Mandragora – průkopníci rhythm and blues
Kmenovou sestavu první Mandragory tvořili Zdeněk Havelka (sólová kytara), Milan Tyburec (basová kytara, zpěv), Jindřich Průcha (doprovodná kytara) a Václav Matějka (bicí nástroje). Jako hosté si s nimi občas zahráli a zazpívali i Miloš Hejduk (saxofon), Michal Pleska (kytara) a Jaroslav Hejda (zpěv). Jací to vlastně byli kluci? Bylo jim něco okolo devatenácti a svět (alespoň ten v rámci rakovnického regionu) jim ležel u nohou. Milan Tyburec s odstupem tří desítek let konstatoval: „Myslím, že jsme byli skvělá parta, průkopníci bigbítu v dimenzích okresu – každopádně průkopníci Rolling Stones, Animals a dalších ,neBeatles‘. Zažili jsme hodně legrace, ale i osobní zodpovědnosti a taky trochu slávy a hrdosti, jak nám to přes tu elektriku šlape. Byla to skvělá doba.“
Milan, Václav, Zdeněk a Jindra
Václav Matějka se své tehdejší spoluhráče pokusil charakterizovat konkrétněji. „Milan Tyburec byl úžasně silná osobnost. Tehdy žil jen s otcem, maminka mu zemřela. Jeho táta si moc přál, aby se Milan věnoval hlavně fotbalu. Jenže Milan měl raději pivo, startky, kompoty a muziku. Měl talent od pánaboha. Ale musel se sám pro věc nadchnout. Když nechtěl, nikdo s ním nehnul. Když studoval na SVVŠ, tak pro něho několikrát dobrácký pan ředitel Bureš posílal spolužáky, aby se dostavil do vyučování. Ale Milan se raději celé hodiny cpal kompotama, a až když byl dostatečně nacpanej, tak do tý školy šel. Strašně rád si dělal z ostatních srandičky. Zdeněk Havelka byl zase neskutečně důvěřivej. Pamatuju se na příhodu, která měla souvislost s kvalifikací na blížící se letní olympiádu v Mexiku. Tehdy se vedly spory, jakého pohlaví je polská atletka Globuchowská. Padaly úvahy, že díky hormonální léčbě je víc chlap než ženská. Jednou jsme šli na zkoušku a Milan Tyburec po cestě najednou povídá Havelkovi - Představ si, že včera v rozbězích běžela ta Globuchowská a těsně před cílem jí z trenýrek vylez pták. Zdeněk, zapálený jen do muziky, o sportu nemaje ani potuchy, na něj vyvalil oči a jenom hekl: inééé ?! Všichni jsme padli smíchy a Zdeněk nemohl dlouho pochopit, čemu se tak příšerně řehtáme. Jinak měl ale ke kapele skoro profesionální přístup. Na zkoušky chodil pečlivě připravenej a v prvních dnech mě zasvěcoval do bubenickýho řemesla. Jindra Průcha byl dobrá duše skupiny. První zkoušky Mandragory probíhaly právě v jeho bytě v ulici Levého čp. 928. Jindrova maminka měla pro kumšt pochopení, Jindrovi i nám fandila, takže nás tam trpěla. Zkoušelo se bez aparatury, jen basa a sólovka šly přes Jindrovo rádio. Já hrál na kolena nebo na stůl. Jindra měl v té době, díky své máti, kvalitní kytaru značky Tornádo a auto, a moherovou šálu, kterou si omotal kolem krku a jezdil radostí tři hodiny kolem náměstí, že dostal řidičák.“
Těžké začátky
Jsou tři věci, se kterými se musela každá česká bigbítová skupina v šedesátých letech 20. století potýkat: zaprvé nástroje a aparatura, zadruhé zkušebna a zatřetí možnost vystupovat na veřejnosti. Výjimkou nebyla ani Mandragora. „Dneska se to možná bude zdát někomu divný,“ říká Václav Matějka, „protože je na trhu snad úplně všechno, ale na začátku roku 1967 sis koupil akorát tak španělku nebo gibsona, kontrabas a bicí dobrý možná do dechovky. O aparatuře ani nemluvím. Nehledě na to, zač to všechno koupit. Milan byl po SVVŠ, chtěl jít na vejšku a dělal brigádu v Jednotě. Zdeněk, Jindra a já jsme byli po vyučení, tehdejší mzda cca 900 Kčs. Takže zesilovače byly vypůjčené nebo podomácku dělané, bedny taktéž, bicí vypůjčené ze SVVŠ. Mikrofony – bakelitové trojúhelníky tzv. sýry. Nástroje nejrůznější kvality, podle toho, komu se co podařilo sehnat.“
Dalším problémem bylo, kde zkoušet. „U Jindry Průchy doma to už nešlo, protože i tato nedokonalá aparatura dělala pěknej binec,“ pokračuje Václav Matějka. Několikrát jsme zkoušeli v loutkovém divadýlku. Díky Jindrovi Linhartovi, s nímž jsem se znal. Bylo to tam ale malý. Pak nám Bohouš Fridrich umožnil zkoušet v Domě osvěty. Ani to dlouho nevydrželo, protože bylo velmi nepříjemné stěhovat naši těžkou a komplikovanou aparaturu po každé zkoušce pryč. Neustále se improvizovalo, každou chvíli se něco utrhlo. Dvě hodiny jsme aparát připravovali, pořád něco pájeli a propojovali. Stalo se taky, že na jeden zesilovač šly všechny kytary včetně ,sýrů‘. Pak jsme chvíli zkoušeli a už nás zase někdo vyhazoval. Takže jako dar z nebes nám připadala zkušebna, kterou jsme si zřídili ve Vysoké bráně. Náš
kamarád a občasný host na saxofon Miloš Hejduk měl totiž od Vysoké brány klíče. Byl členem radioklubu, který měl v nejhořejší místnosti nad ochozem své zařízení. Pro nás byla přímo ideální místnost v prvním patře. Byla prázdná, měla tři zásuvky a dala se zamykat. Od okolního světa ji oddělovaly dvoumetrové zdi. Naše fidlátka mohla být tudíž stále rozkrámovaná. Na bráně také vznikla první nahrávka Mandragory, pořízená na zkoušce. Táhli jsme všechno přes jednu ,kázetku‘ a natáčeli to na starou ,bé čtyřku‘. Vysoká brána byl náš hlavní stan, i když jsme občas zašli do Dělňáku na pivko, aby tam Milan (jak sám tvrdil) získal ten správnej džejgrovskej hlas.“
První kšefty
Dostat se k veřejnému vystupování nebylo vůbec snadné. Prorazit zaběhlý systém pořádání tanečních zábav byl úkol přímo heroický. Jenom v Rakovníku byly v druhé polovině šedesátých let tři velmi dobré taneční orchestry – Merkur, Melodie a Orchestr Jožky Fencla (pozdější Luxor). Navíc v řadě okolních obcí působily dechovky, které svůj žánr hrály obstojně. Všechny termíny, kdy se vyplatilo pořádat tancovačky, byly víceméně těmito kapelami rozebrány. „A do toho jsme chtěli proniknout my,“ vzpomíná Václav Matějka. „Chlebíček jsme jim zkraje snad ani neujídali, protože oni měli dopředu nasmlouvané všechny kšefty a taky na ně do Dělňáku nebo do Osvěťáku chodili tanečníci převážně střední a starší generace. Každou neděli byly pořádány taneční Čaje, kde sis mohl za bůra od osmnácti do dvaadvaceti hodin zatrsat. Pamatuju si, že ať hrál kdokoliv, vždycky byl Dělňák plnej. Někteří kapelníci měli pro nás zkraje pochopení. Když šli o přestávku na večeři, nechali nás na část aparatury jejich orchestru zahrát několik kousků. Jenže když při párku slyšeli, že nám publikum fandí skoro víc než jim, tak se jejich ochota postupně zmenšovala. Vzpomínám si na jednu hru v Panoším Újezdu, ta byla obzvláště vypečená. Hrála tam kapela ze sousedních Slabec, kterou řídil pan Leitner. Protože to byla dechovka, tak nás místní omladina pozvala s tím, že je to s kapelníkem dohodnutý. Když jsme ale dorazili na místo, kapelník se k nám choval dosti nepřívětivě. Pro tehdejší dechovkáře už taneční orchestr byla moderna, natož bigbít. Vezli jsme tam tenkrát část naší aparatury linkovým autobusem. Když nastal čas přestávky a dechovka šla na řízek, nastoupili jsme my. V celém sále tamního kulturního domu byly dvě zásuvky. Do jedné byl zapojen nezbytně nutný větrák, druhou jsme chtěli použít my. 220 V tam ale rozhodně nebylo. Když jsme zapnuli naši aparaturu, začalo se nejdřív kouřit ze zásuvky, potom ze zdí, najednou to řachlo a bylo po všem. Vypálili jsme to až někam k Ervěnicím. Dědkům vystydly řízky, pořadatelé na nás pustili psy a my upalovali k Rakovníku pěkně po svejch. O něco lepší to bylo o pár týdnů v Senomatech. Bylo tam sice strašně málo místa, byli jsme namačkaní v koutečku, ale odehráli jsme celou produkci.“
Walking The Dog
Jak už bylo řečeno, skládal se repertoár první Mandragory převážně z rhythm and bluesových hitů jejich britských vzorů Rolling Stones a Animals. Zalistujme kusovníkem a připomeňme si názvy alespoň některých skladeb. Z dílny Rolling Stones to byly např. písně Heart Of Stone, The Last Time, Tell Me, It's All Over Now, Time Is On My Side, I'm Free, Satisfaction, Get Off Of My Cloud, Out Of Time a Walking The Dog. Od Animals Bring It On Home To Me, It's My Life, I'm Going To Change The World, od Mamas and Papas California Dreamin' a od Beatles I Need You, Please Please Me, Things We Said Today, Michelle ad. Milan Tyburec s úsměvem vzpomíná, jak se takový repertoár studoval (sehnat tehdy v českých zemích notový a textový zápis byla čirá fantazie). „Mandragora měla krátce před vystoupením. Do kšeftu zbývaly dva nebo tři dny. Dnes už nevím kdo, ale někdo z kapely přinesl na předposlední zkoušku bombu – superhit Rolling Stones Walking The Dog. Hned padlo rozhodnutí, nacvičit tuto poměrně jednoduchou pecku a vylézt s ní už na nejbližším vystoupení. Jednoduchá byla, ale jen na první poslech. Při bližším ohledání jsme zaregistrovali na tehdejší instrumentální úroveň našich kytaristů těžko reprodukovatelné sólo Keitha Richardse a hlavně zcela nesrozumitelný text. Tedy s přihlédnutím k našim značně omezeným znalostem anglického jazyka a praktické nemožnosti sehnat originální text v písemné podobě. Přeložit se dalo pouze ono známé hvízdání mezi slokami. Motor kapely Vašek Matějka však nesložil zbraně a přes značně skeptické výrazy zbývajících členů skupiny vynesl ortel: - sólo se Zdeněk naučí přes noc a já ve stejnou dobu dešifruju ten text. Ráno ti ho přinesu a ty (to jsem byl jako já) se ho naučíš do zítřejšího večera. Večer bude zkouška a pozítří premiéra. K mému zděšení svoji hrozbu splnil a druhý den časně ráno mi text donesl. Ten foneticky i rytmicky splňoval elementární kritéria pro lidské hlasivky a dokonce i z časového hlediska pokrýval trvání onoho hitu. Text vypadal takto: Bídl bén twistn blek / selkn tek sao deln peek / a hou dzipt tous / šis fokn nidl éjest šikén sfou / wokn dog / van džestn vokn dog / jeptn tono haue twist / a šulju haue wokn dou / atd. Jistě si dovedete představit, jak obtížné bylo naučit se za pár hodin tuto směs vietnamštiny, turečtiny, finštiny, maďarštiny, to vše proloženo několika výrazy z dialektu západní větve Apačů. Ale povedlo se, stihlo se, skladbu jsme v termínu přednesli a měla úspěch. Zařadila se k perlám našeho repertoáru. Mimochodem, sólo Zdeňka Havelky bylo skvělé a nadčasové.“
Bigbít a lidovky na Zvíkovci
První samostatné (celovečerní) vystoupení absolvovala Mandragora na Zvíkovci v létě roku 1967. Tehdejší fanynka skupiny Božena Jaňourová z Prahy (která má na tento historický kšeft Mandragory mimořádné osobní vzpomínky) po létech zrekonstruovala, že se tak stalo 8. července. Dejme opět slovo Vaškovi Matějkovi. „Na Zvíkovec jezdím od dětství na chatu, a tak jsem v restauraci U Slunce sjednal s tehdejším pořadatelem – požárníkem samostatnou hru naší skupiny. Dnes se v této hospodě hraje bigbít přes léto takřka každou sobotu. Ale tehdejší naše show byla v tomto žánru absolutně první. Přítel Jiří Polák nám namaloval několik plakátů. Co kus to originál. Vylepili jsme je ve Slabcích, Skryjích a v dalším blízkém okolí Zvíkovce. Škoda, že se žádný nedochoval. Aparaturu nám tehdy přivezl další kamarád Karel Müller aerovkou 30. Z Rakovníka s námi jelo několik fanoušků a přátel. Pod zvíkoveckým mostem si postavili stany a čekalo se na zahájení produkce. Sešla se na tehdejší dobu monumentální návštěva, všichni byli správně nažhavení. Co jsme jaksi opomenuli, byl fakt, že v zaplněném výčepu téhož hostince sedí nad kartami místní štamgasti převážně starší generace, nemající o našem repertoáru ani potuchy. Nastala hodina H. Vystoupení jsme zahájili jako vždycky stounovským Satisfaction. Docela to makalo. Karbaníci, kteří se s takovým hlukem ještě nikdy nesetkali, dostali z toho ale šok. My jsme hráli jako o život a ti vedle ve výčepu přicházeli pomalu k sobě. Když se ubezpečili, že jsou skutečně ve svý hospodě, rozrazili dveře a snažili se nás přeřvat. Chtěli jsme dohrát skladbu, ale oni začínali mít navrch. Protože to bylo v nejslavnějších dobách socialistické vesnice a tito soudruzi měli v obci rozhodující slovo, neměli jsme proti nim žádnou šanci. Byli jsme kategoricky seznámeni s faktem, že pokud okamžitě nezměníme repertoár a nesnížíme hlasitost, tak nás vypráskají rozporkama. Protože ne všichni z nás věděli, co je to rozporka, zkoušeli jsme vyjednávat. Kompromis se nakonec našel. Naštěstí byl s námi Michal Pleska, všestranný muzikant. V té době suploval v hudebce ve Slabcích a navíc hrál na trubku u Jožky Fencla. A tak sálem zazněly lidové písně a spokojení soudruzi začali zase rozdávat karty. Nakonec se nechali vlastními dětmi obměkčit a nám bylo dovoleno střídat lidovky s bigbítem.“
Soumrak kapely – Pipe, Mick and two Halelux
Soumrak první sestavy Mandragory nastal na podzim téhož roku. V říjnu 1967 odešli na vojnu Milan Tyburec se Zdeňkem Havelkou a Jindra Průcha se odstěhoval z Rakovníka na Slovensko. Václav Matějka u bicích nástrojů osiřel. Pro zajímavost bych chtěl dodat, že toto první uskupení Mandragory se spolu sešlo ještě jednou – po dvou letech. Ovšem už s novým názvem Pipe, Mick and two Havelux a s kytaristou Františkem Havelkou (Zdeňkovým mladším bratrem) místo Jindry Průchy. Kluci oprášili starý repertoár a v listopadu 1969 vystoupili na přehlídce rakovnických bigbítových skupin nazvané Hit - show.
„Bylo to zdařilé vystoupení,“ říká Vašek Matějka. „Natáhli jsme na sebe co nejblbější oblečení a Milan Tyburec si nechal na pódium donést džbán s pivem, aby všem dokázal, že má po něm skutečně pravej džejgrovskej hlas. Během sól jsem seznamoval publikum s příběhy, který jsme zažívali s panem Ulmem, kterej bydlil v malým domku vedle Vysoké brány. Show to bylo skutečně královský, ovšem ty následky. Nejvíc odskákal naše vystoupení právě Milan. Starej pan Tyburec si přečetl v okresním týdeníku Rozvoj článek redaktora Iva Mičky, který podrobně referoval o dění v Tylově divadle při zmíněné Hit - show. A protože si stále přál, aby Milan hrál hlavně fotbal, článek, který končil slovy – jen nevím, zda pan Tyburec byl Pipe či Mick – , se mu asi příliš nezamlouval. Navíc se domákl, že jeho syn měl napsaný název naší skupiny Pipe, Mick and two Havelux na jeho světlém dvouřadovém svatebním saku. Milan nám popsal otcovu reakci následovně: – Fotr přišel domu, nemluvil, na otázky neodpovídal. Dlouho chodil kolem stolu, pak popadl sirky, praštil s nima o zeď a řval: Pipe, Miky, Havelux, Blbelux, Pitomelux! Viděl už jsi snad někdy, aby Karel Gott hrál fotbal?! – Ale Milan si to asi stejně moc nebral. Když jsme se někdy sešli u něj doma, hulil a klepal popel buď v pokoji na koberec, nebo v kuchyni na gauč. Když Tyburcovi malovali, museli nejdřív přijet popeláři.“
Tomáš Bednařík
(Zdroj: (Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu,
Martin Rajchl, Lišany, 1997, výpovědi Václava Matějky a Milana Tyburce)