Jimmy Karlík – rakovnická kytarová legenda
Stanislav „Jimmy“ Karlík patří už dlouhá léta k předním rakovnickým kytaristům. Na okresních pódiích se pohybuje už více než půl století. S kytarou, případně baskytarou prošel celou řadu zdejších bigbítových skupin, jako banjista zabrousil i do dixielandových vod. Bezesporu je jednou z nejvýznamnějších legend rakovnické rockové scény…
Začátky na starého gibsona
Své první hudební krůčky dělal Standa Karlík v rakovnické Krétě. V této čtvrti bydlel v Bořivojově ulici. Na dvoře u pětipatráku zkoušeli s kamarádem Bohoušem Štíbrem první akordy na kytaru. Standa měl tehdy (ve druhé polovině 60. let 20. století) rodinný skvost – gibsona značky Hirsch. „Bohouš už tenkrát hrál nějaké ty Nováky a zeptal se mě, jestli máme doma kytaru. Když jsem mu řekl, že ano, poslal mě pro ni s tím, že nebude hrát sám. Ukázal mi pár akordů, a tak jsem se naučil hrát. Pak jsem slyšel o ulici dál hrát na elektrické kytary Jirku Pertla a Petra Soukupa a spadla mně brada. Snímač Brilliant, zakoupený v prodejně hudebních nástrojů v Kladně na Třídě ČSLA, a zručnost mého otce rázem proměnily ,starýho džipsona‘ na nejúžasnější nástroj světa. Zvláště pak ve spojení s radiopřijímačem Telefunken (2W a asi 20 kg) se děly divy,“ vzpomíná na své hudební začátky Standa Karlík. „Taky jsme hrávali doma u Jožky Fencla v jeho pokojíku u klavíru – já, Jožka, Míša Nigrin a Pavel Pálek. To bylo ještě na základce. Pak jsme vyhodili Míšu Nigrina, protože nám připadalo, že na rozdíl od nás hraje špatně. Na to konto se sebral a odešel k The Preachers. A my jsme chodili na Zátiší, kde The Preachers hráli, davy tam šílely a my seděli dole pod pódiem a jen jsme zírali. Nakonec odešel k The Preachers i Jožka Fencl. Všechno šlo rychle, vývoj bigbítu byl tehdy velmi překotný,“ doplňuje Standa.
Epizoda s Cleopatrou
Je zajímavé, že na své první „angažmá“ ve skupině Cleopatra, kterou vedl bubeník Milan Budil a hrál v ní i Standův kamarád Bohumil Štíbr, si příliš nepamatuje. Podle informace baskytaristy Cleopatry Miroslava Seidla do ní Standa přišel až v samém závěru její existence na začátku roku 1969. „Na svoje účinkování v téhle skupině si vzpomínám jen velmi matně. Jednou, dvakrát jsme se sešli u Budilů a možná jsme si několikrát brnkli. Nepamatuji si ale, že bychom někde vystoupili. Z tohoto období mně neuvízlo v paměti skoro nic,“ tvrdí Standa Karlík.
Jak se stal ze Standy Jimmy
První „doopravdovou“ bigbítovou skupinou, v které hrál, byli Inferi, posléze přejmenovaní na Moucha´s detective agency. Jak se dostal k Mouchům, to už přesně Standa neví. „Zřejmě jim někdo řekl, že hraju na kytaru, tak mi hodili lano. Krk dám na to, že když jsem tam přišel, ještě se jmenovali Inferi. Zkoušeli jsme u Mouchů v prádelně, kde byl vyzdívaný kotel, ve kterém se vyvařovalo prádlo. Tam jsme seděli a hráli v sestavě já, Miloš Moucha, Sláva Pilík a Copan (Jiří Svoboda – pozn. T. B.) Taky tam chodil Jarda Pěnkava, byli s Copanem velcí kamarádi. Měli bubny po Jardovým dědovi, které nosili z půdy. Hned jak skončila zkouška, tak se sebrali a šli lovit baby… nebo šli do hospody. Byli o něco starší než já,“ říká Standa Karlík. Kapelník Inferi Miloš Moucha si vzpomíná, že když přišel Standa do kapely, chtěl hrát na basovou kytaru. Ale na tu už hrál Miloš, tak si vzal kytaru a historie ukázala, že to bylo pro rakovnický bigbít šťastné rozhodnutí.
Během roku 1970 se skupina přestěhovala z Mouchovy prádelny do Domu osvěty. Výhodou Osvěťáku bylo, že si mohli nechávat muzikanti aparaturu pod jevištěm a nemuseli ji tahat sem a tam. V Domě osvěty se odehrálo také významné vystoupení, při němž získal Standa Karlík svoji přezdívku Jimmy. Došlo k tomu v prosinci 1970. „Na našem prvním kšeftu v Osvěťáku nás nahrávali Vlastík Beneš s Mírou Veverkou, kteří tam přišli a přinesli s sebou magnetofon.
Zaznamenali sedm nebo osm písniček z dílny Slávy Pilíka. Jedna písnička se jmenovala Darling, další Cinky linky, Policajt na hlavě, Město, Ej padá rosička, Běž dál, Lílalaša, Oh, mámo… Z dnešního pohledu to byla příšerná nahrávka. Vlastík s Mírou jsou výborní kamarádi, ale byli to takoví trošku ,podjebáváci‘. Když viděli, jak tam mačkám ty čtyři tóny pořád dokola, tak na mě křičeli: ,Hraješ jak Jimmy Page!‘ Věděl jsem, že se mi smějou, ale nějak se ta přezdívka chytla. Postupem času všichni zapomněli, že se mi ti dobráci posmívali, jak neumím hrát, ale většina lidí si myslí, že se mi tak říká, protože naopak umím hrát na kytaru dobře,“ vysvětluje vznik své přezdívky Standa Karlík.
Moucha´s detective agency
Jimmy si přesně pamatuje, jak vznikl název Moucha´s detective agency. „Když jsme přemýšleli, jak by se kapela měla jmenovat, protože už dál jsme nechtěli používat název Inferi, četl jsem zrovna nějakou knížku, kde se psalo o Pinkertonově detektivní kanceláři neboli Pinkerton´s detective agency. To vůbec neznělo špatně. Tak jsem hledal ve slovníku, jak se řekne anglicky Moucha, a zjistil jsem, že Fly. Fly´s detective agency, to by bylo dobré. V té době jsme chodívali na zkušenou k Pleskům na Sekyru. Michal Pleska se zeptal, jak se budeme jmenovat, tak jsem mu řekl, že asi Fly´s detective agency, protože Miloš Moucha je kapelník, tak po něm. A Michal na to: – Fly´s, tomu nikdo nerozumí, tak si říkejte Moucha´s. A bylo to!“
Čtyřdílná suita Long Song
V sobotu 3. dubna 1971 absolvovali Moucha´s detective agency své první kvalifikační zkoušky, tzv. přehrávky. Porota jim přiřkla 40 %, což bylo na začínající bigbítovou skupinu velmi slušné ohodnocení.
„Zjistili jsme, že na tancovačky nevystačíme s našimi patnácti Pilíkovými písničkami. Navíc lidi chtěli i jiné skladby, které tehdy frčely. Ty ale Sláva nechtěl zpívat. Tak jsme oslovili Jirku Rölla. Když k nám Jirka přišel, rozšířili jsme náš repertoár o daší ne-Pilíkovy písničky. Pamatuji si, že jsme hráli třeba Hold On I´m Comin´ od Otise Reddinga. Vystoupili jsme17. prosince 1971 na IV. Hit-show v Tylově divadle, což byl asi vrchol naší činnosti.“ Na tuto Hit-show, kde Moucha´s detective agency zcela „přehráli“ slavnou Mandragoru, si pamatuje i Jirka Röll. Shoduje se s ostatními muzikanty, že to bylo především Jimmyho zásluhou.
„Jimmy byl v té době hodně zasažen art-rockem, s dlouhými instrumentálními plochami, a tak složil půlhodinovou čtyřdílnou suitu, kterou nazval Long Song, podle skladby Break Song jeho oblíbenců – Vanilla Fudge. Já jsem si tenkrát vyvrkl kotník, měl jsem na noze sádru a pajdal jsem jako hrabě Joffrey Peyrac ve filmu o krásné Angelice. To Jimmyho inspirovalo natolik, že mě jednu část suity věnoval,“ říká Jirka Röll.
„Začali jsme nenápadně. V první části našeho vystoupení jsme zahráli Pilíkovy písně Darling a Cinky linky doplněné skladbou Donovana Season Of The Witch ve verzi, kterou hráli Vanilla Fudge. A pak přišla na řadu suita Long Song,“ vzpomíná Jimmy Karlík a pokračuje: „První část se jmenovala Karlíkův sen a začínala flétnou, na kterou jsem hrál já. Slávu Pilíka jsem přiměl, aby hrál trošku jiný akordy, než byl zvyklý. Druhá část, pojmenovaná Reminiscence pana Wolodyjowského, byla inspirována neustálým Copanovým, Pěnkavovým a Pilíkovým běháním za Polkama, které byly na brigádě v Šamotce. Začínala kytarovým riffem, ten jsem si vypůjčil od Vanilla Fudge. Následovala třetí část pojmenovaná Joffrey a Angelika. Bylo to takové blues, jediná zpívaná pasáž.“
„Ptal jsem se Jimmyho, co mám v té své části zpívat, jestli má nějaký text. On mi odpověděl, abych si nějaká slova vymyslel, že od toho on tam není, to je prý věc zpěváka. Tak jsem po celou dobu napodoboval jakýsi anglický skat. Text neměl hlavu ani patu,“ přiznává po letech Jirka Röll.
Lano od Mandragory
Po průšvihu na 4. Hit-show musela Mandragora, stále považovaná za bigbítového lídra okresu, udělat nezbytné kroky, aby se v co nejkratší době vrátila na výsluní. Její nový sólový kytarista František Hejda (přišel v květnu 1971 spolu s varhaníkem Josefem Fenclem ml. z The Preachers) byl sice skvělý baskytarista, ale Michala Plesku na sólové kytaře nedokázal nahradit. A basovou kytaru měl u Mandragory „pod kuratelou“ Vlastík Beneš. A tak zasvištěno lano k aktuálně největšímu konkurentovi – Moucha´s detective agency, konkrétně k Jimmymu Karlíkovi. Ten o zlomovém okamžiku říká:
„Mandragora mě lámala dvakrát. Poprvé, když odcházel Míša Pleska, ale to mě ještě nepřemluvili. Tehdy hrála Mandragora v Lužné v hospodě U Konopásků. Stál jsem s Milanem Horníkem (zpěvák Mandragory – pozn. T. B.) na parketu a neustále do mě hučel, abych šel hrát k nim. Leč, nezlomil mě. Pak mě tam odtud vezli domů na Vlastíkově motorce ČZ 175. Vlastík řídil, já seděl uprostřed už značně opilý, a úplně vzadu, téměř na nosiči, seděl Horník, který byl už také pod obraz. V jedné ruce měl flašku vína, ve druhé flašku rumu a křičel: – Tukane (přezdívka Vlastíka Beneše – pozn. T. B.), neblbni, spadnu na záda, zlomím si vazy lební a budu v prdeli! – V zatáčce u Šamotky jednu flašku upustil a ta se rozprskla po silnici.“
Podruhé lákala Mandragora Jimmyho krátce po nevydařené Hit-show. „Přišli po jedné naší hře, když jsme kalili. Sláva Pilík řekl, abychom šli ještě pařit k němu domů. Šli tam s námi i Vlastík Beneš a Libor Laun, kteří do mě pořád hučeli, až mě zlomili. A Sláva Pilík jim pak říkal: – Vidíte, jaký jsem blbec! Já vás zvu na mejdan a vy jste nám přetáhli kytaristu a my teď půjdeme do prdele! – Svým odchodem jsem Moucha´s detective agency rozrejpal, ti změnili sestavu, pak se přejmenovali na MDK, ale na konci roku 1972 se stejně rozpadli.“
Vibráto, kvákadlo a jiné efekty
Když přišel Jimmy do Mandragory, ujal se ihned sólové kytary. Franta Hejda přešel k doprovodné kytaře, na baskytaru hrál Vlastík Beneš, na varhany Jožka Fencl, na bicí Libor Laun a zpíval Milan Horník. Jožka obsluhoval dvoumanuálové Delicie, které sehnal přímo ve fabrice Harmonika Hořovice jeho otec, bývalý kapelník Luxoru (Delicie – model Fenix stály tehdy 9060 Kč, oba manuály měly po 37 klávesách, horní manuál měl 6 a dolní 4 zvukové registry a efekt vibrato s laditelnou hloubkou a frekvencí – pozn. T. B.). Jimmy využíval v té době kromě boosteru také wah-wah efekt neboli kvákadlo. Snad jako jediný kytarista na Rakovnicku. „Tohle všechno řešil náš technik a zvukař Pavlík Koutecký a inzertní stěna v pražské Lucerně. V pasáži Lucerny totiž bývala Pražská inzertní služba, kde byly inzeráty všeho druhu. V jedné boční uličce byly asi čtyři vývěsky nabízející hudební nástroje a další vybavení. Tam se prodávalo úplně všechno. Jednou za 14 dní jsme tam jezdili a sledovali jsme, kdo co nabízí. Když se nám něco hodilo, tak jsme to přivezli, Pavlík to rozebral, nejdřív říkal, že to asi nepůjde, ale za týden už měl krabičku a hráli jsme na ni. Výhodou Pavlíka bylo, že se do všeho vrhal okamžitě, střemhlav a tyhle problémy řešil. Byl na takové úrovni, že spoustu věcí dokázal nahradit českými součástkami, protože v řadě krabiček, které se sem podařilo dostat z venku, byly věci, které u nás nebylo možné sehnat,“ smeká pomyslný klobouk Jimmy.
Na co sáhli, to jim šlo
„Vlastík Beneš a Libor Laun, to byla nejlepší rytmika, kterou jsem kdy měl. Já jsem hrál vždycky s dobrejma rytmikama, nikdy jsem neměl žádnou mizernou. Když máte za sebou skvělou rytmiku, nemusíte se o nic starat. Libor s Vlastíkem si každou chvíli něco vymýšleli a úžasně jim to šlapalo. Jožka pěkně zpíval a hrál na varhany, takové ty Uriah Heep a Deep Purple. Zkoušeli jsme v TOSu, občas si s námi přišel zahrát i Míša Pleska, když přijel do Rakovníka. Bylo tam spoustu legrace a dobrý muziky. Hraní s Mandragorou mě moc bavilo, nějak mně to šlo samo. Byla to moc hezká doba. Na co jsme sáhli, tak to nám šlo.“
Repertoár skupiny vznikal (dalo by se říct) kolektivně. „Všichni jsme byli na stejné vlně, líbily se nám stejné písničky, tak jsme si řekli, že budeme hrát tuhle a tuhle píseň. Nebo Jožka řekl, že tohle se mu bude dobře zpívat a písničku jsme nazkoušeli. Každý podle svých schopností se to naučil, a tak to pak hrál. A protože v Mandragoře byli schopní a zdatní muzikanti, tak to nebyl problém. Když jsme usoudili, že nějaká písnička zní blbě, tak jsme ji vyřadili a nehráli ji. Za některé, které jsme hráli už moc dlouho, přišly jiné, a takhle přirozeně jsme obměňovali repertoár,“ prozrazuje Jimmy „recept“ na úspěch Mandragory.
Na to, proč byla Mandragora na začátku léta 1973 zakázána, si Jimmy už nevzpomíná. „Ani nevím, jestli nějaký konkrétní důvod byl. Myslím, že s Mandragorou jsme neměli tolik průserů, jako později s Elektronikem a Brutusem. Hodně jsme hráli na Šustně a tam to bylo v pohodě. Asi si na nás někdo stěžoval. Soudruhům z odboru kultury nejvíc vadilo, že se na nás sjížděla mládeže ze širokého okolí. To považovali za nežádoucí. Tak nás zakázali.“
Z Mandragory Elektronik
Zákaz uspíšil odchod bubeníka Libora Launa do Prahy, o kterém už nějaký čas uvažoval. Zpěvák Milan Horník odešel ke konkurenčním Bakalářům (dříve The Scream) a Josef Fencl byl povolán do Českých Budějovic na základní vojenskou službu. Před skupinou vyvstaly dva problémy: jak to udělat, aby mohla dál hrát, a kým zacelit vzniklé mezery v sestavě. Bylo jasné, že jako Mandragora si v Rakovníku nekoupí už ani tkaničky do bot. Pokud si budou ještě chtít někdy zahrát bigbít, musí změnit název skupiny tak, aby byl normalizačním úřadům zcela neznámý. A tak vznikl Elektronik.
Tady udělejme malou odbočku a zmiňme se o tzv. muzikantské vinárně. „V Brance, když se jde z náměstí k letnímu kinu, bývala denní vinárna, které jsme říkali V Kufru. Obsluhoval tam nějaký Pepa Prynych. My jsme tam chodili už jako cucáci, když jsme byli v učení. Ještě nám nebylo osmnáct a pili jsme tam Tesavelu. Třeba ve tři odpoledne, když tam ještě nikdo nebyl.
Chodila tam také spousta muzikantů. Minimálně dvakrát tam Pepa uspořádal muzikantské Silvestry. Všichni jsme se tam sešli, losovali jsme, kdo na co bude hrát (i když na ten nástroj třeba vůbec nehrál) a byla legrace. Na jeden ze Silvestrů přišli i bubeník Upír Krejčí a zpěvák Čenda Monhart ze skupiny Upíři. Byla s nima sranda, a tak, když jsme uvažovali, kdo nahradí Libora a Milana, padla volba na ně. Na místo druhého zpěváka jsme angažovali bývalého Preachera Zdeňka Gejšu Bradáče,“ vysvětluje Jimmy, jak došlo k doplnění sestavy staronové kapely.
Ve víru jazz-rocku
První rok hrál Elektronik ještě svůj starý repertoár. „Zkoušeli jsme u Upíra na zahrádce mezi saláty a mrkvemi. A taky chvíli v pionýráku. Pořád to nebylo ono a říkali jsme si, že by to chtělo ještě klávesy. Pepa Fencl byl stále na vojně, a tak nevím koho napadlo, že bychom mohli říct Sašovi Pleskovi,“ vzpomíná Jimmy na nelehké začátky Elektroniku.
S příchodem Saši Plesky v roce 1974 se skupina vrhla do víru tehdy módního jazz-rocku. Záhy se ale ukázalo, že to nebylo to pravé ořechové. Na jazz-rock se nedalo tancovat, kšeftů i lidí ubývalo. Tehdy začaly vznikat Sašovi písničky, které se hrají dodnes. Zřizovatelem skupiny se stal Klub mládeže OV SSM, ve kterém také Elektronik zkoušel. Došlo k prvním personálním změnám: Gejšu Bradáče vystřídal „navrátilec“ Milan Horník, Upíra, který se dal na hereckou dráhu, za bicími Milan „Pytlíček“ Lukeš, bez náhrady odešel Franta Hejda.
„Repertoár byl zajímavý. Na jedné straně jsme hráli skladby od amerických kapel, takové to pop-disco-funky, na druhé stále více Sašovy věci. V roce 1975 jsem dostal povolávací rozkaz a na dva roky jsem kapelu opustil. Nahradil mě Jirka Pertl,“ říká Jimmy.
S Mamutem na kytaru, country na kontrabas
Půl roku sloužil Jimmy v Příbrami, dalšího půldruhého roku v Chlumci nad Cidlinou. Za celou vojnu prý byl doma jen čtyřikrát – dvakrát na dovolené a dvakrát na opušťáku. „V Příbrami byla střelecká poddůstojnická škola. Byli jsme bigoši bez strojů. Působila tam taková podivná kapela, každý pes, jiná ves. Výjimkou byl její bubeník Milan Panocha přezdívaný Mamut. Líbil se mu jazz-rock, skvěle hrál Cobhama. Jednou jsem si přišel kapelu poslechnout na zkoušku. Měli tam takového fušerského kytaristu. Hráli něco od Neckáře a nemohli se pohnout. Tehdy jsem byl bažant, ale když jsem viděl, jak neví, co tam mají hrát, tak jsem jim poradil. Panocha se mě zeptal, jestli umím na baskytaru a já mu řekl, že jsem kytarista. Řekl, že to nevadí a chvíli jsem na baskytaru hrál. Pak jsem se vyměnil s četařem Palčem, který sice nebyl bůhvíjakým muzikantem, a já jsem přešel k sólové kytaře. Měli jsme několik úspěšných celoútvarových vystoupení. Taky jsem tam hrál v country kapele na kontrabas. Byl tam skvělý houslista. S touhle kapelou jsme ale žádné vystoupení neměli,“ nastiňuje Jimmy svoji hudební „kariéru“ během vojenské služby.
Od svazáků do plynárny
Po návratu z vojny se Jimmy vrátil k Elektroniku. „Střídali jsme se s Jirkou Pertlem, někdy jsme hráli spolu. V té době ale už měla kapela spoustu problémů a moc se nehrálo. Taky jsme dostali vyhazov z Klubu mládeže OV SSM. Pořád si na nás někdo stěžoval a tlak z odboru kultury sílil. Na OV SSM nám řekli, že kapelu, na kterou si kdekdo stěžuje, nemůžou zřizovat. Dali nám ultimátum: Buď se umravníme, nebo půjdeme! A protože jsme se neumravnili, tak nám v roce 1978 zrušili zřizovatelství a z klubu nás vyhodili.“ To už s kapelou hrál bubeník Vláďa Hasal a Milan Lukeš přešel na bonga. Někdy hráli spolu na dvoje bicí, což byl docela nářez. Už tu také nebyl Jirka Pertl (stal se profesionálním muzikantem v Praze) a zpěvák Milan Horník zanechal aktivní činnosti. Naopak kapelu posílil flétnista a saxofonista Franta Matějovský.
„Potřebovali jsme nového zřizovatele a tím se stal Závodní výbor ROH plynárny Rakovník. Šéfem odborů tam byl příjemný a vstřícný chlapík, který nedělal problémy, i když už na nás z některých vesnic chodily stížnosti. Zkoušeli jsme tam v zasedací místnosti, bylo tam teplo, stoly, židle, hajzlíky, bylo to daleko od všech lidí. Ještě musím připomenout, že už nás na kšefty vozil Barkasem Jirka Stehlík,“ vysvětluje Jimmy, který v té době byl kapelníkem Elektroniku.
Na konci sedmé dekády došlo ve skupině k dalším personálním změnám: v roce 1979 odešel na vojnu Vláďa Hasal, Vlastíka Beneše vystřídal Milan Křížanovský a přišel druhý zpěvák Milan Štelcl.
Nahrávání ve Studiu Budíkov
„Když převážila Sašova idea, že budeme hrát hlavně pro somráky, název Elektronik s ní moc nekorespondoval. Tak přišel s tím, že se přejmenujeme na Brutus. To se k zaměření kapely víc hodilo. Ke změně názvu došlo v dubnu 1980,“ popisuje Jimmy, jak se z Elektroniku stal Brutus. V září se do kapely vrátil z vojny bubeník Vladimír Hasal a Milan Lukeš z ní odešel.
Peripetiím Brutusu v 80. letech bude věnována samostatná kapitola, tak snad jen několik epizod. Jimmy Karlík rád vzpomíná na nahrávání šesti písniček ve Studiu Budíkov Martina Kratochvíla v roce 1982. Tehdy natočili skladby Automat svět, Gorila, Hej, kámo, Máš pěkný kalhoty, Zase pivo a Žádnej cukr (můžete si je poslechnout v rubrice Písničky z archivu – pozn. T. B.). „Nahráli jsme je za brigádu na Martinově zahrádce. Něco jsme zaplatili, zbytek jsme odpracovali. Pamatuji si, že jsme tam něco ryli a okopávali. Ve Studiu Budíkov dělal zvukové technika František Francl. Hodně nám se zvukem pomohl. Byla tam přátelská atmosféra. Už si nevzpomínám, jestli jsme nahrávali dva dny, nebo dvakrát jeden den.“
Zákaz a přesun na Prahu – východ
Přestože Brutus obdržel 27. 9. 1981 u přehrávkové komise nejvyšší kvalifikační ohodnocení, šikana ze strany odboru kultury ONV Rakovník (evidentně na popud ideologického oddělení OV KSČ) sílila. V dubnu 1982 si odbor kultury vyžádal posouzení textů a s kapelníkem Jimmym Karlíkem si vyměnil několik dopisů. Z jednoho z nich si odcitujme několik pasáží: „K obsahu stížnosti můžeme podotknout, že některé údaje jsou zcela nepravdivé (např. že hrajeme písně od Plastic People of Universe, že napadáme socialistické zřízení apod.). Jiné údaje jsou snad pravdivé, ale zcela mimo naši kontrolu a mimo rozsah naší odpovědnosti, např. že se publikum opíjí. Domníváme se, že právě druh hudby a způsob interpretace – tj. nepřetržitý proud rock and rollu k tanci ponechává k pití nejméně času… Je pravdou, že hrajeme písně s anglickými texty. Jde o skladby klasického charakteru, které tvoří součást repertoáru mnoha jiných souborů i umělců jako je Gott, Rottrová aj. Jestliže klasická opera je zpívána italsky, klasický rock and roll je zpíván anglicky. Ostatně klasické opusy obou žánrů byly na světě dříve než my, proto je interpretujeme v původní podobě. Současné skladby tvoříme z valné části sami a to česky, výtka o propagaci západní kultury je absolutně nemístná… V současné době je v okolí pořádáno velmi málo akcí pro mládež. Není pak divu, že na vystoupení populární kapely, kterou bez chlubení Brutus dnes je, přijíždí publikum i z větších vzdáleností. V poslední době se několikráte stalo, že nečekaně vysoká návštěvnost zaskočila pořadatele nepřipravené… Odpůrců rock and rollové hudby je stále dost a je velmi jednoduché napsat nepodloženou a zkreslenou stížnost. Málokdo si však uvědomuje, že práce s mládeží, kterou v podstatě provádíme, je záslužnou činností, která vyžaduje velké nadšení, ale také obětavost a spoustu volného času,“ píše Jimmy Karlík. V poslední větě cítíme trochu ironie.
Nic naplat, v listopadu roku 1982 byla skupině na Rakovnicku zastavena činnost. „Vladěna Hasal díky svým kontaktům vyjednal, že přejdeme na Prahu – východ. S Brutusem jsem tam ještě dělal přehrávky a krátce na to jsem z kapely odešel. Funkci kapelníka jsem předal Vláďovi Hasalovi, který je zdatný manažer. Od 1. ledna 1983 mě vystřídal Jan Mumík Porubčan. Skupina se přejmenovala na Kyklop. Logo si kluci ponechali, jen paňákovi přelepili jedno oko, protože Kyklop má jen jedno.“
Kytaristou Meditace
Už v prosinci 1982 vystoupil Jimmy Karlík s Meditací. „Řekl jsem si, že v Meditaci to budu mít lepší. Písničky pro somráky mně moc neseděly, to, co hrála Meditace, se mi líbilo mnohem víc. Navíc tam byli muzikanti, kteří mně vyhovovali. Opět jsem se tam potkal s Pepíkem Fenclem a hrát ve dvojici s Vaškem Raisem mě bavilo. Rozuměli jsme si, o sóla a beglajt jsme se dělili. V roce 1983 jsem se oženil a pamatuji si, že na svatební hostině v tehdejší restauraci Dukla byli kamarádi z obou kapel. V Meditaci jsem vydržel dodnes, i když už hrajeme víceméně sporadicky. Ale kapela pořád existuje. Žádné nové písničky neděláme a ze starých ubíráme, protože většinou hrajeme jen hodinu. Dříve jsme měli repertoár na čtyři hodiny.“
Film Blues Band
Další rakovnickou kapelou, v níž Jimmy Karlík působil, byl Film Blues Band. Hrál v prvních dvou inkarnacích (lídr skupiny Josef Šiler vždy po nějakém čase FBB rozpustil, aby ho o pár let zase reinkarnoval). Jimmy přišel do kapely spolu s kytaristou a baskytaristou Františkem Hejdou v roce 1988. Hráli až do konce roku 1990. Druhá inkarnace FBB nastala koncem roku 1993 a vydržela s různými obměnami sestavy až do roku 2005. Zbylo po ní jedno MC a CD „Upatlaná“ (2001) zachycující stěžejní skladby repertoáru. Ve třetí inkarnaci z roku 2011 už Jimmy Karlík nefiguroval.
Hrál také ve většině inkarnací Mandragory, při jejích výročních koncertech – v prosinci 1991 ve Všetatech, v listopadu 1994 ve sportovní hale v Rakovníku, v září 2002 při benefici Teče voda, teče v KC Rakovník, v dubnu 2003 při akci Návrat do šedesátejch opět v KC Rakovník, v září 2012 na Tyršově koupališti v Rakovníku a naposledy v říjnu 2019 při premiérovém koncertu Dvorany slávy rakovnického bigbítu v KC Rakovník. „Jak stárneme, úroveň klesá.
Je lepší skončit včas, aby si tě lidi pamatovali v dobré formě,“ hodnotí Jimmy tuto etapu své hudební kariéry.
Záskoky v tanečních orchestrech
I když je Jimmy Karlík „pravověrný“ rocker, sem tam si ve své kariéře „odskočil“ i do jiného žánru, než je bigbít nebo blues-rock. Vzpomíná např. na své angažmá v tzv. Velkém tanečním orchestru OKS, který v Rakovníku působil v 70. a 80 letech 20. století a vedl ho zkušený Jiří Soukup – Loupáček. „Jak jsem se tam ocitl, to už si nepamatuju, ale asi mě oslovil Loupáček, abych šel s orchestrem hrát. Tehdy tam působili muzikanti ze všech známých rakovnických kapel. Kde všude jsme hráli, to už si taky nepamatuju. Vím ale, že jsme měli odpolední promenádní koncert na pěší zóně v Kladně. Hodinu jsme tam hráli většinou swingové standardy. Bylo tam strašnejch akordů, takovejch těch divnejch,“ směje se Jimmy. Velký taneční orchestr OKS ukončil svoji činnost hned po roce 1990.
Jako záskokář hrál Jimmy i v dalších tanečňácích na Rakovnicku. Jedním z nich byla kapela OB Hořesedly, kde byl kapelníkem Josef Hejda. „Tehdy jsem ještě chodil na průmyslovku a o téhle kapele jsem vůbec nic nevěděl. Zaskakoval u ní Vlastík Beneš, a když jednou nemohl, odchytil mě u nich před domem a zeptal se, jestli bych nešel za něj. Řekl mi, že basa tam má jen tři tóny. Tak jsem to vzal. Samozřejmě hned poznali, že nejsem na basu žádný virtuóz, a tak mě stáhli na minimum, že baskytara nebyla skoro vůbec slyšet. A kapelník Hejda povídá: – To je ono, takhle se mi to líbí. Než by si nechali mrvit svoje písničky, tak mě raději stáhli. Ale nakonec jsem s nimi odehrál několik kšeftů a za každý jsem dostal 60 korun.“
Dalším orchestrem, kde Jimmy zaskakoval, byla rakovnická Melodie, kterou tehdy vedl Zdeněk Černý. „To bylo krátce poté, kdy jsem se vrátil z vojny. Tam jsem hrál na kytaru, ale moc mě to nebavilo. U některých písniček jsem se musil učit sóla, a to se mi vůbec nechtělo. Byl jsem s nimi asi pětkrát. Rád na to vzpomínám, ale už bych to nechtěl absolvovat,“ přiznává Jimmy.
Několik dobrých kšeftů odehrál také s kapelou Nový Populár OB Slabce. „Jejich kytarista Venca Podaný si při lyžování zlomil ruku a dva měsíce absentoval. Bylo to zrovna v průběhu hlavní sezóny. Tak mě přemluvili a já za Vencu ty dva měsíce zaskakoval. Nový Populár byla dobrá kapela. Zpívala Blanka Sršňová, na klávesy hrála Líba Podaná, na trubku Pavel Kadlík, na ságo Venca Sklenička, na basu Víťa Vondrášek, bubnoval Pavel Sklenička. Jen tak mimochodem, Venca Podaný měl ode mě první kytaru, kterou jsem vyrobil pro někoho jiného. Chtěl kopii Stratocastera a řekl mi, jestli bych mu ji neudělal. Bylo to v roce 1983. Udělal jsem si jednu pro sebe a pak pro něj. Někde ji opřel o židli, kytara padla a ulomila se jí hlava. Druhou kytaru měl ode mne Kim Klatovský, taky kopii Stratocastera. Když se tenkrát chystal k emigraci, tak všechno prodal a tu kytaru ode mne taky. Dodnes toho lituje.“
Banjistou Brass Bandu
Nejdelší mimobigbítové angažmá měl Jimmy Karlík v dixielandu Brass Band Rakovník. Hrál tam na banjo. „Tahle kapela vznikla o 1. máje 1990. Kluci šli v recesistickém prvomájovém průvodu, vozejk (coby alegorický vůz) táhla koza. A cestou hráli dixík. Řekli mi, jestli bych s nimi nešel hrát na banjo. Půjčil jsem si od rakovnického trampa Venci Tomana jeho banjo, kde čtyři horní struny naladil jako u kytary. Šel jsem s ním na Duklu, kde Sláva Vaic, Víťa Vondrášek, Pavel Kadlík, Pavel Sklenička a další hráli. Skamarádili jsme se a já se stal členem kapely, kterou pojmenovali Brass Band. Byl jsem v ní do roku 2001 a dokonce jsem s kapelou natočil dvě desky.“
Kdo přijde, hraje
Dalším zajímavým projektem, kterého se Jimmy účastní, je Kim´s Berounka Band. „I v této kapele, jako v mnoha jiných, má prsty Vlastík Beneš. Chvilku neposedí a pořád musí něco dělat. A když se dlouho nehraje – tak mu svrbí prsty,“ směje se Jimmy. „Vlastík má chatu u Rozvědčíka a jednou nás pozval, abychom si přišli zahrát. Dorazil Kim Klatovský, Elza (Petr Elznic), Ládík Pidrman, Jirka Báča, já a další. Občas si na bicí zahraje i Míra Jirásek. A už nám to zůstalo. Kim má asi 15 písniček, které zpívá pořád dokola, Elza také něco má. Sestava kapely není pevná, kdo má čas a chuť, může si přijít zahrát. V roce 2004 jsme hráli i na Forte (čtenářská soutěž rakovnických zpěváků, zpěvaček a skupin, kterou na začátku třetího milénia pořádala redakce týdeníku Raport – pozn. T. B.), to bylo v době největší slávy Kim´s Berounka Bandu. Dneska na tom Kim už není zdravotně nijak dvakrát dobře, občas se objeví v hospodě, občas u Mildy Vlka na Omáčkovně, někdy vezme kytaru a zazpívá ty svoje bluesové songy. Tahle kapela existuje v podstatě dodnes. Většinou hraje u Rozvědčíka nebo v nezabudické hospodě.“
S Bořánkem na baskytaru
Ještě jednou si Jimmy Karlík „odskočil“ k baskytaře. Bylo to v kapele JB & Backlight. Tato kapela vznikla v polovině první dekády 21. století okolo sólového kytaristy Jiřího Bořánka. „Odjakživa jsem měl rád Erica Claptona, Gary Moora a podobně zaměřené muzikanty a mým snem bylo postavit si vlastní bluesovou kapelu. A tak vznikla formace JB & Backlight. Ke spolupráci jsem přesvědčil Jimmyho Karlíka, který si chtěl zkusit i jiný nástroj než kytaru. Ukázalo se, že jako baskytarista je skvělý,“ říká Jiří Bořánek. Kmenový repertoár tvořilo devět kapelníkových skladeb (např. Ber nebo nech, Aparát, Ty jsi moje milá, Chtíč ad.) Kromě nich byly na playlistu kapely i skladby Erica Claptona, Toma Pettyho nebo Paula McCartneyho. Několik let to skupině šlapalo jedna báseň, pak začalo her ubývat, kapela JB & Backlight hrála stále méně a méně až nakonec „vyšuměla“. Jinak se to snad ani nedá říct. Podle Jimmyho se vlastně nikdy oficiálně nerozešli, jen přestali hrát. Téměř všichni členové už mají dnes jiné projekty…
LaBanda – kapela pro radost
Jedinou skupinou (kromě Meditace), s níž dnes Jimmy Karlík hraje, je LaBanda. Vznikla v roce 2014 jako „supergroup“ ve složení Jimmy Karlík (kytara, zpěv), Petr Hodný (kytara, zpěv), Jakub Rajs (baskytara), Josef Vlček (bicí, perkuse) a Milan Zimmermann (zpěv, foukací harmonika, kytara). „Každý z členů LaBandy má jiné projekty, takže nás společné hraní baví. Všichni máme rádi blues,“ říká Jimmy. Plodíváme-li se na playlist LaBandy, najdeme tam bluesové a blues-rockové standardy jako Mustang Sally, Hoochie Coochie Man, Sweet Home Chicago, Route 66, Cocaine, St. James Infirmary a mnohé další. Na jaře 2017 vydala LaBanda autorské CD Vodboku, které obsahuje převážně skladby z pera Milana Zimmermanna (např. Cesta pivních znalců, Mama Hotel, Zajímavý osobnosti, San Francisco Blues ad.). „Teď už dělá písničky jenom Milan. Dřív někdo něco přinesl, řekli jsme si, že to uděláme, protože se nám to líbí, a písničku jsme nazkoušeli. Dnes hrajeme tak jednou, dvakrát za rok. Není problém se po půlroce sejít a zahrát si,“ konstatuje Jimmy Karlík
Dvě zaměstnání za celý život
Za závěr kapitoly si stručně připomeňme Jimmyho profesní život, i když i ten je spjat s muzikou. „V rakovnickém TOSu jsem se vyučil zámečníkem, pak jsem šel do Kladna na Střední průmyslovou školu, kde jsem maturoval v roce 1975. ,Komančové‘ tehdy potřebovali středně technické kádry, kterých bylo málo, tak jsme šli jenom na tři roky. První rok nám odpustili, protože jsme byli vyučení. Dělali jsme jen rozdílové zkoušky. Na tancovačce v Roztokách jsem viděl nějakou kladenskou kapelu, jejíž kytarista měl Ibanězku, černého Les Paula, a nad sebou měl Marshalla. Hráli Santanu a z kytary se mu linul překrásný zvuk. Tak jsem si řekl, že to musím mít taky, a na jaře 1975 jsem si koupil Ibanězku, která stála 10 000 korun, což tenkrát byly čtyři tatíkový platy v Poldovce. Já měl na knížce našetřeno 4 tisíce a 6 tisíc jsem si půjčil od rodičů. Hned po maturitě jsem si začal shánět místo, abych si ještě něco vydělal, než půjdu na vojnu, a mohl rodičům dluh splácet. Nastoupil jsem do Ústředního podniku zemědělské techniky v Rakovníku, kde jsem pracoval až do roku 1996 s výjimkou let 1975-1977, kdy jsem kroutil základní vojenskou službu. Dělal jsem tam v servisu jako opravář zemědělské techniky. Po revoluci se to ale začalo rozpadat, dobří a zkušení lidé odcházeli. Sláva Vaic měl problémy v tiskárně a nabídl mi tam místo tiskaře, kde jsem byl prakticky až do letošního roku (2020), kdy jsem odešel do penze. Za celý život jsem měl jen dvě zaměstnání, takže jsem nebyl žádný fluktuant,“ končí své vyprávění Stanislav Jimmy Karlík.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš
Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997,
dopis Stanislava Karlíka odboru kultury ONV Rakovník z dubna 1982,
výpovědi Stanislava Jimmyho Karlíka, Miloše Mouchy, Jiřího Rölla a Jiřího
Bořánka)