Saša Pleska
Řekne-li se Brutus, každému se okamžitě vybaví Saša Pleska. Ať se to někomu líbí nebo ne, bez Saši by Brutus nebyl Brutusem. Saša vytvořil image kapely, napsal drtivou většinu původního repertoáru, vymyslel sound kapely a navzdory posměšným, jízlivým (a mnohdy hloupým) kritikám v různých hudebních časopisech ho v téměř neměnné formě udržuje dál, protože je skálopevně přesvědčen, že je to to pravé ořechové. Saša ví, že právě důsledným přidržováním se osvědčených forem 60. a 70. let a kašláním na všechny novoty a technické vymoženosti je Brutus jedinečným. Dovedl si spočítat, že kdyby Brutus opustil zaběhanou linii, přestal by být výjimečným a byl by jen jedním z mnoha. Byl to on, kdo pro Brutus vymyslel dnes již legendární přívlastek „pravá bigbítová kapela“. Saša je ale taky mistrným, davy fascinujícím spíkrem. Je nevyzpytatelný samorost, jehož reakci na cokoliv jen stěží dopředu odhadnete.
Curriculum vitae
Životopisná data občana Alexandra Plesky lze shrnout do několika řádků: narozen v Olomouci – rané dětství prožil v Brandýse nad Labem – v roce 1956 se přistěhoval do Rakovníka – po ukončení 2. ZDŠ začal studovat na rakovnické Střední všeobecně vzdělávací škole – maturita v roce 1965 – potom pět let studium makromolekulární chemie na katedře polymerů Vysoké školy chemicko-technologické v Praze – titul Ing. – po absolutoriu pracoval tři roky v Ústavu makromolekulární chemie v Praze, kde dělal aspiranturu – pak nástup do výzkumného ústavu Kaučuku Kralupy, kde pracuje jako samostatný vývojový pracovník prakticky dodnes.
Hudební data jsou ještě stručnější: muzikant od pánaboha – čtyři roky klavír v LŠU – první bigbít Termiti (1963–1965) na SVVŠ v Rakovníku a Sáša za bicími nástroji(!) – při vysokoškolských studiích si přivydělával v různých tanečních orchestrech (Melodie, Orchestr Jožky Fencla, Luxor) – v létě 1973 epizoda s The New Undertakers – 1974 příchod k Elektroniku – a pak už to znáte. Brutus, Kyklop a zase Brutus.
Enfant terriblem byl prý Saša odjakživa. Alespoň to tvrdí většina těch, kteří s ním měli co do činění už od dětských let. Vrozená inteligence, neuvěřitelný smysl pro analýzu jakéhokoliv problému a vyvození logického závěru, neobyčejná vůle naučit se dokonale to, čemu se chci právě věnovat a široký všeobecný rozhled řadily Sášu k výjimečným osobnostem už od základní školy. A jak známo, společnost výjimečným osobnostem příliš nakloněna není, a takoví lidé se dostávají často do konfliktu se svým okolím, zejména s tak zvanými oficiálními autoritami. Saša Pleska není jiný. Nedá se říci, že by byl exhibicionista. Ovšem – originál každým coulem…
Saša očima kamarádů
„Saša se přistěhoval, když jsme chodili do třetí třídy. Naše tehdejší učitelka Melčová povídá: ,Přijde k nám nový žák z Brandýsa nad Labem. Jmenuje se Alexander Pleska. Tak ho hezky přivítejte a buďte s ním kamarádi.‘ Když Saša přišel, posadila ho třídní vedle mě. Byl velmi chytrej, učení mu šlo jakoby samo. Na vysvědčení dostával samý jedničky, akorát z kreslení měl dvojku. Brzy jsme se skamarádili. Saša nebyl příliš sportovní typ, ale měl strašnou sílu. Doma se s bráchou Michalem často prali a Míša byl samá modřina, jak ho Sáša vždycky zmydlil. Když jsme chodili do vyšších tříd, stal se ze Sáši provokatér. Nebál se ani přísného
učitele Karla Mejstříka, před nímž jsme se my ostatní třásli. Dokonce jednou při jeho hodině dějepisu bouchnul práskačku a Mejstřík z toho měl málem infarkt. Esenbáky zase provokoval tím, že jezdil po městě na kole, které nemělo zvonek na řídítkách, ale schovaný pod sedadlem (spouštěl se mechanismem, který Saša osobně sestrojil). Říkal mu chcípáček a dělalo mu hroznou radost, když napálil někoho z dospěláků, kteří ho plísnili, že jezdí bez zvonku, načež on zazvonil a tvářil se jako by nic, argumentuje tím, že není přece předepsáno, kde přesně musí zvonek být. A to jsme, prosím, chodili do nějaký šestý nebo sedmý třídy.“ (Jiří Polák)
„Saša je boží člověk. Když ještě bydlel na hrázi u potoka, dělali s bráškou Míšou pěkný vylomeniny. V domě, kde tehdy bydleli, žili také jedni manželé a ti se strašně hádali, a při tom na sebe sprostě řvali. Sašu a Míšu, kteří bydleli nad nimi, jednou napadlo, že spustí směrový mikrofon k nim do okna a vše natočí na magnetofon. Natočili a pak v neděli, když všichni lidé seděli doma u oběda, dali do oken obří reproduktorové bedny, natočený záznam pustili a do kraje křičelo: ,Ty kurvo, já tě zabiju… atd.‘ A mně tam chybělo: ,Slyšíte záznam z hádky rodiny H...“
Jednou mě Sáša prosil, abych se naučil nějakou ,pecku‘. Stáli jsme zrovna v Rio Rakáču na náměstí, nad magnetofonovým páskem. ,Tak tady je asi ta píseň,‘ ukazoval Saša doprostřed kotouče. ,Poznáš ji, začíná drrrrbum, drrrrbum pauza křach, kytara a jede to.‘ A já byl blbej, bál jsem se, že ji nepoznám a naučím se jinou, a tak jsem vyzvídal: ,Sašo, kdé?‘ ,Tady, Upíre, tady!‘ Když on to ukazoval tak nepřesně. ,Kde, Sašo?‘ To už se naštval, uvázal konec pásku za kandelábr a s ostatním utíkal přes celé náměstí, tam ho položil a křičel z toho druhého konce: ,Tady je to, Upíre, a teď si to zbal a zítra na zkoušce ať to umíš,‘ a šel domů. A já tam motal, motal asi tři hodiny. Tak takovej je Saša Pleska člověk.“ (Václav Upír Krejčí)
„Na Sašu mám řadu krásnejch vzpomínek. Dvě z nich mi utkvěly v paměti obzvláště. Je to už hodně dávno, a tak je možné, že se vše odehrálo úplně jinak (určitě si to už trochu idealizuji), jsem dlouho v Praze, je tu špatnej vzduch… pro jistotu se tedy všem aktérům za případné nepřesnosti omlouvám. Jednou Sáša koupil malý křídlo a přizval nás ke stěhování. Abychom křídlo pronesli po schodech (naštěstí jen do přízemí) a pak dveřmi do malého bytu, museli jsme odšroubovat nohy. Jak známo, dvě nohy pod klaviaturou jsou kratší a jedna vzadu delší. V obýváku bylo piano položeno na bok. Z velké radosti nad dosažením cíle Saša již nečekal, nebo snad podlehl naléhání znavených stěhováků, a začal nalévat ze svých zásob lihu. Mnohem později byly k pianu přišroubovány nohy a křídlo definitivně postaveno na své místo. Bohužel, v opojení jsme přidělali onu zadní nohu dopředu a jednu přední zase dozadu. Ani nevím, jestli jsme tehdy ještě vnímali, že piano stojí nakřivo. Jisté je, že ještě nějaký čas poté hrával Sáša doma mírně z kopce.
Druhá vzpomínka se váže ke dni, kdy se Sašovi narodil první syn Vladimír. Jestli se nepletu, oslavný mejdan začal u Sáši doma ihned po odvozu jeho manželky Lenky do porodnice. Lehce se popíjelo a čekalo na telefon. Někdy před půlnocí přišla šťastná zpráva. Sáša byl opravdu dojat a na důkaz síly okamžiku nalil všem přítomným po dvou deci vysoce koncentrovaného čirého destilátu. Nastal okamžik pravdy, všichni jsme se postavili a ztichli. Saša pronesl něco jako: ,Pijme na zdraví mého prvorozeného syna,‘ a dodal ,až do dna!‘ A lup! Nejpůvabnější byla Ála Vlastíka Beneše, která, ač zapřisáhlá nepřítelkyně alkoholu, měla notorickou slabost pro miminka v růžovejch dupačkách s majintatejma bactůltama, a tak se překonala. Po dvou minutách nabrala hluboce nachovou (Deep Purple) barvu a pomalu klesala, klesala až klesla pod šikmé křídlo, čímž pro ni oslavy narození Vladimíra Plesky definitivně skončily.“ (Jiří Pertl)
„Ne tak pro ostatní. K ránu Saša prohlásil, že jde připravit oslavnou petardu. Namíchal hliníkovou směs (bombu), nasypal ji do lahve od kečupu, provrtal víčko a zasunul do něj asi 2 cm dlouhý doutnák, který se chystal zapálit. Po naší připomínce, zda by zápalná šňůra neměla být přece jenom delší, přidal asi 10 cm. Potom ji zapálil a vyhodil lahev z okna na ulici. V ten okamžik se všichni v domě a jeho okolí, stejně jako někteří již spící účastníci mejdanu probudili, majíce plná náručí skla z vysypaných oken. Byla to detonace hodná zaměstnanc
Kaučuku Kralupy. Vše mohlo projít v klidu a pohodě. Rakovník byl v těch dnech po několika otřesech skutečného zemětřesení, kdy se v desetipatrácích za Osvěťákem houpaly lustry a drnčela okna, připravený na všechno. Lidé vybíhali na ulici v domnění, že se otřesy opakují. Vtom však začal Jirka Pertl troubit na trombón a byli jsme prozrazeni. Druhý den navštívil Saša Lenku v porodnici. Při odchodu, když mu Lenka připomínala, ať nezapomene zamknout, zhasnout a hlavně ať zavře okna, jí Sáša odvětil: ,Leničko, prosím Tě, vždyť my žádná okna nemáme!‘ Osmadvacet tabulí skla přivezl příští týden vlakem z Kralup. Já se Sašou a mojí ženou Álou jsme pak několik dní zasklívali okna v širokém okolí a slušnou práci také dalo umýt kuchyň, kde Saša ,bombu‘ míchal, od jemného hliníkového prášku, který perfektně špiní a drží. Celý příběh má pěknou tečku. Druhý den po výbuchu totiž někdo potkal Sašovu maminku, která tehdy bydlela v ulici Na sekyře, a ta povídá: ,No, já jsem slyšela v noci ňákou strašnou ránu, tak si říkám, hergot, že by už Saša něco měl?‘ - Inu, znala svýho Alexandra dobře.“ (Vlastimil Beneš)
„Když jsem nastoupil jako novic do kapely, věnoval se mi Saša v plné míře, aby ze mě udělal rock 'n' rollového saxofonistu, jak se patří. Všechno šlo hladce až do jednoho večera – už ani nevím, kde jsme to hráli. Nálada stoupala přiměřeně s přísunem zlatavého moku a Fernetu. V závěru kšeftu, kdy už došlo točené, se ke mně najednou Sáša vrhnul s lahváčem v ruce se zjevným úmyslem otevřít ho o můj fungl nový saxofon. Jako zelenáče mě to tenkrát strašně vyděsilo. Postupem času jsem ale přišel na to, že tohle je prostě Sáša, že tohle je skupina Brutus.“ (Petr Průcha)
Saša a jeho klávesy
Během své dlouholeté hudební kariéry měl Saša Pleska několik klávesových nástrojů. Na každý z nich zavzpomínal v rozhovoru pro Bruntálský a krnovský deník. Jak známo, v Krnově se vyráběly proslulé klavifony. Dejme teď slovo Sašovi Pleskovi.
„Klavifon jsem poprvé viděl v Bílé labuti v Praze, takový červený kufřík. Prodával se za asi 1800 Kčs, což bylo v roce 1960 zhruba jeden a půl měsíčního platu. Hrál jsem na něj poprvé v roce 1963 v tanečním orchestru na nedělních čajích v Lišanech. Klavifon vypůjčil Josef Rýgl, zvaný Pepajz Rumajz, promítač kina v Lužné, od zřizovatele tanečňáku, Okresního osvětového domu v Rakovníku. Šnůra byla na tři banánkové zdířky, zem, přes poťák a napřímo. Páka od poťáku se utrhla při prvním stěhování. Klavifon měl z plexiskla vyvedený nápis Varhany Krnov.
Drnkací mechanismus byl dřevěný, na konci pružinou vracené klávesy byla na hřídelce drnkací páčka, při stisknutí klávesy se protikonec s páčkou zvedl až k ozvučnému plíšku, drnkací páčka se o zarážku zároveň se zvednutím pootočila a drnkla o ocelový ozvučný jazýček – podobný jako je plíšek u harmoniky. Nikoli dřevem, ale kůžičkou. Čím nižší nota, tím delší plíšek. Plíšky na nízké noty byly dotížené olůvkovou bambulí. Zároveň drnkací páčka zvedla dusítko s filcem. Tón z plíšků se snímal elektromagnetickým snímačem podloženým řadou ferritových magnetů. Snímač měl ohnuté želízko po straně každého plíšku s namotanou cívkou z jemného měděného drátku.
Později jsme do Lišan nastěhovali odložené koncertní rovnostrunné křídlo z rakovnického Tylova divadla. Mělo prasklou ozvučnou desku. Stěhování byl happening, traktor, valník, na piano jsem hrál celou cestu kromě zatáček, kde váhou vracené klávesy nefungovaly.
Klavifon po čase začal vynechávat, akordový doprovod v tanečňáku jsem obstarával pomocí červené kytary Gracioso, kterou jsem koupil v Bílé labuti za 740 Kčs i s koženkovým pouzdrem. Vynechávání klavifonu jsme se snažili opravit. V Lužné u Pepajze jsme ho otevřeli, závadu jsme do noci hledali, ale nenašli. Praskla na to litrovka tuzemského rumu.
Druhý den jsem nešel do školy. Možná byla neděle nebo byly pololetky. Na rozebraný klavifon jsme zapomněli. Po týdnu Pepajz přišel se smutnou zprávou, že se do něj pustil pes, rozkousal plsť a přetrhal drátky mezi cívkami snímače. Pes, statný a dobře vykrmený, neměl jméno, to by nešlo. V Lužné je pes součástí jídelníčku. Na rozdíl od východoasijských kultur nikoli každodenního, ale pouze rituálního. Konec byl na jaře 1965 s klavifonem a o posvícení i se psem.
Do roku 1970 jsem pak používal i podobný jazýčkový nástroj Klaviset z NDR. Dusítka šla zvednout najednou pedálem přes lanko. Drnkací jazýčky z plastu byly otáčecí, Mechanismus byl dobře navržený, ale rychle se rozbil. Snímač byl jen dvěma dráty, nízkoimpedanční, s transformátorem podobně jako u páskového mikrofonu.
Další klavifon jsem koupil z druhé roky od jednoho muzikanta v Hořovicích v roce 1973 za stejnou cenu jako se prodával nástroj nový. Červená koženka byla přetřená černou barvou a víko předělané na odendávací panty, nápis nebyl žádný.
Snímač jsem přestavěl tak, aby vždy sousední cívky byly zapojené střídavě proti sobě, rušivý brum se podstatně omezil, nástroj šel použít do bigbítu.
Od roku 1974 jsem začal hrát se současnou kapelou. Opatřili jsme k němu, které šly odšroubovat. S drobnými opravami jsem ho používal až do roku 1980. Od té doby jsem ho neotevřel, mám ho strčený pod pianem.
Jeden čas hodně po pokoji létali moli. Dnes už nelítají, buď sežrali všechen filc, nebo jim vadí výpary z barev pro sítotisk, které tam skladuju. Ze dvou dalších klavifonů jeden ještě mám na součástky, ale nikdy jsem je vlastně nepotřeboval.
V roce 1980 jsem koupil za 19,5 tisíce (včetně úplatku za nedostatkové zboží) v obchodním domě Kotva v Praze Hohner Clavinet D6. Bylo to víc než roční plat inženýra deset let po vejšce v továrně na umělou hmotu.
V kapele jsme hráli za 50 Kčs za vystoupení, později, když zesílily zákazy, tak zadarmo. Všechno na provoz a investice. Na D6 se strunami přiráženými polštářky z polyuretanové pryže k železné podložce-kovadlince se mohlo hrát částečně s dynamikou. Hohner dělal i nástroj s plíšky i kombinaci struny + plíšky. Plíšky podobné jako u klavifonu lépe držely ladění.
Na D6 jsem hrál, trhal a vyměňoval struny, do roku 1992. Když se po přeměně komunistů na kapitalisty mohl vydávat náš punkem ovlivněný bigbít, natočili jsme s ním dvě CD, ještě jako LP. Pak jsem měl nástroje Rolland, Kurzweil a teď mám Kawai, všechno s digitální syntézou zvuku. Rolland jsem musel spravovat už po třech měsících, na Kurzweilu jsem třikrát vyměňoval Fatar klávesnici. U Kawai klávesy i po stovkách vystoupení pořád drží v jedné rovině. Je to líp mechanicky zkonstruované, nebo že bych už nebyl tak divokej?
U prvního Kawaie se porouchala elektronika po zhruba 600 vystoupeních. Doma hraje normálně, na podiu vynechává, jde jen přes MIDI. Taková závada se nedá najít. Koupil jsem jiný. Zatím funguje 800 vystoupení. Jen dvakrát jsem lepil zlomenou klávesu. Je to držák, stejně jako byl klavifon.“
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš
Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, výpovědi
Jiřího Poláka, Václava Upíra Krejčího, Jiřího Pertla, Vlastimila Beneše a Petra
Průchy. Článek v Bruntálském a krnovském deníku z 6. 5. 2017)