Vláďa Hasal – bubeník, zpěvák, textař a kapelník
Představovat bubeníka a zpěváka Vladimíra Hasala je téměř nošením dříví do lesa. Rakovnické bigbítové vody „brázdí“ už celé půlstoletí. Vláďa se narodil v Rakovníce, vychodil zdejší 1. základní devítiletou školu (tzv. chlapeckou) a po ní absolvoval Gymnázium Zikmunda Wintra. Po maturitě vystudoval národohospodářskou fakultu na Vysoké škole ekonomické v Praze, obor ekonomické informace a kontrola.
Posléze absolvoval postgraduální studium se zaměřením na řízení lidských zdrojů. Nejprve pracoval jako plánovač na GŘ ČKZ Praha (1980-83), potom v téže funkci v resortu stavebnictví (1984-89). V letech 1990 až 1992 působil v útvaru privatizace na Ministerstvu průmyslu a obchodu v Praze. Od roku 1992 pracuje jako finanční manager ve firmě Stavby silnic a železnic Praha, dnes EUROVIA CS, a.s. Tolik stručné curriculum vitae.
Singly od Angličanky
Muzikantské geny v Hasalově rodu samozřejmě byly. „Doma sice nikdo na žádný nástroj nehrál, ale táta rád a docela pěkně zpíval, ovšem písně svého mládí – dechovku. Maminka měla hudbu v oblibě, poslouchala kde co. Její děda, řídící učitel, byl výborný muzikant, vedl dvě kapely a v kostele v Městečku hrál na varhany. Donedávna byly na kůru partitury psané jeho rukou. V útlém mládí jsem v rámci dětského vzdoru odmítl chodit do LŠU, rodiče to respektovali, nechtěli mne k ničemu nutit. Později, kolem puberty, jsem si svoji hudbu objevil sám,“ vysvětluje Vláďa. Prý za to „může“ rakovnický pionýrák, kam spolu s kamarádem Milanem Štelclem chodili na železniční kroužek, který vedl pan Vilém Röll. Dělali modely vláčků, stavěli kolejiště a podobné bohulibé činnosti.
„Když jsme po skončení kroužku chodili domů, vždy jsme s úžasem poslouchali kapelu Modří raci, která zkoušela v přízemí. Zpívala tam třeba Jaruška Hejdová, která byla starší sestrou Franty Hejdy, mého skoro souseda, se kterým jsem i kamarádil. Poslouchali jsme takřka s otevřenou pusou, to byla ta muzika, co se mi začala líbit. Další podstatný vliv měl můj bratranec Petr, který si dopisoval s nějakou anglickou holkou. Poslala mu pár singlů Beatles z počátku jejich hvězdné kariéry. To nás naprosto dostalo, byť přehrání takové malé desky nebylo vůbec jednoduché, neboť neměla uprostřed malou dírku, jako naše desky, ale pořádný otvor pro nasazování do jukeboxů. Pokud takovýto singl neležel při přehrávání dokonale uprostřed talíře gramofonu, kolísal a nedal se vlastně kloudně poslouchat. Teprve později se vyráběla umělohmotná kolečka, která se doprostřed tohoto typu singlu nasadila. My si ale museli tehdy pomoci sami a podobné vystředění vyrobit.“
Hair, Hádes a Špacírgang
Doma u Hasalů hrál gramofon něco bigbítového od rána do večera. Vláďa dnes, po letech, říká, že o své hudební orientaci neměl žádnou zásadní představu, byl prostě přívalem nové muziky úplně pohlcen. Ale bylo mu jasné, že to chce také zkusit. „Zkoušel jsem brnkat na kytaru a stále víc jsem inklinoval k vyťukávání rytmů do všeho kolem sebe. K Vánocům jsem dostal malý bubínek, virbl, a tím bylo de facto rozhodnuto. Tlučení do bubnů mne pohltilo a hledal jsem možnost, jak se uplatnit v nějaké kapele. Štěstí mi přálo, neboť Milan Křížanovský, můj spolužák již od mateřské školy (chodil tam s námi i Upír Krejčí) a ZDŠ, spolu se svým bratrem Lubošem a dalšími spolužáky Pavlem Lédlem a Míšou Hechtem zakládali kapelu, kterou pevnou rukou vedl Milanův otec Ota Křížanovský, hudební pedagog a nadšenec,“ pokračuje ve vzpomínkách Vláďa Hasal.
Skupinu kluci nazvali Hair podle muzikálu, který tehdy nikdo z nich neviděl a neslyšel, a také podle Milanovy bohaté kštice a la Angela Davis (tehdy populární černošská bojovnice za lidská práva – pozn. T. B.). Jak už to tehdy na začátku 70. let chodilo, více se zkoušelo, než hrálo. To Míšu Hechta nebavilo, víc na zkoušky nechodil, než chodil, a tak Milan přizval ke spolupráci kamaráda Vláďu Hasala. „Ota mi nastínil základy hry a vysvětlil, co a jak by se mělo hrát na buben, nikoliv tlouci, jak s oblibou říkával…“
Mladá kapela neměla pořádnou aparaturu, a když se přiblížil konec povinné školní docházky, rozprchli se hráči do všech světových stran. Milan Křížanovský, Vláďa Hasal a jejich kamarád Václav Čibera pokračovali po prázdninách v činnosti už pod názvem Hádes. Problémy s aparaturou je provázely i nadále, navíc se jim nepodařilo najít baskytaristu. Jediné veřejné vystoupení absolvovala skupina o Silvestru 1971 v Lubenci společně s kapelou pana Milfaita s vypůjčeným baskytaristou tohoto orchestru. Krátce na to dostal Milan Křížanovský „lano“ od kapely Aspirant a Václav Čibera odešel k Poutníkům hrát country.
„Na gymplu jsme sice měli folk-rockové uskupení Špacírgang, které jsme pojmenovali podle kytaristy a zpěváka Mildy Procházky (Spaziergang = Procházka), ale to moji bigbítovou duši plně neuspokojovalo. Pokoušel jsem se ještě spolu s Vencou Pavlíčkem, Tomášem Bednaříkem a Milanem Štelclem dát do kupy bigbítovou kapelu, pro kterou jsme vymysleli název Viktoria. Problém byl opět s basisty, aparaturou a zkušebnou. Poté, co jsem si při třetí zkoušce v obývacím pokoji u Pavlíčků v Roztokách přichytil buben k parketám hřebíkem, byli jsme Vencovou maminkou vyhozeni nemilosrdně na ulici. Tak Viktoria skončila dřív, než pořádně začala,“ směje se Vláďa Hasal.
Bubeníkem The Admirals
Bylo jasné, že pokud chce někde hrát, musí se, podobně jako jeho kamarádi z dřívějších bigbítových uskupení, přidat k nějaké již fungující kapele. Tehdy totiž úplně začínající parta hudebních nováčků byla takřka bez šance nějak prorazit. A tak se přihlásil na bubenický konkurs do chrášťanské skupiny The Admirals, na který lákal plakát na nárožích Rakovníka. „Konkurs jsem zvládl a byl přijat do kapely. V té době tam byli Jarda Gregor, Míra Beneš, Áda Vachtl, Petr Bradáč, Vašek Rais a já. Beneš záhy narukoval na dva roky na vojnu. Hráli jsme hodně maďarskou Omegu s mými českými texty, něco od Deep Purple a hodně věcí od Uriah Heep. Zcela zásadním songem byla mnou česky otextovaná Lady In Black (objektivně řečeno trochu rytmicky nedokonale), ale stal se z toho opravdu hit. Za touto písní (musela se hrát i několikrát za večer) se táhly davy příznivců zejména do Lužné na nádraží, do sálu Hotelu Lebeda. Bylo opravdu narváno k prasknutí, k večeři byl objednáván pejsek a snad jsme ho i dostávali! Konkurence neměla šanci, i kapela Elektronik, pokud hrála v ten samý večer jako my, nedopadla s návštěvou vůbec dobře…,“ vzpomíná si Vláďa.
„Po odchodu kytaristy a zpěváka Jaroslava Gregora na vojnu, tuším na pět měsíců, jsme potřebovali posílit zpěv. V té době se zrovna vracel z vojny Sam Tuček. Jeho kmenová skupina The Undertakers už nehrála, tak jsme mu s Petrem Bradáčem dali nabídku ke spolupráci. Zpočátku se mu moc nechtělo, ale nakonec přijal a stal se členem The Admirals. Jarda Gregor se po odkroucení vojny už do kapely nevrátil. Mezi Ádou Vachtlem, který byl kapelníkem, a ostatními členy to po čase začalo jiskřit. Vyčítal Samovi, že nic neumí zpaměti a všechno zpívá z papíru. Ostatní se Sama zastávali, protože byl dobrým vokalistou i showmanem. Došlo to tak daleko, že zbytek kapely dostal padáka (zpěvák Sam Tuček, kytarista Václav Rais, baskytarista Petr Bradáč a bubeník Vladimír Hasal – pozn. T. B.). Byla to pro nás prekérní situace, neměli jsme kapelníka resp. ,papíry‘ opravňující k veřejnému vystupování, zřizovatele ani zkušebnu. Navíc nové přehrávky, kde se dalo získat oprávnění k vystupování, byly za dveřmi. Áda kromě muzikantů měl vše… Tak dal dohromady partu mladších kluků, zejména z kapely Alset, a nějak papíry obhájil. Myslím, že jim to ale dlouho nevydrželo a rozpadli se. My jsme moc chtěli hrát, a tak jsme museli rychle konat.“
Rok v Meditaci
Tehdy bydlel Vláďa Hasal v Městečku, kde docela dobře fungovala pod vedením Františka Jiskry a za podpory předsedy MNV Karla Jiráska Osvětová beseda. Slovo dalo slovo a záhy se v této obci vyprofilovala nová bigbítová skupina, která se pojmenovala Meditace (viz samostatná kapitola věnovaná této kapele).
„V prádelně našeho domu v Městečku jsme narychlo nazkoušeli s klavíristou Mirko Benešem z Roztok několik songů a vyrazili na přehrávky. Kupodivu jsme je udělali, což nebylo u úplně nového bigbítu obvyklé. Potom teprve začalo perné období zkoušení nového repertoáru i formování sestavy kapely. Mirko Beneš poměrně záhy odešel, neboť neměl vlastní nástroj a nehodlal si ho pořídit. Ke spolupráci jsme přizvali navrátilce z vojny Frantu Hejdu jako druhého kytaristu a zpěváka. Ale tento tah, bohužel, nevyšel.
Velké naděje jsme vkládali do excelentního varhaníka Petra Vašaty, který vedl slavnou kladenskou kapelu Otylka a jeho otec řídil symfoňák. Petr tehdy pobýval na přehradě Klíčava u Zbečna, kde se živil jako vodohospodář. Měl s námi smělé plány a určitě by kapelu hodně ovlivnil a povznesl. Bohužel, začal mít velké zdravotní problémy se sluchem a de facto ukončil hráčskou kariéru. Přesto se nám podařilo ulovit v rakovnických vodách poměrně velkou rybu. Dalším vojenským navrátilcem byl varhaník Josef Fencl. Domnívali jsme se, že se vrátí do Elektroniku, ale Vlastík Beneš nám řekl, že už mají Sašu Plesku a o Pepovi neuvažují. Slovo dalo slovo a Pepík nastoupil do Meditace. Tím byly personálie v prvním stádiu skupiny definitivně vyřešeny,“ pokračuje Vláďa Hasal. Zřizovatel se zachoval velkoryse a propůjčil Meditaci zkušebnu přímo v budově národního výboru, kde byl i sklad aparatury. O zvuk se začal starat Bóža Volráb z Krupé. „Zkoušek bylo hodně, ale vystoupení pomálu, což mně docela vadilo, neboť jsem byl v té době přímo posedlý touhou se někde prezentovat. To byl hlavní důvod, proč jsem na přelomu září a října roku 1976 z Meditace odešel a začal koketovat s pražskou kapelou Variace,“ vysvětluje Vláďa svůj překvapivý odchod z rozjíždějící se Meditace.
Variace – neprofesionální profesionálové
Další Vláďovy hudební kroky tedy zamířily do hlavního města. Variace mu dohodil Libor Laun, který k nim chodil často na záskoky. V té době už Vláďa studoval a bydlel v Praze. „Her bylo dost, každý víkend, většinou třikrát, finančně to bylo velmi zajímavé. Variace byla vlastně profi kapela, která ale profi papíry neměla. Ty se daly opatřit dost obtížně. Hrál se takový hard rock, většinou Deep Purple, Suzi Quatro, Elton John a něco standardů. Skupinu vedl doprovodný kytarista Ivan Mejsnar, tehdy vychovatel mládeže. Basu obsluhoval právník Zdeněk Štencl, sólovou kytaru hrál skvěle Michal Bohumel, který vlastně nikde nedělal a furt mu hrozilo, že ho zavřou za příživu, neboť v občance neměl razítko zaměstnavatele. Podobně na tom byl i zpěvák Kubát (křestní jméno jsem už zapomněl), ale ten si razítko, že je hlídač, vždy nějak obstaral. Byla to pro mne velká škola po všech stránkách. Ovšem začal jsem docela zanedbávat studium na vysoké škole, což bylo zase mé ,povolání‘, a hrozba vyhazovu a nástupu na dva roky do zeleného sukna mne vůbec nelákala,“ shrnuje stručně Vláďa své působení v kapele Variace.
„Lano“ od Elektroniku
„V roce 1977 jsem začal spolupracovat se skupinou Čtyři, kde hrál famózně na kytaru nějaký Janoušek bydlící nad vinárnou Blatnička, na piano jistý Vladimír Štancl (ano, pozdější Michal David) a na basu nějaký slovenský student, jméno již nevím. Hrál se instrumentální jazzrock a zkoušelo se na Břevnově. Byl jsem docela mile překvapen, když se jednou Vlastík Beneš u mého táty v obchodě, kde nakupoval součástky na bicykl, ptal, kde hraju a co dělám. Dohodlo se, že přijedu na zkoušku Elektroniku do tehdejšího Klubu mládeže v rakovnickém parku. Dorazil jsem a přivezl jsem si vlakem rovnou i bubny. A už jsem v kapele zůstal. To bylo na konci léta roku 1977. Hráli jsme na dvoje bicí, pokud mohl na hru nebo zkoušky přijít i Milan Lukeš. Když nemohl, což se vzhledem k jeho zaměstnání (byl vojákem z povolání – pozn. T. B.) stávalo, tak jsem bouchal sám. Jinak hraní na dvoje bicí na podiu při vystoupení (jak ho třeba prezentovaly kapely ELO nebo The Glitter Band) působilo velmi bombasticky a show to byla v každém ohledu,“ popisuje Vláďa svůj příchod do skupiny Elektronik.
Texty z vlaku a autobusu
Vláďa Hasal není jen bubeník a zpěvák, ale také zdatný textař, což dokládá celá řada písní. „Vlastní texty jsem psal již na základce a gymplu. Hodně to byly české texty na songy třeba Deep Purple, Uriah Heep, Santany, Omegy a dalších kapel; uplatnění našly u The Admirals i Meditace. Vlastní písničku, která se hraje dodnes, včetně hudby jsme napsali až s Pepou Fenclem – je to Zničená duše. V Brutusu se psaly texty většinou na muziku Saši Plesky. Donesl demo třeba s refrénem na magnetofonovém pásku a úkol zněl, dopsat v rámci tématu sloky, což jsem buď já, anebo Franta Matějovský učinil. Výjimečně se psala hudba podle textu. Pokud mám invenci, tak píšu texty poměrně rychle. Pokud tomu tak není, tak to zpravidla zabalím a počkám na příhodnější dobu. Nyní mě ,přepadnou‘ nápady většinou v tu nejnevhodnější chvíli. Než si nápad nebo slogan stačím poznamenat, je fuč… Dříve jsem napsal text třeba ve vlaku nebo cestou v autobuse na okraj novin, protože jsem jiný poznámkový blok neměl.“
Kapelníkem Brutusu a Kyklopu
Se skupinou Elektronik, Brutus, Kyklop a zase Brutus prodělal Vláďa Hasal všechny její peripetie. Od roku 1977 s výjimkou roční vojenské služby (1979) je jejím členem dodnes. Dá se říct, že po Sašovi Pleskovi je její „druhou tváří“. Od roku 1982 je i jejím kapelníkem…
„Po absolutním zákazu Brutusu v průběhu jara 1982 od všech státních orgánů na Rakovnicku bylo jasné, že v tomto regionu nám určitě pšenka nepokvete. Pokud jsme chtěli hrát ve stejném složení (a to my chtěli, protože jsme měli společné vazby a zájmy nejen hudební, ale i lidské a kamarádské), tak musíme změnit teritorium a začít jinde. Podařilo se mi najít spřízněné duše v okresu Praha – východ, kde se nás odvážní úředníci nebáli přijmout. Nové přehrávky jsme dělali 1. 11. 1982 v Praze v klubu na Chmelnici společně se skupinou Arakain ještě pod názvem Brutus. Ale i úředníkům v Praze bylo jasné, že by bylo lepší dát si jiný název, neboť zloba rakovnických mocipánů neznala hranic. A tak vznikl Kyklop, protože logo, červeného panáka, jsme chtěli z důvodu kontinuity zachovat. Ke zmíněným přehrávkám
se váže jedna vtipná historka. Aleš Brichta z Arakainu mne oslovil, že by bylo vhodné přehrávkovou komisi trochu občerstvit, aby se jí lépe poslouchalo. Dohodli jsme se na koupi několika chlebíčků a Arakaini řekli, že jim dají flašku kořalky. Když se to dozvěděl Saša Pleska, tak navrhl, že my musíme dát komisi flašku taky. A přinesl pětilitrovou flašku plnou okurek… Registrace na Praze – východ znamenala výraznou změnu teritoria vystupování včetně shánění her v pro nás nových regionech. Dosavadní kapelník Jimmy Karlík, který nechtěl odjíždět z Rakovníka za vystoupeními do vzdálenějších regionů, mi sdělil, že se na tuto činnost necítí (na konci roku 1982 stejně z kapely odešel hrát k Meditaci) a bylo by lepší, kdybych ji dělal já, neboť kapelník je pozice převážně organizačně managerská. Tak jsem na to kývl. Uměleckým a ideovým šéfem Kyklopu a Brutusu samozřejmě vždy byl a je Saša Pleska,“ vysvětluje Vláďa, kterak k funkci kapelníka přišel.
*******
Několik otázek na závěr
Skupině Brutus (Kyklop) budeme ještě v našem cyklu věnovat značný prostor, tak tedy na závěr „setkání“ s Vláďou Hasalem jen několik otázek týkajících se této kapely…
* Máte své oblíbené štace?
Pochopitelně máme své oblíbené štace, fungujeme na poměrně velkém teritoriu. Pokud přijedeme na nějaké místo, kde je vlídný pořadatel, fajn prostředí, a navíc natěšené publikum, tak se nám vlastně líbí skoro všude. O odporných a „vyčůraných“ pořadatelích se informace mezi kapelami rychle rozšíří, a tak vlastně mají šanci namastit si kapsu jen na úkor nějakých „neználků“.
* Vydali jste spoustu alb. Saša jednou říkal, že nepřestanete, dokud nebude nahráno vše, co máte v repertoáru. Už se k tomu blížíte?
Takřka všechny naše zásadní songy jsou již zaznamenány a vydány na oficiálních albech.
Veškeré naše písničky, které na produkcích hrajeme, jsou zachyceny, ovšem live, pro vlastní potřebu. Každé naše vystoupení je samostatně nahráváno a zvukově zaznamenáváno do mnoha stop v počítači a v poslední době i audiovizuálně snímáno několika kamerami. Následně jsou záznamy pečlivě zpracovány Sašou, někdy trochu s pomocí Lukáše Pilaře, a posléze vyhodnocovány třeba i tzv. formou trestných poslechů.
Máme nabídku od naší nahrávací a vydavatelské společnosti dodat nějaké další dosud nevydané nahrávky. Ideově to EP máme připravené a snad se k natočení v brzké době dostaneme. V posledním období byla činnost dost orientována na vydání DVD Brutus živě a nahlas, což je živák z Roztok. Poměrně hodně času zabrala i kooperace s filmaři na zvukových stopách filmu Dvě nevěsty a jedna svatba.
* Děláte vůbec ještě nové písničky?
My jsme kapelou, jak pravil Saša Pleska, která má již složeno. Snahy o novinku občas jsou. Ovšem ne vždy je takový pokus úspěšný, protože laťka našich songů a de facto zlidověných hitů je nastavena poměrně vysoko a je zbytečné dělat píseň, která těchto parametrů a kvalit nedosahuje. Ale občas se to podaří!
* Máš vůbec ještě čas zajít si třeba na jiný koncert, do kina nebo do divadla?
Pokud se koná opravdu velký koncert, jako byli například The Rolling Stones v Praze Letňanech, tak samozřejmě nehrajeme a jdeme se na takovou akci podívat. Během všedních dnů běžného roku zpravidla nevystupujeme a je na každém členu kapely o jaký typ zábavy (koncert, divadlo, biograf, hospůdka apod.) má zájem, anebo co chce podniknout.
* Mnozí vaši příznivci nechápou, jak může kapela, kde všichni její členové mají svá civilní povolání, odehrát každoročně takové kvantum koncertů prakticky po celých Čechách?
V současné době již řada z nás v civilním povolání pracuje jen pro radost, že nás to baví a přináší určité uspokojení. Někteří se dokonce hudbou přímo živí. Velká poptávka po našich vystoupeních je vlastně výsledkem našeho předešlého snažení a zúročení našeho přístupu. Poctivým koncertováním a určitým druhem promotion jsme si získali fanoušky prakticky po celé republice. Pochopitelně, únava se někdy dostaví, ale když se postavíš na pódium a vidíš ty rozzářené oči z publika, tak ze sebe vydáš veškerou pozitivní energii, co v sobě máš.
A zase cítíš, jak ti ji vlastně fanoušci na oplátku vracejí zpět, a to tě nabíjí do další činnosti. Vlastně cítíš, že tvoje konání má nějaký smysl a dokáže někomu jinému přinášet radost. Pokud by tě to nebavilo, tak to prostě nemůžeš dělat.Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš
Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, Tomáš Bednařík: Ve spárech
rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, výpověď Vladimíra Hasala)