The Farmers – budoucí zemědělci s kytarami
Tak trošku ve stínu známějších Modrých raků a Mandragory působila ve druhé polovině 60. let v Rakovníku skupina The Farmers. V roce 1967 ji založili studenti Střední zemědělské a technické školy (SZTŠ). Kapela hrála až do začátku roku 1970, kdy byla se ztrátou přízně vedení školy a blížící se maturitou rozpuštěna…
Těžké začátky
Zjistit dnes, po více jak půl století, jak to tenkrát se vznikem skupiny bylo, není vůbec jednoduché. Vzpomínky jejích členů, které jsme oslovili, jsou „rozmazané“. Podnět k založení kapely se pravděpodobně zrodil v hlavě baskytaristy Karla Grunta a zpěváka Michaela Schröttera. První sestavu The Farmers tvořili Michael Schrötter (zpěv), Jiří Veklinec (sólová kytara, zpěv), František Cerman (doprovodná kytara), Karel Grunt (baskytara, zpěv) a hostující bubeník – voják z rakovnických kasáren. O něco později zasedl k bicí soupravě Petr Kauer, který chodil na SZTŠ o rok výš než Schrötter, Grunt a Veklinec.
„Já, jako šprt, jsem byl vedením školy pověřen organizací školní zábavy. Už jsem měl hudební zkušeností. Chodil jsem do houslí a v roce 1965 jsem začal hrát na basovou kytaru s tehdy vznikajícími Modrými raky – The Blue Cancers. V roce 1967 jsem zjistil, že na naší škole zkouší nějaká bigbítová skupina. Zašel jsem se podívat na jejich zkoušku do internátu SZTŠ. Moc mně toho nepředvedli, protože neměli bubeníka. Já byl takový machr, že jsem si za bicí ihned sedl a během několika dní jsem nastudoval jejich repertoár a stal se kmenovým členem The Farmers. Po nějakém čase už jsme byli poslouchatelní a mohli jsme vyrazit mezi lidi,“ směje se bubeník Petr Kauer.
„Začátky byly těžké, ale nás to moc bavilo, bigbítem a rock and rollem jsme žili. Poslouchali jsme Radio Luxembourg, protože na českých stanicích byl bigbít zakázaný. Později jsme odebírali časopis Pop Music Express,“ vzpomíná kytarista Jiří Veklinec. Radio Luxembourg (lidově zvané Laxík) byla lucemburská rozhlasová stanice, která byla od začátku 60. let 20. století velmi oblíbená i v Československu. Na rozdíl od jiných stanic (Hlas Ameriky, Svobodná Evropa) nebyla rušená a daly se z ní pořizovat na magnetofon na svou dobu docela slušně znějící nahrávky. Poslech této rozhlasové stanice představoval jednu z mála možností, jež umožňovala mladé generaci přístup k rock and rollu a ostatní rockové hudbě, která byla v socialistickém Československu prakticky nedostupná. To potvrzují i členové The Farmers.
„Písničky jsme zkoušeli jen podle nahrávek z magnetofonu a podle sluchu. V notách nikde nic nebylo, až později vyšly v Edici Mikrofóra některé písničky The Matadors a Olympicu. Těch jsme asi měli v repertoáru nejvíc,“ shodují se Jiří Veklinec s Karlem Gruntem.
První změny
Ještě v roce 1967 (asi po půl roce) došlo ve skupině k prvním změnám. The Farmers opustil kytarista František Cerman a kapela přeskupila a doplnila své řady. Přišel baskytarista Jaroslav Vošahlík (studoval na SZTŠ nástavbu), Jiří Veklinec s Karlem Gruntem střídali sólovou a doprovodnou kytara podle toho, jak který z nich složitou písničku zpíval, Michael Schrötter (zpěv) a Petr Kauer (bicí) na svých postech zůstali. Nástrojovou sekci obohatil tenor saxofonista Zdeněk Rieger a velkou posilou bylo duo zpěvaček Marta Soukupová (dcera ředitele SZTŠ Jaroslava Soukupa) a Hana Štanclová (dcera důstojníka z VÚ 1035). Toto složení umožňovalo The Farmers zařadit do repertoáru nejen rock and rolly, instrumentálky, rhythm and bluesové skladby, ale i písně pop-rockové a popové. Šíří svého repertoáru byla skupina v té době v Rakovníku výjimečná. Ještě o něm bude řeč…
„Nádražní mikrofon“ a bedna z registračky
Podobně jako ostatní bigbítové skupiny té doby se i The Farmers potýkali se sestavením aparatury. „V těch pionýrských časech bylo těžké shánět aparaturu. Zpočátku nás podporovala škola a zejména Unie středoškoláků a učňů. Vedení školy nám vyhradilo jednu místnost v internátu, kde jsme mohli zkoušet, Unie nám koupila dobrou baskytaru a sólovou kytaru. Horší už to bylo se zesilovači, reprobednami a mikrofony. Zpočátku se zpívalo na ,nádražní mikrofon‘, kterým se hlásily příjezdy a odjezdy vlaků. Později jsme měli mikrofony CZ AMG a rakouské mikrofony AKG, které se daly sehnat na českém trhu. Jednu bednu jsme vyrobili ze zašupovací registrační skříňky a ukradených reproduktorů z rozhlasů po drátě. Hráli jsme na zesilovače AZK 20W a 40W,“ přibližují aparaturu The Farmers Karel Grunt a Jiří Veklinec. Jeden starší lampový zesilovač koupili od známé pražské skupiny Juventus, konkrétně od jejího sólového kytaristy Jiřího Lahody (tragicky zahynul při leteckém neštěstí se skupinou Evy Pilarové 19. 2. 1973). Koupi byl přítomen i zpěvák Juventusu Karel Černoch. „Byl jsem tam já, Karel Grunt a Michael Schrötter. Po dobré koupi jsme zašli do pražského nočního podniku Narcis, dali jsme zesilovač do šatny a pařili jsme až do rána. Dovedete si představit, jak jsme asi ve škole vypadali. Všichni tři jsme pospávali v lavicích,“ přiznává po letech Jiří Veklinec.
Je zajímavé, že zesilovač, reprobedny a mikrofony si občas od The Farmers půjčovala i slavná Mandragora, když s ní zpívali Jiří Röll a Zdeněk Steidl (to bylo v roce 1968 – pozn. T. B.). Podobně jako ostatní rakovničtí bigbíťáci té doby kamarádili i kluci z The Farmers s bratry Pleskovými a chodili k nim domů poslouchat aktuální rockovou muziku. „Žádného zvukaře a mixážní pult jsme nikdy neměli. Když se nám něco rozbilo, byl tu zvukař a technik Mandragory Zdeněk Košťál, a ten nám to vždycky ochotně spravil. Tehdy jsme se měli všichni rádi, nikdo na nikoho nežárlil, nikdo nikomu neškodil, a když to šlo, tak jsme si navzájem pomáhali,“ dodává Jiří Veklinec.
Od rock and rollu až k popu
Vraťme se k repertoáru The Farmers. Jak jsme již naznačili, byl nesmírně široký a různorodý. Od rock and rollu až po tehdy populární popové písničky. Většinu z nich nahrál Michael Schrötter na svůj zahraniční magnetofon, který měl snad od svého staršího bratra. Zdeněk Rieger hrál na saxofon jen v některých skladbách, kde se tento nástroj hodil. Oživením bylo trio zpěváků Marta Soukupová – Hana Štanclová – Karel Grunt, které velmi věrohodně interpretovalo písně Golden Kids (Vondráčková, Kubišová, Neckář). Devizou bylo i to, že Michael Schrötter uměl velmi dobře anglicky a jím zpívané písničky v originálu nebyly jen odposlechnuté paskvily.
Jirkovi Veklincovi se podařilo zrekonstruovat tehdejší repertoárový list The Farmers, i když některé písničky prý jen zkoušeli a na veřejnosti nehráli. Uděláte si z něj obrázek o šíři jejich repertoáru: Apache, Midnight, The Young Ones /Klub mladých/, Hromy, Čtvereček (vše The Shadows), Hey Jude, Love Me Do, Yellow Submarine (The Beatles), House Of The Rising Sun (The Animals), Želva, Dědečkův duch, Krásná neznámá, Dej mi víc své lásky, Nebezpečná postava, Vzpomínka plíživá, Línej skaut, Psychiatrický prášek, Modravé mámení, Dej mi na klín oči unavený, Dám zejtra zas flám (vše Olympic), Zrcadlo, Nářek převozníka, Ona se brání (Juventus), Povídej, Náhrobní kámen, Já budu chodit po špičkách, Svou lásku jsem rozdal (Flamengo), Dětský oči, Klaunova zpověď (George & Beatovens), Hej, pane zajíci, Nepiš dál, Časy se mění, Massachusetts (Golden Kids), Ša-la-la-li, Dobrá zpráva, Lékořice (Václav Neckář), Vzdálený hlas (Helena Vondráčková), Nechte zvony znít (Marta Kubišová), Boty proti lásce, Sklípek, Roň slzy (Yvonne Přenosilová), Pihovatá dívka, Malinká, Nádherná láska, Vyznání, Podivný spáč (Pavel Novák), Slavíci z Madridu, Sbohem lásko (Waldemar Matuška), Tisíc mil (Matuška-Vondráčková), Toulavá dívka (Karel Hála, Karel Gott a Jiří Kysilka), Drahý můj, Skála (Naďa Urbánková a Country beat Jiřího Brabce).
Celkem přes 50 písniček.
The Farmers hrávali (zejména v letech 1968 a 1969) poměrně dost často. Muzikanti vzpomínají třeba na Mikulášskou zábavu v rakovnickém Domě osvěty a v Hotelu Roztoky. Tam prý stěhovali aparaturu vlakem a z roztockého nádraží do hotelu ji vezli na saních. Tolik bylo tenkrát sněhu.
Ve středu hrávali The Farmers na Hrátkách mládeže v hostinci Na Zátiší a v sále internátu SZTŠ. Občas zavítali i do nějaké vesnice poblíž Rakovníka. „Na Zátiší jsme jeden čas dost zkoušeli, protože tam bylo víc místa než v naší cimřičce na internátu a taky tam bylo pivo,“ konstatuje Jiří Veklinec.
Soumrak kapely
V roce 1969 (kluci si nevzpomínají kdy přesně) došlo k dalším změnám. Odešel Zdeněk Rieger a hlavně Jiří Veklinec. A opět se přeskupovalo. Karel Grunt se stal výlučným sólovým kytaristou a nový člen Jiří Rašín, který studoval na SZTŠ nástavbu, se ujal doprovodné kytary. Vošahlík, Kauer a zpěváci zůstali. To už se ale blížil soumrak kapely. S nastupující normalizací ochladla podpora školy. „Pamatuji si, jak nám ředitel Jaroslav Soukup řekl: – Chlapci, kdybyste nehráli ty anglické písničky a hráli sovětské na garmošky, tak bych vás podporoval – . I to byl asi jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl z kapely odejít. V té době začaly orgány ,dusit‘ západní kulturu, hlavně bigbít, a kapely byly postupně zakazovány. The Farmers tuhle první fázi represí sice přežili, ale s blížící se maturitou kluci na začátku roku 1970 skupinu rozpustili,“ vysvětluje Veklinec.
Obnovit kapelu později už nešlo. Většina kluků bydlela na internátu a po maturitě odešla do místa svého trvalého bydliště. „Rád na tu dobu vzpomínám. S The Farmers jsme toho zažili hodně. Byli jsme lokální hvězdičky, nosili jsme dlouhé vlasy a holky nás obdivovaly. Taky jsme byli tak trošku rebelové. Míša Schrötter byl dost velký provokatér, ale díky tomu, že jeho táta byl Svobodovec, mu skoro všechno prošlo. Vidíte a pak vystudoval právničinu a dneska je někde ve Švýcarsku. Karel Grunt odmítal dodržovat řád na internátu, a tak ho po několika prohřešcích vyhodili a musel bydlet v podnájmu. Úsměvné bylo, jak se kluci z kapely ,prali‘ o to, kdo z nich večer doprovodí domů zpěvačku Hanku Štanclovou, která bydlela ve vojenských bytovkách nedaleko kasáren. Když dneska řeknu mladým, že nám tehdy dal ředitel Soukup tři koruny a poslal nás k holiči, nebo že jsme nesměli nosit do školy džíny a holky minisukně, tak si myslí, že si vymýšlím. Ale ono to tak tenkrát opravdu bylo,“ dodává Jiří Veklinec.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš
Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, výpovědi Karla Grunta,
Jiřího Veklince a Petra Kauera)