Z historie bigbítu na Rakovnicku 43 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Hlavní nabídka
menu
Přejít na obsah
Bonaventura / Ventus: Od punku k art rocku
  
Ve druhé polovině 70. let 20. století se nehrál dobrý bigbít jenom v Rakovníku, ale také na venkově působilo několik kapel, které určitě stojí za připomenutí. Jednou z nich byla křivoklátská Bonaventura, která vznikla na přelomu let 1977-1978… První sestavu tvořili zpěváci Milan Franc a Jana Jirásková, sólový kytarista Miroslav Jirásek, doprovodný kytarista Václav Friebert, baskytarista Jaroslav Hokr a bubeník František Jirásek. V říjnu 1978 byl povolán k základní vojenské službě Miroslav Jirásek a sólové kytary se ujal Václav Friebert. Odešla i Mirkova sestra Jana, kterou nahradil zpěvák Mojmír Konečný. O zvuk a aparaturu se staral Ivo Malina. V tomto složení hrála Bonaventura až do konce roku 1979.
Jak na kapelu vzpomínají její tehdejší členové?
 
Miroslav Jirásek (sólová kytara, zpěv)
I když si spousta lidí myslí, že jsme začali hrát hned po ukončení základní školy v Křivoklátě, kde jsme s Milanem Francem a dalšími spolužáky měli skupinu Omicron, není to pravda. Dali jsme se dohromady až později. Hrál jsem asi půldruhého roku v chrášťanské kapele Admirál, do které mě angažoval její kapelník Adolf Vachtl. Klukům z Admirálu, kteří byli starší než já, vděčím za to, že mě vytáhli z domova, kde jsem brnkal pár akordů, a naučili mě, co je to bigbít. Když se tahle partička rozpadla, vrátil jsem se coby „zkušený“ hudebník zpátky na Křivoklátsko. Sešli jsme se s Vaškem Friebertem, slovo dalo slovo a založili jsme spolu novou skupinu, kterou jsme pojmenovali Bonaventura. To byl první projekt, do kterého jsem mohl mluvit. Byl jsem její zakladatel a jeden ze skládajících autorů.
 
Václav Friebert (doprovodná, později sólová kytara)
Skupinu Omicron, kde hrál Míra Jirásek a zpíval Milan Franc, jsem chodil poslouchat už na základce. Hrozně mě to tenkrát bralo a záviděl jsem jim, jak jim to šlape. Chtěl jsem taky začít hrát, a tak když se rozpadli Admirálové a Míra se vrátil domů, domluvili jsme se, že zkusíme hrát spolu. Oslovili jsme kamarády Milana France, Jardu Hokra a Frantu Jiráska a nová kapela byla na světě.
 
Karel Toms (tehdejší předseda ZO SSM Křivoklát)
Někdy koncem roku 1977 za mnou přišel Mirek Jirásek a řekl mi, že by chtěli s Vaškem Friebertem a Milanem Francem založit bigbítovou skupinu a jestli by se křivoklátská ZO SSM mohla stát jejím zřizovatelem. Odpověděl jsem mu, že nejsem proti, ale nejdřív to musím projednat na OV SSM. Tam nejdřív dělali trošku drahoty, ale nakonec jsem potřebné papíry dostal. Mirek do nich napsal, co skupina chce hrát, já je opět odnesl na OV SSM a dostal jsem štempl, že můžeme kapelu zřizovat. Teď už bylo na klukách, kdy začnou zkoušet a hrát. Měli jsme štěstí, že můj otec byl funkcionářem v křivoklátském Sokole a jeho výbor nám dovolil zkoušet v tamní sokolovně. Nejdřív dole v šatně, později na pódiu, kde jsme pořádali i koncerty.
 
Miroslav Jirásek
Moji existenci v Bonaventuře utla vojna. Nacvičili jsme repertoár, udělali jsme v Rakovníku přehrávky a já jsem složil u pana Radima Smýkala své první kapelnické zkoušky. Hned potom jsem narukoval a další dějiny kapely se už odvíjely beze mě.
 
Václav Friebert
Valnou většinu repertoáru Bonaventury tvořily vlastní písničky. Řekl bych, že 90 procent z nich to byly moje skladby, protože nikdo jiný neměl moc chuti něco svého skládat. Mě to tenkrát hodně bralo, v té době jsem byl hodně tvořivej. Jedna z našich písniček – První polibek – doslova zlidověla. Tu jsem napsal já, i když ji většina lidí připisuje Brutusu, což ale není pravda. Brutus ji od nás převzal a hraje ji v trošku jiné úpravě, než jsme ji hráli my. Z určitých slov si začali dělat legraci, což se mi moc nelíbilo, protože když člověk v šestnácti letech tyhle písně píše, tak je to hodně o citovém zainteresování. Člověk se zamiluje, pak si natluče, je mu to líto a bolí ho to, pak se zase zamiluje a znovu si natluče… ono je to vlastně o tom, že bojuje se svými prvními láskami, pak bojuje s rodiči, protože je v té době krásnej pubescent, a je to o tom, že v té době bojuje vlastně se vším.
Někdy na konci roku 1978 přinesl zpěvák Mojmír Konečný první desku Sex Pistols, a to se nedalo vzít na lehkou váhu. Všechny nás to dostalo a od té doby jsme tyhle písničky začaly hrát. Z desky jsme si vybrali asi tři písničky a všechny jsme na čajích hráli a bylo to možná o rok nebo o půldruhého roku dřív, než to začalo naplno na pražské scéně.
Mojmír Konečný (zpěv)
My jsme ale nehráli jenom punk. Měli jsme hodně vlastních Vaškových písniček a Milan Franc přinesl desky maďarských kapel. S punkem jsme začali s písničkami Stranglers, které jsem viděl v německé televizi, a hrozně se mi to líbilo. Ale moc nám to nešlo, byla to slepá cesta. Pak spolužák Vilda Rohn dostal k Vánocům desku Sex Pistols Never Mind The Bollocks. Písničky z ní jsem přinesl na zkoušku a pak už se to rozjelo. Od Sex Pistols jsme hráli God Save The Queen, Anarchy In The U. K., potom jsme ještě hráli Sonic Reducer od Dead Boys, což je americký punk. Mělo to velký úspěch. Já jsem punk zpíval už s gympláckou kapelou Sojka. Byla to taková recese. Měli jsme v podstatě jenom tři písničky a s těmi jsme dvakrát vystoupili v Klubu mládeže v Rakovníku. Pamatuji si, že to vyvolalo takové střídavé reakce. Jedni si mysleli, že jsme se úplně zbláznili a část profesorského sboru nás dokonce údajně nechtěla pustit k přijímačkám na vysokou. Byla to taková sranda, ale asi to mělo nějaký punkový podtext.
  
Milan Franc (zpěv)
Prvotní repertoár tvořily vlastní písničky Vaška Frieberta a Míry Jiráska, které doplňovaly tehdejší hity Kiss, Uriah Heep a podobných kapel. Pak mě napadlo přinést na zkoušku nějaké skladby maďarských skupin. Ty kluky chytly. Jezdili se mnou o prázdninách na týden, čtrnáct dní k maďarským hranicím, kde jsem měl příbuzné. Čas od času se povedlo, že tam v jeskyních vystoupila nějaká maďarská skupina. Vzpomínám si, že tam jednou hráli Neoton Family. Ti oslovili Míru Jiráska natolik, že než jsem se vrátil domů z prázdnin, tak už na pódiu zkoušela dvě děvčata, protože Míra chtěl hrát něco jako Neoton Family nebo ABBA. Tenhle záměr ale nakonec zkrachoval. A tak jsem já začal zpívat písničky od Omegy, Piramis a dalších maďarských kapel v originále, protože umím maďarsky. Od útlého dětství až než jsem šel na vojnu, jsem na jihu Slovenska trávil takřka celé dva měsíce letních prázdnin mezi dětmi, které mluvily maďarsky, takže maďarština se mi stala de facto druhým jazykem. Nedělalo mi problém opisovat maďarské texty.
  
Ivo Malina (zvukař a technik)
Do kapely mě přitáhl kamarád Jarda Hokr. Jsem vyučený elektrikář, navíc takový kutil, nebo jak se tenkrát říkalo Brouk Pytlík – práce všeho druhu. Aparatura byla seskládaná z toho, co dům dal. Jeden výkonný zesilovač, reprobedny jsme vyrobili na koleně nebo jsme si je půjčovali. Zbastlil jsem i mixážní pult. Čím větší kravál to dělalo, tím to bylo samozřejmě lepší. Aparatura byla složená z komponentů, které nemohly najednou vybouchnout. Měl jsem ji sestavenou tak, že když jeden komponent odešel, tak jsem ho vyhodil a nahradil ho dalším. Tahal jsem s sebou tašku plnou drátů, samozřejmě nezbytná byla i pájka, někdy něco pískalo, někdy něco vrčelo, nicméně hrálo to. Nepamatuji si, že by nám aparatura někdy „vybuchla“.
Jaroslav Hokr (baskytara)
Baskytaristou Bonaventury jsem se stal z nouze. Byl jsem původně amatérský kytarista, ale na kytaru, a lépe než já, hráli Míra Jirásek a Vašek Friebert. A protože nám chyběl baskytarista, vyfasoval jsem tenhle nástroj já a dodnes mě to drží.
V době, kdy Bonaventura vznikala, jsem se celkem seriózně připravoval na státní konzervatoř, kde jsem chtěl studovat hru na kontrabas. Připravovali mě pánové Adolf a Zdeněk Čermákové, kteří měli letní sídlo ve Zbečně. Jednou, když mě přijeli zkontrolovat, jak cvičím, mě zastihli, jak zkouším bigbítové písničky. Okamžitě mně to zakázali, protože je to pro konzervatoristu nevhodná hudba, která v té době nebyla pro starší generaci vůbec stravitelná.  
 
Karel Toms
Ze začátku Bonaventura nehrála moc často. Pak se to ale rozjelo a hrála každých čtrnáct dní. Nejen na Křivoklátě, ale i v okolních vesnicích, třeba v Pustovětech. Přihlásili jsme se také na festival Politické písně s písničkou, která se týkala životního prostředí. Porotě se ale určité pasáže nelíbily a měli jsme je změnit. To ale kluci odmítli a řekli, že se z festivalu odhlásí a nikam nepojedou, což se také stalo. S odstupem času musím působení Bonaventury hodnotit kladně. Vždycky jsme měli narváno, kluci dávali přídavky a lidem se nechtělo vůbec domů.
 
Ivo Malina
V té době jsme neměli žádný stabilní dopravní prostředek, takže jsme vždycky někoho přemluvili a on nás na kšeft třeba za pivo odvezl – do Pustovět, do Lašovic, do Roztok, ten okruh nebyl tak veliký, aby se to nedalo zvládnout. Většinou jsme jezdili osobními automobily. Byli jsme mladí, tak nám trošku toho nepohodlí vůbec nevadilo.
  
František „Švec“ Jirásek (bicí)
Mně do kapely přivedl Míra Jirásek, který mě naučil hrát na bicí. I když jsme oba z Velké Bukové, vůbec nejsme příbuzní, je to jen shoda jmen.
Hodně jsme hrávali v Pustovětech a v sokolovně v Křivoklátě. Pro mě byl velký zážitek, když jsme tam hráli napůl s Meditací a krátce na to napůl s Elektronikem. Nebyli jsme předkapela, vždycky jsme se na pořadí domluvili. Já jsem se učil v Rakovníku automechanikem a dělal tam i Pepík Fencl, který hrál na varhany s Meditací. Tak jsme domluvili kšeft napůl v Křivoklátě. Přišel si nás poslechnout Saša Pleska, líbili jsme se mu, a tak jsme udělali kšeft napůl i s Elektronikem.
Také si vzpomínám na jeden kšeft na Živohošti, který sehnal snad Vašek Friebert. Byl tam nějaký mezinárodní tábor, Němci, Francouzi… Strávili jsme tam týden a bylo to fajn. Ráno jsme vstali, nic jsme nedělali a večer jsme šli hrát. Tenkrát jsme měli v repertoáru asi osm písniček, které jsme hráli pořád dokola a nikomu to nevadilo. S Bonaventurou jsem hrál až do podzimu 1979, kdy jsem odešel na vojnu a tím to skončilo.
 
