Obušku, z pytle ven!
Vývoj našeho rocku a jeho kulminace na přelomu 60. a 70. let, zejména jeho velká obliba u mládeže, se brzy staly trnem v oku nejrůznějších ideologických a kulturních normalizačních institucí. Označování rockové hudby za hlavní nástroj ideologické diverze a prostředek „kontrarevolučních“ sil k ovlivňování mládeže svědčí o naprosté neznalosti a nepochopení světových vývojových trendů populární hudby. Bohužel, tento postoj establishmentu zasadil československému rocku zdrcující úder a zastavil jeho růst na 10-15 let.
Vláda proti bigbítu
Aby si mladší generace dokázaly udělat obrázek, o co konkrétně šlo, zalistujme „Usnesením vlády ČSSR o situaci v zábavné hudbě č. 63/1975“, které se stalo hlavním návodem k omezení a mělo přispět k likvidaci rockové hudby v našich zemích. Cituji: „V období 60. let došlo v zábavné hudbě k postupnému pronikání negativních tendencí anglosaské provenience (vliv vysílače Luxemburg a dalších). Přes různé pokusy se nepodařilo s trvalým kladným výsledkem vytvořit v té době domácí původní model
zábavné hudby. Naopak oblast zábavné hudby postupně ovládly socialismu cizí vlivy. V krizových letech značná část zábavné hudby působila dokonce jako aktivní nástroj kontrarevoluce… vymizela pokroková tvorba socialistických států, zejména Sovětského svazu, produkovala se v masovém rozsahu ideově závadná tvorba, kterou rozšiřoval živelně narůstající počet nejrůznějších polo-profesionálních interpretů, nebyly dodržovány základní právní předpisy o veřejném vystupování… živelně se rozšířilo pořádání festivalů s pochybnou nebo protisocialistickou ideovou náplní. Do písňových textů pronikaly životní pocity vlastní kapitalistické společnosti, jako nihilismus, anarchismus, filozofie hippies, životní skepse apod. Tento druh hudby byl nesmírně glorifikován a dostával stále větší prostor na úkor opravdu uměleckých hudebních děl… Od roku 1969 v souvislosti s celkovou politickou konsolidací byla postupně přijata řada opatření, zejména proti politickému zneužívání zábavné hudby… z gramofonové produkce byly vyřazeny nežádoucí tituly, bylo zavedeno ověřování textové stránky zábavné hudby z hlediska politicko-ideového
obsahu. Byla vydána nová honorářová vyhláška, která vytvořila předpoklady pro správnější odměňování. K odstranění nedostatků v agenturní činnosti a k plnému uplatnění vlivu státu v této oblasti přijaly vlády ČSR a SSR v roce 1972 příslušná opatření k sjednocení kulturně politických i odborných přístupů k celé oblasti zábavy, k znovuzavedení evidence všech umělců této sféry, ke společné přípravě jejich rekvalifikace založené na individuálním hodnocení. Novými právními předpisy bylo vymezeno postavení zábavné hudby v oblasti hudební kultury, vztahy a působnost agentur, postavení a odměňování interpretů, povolovací řízení národních výborů atd.“ (Konec citace)
obsahu. Byla vydána nová honorářová vyhláška, která vytvořila předpoklady pro správnější odměňování. K odstranění nedostatků v agenturní činnosti a k plnému uplatnění vlivu státu v této oblasti přijaly vlády ČSR a SSR v roce 1972 příslušná opatření k sjednocení kulturně politických i odborných přístupů k celé oblasti zábavy, k znovuzavedení evidence všech umělců této sféry, ke společné přípravě jejich rekvalifikace založené na individuálním hodnocení. Novými právními předpisy bylo vymezeno postavení zábavné hudby v oblasti hudební kultury, vztahy a působnost agentur, postavení a odměňování interpretů, povolovací řízení národních výborů atd.“ (Konec citace)
Dokument věnoval značnou pozornost také dalšímu politickému a odbornému růstu pracovníků v oblasti populární hudby, působení tvůrčích svazů a zájmové umělecké činnosti, jakož i úloze odborů kultury, školství, kritiky a teorie na úseku populární hudby. Vládní usnesení tedy takto shrnulo a kodifikovalo všechna předchozí dílčí opatření a „vytýčilo naší populární hudbě jak celkové její poslání v socialistické společnosti, tak i cesty, jimiž lze k takovému cíli dospět.“
Likvidační článek v Rozvoji
Z citace části vládního dokumentu je jasné, že frontální útok proti bigbítu začal. Trnem oku úřední mašinérii byly především ty rockové skupiny, které k sobě poutaly široký okruh příznivců z řad mládeže. Hon na rakovnický bigbít odstartoval článek, uveřejněný v Rozvoji pod titulkem „Víte, co je Moucha's detective agency?“ Jeho autor Jiří Čermák v něm píše: „Tak se totiž módně nazývá hudební beatový soubor Městského výboru SSM v Rakovníku a po pravdě řečeno, je mezi mládeží dosti populární. Všude, kde se tento neobvyklý název objeví na plakátech, se ptají, oč jde. Zda o pouhou recesi nebo snad zneužití hlavičky SSM? Ale také, proč ještě přežívají pozůstatky a výstřelky krizových let v této oblasti? Nejde jen o Moucha's detective agency, což přeloženo z angličtiny znamená Mouchova detektivní kancelář, ale též o další soubory, které působí na našem okrese a honosí se cizími názvy jako Mandragora, Scream, Undertakers a další. Slyšel jsem, že samotní členové těchto skupin nemohou pochopit jejich význam. Vnucuje se otázka, kdo z odpovědných úředních míst žehná těmto výstřednostem? Jde skutečně jen o nevinné cizí názvy, či mají souvislost s určitou poplatností západní kultuře a tamějšímu životu? S mnohými lidmi se shoduji v tom, že název skupin odpovídá i tomu, co produkují. Není málo případů, že taneční zábavy, kde účinkují, se pořadatelům vymkly z rukou, a to co se odehrává, se těžko dá zvát zábavou či kulturním podnikem. Dostává se nám lekce nejen v projevu živelnosti na parketě (mírně řečeno), ale i v představě o prostředí v hlučných, zakouřených krčmách podsvětí. Nemíním popisovat podrobnosti, které mně vyprávěli sami mladí lidé a nad nimiž se zvedá žaludek. Jedno je jisté, že slušný kulturní člověk musí tyto jevy odsoudit, protože jsou v rozporu se socialistickými vztahy a socialistickou morálkou… všechno má své meze, které nelze překročit, protože potom už nejde jen o nevkus, ale často o nevychovanost a hulvátství, které v naší společnosti nemá místa. To se týká jak chování některých účastníků při zábavách, tak úpravě zevnějšku, oblečení, vystupování, uvolněnosti k druhému pohlaví atd. Je nesporné, že zábavu vedle prostředí a pořadatelů značně ovlivňuje hudba. Vůbec se nedivím, že po záporných zkušenostech v některých obcích odpovědní funkcionáři NV více zvažují, které hudebníky si do obce pustí, a které nikoliv. Mám za to, že je nejvyšší čas, aby se v této věci řeklo konečné slovo a udělal se pořádek jak ze strany odboru kultury ONV, OV SSM a dalších orgánů.“
Inrou na Hit-show nedorazili
Jak napsáno, tak uděláno. Zhruba od konce roku 1972 nastaly rakovnickým bigbítovým skupinám zlé časy. Poslední akcí ve starém dobrém duchu byla 5. Hit-show, která se konala 22. prosince 1972 v Tylově divadle a vystoupily na ní skupiny Tritonus z Prahy, Mandragora, The Undertakers a bluegrassoví Trapeři. Nevystoupili na plakátech avizovaní Bakaláři a bez omluvy ani skupina ze Slaného. Nedorazila ani druhá pražská skupina Inrou.
Její frontman Mikoláš Chadima popsal tuto epizodu v knize Alternativa: „22. prosince jsme měli jet na svůj první festival. V Rakovníku se měla konat přehlídka bigbítových kapel. Moc jsme se těšili. Tancovačky na Zeleným pruhu nám zvedly náležitě sebevědomí a byli jsme přesvědčený, že v Rakovníku ukážeme, zač je toho loket. Dopadlo to ale úplně jinak a ze zájezdu se stala malá tragédie skupiny. Do Rakovníka jsme totiž vůbec nedojeli. Postaral se o to manažer Jarda Čumpl. Sjednal od nějakého svého známého zapůjčení dodávkového auta. Všechno mělo proběhnout takhle. Karel Hošek (bicí – pozn. T. B.) se zvukařem Tondou měli čekat na Zeleným pruhu, kde jsme měli ještě schovanou aparaturu. Pro mě měl dojet z Vinohrad Čumpl s Milanem Kormoutem (kytara – pozn. T. B.), který měl půjčené auto řídit. Pro Vaška Bartoníčka (kytara – pozn. T. B.) se měli potom stavit v práci a nakonec dojet pro mě a Bejbina (Jiří Čejka, baskytara – pozn. T. B.), který měl doma v opravě zesilovač. Já s ním měl čekat v Ďáblicích, aby mu nebylo smutno. Karel s Tondou si dali na Zeleným pruhu sraz ve tři hodiny a chtěli vytahat a připravit aparaturu k naložení do auta tak, aby se po příjezdu Čumpla a Kormouta hned mohlo nakládat a zbytečně jsme se nezdržovali. Zažili při tom velký nervák. Vrátný učňáku jim nechtěl aparaturu vydat. Museli ho přemlouvat asi hodinu. Pak tedy aparaturu vytáhli ze sklepa před barák a čekali a čekali. V sedm hodin večer to vzdali. Aparaturu, za uštěpačných poznámek vrátnýho, zase složili do sklepa. Zatímco se hádali s vrátným a čekali. Čumpl s Kormoutem se marně pokoušeli nastartovat půjčené a zaplacené (600 Kčs) auto. Běhali s autem s pomocí náhodných chodců po Vinohradech asi dvě hodiny, až jim nějaký zkušený automobilista oznámil, že auto nastartovat nemohou, protože v něm není baterie. Jeli tedy domů. Na to, aby vtali taxíka a dojeli na Zelenej pruh klukům říct, co se děje, se vykašlali. My s Bejbinem jsme se rozešli v devět hodin. Pořád jsme nemohli uvěřit tomu, že nikdo nepřijede a my na ten vytouženej festival hrát nepojedem. Naše velké zklamání se ještě zvětšilo po tom, co jsme se dozvěděli, že v Rakovníku aparatura byla a mohli jsme jet klidně taxíkem, kterého by nám pořadatel zaplatil. Tohle všechno měl vědět manažer. Vždyť bral stejný díl honoráře, jako my. Byli jsme hrozně smutný a já poprvé přemýšlel o tom, že s hraním skončím. Aspoň trochu jsme si zchladili žáhu okamžitým vyhazovem Čumpla.“ Tolik flétnista a saxofonista Mikoláš Chadima k neúčasti Inrou na 5. Hit-show.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš
Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, Tomáš Bednařík: Ve spárech
rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, Mikoláš Chadima: Alternativa,
Host, Brno,1992)