Z historie bigbítu na Rakovnicku 50 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

menu
Přejít na obsah
Brutus – veřejný „nepřítel“ číslo jedna
  
Místo úvodu
Marcus Iunius Brutus (85-42 př. Kr.) byl římský politik a literát. Patřil k vůdcům spiknutí republikánské oligarchie proti vojenské diktatuře Gaia Iulia Caesara, které vyvrcholilo 15. 3. 44 př. Kr. vraždou diktátora na schodišti římského senátu. Do legend vešla údajná poslední Caesarova věta: „I ty, Brute ?!“ kterou vyjádřil údiv nad účastí M. I. Bruta na atentátu, neboť ten byl jeho adoptivním synem. Navzdory postavě zakuklence, která se stala „logem“ skupiny, členové kapely ale tvrdí, že svůj název neodvozují od starořímského atentátníka, ale od největší litinové děrovačky papíru vyrobené ještě před druhou světovou válkou nazývané Brutus která byla schopna procvaknout velmi lehce 300 stránek najednou. Tak tedy nevím?!
 
A jedeme dál!
Rozjezd „nové“ skupiny byl opravdu impozantní. První tancovačka Brutusu (skloňuje se takto, a nikoliv podle latinské gramatiky – pozn. autora) se uskutečnila 1. března 1980 v Lubné. Ještě v témže měsíci hrála kapela třikrát (Rakovník – Dělnický dům, Rynholec, Lubenec). A v obdobném rytmu tří až pěti vystoupení za měsíc pokračovala po celý rok. Kromě osvědčených okresních štací (Rakovník, Rynholec, Panoší Újezd, Lubná etc.) vyjížděl Brutus stále více za hranice Rakovnicka. Ještě v roce 1980 se představil m. j. ve Vroutku, Podmoklech, Krásném Dvoře, Komárově a Lubenci. Když kapelník Stanislav Jimi Karlík vyhotovoval koncem roku daňová přiznání, napočítal celkem 32 odehraných kšeftů. A všechny pěkně husté. O takovém kvantu přišedších fanynek a fanoušků si mohla většina profesionálních umělců nechat jenom zdát. Jak už správně tušíte, tento stav probudil z letargie všudypřítomné ideově-kulturní dohlížitele. Když zjistili, že na většině tancovaček, kde Brutus hrál, bylo víc lidí než v prvomájovém průvodu, začali merčit zradu. Administrativní soukolí se opět rozeběhlo. Pořadatelé produkcí zjišťovali, že mezi návštěvníky stále více přibývá „nenápadných“ pánů a dam, kteří se u pokladny prokazují jakýmisi průkazy a nehodlají při vstupu do sálu platit. Opět se rozdrnčely telefony na trase ideologické oddělení OV KSČ – odbor kultury ONV – Okresní kulturní středisko. Navenek se zatím ale nic znepokojujícího nedělo.
Zhruba od dubna 1980 se začaly na štacích skupiny Brutus objevovat žluté plakáty s typickou postavou zakuklence s kytarou. Jejich autorem byl malíř, grafik a ilustrátor Jaroslav Žák. Prosadit je do výroby nebylo vůbec snadné. Rakovnický odbor kultury ONV nechtěl o takové podobě „loga“ vůbec slyšet. Nejvíc ho děsilo, že figura zakuklence má být vyvedena v červené barvě. Mluvčí skupiny tedy navrhl barvu modrou. Marně. Když nepomohl ani Sašův nápad, že skupina Brutus půjde s plakátem v prvomájovém průvodu, obrátil se autor „loga“ Jaroslav Žák na vyšší orgán, čímž byl odbor kultury KNV v Praze. Měl štěstí. Zastihl zde jeho vedoucího soudruha Josefa Misíka notně přiopilého. Slovo dalo slovo a lihuplný úředník své razítko na žádost skupiny Brutus otiskl. Poslušným podřízeným v Rakovníku nezbylo, než souhlas vyššího orgánu respektovat.
V září 1980 došlo ve skupině k první personální změně. Z vojny se vrátil bubeník Vladimír Hasal, což přivítal jeho kolega Milan Lukeš, který krátce na to Brutus opustil. „Na roky hraní v týhle kapele vzpomínám rád, protože jsem si tam opravdu zabubnoval. Hlavně v období jazz-rocku. Repertoár zaměřený na rock and roll mi už moc neříkal, proto jsem odešel. Na některé příhody ale do smrti nezapomenu. Třeba na můj úplně první kšeft s Elektronikem na Šustně. Bylo šílený vedro, pak přišla bouřka a velkej lijavec a v sále se vytvořila skleníková atmosféra. Skoro se nedalo dýchat. Všichni členové skupiny se svlékli a celý kšeft odehráli jen tak v trenýrkách. Nebo když jsme jednou hráli na Krakovci při oslavách mistra Jana Husa. Hrálo se venku před hospodou nad hradem. Asi v jedenáct hodin v noci se objevil úplně ožralej Bóža Volráb (zvukař spřízněné skupiny Meditace, zakladatel fan clubu Led Zeppelin, známá to postava mezi rakovnickými bigbíťáky – pozn. T. B.) a přes rameno nesl tornu od plynový masky. Měl ji celou nacpanou karbanátkama, který začal vyndavat a rozhazovat je do hladovýho obecenstva.“ (Milan Lukeš)
V roce 1981 dosud nevídaná aktivita rakovnické bigbítové skupiny pokračovala, ba co víc, ještě se znásobila. Zájemců o produkci Brutusu se vyrojilo jako včel na májové květinky. Kapela zachovala věrnost osvědčeným okresním štacím (Rakovník, Rynholec, Jesenice, Pochvalov) a rozšířila je o další, např. Malinovou, Slabce a Čistou. O Brutus byl ale stále větší zájem i v jiných okresech. Vedle Podmokel, které se začaly stávat dobrým odrazovým můstkem na okres Plzeň – sever, vystoupila skupina v roce 1981 např. také ve Veltrusech, Kařezu, Újezdu u Hořovic, Záchlumí, Kladně (Klubko 55) a také v Praze na Vlachovce a Lysolajích, v klubu Vysoké školy zemědělské Praha – Suchdol.
V roce 1981 byly zaznamenány dvě významné události v životě skupiny Brutus. První se odehrála 27. března. V ten den se pokusilo Okresní kulturní středisko v Rakovníku ve spolupráci s Klubem mládeže navázat na tradici někdejších Hit-show a uspořádalo v Tylově divadle velkolepou rockovou přehlídku pod úplně nemožným názvem Mladé rytmy. Jak jsem se později dozvěděl, byl tento bezpohlavní název úlitbou „komunistickým bohům“ z okachličkovaného domu na nábřeží (sídlil zde OV KSČ – pozn. T B.), kteří by pojmenování Hit-show nepřenesli přes srdce. Jak se podařilo pořadatelům tuto ideově „zcela závadnou“ akci prosadit, je mi dodnes záhadou. Faktem zůstává, že se 27. 3. 1981 představil v Tylově divadle výkvět tehdejší rakovnické rockové scény: skupiny Eminence, Meditace, Kamelot, Ventus a samozřejmě Brutus. Ten zahrál šest skladeb. Rock and rollovou klasiku Roll Over Beethoven, vlastní skladby Automat svět, Nezlobte se, že vás ruším, Když váháš je to chyba, Gynekolog a ultraphonskou reminiscenci Za tou naší garáží. V týdeníku Rozvoj jsem tehdy v článku referujícím o Mladých rytmech na adresu Brutusu napsal: „Rakovnický Brutus nenechal nikoho na pochybách, že je dnes nejlepší skupinou na okrese. Tvoří ji parta zkušených a dlouholetých muzikantů. Do popředí vystupuje osobnost klavíristy Saši Plesky, vysoká měřítka snese i skvělá rytmika. Celkový zvuk kapely dosahuje profesionální úrovně.“ Druhou významnou událostí byly kvalifikační zkoušky neboli přehrávky, k nimž byl Brutus (vedle dalších rakovnických rockových skupin) pozván 27. září 1981. Ačkoliv muselo být členům skupiny jasné, že je u rekvalifikací nečeká žádné přátelské poklepávání po ramenou, přihlásili se k nim dopisem následujícího znění (je pro tehdejší postoj kapely k úřední moci typický, proto ho cituji doslova – pozn. T. B.):
„Babičko, proč máš tak veliké uši? Abych tě lépe slyšela. (Lidová pohádka). Skupina Brutus má na to veliké bedny, aby byla lépe slyšet, a plné jeviště lidí, aby lépe vydržela do toho nepřetržitě mlátit celých osm hodin. Když se nás jednou nějaký organizátor pražské rockové a rock and rollové scény ptal jako kdo tak asi hrajeme, byli jsme v rozpacích, jak odpovědět.  Ačkoli víme nyní již přesně, že chceme hrát k tanci v prostředí k tomu vhodném, netroufáme si (ani sami pro sebe) blíže vymezovat koncepci, kterou takto lze charakterizovat jako něco mezi Suchým a Šlitrem a Sex Pistols, tzn. rock and roll, česká tvorba a nezbytná dráždivost pro ty, kterým to není adresováno. Rozhodujícím hybným momentem pro skupinu Brutus byla celosvětová erupce Nové vlny v roce 1977, kdy se přesvědčivě ukázalo, že kdo nemá peníze na aparaturu pro veliký zvuk, není ztracen, není ztracen ani ten, kdo neměl čas naučit se perfektně hrát (ve smyslu Směrnic, kvůli kterým jsme všichni dnes tady), neboť může použít nadšení a výsledek bude přijatelný nebo snad i lepší. V tomto smyslu je nám vzorem skupina Beatles v jejím raném hamburském období, o němž Lennon pak prohlásil: - abychom udrželi chladné místní publikum trochu v náladě, museli jsme do toho nepřetržitě mlátit celých osm hodin -.
Povinných třicet kousků bychom snadno obsadili výhradně vlastní tvorbou, ale ze zkušenosti víme, že pro každého je příjemné trochu klasiky (samozřejmě zde z příslušného oboru), a tak jsme zařadili taky pár věcí od autorů, před jejichž uměním se sami skláníme.“ (Následuje seznam dvaatřiceti skladeb, mezi nimi nechybí např. vlastní písně Automat svět, Discjockey, Hej kámo, Mám horečku, Vosolme ji, Půjdeme spolu do nebe ad., nebo převzatá klasika From Me To You, Long Tall Sally, Oh Darling, Satisfaction, Jailhouse Rock a další – pozn. T. B.).
