Z historie bigbítu na Rakovnicku 52 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

menu
Přejít na obsah
Láďa Černý – „obojživelník“ s baskytarou
  
Láďa Černý patří k nejvytíženějším rakovnickým muzikantům. Během svého hudebního života prošel celou řadou kapel. Jejich výčet je úctyhodný – Břídilové, Lucifer, Kufr, Profous, Nový rock, Lazareth, Agnes, Heartbeat, Storak, Dlouhej kouř, Rakovnickej potok, Okolokomína, Mentol, ale třeba také Melodie a Rakonka … a to jsem možná ještě na nějakou zapomněl. Láďa je typický hudební „obojživelník“ – rock, folk, country, pop, dechovka. Všude se uplatnil a všude byl výrazným hráčem. „Jsem takový hudební prostitut. Když se mi to líbí, je mi jedno, co hraji,“ tvrdí Láďa. Na pódiu poutá nejen skvělou hrou, ale i svým „hard-rockovým“ vzezřením…

Rodák ze Zátiší
Ladislav Černý se narodil 2. ledna 1958 na Zátiší. Poté, co absolvoval 1. Základní školu v Rakovníku, tzv. chlapeckou“, vyučil se v Rakovnických keramických závodech elektrikářem. V Šamotce pracoval až do roku 1993, kdy odešel prodávat na Husovo náměstí do elektra k Jindrovi Sinkulemu, dlouholetému kolegovi z kapely Nový rock. V současné době je pracovníkem Povodí Vltavy. „Mám na starosti Rakovnický potok od Jesenice až po ústí do řeky Berounky a také všechny jeho přítoky, které patří Povodí Vltavy. Chodím pěšky okolo toků a kontroluji technický stav břehů. Závady, které zjistím, se pak odstraňují. Všímám si i čistoty vody,“ popisuje Láďa Černý stručně náplň své současné práce.

Basa na dvoukoláku
Vraťme se k Láďově muzikantské kariéře. „Hudební vzdělání nemám vůbec žádné, jsem úplný samouk. Když jsem chodil asi do osmičky, slyšel jsem hrát na kytaru Míru Urbánka a to mě dostalo. Koupil jsem si španělku za 230 korun a byl se zeptat v hudebce, jestli bych se tam mohl učit hrát na kytaru. Pěkně se mnou vyběhli. Tak jsem šel za panem Langhammerem, který učil v osvěťáku. Chtěl, abych začal úplně od píky s prstovou technikou vybrnkávání, ale to jsem už uměl. Po dvou hodinách jsem to vzdal a dál hrál podle značek a ucha,“ přibližuje Láďa Černý své hudební začátky.
Když mu bylo šestnáct, založili s kamarády na Zátiší country skupinu, která si říkala Břídilové. Repertoár tvořily většinou písničky od Greenhornů, Rangers a Fešáků. Hráli po různých estrádách, třeba pro Rakonu. „Nikdo nechtěl hrát na basu, tak jsem se toho ujal. Od manželky bývalého kapelníka Chmelařinky jsem koupil kontrabas a podle učebnice jsem se učil na tento nástroj hrát. Něco mi poradili kamarádi z rakovnických kapel Trapeři a Poutníci. Udělal jsem si dvoukoláček ze starého kočárku a na tom jsem tu basu vozil,“ směje se Láďa. Po dvou letech se Břídilové rozpadli a Láďa změnil žánr. Stal se bigbíťákem.

Likvidační Lucifer
Někdy v roce 1976 přišli za Láďou kluci z kapely Aspirant. Měli problém. Jejich baskytarista Milan Křížanovský odešel na vojnu a oni za něj hledali náhradu. Jirka „Mrazík“ Jirásek se Ládi zeptal, jestli by se nenaučil hrát na baskytaru, když už hraje na kontrabas. „Já jsem ale baskytaru neměl. Tak napsali Milanovi a ten mi půjčil svou Jolanu i s bednou. Zkoušeli jsme v Okresním stavebním podniku a pěkně jsme přitvrdili. Od Jirky Schelingera jsme postupně přešli na Deep Purple, Black Sabbath a hlavně maďarskou Omegu. Když jsme zlanařili kytaristu Míru Kejlu, dostala kapela konečnou podobu. Tak vznikl Lucifer. Udělali jsme přehrávky a vydrželo nám to až do roku 1978. Pak si na nás vzpomněli vojenští páni a já a Míra Kejla jsme šupajdili na dva roky sloužit vlasti. Nic nebylo platné, že jsme makali v Šamotce, odkud kluci chodili většinou jen na pět měsíců. Možná si soudruzi řekli, že vojna ty problémové vlasáče předělá,“ pokračuje ve vyprávění Láďa Černý. „Je pravda, že jsme byli taková likvidační kapela. Hráli jsme v Lužné na nádraží v Lebedě a od té doby tam byly Čaje zakázané. Stejné to bylo i v Řevničově. Když jsme hráli v Kamenných Žehrovicích, tak přišli policajti a do půl hodiny jsme museli vyklidit sál. Kvůli textům jsme byli několikrát na OV KSČ.“
Vojna s Plíhalem
Láďa narukoval do Popradu do poddůstojnické školy spojovacích specialistů. Tam se potkal s Karlem Plíhalem, slovo dalo slovo a útvarová kapela byla na světě. „Hráli jsme Karlovy písničky, které hrával se skupinou Plíharmonie. Já jsem střídal kytaru a kontrabas. Jezdili jsme po soutěžích ASUT (Armádní soutěž umělecké tvořivosti – pozn. T. B.) a byla to pohoda. Když mě přeložili do Tábora, tak tam zase sloužil vynikající klavírista Martin Janovský, který měl před vojnou skvělou jazzovou kapelu. Měl ale nějaké průšvihy, tak ho nevzali na konzervatoř a musel na vojnu. Hned po vojně utekl do Kanady. S ním jsem v Táboře hrával na baskytaru, kterou jsem si tam nechal poslat. Byla to bílá Jolana Vikomt Bass, zdařilá kopie Telecastera. Ještě v časech Lucifera mi ji koupil děda.“
Když se Láďa vrátil do civilu, chtěli znovu obnovit Lucifera, ale už jim to rakovničtí „ideologové“ nedovolili. A tak vystřídal u baskytary Jardu Hokra ve skupině Eminence, kterou záhy přejmenovali na Kufr.
 
Rakovničtí Marsyas
Vedle bigbítového Kufru hrál Láďa Černý v té době také ve skupině Profous, jedné z nejlepších, která kdy na Rakovnicku působila. „Profous jsme založili s Mírou Urbánkem a Milanem Polákem v roce 1981. Zvukaře nám dělal Vláďa Krejza. Byl to takový folk-rock.
Tehdy se nám hrozně líbili Marsyas, a tak jsme hráli něco v tom duchu. Všechny písničky napsal Míra Urbánek. Já jsem nebyl nikdy tvůrčí typ, jsem spíš takový muzikantský dělník. S Profousem jsme hráli i při výstupu na Rysy (tehdy masová národní turistická akce – pozn. T. B.) společně s profesionálními slovenskými kapelami Elán a Lojzo. Natočili jsme tam videoklip pro pořad Televizní klub mladých. Třikrát jsme byli na Portě a v červnu 1988 jsme postoupili až na tu celostátní do Plzně. Naše písnička Dívka z dvacátých let byla zařazena na LP Porta 88. Profous hráli až do roku 1989, ale to už jsem tam rok nebyl. Koupil jsem domek na Průhoně a přišly jiné starosti.“
  
Za Rockfest do Studia A
V té době už Láďa hrál v tehdy nesmírně populární skupině Nový rock. Ta vznikla v roce 1983 a ve druhé polovině 80. let její kariéra kulminovala. „Vrcholem byla účast v národním kole Rockfestu v roce 1987, kdy jsme v Paláci kultury v Praze odehráli šest našich písní. Na desce z tohoto festivalu jsme sice nebyli, ale zato jsme se objevili v Televizních novinách na prvním programu Československé televize. Naše vystoupení okomentovali jako ukázku, jak se baví dnešní mládež,“ směje se Láďa.
Za účast na Rockfestu dostala kapela odměnu – směla si natočit tři písničky v rozhlase. „Nahrávali jsme ve Studiu A v Praze a hudební režii nám dělal Zdeněk Sarka Dvořák, skvělý kytarista od Karla Vlacha. Taky jsme si pořídili demáček pěti písniček u Martina Kratochvíla ve Studiu Budíkov. Na ten jsme ale neměli peníze, a tak jsme si ho museli odpracovat. Natírali jsme Martinovi plot,“ dodává.
Nový rock „semlela“ porevoluční éra. Frontman Jindra Sinkule se vrhl na podnikání a na muziku nebyl čas. Láďa Černý prošel několika novými kapelami, které ovšem neměly dlouhou životnost – Lazareth (1990-91), Agnes (1993), Heartbeat (1994) a Storak (1995). V prvních dvou se krátce mihli i Jindra Sinkule a Míra Kejla. V roce 1996 obnovili Nový rock v téměř původní sestavě a s menšími či většími pauzami hrají dodnes.
  
Láďa a dva Ondrové
Ještě dvě kapely, v nichž Láďa Černý zanechal výraznou stopu, stojí za zmínku. Obě vznikly shodou okolností v roce 2008.
První je Rakovnickej potok. „U jeho zrodu stáli Jindra Matuška a Libor Štěpánek. Měl to být bluegrass, ale vylezl z toho old time. Muzika, kterou na Rakovnicku dosud nikdo nehrál. Rakovnickej potok, byť s několika personálními změnami, hraje dodnes a má na svém kontě čtyři dlouhohrající desky,“ přibližuje Láďa první z kapel.
Druhá byl Dlouhej kouř. Ten založili dva Ondrové – kytarista Lukeš a Láďův syn – bubeník. „Nemohli najít baskytaristu, a tak oslovili mě. Slíbil jsem, že jim kapelu pomůžu rozjet a oni si seženou někoho mladšího. Nakonec jsem tam zůstal sedm let, protože si nikoho nenašli. Náš Ondra pak začal hrát s Bárou Zemanovou, Ondra Lukeš dostal nabídku od karlovarské Cody, tak se nám to rozsypalo.“
Image hard-rockera
Nedávno se redaktor rakovnického týdeníku Raport Ládi zeptal, jestli nosil dlouhé vlasy už od mládí. A co na to Láďa? „Dlouhé vlasy jsem měl někdy od čtvrté třídy. Nejdřív jen přes uši jako Beatles a později dlouhé jako Sweeti nebo maďarská Omega, jejichž plakáty jsem měl v pokoji. Moje první džíny byly štrausky a kupodivu jsem je nekoupil v Tuzexu, ale v Rakovníku v průjezdu v Jednotě. Byly manšestrové s potiskem a k tomu jsem nosil světle hnědou džísku. Na krku jsem na kůži nosil protiatomový znak – symbol hippies. Vypiloval jsem si ho z antikora na učňáku při praxi v Autobrzdách, stejně jako prsten.
O hnutí hippies a festivalu ve Woodstocku jsem věděl od starších kamarádů. Dokonce se o něm dostal do Rakovníka film. Byl bez zvuku, ale viděli jsme, že tam vystupoval Hendrix, Joplinka a Joan Baez a jak se oblékali.“
Povídání s Láďou Černým o muzice by bylo na dlouhé hodiny. Za ta léta toho zažil opravdu hodně. Překvapil mě informací, že hrával i v klasickém tanečňáku, konkrétně v Melodii, když byl jejím kapelníkem Zdeněk Černý. Byl i členem Rakonky. Momentálně hraje ve čtyřech kapelách. Kromě Rakovnickýho potoka a Nového rocku ještě se stochovským Mentolem a příležitostným folkovým sdružením Okolokomína.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, Tomáš Bednařík: „Válčil“ s Plíhalem a natíral plot Kratochvílovi. In: Raport 23. 2. 2018, výpověď Ladislava Černého)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2021. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah