Kamil Kraus – spíkr s talentem od pánaboha
Někteří lidé se stanou legendou už za svého života. Jsou spjatí s určitým regionem, resp. s určitou konkrétní činností v něm jakousi neviditelnou pupeční šňůrou. Řekne-li se kultura na Rakovnicku v období šedesátých a sedmdesátých let, vynoří se z paměti několik skvělých hudebních těles, skoroprofesionální divadelní spolek Tyl, fotografický klub AMFORA a také několik výrazných osobností. Jednou z nich je bezesporu moderátor, konferenciér, spíkr a také příležitostný muzikant Kamil Kraus. Více než 30 let žil a působil v Jesenici a dojížděl do okresního města, aby svými pořady bavil publikum. Jeho show bývala vkusná, vtipná, nikoho neurážela a přinášela nenásilnou formou poučení. A je jedno, jestli byla pořádána v uvolněné atmosféře konce 60. let některým z klubů při Svazu klubů mládeže, kterých se po roce 1967 vyrojilo jako hub po dešti, nebo později Klubem mládeže působícím pod OV SSM. Pro bigbíťáky je Kamil jednou z výrazných tváří slavných Hit-show. Jejich nenapodobitelným spíkrem, který nezapomenutelným způsobem vyplňoval předěly mezi vystoupeními jednotlivých kapel.
Do Jesenice kvůli těhotným spolužačkám
„Pocházím z Kouřimi, to je tam, kde končí Polabí. Jsem kluk z rovin a odmalička miluji přírodu,“ začíná své vzpomínání na dávná léta Kamil Kraus. „Na Rakovnicko jsem se dostal víceméně náhodou, na umístěnku. I když nám v posledním ročníku školy říkali, že o umístění bude rozhodovat prospěch, nakonec to bylo trošku jinak. Byl jsem, co se prospěchu týče, na prvním místě, ale do rodného Polabí jsem se přece jen nedostal. Několik mých spolužaček náhle otěhotnělo (nebo alespoň si sehnaly potvrzení, že jsou v jiném stavu), a tak byly upřednostněny. Na mě – ze čtvrté pozice – už nezbylo na Kouřimsku místo. A tak jsme s partou kolegů dostali umístěnku na Rakovnicko. Kamarád Skřivánek do Mutějovic, Havránek do Strašecí, Švejnoha do Šanova a já jsem si vybral Jesenici.“
Kamil přiznává, že toho do té doby o Rakovnicku příliš nevěděl. Znal samozřejmě dílo malíře Václava Rabase, věděl o Zikmundu Wintrovi, jeho Nezbedném bakaláři a Mistru Kampanovi, o Janu Husovi na Krakovci, o Křivoklátu…
„Slyšel jsem, že Rakovník je baštou kulturního života širokého regionu. Ačkoliv je blízko Prahy, uchovává si svoji určitou osobitost. A to se mi v následujících letech plnou měrou potvrdilo.“ Ptám se Kamila, proč si vybral právě Jesenici? „Z entomologie jsem si vydedukoval, že Jesenice – jasanový porost – bude nejspíš místo v lůně přírody. Jasanové porosty jsem tam sice nenašel, ale byla tam spousta rybníků a úžasné okolí. A také hodně skvělých lidí.“
Po hlavě do vody
Kamilovou specializací byly český jazyk a dějepis, a protože se od útlého mládí věnoval i muzice, přiučoval i hudební výchovu. „Přišel jsem v roce 1966. Tehdy to chodilo tak, že vás rok po ukončení studia nechali učit a pak se teprve psala diplomová práce. Takže jsem vlastně promoval až v roce 1968 a v září téhož roku nastoupil natrvalo do jesenické základky. Měl jsem tam skvělého ředitele a rád na tato léta vzpomínám.“
Za kulturou jezdil Kamil Kraus hlavně do Rakovníka. Brzy se stal součástí jeho kulturního a společenského dění. O mladého pohotového moderátora byl velký zájem. A tak začal Kamil úročit to, co se naučil za dob svých studií. „Jako student jsem působil v divadélku, které vedl můj učitel, známý hudební skladatel Jindřich Brabec, pozdější autor snad nejslavnější české popové písničky Modlitby pro Martu. V souboru svého dalšího profesora, spisovatele Stanislava Rudolfa, jsem recitoval a také už moderoval. A tak mně nedalo tolik práce tyto své zkušenosti ,oprášit‘ v Rakovníku.“ Doslova po hlavě skočil Kamil do okresního showbyznysu konce šedesátých let. Chvíli zpíval a hrál na kytaru s několika místními kapelami, z nichž asi nejznámější byl Luxor Jožky Fencla. Také se motal kolem kluků z Mandragory, což tenkrát byly velké hvězdy a idoly mládeže. Začal psát scénáře ke kulturním pořadům a mnohé z nich sám uváděl.
Hvězda Hit-show
Mezi nejznámější osobnosti okresu „katapultovala“ Kamila Krause jeho účast v dnes již legendárních hudebních přehlídkách Hit-show. Konaly se jednou za rok v Tylově divadle a vystoupily v nich všechny „prvoligové“ okresní bigbítové kapely a občas nějaký atraktivní host. Nesoutěžilo se, nebyla žádná porota, ale účast v Hit-show byla záležitost nesmírně prestižní. Každý se snažil ukázat to nejlepší, co v něm bylo. A Kamil Kraus stál na pódiu s mikrofonem v ruce a vše propojoval slovem a rozhovory s jednotlivými účinkujícími. Klidnil napjatou atmosféru, vyplňoval nezbytné přestávky, než se kapely vyměnily. Občas oživil své vystoupení vlastní krátkou povídkou.
„Vtip byl v tom, že jsem uměl rychle reagovat. Na poslední chvíli jsem dostal podklady a byl jsem schopen na jejich základě moderovat celý večer. Dneska si říkám, jak jsem mohl tehdy s takovou bezstarostností vylézt před tolik lidí. Při Hit-show byla skvělá atmosféra. Chtěl jsem přispět svým dílem k jejich zdaru. Bylo to něco nového, progresívního. Vzpomínám si, jak jsem při první Hit-show v lednu 1969 předložil vizi, jaké to bude za 40-50 let, až tehdy mlaďounká a začínající Bohunka Pochmanová bude zpívající babičkou a Venca Matějka bubnujícím dědečkem a podívejte, ono je to tady. Životní paralela se naplnila. Bohunka je stále fešanda, je babičkou, ale mé proroctví, že bude zpívat i v příštím tisíciletí, se naplnilo.“
Kamil říká, že když jsou na jevišti skvělí lidé, není zas až tak těžké pořad moderovat. Stačí poslouchat jejich narážky, co si říkají v šatně… je to otázka vstřebávání a bystrosti. Nesmí se z toho ale stát pouhé řemeslo. Improvizace vždy musí být, ale bez dobrých spoluhráčů to jde jen velmi těžko. Nezapomenutelná pro něho (stejně jako pro všechny, kteří ji zažili) byla druhá Hit-show v listopadu 1969, na kterou jako host přijela bluesová a jazzová star Eva Olmerová. „Neměla moc náladu, před cestou do Rakovníka se nejspíš ,posílila‘, ale odvedla naprosto profesionální výkon. K ní to prostě patřilo. Jako blues je vyjádřením určité nálady a atmosféry, tak k projevu a osobnosti paní Olmerové alkohol tak nějak patřil. Do smrti na její rakovnickou show nezapomenu.“
Sto pět minut zábavy
Za vrchol svého kulturního působení na Rakovnicku považuje Kamil Kraus pořad nazvaný Sto pět minut zábavy, který dělal několik let v tehdejším Klubu mládeže v Gottwaldových (dnes Čermákových) sadech.
„Dostával jsem plochu sto pěti minut a hosté, např. sportovní reportéři Jaroslav Šálek a Luděk Brábník, skupina Marsyas, zpěvák Karel Zich a mnohé další známé osobnosti v ní vystupovali jako hosté. Byli hvězdami večera a já jejich výstupy propojoval mluveným slovem. Dělal jsem něco, čemu se dnes říká one man show. Pořad se konal jednou měsíčně a musím přiznat, že mi to dalo docela zabrat. Show si našlo svůj široký posluchačský okruh, chodilo hodně lidí a mě to bavilo. Pořad zanikl, když se v Klubu mládeže začali střídat vedoucí, každý měl na jeho dramaturgii jiný názor, měnila se i doba. A tak Sto pět minut zábavy skončilo. Za tenhle pořad se rozhodně nestydím, i když ho zaštiťovali svazáci. Ono to tady v sedmdesátých letech ani jinak nešlo. Snažil jsem se, aby měl vkus a snad se mi to i podařilo. Kromě toho jsem uváděl jako spíkr i další kapely a sám jsem s některými z nich i hrával.“
Muzikantské geny se dědí
Ptám se Kamila, kde se, podle jeho názoru, bere to neustálé muzikantské podhoubí na Rakovnicku. Už několik desítek let zde vyrůstá neuvěřitelné množství kvalitních hudebníků, kteří se prosazují i mimo rámec okresu. Někteří z nich dosáhli i celostátního věhlasu, jiní dokonce propagují Rakovnicko i v zahraničí a neztratili se ani za Velkou louží…
„Myslím, že tady se to dědí z generace na generaci. Staří matadoři ovlivňují své potomstvo a příbuzné. Podívej třeba na Pochmanovi, Kosovi a mnohé další. Velkou roli sehrává i zdejší základní umělecká škola, jejíž učitelky hrají v řadě kapel. Hudební vzdělanost tu prostě má hlubokou tradici. Třeba to, co dělal Ota Křížanovský, by si zasloužilo medaili. On o ni samozřejmě nestojí, protože jeho medailí jsou desítky mladých lidí, které přivedl k muzice. Ne škrobeně, Bayerka, etudy… ale připravuje je na to, aby se dostali na vyšší studium, nebo aby hráli pro radost v kapelách. Bere to jako životní poslání. A takových skvělých lidí bylo a je na Rakovnicku hodně. Třeba profesor Jaroslav Čech, nebo celá řada vynikajících kapelníků. Na malé město obrovská koncentrace muzikantů, s jakou jsem se nesetkal v mnohem větších regionech. Rakovník je v tohle určitě výjimečný.“
Cesta na severozápad
Kamil Kraus odešel z Jesenice (a tudíž i z Rakovnicka) po listopadu roku 1989. Podle jeho vlastních slov působil už mnoho let ve funkci ředitele jesenické základní školy a zřejmě byl některými lidmi spojován se zanikajícím politickým režimem. Doba si žádala změny a na Kamila byl vyvíjen tlak, aby ze svého místa odešel. „Nemám jako životní krédo tvrdohlavost, a tak jsem odešel. Dlouho jsem se pak vyrovnával se subjektivními pocity.“ I když Kamil přímo neužil slovo křivda, přece jen bylo z jeho hlasu cítit, že odchod z milované Jesenice (a hlavně způsob, jakým k němu došlo) ho dodnes mrzí. Přece jen za sebou zanechal obrovský kus práce…
„Snažil jsem se být opět co nejvíc v přírodě. Udělal jsem konkurz na školu v přírodě a začal jsem se jí plně věnovat. Realizoval jsem se v lesích nad Žihlí, v Poustkách a ve Sklárně. Když ale škola přecházela do soukromého vlastnictví a výuka dostávala rozměr, který se mi nelíbil, protože převažovaly komerční zájmy nad pedagogickými, odešel jsem učit do Podbořan jako řadový kantor. Po roce jsem vyhrál výběrové řízení na místo ředitele Základní školy v Kryrech v Ústeckém kraji. Bydlím pod rozhlednou a mám to tam rád. Začínal jsem v podstatě znovu, měl jsem nový motiv k práci. Je to jako cesta, která někam vede a ty po ní jdeš. Veď mě dál, cesto má, se zpívá v jedné písničce, a je to tak.“ V kryrské základce Kamil „řediteloval“ od roku 1996 až do svého odchodu na zasloužený odpočinek v roce 2011. Ve funkci ředitele různých škol působil dlouhých 33 let. Za svoji celoživotní pedagogickou práci obdržel od ministra školství, mládeže a tělovýchovy Josefa Dobeše Medaili Jana Amose Komenského.
Závěrečné krédo
Bývá zvykem, že moudří lidé na závěr své zpovědi připojí nějaké krédo. A Kamil Kraus bezesporu moudrým a rozvážným člověkem je. Navíc je o něm známo, že polovinou své bytosti stále na Rakovnicku je. Prostřednictvím tisku a svých kamarádů neustále sleduje, co se tu děje. Několikrát moderoval i rockové akce v Kulturním centru a v Tylově divadle (např. Návrat do šedesátých nebo Bigbítový večírek)
„Už poněkolikáté mě tady překvapili mladí lidé svou vnímavostí a asertivitou. My jsme pro ně vlastně už tatíkové z minulosti. Oni si nás přesto přijdou poslechnout, jsou k nám tolerantní, mají pro nás pochopení a my zase pro ně. Podívejte se, co v zaběhlých kapelách hraje mladých kluků a děvčat. A to je to nejkrásnější krédo. Abychom se měli rádi, vzájemně si věci předali bez zbytečného mentorování, skrze toho, co nás spojuje, a to je tady určitě muzika. Tomu se nedá poručit, ani se to nedá naprogramovat, to musí jít ze srdce. A tak, jako to funguje v Rakovníku, to funguje jen málokde. To mi věřte!“
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, články v týdeníku Raport 29. 4. 2003 (Tomáš Bednařík: Moderátor s talentem od pánaboha) a 6. 5. 2003 (Tomáš Bednařík: Veď mě dál, cesto má). Osobní výpověď Kamila Krause).