Z historie bigbítu na Rakovnicku 40 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Hlavní nabídka
Band
Přejít na obsah
Vladimír Sam Tuček – Tiskař s mikrofonem a kytarou
 
 
Zpěvák a kytarista Vladimír Sam Tuček je nepřehlédnutelnou postavou rakovnického bigbítu. Od léta roku 1969, kdy se stal zpěvákem a doprovodným kytaristou skupiny The Preachers, brázdí zdejší bigbítové vody dodnes. Je frontmanem hned dvou skupin – The Undertakers a Meditace. Není sporu o tom, že se stal za ta dlouhá léta rakovnickou bigbítovou legendou. I když sám tvrdí, že mu jeho hlas nepřipadá zajímavý, a tak výrazný, jako ho má třeba Jindra Sinkule, řadí se k okresní pěvecké špičce. Do muzikantské latiny se Sam Tuček zapsal svou notorickou neznalostí textů, které po celou svoji kariéru odezírá při produkcích z různě přišpendlených a nalepených papírů. Sam je rocker tělem i duší, navzdory sedmi křížkům a sem tam pošramocenému zdravíčku. Tvrdí, že muzika mu vlévá do žil čerstvou krev…
 
Potomek tiskařského rodu
Vladimír Sam Tuček se narodil 26. března 1950 v Rakovníku a jak sám říká, s výjimkou dvou let vojny nevytáhl z města paty. Maximálně na chalupu v Kostelíku. Ani při službě vlasti ale nemusel nikam daleko, neboť sloužil na „Prachárně“ v Krušovicích. Jak velela rodinná tradice, vyučil se knihtiskařem v Praze. Firmu založil koncem 20. let minulého století jeho prastrýc. Ten tehdy koupil V Brance tiskárnu od firmy Příhoda a od té doby se se jménem Tuček můžeme v Rakovníku ve spojení s tímto „černým“ (ale krásným) řemeslem setkávat dodnes. Tiskařem, resp. sazečem byl i Samův otec. „V domě, kde je dnes Tiskárna Tuček, bývalo původně krejčovství. Patřil mému druhému dědečkovi a vrátili nám ho v restituci. Z majetku strýce – tiskaře nezbylo vůbec nic. Všechno se ztratilo. Já jsem svou firmou navázal pouze na tradiční tiskařské jméno,“ vysvětluje spolumajitel dnešní tiskárny.
Po návratu z vojny pracoval Vladimír celou dobu u Středočeských tiskáren (později u Tiskařských závodů) v Rakovníku. Když to s nimi začalo být v roce 1986 všelijaké, odešel do TOSu. V roce 1992 založil vlastní tiskařskou firmu. „Začínal jsem de facto od píky. Dům, který jsme zrestituovali, byl úplně prázdný. Spolu s manželkou, dcerami a s několika zedníky jsme ho dali dohromady. Skoro všechno jsme si dělali sami. Dneska je tu zaměstnaná celá moje rodina,“ vysvětluje Sam.
  
Přezdívka podle Wericha a Sováka
Málokdo ví, jak Vladimír Tuček přišel ke své populární přezdívce Sam. Kdekdo ho pod ní zná, ale skoro nikdo netuší, kde se vzala. „Mám už ji od základní školy a vymysleli ji moji kamarádi. Tenkrát šel v televizi nádherný film Uspořená libra s Janem Werichem a Jiřím Sovákem. Mně se strašně líbil, a tak jsme si na něj ve škole hráli. Ve filmu je slavná scéna, kdy Werich vyplňuje formulář, perem probodává jeden papír za druhým a Sovák mu při tom říká: ,Samíčku, ty přímo pitváš.‘ No a když jsme si tuhle scénu s klukama ve škole přehrávali, samozřejmě s náležitým propichováním sešitů, já byl ten Sam a už mně to zůstalo,“ směje se Vláďa Tuček.
Bigbítové začátky
Muzikantské geny zdědil Sam po rodičích. „Můj otec a matka zpívali v Rakovnické opeře. Byli sice ve sboru, ale zpívali. Já jsem se prosadil o trošku víc. Rok jsem chodil do ZUŠ na xylofon a na klavír a pak jsem z toho zdrhnul. Vůbec mě to nebavilo. V Praze, kde jsem se učil, mě chytil bigboš. V internátu na pokoji se mnou bydlel kluk, který byl velmi dobrý kytarista. Chodili jsme do klubů Sluníčko, Olympik a jiných na tehdejší slavné kapely The Matadors, Olympic, The Rebels, George & Beatovens, Framus Five a další. Někdy v té době jsem také začal sám hrát a zpívat. V Praze ne, tady v Rakovníku. Na kytaru jsem samouk. Mojí první kapelou byli The Preachers. Z ní jsem odcházel na vojnu a moje místo zaujal zpěvák Zdeněk Bradáč. Když jsem se vrátil z vojny, The Preachers už nebyli, a tak jsem nastoupil jako doprovodný kytarista a zpěvák k The Undertakers. S nimi jsem hrál a zpíval až do té doby, než nás komunisti v roce 1973 rozpustili. Sebekriticky ale musím přiznat, že poté, co nám odcházel jeden člověk za druhým, už to nebylo ono a úroveň kapely nebyla bůhvíjaká,“ přiznává Sam Tuček.
 
Bigbít z „Prachárny“
Jak již bylo řečeno, základní vojenskou službu „kroutil“ Sam Tuček u 2. strážní roty č. 1898 v Lužné u Rakovníka, v tzv. Prachárně. Tady založil bigbítovou kapelu, kterou pojmenoval Fanthomas, podle tehdy populární filmové postavy. Do názvu pouze přidal „h“, aby vypadal víc anglicky. „Kvůli kapele jsem byl docela perzekuován. Vojáci si mysleli, že mám nějaké výhody, když hraju. Nebyla to ale pravda. Musel jsem si udělat nejdřív svoje povinnosti a teprve pak jsem mohl hrát. Celkem to ale byla dobrá vojna. Druhým rokem jsem byl písařem, protože lampasáci usoudili, že když jsem vyučený tiskař, že musím umět psát na stroji. To jsem uměl, ale jen dvěma prsty,“ směje se Sam. Skupina hrála v letech 1969 až 1970. Sam Tuček, který hrál na sólovou kytaru a zpíval, byl jediný Rakovničan v kapele, ostatní muzikanti byli z jiných míst a na „Prachárnu“ narukovali na základní vojenskou službu.
 
Admirálové a Meditace
Po rozpadu The Undertakers zpíval Vladimír Tuček s novou kapelou The Admirals, kterou založili v Chrášťanech Adolf Vachtl, Miroslav Beneš a Jaroslav Gregor. To bylo v roce 1974. Na Samův příchod a další události vzpomíná tehdejší bubeník Admirálů Vladimír Hasal. „Samovi se k nám zpočátku moc nechtělo, ale nakonec přijal a stal se členem The Admirals.
Mezi Ádou Vachtlem, který byl kapelníkem, a ostatními členy to po čase začalo jiskřit. Vyčítal Samovi, že nic neumí zpaměti a všechno zpívá z papíru. Ostatní se Sama zastávali, protože byl dobrým vokalistou i showmanem. Došlo to tak daleko, že zbytek kapely dostal padáka (kromě zpěváka Sama Tučka i kytarista Václav Rais, baskytarista Petr Bradáč a bubeník Vladimír Hasal – pozn. T. B.).“ Tento čtyřlístek doplněný o klávesistu Mirko Beneše, kterého posléze nahradil Josef Fencl, založil v roce 1975 později slavnou skupinu Meditace. Pod svá křídla ji vzala Osvětová beseda Městečko.
V Meditaci prožil Sam svá nejlepší muzikantská léta. V repertoáru měli okolo 60 skladeb, a tak se při kšeftu přehrál vždy skoro celý repertoár. „Většinou jsme hráli převzaté věci od Deep Purple, Uriah Heep, Whitesnake, Rainbow a dalších podobných kapel. Texty jsme se snažili odposlouchávat, i když nikdo z nás neuměl pořádně anglicky. Podle toho to taky vypadalo. Dneska mají kluci výhodu, sáhnou na internet a mají všechno. Chtěl bych být o třicet let mladší,“ říká Sam a dodává, že nejlíp se mu zpívalo s varhaníkem Josefem Fenclem. „Věděli jsme, co udělá jeden i druhý a myslím, že to nebylo špatné.“ S úsměvem vzpomíná i na „slavné“ rekvalifikační zkoušky, tzv. přehrávky. „Na přehrávky jsme nacvičili šest písní a každé dali pět hezkých českých názvů. Ať komise vybrala, co chtěla, vždycky jsme zahráli nějakou z těch šesti písní,“ prozrazuje Sam praxi téměř všech tehdejších kapel.
Perličky na rozdávání
Perliček má v zásobě Sam Tuček bezpočet. Např. jak hráli s The Undertakers v pražském Radiopaláci pro Sudánce. „Byl to koncert u příležitosti vítězství jejich revoluce. Byli tam samí černí Súdánci a Súdánky a my. Studoval tady nějaký Ali, ten nás někde slyšel a chtěl nás tam mít. Tak jsme tam jeli a byl to jeden z našich nejlepších koncertů,“ tvrdí Sam Tuček.
Ne všechny kšefty The Undertakers byly ale „procházkou růžovým sadem“, jako ten v Radiopaláci. Sam přiznává, že měli i dost mravnostních průšvihů. „Třeba když jsme hráli v Šanově, vymlátili naši fanouškové všechna okna v tamní škole… Každou středu a sobotu jsme hrávali v Jesenici v hospodě u kolejí. Jednou jsme dělali trošku bordel ve vlaku při návratu do Rakovníka a průvodčí to zavolal esenbákům (vysvětlení pro mladší čtenáře – SNB, neboli Sbor národní bezpečnosti = předlistopadová policie – pozn. T. B.). Ti na nás už čekali s pendrekama na rakovnickém nádraží. Většina lidí však vyskákala z vlaku u Rakony a na nádraží dostal do držky jen Jirka Röll, který nedělal žádnou výtržnost, a tak dojel až do stanice… V Řevničově v sokolovně byly v zákulisí nějaké divadelní kulisy a mezi nimi i pařez. A do něj jsme chodili močit… Dobrá figurka, která s námi často jezdila, byl Čuda Večeřa. Nikam se nevešel, tak jsme ho vozili v síťce na zavazadla… Rádi vzpomínáme na chmele. Jednou jsme přijeli hrát do Strojetic na Lounsku pro slovenské brigádníky a ti si vymínili, že sál musí opustit všichni Češi. Tedy kromě nás… Za peníze, které jsme dostali, jsem si koupil za 150 korun zapalovač. Mám ho ještě doma,“ vzpomíná Sam Tuček.
Za vrchol své kariéry považuje Sam účast na velkém festivalu v Lounech v roce 1971, kde hráli The Undertakers v amfiteátru na poloostrově s takovými kapelami, jako byla legendární Víčka. „Byla tam taky nějaká cikánská kapela, která hrála Santanu, až nám spadla brada…,“ pokyvuje uznale Sam Tuček a dodává: „Prozradím jednu zajímavost. Nikdy jsem neměl svou vlastní elektrickou kytaru, na každej kšeft jsem měl nějakou půjčenou. Doma mám jen akustického Gibsona. Jsem pyšný na to, že i když jsem se nikdy neučil zpívat, po celou dlouhou kariéru mi ani jednou neselhal hlas. Dokázal jsem si ho šetřit, abych vydržel celý kšeft. Nikdy jsem na zkoušce nezpíval naplno. Jen tak lehounce.“
  
Návrat The Undertakers a premiérová nahrávka
Koncem 90. let 20. století začali znovu hrát The Undertakers a Vladimír Sam Tuček u toho samozřejmě nemohl chybět. Zahráli při výročí spřátelené skupiny Meditace i při prvním benefičním koncertu pro dětské oddělení rakovnické nemocnice, kterou začala pořádat od roku 2000 v Kulturním centru Rakovník skupina Prošlá lhůta. Ke spolupráci přizvala i dvě spřátelené bigbítové legendy – The Undertakers a Meditaci, později doplněné ještě o skupinu Dhepo. Sam se tedy vždy objevil na pódiu v sestavách obou kapel. A tak je tomu dodnes. S The Undertakers oslavil 8. listopadu 2019 v Domě osvěty jejich padesátiny, s Meditací ho čeká jubilejní koncert u příležitosti 45. výročí jejího vzniku na podzim letošního roku.
Sam vždycky litoval, že za celou svou dlouhou kariéru nebyl ani jednou v nahrávacím studiu a nenatočil žádnou písničku. Tenhle sen se mu splnil v roce 2010, když si k pětatřicátým narozeninám „nadělili“ s Meditací sedmi písničkové album nazvané „35“. Tři dny natáčení v plzeňském studiu Ex-Avik Pavla Rohlíka Broma si prý Sam náležitě užil.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, článek Tomáše Bednaříka: Vladimír Tuček – Tiskař s mikrofonem a kytarou. In Raport: 10. 6. 2003. Výpovědi Vladimíra Tučka a Vladimíra Hasala)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2020. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah