Z historie bigbítu na Rakovnicku 37 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Hlavní nabídka
menu
Přejít na obsah
Vlastík Beneš – Ve správnou chvíli na správném místě
 
 
Vlastík (Vlastimil) Beneš se narodil 18. ledna 1952 v domovnickém bytě v areálu „staré“ Keramky, kde bydlela celá rodina. Tehdy se tam všechny děti narodily doma. Vlastíkův děda byl vedoucím výroby, jeho otec pracoval jako šofér pana továrníka, později jako údržbář, maminka vedla kantýnu, a když se jejich čtvrtý potomek narodil, bylo oběma notně přes čtyřicítku. „I když jsme se z Keramky odstěhovali, když mi byl rok, vracel jsem se tam pořád. Léta jsem pracoval jako horizontkář při výrobě forem pro lisování dlaždiček,“ říká Vlastík Beneš.
 
Člověk mnoha zájmů
O Vlastíkovi Benešovi je známo, že je člověkem mnoha zájmů. Do povědomí širší veřejnosti pronikl jako baskytarista skupin Mandragora a Elektronik, dobře je ale znám i mezi přírodovědci, fotografy, horolezci a rogalisty. „Měl jsem štěstí na lidi, kteří se kolem mě pohybovali. Když jsem chodil do čtvrtý třídy, vedl v tehdejším pionýráku (Dům dětí a mládeže Na Spravedlnosti - pozn. T. B.) přírodovědný kroužek Vašek Laňka. Vzbudil ve mně zájem o zvířata takovým způsobem, že mi to zůstalo prakticky po celý život.“
Už jako dospělák se zúčastňoval Vlastík spolu s Václavem Laňkou a pražskými entomology výprav na exotická místa. Byli na Kubě, ve Vietnamu a několikrát v sousedních zemích. Po návratu se vždy jejich sbírka živočichů o něco rozrostla. „Z Vietnamu jsem si přivezl malé opičky, které jsem měl pak léta letoucí doma.“ V jeho „zoologické sbírce“ ale byli také leguáni, želvy, hadi, papoušci… Po jednom z jihoafrických ptáků získal Vlastík kdysi přezdívku. Byly doby, kdy mu nikdo neřekl jinak než Tukan.
 
Kytara a klarinet
Jsme ale na stránkách Dvorany slávy rakovnického bigbítu, do které byl Vlastík (stejně jako skupina Mandragora) uveden 19. října 2019, tak si podrobněji přibližme zejména jeho hudební kariéru…
Hudební geny měl Vlastík zakódované. Jeho otec měl doma tahací harmoniku, ale hrával si víceméně sám pro sebe. Vlastíkův starší bratr Karel hrával trošku víc. Studoval na střední filmové škole v Čimelicích a jeho spolužákem tam byl Karel Šíp. „Někde tam s ním hrával. Pamatuji si, že vybrnkával nějaké Shadows. Když jsem začal chodit do školy, tak mě rodiče přihlásili do hudebky v Osvětové besedě. Napřed k panu Šťáhlavskému, což byl pražský muzikant, jazzový kytarista, který měl z nějakého důvodu zakázanou Prahu. Vlastnil starého gibsona, zadní víko měl otevírací na panty a dával si dovnitř noty. Pak jsem pokračoval u pana Josefa Langhammera. Současně jsme se spolužákem Honzou Týčem chodili několik let do Osvětové besedy na klarinet k nějakému starému pánovi – fagotistovi (jeho jméno jsem už zapomněl), který hrál v pražské filharmonii,“ vzpomíná Vlastík Beneš na své hudební začátky.
 
Škola se školou
Když bylo Vlastíkovi patnáct let, začalo nabírat v Rakovníku na síle bigbítové hnutí. „Otec mého kamaráda a souseda Honzy Teichera přivezl někdy v pětašedesátým roce z Izraele desky Beatles. U Teichrů doma jsme pak podle nich hráli naše první písničky.“
Na 2. základní škole (tzv. dívčí) měl Vlastík Beneš celou řadu hudebně nadaných spolužáků – Mílu Černého, Miroslava Novotného, Mílu Černohorského, kterému se říkalo Pinďa. S nimi vytvořil školní kapelu, i když nástrojové obsazení nebylo zdaleka bigbítové. „Tehdy se pořádaly výměnné akce ,Škola se školou‘, a tak jsme byli mimo jiné i v Lužné. Hráli jsme tam v tělocvičně a reprezentovali 2. rakovnickou devítiletku. Míla Černý a Míra Novotný hráli na trumpetu, byl jsem tam i já a snad i Pinďa Černohorský. Lužeňáci měli také hudební partičku, ale mnohem lepší než my.
Zpívali v ní Zdeněk Hvězda a Libor Laun. Tenkrát nám to pěkně nandali,“ směje se Vlastík.
Díky svému členství v přírodovědném kroužku, kam chodil od sedmi let, měl přístup do Domu dětí a mládeže Na Spravedlnosti. V pionýráku tehdy zkoušeli Modří raci a Vlastík je chodil poslouchat. Když pak začaly v Rakovníku Hrátky mládeže, na kterých hrávali i Modří raci, seděl tehdy čtrnáctiletý Vlastík Beneš s Honzou Týčem v pokladně a prodávali vstupenky.  
 
Lano od Mandragory i Jožky Fencla
Zlom v jeho hudební kariéře nastal v roce 1967, kdy se stal členem dvou tehdy prestižních rakovnických kapel – Mandragory a Orchestru Jožky Fencla (pozdějšího Luxoru). „Na podzim roku 1967 mě oslovil Venca Matějka, abych šel hrát do Mandragory, protože její členové Milan Tyburec a Zdeněk Havelka narukovali na vojnu a Jindra Průcha odešel na Slovensko. Taková nabídka se neodmítá. A přibližně ve stejný čas jsem dostal ještě jednu nabídku. Na svatbě mé sestřenice hrál harmonikář a kapelník František Nekvapil. Já si tam vzal kytaru a taky jsem něco zahrál. Pan Nekvapil říkal, že hraju dobře, pověděl to Jožkovi Fenclovi a ten mě zlanařil do svého orchestru. Bylo mi něco málo přes 15 let. Nejdřív jsem chodil jen občas a pak už pravidelně. První kytaru tam hrával Josef Dvořáček a já druhou, někdy jsme si to vyměnili. Každý pátek jsme v menší sestavě – většinou saxofon, bicí, basa, kytara a někdy i piano – doprovázeli v Domě osvěty taneční kurzy,“ pokračuje Vlastík Beneš.
Vraťme se však k Mandragoře.
„Do Mandragory jsem přišel současně s Ivanem Mikšovicem, Libor Laun a Míla Černý o malinko později. Zvučil nás Zdeněk Košťál, což byl můj soused přes plot a do skupiny jsem ho přivedl já. Pak ještě přibyli zpěváci Jiří Röll a Zdeněk Steidl. Zkoušeli jsme na Vysoké bráně. V jedné místnosti jsme hráli my a ve druhé byly uskladněné staré šavle a pušky. Zdeněk Košťál a Zdeněk Řenč si půjčili šavle, chodili nahoře po trámech a tam šermovali. To bylo někdy na přelomu let 1967-1968.“
 
Basový kytarista z „nouze“
V Mandragoře se z Vlastíka Beneše stal basový kytarista. „Byli jsme tam tři kytaristi (chvíli tam hrával i Vladimír Lankaš – pozn. T. B.), jeden musel přejít k baskytaře. Já jsem asi byl z těch tří nejhorší kytarista, tak volba padla na mě. První basu mi přinesl Michal Pleska a byla to placka. Pak jsme si s Míšou koupili nové nástroje, on kytaru Alexandru, já baskytaru Alexis. Vyráběli jsme aparaturu, později jsme si koupili Regenty. Pamatuji si, že když hrál v Dělňáku Olympic, tak měl taky Regenty, dvoje vepředu a na každý nástroj ještě jeden. Tak jsme si říkali, že jsme jako Olympic.“
Vlastík tvrdí, že ze všech muzikantů, s nimiž kdy hrál, ho nejvíc ovlivnili bratři Pleskové. Nejdřív Míša, později Saša. Vzpomíná i na první rozhlasové nahrávky Mandragory v roce 1970 a na legendární Mandragora Club. „Naše nahrávání byl pěkný úlet. První probíhalo v rádiu v Ústí nad Labem. Byla to taková vila v kopcích a všechno jsme nahráli na jeden zátah. Bubeníka technici obestavili nějakými panely, kytara měla strašný zvuk, nedovolili nám, aby to nějak znělo,“ vzpomíná Vlastík. Podle bubeníka Libora Launa nahrávala Mandragora v Ústí dvakrát. Natočila upravenou „lidovku“ Kanafaska, kterou nazpívali Milan Horník, Míša Pleska, Libor Laun a Vlastík. Dále písně Je tma jako bič, jejíž text napsal Saša Pleska, a Kapky deště, kterou složil Libor a snad otextoval Jiří Röll. Tu zpíval externí zpěvák Josef Stojka, kterého Míša Pleska a Libor Laun objevili v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze při soutěži Hledáme nové talenty. Vznikla ještě jedna „lidovka“, ale ta prý byla zcela nepoužitelná a skončila v „propadlišti dějin“. Kanafaska pak zazněla v populárním rozhlasovém pořadu Mikrofórum.
„Další nahrávání jsme absolvovali v plzeňském rozhlase. To už bylo o něco lepší. S hostujícím zpěvákem Luďkem Němcem, což byl tehdejší spoluhráč dnes světoznámého kytaristy Štěpána Raka, a vypůjčeným varhaníkem jsme natočili písničku Lída,“ doplňuje Vlastík Beneš. (Ta se posléze objevila v pořadu Československého rozhlasu Radioburza – pozn. T. B.)
Mandragora Club býval v letech 1968-1969 v tehdejší Švermově (dnešní Trojanově) ulici. „Po rozpadu ČSM (Československý svaz mládeže – pozn. T. B.) vznikl Svaz klubů mládeže. Pod ním působil i Mandragora Club. V podstatě šlo o to, že si můžeme sami pořádat zábavy a lehce podnikat, vydělat si na nástroje a aparaturu, a hlavně mít vlastní zkušebnu. Míša Pleska a Franta Leitner objevili ve Švermově ulici prázdnou místnost. Patřila pánovi, který bydlel v prvním patře. Ten nám cimřičku pronajal, platili jsme mu nájem. Občas na nás bouchal, že děláme rámus, ale jinak byl v pohodě. Klub byl malinký, ale zkoušet se tam dalo. Když přijel Libor z Lužné na mopedu a zatáhl ho dovnitř, už se tam nedalo ani hnout. Byl tam gauč, na kterém se odbývaly všechny první lásky,“ směje se Vlastík Beneš.
 
Jazz-rockový Elektronik
Poté, co v roce 1973 úřady zakázaly Mandragoře činnost, muzikanti nelenili, přeskupili a doplnili své řady a na světě byla skupina Elektronik (zpočátku Elektronic). Bylo to v době, když do českých luhů a hájů dorazil hudební směr, kterému se říkalo jazz-rock. Tomu propadl i Elektronik. Dlouhé instrumentální plochy stále více vytlačovaly z repertoáru krátké bigbítové písničky. „Libor Laun odešel k Jazz Q, vozil nám jazz-rockové nahrávky, byli jsme z nich jako uhranutí. Moc jsme je neuměli hrát, ale hlavně se to lidem nelíbilo. Ztráceli jsme postupně posluchače. Bylo jasné, že musí dojít k nějaké zásadní změně. A tou byl příchod Saši Plesky v roce 1974,“ přiznává dnes sebekriticky Vlastík.
