Kamelot – seriózní bigbít z Jesenice
Druhou kapelou (vedle křivoklátské Bonaventury), která vznikla na přelomu 70. a 80. let 20. století mino okresní město a úspěšně působila na rakovnickém venkově, byl jesenický Kamelot. Jeho zakládajícími členy byli v roce 1978 sólový kytarista Pavel Kumínek, zpěvák a doprovodný kytarista Jiří Kovář, baskytarista Jiří Švejda a bubeník Ladislav Málek.
15 tisíc od statku
„Pavel Kumínek byl kluk z Mostu, který měl v Jesenici chalupu. Byl zdravotně postižený, nechodil, pohyboval se na invalidním vozíku. Byli jsme tak trochu atrakce, protože jsme měli muzikanta na vozíku, což v té době nebylo vůbec běžné. Hráli s námi dva zaměstnanci tehdejšího Státního statku Jesenice Jirka Švejda a Láďa Málek; to bylo v počátcích kapely dost důležité. Neměli jsme žádnou aparaturu, tak nás napadlo, požádat o nějaký příspěvek statek, když polovina skupiny byla jeho zaměstnanci. Přimluvil se za nás Vlastimil Řebec, což byl vedoucí Jednotného kulturního zařízení Jesenice, a podařilo se. Od odborové organizace státního statku jsme dostali 15 tisíc korun, na tu dobu slušný peníze,“ vzpomíná na začátky Kamelotu zpěvák Jiří Kovář. Za velkorysou dotaci prý můžou muzikanti poděkovat dvěma odborovým funkcionářkám státního statku, paní Naděždě Šimáčkové a paní Miloslavě Skalické. Díky tomu si kluci pořídili část nejnutnější výbavy – koupili si basovou kytaru, bicí, mikrofon, zesilovače a nějaké reproduktory.
V Drahouši a ve Vořechu
„Zkoušeli jsme na sále v Drahouši, kde tenkrát ještě nebyla žádná hospoda. Jirka Švejda měl odtamtud klíče, tak jsme tam mohli jít kdykoliv. Pamatuji si, že brzy na naše zkoušky začali chodit naši vrstevníci. Poslouchali, jak se snažíme hrát bigbít. O nějakém veřejném vystoupení se ale nedalo mluvit. Byly to jen zkoušky, na které se sem tam někdo přišel podívat. Hráli jsme skladby v té době u nás hodně oblíbených Uriah Heep a také pár vlastních písniček, které většinou skládal Pavel Kumínek a já psal texty. Tak to bylo zhruba do konce roku 1978,“ pokračuje Jiří Kovář.
Díky Vlastimilu Řebcovi se skupině podařilo sehnat zkušebnu v Jesenici. Byl to sál nad bývalým Vlastivědným muzeem, kterému se říkalo Vořech. Dělávaly se tam různé akademie, hrávalo se tam divadlo, proto byl sál opatřen světly a na pódiu visela opona. Do té doby, než se postavil kulturní dům, to byl jediný sál v Jesenici. „Měli jsme tam jednu místnost, kde jsme měli zamčenou aparaturu. Blbý bylo, že sál byl v patře, a my jsme na každou zkoušku museli vynášet Pavla Kumínka i s vozíkem po schodech a po zkoušce ho zase snášet dolů,“ vzpomíná Kovář.
První změny
K prvním změnám v kapele došlo na jaře roku 1979, kdy si vojenští páni vzpomněli na Jiřího Švejdu a Ladislava Málka a povolali je na dva roky ke službě vlasti. Před Jirkou Kovářem a Pavlem Kumínkem vyvstal problém, kým řady skupiny (tehdy ještě bezejmenné) doplnit. „Dozvěděli jsme se o Pepíkovi Hejdovi z Krakova, tak jsme mu hodili lano. Ten se znal se Slávou Vaicem z Rakovníka a do kapely ho přitáhl. Měli jsme bubeníka i baskytaristu. Navíc se na kapelu nabalovali další důležití lidé. O Vlastovi Řebcovi už řeč byla, hodně nám pomohli i Pepa Milec, Míla Vyleta, Pepa Böhm, Standa Lucák, Míra Chvojka, Petr Bazika a někteří další,“ vypočítává spolupracovníky skupiny Jiří Kovář.
Od jara roku 1979 se zintenzivnilo zkoušení a trošku se pozměnil repertoár. Některé původní písně „skončily v koši“, jiné kluci přearanžovali. Jak říká Kovář, víc je propracovali. K nim přibyly kromě skladeb Uriah Heep i pecky od Rainbow, Judas Priest a podobných kapel.
Přehrávky v Tyláku
Aby mohla skupina veřejně vystupovat, musela mít zřizovatele (toho se ujalo Jednotné kulturní zařízení Jesenice) a tzv. přehrávky neboli kvalifikační zkoušky složené před odbornou komisí. A také název. „Kdo vymyslel název Kamelot, to už si přesně nepamatuji. Nejspíš já a Pavel Kumínek a všichni se na tom tak nějak shodli. Určitě jsem do toho kecal já, protože jsem kecal úplně do všeho,“ směje se Jiří Kovář. „Míla Vyleta navrhl plakát s nápisem Kamelot. Líbil se nám, tak jsme si ho nechali natisknout. V originálu měl zelenou barvu.“
Přehrávky, které probíhaly v Tylově divadle v Rakovníku, dopadly dobře. Komise prý byla docela překvapená úrovní skupiny a podle Jirky Kováře jí hned napoprvé udělila nejvyšší hodnocení (poznámka – podle zkušeností mně to připadá málo pravděpodobné, protože novým kapelám, navíc bigbítovým, se nejvyšší hodnocení ze zásady neudělovalo. Je možné, že si to Jirka Kovář spletl s přehrávkami v červnu 1983, kdy Kamelot opravdu dostal nejvyšší III. kvalifikační třídu – pozn. T. B.). Nicméně, kapela měla „papír“ na to, že může veřejně vystupovat za mírný honorář.
Shánění aparatury
Podobně jako ostatní bigbítové skupiny té doby se i Kamelot potýkal s aparaturou. Nikdy nekončící příběh. „Měli jsme štěstí, že jsme okolo sebe měli technicky zdatné kluky, kteří nám pomohli dostavět aparaturu. Třeba Pepa Böhm, Standa Lucák a Míra Chvojka, který nám dělal zvukaře, nebo Míla Vyleta. Stavěli zesilovače TW 120, 2 x 60 W výstupy, pak i malý mixážní pult. Pepík Hejda vyrobil stojany, protože měl přístup k chromu. Pořád jsme ale neměli pořádné bedny na zpěv. V Rakovníku tehdy končila skupina Telex 77, ve které hrál na kytaru Pavel Mirga od nás z Jesenice. A ten mi nabídl, že nám přenechá bedny na vokály. Vezl jsem je z Rakovníka vlakem. Kluci na mě čekali na nádraží v Jesenici, vyložili jsme bedny z vlaku a na kárkách jsme je odvezli do zkušebny. Vůbec nechápu, jak jsme to zorganizovali, protože tenkrát žádné mobily nebyly. Přesto jsme to dokázali. Díky těmto bednám byla kapela docela slušně vybavená,“ popisuje Jiří Kovář, kterak Kamelot k aparatuře přišel.
Kšeftů však skupina příliš neměla. Jejich frekvence byla malá, prý se hrálo tak jednou za dva měsíce. Výjimkou byly letní měsíce, hlavně když do Jesenice přijely stovky česáčů na sklizeň chmele. To prý Kamelot hrál i obden. Mimo sezónu to byly nějaké tancovačky v Krupé, Žihli, Podbořanech, později díky Vlastovi Řebcovi i v jesenickém kulturáku, a také několikrát v Klubu mládeže v Rakovníku, což byla zase zásluha Josefa Milece. „Ono to nebylo snadné zkoordinovat. Většinou jsme se přepravovali vlakem (včetně aparatury) a příprava na takový výjezd nám strašně dlouho trvala. Později jsme jezdili dvanácettrojkou, kterou nám půjčoval státní statek a posléze i obec Jesenice.
Přichází Mumík
V roce 1979 hrál krátký čas s Kamelotem na klávesy Zdeněk Horák, ale do kapely moc nezapadl a odešel. V průběhu roku 1980 však vyvstal jiný, závažnější problém. Zdravotní problémy nedovolovaly Pavlu Kumínkovi být na každé zkoušce a každé hře, a tak se skupina shodla, že je potřeba obsadit post sólového kytaristy stabilním hudebníkem.
„Pepík Milec přišel s tím, že zná výborného kytaristu z Mostu, že tam s ním studuje. A tak se v Kamelotu objevil Honza ,Mumík‘ Porubčan. S jeho příchodem přeskupila kapela trošku své řady: Mumík hrál na sólovou kytaru, já jsem začal jenom zpívat, což mně vyhovovalo, a Pavel Kumínek vzal po mně doprovodnou kytaru. Výhodou bylo, že Honza Porubčan občas vozil Pavla, který nebyl mobilní, autem z Mostu. Když Pavel mohl přijet na kšeft, tak hrál, když nemohl, zvládl to Mumík sám,“ popisuje další personální změnu Jiří Kovář.
V pátek 27. března 1981 vystoupil Kamelot na jedné ze svých nejprestižnějších akcí. V Tylově divadle v Rakovníku uspořádaly Okresní kulturní středisko a Klub mládeže OV SSM přehlídku nejlepších rockových kapel okresu. Pozvány byly skupiny Eminence, Meditace, Brutus, Ventus a Kamelot. Ten vystoupil jako třetí v první polovině večera. V hodnocení přehlídky v okresním týdeníku Rozvoj z 2. 4. 1981 byla jeho produkce shrnuta slovy: „Sympaticky působili mladíci z Jesenice – Kamelot. Ztišili aparaturu, vyzdvihli zpěv a příjemně překvapili.“
Další změny
K dalším personálním změnám došlo v dubnu 1981. Na vojnu do Janovic nad Úhlavou byl povolán zpěvák Jiří Kovář. Ze zdravotních důvodů přestal úplně hrát Pavel Kumínek. Skupina zacelila dvě uprázdněná místa zpívajícím kytaristou Pavlem Mikem. Ve čtyřčlenné sestavě – Miko, Porubčan, Vaic, Hejda – a s výhradně svým repertoárem složil Kamelot 27. 9. 1981 další kvalifikační zkoušky a získal ohodnocení 60 %.
V roce1982 se opět ozvali vojenští páni – tentokrát narukovali Sláva Vaic a Pavel Miko. I s touto vynucenou změnou si Kamelot poradil. Vaice nahradil Vladimír Šafránek z Jesenice a Mika Petr Elznic z Rakovníka. I když her bylo stále méně a méně, Kamelot nesl statečně prapor jesenického bigbítu dál.
Když se na jaře roku 1983 vrátil z vojny Jiří Kovář, chopil se znovu mikrofonu. Krátce po jeho návratu ze skupiny odešel Petr Elznic. Dne 11. 6. 1983 absolvoval Kamelot nové přehrávky a svým kultivovaným projevem odbornou komisi doslova uzemnil. Ta mu přiřkla nejvyšší možné hodnocení – III. kvalifikační třídu.
Konec Kamelotu
To už se ale existence kapely pomalu chýlila ke konci. „Přehrávky jsme sice udělali na výbornou, zkoušeli jsme v jesenické škole, sem tam jsme někde hráli, ale v kapele se začaly projevovat odstředivé tendence. Mumíka zlákal Brutus, z něhož odcházel Jimmy Karlík. A Honza Porubčan byl v té době na Rakovnicku jediný stejně kvalitní kytarista, který ho mohl nahradit. Mumík sice říkal, že by s námi ještě hrál, ale že chce hrát víc a my neumíme sehnat kšefty. Ty, které jsme sehnali, už ale neměly ten správný náboj. Bylo jasné, že střídání ve dvou skupinách (i když jsme hráli málo) nemůže dlouho vydržet. Brutus brzy ,zchramstl‘ Mumíka celého. Nemělo cenu, abychom se trápili dál. Jednou přišel Pepík Hejda s tím, že mu řekli kluci z Meditace, aby s nimi šel bubnovat a že tam půjde. Nabídl mi, abych šel s ním. Po chvíli váhání jsem nabídku přijal a stal se vedle Sama Tučka druhým zpěvákem Meditace. To byl faktický konec Kamelotu. Stalo se v červnu roku 1984.
Nekonfliktní kapela
Kamelot existoval zhruba pět let, což byla v té době na okresní kapelu dost dlouhá doba. „Žádný průser jsme neudělali, nikdy jsme neměli žádný zákaz. Nikdo nám neházel klacky pod nohy, nebo nás dusil. Ani ze strany obce, ba naopak. Hráli jsme takové rhythm and blues s inklinací k hard rocku. Měli jsme hodně vlastních skladeb s českými texty. Třeba Sanitní vůz č. 25, Discoman, Sen, který…, když…, Celkem roztomilý Kašpárkův hrobeček a další. Byly jsme v Jesenici jen dvě kapely – na statku malá dechovka a my. Asi jsme byli pro okresní orgány takový seriózní a nekonfliktní bigbít. Po celou dobu naší existence nad námi držel ochrannou ruku Vlasta Řebec. Učitel zdejší devítiletky a předseda Jednotného kulturního zařízení v Jesenici. Nesmírně vzdělaný člověk se širokým rozhledem. Mohl jsem se s ním bavit o všem možném včetně politiky, a hlavně o knížkách,“ zhodnotil stručně působení Kamelotu Jiří Kovář.
Ještě jednou na pódiu
Ještě jednou se objevil Kamelot na pódiu. Došlo k tomu v sobotu 26. listopadu 1994, kdy okresní týdeník Raport uspořádal ve Sportovní hale v Rakovníku monumentální rockový festival nazvaný Je to jenom rock and roll. Kamelot se představil v sestavě Jiří Kovář (zpěv), Jan Porubčan (sólová kytara), Petr Elznic (doprovodná kytara, zpěv), Sláva Vaic (baskytara) a Josef Hejda (bicí). V půlhodinovém setu zahrál Kamelot všechny své velké hity a ukázal, že nic ze svého umění nezapomněl.
Ukázky textů písní Kamelotu
Sanitní vůz č. 25
Telefon nemocnicí kvílí,
někdo asi umírá,
leží sám na cestě bílý
a krev mu z hlavy utíká.
V dispečinku ozývá se hlas:
Haló, volám vás!
on ztrácí dech, vždyť přece chce žít,
přijeďte včas!
Na dráhu záchrany vyráží vůz 25,
ručička tachometru stoupá výš,
on přijel na místo, pomocnou ruku dal,
ten padesátník je silnic král.
V dispečinku ozývá se hlas:
Haló, volám vás!
dík všem vám,
že život mám.
Discoman
Tak zapni zesík, milej hochu, a už hrej,
kolik je ti vlastně roků, povídej,
vidíš zlato a ohnivou kouli,
dívka se k chlapci choulí,
jsi zde znám jako discoman.
Mocně zazní basa, ty to dobře znáš,
sólák svoji kytaru ždímá, co se dá,
bicí potom drží rytmus, seš rád, že jsi můj hlas chytnul,
hraješ rád – hochu zpívej!
Krůpěje potu na čele vůbec necítíš,
jen když spokojené tváře uvidíš,
na parketu mládež se svíjí,
tvoje mysl dál už míří,
trochu dál – hochu zpívej!
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš
Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, Odbor kultury ONV Rakovník,
Okresní kulturní středisko Rakovník, Úřad městyse Jesenice, výpovědi Jiřího
Kováře, Slávy Vaice a Petra Elznice)