Luxor (Beat) – Rhythm and blues a soul po Rakovnicku
V této kapitole uděláme tak trošku žánrovou odbočku a zmíníme se o orchestru Luxor. Na některých akcích vystupoval i v zúžené sestavě pod názvem Luxor Beat. Na koci 60. let přinesl do Rakovníka něco, co zde ještě nebylo, nebo se hrálo pouze okrajově – černošský soul a rhythm and blues.
Z Orchestru Josefa Fencla – Luxor
Luxor byl pokračovatelem úspěšného Orchestru Josefa Fencla, který vznikl v roce 1958 a deset let byl nejvážnějším konkurentem tehdy suverénního orchestru Merkur. Na konci roku 1967 to ale začalo mezi členy kapely skřípat. Zejména ti mladší cítili, že bude nezbytně nutná obměna repertoáru, protože překotný vývoj muziky na konci 60. let si žádal mnohem větší progres, než na jaký byly rakovnické tanečňáky zvyklé. Kytarista a zpěvák Ivan Beneš prosadil změnu názvu kapely. Údajně se tak stalo při Čajích v Dělnickém domě za přispění hlasů návštěvníků. Z dlouhého Orchestru Josefa Fencla se stal krátký a úderný Luxor.
Ke slovu se začali čím dál tím víc dostávat mladší hudebníci, zejména klavírista a aranžér Saša Pleska. Bylo hlavně jeho zásluhou, že kapela začala pomalu ale jistě vyplouvat z vod středního proudu pop-music do tehdy moderního a v našich končinách nepříliš hraného černošského rhythm and blues a soulu, který za Velkou louží interpretovali Aretha Franklin, Diana Ross & The Supremes, Otis Redding, James Brown, Wilson Pickett, Percy Sledge a další. Protože někteří starší hudebníci včetně kapelníka Fencla nebyli z tohoto vývoje příliš nadšení, bylo jasné, že dříve nebo později dojde k zásadnímu řezu.
Zpěváci s polovičními honoráři
Kromě zpívajícího kytaristy Ivana Beneše měl Luxor v roce 1968 ještě další tři sólové zpěváky. To bylo i na poměry velkého a pravidelně hrajícího Luxoru hodně. Ne všichni byli vytíženi tak, jak by si asi přáli a problém byl i s jejich honorováním. Zatímco muzikanti brali plné honoráře, zpěváci dostávali jen polovinu. „První půlrok jsem nedostávala vůbec žádný honorář. Bylo mi šestnáct let a byla jsem ráda, že můžu vůbec zpívat s takovým orchestrem, jako je Luxor. O honoráře jsem se nehlásila. Nějak se to domákl Saša Pleska, který se mnou dělal korepetice, promluvil s kapelníkem a od té doby jsem nějaké honoráře dostávala,“ potvrzuje zpěvačka Bohunka Týčová (tehdy ještě Pochmanová).
„Starej Fencl byl na prachy velký šíbr. Jednou jsme hráli na plese v Lubenci a zřejmě si tam Luxor někdy nechával nástroje a aparaturu na příští kšeft. Ten večer ale ne, všechno jsme si odvezli do Rakovníka. Shodou náhod tu noc lubenecký motorest vyhořel. Josef Fencl pak u pojišťovny uplatnil nárok a úhradu všech ,shořelých‘ nástrojů, aparatury a not. Nevím, jestli si ty peníze nechal, nebo je použil pro nějaké černé kapelní fondy,“ vzpomíná Vlastimil Beneš, který v letech 1967-1968 hrál s Luxorem na kytaru a suploval kmenového kytaristu Josefa Dvořáčka.
„Pepík zpíval písničky od Petra Nováka i jeho jmenovce Pavla, ale bez kytary. Na tu jsem hrál já. Myslím, že na první záskok v jeho kapele jsem byl někdy ve čtrnácti letech (1966 – pozn. T. B.). Pamatuji si, že to bylo v Šanově. Později jsme chodili ve třech, čtyřech lidech hrát na taneční, které vedl pan Majer,“ doplňuje Beneš
Čerstvá krev
V roce 1968 nastal v Luxoru větší pohyb. Z tanečního orchestru Melodie přišel Miroslav Novotný. „Do Luxoru jsem byl angažován v roce 1968 původně na post kytaristy. Z osobních důvodů odcházel Josef Dvořáček, tak mně Josef Fencl ,hodil‘ lano. Když ale odešel Pavel Pech, což bylo taky někdy v roce 1968, tak jsem po něm převzal baskytaru a v kapele zůstal jako jediný kytarista Ivan Beneš,“ vysvětluje Miroslav Novotný.
Ve stejném roce přišel do Luxoru z Mandragory zpěvák Jiří Röll. „Tehdy jsem zpíval hlavně písničky od Toma Jonese a podobné, tak jsem do stylu Mandragory, která se stále více orientovala na mersey sound, nezapadal,“ vysvětluje Röll.
Další posilou byla mladičká Bohunka Pochmanová, která právě absolvovala soutěž Hledáme mladé talenty v Dělnickém domě. „Kytarista a zpěvák Luxoru Ivan Beneš mi vybral nějaké písničky do soutěže. Saša Pleska, který tam také byl, prohlásil, že dobře intonuji a mám v těle rytmus, tak mě nabídli angažmá v Luxoru. Byla jsem šťastná a pamatuji si, že první písnička, kterou jsem tam zpívala, byl duet s Ančou Vápeníkovou Sekáči jdou. Anča byla kmenovou zpěvačkou, zpívala první hlas a já druhý, což mi nedělalo problémy,“ říká Bohunka Týčová. Na jaře roku 1969 ještě přišel zpěvák Zdeněk Steidl, který se stal v Mandragoře nadbytečným. „Josef Fencl už chtěl přestat zpívat, protože se na to cítil starý a chtěl kapelu oživit mladými hlasy,“ shodují se Jiří s Bohunkou. Na začátku roku 1969 měl tedy orchestr Luxor tři zpěváky – Ivana Beneše, Jiřího Rölla, Zdeňka Steidla a dvě zpěvačky – Annu Vápeníkovou a Bohunku Pochmanovou. Kapelu stále vedl Josef Fencl, i když se všichni pamětníci shodují, že spíš po manažerské a ekonomické stránce, zatímco uměleckou stránku, včetně aranží, měl na starosti Saša Pleska.
S Josefem Fenclem odehrál Luxor ještě premiérovou lednovou Hit-show (1969). Krátce na to krize v kapele vyvrcholila. V té době brali hudebníci za čtyřhodinové hraní na Čajích 50 korun. „Odvíjelo se to od výsledku kvalifikačních zkoušek, tak zvaných přehrávek. A to hodnocení měl Luxor, stejně jako Merkur, hodně vysoké,“ říká zpěvák Jiří Röll. Kvůli finančnímu podhodnocování zpěváků docházelo v kapele k stále většímu pnutí. Nikdo z nich ale nedokázal kapelníkovi říct, že se cítí být poškozován. Až jednou, při zkoušce v Dělnickém domě, mu to řekl Saša Pleska a dodal, že by bylo dobré, kdyby z kapely odešel. „Josef Fencl řekl, že končí, sebral se a ze zkoušky odešel. Nechal tam noty i všechno ostatní, jak to tam leželo,“ potvrzují Jiří Röll s Bohunkou Týčovou. Novým kapelníkem se stal Saša Pleska, který psal aranžmá a byl v podstatě uměleckým šéfem už krátce poté, kdy do Luxoru přišel z tanečního orchestru Melodie.
Odchod kapelníka Fencla okomentoval i jeho syn Josef Fencl ml., výborný zpěvák a varhaník. „I když mi bylo tenkrát patnáct let, dobře si na to vzpomínám. Stalo se to v březnu roku 1969. Vím, že táta byl trošku prchlivý, a když ho vzal ,rapl‘, tak to všechno lítalo. V kapele to v té době vřelo. Viděl jsem ho několikrát, když dělal vyúčtování. Nedával zpěvákům stejně, jako muzikantům. Ale ani ti nedostávali všichni stejně. Když se to provalilo, byl z toho malér. Táta měl černé peníze, dokonce na něj přišlo udání a vyšetřovala ho policie. Řekněme si ale, proč měl černé peníze. V té době nemělo moc muzikantů auto. A tak mu před každým kšeftem některý z nich zavolal, jestli by pro něj mohl přijet. Po hře je zase rozvážel domů. Samozřejmě svým autem a na své náklady. Máma mu nadávala, tak se snažil získat nějaké černé peníze a z nich platil benzín,“ vysvětluje Josef Fencl ml.
„Největší malér se ale stal v sobotu 9. března 1969. V ten nešťastný den přejelo hasičské auto mého devítiletého brášku Milánka. Kluci hráli fotbal a Milan vyběhl za míčem přímo pod kola auta. To byla pro rodinu tragédie. Maminka se z toho zhroutila a táta to řešil nárůstem agresivity. Říkal, že už nebude hrát, že toho má plné zuby. K tomu se přidaly problémy v Šamotce, kde dělal dopraváka. Nepohodl se tam s předsedou ZV ROH, napadl ho a to mělo neblahé důsledky – vyloučili ho ze strany a vyhodili z práce. Chvíli dělal na pile v Řevničově, pak sháněl práci v Chomutově a nakonec šel do Metrostavu,“ dodává Josef Fencl ml.
Radikální změny
Odchod kapelníka Josefa Fencla neznamenal zánik Luxoru, ale jeho posun do další (bohužel poslední) fáze. S odchodem Josefa Fencla došlo i k zásadním změnám v obsazení kapely. Zrekonstruovat dnes, po padesáti letech, kdy který hudebník odešel a přišel, je velmi obtížné. Sami aktéři si to nepamatují, jejich výpovědi jsou značně protichůdné. „Nebylo to tak, že by s Fenclem najednou odešlo pět, šest dechařů. Ale odcházeli postupně. Konkurenční Merkur měl v té době s plechy (žesťovými nástroji – pozn. T. B.) dost problémů, tak Loupáček (kapelník Jiří Soukup – pozn. T. B.) zajel do některých kluků z Luxoru. A ti k němu šli, protože jim zřejmě vyhovoval ,usedlejší‘ repertoár s jednoduššími aranžemi, než jaký se tehdy hrál v Luxoru. Tvrdím, že kapela je buď partou kamarádů, nebo partou muzikantů. Merkur byl prvním případem, Luxor druhým. Proto byla v Luxoru poměrně velká fluktuace hudebníků. Říct po tolika letech, kdy který z nich odešel a přišel, je prakticky nemožné,“ tvrdí zpěvák Jiří Röll. S ním souhlasí i bývalý saxofonista Luxoru Pavel Blažek.
Jedním z muzikantů, kteří k Merkuru tehdy odešli, byl trumpetista František Zubalík. Krátce po Fenclovi Luxor opustili i saxofonisté Alois Šaroch, Václav Mates, Ladislav Janoušek, trombonista Jaroslav Matějka a možná i někteří další.
„Velký orchestr se hodně zredukoval, z Merkuru přišel trumpetista a výborný aranžér Petr Konopásek, který studoval konzervatoř, na alt saxofon Miloš Hejduk, na baryton saxofon Jiří „Blizna“ Bureš. Zůstali trumpetista Bořek Čech, tenor saxofonista Pavel Blažek, kytarista a zpěvák Ivan Beneš, klavírista a aranžér Saša Pleska, bubeník Milouš Stránský a baskytaru obsluhoval Miroslav Novotný. Samozřejmě zůstali i všichni čtyři zpěváci – Anička Vápeníková, Bohunka Pochmanová, Zdeněk Steidl a já,“ vyjmenovává novou sestavu Luxoru Jiří Röll. V tomto složení odehrál Luxor legendární 2. Hit-show s Evou Olmerovou 21. 11. 1969. Tři jeho členové – Saša Pleska (klávesy), Petr Konopásek (trubka) a Miloš Hejduk (sax) společně se třemi hudebníky z Mandragory – Michalem Pleskou (kytara), Vlastimilem Benešem (baskytara) a Liborem Launem (bicí) tuto zpěvačku na pódiu doprovodili.
Sbohem, Ivane!
Další dramatickou událostí v historii orchestru Luxor byl „vyhazov“ kytaristy a zpěváka Ivana Beneše. Došlo k němu krátce po 2. Hit-show, nejspíš v prosinci roku 1969. Ani na tomto datu se pamětníci nedokáží po padesáti letech shodnout.
„Sašovi Pleskovi vadilo, že Ivan Beneš byl zpěvák typu Waldemara Matušky a nechtěl zpívat soulové písničky, které jsme v té době dělali. Myslím, že Saša hledal nějakou záminku, aby mohl Ivana vyhodit. No a ten mu ji dal svými neustálými pozdními příchody na zkoušky i na hry. Stávalo se, že někdy nepřišel vůbec. Nebylo na něj spolehnutí,“ vzpomíná zpěvák Jiří Röll.
Někdy v té době se v Luxoru objevil kytarista Miroslav Veverka, takže většinu kytarových partů hrál on. Jenže došlo k další komplikaci. Z kapely se rozhodl odejít bubeník Milouš Stránský. A tak Veverka, který ovládal i hru na bicí, zasedl za bicí soupravu. Najít spolehlivého kytaristu bylo pro Luxor naléhavou otázkou. „Seděl jsem na Čajích v Dělňáku, kde hrál Luxor, když ke mně přišel Saša Pleska a povídá: - Ty prý hraješ na kytaru? Řekl jsem mu, že trošku hraju a on se mě zeptal, jestli si to s nimi nechci zkusit. Přestože jsem teprve nedávno přišel z vojny a neznal jsem celý repertoár Luxoru, odpověděl jsem Sašovi, že to zkusím. Půjčil mi domů desky, abych si je poslechl, nějaké noty a řekl mi, že příští kšeft je v Řevničově. Jak to asi mohlo vypadat, když jsem nebyl zvyklý hrát z listu, navíc ještě z voleje, bez zkoušky. Ale Saša mě pochválil, a tak jsem se stal kytaristou Luxoru. Příští víkend byly Čaje v Dělňáku. Ivan Beneš přišel zase pozdě. Saša se jen tak otočil od piana a povídá: - Ivane, tak jsme tě vyhodili. Ivan na to: - Tak fajn, ahoj, a odešel,“ popisuje svůj příchod do Luxoru Zdeněk Havelka.
Aretha, Diana, Otis, James a další
Díky Sašovi Pleskovi a Petru Konopáskovi se repertoár kapely začal rychle měnit. „Saša ho tvrdě směroval k tehdy progresivnímu rhythm and blues a soulu. Začali jsme dělat vokály. Hráli jsme a zpívali věci od Arethy Franklin, Diany Ross, Otise Reddinga nebo Jamese Browna,“ vzpomíná Bohunka Týčová. „Tenkrát to mladé lidi hodně oslovilo. Bylo to období, kdy jsme hrávali všechny maturáky, které byly vždycky hájemstvím Merkuru. Ten byl ale avantgardní na začátku 60. let, kdy začal hrát rock and rolly. Ty v té době Fencl nehrál. Koncem 60. let se to začalo obracet ve prospěch Luxoru, což byla velká zásluha Saši Plesky. Byl to vlastně takový bigbít s dechy,“ vysvětluje Jiří Röll.
„Saša si něco poslechl v rádiu, napsal na to text, nazkoušelo se to, a když to Luxor přestával hrát, tak ostatní kapely s tím začínaly,“ doplňuje Zdeněk Havelka.
Protože konzervatoristé nemuseli dělat kapelnické zkoušky, předal Saša Pleska kapelnické žezlo Petru Konopáskovi, který pak vedl Luxor až do jeho zániku.
Definitivní konec
Poslední fáze orchestru je jakoby zahalená mlhou. Nikdo z oslovených pamětníků si nevzpomíná, jak dlouho Luxor ještě existoval. S největší pravděpodobností do podzimu roku 1971. Alespoň všechny indicie tomu nasvědčují. Na čem se všichni shodují, je to, že v několika posledních měsících orchestr už víceméně živořil. Her rapidně ubývalo a jednotliví členové měli další hudební projekty, které je evidentně bavily víc, než přežívání v potápějícím se Luxoru.
Pokusme se, alespoň v základních bodech, zrekonstruovat onu poslední etapu kdysi prestižního orchestru. Po vyhazovu Ivana Beneše hrál Luxor v sestavě: Anna Vápeníková, Bohunka Pochmanová, Jiří Röll a Zdeněk Steidl (zpěv), Saša Pleska (klávesy), Zdeněk Havelka (kytara), Miroslav Novotný (baskytara), Miroslav Veverka (bicí), Petr Konopásek (trubka), Miloš Hejduk (alt saxofon), Jiří Bureš (baryton saxofon), Pavel Blažek (tenor saxofon) a Bořek Čech (trubka). Někdy na podzim roku 1970 přivedl Bořek Čech, který sloužil v rakovnických kasárnách jako voják z povolání, trombonistu Hugo Leitnera, který tam nastoupil jako absolvent VKVŠ na roční základní vojenskou službu. V Luxoru se mihla i zpěvačka Vlasta Stančíková, ale nepobyla tam dlouho.
V dubnu 1970 vystoupil Luxor na 3. Hit-show v Tylově divadle. O měsíc dřív vznikla v Rakovníku bigbítová skupina The Pride of Ladies Bedrooms (v květnu přejmenovaná na The Scream), ve které hráli Zdeněk Havelka a Miroslav Veverka. Pavel Blažek si vzpomíná, že ke konci Petr Konopásek ze zdravotních důvodů už nehrál a věnoval se jen kapelnickým povinnostem.
V roce 1971 krize vrcholila a bylo jasné, že se blíží definitivní konec. „Pamatuji si, že poslední dvě hry už nestály za nic. Nemělo cenu to prodlužovat,“ vzpomíná Zdeněk Havelka. „Ono to neskončilo tak, že bychom si řekli: a zítra končíme. Vlastně to nějak tak samo vysublimovalo do ztracena,“ potvrzuje Jiří Röll.
Post Luxor…
Saša Pleska z rakovnické hudební scény na čas zmizel, aby se posléze objevil v sestavě, která se pokusila (marně) vzkřísit The Undertakers. Několik týdnů na to usedl za klávesy skupiny Elektronik (přejmenovaná Mandragora), z níž pak vznikl slavný Brutus.
Petr Konopásek, Zdeněk Steidl a Zdeněk Havelka založili novou skupinu, která se jmenovala Beatet, ale nikdy veřejně nevystoupila. Havelka pak hrál s The Scream, kde byl i Veverka. Steidl odešel do orchestru Melodie, stejně jako Bohunka Pochmanová, která předtím nakrátko zakotvila v The Scream. V roce 1974 se začala zpěvu věnovat profesionálně v tehdy populárním dívčím souboru Jezinky. Petr Konopásek, bohužel, tragicky zahynul při dopravní nehodě v Praze. Jiří Röll a Miloš Hejduk posílili v září roku 1971 rakovnickou bigbítovou skupinu Moucha´s detective agency, s níž 17. prosince 1971 vystoupili na 4. Hit-show v Tylově divadle. Miroslav Novotný narukoval na vojnu. Bořek Čech dostal „lano“ od kapelníka Merkuru Jiřího Soukupa, Pavel Blažek odešel do orchestru OB Hořesedly, který vedl Josef Hejda. Hugo Leitner odešel do civilu a vrátil se na Kladensko. Jiří Bureš s aktivní hudební činností skončil podobně jako Anička Vápeníková se zpíváním. Luxor už se stal jen historickým pojmem.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Poslední
zvonění Luxoru – série 5 článků v týdeníku Raport, 15. 1. – 2. 2. 2016,
výpovědi Bohunky Týčové, Jiřího Rölla, Zdeňka Havelky, Pavla Blažka, Ivana
Beneše a Josefa Fencla ml.)