V Elektroniku pobyl až do roku 1979, kdy se rozhodl odejít. „Byl to plánovaný odchod, žádný vyhazov. Měl jsem v té době spoustu dalších zájmů – hory, létání a zvířata, narodil se synek Michal, tak jsem řekl, že bych chtěl skončit. Už mě to zmáhalo. Oslovil jsem Milana Křížanovského, ten se postupně naučil celý repertoár Elektroniku a vyměnili jsme se.“
 
Vrcholem byl Grossglockner
Odbočme na chvíli od muziky a povězme si něco, o tehdejších Vlastíkových zájmech. Začněme horolezectvím. „Jsem kamarád horolezců, vysokohorský turista. Potkal jsem se s vynikající partou lidí. Můj švagr Josef Kopecký patřil k nejlepším horolezcům v Rakovníku. Mnohokrát jsem se s nimi podíval do hor. Navštívili jsme všechny skalní oblasti v Čechách, byli jsme v Julských a Rakouských Alpách a nesčetněkrát v Tatrách. Tehdy se sportovní oddíl jmenoval Lokomotiva a měl nárok na režijní jízdenku vlakem. Do Tater stála 10 korun. Nemůžu říct, že jsem byl tím pravým horolezcem. Vždycky mě někam vytáhli, jako druhýho, třetího… Nejvyšším místem na světě, na kterém jsem stál, byla nejvyšší hora Rakouských Alp Grossglockner – 3797 metrů nad mořem.“
Historií už je dnes i Vlastíkova fotovášeň. To, že byl velmi pilným a dobrým fotografem, dokazují stovky pečlivě evidovaných negativů. „Při cestách se dalo vyfotit mnoho zajímavého. Tak jsem fotil a chytlo mě to. Párkrát jsem poslal někam některou svou fotku a dostal nějakou tu cenu. Když se dělalo na černobílý film, tak jsem si všechno zpracovával sám v zatemněné kuchyni, protože jsem neměl fotokomoru. Pak jsem si ji postavil a ve chvíli, kdy jsem ji dokončil, se přecházelo na barevnou fotografii a v podstatě jsem v komoře už nic neudělal. Mám spoustu fotek z cest, z oblasti muziky, z létání na rogalu, z rakovnické sametové revoluce, hodně zdejších domů a zákoutí. Když jsem přešel na barvu, nastal chaos a už to nebylo ono. Dneska už fotím jen vnoučata a mláďata zvířátek, která se nám narodí.“
Báječní muži na létajících strojích
S horolezci chodil Vlastík trénovat fyzičku do tělocvičny. Občas se tam potkali s parašutisty. Slovo dalo slovo a mohl si na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je letět volným prostorem na padáku. „Začal se rozvíjet nový sport, kterému se říkalo závěsné létání. Rogalu jsem se intenzívně věnoval řadu let. Bylo to moc pěkné, ale už je to passé. Létali jsme v době, kdy to nebylo nijak organizováno. Pak ho začal pod Svazarmem organizovat bolševik a už to nebylo ono. Jednou propadl technický průkaz, pak zdravotní prohlídka, pilotní průkaz… Aby byl tento sport bezpečný, musí se bezpodmínečně dodržovat přísná pravidla. Když je letec zodpovědný a dodržuje vše, co má, tak se nemůže skoro nic stát. Za celou dobu jsme měli v oddíle pouze jeden vážný úraz. Po osmdesátým devátým roce začalo létání váznout a dnes už nelétá z naší rakovnické party nikdo.“
 
Senior Band aneb Návrat k muzice
Hudebně nečinný vydržel být Vlastík Beneš nějakých deset, dvanáct let. V osmdesátých letech se stal členem Senior Bandu Zdeňka Černého. „Jednoho dne za mnou přišel Zdenda Černý, jestli bych vzal záskok v jeho kapele. Protože jsem ty muzikanty znal ze Šamotky, kde jsem dlouhá léta dělal, tak jsem na jeho žádost kývl. Párkrát jsem tedy šel na záskok a pak se stalo, že jsem v Senior Bandu zůstal. V té době jsme hráli v sestavě Zdeněk Černý (klávesy, harmonika), Láďa Janoušek (tenorsaxofon), Václav Mates (altsaxofon), Jindra Švec (bicí) a já (baskytara).“
V letech 1992 a 1994 se dostal Vlastík Beneš se Senior Bandem do Austrálie. „Jindra Švec měl sestru, která emigrovala do Austrálie. Jednou tady byla na návštěvě, my zrovna hráli v Kolešovicích a jí se to moc líbilo. Řekla, abychom si přijeli zahrát k nim. My jsme to brali jako legraci, ale ona byla hrozně akční, a nakonec přes krajanské spolky, jako je Sokol, nám turné zařídila. A tak jsme na podzim roku 1992 odjeli na dva a půl měsíce do Austrálie. Hráli jsme ve všech českých sokolovnách na východním pobřeží, abychom si vydělali na letenky – v Sydney, Brisbane, v Melbourne a také v Cambeře. Všechna tahle města (až na Camberru) leží sice na východním pobřeží, ale jsou od sebe vzdálená tisíc kilometrů. Hráli jsme náš standardní repertoár posílený o více lidovek a staropražských písniček, které naši krajané požadovali.
