Meditace – kapela, která se nikdy nerozešla
Není sporu o tom, že jednou z nejlepších bigbítových skupin na Rakovnicku ve 2. polovině 70. a v 80. letech minulého století byla Meditace. Skupina měla velkou fanouškovskou základnu, což v té době znamenalo samo o sobě „zadělávání si na průšvih“. Tak zvaná „problémová mládež“ se přesouvala od tancovačky k tancovačce, což nedávalo bdělým soudruhům z ideologického oddělení OV KSČ, potažmo odboru kultury ONV Rakovník spát. „Zhoubná a nihilistická západní hudba“ se díky Meditaci šířila (i přes všechna restriktivní opatření) po okresu dál…
„Rebelie“ u Admirálů
„Když je ti osmnáct, tak nepřemýšlíš o tom, jaká je doba. My byli tehdy ve třeťáku na gymplu. Hráli jsme ve skupině The Admirals v Chrášťanech, začalo to v ní skřípat, docházelo k názorovým rozporům, a tak se nás několik sebralo, The Admirals jsme opustili a založili jsme si vlastní kapelu,“ říká dlouholetý kapelník Meditace Petr Bradáč.
Meditace opravdu vznikla díky „rebelii“ v tehdy značně populární chrášťanské kapele The Admirals. Co se tenkrát stalo, objasňuje podrobněji bubeník Vladimír Hasal.
„Po odchodu kytaristy a zpěváka Jaroslava Gregora na vojnu, tuším na pět měsíců, jsme potřebovali posílit zpěv. V té době se zrovna vracel z vojny Sam Tuček. Jeho kmenová skupina The Undertakers už nehrála, tak jsme mu s Petrem Bradáčem dali nabídku ke spolupráci. Zpočátku se mu moc nechtělo, ale nakonec přijal a stal se členem The Admirals. Jarda Gregor se po odkroucení vojny už do kapely nevrátil. Mezi Ádou Vachtlem, který byl kapelníkem, a ostatními členy to po čase začalo jiskřit. Vyčítal Samovi, že nic neumí zpaměti a všechno zpívá z papíru. Ostatní se Sama zastávali, protože byl dobrým vokalistou i showmanem. Došlo to tak daleko, že zbytek kapely dostal padáka (zpěvák Sam Tuček, kytarista Václav Rais, baskytarista Petr Bradáč a bubeník Vladimír Hasal – pozn. T. B.). Byla to pro nás prekérní situace, neměli jsme kapelníka resp. ,papíry‘ opravňující k veřejnému vystupování, zřizovatele ani zkušebnu. Navíc nové přehrávky, kde se dalo získat oprávnění k vystupování, byly za dveřmi. Áda kromě muzikantů měl vše… Tak dal dohromady partu mladších kluků, zejména z kapely Alset, a nějak papíry obhájil. Myslím, že jim to ale dlouho nevydrželo a rozpadli se. My jsme moc chtěli hrát, a tak jsme museli rychle konat.“
Pod křídly Osvětové besedy
Založit novou bigbítovou skupinu nebylo v roce 1975 vůbec jednoduché. Tenkrát musela mít každá skupina, každý orchestr, každé hudební těleso nějakého zřizovatele, který na ně dohlížel. „Měli jsme obrovské štěstí, že jsme narazili na dva vstřícné lidi. Dovolím si tvrdit, že nebýt jich, nebyla by Meditace vznikla. Vláďa Hasal bydlel v Městečku a tam byl předsedou místního národního výboru Karel Jirásek a předsedou Osvětové besedy František Jiskra. I když to byli chlapi o generaci starší než my, nebáli se vzít pod svá křídla bigbít. Stali jsme se tedy skupinou Osvětové besedy Městečko,“ popisuje vznik Meditace Petr Bradáč a Vláďa Hasal pokračuje: „U nás doma v prádelně jsme narychlo nazkoušeli s klavíristou Mirko Benešem z Roztok několik songů a vyrazili na přehrávky. S Petrem Bradáčem, který se stal kapelníkem, jsme vymysleli pro kapelu název Meditace. Vliv LP Blue Effectu s názvem Meditace byl zřejmý, ale byl tu i další důvod. Často jsme naše debatní kroužky o všem možném u pivka nazývali meditováním…“ „Někdo tedy navrhl, že bychom se mohli jmenovat také tak. Po půl litru key-rumu jsme se na tomhle názvu shodli. Kupodivu jsme s ním nikdy neměli problémy, protože to neznělo anglicky. Jakmile měla kapela anglický název, musela ho změnit, jinak jí hrozil zákaz,“ dodává Petr Bradáč.
Formování sestavy
Poté, co Meditace složila kvalifikační zkoušky a dostala oprávnění k veřejné produkci, nastalo perné období zkoušení nového repertoáru i formování sestavy kapely. Zřizovatel se zachoval velkoryse a propůjčil kapele zkušebnu přímo v budově národního výboru. Mirko Beneš poměrně záhy ze skupiny odešel, neboť neměl vlastní nástroj a nehodlal si ho koupit. Ke spolupráci přizvali kluci navrátilce z vojny – kytaristu a zpěváka Františka Hejdu, který měl bohaté zkušenosti z účinkování v The Preachers, Mandragoře a Elektroniku. Ale tento tah, bohužel, nevyšel. Jako dalšího oslovili excelentního varhaníka Petra Vašatu, který vedl slavnou kladenskou kapelu Otylka. „Petr tehdy pobýval na přehradě Klíčava u Zbečna, neboť pracoval jako vodohospodář. Měl s námi smělé plány a určitě by kapelu hodně ovlivnil a povznesl. Bohužel, začal mít velké zdravotní problémy se sluchem a de facto ukončil aktivní hráčskou kariéru. Přesto se nám podařilo ulovit v rakovnických vodách poměrně velkou rybu. Dalším vojenským navrátilcem byl varhaník Josef Fencl. Domnívali jsme se, že se vrátí do Elektroniku, ale Vlastík Beneš nám řekl, že už mají Sašu Plesku a o Pepovi neuvažují. Slovo dalo slovo a Pepík nastoupil do Meditace. Tím byly personálie v prvním stádiu skupiny definitivně vyřešeny,“ pokračuje Vláďa Hasal.
Bóža Volráb – zvukař, řidič a kamarád
Žádná bigbítová kapela se neobejde bez pořádné aparatury a dobrého zvukaře. V tomto punktu měla Meditace obrovské štěstí. Potvrzuje to i Petr Bradáč: „To je pravda. My jsme měli oboje vynikající. Naše aparatura měla firemní označení Firesound. Ideově ji navrhl Vašek Rais, který měl elektro vzdělání. Zkonstruovali jsme ji za aktivní pomoci všech členů kapely u mě v truhlárně. Nechali jsme si udělat i mixážní pult. Podařilo se nám získat skvělého zvukaře, řidiče a úžasného kamaráda v jedné osobě. Po krátkém přemlouvání nám na spolupráci kývl bigbítový fanda z Krupé a jedna z hlavních postav rockového doupěte na Šustně Bóža Volráb. Byl to perfektní kluk, nesmírně obětavý a pro kapelu doslova dýchal. Byl jejím tmelícím prvkem. Nebyla snad jediná kulišárna, za kterou by nestál. Vymyslel pravidelné jarní a podzimní jízdy na řeku Berounku, pod Újezd nad Zbečnem. Jezdili jsme tam celá parta včetně rodinných příslušníků. Později působil také jako náš dopravce. Vždy spolehlivý, vždy ochotný přiložit ruku k dílu a komukoliv pomoci. Bohužel… moc nám všem schází.“ (Bóža Volráb zemřel 25. 7. 2000 ve věku nedožitých 47 let – pozn. T. B.)
Než se stal Bohuslav Volráb „dvorním“ řidičem Meditace, využívala skupina služeb dalších dopravců včetně legendárního taxikáře Františka Pelikána. Se svým Moskvičem, do kterého se prý vešlo strašně moc věcí, je vozil Radek Polcar, dále František Dykast, Jiří Stehlík, Jaroslav Beneš, Miroslav Herink a mnozí další.
Příliš hlučný bubeník
U příležitosti 20. výročí kapely vydala Meditace brožuru, která obsahuje nejen všechny změny v sestavě, ale také soupis kšeftů. „Měli jsme různé štace, nejčastěji jsme hráli v Lužné v hotelu Lebeda, v Rakovníku v Dělňáku a v Klubu mládeže. Jinak skoro po celém okrese. A vyjížděli jsme taky mimo něj. Třeba do Žatce, Podmokel, Zalužan, Zvíkovce, Golčova Jeníkova, Kozárovic, Kaznějova nebo Kožlan. Tam byl šéfem Okresního kulturního střediska jakýsi Jan Kvídera, něco jako tady Vladimír Mayer, a ten nás taky pěkně dřel. Ale z úplně jiného důvodu než Mayer. Kvídera měl totiž svoji kapelu Sejf, a aby měla kšefty, tak každé cizí dal flastr. Nás třeba dostal na to, že prý bubeník Libor Laun hrál údajně příliš hlasitě,“ směje se Petr Bradáč.
Podle jeho slov ale nebyl počet tehdejších her Meditace, ve srovnání s dnešním Brutusem, nijak závratný. První veřejné vystoupení se uskutečnilo v Krakově o velikonoční zábavě 15. dubna 1976. Tehdy se střídala na pódiu s tanečním orchestrem, který vedl Josef Fencl st. V roce 1976 absolvovala Meditace 23 her, roku 1977 – 15, 1978 – 9, 1979 – 14, 1980 – 32, 1981 – 38, 1982 – 44, 1983 – 29, 1984 – 23, 1985 – 10, 1986 – 7, 1987 – 16, 1988 – 4, 1989 – 4, 1990 – 5, 1993 – 1, 1994 – 1. Kromě již zmíněných míst hrála Meditace také v Pšovlkách, Slabcích, Městečku, Všetatech, Lubné, Pochvalově, Lišanech, Kněževsi, Mutějovicích, Křivoklátě, Šanově, Jesenici, Lánech, Pustovětech, Chrášťanech, Malinové, Řevničově, Hřebečníkách, Kalivodech, Hořovičkách a dalších obcích rakovnického okresu.
„Meditace se nikdy oficiálně nerozpadla. Po revoluci měl každý z nás spoustu aktivit, moc se nehrálo, a tak jsme si dali na čas odpočinek. Naposledy jsme hráli 30. června 1990 v Lužné a pak v září 1993 při křtu alba skupiny Brutus na Tyršáku. V listopadu 1994 jsme se zúčastnili velké bigbítové show Je to jenom rock and roll ve sportovní hale v Rakovníku. Od té doby hrajeme víceméně pravidelně tak čtyřikrát, pětkrát do roka,“ vysvětluje kapelník.
Škatulata, hejbejte se!
Sestava Meditace (alespoň její jádro Bradáč – Tuček – Rais) je po celou dobu její existence víceméně stabilní, i když samozřejmě k dílčím změnám i zde docházelo. V říjnu 1976 odešel k pražské skupině Variace bubeník Vladimír Hasal a za bicí usedl Václav Upír Krejčí. V lednu 1977 začal Upít studovat na konzervatoři a v kapele ho nahradil Josef Šiler. Upír ale hrál s Meditací dál na perkuse. Na jaře vystřídal nakrátko Josefa Fencla Mirko Beneš (klávesy). Fencl se ale záhy vrátil a Beneš odešel ke kladenské Otylce. V létě 1978 doplnil řady Meditace kytarista Stanislav Jimmy Karlík, jehož mateřská skupina Elektronik měla v té době zákaz vystupování. V červnu 1979 se vrátil Jimmy Karlík do Elektroniku. Roku 1980 odešli z kapely Josef Šiler a Upír Krejčí a přišli bubeník Milan Let a kytarista a zpěvák Miroslav Beneš, bývalý člen The Admirals. V březnu 1981 Beneš z kapely zase odešel. V květnu 1982 posílil skupinu zpěvák Jindřich Sinkule. Po třech měsících ale skupinu opustil. V listopadu 1982 přišel kytarista Stanislav Jimmy Karlík poté, co skupina Brutus přesídlila z Rakovnicka do okresu Praha – východ. V červnu 1984 odešli Milan Let a Josef Fencl a přišli bubeník Josef Hejda a zpěvák Jiří Kovář. Od dubna 1985 se v Meditaci střídali (kšeft od kšeftu) bubeníci Josef Hejda, Milan Let a Libor Laun. V prosinci 1986 přišel třetí zpěvák František Brabec. Z kapely odešel v dubnu 1988. Stejně tak i Libor Laun.
V červenci 1990 zanechal po zranění ruky aktivní činnosti Václav Rais a skupina přestala vystupovat. V roce 1993 se pokusila obnovit činnost v sestavě Vladimír Sam Tuček (zpěv), Stanislav Jimmy Karlík (kytara), Petr Elznic (kytara), Petr Bradáč (baskytara), Jiří Štíbr (klávesy, saxofon) a Petr Bleil (bicí), ale po jediném vystoupení 4. září na Tyršově koupališti se zase rozešla. Dne 26. 11. 1994 zahrála Meditace na megakoncertu Je to jenom rock and roll ve Sportovní hale v Rakovníku v sestavě Vladimír Sam Tuček (zpěv), Stanislav Jimmy Karlík (kytara), Václav Rais (kytara), Petr Bradáč (baskytara), Josef Fencl (klávesy, zpěv) a Milan Let (bicí).
„V pětadevadesátým jsme oslavili příležitostným koncertem dvacetiny, to bylo ještě s Pepou Fenclem. V roce 2000 už s námi hrál na klávesy Honza Rouček a od té doby hrajeme ve stabilním složení. Hlavně benefiční koncerty,“ říká Petr Bradáč. Jako jedna z mála kapel se může Meditace pyšnit tím, že má vždycky „plný dům“. Snad je to tím, že atmosféra jejích koncertů je neopakovatelná. Aktuální sestava je: Vladimír Sam Tuček (zpěv), Václav Rais (kytara), Stanislav Jimmy Karlík (kytara), Petr Bradáč (baskytara), Jan Rouček (klávesy) a Milan Let (bicí).
Čtyři kousky a dost
Vraťme se ještě na chvíli do 2. poloviny 70. let a první poloviny 80. let, kdy slavila Meditace největší úspěchy. Sam Tuček tvrdí, že v Meditaci prožil svá nejlepší muzikantská léta. „V repertoáru jsme měli okolo 60 skladeb, a tak se při kšeftu přehrál skoro celý repertoár. Většinou jsme hráli převzaté věci od Uriah Heep, Deep Purple, Whitesnake, Rainbow a dalších podobných kapel. Texty jsme se snažili odposlouchávat, i když nikdo z nás neuměl pořádně anglicky. Podle toho to taky vypadalo. Dneska mají kluci výhodu, šáhnou na internet a mají všechno. Chtěl bych být o třicet let mladší,“ říká Sam a doplňuje, že nejlíp se mu zpívalo s varhaníkem Josefem Fenclem. „Věděli jsme, co udělá jeden i druhý a myslím, že to nebylo špatné.“
Samozřejmě i Meditace musela pravidelně absolvovat kvalifikační zkoušky, tzv. přehrávky. V červnu 1983 dokonce obdržela nejvyšší III. kvalifikační skupinu. „Do té doby každý z nás bral za večer 35 až 40 korun. Pak se to trošičku zlepšilo. No a dostávali jsme nějaké to pivo a párek k večeři,“ vzpomíná kapelník Petr Bradáč a přidává postřeh, jak tehdy přehrávky probíhaly. „Měli jsme problémy jako všechny bigbíty v té době. Ale uměli jsme si poradit. Nejdřív jsme zjišťovali, kdo bude sedět v komisi, a když jsme to zjistili, tak jsme podle toho vytvářeli playlisty, které jsme pak komisi předložili. Dělalo se to tak, že jedna písnička byla třeba pod třemi nebo čtyřmi českými názvy. Na přehrávky jsme měli nazkoušené čtyři kousky a ať komise ukázala na co chtěla, vždycky jsme zahráli ty čtyři věci. Víc se toho nehrálo, protože program přehrávek byl nabitý. Já jsem navíc dělal kapelnické zkoušky. Trošku teorie, trošku politiky… ono stejně bylo jedno, jak zahraješ. Už dopředu byly kvalifikace rozdělené. Abych byl ale objektivní, v Rakovníku byli většinou komisaři u přehrávek rozumní. Když jsi moc neprovokoval, nechali tě projít. A to bylo to hlavní.“
Průvodčí na perónu
Petr Bradáč vzpomíná i na některé průšvihy, které Meditaci provázely. Sice jich prý nebylo tolik, jako u jiných kapel, ale byly. „Na kšefty jezdily přepadovky z OKS nebo Odboru kultury ONV a kontrolovaly, jestli hrajeme to, co máme schváleného. A taky, jestli se chováme při produkci slušně. Jednou jsme měli zakázanou činnost na tři měsíce, protože náš bubeník byl nevhodně oblečen – hrál v nátělníku. Soudružka z odboru kultury mu doporučila, aby si příště vzal slušivou košili s krátkým rukávem. Když na nás začátkem 80. let začaly chodit davy fanoušků, stali jsme se podezřelými. Každý, za kým jezdily davy, byl podezřelý. Třeba nám bylo vytýkáno, že se kvůli naší muzice návštěvníci tancovaček chovají nevhodně. Prý jsme svojí hudbou mládež ideologicky narušovali. A tak nás občas poslali k ledu.“
Po jednom z kšeftů Meditace dokonce zasahovala Veřejná bezpečnost (tak se tehdy nazývala policie – pozn. T. B.). „S tím jsme ale opravdu neměli nic společného. V březnu 1979 jsme hráli v sokolovně na Křivoklátě a končili před půlnocí. Davy našich fanoušků se nahrnuly na nádraží a chtěly odjet domů do Rakovníka. Přijel však jen jeden motorový vagón. Vláček už byl plný a na perónu stále mraky lidí. Průvodčí začal řvát, aby dovnitř už nikdo nelez, a tak ho ti, co už byli ve vagónu, popadli a vyhodili ven. V Rakovníku už čekala Veřejná bezpečnost a přišly na řadu i pendreky. Ti, co to tušili, vystoupili už v Chlumu a v Rakovníku to slízlo i pár chlapíků, kteří se vraceli domů ze šichty…“
Sedmipísňové album
I když dnes hraje Meditace už pětačtyřicet let, zůstaly po ní jen dva nosiče. „V roce 1983 jsme u nás v truhlárně natočili demáč na jeden magnetofon a jeden zavěšený mikrofon. Pak jsme to roztočili na kazety. Bylo tam asi 14 písniček. Na druhou strany kazety jsme nahráli věci stažené z kšeftů. Když si člověk uvědomí, na co a jak se to nahrávalo, tak to zase není až tak špatná nahrávka. Když jsme v roce 2010 slavili 35. výročí, tak jsme si řekli, že bychom si něco zkusili nahrát ve studiu. Tři dny jsme točili v Plzni u Pavla Rohlíka Broma v Ex-Aviku. Napsali jsme si seznam skladeb a řekli si, že uvidíme, co stačíme nahrát. Skončili jsme u sedmičky – to je dobrý číslo, ne?!,“ směje se Petr Bradáč. Na albu, které nese výstižný název „35“, jsou písničky Deme na to, Kolotoč, Obezita, Procházka, Jak černej lógr, Šťastnej Robin a nejznámější Zničená duše, kterou proslavila skupina Brutus. Autory hudby jsou Saša Pleska, Petr Bradáč, Jimmy Karlík, Václav Rais, Josef Fencl, Russ Ballard a John Thomas. Písničky otextovali Saša Pleska a František Matějovský, Václav Kožíšek, Jaroslav Zoch, Vak Soukup, Petr Bradáč a Vladimír Hasal. Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994. Meditace rock – 20 let.
Bigbeatový večer 4. července 1995 Krupá, hostinec Na Cikánce, samizdat, 1995.
Články Tomáše Bednaříka: Meditace – rock s pětatřicetiletou tradicí. In
Raport 17. 3. 2009, Pětatřicetiletá Meditace. In Raport 15. 6. 2010 a Legendární bigbítová skupina Meditace
oslavila pětatřicetiny. In Raport 29. 6. 2010. Výpovědi Petra Bradáče,
Vladimíra Hasala a Vladimíra Tučka)