Z historie bigbítu na Rakovnicku 36 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Hlavní nabídka
Band
Přejít na obsah
Jiří Röll – Nikdy jsem se nikam necpal…
 
 
Jedním z nejzkušenějších zpěváků rakovnického bigbítu je bezesporu Jiří Röll. Na okresních pódiích se pohybuje už od poloviny 60. let a rock and roll zpívá dodnes. Během své dlouhé kariéry prošel několika bigbítovými kapelami a tanečními orchestry. „Nikdy jsem se nikam necpal, vždycky mě někdo oslovil…“ tvrdí muž, který si vydobyl přezdívku Rakovnický Elvis…
  
Jiří Röll se narodil 10. listopadu 1944 v Příbrami. Do Rakovníka se přestěhoval ve druhé polovině 50. let. Po ukončení základní školy se vyučil nástrojařem v TOS Rakovník, kde potom také krátce pracoval. Po návratu z vojny byl zaměstnán v RKZ na úseku vodárna. V roce 1972 se stal metodikem Okresního kulturního střediska v Rakovníku pro hudbu. Po roční epizodě v Klubu mládeže (1977-1978) se opět vrátil do OKS. Od roku 1990, kdy se OKS transformovalo na Kulturní centrum, zde pracoval jako dramaturg až do svého odchodu do důchodu v roce 2012. Zajímavé bylo i Jirkovo fotbalové funkcionaření. V 70. a 80. letech byl vedoucím družstva žáků a posléze dorostu SK Rakovník. V období, kdy hrál SK 2. ligu, byl kooptován do jeho výboru.  
  
První veřejné vystoupení
S muzikou začal aktivně na vojně. „V roce 1963 jsem narukoval do poddůstojnické školy v Kladně. Na útvaru probíhala v rámci kulturní činnosti akce Četa baví četu. Tak mě kamarádi z naší čety, kteří slyšeli, jak na cimře imituji Elvise Presleyho, přemluvili, abych si s nimi šel zazpívat. Lákadlem byl slíbený opušťák, a tak jsem jim to slíbil. Jak se ale blížil termín vystoupení, tak jsem měl čím dál tím větší trému. Nedovedl jsem si vůbec představit, že bych vystoupil před kinosálem plným vojáků. Den před vystoupením jsem se ,podělal‘ a odešel jsem na marodku, kde jsem lapiduchovi namluvil, že je mi blbě. Nechal mě na marodce s tím, že až se vrátí doktor, ať rozhodne, co se mnou. To bylo v pátek. V sobotu ale přišel na marodku dozorčí a řekl lapiduchovi, aby mě uvolnil na vystoupení. Tak jsem chtě, nechtě, musel jít a odbyl si své první vystoupení,“ popisuje Jirka Röll svoje pěvecké začátky.
Na Kladně také poprvé slyšel pořádný bigbít. To, když přijela slavná pražská vojenská skupina VOJ, kterou vedl Miloslav Šimek, a hrála v ní tehdejší česká bigbítová špička.
V Lidovém domě na Kladně absolvoval Jiří Röll také první veřejné vystoupení. Na útvaru byla kapela, kterou vedl Marko Čermák, který se později proslavil jako banjista skupiny Greenhorns. „Když hrál Marko na banjo, hrál se bluegrass. Potom ho odložil, nastoupil jsem já, a na řadu přišly rock and rolly. Docela to takhle fungovalo. V Liďáku jsme tenkrát hráli pro studenty kladenských středních škol a byl to mazec. Abych se zbavil trémy, dal jsem si v nedaleké Jitřence několik panáků, a pak jsem rozjel show. Dostal jsem od velitele sprďák, protože můj projev prý příliš nekorespondoval s chováním vojáka lidové armády,“ směje se po létech Jiří Röll.
Když byl po ukončení poddůstojnické školy převelen do Litoměřic, okamžitě ho angažovala tamní útvarová bigbítová skupina Rakety. S ní se zúčastnil Armádní soutěže umělecké tvořivosti (ASUT) a probojovali se až do celorepublikového finále v Košicích. „Pamatuji si, že jsme tam skončili na druhém místě, což byl velký úspěch.“
 
Krátce v Melodii
Po návratu do civilu studoval Jiří Röll zpěv u prof. Gleicha v Praze. A začal se objevovat v rakovnických kapelách.
„Když jsem přišel z vojny, tak mě oslovil Václav Müller, který hrál trubku v Melodii, abych šel k nim. Melodie patřila v té době spolu s Merkurem a Orchestrem Jožky Fencla k nejlepším tanečním orchestrům v okrese. Na vojně jsem zpíval rock and rolly a teď mě čekaly takové klády, jaké zpívali Karel Gott nebo Karel Hála, což nebylo vůbev jednoduché. Třeba Cesta rájem nebo Hádej, Matyldo a mnohé další. Tenkrát se hrálo často a naplno, bály bývaly dlouhé a já jsem byl už v deset hodin večer trop. A pořád se to stupňovalo. Kapela to nebyla schopná pochopit, mysleli si, že se dělám vzácným. Jediný, kdo se mě zastával, byl Pepajs Rumajs, který říkal: – Neblbněte, on toho má dost. Před přehrávkami jsem se naštval a řekl jsem, že už na ně nepůjdu. To už jsem byl rozhodnutý, že z Melodie odejdu,“ popisuje Jiří Röll svoje první rakovnické angažmá.
Druhá Mandragora
Na jedněch Čajích přišli za Jirkou Milan Tyburec a Jindra Průcha, jestli by nešel zpívat s jejich Mandragorou. Milan hraje na baskytaru a všechno neodzpívá. Jirka prý ani nemusel dlouho přemýšlet a na nabídku kývl. Stal se tak prvním sólovým zpěvákem Mandragory.
„Vzpomínám si, že jsem v téhle první fázi zpíval třeba Detroit City. O pěvecké party jsme se střídali s Tyburcem. Krátce na to ale odešel Milan se Zdeňkem Havelkou na vojnu a Jindra Průcha na Slovensko. Zůstal jen bubeník Venca Matějka a já. Museli jsme doplnit naše řady. A tak přišli Vlastík Beneš a Ivan Mikšovic, oba dva kytaristé. Tak si hodili korunou, kdo bude hrát basu, a padlo to na Vlastíka Beneše. Dalšími nováčky byli Vladimír Lankaš a Miloušek Černý, kteří se střídali u doprovodné kytary. Míla hrál původně jen na foukací harmoniku, ale když Lankaš záhy odešel, zůstal mu i beglajt. Pak se objevili zpěváci Zdeněk Steidl a Libor Laun, takže jsme tam byli tři sólisté. Libor se specializoval na písničky Petra Nováka (třeba Povídej) a pořád lezl Vencovi Matějkovi za bicí. A Venca mu říkal: – Laune, jdi od těch škopků, hovno umíš!“ vzpomíná Jirka Röll.
K radikální změně došlo, když sólový kytarista Ivan Mikšovic odešel studovat na vysokou školu do Prahy a na muziku neměl tolik času. Stále častěji za něho zaskakoval Michal Pleska, který byl do té doby jakýmsi nehrajícím kapelníkem. „Míša začal prosazovat do repertoáru písničky Beatles. Já je ale nechtěl zpívat, protože jsem se na ně necítil. Jsem baryton, tak nevím, co bych u Beatles zpíval. To je, jako kdyby na Gottovi chtěli, aby zpíval vodníka z Rusalky. Já zpíval Toma Jonese a podobné písničky.“ Zdeňku Steidlovi nedělaly beatlesárny problém, tak je zpíval.
Odklon od rhythm and bluesového repertoáru a příliv skladeb Beatles se nelíbil ani Vaškovi Matějkovi, a tak se rozhodl z kapely odejít. Netrvalo dlouho a z Mandragory se poroučel i Jirka Röll. Míša Pleska tvrdí, že po jedné hádce vyhodil oba – Vaška i Jirku. Za bicí soupravu usedl Libor Laun, místo Rölla přišel Milan Horník.
 
Luxor – bigbít s dechy
Když už byl Jirka Röll na odchodu z Mandragory, přišli za ním Josef Fencl st. a Ivan Beneš s nabídkou, aby posílil pěveckou stáj Luxoru. A tak na nabídku kývl. „Za půl roku byl za mnou v Luxoru i Zdeněk Steidl. Jožka Fencl přestal zpívat, chtěl tam mít mladé zpěváky. Navíc klavírista a aranžér Saša Pleska prohlásil, že Ivan Beneš nemůže nové písničky zpívat, protože je čundrák. A tak kromě mě a Zdeňka Steidla zpívala s Luxorem ještě Andula Vápeníková. Se Zdeňkem Steidlem přišla i zpěvačka Bohunka Pochmanová (dnes Týčová – pozn. T. B.). Fencl ji nejdřív nechtěl, že prý má slabý hlas (doslova řekl, že je to takové pípátko), ale nakonec jsem ho přemluvil a Bohunka v Luxoru zůstala.“
Takže kapela měla v té době tři zpěváky (Röll, Steidl, Ivan Beneš) a dvě zpěvačky (Vápeníková a Pochmanová). Zajímavé je, že v té době (1968-1970) dělal Luxoru zvukaře Miloš Moucha, pozdější šéf bigbítové skupiny Moucha´s detective agency.
Změny v Luxoru pokračovaly. „Přišel baskytarista Míra Novotný, který začal chodit s Vlastou Stančíkovou, takže nakonec jsme měli tři zpěvačky. A Saša Pleska začal prosazovat, že budeme dělat The Supremes, Arethu Franklin, Otise Reddinga nebo Jamese Browna. Úplně se do soulu zbláznil a chtěl, abych ho taky zpíval. U nich doma mně pustil Otise Reddinga a já mu řekl, aby na to zapomněl. Otis je černoch, a já se svým hlasem tohle zpívat nemůžu. No a ve čtyři odpoledne už jsem to zpíval. A na Čajích tohle mělo obrovskej úspěch a museli jsme ty soulový věci opakovat. Byl to úplně jiný repertoár, než který tady tanečňáky předváděly. Začalo se o nás říkat, že jsme bigbít s dechama,“ tvrdí Jirka Röll.   
Následovaly personální veletoče (viz kapitola Luxor Beat – Rhythm and blues a soul po Rakovnicku). Byl odejit kapelník Josef Fencl st., Saša vyhodil nespolehlivého Ivana Beneše a z Merkuru přišel Petr Konopásek, protože jim tam psal moc těžké a složité aranže. „Najednou tu bylo něco, co muzikanti z Merkuru nezvládali. Třeba vůbec nehráli synkopy. Konopásek je ale psal a bazíroval na nich. No, a když se s nimi nepohodl, tak z Merkuru odešel k Luxoru.
Měli jsme v repertoáru i písničky, které tenkrát hrálo ostravské Flamingo s Marií Rottrovou a Petrem Němcem. Petr Konopásek chodil s kapelníkem Flaminga Richardem Kovalčíkem na konzervatoř a měl k takové muzice blízko. Jeho aranže se blížily k modernímu soundu té doby. Protože konzervatoristé nemuseli dělat kapelnické zkoušky, předal Saša Pleska kapelnické žezlo Petru Konopáskovi, který pak vedl Luxor až do jeho zániku. Já jsem tam byl až do jeho rozpadu.“
Poslední fáze orchestru je jakoby zahalená mlhou. Nikdo z oslovených pamětníků si nevzpomíná, jak dlouho Luxor ještě existoval. S největší pravděpodobností do podzimu roku 1971. Na čem se všichni shodují, je to, že v několika posledních měsících orchestr už víceméně živořil. Her rapidně ubývalo a jednotliví členové měli další hudební projekty, které je evidentně bavily víc než přežívání v potápějícím se Luxoru. „Ono to neskončilo tak, že bychom si řekli: a zítra končíme. Vlastně to nějak tak samo vysublimovalo do ztracena,“ potvrzuje Jiří Röll.
Moucha´s detective agency
Další pěveckou štací Jirky Rölla byla bigbítová kapela Moucha´s detective agency. Na začátku 70. let jedna z nejlepších v Rakovníku. Založili ji kytarista Sláva Pilík, baskytarista Miloš Moucha a bubeník Jiří „Copan“ Svoboda. Když koncem roku 1970 přišel do skupiny kytarista Stanislav „Jimmy“ Karlík, bylo jasné, že kromě folkových písniček Slávy Pilíka bude repertoár rozšířen také o tvrdší rockové skladby. A k tomu bylo potřeba zpěváka. Tak Miloš Moucha oslovil Jirku Rölla z rozpadajícího se Luxoru.
„Díky Jirkovi jsme získali nejen výborného zpěváka, ale i slušnou aparaturu, protože ji měl napsanou na sebe. Od Luxoru jsme měli třeba zesilovače Regent a Mono 50 a také bicí soupravu,“ pochvaluje si Miloš Moucha. S Jirkou přišel k M.D.A. i saxofonista a klavírista Miloš Hejduk. Oba zde začali působit od září roku 1971. Miloš Hejduk v kapele ale dlouho nepobyl. Hrál na alt-saxofon, který se k repertoáru M.D.A. moc nehodil, a s pianem byl problém. Ne všude byly klavíry a elektrické piano Miloš neměl. Navíc inklinoval k free-jazzu, který tenkrát letěl.
„Já plnil roli bigbítového zpěváka, Sláva folkového. Během jednoho večera jsme hráli Plakej, dívko, Cinky linky, Darling a na druhé straně Hey Joe, Hold On I´m Comin´ nebo Satisfaction. Byla to taková nesourodá kapela, ale fungovala,“ popisuje situaci po svém příchodu Jiří Röll a kapelník Miloš Moucha k tomu dodává: „Díky Jimmymu a Jirkovi jsme začali dělat převzaté písničky, které si posluchači žádali.“
Vrchol koncertní činnosti M.D.A. přišel na 4. Hit-show, která se uskutečnila v pátek 17. prosince 1971 v Tylově divadle. „Jimmy byl v té době hodně zasažen art-rockem, s dlouhými instrumentálními plochami, a tak složil půlhodinovou čtyřdílnou suitu, kterou nazval Long Song, podle skladby Break Song jeho oblíbenců – Vanilla Fudge. Já jsem si tenkrát vyvrkl kotník, měl jsem na noze sádru a pajdal jsem jako hrabě Joffrey Peyrac ve filmu o krásné Angelice. To Jimmyho inspirovalo natolik, že mě jednu část suity věnoval. Nazval ji Joffrey a Angelika. Bylo to takové blues, jediná zpívaná pasáž. Ptal jsem se Jimmyho, co mám v té své části zpívat, jestli má nějaký text. On mi odpověděl, abych si nějaká slova vymyslel, že od toho on tam není, to je prý věc zpěváka. Tak jsem po celou dobu napodoboval jakýsi anglický skat. Text neměl hlavu ani patu,“ přiznává po letech Jiří Röll.
 
Vlakem do Delitzschi
Kromě hraní po okrese měli M.D.A. i zkušenost se zahraničními zájezdy. Konkrétně do družebního města Delitzsch v Německé demokratické republice. Jiří Röll si na ně dobře vzpomíná.
„Jela tam z Rakovníka taková kulturní úderka – pěvecký sbor Ráček vedený Slávou Hubatým, taneční orchestr Merkur a my. Byl to hrozně legrační zájezd. Už odjezd z Rakovníka byl zajímavý. Na nádraží byl připravený motorák na Lužnou, kde se přestupovalo na vlak Chomutov – Praha. Protože jsme se tam nevešli (jen dětí z pěveckého sboru bylo 30), museli železničáři přidat jeden vagón. Naši a merkuráckou aparaturu vezlo auto z pivovaru, protože pivovar byl tenkrát zřizovatelem Merkuru. Přijeli jsme na nádraží Praha-Střed a měli jsme dál pokračovat do Lipska. Expres měl ale dvouhodinové zpoždění. Už to, že jsme byli s dětmi v Praze v noci na nádraží, kde esenbáci honili povětrné ženy, byl zážitek. Před dětmi vláčeli chycenou ženskou, která řvala: – Já nejsem kurva, ale dělnice! – Zpožděný vlak přijel z Budapešti, nastoupili jsme do něj a jeli dál. V Drážďanech náš vagón odstavili na vedlejší kolej, protože rychlík pokračoval na Berlín a my jsme čekali další dvě hodiny, než nás připojili k vlaku na Lipsko. Tam jsme čekali zase dvě hodiny, než pojede vlak do Delitzschi.
Pamatuji si, že jsme tam měli vystoupení v boxerském ringu. Ze všech stran byli lidi. Střídali jsme se s německou kapelou a Merkur hrál druhý den na velkém jevišti.
Němci nás pozvali ještě jednou, jenom M.D.A. To už jsme ale jeli autem, které řídil Sláva Pilík. Miloš Moucha jel na motorce Jawě, v nějakém městečku dostal na kočičích hlavách smyk a vyboural se. Naštěstí se mu nic nestalo.“
  
Třiadvacet let v Kampanu
Když Mouchově detektivní kanceláři začala na konci roku 1972 zvonit hrana, hodil Jirkovi Röllovi „lano“ Josef Kočí z tanečního orchestru ZV ROH n. p. Autobrzdy. A Jirka opět měnil působiště. S orchestrem, který se posléze přejmenoval na Kampanus, zpíval až do roku 1995. Zažil s ním všechno dobré i zlé. V roce 1995 došlo v kapele k velkým změnám. Kytarista Václav Košař, baskytarista Luboš Polan a bubeník Jaroslav Hlaváček založili skupinu Maryland, klávesista Ladislav Koky Šlapeton a Jirka Röll se rozhodl odejít do „muzikantského důchodu“. Skončila éra stabilních sestav Kampanu a nastalo období hledání nových hudebníků. „Byl jsem muzikou přesycený, tak jsem řekl, že už ji dělat nebudu a skončil jsem. Do roku 2004 jsem nezazpíval ani notu,“ okomentoval Jirka Röll svůj odchod z orchestru Kampanus.
QR Blues a QR Band
V roce 2004 Jirkův „muzikantský důchod“ skončil. „Přišel za mnou kapelník Miloš Švarc,
jestli bych nešel zpívat s jeho skupinou QR Blues. Kytarista a zpěvák Franta Kupka, který bydlel v Jižních Čechách, prý nemůže tak často dojíždět, a potřebují někoho k němu. Nakonec mě Miloš přemluvil. Řekl jsem mu ale, že se mi nechce zpívat celý večer jenom blues, a tak jsem přitáhl do kapely rock and rolly. Na vojně jsem s nimi začínal, tak jsem si říkal, že bych s nimi mohl i skončit. Pak Franta přestal jezdit úplně a kapelu jsme předělali na revivalový QR Band. Milošovi se to moc nelíbilo, protože blues jsme hráli minimálně, tak odešel a později si postavil bluesovou Hudbu s.r.o.“
Mezitím přišel do kapely kytarista a zpěvák Jirka Hamouz, na saxofon hrál Tomáš Franěk, na basovou kytaru Zdeněk Havelka, na klávesy František Mutinský a na bicí Milan Lukeš. Když odešel Miloš Švarc, nahradil ho Miroslav Jirásek. Potom začal hrát Tomáš Franěk se Sedláčkovým Cadillacem a dokonce i s doprovodným orchestrem Karla Gotta. Logicky nestíhal, a tak za sebe přivedl jako náhradu Martina Štengla.
„Postupem času chtěl hrát Jirka Hamouz spíš rockabilly, než rock and rolly a elektrický bigbít, který jsme hráli my. Založil si skupinu Cannonballs, přetáhl do ní Martina Štengla, jeho bratr Michal hrál na klasický kontrabas, dělali show a fungovalo jim to. Oni hráli rockabilly, my zase rock and roll,“ vysvětluje Jirka Röll a přidává historku, kdy s QR Bandem hostoval fenomenální kytarista Ondřej Lukeš.
  
V Drahouši s Ondrou Lukešem
„Jednu sobotu jsme měli hrát v Drahouši u Jesenice. Míra Jirásek, který v té době ještě bubnoval s Rock Revival Bandem a měl kšeft v Roztokách, mi řekl, že v Drahouši za něj zaskočí Jirka Hamouz, který znal náš repertoár. Prý to s ním Míra domluvil. Když jsem Hamouzovi potom volal, prohlásil, že jede k řece a do Drahouše nepřijede. Co teď, rock and roll se bez kytary hrát nedá. Začalo intenzivní shánění kytaristy, ale žádnému z nich se do toho nechtělo. Buď nemohl, nebo se bál, že nebude vědět, co hrát. Přeci jenom jsme měli v repertoáru 30-40 skladeb. Jediný, kdo nám na to nakonec kývnul, byl Ondra Lukeš. Doteď to vidím. Šli jsme do Radničního sklípku a tam jsme do něj těch 40 skladeb rvali. Takové množství si nemohl zapamatovat ani náhodou. Říkal jsem si, že to bude velkej průser. V Drahouši jsme nakonec vystoupili. Ondra se koukal, jaké akordy hraje Franta Mutinský na piano, a když bylo sólo, tak ho mistrovsky vystřihl. S rock and rollem to sice nemělo moc společného, ale zahrál ho brilantně. Přišel moment, kdy jsme hráli Steamroller Blues, kde má kytara docela velkou plochu. Já odzpíval dvě sloky a přišlo sólo. Ondra vytrčil nohu na příposlech, rozpustil vlasy a jel. Lidi na něj koukali jako na zjevení. Mělo přijít saxofonové sólo, ale Ondra k němu Martina vůbec nepustil. Povídám: – Ondro, ještě dvanáctku a končíme. Jo, jo, ale pařil dál. Lidi byli úplně u vytržení. Ondra tam předvedl takovou kytarovou smršť, kterou by na vesnici nikdo nečekal. Byli tam Mosťáci – chalupáři a ti na něj čuměli jako na zjevení. Úplně je uzemnil.“
S QR Bandem zpívá Jirka Röll dodnes. Za sebou mají stovky koncertů, spolupracují se zpěváky Viktorem Sodomou a Karlem Kahovcem, nahrávají desky. Objevili se i v populární televizní stanici TV Šlágr.
Vloni se stal Jirka jedním ze zakladatelů Dvorany slávy rakovnického bigbítu. Při premiérovém koncertu 19. října 2019 byl do této dvorany po zásluze uveden, jako výrazná osobnost rakovnického bigbítu.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, Ročenka k 40. výročí TO Kampanus, Rakovník, 2002, výpovědi Jiřího Rölla, Miloše Mouchy a Stanislava Jimmyho Karlíka)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2020. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah