Zlatá éra Elektroniku
Tak by se dalo nazvat účinkování skupiny Elektronik v letech 1978 až 1980. Od roku 1975 se stal zřizovatelem skupiny OV SSM (Okresní výbor socialistického svazu mládeže), neboť pod jiným zřizovatelem vůbec nebyla šance hrát. Chvíli skupina používala na konci svého názvu písmeno C (Elektronic), což bylo záhy shledáno jako ideologicky naprosto nepřijatelné. Proto zřizovatel skupiny prosadil česky znějící písmeno K (Elektronik). Dnes se takovému detailu většina (především mladších) čtenářů zasměje, ale tehdejší administrativa byla schopna o tomto „nebezpečném precedentu“ popsat stohy papíru a vláčet kapelníka z úřadu na úřad. Proto podle přísloví – moudřejší ustoupí – se tehdejší kapelník skupiny Stanislav Jimmy Karlík s mocipány raději nehádal a změnu názvu skupiny akceptoval.
Nová krev
Kromě odchodu kytaristy Jiřího Pertla přinesl rok 1978 ještě další důležité personální změny. Na začátku roku se stal členem skupiny zpěvák Milan Štelcl. „K Elektroniku jsem přišel v únoru nebo březnu 1978. Vlastnil jsem dvojelpé Černá galaxie, na níž byla píseň Living For The City zpěváka Stevie Wondera. Tahle skladba se mi strašně líbila, a tak jsem se ji naučil. V roce 1975 jsem ji na jednom kšeftu s Elektronikem zazpíval jako host. Potom jsem chodil pravidelně skupinu poslouchat na její zkoušky do pionýráku. Na počátku roku 1978 mi Saša Pleska u Podrabských nabídl stálé angažmá, které jsem s povděkem přijal,“ vzpomíná Milan Štelcl.
Druhou změnou byl návrat flétnisty Františka Matějovského z vojny v Bílině. Stalo se tak v říjnu 1978. „Tehdy už bylo jasné, že hlavní vlna jazz-rocku odezněla. Proto Saša rozhodl, že se Elektronik přeorientuje na rock and roll a punk. Dostal jsem za úkol naučit se na saxofon. Ještě ten samý rok mi ho matka koupila k narozeninám v Rakovníku v papírnictví. Pamatuju si, že stál 3000 korun,“ říká František Matějovský.
Znovuzrozená Hit-show
V roce 1978 odehrál Elektronik třináct kšeftů. Převážná část jich byla v rakovnickému Klubu mládeže (celkem osmkrát). Jednou skupina vystoupila v klubu Zenit na Kladně, v Lišanech, v Dělnickém domě v Rakovníku na tradičním Mevru pořádaném ZO SSM Gymnázia Zikmunda Wintra, a také v Tylově divadle na znovuzrozené Hit-show. Tato akce se uskutečnila 21. dubna 1978 po dlouhých šesti letech. Dlužno dodat, že byla zase na drahnou dobu ojedinělou rockovou přehlídkou v Rakovníku. Na 6. Hit-show vystoupilo pět skupin. Z Rakovníka to byly vedle Elektroniku ještě Meditace a Renonc z VÚ 1035, z Kladna přijel jazz-rockový Flop a na závěr vystoupil Jam-sessions band, který byl složen z nejlepších sólistů všech účinkujících kapel. Elektronik zastupovalo kvarteto Saša Pleska (piano), Jimmy Karlík (kytara), Milan Lukeš a Vladimír Hasal (bicí nástroje/perkuse). Ve svém bloku zahrál Elektronik několik skladeb ze svého kmenového repertoáru: instrumentální verzi Living For The City v úpravě Jeffa Becka, Airblower od téhož autora a vlastní kompozice Hledej cestu, Milý toulavý a Hej kámo.
Odchod po jedenácti letech
Listopad roku 1978 přinesl další zásadní změnu ve složení skupiny. Po odehrání kšeftu 24. listopadu se s Elektronikem rozloučil dlouholetý baskytarista Vlastík Beneš, který ve skupině působil jedenáct let. „V době mého dětství bývalo dobrým zvykem dát děti učit na nějaký hudební nástroj. Jeden můj bratr se učil na housle, druhý na kytaru. Já chvíli na kytaru a klarinet. Nikdo ze sourozenců se aktivně muzice nevěnuje a stejně by to asi bylo dopadlo se mnou, nebýt té náhody, že se začínal hrát bigbít a na mě si zcela náhodou vzpomněli kamarádi, kteří doplňovali řady Mandragory.
I když mám mnoho dalších koníčků, získal jsem tím koně největšího, spoustu přátel a vzpomínky na desítky nezapomenutelných příhod. Poté, co jsem založil rodinu a odešel z Elektroniku, převládly v mém životě na nějaký čas jiné záliby jako hory, rogallo, focení, cestování, plazi atd. K hudbě jsem se však vždy vracel. Postupně mi začala stále víc chybět a přes záskoky v místních kapelách různého zaměření (včetně Brutusu) jsem v polovině osmdesátých let zakotvil v Senior Bandu Zdeňka Černého, který vznikl rozdělením orchestru Melodie. S touto kapelou jsem se dvakrát podíval i do Austrálie (1992 a 1994). Od roku 1995 jsem hrál na flétnu ve folk-rockovém Hradním duu, později na basovou kytaru ve vzkříšeném Film Blues Bandu, a nakonec jsem se stal členem The Undertakers,“ vypočítává své aktivity po odchodu z Elektroniku Vlastík Beneš.
Najít za něj náhradu se jevilo jako úkol téměř nadlidský. Lidí jeho povahových vlastností (ve skupině Vlastík působil jako uklidňující element, jeho férovosti, vstřícnosti a ochoty pomoci kdykoliv komukoliv si cenili všichni jeho spoluhráči) a navíc výborných muzikantů nechodí po Rakovníku mnoho. Štěstí však tentokrát skupinu Elektronik neopustilo. Z rakovnického bigbítového podhoubí byl vyloven někdejší kytarista a baskytarista skupin Hair, Hádes, Aspirant a Victoria Milan Křížanovský. Technicky velmi zdatný hudebník, navíc i dobrý vokalista. Šéfům skupiny spadl kámen ze srdce.
Ideově nezávadné texty
Rok 1979 nezačal pro skupinu právě nejlépe. Opět se objevily problémy v podobě ideově-kulturních šťouralů. Záminkou k šikanování bylo vystoupení Elektroniku na Mevru gymnázia v Dělnickém domě koncem prosince předcházejícího roku, které se nelíbilo samotnému okresnímu prokurátorovi. Tentokrát se vedle „starých a skoro už obehraných“ připomínek (na produkce skupiny se sjíždí problémová mládež, propagace západní kultury, alkoholismus ap.) objevily připomínky nové: totální nevhodnost vlastních českých písní, zejména textů, které „vyzývají mládež k nihilismu, agresivitě, konzumaci alkoholu, toxikománii, sexuální promiskuitě atp.“ To všechno dohromady odporuje (podle hlášení tehdejších ideologů) socialistické morálce, navíc v době, kdy vítězství komunismu se přiblížilo na dosah ruky. Odbor kultury ONV v Rakovníku nechal „operativně“ vyhotovit na Středočeském krajském kulturním středisku v Praze „odborný“ posudek na úroveň textů skupiny a jejich společenský dopad. Pracovníci SKKS zhodnotili zaslané texty, jejichž autory byli Saša Pleska a Jan Monhart, a shodli se, že (cituji): „Jde o texty převážně průměrné, mnohdy velmi jednoduché až schématické, které postrádají jakékoli výchovné působení, na druhou stranu však je nutné konstatovat, že nejsou ani ideově závadné... Kladně lze hodnotit snahu autorů o vlastní tvůrčí činnost, zatímco jiné skupiny podobného charakteru se opírají především o anglické texty.“ (konec citace) Odboru kultury ONV v Rakovníku doporučili, aby prostřednictvím Okresního kulturního střediska a zřizovatele – Klubu mládeže OV SSM na textaře skupiny Elektronik více metodicky působili.
Změna zřizovatele
I když stanovisko pražských „odborníků“ nebylo zatracující (a tudíž nesplnilo očekávání rakovnických kulturně-ideových dohlížitelů), přesto se nad Elektronikem opět rozhoupal Damoklův meč. Jako první si vzal z „nevhodného chování“ skupiny ponaučení zřizovatel a odmítl Elektronik nadále zřizovat. Výsledkem toho bylo zrušení dohody o zřizovatelství, stvrzené písemným dokumentem z 10. května 1979. Ironií osudu je, že k němu došlo na vlastní žádost skupiny Elektronik, která si prozřetelně sehnala nového zřizovatele, a předešla tak výpověď OV SSM o několik dní. Novým patronem skupiny se stal ZV ROH Středočeské plynárny k. p. Praha, závod Rakovník. Smlouvu s kapelníkem Stanislavem Karlíkem podepsali za zmíněný podnik pánové Pavel Čech a Josef Jedlička. Důležité také bylo, že ZV ROH plynáren poskytl skupině místnost ke zkoušení, neboť podle dohody o zrušení zřizovatelství mezi OV SSM a Elektronikem „Okresní výbor SSM v Rakovníku si vyhrazuje podmínku, aby veškerý materiál, patřící hudební skupině Elektronik, byl vyskladněn z prostor Klubu mládeže SSM v Rakovníku do 18. května 1979.“
Není proto divu, že tancovačková šňůra Elektroniku začala v roce 1979 až 16. června. Do konce roku absolvovala kapela patnáct kšeftů. Čtyřikrát hrála v Rakovníku, třikrát v Hřebečníkách, Rynholci a Vroutku, po jednom vystoupení měla v Podmoklech a Chrášťanech. Od 1. září 1979 vystupovala už bez bubeníka Vladimíra Hasala, který narukoval na jeden rok na vojnu. Sály opět praskaly ve švech a ideologům přibylo na čele několik dalších vrásek.
Z Elektroniku Brutus
Stále více se začaly v repertoáru skupiny prosazovat vlastní skladby, jejichž autory byli Saša Pleska, Jan Monhart a Vladimír Hasal. Příklon k rock and rollu se silnými vlivy punku byl stále zřetelnější. V té době vznikly například písně Hledej cestu, Slzy na řasách (1977), Zase pivo, Pojď tančit, Mám horečku, Moje baba, Automat svět, Ona řekla ne, Bláznivá láska, Ona nechce tančit rock and roll (1978), Jeď dál, Vosolme ji, Loudám se trávou, Plakej, jestli chceš a Zpívej s námi tento rock and roll (1979).
V roce 1980 se Elektronik poprvé představil 2. února 1980 v Lubné. Ještě v únoru odehrál další tři kšefty. Dva znovu v Lubné (9. a 23. 2.) a 16. 2. v Kačici na Kladensku. Po poslední tancovačce v Lubné roznesly rakovnické tam-tamy zvěst, že se na skupinu připravuje zátah.
Členům Elektroniku bylo známo, že na jejich produkce docházejí pravidelně nejrůznější kontrolní orgány – pracovníky OKS a odboru kultury ONV počínaje, příslušníky Státní bezpečnosti konče.
„Jednou jsem byl na Elektroniku v Dělnickém domě a uviděl jsem, že přišla bolševická kontrola na Plesku, na jeho řeči a písně, které měli zakázané hrát. Rychle jsem to běžel Sašovi říct. A on na to s klidem do mikrofonu zareagoval: – Jsem rád, že jsou tu přespolní i ti, kteří přišli služebně a pro ně hrajeme píseň Tango perverzo typyčo,“ vybavuje si Václav Upír Krejčí. Nikdo z kapely nepochyboval, že mají ideologové posbíráno dostatek materiálu, aby ji mohli z moci úřední zakázat. Proto skupina udělala to, co mnoho dalších rockových skupin na mnoha jiných místech v Československé socialistické republice – zrušila sama sebe, aby se o týden později objevila v nové podobě (ovšem v nezměněném obsazení a se stejným repertoárem). Důležité bylo, že název byl jiný! Je až s podivem, jak tuto jednoduchou fintu našim bigbítům kulturně-ideologické orgány žraly a jak dlouho jim trvalo, než ji prokoukly. A tak se přes noc stal z Elektroniku Brutus. Když došlo na konci února 1980 k této rošádě, hrála skupina v následujícím obsazení: Jan „Čenda“ Monhart a Milan Štelcl (zpěv), Saša Pleska (elektrické piano/zpěv), Stanislav „Jimmy“ Karlík (kytara), Milan Křížanovský (baskytara/zpěv), František Matějovský (saxofon/flétna), Milan Lukeš (bicí nástroje). U mixážního pultu stále seděl Pavel Koutecký, o přepravu skupiny se staral Jiří Stehlík.
Zkušebny po celém městě
Na závěr této kapitoly si ještě řekněme, kde všude měla skupina Elektronik a jí předcházející Mandragora během své dvanáctileté existence zkušebnu. Podle Vlastíka Beneše a Václava Matějky to byla následující místa (bez ohledu na pořadí): domek Jindřicha Průchy čp. 928 v Levého ulici, Loutkové divadélko, Vysoká brána, Rakovnické keramické závody, Mandragora club ve Švermově ulici, Okresní stavební podnik, Základní devítiletá škola v Lašovicích, Loko depo v Rakovníku, zahradní domek Václava Upíra Krejčího u Tyršova koupaliště, Okresní dům pionýrů a mládeže v Rakovníku Na spravedlnosti, Klub mládeže, Dělnický dům, Dům osvěty, Tylovo divadlo a rakovnická plynárna.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and
rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, výpověď Milana Štelcla, Františka
Matějovského, Vlastimila Beneše, Václava Upíra Krejčího a Václava Matějky)