Jaroslav Hokr
Já jsem v kapele hrál jenom krátce. Jak už jsem se zmínil, Adolf a Zdeněk Čermákové mně zakázali bigbít hrát. Už žádné vystoupení s Bonaventurou. Tak jsem klukům řekl, že na kšeft do Pustovět už s nimi nepojedu. Mojmír Konečný zalarmoval celou kapelu a všichni přijeli k nám domů. Už si nepamatuji, jestli mi vyhrožovali „fyzickou likvidací“, ale přesvědčili mě, že bigbít je třeba hrát navzdory všem zákazům. Takže nakonec jsem s nimi na to vystoupení jel. A jen tak mimochodem: Mojmír Konečný měl perfektní hlas, skvělou výslovnost a uměl dokonale anglicky, což tehdy byla u amatérských kapel naprostá výjimka. Byl pro kapelu velkým přínosem.

Milan Franc
V kapele jsem skončil na podzim roku 1979, když jsem byl povolaný na vojnu. Po návratu jsem už našel úplně jinou kapelu, která navíc skoro nevystupovala. S klukama z původní sestavy jsem byl ale pořád v kontaktu a plánovali jsme, že se dáme znovu dohromady. To se podařilo v roce 1982, kdy jsme založili skupinu Kolekce J. H., která se později přejmenovala na Kolekci, a ještě později na K. O. Lekci. Kromě mě jí prošli i další bývalí muzikanti Bonaventury Jarda Hokr, Vašek Friebert, Míra Jirásek a Jana Jirásková. K. O. Lekce fungovala se změnami v sestavě až do roku 1989.
********
 
Na přelomu let 1979 a 1980 zůstalo z původní Bonaventury už jenom torzo. Zpěvák Mojmír Konečný byl na odchodu, jediný, kdo zůstal, byl kytarista Václav Friebert. Přišli noví hudebníci – zpěvák Vladimír „Ben“ Dvořák, sólový kytarista Štěpán Albrecht, baskytarista Miroslav „Eda“ Mach a bubeník Jiří Procházka. Změnil se i repertoár, kapela se zhlédla v tehdy módním art-rocku. Proto se její členové rozhodli ke změně názvu. Z Bonaventury se stal Ventus.
 
********
 
Mojmír Konečný
Ve skupině Ventus jsem byl už jen chvilku. Přišli kluci z Prahy, Štěpán Albrecht a Vláďa „Ben“ Dvořák, které přivedl Jirka Procházka. Chvilku ještě jela kapela ve starých kolejích, a pak už se vydala vlastní cestou směrem k art-rocku. To už nemělo s punkem nic společného. Skladby, to byly velké instrumentální plochy, a to se mi moc nelíbilo. Kdy jsem přesně ze skupiny odešel, to už si nepamatuji. Šel jsem studovat na vejšku a na zpívání v kapele nezbývalo mnoho času. Každý týden byly zkoušky, já jsem byl v Praze a postupně to nějak vyšumělo. Navíc „Ben“ byl lepší zpěvák než já.
 
Miroslav „Eda“ Mach (baskytara)
Pocházím z Kladna a v Újezdu nad Zbečnem máme chalupu. Odtamtud jsem se znal s Jardou Hokrem, který tam bydlí. Když dostal Jarda zákaz hrát bigbít, tak jsem ho v kapele vystřídal. Bonaventura byla moje druhá rocková kapela. Pro mě znamenala velkou zkušenost. Bylo mi tehdy nějakých 18-19 let, začínal jsem s muzikou na špatné nástroje a na špatnou aparaturu, takže mě trošku popostrčila blíž k hudbě. V době, kdy hrála Bonaventura, jsem byl samozřejmě ještě samouk. Postupem let jsem si udělal konzervatoř a deset let jsem hrál profesionálně, třeba s Jardou Uhlířem a Karlem Šípem, s Karlem Kahovcem, Viktorem Sodomou, Marcelou Holanovou, Věrou Špinarovou… Nechal jsem toho až v roce 2001 a začal se věnovat managementu a úřednické práci.
 
Vladimír „Ben“ Dvořák (zpěv)
Já jsem se ke kapele dostal přes svého spolužáka Jirku Procházku, protože jsme spolu studovali střední odborné učiliště s maturitou, obor seřizovač numericky řízených strojů. Jirka byl z Roztok u Křivoklátu a nabídl mi, že bychom tam mohli dát dohromady nějakou kapelu. Začali jsme zkoušet v Roztokách. To ještě v sousedním Křivoklátu fungovala Bonaventura. Když jí odešel bubeník na vojnu, hodili kluci Jirkovi lano. Mně a našeho kamaráda Štěpána Albrechta vzal s sebou.
Zkoušeli jsme v sobotu a v neděli v křivoklátské sokolovně, aparaturu jsme vždy vytáhli ze zkušebny na sál, tam jsme hráli, pak přišel sokolník s tím, že od pěti je kino, tak jsme to museli zase uklidit a pokračovali jsme v neděli. Spali jsme u Procházků, paní Procházková na nás byla hodná, udělala nám dobrou večeři. My jsme většinou přišli z hospody trošku ovínění, ale ona byla fajn a nic nám nevyčítala.
Tehdy jsme poslouchali kapely, jako byli Yes, SBB nebo M. Efekt. V Praze jsme nevynechali jeho jediný koncert. Dvacetiminutové plochy byly tenkrát běžné. Říkalo se tomu art-rock. Moc se nám to líbilo, tak jsme se pokoušeli hrát něco podobného. Bylo to docela náročné, vymýšleli jsme 5/4 a 7/8 takty. Myslím ale, že nám to docela šlo.
Karel Toms
Vzpomínám si, že jsme se jednou přihlásili do Prahy na nějakou přehlídku. Její vítězové měli hrát v Lucerně. Byla tam nějaká pražská skupina, která byla víc známá, a tak jsme nepostoupili, i když jsme hráli stejně dobře, jako oni. Sdělili nám, že budeme náhradníci. Nakonec nějaká kapela odstoupila a měli jsme v Lucerně hrát. Jeden z našich pražských muzikantů si ale hnul s páteří a musel do nemocnice. I když jsme přemlouvali doktory, aby ho na reverz pustili hrát, odmítli to. Byla to velká škoda. Lucerna nám unikla o fous.
  
Vladimír „Ben“ Dvořák
Pamatuji si, že jsme také byli na přehlídce rockových kapel v Rakovníku v Tylově divadle a měli jsme tam docela úspěch, i když jsme zahráli jen tři dlouhé písničky (Mladé rytmy, 27. 3. 1981 – pozn. T. B.). V novinách se pak psalo, že jsme byli jediná kapela, která předvedla umělecký výkon a nás to tenkrát potěšilo. Nicméně, pak se to zvrtlo a začali jsme hrát zase úplně krátké písničky od Sex Pistols a Dead Kennedys. Náš vývoj šel od uměleckého bigbítu k jednoduchým věcem. Slyšel jsem, že Bonaventura hrála předtím punkové věci, tak jsme se k tomu zase vrátili.
Konec kapely už mám trošku zamlžený. Prožil jsem kolem Křivoklátu a Rakovníka nejlepší roky svého života a je pro mě těžké si to všechno vybavit. Jak kapela skončila, to fakt nevím. Je docela možné, že se nikdy oficiálně nerozešla, jenom jsme nepřišli na zkoušku…
 
*******
 
Zeptal jsem se kluků, jak své působení v Bonaventuře resp. Ventusu (ten se odmlčel v červnu 1981) s odstupem času hodnotí.
 
Milan Franc
V mém muzikantském životě zanechala Bonaventura hezké a příjemné stopy. Vzpomínám si, že v roce 1979, ještě než jsem šel na vojnu, jsme měli mít vystoupení na Křivoklátě. Ale onemocněl Vašek Friebert, tak jsme na dveře sokolovy vyvěsili plakát, že Čaje z důvodu nemoci kytaristy nebudou. Sebrali jsme se a odjeli do Lišan, kde hrál Elektronik. Když jsme se příští den vrátili na Křivoklát, tak nám místní říkali: „Kde jste byli? Tady bylo úplně narváno, nebylo tu k hnutí, hospody byly plné.“ Přitom v Lišanech jsme byli jen my a pár přátel skupiny Elektronik. Na tohle velice rád vzpomínám, protože mezi omladinou jsme byli tenkrát dost oblíbení.
  
Mojmír Konečný
Měli jsme klasické štace – Pustověty, Křivoklát, Lašovice, Hořovičky, Klub mládeže v Rakovníku, a ještě další místa. Hezky se na to vzpomíná, bylo nám osmnáct, docela nám to hrálo a člověk měl radost. Byl to sedmdesátý osmý rok a hudba, kterou jsme dělali, byla skoro rebelie. Hráli jsme pro radost, pro dobrý pocit, rozhodně ne pro peníze, protože tenkrát jsme za to téměř nic nedostávali. Skvělé bylo, že se člověk někam dostal a mohl hrát a zpívat věci, které tady neběžely v rádiu, a na deskách se nedaly sehnat.
František „Švec“ Jirásek
Rád na své působení v Bonaventuře vzpomínám. V televizi jsme viděli hrát profíky, tak jsme si to taky zkusili. Byli jsme trošku populární, lidi nás znali, a hlavně nás to bavilo. Zahráli jsme si a byla sranda.
  
Jaroslav Hokr
Bonaventura mě vlastně ovlivnila na celý život. Dodnes hraji na baskytaru a doufám, že se budu rockové muzice ještě hodně dlouho věnovat.
  
Ivo Malina
Bonaventura vpadla do mého života jako velká voda, seznámil jsem se se spoustou lidí a rád na to vzpomínám. Zvučil jsem ji až do té doby, než jsem musel jít na vojnu.
  
Vladimír „Ben“ Dvořák
Myslím, že se v kapele sešly docela výrazné osobnosti, které se nějakým způsobem na českém hudebním poli zviditelňovaly. Třeba Eda Mach hrál později v profesionálních kapelách, dlouho se tím živil, Vašek Friebert hraje dodnes, o Jardovi Hokrovi už vůbec nemusím mluvit, já jsem taky hrál profesionálně. Byla to taková dobrá konstelace, kdy se náhodou sešli lidi, kteří si rozuměli. Byli jsme mladí, chtěli jsme dělat bigbít a bylo to příjemné. Moc rád na to vzpomínám.
  
Miroslav „Eda“ Mach
Mám na Bonaventuru a Ventus krásné vzpomínky. Pokud se týká Bonaventury, myslím, že byla jednou z prvních českých kapel, která otevřeně hrála na pódiu punk. Když jsme založili Ventus, právě začínala doba tzv. art-rocku. A to byly velké plochy, obrovské kompozice, snažili jsme se jít trošku s dobou. Začali jsme hrát kytary a baskytaru na chorusy a na flangery, aby to mělo nějakou atmosféru. Jsem rád, že jsem toho všeho byl součástí.
 
******
 
V roce 2007 si připomněla Bonaventura 30. výročí svého založení. I když se to zdá jako fantazie, koncertem v rakovnickém kulturním centru. Nápad obnovit kapelu se zrodil v hlavě Václava Frieberta. Po různých peripetiích, kdy se ve zkušebně několikrát změnila sestava, se představila obnovená skupina 29. září 2007 v KC ve složení Václav Friebert (kytara, zpěv), Miroslav „Eda“ Mach (baskytara) a Miroslav Jirásek (bicí). Se svými aktuálními kapelami ji přijeli podpořit i Jaroslav Hokr (Deep Cut) a Vladimír „Ben“ Dvořák (Lokomotiva Planet). Zahrála osm písní ze svého původního repertoáru (Máme rádi tekutiny, Rapsodie in WC, Ramses II., Když nemáš na metro, Tuzexovej maniak, Vězeňský blues, Černý sklíčko a  První polibek) a ohlas utvrdil Václava Frieberta v tom, že skupina může pokračovat dál. „Trošku jsme graficky pozměnili název skupiny na BonaWentuRa, aby se odlišila od té původní. Repertoár jsme doplnili několika novinkami, např. Nahej v trní, Velkej mejdan, Raper narkoman ad.,“ říká Václav Friebert. Vystoupili ještě dvakrát – 7. prosince 2007 v přísálí Tylova divadla na Bigbítovém večírku a 26. dubna 2008 v kulturním centru (už s novým bubeníkem Luďkem Prchalem). V dubnu 2008 ještě skupina natočila v Ústí nad Labem premiérové CD s názvem BonaWentuRa. Poté se opět odmlčela…
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Výpovědi Miroslava Jiráska, Václava Frieberta, Jaroslava Hokra, Mojmíra Konečného, Milana France, Františka Jiráska, Miroslava Macha, Vladimíra Dvořáka, Karla Tomse a Iva Maliny. Články Tomáše Bednaříka Jubilantovi popřály tři spřízněné kapely, In Raport č. 41/2007 a BonaWentuRa už není Bonaventura, In Raport č. 25/2008)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2020. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah