal trumpetista Luxoru Petr Konopásek. Scházeli jsme se vzadu v kumbálu v Osvěťáku a tam nás učil teorii. Kdo z bigbíťáků chtěl, mohl tam přijít. Takže jsme u přehrávek jakž-takž obstáli. Ke komisi šel vždycky kapelník a jeden vybraný muzikant. Nikdo dopředu nevěděl, kdo to bude, takže jsme se to museli naučit všichni. Stejně pak ale přišlo období, kdy si soudruzi našli záminky a zrušili nás. Nejprve zakázali anglické názvy a pak i celou kapelu,“ připomíná Zdeněk osud většiny bigbítových skupin v první polovině 70. let.
Konec Luxoru a Beatet
Poslední fáze orchestru Luxor je jakoby zahalená mlhou. Nikdo z oslovených pamětníků si nevzpomíná, jak dlouho Luxor ještě existoval. S největší pravděpodobností do podzimu roku 1971. Alespoň všechny indicie tomu nasvědčují. Na čem se všichni shodují, je to, že v několika posledních měsících orchestr už víceméně živořil. Her rapidně ubývalo a jednotliví členové měli další hudební projekty, které je evidentně bavily víc než přežívání v potápějícím se Luxoru.
V dubnu 1970 vystoupil Luxor na 3. Hit-show v Tylově divadle. V roce 1971 krize orchestru vrcholila a bylo jasné, že se blíží definitivní konec. „Pamatuji si, že poslední dvě hry už nestály za nic. Nemělo cenu to prodlužovat,“ vzpomíná Zdeněk Havelka. Dá se říci, že kapela tak nějak sama vysublimovala do ztracena…
Kytarista Zdeněk Havelka, trumpetista Petr Konopásek a zpěvák Zdeněk Steidl se pokusili založit novou skupinu, která se jmenovala Beatet. Ta ale nikdy veřejně nevystoupila.
 
Bakaláři a šlus!
V listopadu 1972 se skupina The Scream musela přejmenovat na Bakaláři. „Abychom prošli u přehrávek, museli jsme mít český název, protože anglické byly zakázány. A když jsme z Rakovníka, tak Bakaláři, podle Wintrova Nezbedného bakaláře,“ vysvětluje Zdeněk Havelka. Došlo i ke změnám v sestavě. Místo Františka Havelky přišel kytarista Jiří Pertl a skupinu posílila varhanice Libuše Polívková. „Se Scream jsme vlastní skladby nedělali. Říkal jsem, že než hrát blbý svoje písničky, tak je lepší hrát pěkný převzatý,“ míní Zdeněk. Skupina hrála ještě asi půldruhého roku. Kromě Rakovníka zajížděla i do družebního německého města Löbnitz, kde koncertovala o dožínkách.
„Pamatuji se, že si tam Zdeněk Havelka koupil krásnou šedivou houslovou basu, podobnou jako měl Paul McCartney. Měli jsme z toho všichni radost,“ vzpomíná si kytarista Jiří Pertl a přidává zážitek s obrovskou Zdeňkovou reprobednou. „Byla to stará masivní (na stěhování šíleně těžká) skříň, přeříznutá horizontálně napůl a měla i ten dolní sokl, na kterém stála. Do ní byla místo dveří vsazena deska s reproduktory, tělo skříně bylo natřeno šmolkově modrou barvou a vpředu bylo žluté sedlářské plátno. Jedním slovem – nádhera,“ popisuje unikátní kousek bakalářské aparatury Pertl. A kytarista Mirek Veverka k tomu dodává: „Byla to velká trojdílná skříň naší babičky, které se snažila zbavit. Sehnat do ní repráky byl porod.“ Když jela kapela na kšeft osobními auty, musela se vyndat zadní sedadla a místo nich přišla Zdeňkova modrožlutá basová bedna.  
Od začátku roku 1974 se začala nad rakovnickými bigbíty stahovat černá mračna. Některé už byly zakázané, jiné neprošly u přehrávek. V létě došlo i na Bakaláře. Soudruzi si našli záminku a kapelu zakázali. Jenom proto, že byla bigbít a na její hry se stahovala mládež ze širokého okolí, kterou okresní ideologové vyhodnotili jako „závadovou“. To stačilo. Většina kapely, včetně Zdeňka Havelky, se přesunula do tanečního orchestru n. p. Autobrzdy, který se posléze přejmenoval na Kampanus.
 
Kampanus a Universal Band
Kampanus byl klasickým tanečním orchestrem a rockové písničky se v něm hrály jen okrajově. A když, tak většinou z oblasti domácího pop-rocku. Zdeněk Havelka spolu s bratrem Františkem v něm hráli až do jara roku 1991. „V té době nám bylo jasné, že velké orchestry mají odzvoněno. A tak jsme sestavili menší kapelu Universal Band,“ vysvětluje Zdeněk. V ročence ke 40. výročí TO Kampanus tento krok popisuje také Ivo Hudeček. „Na jaře roku 1991 došlo k rozkolu, když se k ženáčovi Jiřímu Závorovi (klávesy – pozn. T. B.) přidali ještě bratři Havelkové s Pavlem Šuterou a ukončili svoji činnost v Kampanu. Dlouho ovšem bez muziky nevydrželi, a ještě v roce 1991 založili Universal Band, v němž se sešli kromě bratrů Havelkových (František, kytara, Zdeněk, baskytara a zpěv – pozn. T. B.) a Pavla Šutery (saxofon) ještě Zdena Bulinová-Šperková (klávesy, harmonika – pozn. T. B.), Jiří Duchek (bicí – pozn. T. B.) a Miroslav Novotný (trombon, trubka – pozn. T. B.). Tento soubor se stal vlastně druhým Kampanem, mnozí pořadatelé si na obměnu muzikantů ještě dlouho nemohli zvyknout a vznikaly tak některé ,problémy‘, z dnešního pohledu naprosto zbytečné.“  
Universal Band hrál úspěšně deset let, a kromě našich luhů a hájů šířil dobrou muziku třeba i v německém Neuenhagenu.
Album Dobrý večer
Zdeněk Havelka má zkušenosti i s jinými hudebními žánry. Třeba s folkem. Když byly zakázané bigbíty, vytvořili s Honzou Janotou, Miroslavem Novotným a bratrem Františkem skupinu JaNoHaHa, s níž se zúčastnili soutěžní přehlídky Porta. „Dostali jsme se až do krajského kola v Kutné Hoře. V této kapele jsem hrál na foukací harmoniku a zpíval. Po několika vystoupeních jsme toho ale nechali,“ říká Zdeněk. V roce 2007 kývl na nabídku kytaristy a zpěváka Jaroslava Nováka, někdejšího člena Modrých raků, a stal se členem jeho skupiny The Angees, která hrála jak pop-rock, tak i country. Natočil s ní alba Malování v písku (2007) a Vzpomínáš (2008).
V letech 2010-2012 si udělal radost a za přispění kamarádů – rakovnických muzikantů nahrál a nazpíval sólové album Dobrý večer. „Na nápad nahrát desku mě přivedl Jarda Novák, když jsem na jeho CD nahrával basový part. Na otázku, proč to dělá, mi odpověděl: – Aby po nás něco zůstalo. V tu chvíli jsem si vzpomněl na svého otce, který byl výborný muzikant, ale když zemřel, zbylo nám po něm pár nástrojů, stoh notového materiálu, ale dnes už nikdo neví, jak hrál a co uměl,“ vysvětluje Zdeněk. Deska obsahuje 13 bluesových standardů z pera Johna Mayalla, Jimmyho Coxe, Jacka Brucea, Joea Thomase, Howarda Biggse, B. B. Kinga a dalších bluesových velikánů. Zdeněk všechny opatřil českými texty. „Snažil jsem se, aby každý text byl o něčem. Prostě, aby to byl příběh. Já vím, že rčení, že texty psal sám život, je hodně otřepané, ale ujišťuji vás, že všechno, o čem ty texty jsou, jsem prožil,“ dušuje se Zdeněk. Deset písní nazpíval sám, tři svěřil Milanu Zimmermannovi. Z hudebníků, kteří ho na albu doprovodili, uveďme kytaristy Jiřího Báču, Ondru Lukeše, Jiřího Bořánka, Davida Maříka nebo Miroslava Jiráska, bubeníka Pavla Fišara, percusionistu Lukáše Leta, dále Tomáše Fraňka (klávesy, saxofon), Marcela Ibla (trombón), Martina Sokola (saxofon), Josefa Hejdu (trubka)… Všechny basové party si nahrál Zdeněk sám. Desku realizoval David Mařík.
  
Baskytaristou QR Bandu
I když už Zdeněk oslavil sedmdesátiny, basovou kytaru stále na hřebík nepověsil. Už šestnáct let tvoří spolu s bubeníkem Milanem Lukešem rytmiku skupiny QR Band, která vznikla rozštěpením kapely QR Blues. Za sebou mají stovky koncertů, spolupracují se zpěváky Viktorem Sodomou a Karlem Kahovcem, nahrávají desky. Objevili se i v populární televizní stanici TV Šlágr. Jejich repertoár tvoří rock and rolly a bigbítové písně 50. až 70. let. Když jsem se Zdeňka zeptal, jak dlouho bude ještě hrát, usmál se a pokrčil rameny: „Dokud mi to zdraví dovolí, dokud mi to půjde a lidi budou chtít tuhle muziku poslouchat.“
 V sobotu 19. října 2019 byl Zdeněk Havelka po zásluze uveden (jako výrazná osobnost) do Dvorany slávy rakovnického bigbítu, stejně jako skupiny Smolaři a Mandragora, ve kterých působil.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, článek Tomáše Bednaříka: Zdeněk Havelka – Vždy jsem byl tam, kde byla nouze. In. Raport 15. 1. 2019, Ročenka k 40. výročí TO Kampanus, Rakovník, 2002, výpovědi Zdeňka Havelky, Václava Matějky, Jiřího Pertla a Miroslava Veverky)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2020. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah