The Undertakers – Bigbít z pohřebního ústavu
Kořeny bigbítové skupiny The Undertakers, která v roce 2019 oslavila půlstoletí své existence, sahají až do roku 1969. V sobotu 21. listopadu 1969 se představila v Tylově divadle na 2. Hit – show a stala se jedním z nejpříjemnějších překvapení večera.
Bigbítová odnož Melodie
Připomeňme si, jak The Undertakers (funebráci, hrobníci, pohřební ústav) vznikli. U zrodu kapely stáli kytarista a zpěvák Miloslav Černý zvaný Miloušek, zpěvák Vladimír Soukup a baskytarista Miloslav „Pinďa“ Černohorský. Důležitou roli sehrál taneční orchestr Melodie a Rudý koutek Závodního klubu ROH Rakovnických keramických závodů.
„Taneční orchestr ZK ROH RKZ, který vedl Zdeněk Černý, byl na konci 60. let minulého století úžasný. Měl pět saxofonů, tři trumpety, tři pozouny, rytmiku a několik zpěváků. V roce 1969 jsme si s baskytaristou Pinďou Černohorským řekli, že bychom mohli při orchestru vytvořit bigbítovou odnož. Pinďa oslovil Milouška Černého, který byl právě na odchodu z Mandragory, protože ho už nebavilo hrát beglajt. Sháněli jsme i bubeníka. Chvíli s námi chodil Vašek Matějka, který po odchodu spoluhráčů z původní Mandragory na vojnu ještě chvíli bubnoval s novou sestavou, což už ale nebylo ono. Proto přijal nabídku ke spolupráci s The Undertakers. Dlouho tady ale nepobyl a vystřídal ho Vladimír Skoupý,“ vzpomíná tehdejší zpěvák Melodie Vladimír Soukup.
Míla Černý začal s bigbítem vážněji koketovat v létě roku 1967. S kamarádem Vlastíkem Benešem dostali „lano“ od skupiny Mandragora, což byla tehdy první okresní liga. Začal hrát beglajt (doprovodnou kytaru), což ho bavilo dva roky. „Cítil jsem se na víc, a tak jsem kývl na nabídku Pindi Černohorského, abych šel hrát sólovou kytaru do Melodie a zejména do nově vznikající kapely, kterou jsme pojmenovali The Undertakers,“ doplňuje Míla Černý. První sestavu, kterou „prorůstali“ i někteří další muzikanti Melodie, tvořili zpěváci Vladimír Soukup a Zdeněk Hvězda, sólový kytarista Miloslav Černý, baskytarista Miloslav Černohorský, doprovodný kytarista Petr Soukup a bubeník Vladimír Skoupý.
Nejtvrdší v regionu
Po úspěšném startu na 2. Hit – show se dostali The Undertakers do víru rakovnického showbussinesu. Kapela produkovala na svoji dobu hutný rock a patřila k nejtvrdším v regionu. Její repertoár tvořily převzaté skladby (Deep Purple, Creedence Clearwater Revival, Grand Funk Railroad, Cream ad.), které skupina zvládala velmi dobře, i když je zpívala „svahilštinou“ (co odposlechla z magnetofonových nahrávek nebo z rádia), protože ani jeden z hudebníků neuměl anglicky. Zvukař Zdeněk Košťál dokázal vykouzlit perfektní sound navzdory tehdejšímu omezenému technickému vybavení.
„Hráli jsme na aparaturu Phillips – bylo to velký rádio, kam jsme zapojili dvě kytary a basu. Později měl každý kytarista své combo. Používali jsme reprobedny, ve kterých byly tři repráky značky Regent z NDR. Ty jsme si půjčovali od Melodie. Zdeněk Košťál zvučil jen zpěv. Odposlechy jsme neměli vůbec,“ říká Míla Černý a přidává raritu, jak si na přelomu 60. a 70. let pořídil tehdy módní kytarové efekty. „Bustr mi postavil Saša Pleska a kvákadlo jsem si udělal na průmyslovce sám. V TOSu mi na něj vyrobili plechovou skříňku. Byla tam plochá baterka, která vydržela jeden kšeft a pak se musela vyměnit.“
Od vesnice k vesnici
„Hrávali jsme třikrát v týdnu. Ve středu na Hrátkách v Osvěťáku, v neděli na Čajích v Dělňáku a v sobotu někde na vesnici. Dělňák byl super. Byla to stavba, která předběhla svou dobu. Pojal tisíc lidí. V šest večer bylo vyprodáno. Skvělá atmosféra a výborná akustika,“ vzpomíná Míla Černý. Zkoušky probíhaly v Rudém koutku v Šamotce. Během poměrně krátké doby se stali The Undertakers stálicí rakovnické bigbítové scény a patřili k nejčastěji hrajícím kapelám. Nebyla snad větší obec, kde by nehráli. Ještě po létech si vzpomínají na ty, kam zajížděli nejčastěji – Chrášťany, Jesenice, Pšovlky, Všetaty, Roztoky… když přišly chmele, jezdili od vesnice k vesnici – Vrbice, Hokov, Děkov, Běsno, Strojetice… hrávali prakticky každý den. „Výjimkou nebylo třeba jedenadvacet kšeftů během chmelů,“ vypočítává Míla Černý.
Personální změny
Také The Undertakers se nevyhnuly personální změny. Dočasné i trvalé. Jako první přestal jezdit s kapelou Zdeněk Hvězda, který byl přeci jenom založen popověji a byl plně vytížený v Melodii. To bylo ještě v roce 1970. „Pak jsme vyhodili Petra Soukupa. Několikrát jsem mu řekl, aby neopíral kytaru o combo, že mu spadne. Nedal na mě a jednou fakt buchla o zem. Tak jsem se naštval a řekl jsem mu, ať jde do hajzlu. Odešel, jeho bratra Vládi se to dotklo, a odešel taky. Pak se ale zase vrátil. Místo Petra přišel Sam Tuček. Doprovodný kytarista a výborný zpěvák,“ pokračuje Míla Černý.
Vladimír „Sam“ Tuček nebyl žádný bigbítový nováček. Bigbít ho chytil v Praze, kde se učil tiskařem. „V internátu na pokoji se mnou bydlel kluk, který byl velmi dobrý kytarista. Chodili jsme do klubů Sluníčko, Olympik a jiných na tehdejší slavné kapely Matadors, Olympic, Rebels, George & Beatovens, Framus Five a další. Někdy v té době jsem také začal sám hrát na kytaru a zpívat. Mojí první kapelou byli The Preachers. Z ní jsem odcházel na vojnu, kde jsem hrál ve skupině Fanthomas. Když jsem se vrátil z vojny, Preachers už neexistovali, a tak jsem přijal nabídku Milouška,“ popisuje Sam svůj příchod k The Undertakers.
Další personální komplikace nastaly v roce 1971, kdy se při autonehodě zranil bubeník Vladimír Skoupý. „Naboural na Pražský ulici a zlomil si nohu, takže nemohl bubnovat. Jeho místo zaujal Pinďa Černohorský a baskytary se ujal Jirka Pertl. Když pak Jirka odešel k The Scream a Pinďa se vrátil k baskytaře, bubnoval s námi Libor Laun. To byl pořádnej nářez, protože Libor byl Pan bubeník. V tý době jsme hodně hráli Párply, třeba Fireball. S Liborem to bylo asi naše nejtvrdší období,“ konstatuje Míla Černý.
Čtyři věci stačí…
Na své působení v The Undertakers vzpomíná zmiňovaný baskytarista Jiří Pertl. „Velmi dobře si pamatuji na svůj první kšeft s touto kapelou v Dělnickém domě. Pro mě to znamenalo první vstup na prkna, která znamenají svět. A že to v Dělňáku na jevišti byly poctivý fošny. Do té doby jsme s kamarády Vlastíkem Benešem, Frantou Hejdou, Jirkou Korfem, Petrem Soukupem a dalšími příležitostně podomácku muzicírovali. Jednoho dne ale přišel Pinďa Černohorský a říká mi: – Hele hrajeme v Dělňáku na Čajích a vypadl nám bubeník. No a Pinďa, jako všestranný muzikant, vymyslel, že si sedne za bicí a já, jakožto kytarista, který ví, že basa je vlastně kytara s těmi čtyřmi spodními strunami E/A/D/G, zvládnu hrát i na basovku. Odpoledne před zábavou mě Pinďa naučil čtyři písničky a pak už nás čekal narvanej Dělňák. Ptal jsem se, jestli čtyři věci nejsou málo? Kluci říkali, že budou dlouhý přestávky a pak se bude ,pro velký zájem‘ opakovat. Oni ale uměli ještě další věci a říkali: – Neboj, to se chytíš, a když ne, ždíbej tlustý éčko, to se ztratí…“
Holky, přijel bigbít!
„S touhle partou jsme nehráli jenom v Rakovníku, ale vyjížděli jsme i mimo něj,“ pokračuje Jiří Pertl. „Jednou se taky stalo, že jsme jeli na kšeft, všechno už bylo naložený ve dvanáctsettrojce rakovnického taxikáře Františka Pelikána, ale chyběl Miloušek Černý. Tak jsme najeli k nim do ulice a zazvonili u něj. On měl tehdy přísnou partnerku, vykoukl z oka a říká: – Já nemůžu, vona mě nechce pustit! – Pak jsme to ale nějak ukecali a vyrazili jsme. Hráli jsme někde v Olešné či Chrášťanech pro česáče a už jsme jeli strašně pozdě. Kdo znal pana Pelikána, ví, že on opravdu jezdil dvacítkou, byl úplně v klidu a vyprávěl anekdoty. To bylo jen pro silný nervy. Přijeli jsme ke kulturáku, kde už byla fůra lidí, a chtěli jsme rychle vyskákat, aby se co nejdřív hrálo. Jenže on začal kroužit kolem návsi, měl stažený okýnko a křičel na lidi: – Přijel bigbít, holky pojďte, bude se trsat!“
Potíže s aparaturou
„Vzpomínám si také na jednu hru někde na vesnici, kde nám pořadatelé otevřeli jakýsi sál, snad tělocvičnu. Zděsili jsme se, když jsme uviděli, že po celém parketu byla asi deseti centimetrová vrstva slámy. Nejdřív jsme si to všichni, kapela i tanečníci, museli pěkně zamést. Hodně jsme hrávali v Jesenici, v restauraci u nádraží pod kaštany, kde nebyl taneční parket, ale taneční beton. V noci jsme se pak vraceli do Rakovníka posledním vlakem. Hraní s The Undertakers bylo skvělý, plný dobrodružství a vzrušení,“ směje se Jiří Pertl.
„Hrály se převzatý věci, zpívalo se anglicky stylem ,hábr fábr kou ču lav mí‘. Nic nám nebylo svatý a nic nám nevadilo. Kromě neustále prudících pořadatelů, kteří nadávali, že hrajeme moc nahlas. Jo a taky nás trápil fakt, že nebylo kde sehnat kvalitní kytary, nebo zesilovače. To jsme řešili pořád. Hráli jsme na různé Jolany a Alexandry. Mít třeba Gibsona, jako nějaký profík z Prahy, byl pro nás nesplnitelný sen. Spousta rakovnických muzikantů, The Undertakers nevyjímaje, hrála na doma postavený reprobedny a zesilovače. Pořád se to porouchávalo, hořelo a nehrálo. Ještě, že byli lidé, jako náš tehdejší zvukař Zdeněk Košťál, nebo později dlouholetý zvukař Mandragory, Elektroniku a Brutusu Pavel Koutecký, který vždycky na dotaz, jestli nám spraví zesilovač, odpověděl: – Za stovku dělám i nemožný, přines to. Prostě kamarád,“ končí své vzpomínání na čas, strávený s The Undertakers Jiří Pertl.
V Radiopaláci pro Súdánce
Všichni muzikanti z The Undertakers vzpomínají na památný kšeft v pražském Radiopaláci. „Byl to koncert pro Súdánce u příležitosti vítězství jejich revoluce. Byli tam samí černí Súdánci a Súdánky a my. Studoval tady nějaký Ali, ten nás někde slyšel a chtěl nás tam mít. Tak jsme tam jeli a byl to jeden z našich nejlepších koncertů,“ tvrdí Sam Tuček.
Ne všechny kšefty The Undertakers byly ale „procházkou růžovým sadem“, jako ten v Radiopaláci. Perliček (včetně těch, které by měly být zveřejněny až po 22. hodině) mají hudebníci bezpočet. Sam s Mílou přiznávají, že měli i dost mravnostních průšvihů. „Třeba když jsme hráli v Šanově, vymlátili naši fanouškové všechna okna v tamní škole… Každou středu a sobotu jsme hrávali v Jesenici v hospodě u kolejí. Jednou jsme dělali trošku bordel ve vlaku při návratu do Rakovníka a průvodčí to zavolal esenbákům (vysvětlení pro mladší čtenáře – SNB, neboli Sbor národní bezpečnosti = předlistopadová policie). Ti na nás už čekali s pendrekama na rakovnickém nádraží. Většina lidí však vyskákala z vlaku u Rakony a na nádraží dostal do držky jen Jirka Röll, který nedělal žádnou výtržnost, a tak dojel až do stanice… V Řevničovně v sokolovně byly v zákulisí nějaké divadelní kulisy a mezi nimi i pařez. A do něj jsme chodili močit… Dobrá figurka, která s námi často jezdila, byl Čuda Večeřa. Nikam se nevešel, tak jsme ho vozili v síťce na zavazadla… Rádi vzpomínáme na chmele. Jednou jsme přijeli hrát do Strojetic na Lounsku pro slovenské brigádníky a ti si vymínili, že sál musí opustit všichni Češi. Tedy kromě nás… Za peníze, které jsme dostali, jsem si koupil za 150 korun zapalovač. Mám ho ještě doma,“ vzpomíná Sam Tuček.
Festival v Lounech
I když členové The Undertakers tvrdí, že hrávali prakticky všude, kde byla nějaká buňka SSM (Socialistického svazu mládeže – jednotné, centrálně řízené mládežnické hnutí po roce 1969), za vrchol své kariéry považují účast na velkém festivalu v Lounech, kde hráli v amfiteátru na poloostrově s takovými kapelami, jako byla legendární Víčka. To bylo v roce 1971. „Byla tam taky nějaká cikánská kapela, která hrála Santanu, až nám spadla brada…,“ pokyvuje uznale Sam Tuček a dodává: „Prozradím jednu zajímavost. Nikdy jsem neměl svou vlastní elektrickou kytaru, na každej kšeft jsem měl nějakou půjčenou. Doma mám jen akustického Gibsona. Jsem pyšný na to, že i když jsem se nikdy neučil zpívat, po celou dlouhou kariéru mi ani jednou neselhal hlas. Dokázal jsem si ho šetřit, abych vydržel celý kšeft.“
Zákaz ve třiasedmdesátém
Soumrak The Undertakers nastal na jaře roku 1973, kdy byla kapela shledána „přehrávkovou“ komisí veřejného účinkování nezpůsobilá. Normalizátoři jim sečetli všechny jejich „hříchy“ i provokativní anglický název. „Sebekriticky musím přiznat, že poté, co nám odcházel jeden člověk za druhým, už to nebylo ono a úroveň kapely nebyla bůhvíjaká,“ okomentoval zánik The Undertakers Sam Tuček. Pro historii dodejme, že v poslední fázi kapelou prošli bubeníci Jiří „Copan“ Svoboda a Václav „Upír“ Krejčí nebo zpěvačka Bohunka Pochmanová.
„Zrušil nás vedoucí odboru kultury ONV Vladimír Mayer. V té době dostaly zákaz všechny bigbíty a v první řadě ty, které zpívaly anglicky. Mezi ně jsme patřili i my. Byla to doba, kdy pořadatelé dostali příkaz, aby žádné takové kapely nebrali. Takže bychom stejně neměli kde hrát,“ vysvětluje Míla Černý.
Skupině neprošel ani comeback o několik měsíců později pod názvem The New Undertakers, i když kromě kmenových hráčů (Černý, Černohorský, Tuček) kapelu posílili ostřílení muzikanti Saša Pleska (klávesy), Miloš Hejduk (saxofon) a Josef Šiler (bicí).
Zmrtvýchvstání
Návratu na pódia se The Undertakers dočkali až 26. listopadu 1994 u příležitosti megakoncertu Je to jenom rock and roll ve Sportovní hale v Rakovníku. V sestavě Míla Černý (kytara, zpěv), Vladimír Sam Tuček (kytara, zpěv), Míla Pinďa Černohorský (baskytara), Vladimír Skoupý (bicí nástroje) a Vladimír Soukup (zpěv) zahráli své největší hity z přelomu 60. a 70. let. Krátce na to, bohužel, odešel do muzikantského nebe Vladimír Skoupý, a kapela se na čas odmlčela.
Definitivní návrat The Undertakers na rakovnickou bigbítovou scénu se o několik let zdržel. Na konci 90. let 20. století se ale přání stalo skutečností. The Undertakers se znovu objevili na pódiu. Trojici „pravověrných“ – Mílu Černého, Pinďu Černohorského a Sama Tučka – doplnili zkušený kytarista Stanislav „Jimmy“ Karlík a bubeník Lukáš Let. V této sestavě zahráli The Undertakers při výročí spřátelené skupiny Meditace i při první benefici pro dětské oddělení rakovnické nemocnice, kterou začala pořádat od roku 2000 v Kulturním centru Rakovník skupina Prošlá lhůta. To už je ale jiná kapitola v životě The Undertakers…
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Cyklus Návraty
v týdeníku Raport z 10. 6., 17. 6. a 24. 6. 2014, publikace
k 45. výročí skupiny z roku 2014, výpovědi Miloslava Černého,
Vladimíra Soukupa, Vladimíra „Sama“ Tučka a Jiřího Pertla)