Komisí vybrané tři kousky vystřihl Brutus jako z partesu, jeho zástupci nezaváhali ani v teorii, a tak chtě-nechtě musel předseda poroty udělit skupině nejvyšší kvalifikační třídu a ohodnocení 100 %, což byl doposud v bigbítu na Rakovnicku jev nevídaný. Nevím, zdali se komise nechala natolik unést perfektním výkonem kapely nebo její předseda (který nebyl z Rakovnicka) kašlal na „doporučení“ místních ideologických orgánů, ale snad poprvé v historii rakovnického bigbítu byla kvalita produkce oceněna spravedlivě. (V zájmu objektivity musím dodat, že i u ostatních přezkušovaných skupin – pozn. T. B.). Brutus měl mít na dva roky o klid postaráno a mohl se plně věnovat koncertní činnosti. Mohl, kdyby se o jeho dalším osudu zatím nerozhodovalo někde jinde. Jedna z nejostudnějších afér normalizačního období začala na podzim 1981, krátce po výše zmíněných rekvalifikacích. Na jejím konci byl ortel, který vedl k bezpodmínečnému zrušení skupiny Brutus a vystrnadění jejích členů z okresu Rakovník.
 
V soukolí úřední moci
Konec roku 1981 a začátek roku 1982 vypadal pro skupinu Brutus růžově. Na stole kapelníka se hromadily žádosti o hry a kalendář se zase úspěšně naplňoval. Vypadalo to, že třicet čtyři kšeftů z roku 1981bude opět překonáno. V lednu a únoru 1982 hrál Brutus pětkrát, v březnu třikrát a v dubnu dokonce sedmkrát, což bylo tehdy na rakovnickou bigbítovou skupinu číslo téměř nevídané. Hrálo se nejen na Rakovnicku (Pavlíkov, Kounov, Hřebečníky, Rakovník – Klub mládeže), ale i v Podmoklech, Plískově, Kařezu, Kladně, a dokonce i v Praze na Vlachovce. Do nového roku vstoupil Brutus i s novým zřizovatelem. ZV ROH plynáren už nevydržel neustálé ataky ze strany ideologického oddělení OV KSČ, a tak skupině naznačil, aby si hledala nového zřizovatele. Tím se stala po krátkém váhání Základní organizace Českého svazu žen Pavlíkov. Prý hlavně kvůli 8 % zisku z každé hry, který jí Brutus poctivě odváděl.
Zatímco kapelník Stanislav Jimi Karlík třídil na stole jednotlivé nabídky organizátorů bigbítových tancovaček, shromažďovaly se na jiných stolech „důkazy“ o protispolečenské činnosti skupiny Brutus. Iniciativu převzal Sbor národní bezpečnosti, resp. okresní expozitura StB. Její spolupracovníci byli na tancovačkách, kde hrál Brutus, pečení vaření. Ačkoliv si toho byli členové skupiny dobře vědomi, servítky si nebrali. Zejména spíkr Saša Pleska musel v promluvách mezi jednotlivými čísly pěkně zvedat dohlížitelům adrenalin v krvi. Také od svého repertoáru neustoupila skupina ani o píď. Nastala bitva – kdo z koho. Mnohým se zdálo, že Brutus zbytečně dráždí hada bosou nohou. A tak se stalo, co se zákonitě stát muselo.
Štvanice byla odstartována 23. dubna 1982 v Kounově, kde Veřejná bezpečnost po čtyřech písních produkci skupiny bezdůvodně ukončila a její účastníky rozehnala. O den později hrál Brutus ještě v Kařezu na Rokycansku. Jak se ukázalo, byl to nadlouho kšeft poslední. 27. dubna 1982 přišel odboru kultury ONV v Rakovníku dopis z Okresní správy SNB podepsaný náčelníkem Janem Fojtíkem. Stálo v něm: „V poslední době jsou zjišťovány poznatky k nevhodnému vystupování beatové skupiny Brutus z Rakovníka, která při svých vystoupeních propaguje repertoár západních beatových skupin a skupin, kterým byla v ČSSR zakázána činnost pro jejich antisocialistické zaměření. Jednalo se zejména o skupinu Plastic People z Prahy. Nevhodnost repertoáru skupiny Brutus, zejména texty českých písní a jejich podprůměrnou úroveň kritizuje i část mladých lidí, kteří vystoupení této skupiny navštěvují. Naopak tento repertoár je oblíben mezi závadovou a protisocialisticky zaměřenou mládeží jak z okresu Rakovník, tak i z okolních okresů. Styl skupiny Brutus, její vystupování a forma přednesu přivádí závadovou mládež do transu, dochází mezi ní k nealkoholické toxikomanii, čemuž nasvědčuje to, že po skončení produkcí jsou na sálech zjišťovány obaly od léků (Algena, Alnagon apod.) a rovněž i rozšlapané léky, což bylo zjištěno ve více případech. Po skončení produkcí skupiny Brutus dochází velmi často k drobnému narušování veřejného pořádku a k poškozování veřejně prospěšného zařízení.
Vystupování skupiny Brutus propaguje západní způsob života mezi mládeží, neslučuje se se zásadami socialistické výchovy mládeže a působí negativně na její myšlení, přesvědčení a morálku.“
Zamyslíme-li se nad obsahem dopisu, vidíme, že jsou v něm opět omílány staré osvědčené fráze (propagace západního způsobu života, nevhodnost textů, které dokonce někteří účastníci produkcí odsuzují, shromažďování závadové mládeže). Nově jsou přidány nálezy analgetik, na což se (jak se mi podařilo z dobře informovaných zdrojů zjistit) spolupracovníci StB v závěrečné fázi „zajišťování důkazů“ zejména soustředili. Kromě toho obsahuje dopis i lživá tvrzení, že skupina zařadila do repertoáru skladby tehdy velmi „profláklé“ a zakázané pražské skupiny Plastic People of Universe. Pozdější kapelník Brutusu Vladimír Hasal se dušoval, že v životě nezahráli z repertoáru Plastic People ani tón.
Bylo zřejmé, že na takto formulovaný dopis (byl fikaně koncipován jako „pouhá“ informace a nedoporučoval vůči skupině žádnou konkrétní sankci) musí odbor kultury neprodleně zareagovat. Stalo se tak už o dva dny později – 29. dubna 1982. Vedoucí skupiny Brutus Stanislav Karlík obdržel dopis podepsaný vedoucím odboru kultury ONV v Rakovníku Josefem Lippertem. (Cituji) Věc: Zákaz veřejné produkce. Vážený soudruhu, na základě stížnosti na nevhodné texty písní a komentáře při produkci Vaší skupiny Bruttus (takhle chybně je název skupiny v dopisu uveden – pozn. T. B.) Vás žádáme o předložení všech Vašich textů k posouzení. Do konečného vyjádření pozastavujeme Vaší skupině činnost na dobu 1 měsíce.“ Dopis dostal na vědomí zřizovatel ČSŽ Pavlíkov a také OV SSM (!) Proč OV SSM, když už neměl se skupinou nic společného? Že by omyl? Ale kdepak. To proto, aby všechny základní organizace SSM, které byly tehdy ve valné většině pořadateli tanečních zábav pro mládež, byly v obraze, kdyby si snad chtěly zase někdy Brutus pozvat.
Všimněme si, že odbor kultury ONV „zcuknul“ problém především na nekvalitní texty a nevhodný komentář při produkci. Západní vzory, problémovou mládež, Plastic People a fetování pustil k vodě. Navíc upozornil některé jiné – nemládežnické – organizace, aby si dávaly na Brutus pozor. Důkazem toho je např. dochovaný dopis, odeslaný 5. května 1982 Městskému národnímu výboru ve Zbiroze, v němž se píše: „Vážení soudruzi, sdělujeme vám, že hudební skupina Brutus má zakázanou činnost na dobu jednoho měsíce ode dne 29. 4. 1982. MNV na okrese Rakovník mají doporučeno tuto skupinu nebrat na hudební zábavy. Další povolení činnosti bude provedeno na základě výsledků šetření.“
Jak se ukázalo dál, odbor kultury ONV nemínil při rozhodování o dalším osudu skupiny příliš spěchat. Ač dostal k dispozici požadované texty obratem ruky, odeslal Josef Lippert 28. 5. 1982 Stanislavu Karlíkovi další dopis: (Cituji) „Vážený soudruhu, odbor kultury ONV v Rakovníku Vám pozastavil činnost na dobu jednoho měsíce. Vzhledem k tomu, že po uplynutí této doby nebyly objasněny všechny okolnosti, které vedly k omezení Vaší činnosti a že není celý případ uzavřen Veřejnou bezpečností, pozastavujeme nadále Vaši činnost do odvolání a konečného vyřešení celého případu. Do této doby je bezpředmětná jakákoliv urgence z Vaší strany. Současně Vás žádáme, abyste do 5 dnů po obdržení tohoto dopisu odevzdali na odbor kultury ONV oprávnění k vystupování souboru a na okresní kulturní středisko vrátili potvrzení o účinkování souboru (blok).“  
Počet institucí, které toto stanovisko dostaly na vědomí, se rozšířil: ONV v Rakovníku – místopředsedkyně s. Skoupá, ideologické oddělení OV KSČ, OO – VB Rakovník, Okresní kulturní středisko Rakovník a MV ČSŽ Pavlíkov. Z tohoto výčtu je vidět, kdo všechno se v případě „likvidace“ Brutusu angažoval. Čteme-li mezi řádky, je nám jasné, jaký verdikt asi skupinu čekal. V dopisu je otevřeně napsáno, že na případu pracuje i Veřejná bezpečnost. I když se zatím ještě nic neprokázalo a případ je v šetření, pro jistotu přikázal vedoucí odboru ONV kapelníkovi odevzdat oprávnění souboru k veřejnému vystupování a vrátit tzv. LH – bloky (bloky lidových hudebníků, v nichž se zaznamenávaly jednotlivé produkce, příjmy z nich ap.; bloky sloužily také jako daňový doklad. V případě hry „na černo“ se kapela vystavovala trestnímu stíhání – pozn. T. B.). Mezitím odeslal odbor kultury některé texty k posouzení odborníkům. Také skupina Brutus zaslala hodinový magnetofonový pásek s nahrávkami vlastních skladeb k posouzení uznávanému kritikovi Dr. Lubomíru Dorůžkovi z hudebního časopisu Melodie.
Texty skupiny Brutus očima odborníků
Posudky odborníků dorazily do Rakovníka v prvním červnovém týdnu. Ocitujme nejprve ty, které si vyžádal odbor kultury ONV.  Jaroslav Šprongl z hudebního vydavatelství Supraphon napsal: „Jako člen textové komise Supraphonu, častý porotce a sám aktivní textař usiluji se svými kolegy dlouhou dobu o to, aby texty byly vždy posuzovány zároveň s hudbou, neboť obě tyto složky jsou v žánru populární hudby neoddělitelné. Proto mohu předložené texty skupiny Brutus posuzovat jen velmi těžko a nedůsledně. Dále předpokládám, že tento posudek má představovat pouze jakýsi poradní hlas k celkovému náhledu na skupinu, a proto jsem neprováděl detailní rozbor jednotlivých prací, ale jen zevrubné hodnocení celého předloženého souboru textů.
Autorství čtyř různých textařů a zřejmě i různorodost hudebních předloh (doufám, že se s nimi textaři vyrovnávají po formální i obsahové stránce) způsobuje značnou nevyrovnanost předložených prací. Bohužel podle vzorce, že jiskřivější, originálnější, nápaditější texty jsou zároveň diskutabilnější po obsahové stránce. To je ale určitá zákonitost tvorby – a nejen v písňových textech. Průměrné, šedivé dílo, které proběhne bez ohlasu a zájmu, nepřinese autorům žádné velké uspokojení, ale ani žádné problémy.
Jakékoliv vybočení z řady přináší mnohem výraznější reakce – ať již v pozitivním nebo negativním smyslu. Z tohoto hlediska je sympatická snaha autorů skupiny nezůstávat u zaběhaného okruhu témat a ve snaze „trefovat se“ do pocitů a nálad svého publika být mnohem konkrétnější a tím i snad bližší skutečnému životu. Způsob, jakým tuto svou snahu autoři realizují, má ale dvě úskalí.
První – a to je zcela nezvratný fakt – je vysoká frekvence opakování dvou témat: „láska“ (a velice konkrétně – což nakonec nemusí tolik vadit, viděno třeba očima diváka některých programů naší televize) a „pití“ (což už vadí a moc!). Znamená to totiž zúžení celého životního stylu mládeže právě na ono maloměšťácké krédo „dobře se pomít“, proti kterému autoři (alespoň podle svých vysvětlivek k textům) tolik brojí! Rozhodně bych tady doporučoval, aby textaři skupiny – ve vyhledávání témat odvážní a nápadití – obsah svých textů podstatně rozšířili. V jejich schopnostech to určitě je.
Druhé úskalí je o to vážnější, o co také diskutabilnější. Autor by nikdy neměl ve snaze po originalitě, po živém jazyku, po určité kritice překročit míru vkusu a sklouznout do oblasti podbízivosti, kýče a vulgárnosti. Podle mého názoru se právě tohle skupině stává a její autoři by se měli nad některými svými pracemi znovu důkladně zamyslet – snad si sami toto nebezpečí uvědomují. Budu konkrétní: vůbec se mi nelíbí například texty Ženský lékař, Gorila, Zase pivo, Život náš, Vo půlnoci vo ten velkej flám a našly by se další. Abych neuváděl jen negativní hodnocení, zde je několik textů, které by mi naopak za daných podmínek a v dané produkci nevadily: Automat svět, Jeď dál, Ona řekla ne, a i tady by se našly další. To vše je ovšem můj subjektivní názor!
Co tedy říct závěrem? Přes již zmíněnou nevyrovnanost mají texty po formální stránce na amatérskou tvorbu slušnou úroveň, obsahová stránka je sympatická svým hledáním, v němž by autoři měli důsledněji a ve větší šíři pokračovat. Ale sklouzávání k vulgárnostem v některých textech a systematické vytváření maloměšťáckého kultu „piva a rumu“ v mnoha textech jsou negativní rysy jejich tvorby, které nelze přehlédnout, a které by v každém případě měli (ať již sami nebo s pomocí odborných metodických pracovníků) odstranit.
Nejen kvůli zvýšení umělecké úrovně vlastní tvorby a produkce, ale také pro výchovný dopad, který skupina, ať chce či nechce, na své publikum má. Mrzí mě jen, jak jsem již napsal v úvodu, že jsem texty skupiny musel posuzovat odtrženě od hudby a vůbec od celého profilu skupiny.“ (konec citace)
Jarmila Černíková ze Středočeského krajského kulturního střediska v Praze zhodnotila texty skupiny Brutus takto: „Zpěvní texty by se samozřejmě měly posuzovat v souvislosti s jejich hudební stránkou. Notový záznam se mi do ruky nedostal, ale v mém případě by to asi stejně nebylo nic platné, protože nejsem hudební odborník. Předem upozorňuji, že můj soud nad texty písní skupiny Brutus Rakovník vychází pouze z jejich obsahové a formální stránky, tedy jako kdybych posuzovala, jednoduše řečeno, texty básní. Prosím proto, aby můj posudek byl také takto brán.
Je bezesporu, že po stránce obsahové jsou texty vždycky obrazem duševního obzoru i okruhu zájmů autora nebo autorů. V tomto směru přinášejí texty svědectví o jisté chudosti a jednoduchosti. Stále se opakující téma alkoholu, sexu, užití života v „chvilkových radostech poněkud přízemního charakteru“, téma smutku, strachu a zapomnění, nedávají právě radostný celkový obraz o životní filozofii autorů. Je samozřejmě možné, že autoři díky svým životním zkušenostem, věku a možná i jiným okolnostem mají takový názor na život, je možné, že je to jenom póza, ale možná i podlehnutí zkušenosti, že se takovéto názory některému druhu obecenstva líbí. To je těžké rozhodnout. Podle některých náznaků, ale málo výrazných, vzniklo ve mně podezření, že možná je postoj autorů k těmto tématům ironický, ale s naprostou určitostí to tvrdit nemohu. Řemeslná neobratnost autorů způsobuje totiž nepřesnost v zacílení hlavní myšlenky, přináší s sebou zbytečné vulgarismy i řemeslné nedostatky ve výstavbě verše, v rytmu, eventuelně v rýmu. Nicméně určitá míra talentu je v textech vystopovatelná. Proto se domnívám, že by se vyplatilo, zvláště má-li skupina širší okruh působnosti a oblibu u svého obecenstva, pokusit se metodickým působením rozšiřovat životní obraz autorů, rozšiřovat tematický okruh textů a vést autory k větší cílevědomosti a přesnosti v řemeslné oblasti. Předpokládá to soustavnou práci odborného lektora, ke kterému by autoři i skupina měli důvěru. V případě neúspěchu je teprve možnost dělat závěry jiné.“ (konec citace)
PhDr. Lubomír Dorůžka, přední český jazzový odborník a všeobecně uznávaný kritik, zaslal skupině Brutus svůj posudek 7. června 1982. „Pásek s nahrávkami skupiny Brutus mě příjemně překvapil. Ačkoliv se v průvodním dopisu zdůrazňuje, že jde o soubor „okresního formátu“, má skupina slušnou muzikantskou úroveň. To se projevuje zejména ve složce, která je pro hudbu k tanci nejdůležitější – v rytmu. Celkové zaměření neexperimentuje, je velmi střízlivé a omezuje se na prostředky, které skupina bezpečně zvládne a obecenstvo stejně bezpečně přijme. I tady stojí v popředí orientace na funkční doprovod k tanci. Texty skupiny vykazují v profesionálním zpracování značný rozkyv. Od amatérského rýmování až k textům, v nichž probleskává poetické umění zkratky, vtip a náboj generační svébytnosti (zejména některé texty A. Plesky). Téměř všechny texty pramení z pocitové atmosféry dnešní mládeže, což se pochopitelně neobejde bez určitých schválností nebo projevů siláctví.
Překvapující a ve srovnání s jinými skupinami podobného typu téměř ojedinělá je okolnost, že skupina má tak široký repertoár písní s vlastními českými texty. V současné době neznám (snad s výjimkou pražské skupiny Žlutý pes, nyní Tomahawk) soubor tohoto typu s takovým rozsahem vlastní tvorby. Jistou analogii by snad bylo možno hledat v prvních českých písničkách skupiny Olympic. Při prvním uvedení byly vesměs institucemi odmítány a působily provokativně; dnes, z odstupu 10 let, se objevují v reedicích a jsou považovány za českou rockovou klasiku. V ostatních socialistických zemích jsem se s podobně orientovanými texty setkal u některých skupin „nové vlny“ z NDR. Jejich nahrávky jsou financovány z prostředků Generálního ředitelství při Státním výboru pro zábavné umění, které považuje za důležitou složku práce s mládeží podchytit zájem o hudbu s charakterem generační výpovědi.
Má však potíže s prosazováním nahrávek do sdělovacích prostředků, jejichž pracovníci tvrdí, že tam by písně narazily na odpor starších generací. Písně tedy zaznívají většinou jen na tanečních zábavách, kde hovoří ke specifickému, generačním pojítkem spjatému obecenstvu.
V populární hudbě, která odráží životní realitu, jsou podobné generační a vkusové konflikty nezbytností. K problémům, které z nich pramení, bych rád připomněl slova Güntera Mayera ocitovaná v Bulletinu Hudební rady NDR a pronesená na II. celostátním hudebním kongresu NDR: „Kulturní práce u nás má silné sklony k poručníkování a jednostrannému agitačně-administrativnímu uplatňování moci nad nesvéprávnými objekty své výchovy. Zcela správně byla na osmém sjezdu strany jasně rozpracována teze, že tuto složku našeho hudebního života (rock) nemůžeme ani ignorovat, ani oddiskutovat, ani sprovodit ze světa administrativními opatřeními. Tady se do toho musíme ponořit sami, ať už chceme nebo ne. A představa, že jen druhá strana se může něco naučit, je předem předurčena k ztroskotání.“ (konec citace)
Nevím, nakolik posudky otřásly sebevědomím pracovníků odboru kultury ONV v Rakovníku, ale jisté je, že vůbec nesplnily účel, kvůli němuž byly vyžádány. Tři odborníci se nezávisle na sobě shodli, že to s tvorbou skupiny není vůbec tak hrozné, jak si to ideologické orgány v Rakovníku namlouvaly. Ve své určité naivitě, a hlavně neznalosti rakovnického prostředí dokonce odboru kultury navrhli, aby se metodicky podílel na odstranění některých nešvarů v tvorbě skupiny Brutus. Pražští odborníci totiž nepochopili, že vůbec nejde o to, jsou-li texty skupiny dobré nebo špatné, ale o její likvidaci jednou provždy. A k tomu měly jejich posudky (v případě jednoznačného negativního vyznění) přispět. Leč nestalo se, a proto posudky skončily v šupleti vedoucího odboru kultury. A opět se rozdrnčely telefony mezi ideologickým oddělením OV KSČ, OO-Veřejné bezpečnosti, odborem kultury ONV a Okresním kulturním střediskem. Nastalo období napjatého očekávání.
 
Šlus!
Konečně dusnou letní atmosféru rozčísl „vysvobozující blesk“.  Dne 27. srpna 1982 odeslal vedoucí odboru kultury Josef Lippert kapelníkovi Brutusu Stanislavu Karlíkovi doporučený dopis následujícího znění: „Věc: Rozhodnutí odboru kultury ONV. Po posouzení Vaší činnosti v okrese Rakovník, zvláště s ohledem na společensko-politické potřeby při kulturním působení na mladou generaci z a s t a v u j e m e činnost Vašemu souboru. V době šetření Vám byla dána možnost přehodnocení vlastního repertoáru, zvláště textů, které jste až dosud nevyužili, a proto bylo takto rozhodnuto. Na vědomí: s. Skoupá, místopředsedkyně ONV, OV KSČ – ideologické oddělení, OO VB s. Sládek, OKS Rakovník, MV ČSŽ Pavlíkov, OV ČSŽ Rakovník.“ Punktum, žádná diskuse, šlus!
Překvapená skupina, která čekala na vyjádření odborníků (nevěděla, že se normalizátorům nehodí „do krámu“), aby se mohla případně obhájit, odpověděla odboru kultury ONV v Rakovníku dopisem Saši Plesky ze 13. září 1982.
„S překvapením a rozčarováním jsme přijali Vaše rozhodnutí ze dne 27. 8. 82 o zastavení činnosti souboru Brutus, jenž se za dlouhá léta působení stal významným činitelem kulturního dění na okrese. Jako důvod Vašeho rozhodnutí uvádíte, že jsme během Vašeho šetření nevyužili možnosti přehodnotit vlastní repertoár a texty. Připomínáme Vám, že teprve toto Vaše šetření mělo (s pomocí odborných posudků) ukázat, do jaké míry jsou údajné stížnosti na naše texty oprávněné. Písemně jste označili jakékoli urgence z naší strany do doby konečného vyřešení za bezpředmětné. Hodnocení textů, která máme až dosud k dispozici, vyznívají kladně (viz poznámka) a nemohou nám tudíž sloužit jako východisko pro korekce nebo dokonce přestavbu repertoáru. Žádáme Vás proto o poskytnutí kopií odborných posudků, abychom je mohli použít jako nezbytné kritérium. Domníváme se, že byť by i po několikaletém veřejném provozování vyšlo najevo, že stížnosti proti některým textům nebo jejich částem jsou ze současných hledisek odůvodněné, je zastavení činnosti souboru zbytečně tvrdým trestem za případné omyly nebo chyby, které zákonitě provázejí každou tvůrčí činnost.
Navíc dotyčné vlastní skladby představují menšinu našeho repertoáru (asi třetinu), přičemž zbytek je vyplněn převzatými skladbami, jaké hraje každá jiná kapela příslušného zaměření. Poznámka: Vlastní skladby s vlastními texty hraje soubor již od r. 1974, a to s úspěchem u publika, pro něž jsou určeny. V posudku z SKKS, který nechal Váš odbor vyhotovit v r. 1979 výslovně stojí, že texty nejsou ideově závadné. Při kvalifikačních přehrávkách na podzim 1981 byl soubor s vlastními skladbami (seznam je na odboru kultury) ohodnocen jako jeden z nejlepších na okrese. Posudek dr. Lubomíra Dorůžky, předního jazzového kritika a autora četných publikací, je rovněž pozitivní.“ (konec citace)
Zároveň s tímto dopisem odeslal Saša Pleska odboru kultury ONV ještě jeden dopis. „V květnu t. r. jsme Vám předložili k posouzení naše texty z let 1974-1982. Na tyto texty, jak jsme se dozvěděli, jste nechali vypracovat odborné posudky, na jejichž základě jste nám nakonec zastavili činnost. S obsahem posudků jste nás na naši ústní žádost odmítli seznámit s odůvodněním, že posudky jsou nejednoznačné. Takové odůvodnění vzhledem k důležitosti zmíněných materiálů je nepřijatelné, a proto Vás znovu žádáme o vydání kopií.“ (konec citace)
Myslím, že když Saša tyhle dva dopisy psal, bylo mu už jasné, že důvodem zákazu skupiny Brutus není ani tak obsah písňových textů, jako její samotná existence vůbec. Životní styl, obrovský vliv na mládež, poukazování na totalitní praktiky vládnoucí společenské třídy, naopak přibližování demokratických zásad a osobní svobody v zemích na západ od naší hranice, skryté i otevřené výzvy k bojkotování „stranou a vládou“ povolených společenských norem, ponoukání k občanské neposlušnosti (třeba i formou alkoholismu a negace všeho) atd. – to byly hlavní důvody, proč byla skupina Brutus nežádoucí a proč musela z veřejného života nadobro zmizet.
Přesto však Saša přistoupil na hru soudruhů a soudružek z odboru kultury ONV (samozřejmě patřičně instruovaných ideologickým oddělením OV KSČ) a pokusil se výše citovanými dopisy a logikou svých tvrzení zákazu činnosti zabránit. Leč marně. O několik dní později – 22.  září 1982 – obdržel z odboru kultury odpověď. „Na základě Vaší žádosti o poskytnutí kopií odborných posudků na texty skupiny Brutus Vám sdělujeme, že uvedené posudky byly vyžádány jen pro potřeby odboru kultury ONV a z toho důvodu, jak již bylo sděleno vedoucímu skupiny Brutus, nebudou nadále rozšiřovány. Vaše stanovisko k rozhodnutí o zastavení činnosti skupiny Brutus bylo zařazeno do spisů týkajících se zrušení činnosti uvedené skupiny. Vedoucí odboru kultury ONV Josef Lippert.“ (konec citace)
A bylo vymalováno. Tímto dopisem dal odbor kultury ONV v Rakovníku jasně najevo, že o další existenci skupiny Brutus už nehodlá s nikým diskutovat a považuje celou záležitost za uzavřenou.
 
Neposlušné Mikrofórum
Skupině Brutus a jejím fanouškům nastaly těžké časy. Bylo jasné, že pokud chce skupina dál hrát, musí tentokrát změnit nejen svůj název, ale i teritorium působení. Nebyly by to však české hlavičky, aby něco nevymyslely. V obcházení nesmyslných (někdy ale i smyslných) zákazů jsme totiž mistři světa. Než se budeme prokousávat historií skupiny dál, chtěl bych se ještě zmínit o jedné události, která se přihodila v říjnu roku 1982.
Dne 16. října 1982 odvysílal Československý rozhlas v pořadu Mikrofórum několik písní skupiny Brutus, což vzbudilo u rakovnických papalášů doslova šok. Tehdejší redaktor Mikrofóra Ivan Rössler na tuto událost vzpomíná ještě po letech: „Točili jsme, tuším, na Kladně v Klubku 55 jakési „polotrvalky“ a kluci ze skupiny Brutus mi donesli nějaké svoje písně, které jsme v pořadu odvysílali. Druhý den mi volal nějaký tajemník a křičel na mě, jak to, že v rádiu hrajeme kapelu, která byla v Rakovníku zakázaná. Zeptal jsem se zdvořile, odkdy Rakovník řídí Československý rozhlas a písničky jsme zahráli znovu. Onen tajemník pak psal stížnosti na všechny strany.“
Jedna ze stížností byla adresovaná odboru kultury KNV Středočeského kraje, k rukám dr. Josefa Misíka. Stálo v ní: „Vážený soudruhu vedoucí odboru, oznamujeme Vám, že dne 16. 10. 1982 vysílalo Mikrofórum Čsl. rozhlasu hudební pořad, ve kterém uvedlo rovněž skladby souboru Brutus, který má v současné době na okrese Rakovník zakázanou činnost, což je Vám známo. Velmi se podivujeme nad tím, jak mohlo Mikrofórum provést nahrávku této skupiny. Odbor kultury ONV v Rakovníku po zjištění skutečnosti navázal spojení s redaktorem Čsl. rozhlasu s. Ivanem Reslerem (správně má být Rösslerem – pozn. T. B.), který provedl natočení pořadu a na dotaz, zda je mu známo, že skupina Brutus má zastavenou činnost odpověděl, že ho tato skutečnost nezajímá, a že zajišťuje pouze hudební stránku.
Domníváme se, že tento postup není správný, neboť tímto způsobem je popularizována skupina Brutus, jejíž činnost byla projednávána na úrovni kraje i okresu a došlo se k závěru, že vystupování této skupiny je v současné době nežádoucí. Tuto zprávu Vám podáváme pro Vaši informaci, eventuelně po Vaší úvaze k dalšímu projednání vzniklé situace. S pozdravem Josef Lippert, vedoucí odboru.“
Na vědomí dostali dopis také místopředsedkyně ONV v Rakovníku s. Skoupá a ideologická tajemnice OV KSČ v Rakovníku s. Stružková. To, aby obě soudružky věděly, že odbor kultury v Rakovníku je neustále bdělý a nic mu neunikne. Josef Lippert se rozhodl, že to „zavaří“ i drzounovi Rösslerovi, který si dovolil neuposlechnout hlasu všemocných rakovnických, a tak 26. října 1982 následoval dopis k rukám samotného ředitele Československého rozhlasu: „Vážený soudruhu řediteli, dne 16. 10. 1982 vysílalo Mikrofórum Čsl. rozhlasu hudební pořad, ve kterém uvedlo rovněž skladby souboru Brutus, který má v současné době na okrese Rakovník zakázanou činnost. Odbor kultury ONV v Rakovníku po zjištění skutečnosti navázal spojení s redaktorem Čsl. rozhlasu s. Ivanem Reslerem (opět chyba – pozn. T. B.), který provedl natočení pořadu a na dotaz, zda je mu známo, že skupina Brutus má zastavenou činnost, odpověděl, že ho tato skutečnost nezajímá a že zajišťuje pouze hudební stránku. Domníváme se, že tento postup není správný, neboť tímto způsobem je popularizována skupina Brutus, jejíž činnost byla projednána na úrovni kraje i okresu a došlo se k závěru, že vystupování této skupiny je v současné době nežádoucí.“ Jak vidíte, soudruh vedoucí odboru kultury si nedal ani tu práci, aby dopis naformuloval jinak než v předchozím případě. Ředitel Československého rozhlasu měl asi v té době jiné starosti nebo nepovažoval causu „Brutus“ za tak světobornou jako rakovničtí mocipáni a udavačský dopis smetl prostě ze stolu. K tomu Ivan Rössler: „Pokud si vzpomínám, dosáhli jsme tenkrát společně se skupinou Brutus malého vítězství.“
Klukům z kapely však tento případ ukázal, že zmizet z očí rakovnickým normalizátorům nebude tentokrát tak snadné. Uvědomili si, že název Brutus je bude asi ještě hodně dlouho dráždit jako červený šátek krocana. Proto zamířili na okres Praha-východ a pod novým názvem Kyklop zde působili až do roku 1989.
 
Personální obsazení kapely
V letech 1980 až 1982 skupinu Brutus tvořili:
Saša Pleska (klávesy, zpěv), Milan Štelcl (zpěv), Jan „Čenda“ Monhart (zpěv), Stanislav „Jimmy“ Karlík (kytara), Milan Křížanovský (baskytara, zpěv), František Matějovský (flétna, saxofon, zpěv), Milan Lukeš (bicí) / od září 1980 Vladimír Hasal (bicí, zpěv), Pavel Koutecký (zvukař, technik), Miloš Vlk (člen technické sekce), Jarko Zajíček (člen technické sekce), Jiří Stehlík (řidič).
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, Milena Pavlíčková: Bigbeatové skupiny působící od 60. let do roku 1989 na Rakovnicku, diplomová práce, Univerzita J. A. Komenského, dokumenty Odboru kultury ONV Rakovník, korespondence skupiny Brutus s Odborem kultury ONV Rakovník, výpovědi Vladimíra Hasala, Stanislava Karlíka a Saši Plesky)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2021. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah