The Small Madman – Malí šílení muži s kytarami
O vznik skupiny The Small Madman se postarali tři kamarádi ze slavného domu Na Sekyře, který stojí proti Tylovu divadlu – Miloslav Černohorský, Karel Fiala a Jaroslav Pěnkava (řazeno abecedně). „Byl to slavnej dům. My jsme bydleli v prvním patře a o dvě patra výš Saša a Míša Pleskovi. Ob barák pak bydlel Milan Tyburec, jeden ze zakladatelů Mandragory. Z bytu od Plesků se od začátku 60. let ozýval stále častěji rock and roll a bigbít, a já, kterej jsem byl o pár let mladší než oni, jsem pěkně nasával tu nádhernou atmosféru. Je jasný, že jsem nemohl v tomto směru zůstat nepolíbený,“ říká Jaroslav Pěnkava.
Jiskru zažehla Želva
Kluci se občas sešli v parčíku Na Sekyře, a to se k nim přidal i Jaroslav Lehovec, tehdy už docela slušný kytarista. „Hráli jsme na kytary, zpívali, ale žádná oficiální skupina jsme ještě nebyli. K tomu došlo o něco později a na svědomí to měla skupina Olympic,“ loví v paměti Karel Fiala. Na jaře roku 1968 vyšlo první album Olympicu Želva (natočeno bylo už v únoru 1967, ale jak to tehdy v Československu chodilo, na trh se dostalo s ročním zpožděním). To byl ten pravý impuls, aby tři kamarádi ze Sekyry založili svoji vlastní kapelu.
„Desku sehnal Jarda Pěnkava, který měl doma, jako jediný z nás, gramofon, tak jsme u něj Želvu dychtivě poslouchali. Slovo dalo slovo a řekli jsme si, že založíme bigbítovou skupinu a budeme hrát písničky z alba Olympicu. Míla jako jediný z nás uměl noty (učil se hrát na klavír) a shodou okolností měl i kytaru značky Gibson. Jarda měl doma po tátovi španělku a uměl pár akordů. Já jsem si poklepával do rytmu na stolku prsty jako na bicí, které jsme neměli. Vyřešil to Jarda Pěnkava. Měl dědu, který léta skladoval doma všechno možné, a Jarda si vzpomněl, že u něj na půdě viděl bubny. Tak jsme dědu přemluvili, aby nám je půjčil,“ vzpomíná Karel Fiala.
„Byly to bubny ještě z první republiky, když děda hrával dechovku. Byly šílený a do bigbítu se vůbec nehodily, ale lepší něco, než nic. Byl to ohromnej velkej buben, na něm byl přišroubovaný činel na péro a malý bubínek. Velkej buben jsme museli utlumit novinami. Když do toho Karel začal třískat, nebyly kytary bez snímačů vůbec slyšet,“ pokračuje Jaroslav Pěnkava. V papírnictví koupil Karel za 15 korun paličky a skupina mohla začít hrát.
„Zkoušeli jsme Na Sekyře u Jardy doma v obýváku. Při jedné zkoušce Míla Černohorský v zápalu hry nadzvedl kytaru nad hlavu a odskákal to skleněný lustr. Bylo po zkoušení. A tak jsme se přesunuli do sklepní kóje o rozměrech zhruba 3x2 metry ve stejném domě. Tady už jsme měli první diváky a hlavně divačky. Když si holky hrály na dvorku u baráku s kočárky, tak nás slyšely a přišly se podívat… a čuměly, co jsme za bigbíťáky. Mydlili jsme Olympic a podobný repertoár té doby, až se z nás kouřilo,“ popisuje Karel začátky kapely a Jarda ho doplňuje: „Hráli jsme si víceméně sami pro sebe, ale všimli jsme si, že se u okénka do sklepa zastavovali lidi a poslouchali.“
Ze sklepa do Rudého koutku
Protože správná kapela musela mít v té době pořádný anglický název, začali si kluci říkat The Small Madman (Malí šílení muži). „Někdy v té době jsem dostal svou přezdívku Psychidelič. Bylo to podle slavný písničky Olympicu Psychiatrický prášek. Mně ta skladba sedla a rozjel jsem kytarový sóla do šílenejch kreací. Ta přezdívka je zajímavá tím, že se přenesla i na mý příbuzný. Třeba ségře říkali Psychidelička, tátovi starej Psychidelič,“ tvrdí Jarda Pěnkava.
Na podzim roku 1968 už byl sklep klukům malý, jejich hudba začínala být k světu, a tak si sehnali patronát v Okresním stavebním podniku, kde po nějaké dřívější odborářské kapele zbyly bicí – celá souprava. Ve zdejším Rudém koutku mohli The Small Madman zkoušet a zřizovatel jim dokonce něco přispěl na aparaturu. Na oplátku jim skupina hrála na MDŽ nebo na jiných akcích pro zaměstnance. „Bedny jsme si dělali sami tak, že jsme vykošerovali repráky z rozhlasů po drátě, stloukli z prken bedny a polepili je látkou,“ doplňuje Karel Fiala.
V té době došlo k prvním personálním změnám. Z kapely odešel Jaroslav Pěnkava. Začal studovat na Střední zemědělské technické škole v Rakovníku a otec mu hraní v bigbítové skupině zakazoval. Navíc časté zkoušky a nový repertoár už nezvládal. Bigbítu se ale nadobro nevzdal, začal se mu věnovat po organizační stránce a o několik měsíců stál u zrodu další rakovnické skupiny Inferi. Karel Fiala se znal s Pavlem Ebertem, který také bydlel Na Sekyře, a přesvědčil ho, aby se ujal sólové kytary. Rok 1969 byl pro The Small Madman zlomový. Dál zkoušeli v Rudém koutku ROH OSP a občas si zahráli i mimo fabriku. Sem tam je nechala Mandragora zahrát o přestávce i v Dělnickém domě.
The Preachers – Kazatelé ze Zátiší
V létě roku 1969 došlo k dalším změnám. Přišel zpěvák a doprovodný kytarista Vladimír „Sam“ Tuček. Miloslav Černohorský dostal „lano“ od tanečního orchestru Melodie, při němž záhy vznikla bigbítová skupina The Undertakers. Basovou kytaru obsluhoval v obou tělesech. Na post baskytaristy nastoupil František Hejda. A když posléze Pavla Eberta vystřídal Miloš Nigrin (všeobecně se mu říkalo Míša), zbyl z původní sestavy jen bubeník Karel Fiala. Noví lidé, nová kapely, nový název. Z The Small Madman se stali The Preachers (Kazatelé).Sál po Baráčnících
„Když přicházela normalizace, museli jsme Rudý koutek ROH i Okresní stavební podnik opustit, aby jej nereprezentovali dlouhovlasí bigbíťáci. Od bráchy, který jezdil u Restaurací a jídelen (RaJ), jsem se dozvěděl, že v hospodě Na Zátiší je jakýsi sálek, který je využíván jako sklad bordelu. Babička mi vyprávěla, že se tam kdysi konaly i taneční zábavy a schůzovali tam Baráčníci, kteří v té době už v Rakovníku snad ani nepůsobili. Tak jsme zkusili RaJ oslovit. Řekli nám, že když si sál vyklidíme, tak tam můžeme působit. Dali jsme dohromady partu příznivců, všechno jsme vyklidili a sál vlastnoručně vymalovali. Po Baráčnících tam zůstaly židle, stoly a lavice. Měli jsme vyhráno. Po čase se tam vystřídaly všechny kapely, které v Rakovníku byly. Těm tancovačkám se tehdy říkalo Čaje, proč, to nevím?“ popisuje Karel Fiala přesun kapely na Zátiší.
Další změna v sestavě The Preachers byla vynucená. Místo Sama Tučka, kterého povolali ke službě vlasti vojenští páni, přišel na podzim roku 1969 zpěvák Zdeněk „Gejša“ Bradáč.
V té době už nešlo hrát bez zřizovatele, a tak někdo přišel s nápadem, že existuje možnost zřídit si klub a pod jeho záštitou vystupovat. Tak vznikl Preachers klub. Kromě hospody Na Zátiší zkoušela kapela také na Střední ekonomické škole v Rakovníku, kde bydlel Karel Fiala, nebo v prádelně u Nigrinů, v domě na křižovatce ulic Švermova (dnes Trojanova) a Na Sekyře, který dnes už neexistuje.
První varhaník
V roce 1970 složila skupina první kvalifikační zkoušky lidových hudebníků, tzv. přehrávky. Díky tomu se jí otevřely dveře k účinkování nejen ve městě, ale i po rakovnickém venkově. „Patřili jsme asi ke třem bigbítovým kapelám, které vedle tanečních orchestrů Luxor, Merkur a Melodie získaly pár termínů na hraní při Čajích v Dělňáku, což byl v Rakovníku vrchol. Kromě města jsme jezdili hrát i do Chrášťan a Šanova. Nejvíc jsme ale hráli o prázdninách v Jesenici v zahradě u hotelu u nádraží, než nám to zakázali. Většinou jsme byli studenti, a tak těch výjezdů mimo Rakovník až zase tolik nebylo, ale byly…,“ dodává Karel Fiala.
V březnu 1970 odešel ze skupiny Zdeněk „Gejša“ Bradáč a na důležitější kšefty dojížděl Sam Tuček „v zeleném“, než se v srpnu téhož roku do kapely vrátil. Mezitím posílil The Preachers další skvělý muzikant – Josef Fencl, syn známého rakovnického kapelníka. Výborný zpěvák a také varhaník. Mimochodem, byl prvním bigbíťákem v okrese, který tento nástroj měl, nepočítám-li klavifon Saši Plesky (Luxor Beat) a Josefa Beneše (The Foolmen).
Tři přehlídky a šlus!
The Preachers se zúčastnili tří prestižních přehlídek, které byly v Rakovníku v letech 1970 a 1971 pořádány.
V březnu 1970 proběhla v Dělnickém domě velká Jarní beatová přehlídka. Šlo o první setkání rakovnických bigbítů v nekoncertní podobě. Při produkci se tancovalo. Během večera hrály skupiny The Undertakers, Inferi, The Preachers (ještě se Zdeňkem Bradáčem), The Foolmen, The Pride of Ladies Bedrooms a Mandragora. Tedy to nejlepší, co momentálně na rakovnickém okrese bylo.
Několik dní na to se v Tylově divadle uskutečnila 3. Hit-show. The Preachers na ní vystoupili spolu s Moucha´s detective agency, The Scream, Mandragorou, Jazz-stars a orchestrem Luxor. The Preachers (se zpěvákem Samem Tučkem v „zeleném“) na ní zahráli skvěle a písnička Homburg od Procol Harum v podání Josefa Fencla patřila k tomu nejlepšímu, co během večera zaznělo.
Třetí přehlídka, které se The Preachers zúčastnili v březnu roku 1971 v Dělnickém domě, byla soutěžní. Jednalo se o soutěž zpěváků bigbítových skupin. The Preachers na ní reprezentovali Sam Tuček a Josef Fencl. V klání nešlo o projev kapely, ale o výkon zpěváka. Jednomyslný verdikt poroty určil vítězem Josefa Fencla. Jak se ale záhy ukázalo, bylo to Pyrrhovo vítězství.
Na podzim 1971 opustil Mandragoru kytarista Michal Pleska a mezeru po něm měli zacelit „preacheři“ František Hejda (sólová kytara) a Josef Fencl (varhany, zpěv), což se ale stalo jen částečně, jak ukázala prosincová 4. Hit-show, kde Mandragora propadla. Nicméně, pro The Preachers to znamenalo stopku. Kytarista Míša Nigrin přešel k Traperům hrát country a Sam Tuček dostal „lano“ od The Undertakers, kde nahradil odcházejícího Petra Soukupa.
Po The Preachers nezůstala, bohužel, žádná nahrávka, pokud se nenajdou záznamy z Hit-show nebo Jarní beatové přehlídky, které byly určitě pořizovány.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš
Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, výpovědi Karla Fialy a
Jaroslava Pěnkavy)