Největší kšefty jsme měli na Oktoberfestu, který pořádali dohromady Němci, Rakušani a Češi. Na tomhle festivalu jsme museli hrát v kraťasech s padacím mostem. Pár jich bylo originál a zbytek ušil Vašek Mates na strojích pana Minaříka, což byl švec a měl doma v Sydney dílnu. Mates s Janouškem u něj bydleli, já se Zdeňkem a Jindrou jsme měli azyl u jeho sestry. Bohužel, levnou koženku měli jen červenou.
Párkrát jsme hráli také v country klubu, který se nacházel v západní části Sydney. Vystupovali jsme většinou v pátek a sobotu a přes týden jsme jezdili na výlety nebo nás krajané zvali do svých rodin,“ shrnuje Vlastík první australské turné.
 
Podruhé ke klokanům
Protože se australským krajanům Senior Band líbil, pozvali ho za dva roky znovu. „Myslím, že jsme byli nejdál ze všech rakovnických kapel. Trefili jsme se do vkusu Čechoaustralanů, kteří emigrovali jak po osmačtyřicátém, tak po osmašedesátém roce. Internet tehdy nebyl a v tu dobu se většinou ještě báli cestovat do Česka. Za emigraci jim u nás hrozilo odsouzení a rehabilitace se teprve rozbíhaly. Bylo to celé super a sklidili jsme velký úspěch. Pro australský zájezd jsme naši kapelu přejmenovali. Krajané chtěli, aby měla název, který budou znát. A když jsme z Rakovníka, tak si starousedlíci pamatovali, že se tady vyráběly dlaždičky, tak jsme se pojmenovali Šamotka Prague. Tehdy byl ředitelem Šamotky Jiří Sedmidubský. Šel jsem za ním a požádal ho, jestli by nám nepůjčil na letenky. Sedmidubský mi napsal papír, já šel ve fabrice do pokladny a tam mě vysázeli 200 tisíc na ruku. Koupil jsem za ně letenky, a když jsme přiletěli zpátky, tak jsem je zase do pokladny Šamotky vrátil,“ pochvaluje si vstřícnost vedení Šamotky Vlastík Beneš.   
Tentokrát kapela bydlela přímo v sokolovně. „Za honoráře, které jsme dostávali v australských dolarech, jsme si kupovali hlavně stravu a šetřili na úhradu letenek. Finančně nás podpořila i sestra Jindry Švece a zřejmě i nějaký ten krajanský spolek. Hráli jsme za docela slušné peníze, hlavně na Oktoberfestu, kde bylo několik celodenních kšeftů. Bylo tam několik ohromných stanů, pět pódií a dobře tři tisíce lidí. Na pódiích jsme se střídali s místními kapelami. Na Oktoberfestu s námi hráli i dva místní muzikanti – český cikán Vojta Cína a Mirek Tůma na kontrabas. Sice na něj nehrál dokonale, ale byl to showman a hlavně výbornej manažer. Ty nejlepší kšefty sehnal on,“ hodnotí Vlastík zájezdy do země klokanů.
Film Blues Band a The Undertakers
Na začátku druhé dekády 21. století se existence Senior Bandu začala chýlit ke konci. Poté, co zemřel Jindřich Švec, se v kapele začali střídat bubeníci. Bylo jich několik, např. Lukáš Let, Josef Bradáč, Josef Bartl. Krátce na to odešli i Václav Mates a Ladislav Janoušek a přišli noví muzikanti: Josef Kočí (tenorsaxofon), Václav Pidrman (trubka), Miroslav Kejla (kytara), Marcela Repková (zpěv). Ke konci své existence zkrátila skupina název na S-Band. „Nejdéle jsme hráli ve složení Zdeněk Černý, Vašek Pidrman, Pepík Kočí, Míra Kejla, Pepík Bradáč, Ivana Sršňová (zpěv) a já,“ vyjmenovává spoluhráče z S-Bandu Vlastík Beneš. Pak už se přiblížil konec kapely. „Poslední hra S-Bandu v kompletní sestavě proběhla 20. října 2014 v Šanově. Ještě jednou jsme zahráli na Rozvědčíku, ale už bez nemocného Zdeňka Černého, kterého u kláves nahradil Tomáš Franěk.“
V roce 2011 vyslyšel Vlastík volání „Bluesového Pepy“ Šilera, který hodlal vzkřísit skupinu Film Blues Band. „Zatáhl jsem tam Jirku Pertla a svého syna Michala na kytaru a zkoušeli jsme u nás doma. Pak se přidal Pepa Vlček na bicí a trio dechařů Honza Šiler (trubka), Marcel Ibl (trombón) a Martin Štengl (tenorsaxofon). Odehráli jsme pár dobrých kšeftů. Teď se jednou, dvakrát za rok Pepa ozve a někde si zahrajeme. Uvidíme, jaké bude mít tahle kapela pokračování. To u Pepy Šilera člověk nikdy neví,“ krčí rameny Vlastík.
Po roce 2007 vytrhl Vlastík Beneš „trn z paty“ další rakovnické tradiční bigbítové skupině. „Onemocněl baskytarista The Undertakers Pinďa Černohorský, už nemohl dál hrát, a Míla Černý mě požádal, abych ho nahradil. Také s touhle partou zkoušíme u nás ve dvoře. Nové věci neděláme, repertoár je daný. Hrajeme tak málo, že když máme mít nějaký kšeft, musíme udělat alespoň čtyři zkoušky, aby to nějak vypadalo. Naposledy jsme hráli 25. prosince 2019 v Kralovicích, kde jsme byli o Vánocích pravidelnými hosty Vaška Košaře a jeho skupiny Mr. Feelgood. Předtím jsme oslavili v Osvěťáku padesátiny The Undertakers a ještě předtím jsme hráli 19. října na premiérovém koncertu Dvorany slávy rakovnického bigbítu v rakovnickém kácéčku.“
 
Záskoky v country
Během své dlouhé muzikantské kariéry si Vlastík Beneš sem tam „odskočil“ také do žánru country. Bylo to v 70. a 80. letech minulého století. „Hostoval jsem s Traperama a pořád na to vzpomínají v dobrém. Jednou na Portě jim vypadl basista, a tak jsem zaskočil s baskytarou. Dostali jsme se až do krajského kola v Kutné Hoře. Tam mě dokonce porota pochválila za dobrý výkon. Všechny kapely používaly kontrabas, jen já jsem měl baskytaru. A ta, na rozdíl od basy, nehraje falešně. Druhý den jsem ale musel odjet na jiný kšeft a Pepík Kachlík už hrál taky na kontrabas. Sláva Huml dlouho dával k lepšímu, že jsem byl nejlepším basistou v Kutné Hoře,“ směje se Vlastík.
Druhou bluegrassovou kapelou, se kterou hrál, byli rakovničtí Rychtáři. „Petr a Michal Elznicovi začali skupinu oživovat, zkoušeli jsme v Osvěťáku, ale nic moc z toho nebylo. Pak přišel na kontrabas Ládík Pidrman a já s nimi chodil na záskoky, když to potřebovali.“
Kim´s Berounka Band a další sdružení
Velmi svérázným sdružením byl Kim´s Berounka Band, jehož protagonistou byl zpěvák Luboš „Kim“ Klatovský. „S Kimem to bylo moc pěkný, protože hezky zpívá. Teď je na tom ale zdravotně moc špatně, tak už to nejde. Scházíme se ale dál. S klukama chodíme na pivo a jezdíme k Mildovi Vlkovi na Vomáčkovnu do Jesenice. Dřív jsme ještě jezdívali dvakrát do roka na tři dny do Újezdu nad Zbečnem, dolů k řece do mutějovického tábora. Od srpnové povodně roku 2002, kdy tábor vzala voda, jezdíme už jen na Vomáčkovnu. Základním kamenem Berounka Bandu je Elza (Petr Elznic – pozn. T. B.), protože uhraje všechno. Jimmy Karlík a Jirka Báča hrají na kytary, já na baskytaru a někdy přijde i Vašek Pavlíček s pianem. No a občas se sem tam někdo přidá.
A ještě máme podobnou partičku, která občas zahraje v hospodě U Rozvědčíka při tzv. Osadním bálu. Říkáme jí Session Rozvědčík Band. Její sestava je víceméně stabilní: Jirka Pertl, Petr Elznic a Láďa Pidrman na kytary, já na baskytaru, Franta Matějovský na flétnu a Míra Jirásek na bicí. Pokud může, přijde si zazpívat i Kim Klatovský, občas dorazí i Míla Černý s foukací harmonikou. Zvučil nás Pavlík Koutecký. Hrajeme bez zkoušení, je to taková všehochuť. Napíšeme plakáty a já je rozvezu. Místní chataři přijdou, když je tam uvedené moje jméno, tak ho tam vždycky nějak dáme,“ vyjmenovává Vlastík Beneš další projekt, v němž figuruje.
V hospodě U Rozvědčíka, nebo i v nezabudické restauraci je možno vidět Vlastíka Beneše v netradičním swingovém kvintetu. „Jsou tady dva zajímaví muzikanti. Sedmaosmdesátiletý trumpetista Zdeněk Zahálka, který ještě předloni učil na konzervatoři a hrával od Orchestru Karla Krautgartnera snad se všemi velkým bandy, naposledy s Ferdou Havlíkem. Vždycky v září pozve na Rozvědčík velký příbramský big band, který vede Karel Šperk, a zahrají tam swingovou klasiku. Říkají tomu Zahálkova Berounka. Pak je tady učitel Pavel Bureš z Prahy. Tomu jsem léta říkal, že bychom si spolu mohli brnknout na kytary. Moc se k tomu ale neměl. Najednou si koupil novou kytaru i s kombíčkem, pan Zahálka začal nosit noty a hrajeme takové ty swingové standardy, jako Wonderfull World, Sweet Georgia Brown, Strangers In The Night, Blueberry Hill a podobné. Většinou je známe z podání velkých orchestrů a my je hrajeme v obsazení kytara (Pavel Bureš), trumpeta (Zdeněk Zahálka), housle (Helena Dolejšová), zpěv (Karel Kraus) a basa (já). Hráváme dole na Rozvědčíku i nahoře v hospodě v Nezabudicích. Občas si s námi zahraje nějaký bubeník, třeba Míra Jirásek nebo Vašek Pidrman, který kromě trumpety hraje dobře i na bicí,“ představuje Vlastík další netradiční sdružení, v němž působí.
 
Kamarád Pavel Koutecký
V pondělí 24. února 2020 zemřel nešťastně dlouholetý zvukař rakovnických bigbítových skupin The Preachers, Mandragora, Elektronik, Kyklop a Brutus Pavel Koutecký. Byl nejen výborným zvukařem, ale i zručným technikem. Uměl opravit skoro všechno. Do Mandragory přišel v roce 1971 a od té doby byli s Vlastíkem Benešem velcí kamarádi.
„Pořád si myslím, že se vzbudím a Pavlíkova smrt byl jen sen. Od té doby, kdy přišel do Mandragory, jsme byli každé léto na čundru, každou dovolenou a každého Silvestra jsme trávili společně. Nebyl snad týden, abychom se s Pavlíkem někde nepotkali,“ vzpomíná na svého kamaráda Vlastík.
Pavel Koutecký pocházel z Panošího Újezdu a do Rakovníka přišel, když mu bylo patnáct let. Vyučil se elektrikářem v Ústí nad Labem a po vyučení nastoupil jako údržbář do Rakony, kde pracoval po celý svůj život. Jeho otec tam dělal náměstka a Kouteckých bydleli na Zátiší nad Rakonou. Ve stejném bytě žil Pavel až do své smrti.
„Zažil jsem s ním spoustu veselých příhod. Pavlík byl bezvadný kluk, který nezkazil žádnou legraci,“ pokračuje Vlastík Beneš. „Jednou jsme byli společně v Bulharsku u moře. Pavlík nebyl žádný velký plavec, jen se tam tak cachtal. Jeli jsme barkasem s šoférem brutusáckého autobusu Jirkou Stehlíkem. Kromě Pavlíka a mě jeli ještě Jimmy Karlík, moje Ála a Ivanka Vachtlová. Byla to krásná cesta. Sedačky byly plné vychlazených piv, která během jízdy tak trochu zteplala. Když jsme dorazili, postavili jsme stany. Měl jsem s sebou padák, který jsme vezli, abychom se nespálili. Postavili jsme si z něj stříšku. I když přes padák sluníčko také svítilo, přeci jen ne tolik. Najednou přišla bouřka s kroupami a zmordovala stany i plachtu. Ale zase jsme nasbírali několik kbelíků ledových krup. Pamatuji si, jak Pavlík radostně křičel: – Vychladíme si pivo! Tak jsme v těch kroupách chladili pivo.
Příhody se šraňkami a autobusem
Další historka, která mohla skončit špatně, je spjata s Pavlovým řidičským uměním. „Pavlík měl motorku, ale neměl řidičák. Naše parta – Franta Hejda, Jimmy Karlík, Jirka Pertl, Míša Nigrin a já jsme často jezdili na výlety. Jednou jsme byli na nějakém bigbítu u Kamencového jezera v Chomutově. Na jedné motorce jel Míša Nigrin, já na druhé a na třetí Pavlík s Frantou Hejdou, který jeho dvěstěpadesátku řídil. Když jsme zastavili v Chomutově na křižovatce na červené, Pavlík Koutecký, sedící na tandemu, se postavil a protřepával si nohy, které ho bolely.
Naskočila zelená, my jsme odjeli, Franta taky a Pavlík zůstal stát na křižovatce. Až o kus dál jsme zjistili, že jsme ztratili Pavlíka…
Když jsme se v noci vrátili do Rakovníka, dojeli jsme na Husovo náměstí, kde bydlel Franta Hejda. Pavlík říkal, že domů už dojede sám. Nasedl na svou dvěstěpadesátku se sklem vpředu a vyrazil směrem na Zátiší. Pod Rakonou ale byly stažené šraňky, on je skrz ten štít v dešti přehlédl a jednu závoru přerazil. Spadnul na koleje, zůstal ležet na těch prvních a motorka popojela na ty druhé. Přijel vlak a motorku zdemoloval. Pavlík ležel o kousek vedle, měl obrovské štěstí, že ho vlak nezachytil. Odvezli ho do nemocnice, kde ho ošetřili. Vyvázl jen s několika štychy. Protože ale zlomil závoru, musel ji zaplatit. Tři dny, kdy tam šraňka nebyla, stál u kolejí ajznboňák s praporkem a Pavlík ho musel platit,“ vypráví Vlastík Beneš další příhodu Pavla Kouteckého.
„A přidám ještě jednu. Pavlík vlastnil autobus, s kterým jezdil Brutus. Řídil ho sice brutusácký řidič, ale napsaný byl na Pavlíka. Je komické, že na technickou prohlídku s ním musel Pavlík, i když neměl řidičák ani na motorku. Jednou přijela kapela k nějakému kulturáku, šofér nacouval ke vchodu, ale zastavil od něj dost daleko. Aby nemuseli bedňáci tahat aparaturu takovou dálku, rozhodl se Pavlík, že jim ulehčí práci. Sedl za volant, zacouval blíž ke vchodu a projel prosklenými dveřmi až do sálu. Tyhle příběhy zveršovala Dáša Pavlíčková a dali jsme je Pavlíkovi při oslavě jeho šedesátin.“
 
*******
 
 Jednou jsem se Vlastíka zeptal, zda někdy nepomýšlel na kariéru profesionálního muzikanta. „To vůbec ne. Nikdy jsem na baskytaru neuměl tak dobře, abych se tím mohl živit. Spíš jsem měl štěstí na kluky okolo sebe. Neměl jsem nikdy na nic zvláštní talent, ale vždycky jsem se vyskytnul ve správné chvíli na správném místě. Tehdy bigbít nedělalo tolik lidí jako dnes, a tak jsem mohl poměrně snadno patřit k té lepší polovině,“ dodává skromně Vlastík Beneš.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, články Tomáše Bednaříka: Být ve správnou chvíli na správném místě. In Raport 19. 2. 2002 a Vlastík Beneš – Muž mnoha zájmů. In Raport 5. 5. 2009. Výpovědi Vlastimila Beneše, Libora Launa a Michala Plesky)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2020. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah