Z historie bigbítu na Rakovnicku 8 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Hlavní nabídka
Band
Přejít na obsah
Mandragora – Cesta na výsluní

Poté, co začali Zdeněk Havelka s Milanem Tyburcem ukrajovat první z následujících 730 khaki dní a Jindra Průcha zmizel kdesi na Slovensku, začal se Václav Matějka rozhlížet po Rakovníku, kým by torzo Mandragory doplnil. Snad tomu osud chtěl, že sáhl po třech ex-členech nedávno rozpadlých Grincových Smolařů – Ivanu Mikšovicovi, Liboru Launovi a Vladimíru Lankašovi. Dále přišli zpěváci Jiří Röll a Zdeněk Steidl, kteří měli už zkušenosti z účinkování v místních tanečních orchestrech, a začínající, sotva šestnáctiletý, baskytarista Vlastimil Beneš. Jako spiritus agens stále kroužil kolem skupiny i Michal Pleska, byť jejím oficiálním členem ještě nebyl. Mandragora číslo 2 byla na světě. Psal se listopad 1967.

Na Vysoké bráně s panem Ulmem
Sestava druhé Mandragory se hned po prvních zkouškách vykrystalizovala do podoby: Zdeněk Steidl, Jiří Röll, Libor Laun (zpěv), Ivan Mikšovic (sólová kytara), Vlastimil Beneš (basová kytara), Vladimír Lankaš (doprovodná kytara), Miloslav Černý (foukací harmonika) a Václav Matějka (bicí nástroje). Už toto obsazení se třemi sólisty, z nichž dva byli představiteli tzv. velkých hlasů, dávalo tušit, že původní orientace na rhythm and blues vezme za své. Bylo třeba postavit nový repertoár. Proto se skupina zavřela za zdmi Vysoké brány a jala se intenzivně zkoušet. Ostře nasazené tempo brzy nevydržel Vladimír Lankaš a někdy na začátku února 1968 odešel. Doprovodné kytary se ujal Miloslav Černý. Na tomto místě učiňme malou odbočku a povězme si pár slov o rázovité figurce, která je s počátky Mandragory nedílně spjata. Byl to pan Ulm.
K jižní straně Vysoké brány je nalepený malý domek, k němuž přiléhá dvorek, na který není odnikud z ulice vidět. To bylo v šedesátých letech království pana Ulma. Pan Ulm byl, jak se říká, světskej a živil se obchodováním se psy a výrobou psího sádla. Kluci z Mandragory na něho vzpomínají s trochou nostalgie.
„Kromě výroby psího sádla se pan Ulm věnoval hlavně kouření našich startek,“ říká Vašek Matějka. „Protože mám rád dobré sousedské vztahy, hned jak jsme se nastěhovali do zkušebny ve Vysoké bráně, šel jsem pana Ulma informovat o našich úmyslech. Byl jsem vlídně přijat a pozván do kuchyně, kde mi pan Ulm představil svůj klenot – tři tahací harmoniky. Ležely na kredenci. Ulm říkal, že je taky muzikant a že je moc rád, když uslyší kolegáčky. Upozorňoval jsem ho, že nehrajeme na chromatiky, ale na elektrofonické kytary. Byl jsem ujištěn, že mu to je jasný a po slovech – Kluci jen hrajte, to neztlumíte, to je elektrika – jsem spokojeně odešel. Sotva jsme však uhodili do nástrojů, začaly na plechovou okenici zkušebny dopadat koňský šrouby a kameny, který na nás zezdola střílel pan Ulm prakem. Při tom řval, že děti nemohou spát, i když byly třeba teprve čtyři odpoledne. Nakonec se naštěstí vše urovnalo, i když nás to stálo nějaké ty startky navíc. Kdykoliv jsme šli na zkoušku, stál pan Ulm ve vratech se slovy: – Kamarádíčku, půjč mi jednu startku.“
Na zážitky s panem Ulmem vzpomíná i Vlastík Beneš. „Při jedné cestě na zkoušku jsme zahlédli, jak do dvorka zajíždí auto s velkým vlčákem. Vyběhli jsme na horní ochoz brány a čekali, co se bude dít. Pan Ulm podal psovi kastról se žrádlem, pohladil ho po hlavě a zvedl sekeru… za chvíli se už kouřilo z komína.
Jindy zase vyšel pan Ulm z vrat a požádal nás o pomoc. Na dvorku ležel na zemi čerstvě zabitý ohromný bernardýn, kterého Ulm nemohl sám zvednout a zavěsit na hák na vratech. Pomohli jsme mu a za odměnu jsme příští den dostali kastrůlek výborného masa.“
I přes občasné epizody s panem Ulmem pokračovala práce na novém repertoáru zdárně.
Nehrající kapelník
„Protože jsme chtěli absolvovat už jen samostatná vystoupení, museli jsme podstoupit tak zvané přehrávky,“ nastiňuje Václav Matějka další úskalí, které musela každá tehdejší kapela zdolat. „Přehrávky (oficiálně kvalifikační zkoušky) se dělaly v Domě osvěty před komisí, která odsouhlasila způsobilost skupiny k veřejné produkci a určila, za kolik procent odměny může hrát. Protože se nikdo z nás necítil silný v kramflecích (hlavně co se hudební teorie týče), přizvali jsme si Michala Plesku a uvedli ho jako kapelníka. Předseda poroty – dechovkář Oliver Hotový – se nás snažil přesvědčit, že nemáme správně naladěný nástroje. Michal Pleska s prvotřídním hudebním sluchem se ale nenechal zviklat a požádal pana Olivera, aby teda tu kytaru naladil sám. A bylo po ptákách. Pan předseda totiž uměl naladit jen čtyři struny, a tak se stáh' a dal nám už pokoj.“ Michal Pleska k tomu dodává: „Ti blbečkové, co mě zkoušeli, se divili, jak je to možný, že skupina hraje tak špatně, když já jsem takový zdatný muzikant. Ohodnotili nás 30%, což bylo vůbec nejméně, kolik jsme mohli dostat. Nám to ale nevadilo. Hlavně, že Mandragora kvalifikačními zkouškami prošla. Coby kapelník jsem dohlížel na to, aby všechno bylo řádně nahlas a nabádal jsem kluky, aby dělali patřičnou show.“ Útok na špici rakovnické bigbítové scény mohl začít.

Dlouho očekávaná premiéra
Premiérové vystoupení druhé sestavy Mandragory vešlo už také do legend. Jeho aktéři Václav Matějka a Ivan Mikšovic se ho pokusili zrekonstruovat. „Moc jsem toužil po vlastních bicích.  Po babičce jsem dostal nějaké peníze a zbytek došetřil. Začal jsem jezdit do domu hudebnin na Jungmannově náměstí v Praze a čekal, až dostanou velkou soupravu. Dočkal jsem se – měla krásnou modrou perleť. Protože jsem neměl při sobě celý obnos (5046 Kčs), požádal jsem prodavače, aby mi soupravu rezervovali, což učinili tak, že na velký buben přivěsili cedulku s nápisem:  Prodáno – pan Matějka – Rakovník. Co čert nechtěl, náhodou navštívil dům hudebnin jeden z muzikantů tanečního orchestru Merkur, a tak není divu, že už druhý den se po Rakovníku rozneslo, že Mandragora bude mít nové bicí. Dodnes si pamatuju, že jsem je koupil 21. března 1968. V obchodě jsem nechal činely, jelikož působily jako rýhovaný pozlacený plech. Tehdy jsem pracoval v nástrojárně TOSu, a protože držáky kotlů byly děsně fórový, vyrobil jsem z AK 5 nové masivní a vyztužil velký buben. Šlapka se mi také nezdála, tak jsem ji celou předělal. Na přední blánu velkého bubnu mi přítel Jirka Polák namaloval můj ksicht v klobouku s nápisem Mandragora. V TOSu jsem ještě z hliníkových trubek na transparenty do 1. máje vyrobil tři stojany na mikrofony. U Vlastíka Beneše se mezitím vyráběla basová bedna. Fanouškové už byli značně netrpěliví. Po městě na nás pokřikovali, kdy už konečně vystoupíme. Protože byly v Dělňáku neděle pořád zamluvený pro taneční orchestry, podařilo se nám přes Klub mládeže prosadit další hrací termín – středu. Akce nesla honosný název Hrátky pro mládež. Čekalo nás čtyřhodinové vystoupení a my se chtěli náležitě předvést. Proto taková časová prodleva před první produkcí. Bylo domluveno, že pro středeční Hrátky bude otevřena jen spodní část Dělnického domu. Pódium jsme připravovali už od 14 hodin. Pečlivě jsem postavil super nové bicí, zapojili jsme veškerou aparaturu, z níž vynikaly zapůjčené Regenty na zpěv. Provedli jsme poslední zkoušku a šli se domů převléknout. Do Dělňáku jsem se vrátil těsně před šestou a paličky si nesl ve futrálu na housle. Chtěl jsem vypadat jako děsnej profík. O naše první vystoupení byl tak velkej zájem, že spodek Dělňáku zdaleka nestačil a pořadatelé museli uvolnit i horní část. Bylo úplně narváno. Přišla i řada muzikantů z konkurenčních bigbítů i tanečních orchestrů. Večer dopadl skvěle,“ popisuje Václav Matějka.
„Repertoár byl z poloviny český od známých skupin jako Olympic (Želva, Dej mi víc své lásky) a Flamengo (Náhrobní kámen, Povídej, Paní v černém, Poprava blond holky),“ doplňuje Vaška Matějku kytarista Ivan Mikšovic. „Zbytek tvořily zahraniční skladby od  Beatles (Michelle, Yesterday, Back In The USSR ad.), Shadows (Midnight, Apache), Animals (House Of Rising Sun, San Franciscan Night), Doors (Light My Fire), Lovin' Spoonful (Summer In The  City), Toma Jonese (Green Green Grass Of Home), Scotta Mc Kenzieho (San Francisco), Jimiho Hendrixe (Hey Joe), Rolling Stones (It's All Over Now), Cream (White Room) a dalších. Měli jsme dokonce i jednu vlastní skladbu, kterou zpíval Zdeněk Steidl. Byl to ploužák a začínal slovy – Nebreč holka, nenaříkej… (později jsme tuhle píseň hráli před rakovnickou radnicí Zdeňkovi na jeho svatbě. Když vyšel s novomanželkou ven, dostal do ruky mikrofon a zpíval ji na celé náměstí). Ohromný úspěch našeho tehdejšího vystoupení v Dělňáku si lze vysvětlit snad tím, že bylo první po delší odmlce bigbítových skupin v Rakovníku a příznivci dobré hudby a tance už byli trochu přesyceni orchestry typu Melodie a Merkur. V paměti mně utkvělo především to, že jsme na aparatuře povypůjčované od všech hudebních těles hráli v sále praskajícím ve švech a několikrát jsme museli přidávat olympický superhit Želvu, který přivedl do varu nejen mladé, ale i přítomné postarší posluchače.“
Ve stínu okupace
Během jara a léta roku 1968 absolvovala Mandragora ještě řadu dalších úspěšných vystoupení. Václav Matějka si vzpomíná obzvlášť na jedno, které se konalo v Domě osvěty. „Chtěl jsem hrát na vyvýšených praktikáblech, a tak jsem dal k sobě čtyři rozvrzané stoly (jiné nebyly k dispozici) a přes ně položil dřevěnou desku. Celé tohle monstrum jsem zamaskoval ubrusem. Těsně před začátkem hry jsem na to chtěl vylézt, ale blbě jsem šlápl na roh desky a všechno převrhnul. Bicí souprava se s rachotem zřítila a zavalila celé pódium. Naštěstí moje nástroje díky úpravám utrpěly jen drobné šrámy. Největší strach o bicí soupravu jsem měl ale po okupaci v srpnu 1968, když jsem si ji šel odstěhovat z Vysoké brány domů. U brány stáli tři ruští vojáci. Naštěstí to byli jen regulovčíci a měli na starosti jiné věci než mě. Ale sevřenou řiť jsem stejně měl.“
Také Míla Černý vzpomíná na dvě epizody, které zažil s příslušníky sovětských jednotek. „Krátce po okupaci jsme zkoušeli v Rudém koutku ZV ROH Okresního stavebního podniku ve Šmídově mlýně. V nedalekém Domě osvěty měli Rusové komitět (velitelství). Jednou jsem šel na zkoušku a nesl kytaru zabalenou v pouzdře. Když jsem kráčel kolem Osvěťáku, vyběhli sovětští vojáci, namířili na mě samopaly a já musel ukázat, co to nesu. Asi si mysleli, že mám v pouzdře schovanou nějakou zbraň. Teď už na to vzpomínám s úsměvem, ale tenkrát ve mně byla malá dušička. O několik týdnů později jsme hráli v Dělňáku na pravidelných středečních čajích. Vystoupení bylo asi v polovině, když se otevřely dveře a do sálu vstoupil sovětský oficír. Asi měl rozkaz kontrolovat místa, kde se scházela ve větším množství mládež. Jakmile se důstojník objevil na place, začali lidi pískat. My jsme začali hrát tehdy populární skladbu Beatles Back In The USSR. Lidi začali řvát nadšením a píseň provázel mohutný potlesk. Oficír z toho byl pěkně vykulenej, protože vůbec nevěděl, co se děje. Ostatní to pochopili dobře a naše gesto ocenili bouřlivými ovacemi.“

Rozpad druhé sestavy
Ani po srpnu 1968 tedy aktivita skupiny neustávala. Začaly se v ní však prohlubovat názorové rozdíly na charakter repertoáru. Ty na podzim téhož roku přerostly v otevřené neshody především mezi bubeníkem Václavem Matějkou, který prosazoval návrat k rhythm and bluesovému stylu, a zpěvákem Jiřím Röllem, zastáncem umírněnějšího středního rockového proudu. „Jirka Röll byl samej Tom Jones, Engelbert Humperdinck a já nevím, jak se všichni tihle zpěváci velkých hlasů ještě jmenovali,“ hodnotí tehdejší situaci Vašek Matějka. „Pro mě byly jejich písničky příšerný cajdáky. Nechtěl jsem, aby našimi rozpory trpěla celá kapela, a tak jsem raději odešel. Na moje místo usedl dosavadní zpěvák Libor Laun.“
Tímto krokem odstartoval Václav Matějka nevědomky řetězovou reakci, která během dvou měsíců zcela změnila tvář Mandragory. Nedlouho po něm odešel ze skupiny i Jiří Röll, který šel zpívat „střední proud“ do orchestru Luxor. Michal Pleska k tomu dodává: „Vencu Matějku a Jirku Rölla jsem jako kapelník musel v podstatě vyhodit, protože se mezi sebou neustále hádali a rozkládali ve skupině morálku.“ V prosinci 1968 opustil řady Mandragory i sólový kytarista Ivan Mikšovic. „Hraní jsem musel zanechat na nátlak rodičů. Obávali se, že kvůli muzice neudělám blížící se maturitu.“ Uvolněná místa zaujali zpěvák Milan Horník a kytarista Michal Pleska, který se tak konečně stal hrajícím kapelníkem.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, výpovědi Václava Matějky, Michala Plesky, Vlastimila Beneše, Miloslava Černého a Ivana Mikšovice)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2020. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah