Brutus (1981)
Reminiscence aneb Tak to opravdu bylo
Tato kapitola je určená ā priory mladším čtenářům. Ti starší ví, o co šlo. Myslím si, že není na škodu, aby mladí muzikanti a příznivci bigbítu věděli, s čím se museli jejich dříve narození kolegové vyrovnávat a čím museli projít. Vím, že to v dnešní době zní téměř neuvěřitelně, ale skutečně to tak bylo…
Směrnice – nástroj moci
Okresní kulturní středisko v Rakovníku (ale nejen tam) vydávalo každý rok „Směrnici pro činnost orchestrů lidových hudebníků“. Tato směrnice pojednávala o tom, za jakých podmínek může vzniknout nová kapela, jakými pravidly se má řídit, jakou úlohu mají plnit její členové atd. Byl to jakýsi návod pro muzikanty, jak se mají chovat, aby jim nebyla zakázána činnost. Sestavována byla na základě nařízení, která byla aplikována cestou Okresní výbor KSČ (resp. jeho ideologického oddělení) – Odbor kultury Okresního národního výboru – Okresní kulturní středisko (OKS). V éře socialismu se v Československu obsah směrnice v podstatě od šedesátých let 20. století neměnil.
Obsahem směrnice byl podrobný přehled požadavků, které měly ideologické orgány na amatérské hudební soubory. Zhmotněním těchto požadavků byly především kvalifikační zkoušky, tzv. přehrávky, které provázely všechny hudební skupiny a taneční orchestry až do roku 1989. Dnes, s odstupem času, lze konstatovat, že se „neměřilo“ stejným metrem. Podstatně shovívavější byly přehrávkové komise k tanečním a zejména dechovým orchestrům než k bigbítovým skupinám. U nich se nedalo předpokládat, že budou vyhrávat v prvomájovém průvodu nebo při jiné společensko-politické akci. Zejména z tohoto důvodu byly mnohé „tanečňáky“ a dechovky při kvalifikačních zkouškách nadhodnocovány, čímž nechci říct, že mezi nimi nebyly kvalitní a velmi dobré orchestry (např. Merkur, Melodie, Orchestr Jožky Fencla, Rakonka, Kastelán, Kampanus, Nový Populár, Modrá muzika, Echo 85, Orchestr Františka Šitty a některé další). Za celou dobu minulého režimu se nestalo, že by přehrávková komise nedoporučila nějaký taneční orchestr nebo dechovou kapelu k veřejné produkci, což se o bigbítových skupinách (zejména po roce 1970) rozhodně nedá říct. Vraťme se však ke zmíněné směrnici Okresního kulturního střediska v Rakovníku.
Směrnice se zaměřovala zhruba na čtyři oblasti: 1. teoretické hudební a organizační znalosti, 2. interpretační požadavky, 3. repertoárové požadavky a 4. kulturně-politické požadavky.
Brutus Průkaz člena souboru LH (1981)
První dvě oblasti, tj. požadavky na odborné hudební vzdělání, organizaci fungování kapel a hudební interpretaci lze s určitými výhradami chápat. Tyto požadavky v mnoha případech donutily muzikanty a kapelníky, aby si doplnili hudební vzdělání a repertoár pořádně nacvičili, což jistě nebylo na škodu. V historii jednotlivých rakovnických bigbítů si můžete přečíst, jak se skupiny snažily tyto požadavky obcházet (do repertoárového listu vepsaly nic neříkající české názvy skladeb, důkladně nacvičily čtyři, a ať si komise vybrala jakoukoliv, vždycky prezentovaly jednu ze čtyř nacvičených. Při vlastní produkci pak hrály většinou něco úplně jiného, což občas vedlo k důraznému pohovoru s kapelníkem nebo k časově omezenému zákazu činnosti).
Je třeba se na tato opatření dívat pohledem tehdejší doby, kdy stát dohlížel téměř na všechno a nepřipustil, aby o skutečné kvalitě produkce rozhodl trh a zájem publika. Pokud se to politickým orgánům hodilo, byla proti nepohodlným kapelám zneužita i jejich údajná odborná nezpůsobilost.
Druhé dvě oblasti požadavků, tj. repertoárové a zejména pak kulturně-politické už vůbec nic nezastíraly. Představovaly nástroj komunistické moci na poli hudebním s přeneseným vlivem na mládež. Tak např. v úvodu směrnice vydané v roce 1986 se píše: „Tato směrnice vychází z platných vyhlášek, které byly vydány ústředně a mají dlouhodobou platnost. Soubory lidových hudebníků (tak byly oficiálně pojmenovány amatérské kapely – pozn. T. B.) představují v hudební oblasti našeho okresu nejpočetnější skupinu. Jejich častý styk s nejširší veřejností, zvláště s mládeží, na ně klade velké kulturně-politické a výchovné nároky. Tyto soubory do určité míry ovlivňují vkus a názor posluchačů v oblasti tzv. zábavné hudby. Členové jednotlivých souborů předstupují před veřejnost jako reprezentanti hudební kultury našeho okresu. Je tedy třeba, aby svým vystupováním, chováním a uměleckým výkonem přispěli ke zvyšování kulturní úrovně našich pracujících.“
DB 90 (1986)
Kamelot (1981)
Zřizování skupin a orchestrů
Před rokem 1989 musela mít každá kapela, ať už bigbítová nebo taneční orchestr či dechovka OKS zajišťovalo evidenci všech veřejných vystoupení souboru prostřednictvím odevzdaných vyplněných kopií bloků a souhrnných měsíčních zúčtování, které vedoucí souboru zasílal vždy do 15. dne následujícího měsíce. Vystoupení kapely mohl se souhlasem zřizovatele sjednávat vedoucí souboru nebo jiná pověřená osoba souboru přímo s pořadateli veřejných produkcí. Vedoucí souboru musel mít u sebe průkazy všech členů kapely, které vydal odbor kultury ONV. Členem kapely mohl být každý občan, který dovršil 16 roků. Účinkovat za úplatu ale mohli jen hudebníci, kteří dovršili 18 roků. Pořádání veřejných hudebních produkcí ve vlastní režii bylo nepřípustné. svého zřizovatele. Zřizovateli se mohly stát jen osvětová zařízení národních výborů, odborové a společenské organizace, jednotná zemědělská družstva a jiné organizace, jimž k tomu udělilo svolení ministerstvo kultury. Abyste lépe pochopili, o jakou „zhovadilost“ šlo, připomeňme si, co takový zřizovatel musel udělat, aby mohl mít pod „svými křídly“ bigbítovou kapelu.
Nejprve si musel vyžádat souhlas příslušného Okresního národního výboru (ONV), v našem případě rakovnického. V písemné žádosti musela organizace uvést název budoucího souboru, jeho umělecké zaměření a charakter repertoáru. Dále kdo bude vedoucím kapely (kapelníkem), jeho zástupcem, uvést jméno, příjmení a ostatní osobní data všech členů souboru. ONV rozhodl o žádosti s přihlédnutím ke společenské potřebě svého obvodu a po zjištění, zda soubor měl potřebnou ideovou a uměleckou úroveň, jakož i po přezkoušení kvalifikace vedoucího. Rozhodnutí vydával ONV na základě výsledku zkoušky před jím ustanovenou kvalifikační komisí. Dále rozhodnutí obsahovalo zařazení souboru do jednoho ze tří kvalifikačních stupňů pro účely odměňování jeho členů.
Zřizovatelská organizace odpovídala za veškerou činnost kapely. Není tedy divu, že do zřizování bigbítů se na Rakovnicku příliš nikdo nehrnul. A před těmi, kteří se k tomu uvolili, se sluší smeknout.
Do jaké „sítě“ byly kapely lapeny, ukazují další opatření, která museli zřizovatelé i samotné skupiny dodržovat, aby nezavdaly příčinu k udělení zákazu. Citujme opět směrnici: „Na činnost souborů dohlíží zejména odbor kultury ONV. Zjištěné závady oznámí organizaci, která soubor zřídila. V případě zjištění vážnějších závad může odbor kultury ONV odvolat souhlas ke zřízení souboru“ (jinými slovy – udělit časově omezený distanc nebo úplný zákaz).
OKS zajišťovalo evidenci
všech veřejných vystoupení souboru prostřednictvím odevzdaných vyplněných kopií bloků a souhrnných
měsíčních zúčtování, které vedoucí souboru zasílal vždy do 15. dne následujícího
měsíce. Vystoupení kapely mohl se souhlasem zřizovatele sjednávat vedoucí
souboru nebo jiná pověřená osoba souboru přímo
s pořadateli veřejných produkcí. Vedoucí souboru musel mít u sebe průkazy všech
členů kapely, které vydal odbor kultury
ONV. Členem kapely mohl být každý občan, který dovršil 16 roků. Účinkovat za
úplatu ale mohli jen hudebníci, kteří dovršili 18 roků. Pořádání veřejných hudebních produkcí ve vlastní režii bylo
nepřípustné.
Meditace (1986)
Modří raci Průkaz člena souboru LH (1967)
Nový rock (1986)
Přehrávky – kvalifikační zkoušky
Aby mohla kapela veřejně vystoupit a žádat honorář, musela prokázat „náležitou ideovou a uměleckou úroveň.“ A prokazovala ji kvalifikačními zkouškami neboli přehrávkami před komisí jmenovanou odborem kultury ONV. Komise pak zařadila kapelu do jednoho ze tří kvalifikačních stupňů, které měly vliv na výši honoráře.
Kulturně-politické požadavky měly obsahovat schopnost angažovaného přístupu k plnění úkolů souboru, uvědomělou pracovní a uměleckou disciplínu jeho členů, respektování zájmů souboru a organizace, která ho zřídila. Dále slušné vystupování, aktivní účast na akcích organizací Národní fronty (= instituce, pod níž působily v éře socialismu všechny společenské a zájmové organizace) a státních orgánů, jakož i další projevy v souladu s ušlechtilým posláním hudební činnosti v socialistické společnosti.
Odborně-teoretické požadavky zahrnovaly základní vědomosti o hudbě a z dějin hudby, o vývoji a stylových zvláštnostech zábavné, taneční a lidové hudby, o funkci hudby ve společnosti a o nejdůležitějších předpisech upravujících hudební činnost, jakož i znalosti hudební teorie (stupnice, základní harmonie, transponování, čtení z not, ovládání dynamických, rytmických a akordických značek).
Repertoárové požadavky zahrnovaly ovládnutí dostatečného počtu umělecky hodnotných, žánrově pestrých a společensky frekventovaných hudebních děl, odpovídajících uměleckému zaměření souboru. Přičemž podstatnou část repertoáru musela tvořit díla československých autorů a autorů z dalších socialistických zemí.
Každý muzikant, působící před rokem 1989, ví, jak takové přehrávky probíhaly. Na jedné straně hrála hudební skupina a na druhé straně seděla porota složená z tzv. hudebních odborníků. Porotu sestavovalo Okresní kulturní středisko. Předsedu a členy komise jmenoval odbor kultury ONV na návrh ředitele OKS. Komise byla vybírána z řad předních hudebníků, hudebních teoretiků a pedagogů, pracovníků kulturních institucí a jiných odborníků z oblasti hudby. Pro sjednocení praxe v kraji mohly krajské národní výbory doporučit, aby byl členem komise jmenován i příslušný pracovník Krajského kulturního střediska. Komise musela být vždy s lichým počtem členů, nejméně pětičlenná.
Většina muzikantů byla přesvědčena, že o úspěšnosti či neúspěšnosti kapely rozhodují posluchači, návštěvníci tanečních zábav, plesů atd., kteří podle svého chování dají najevo, jestli se jim hudební produkce líbí nebo ne. Jiného názoru ale byli členové těchto porot. Domnívali se, že jsou jediní schopní posoudit kvality kapel a muzikantů v nich hrajících. Svým subjektivním názorem a rozhodnutím vynášeli ortely, jestli smí kapely hrát na veřejnosti či nikoli. Byla to snaha stranických struktur mít dohled opravdu nad vším. Frekvence kvalifikačních zkoušek byla různá, většinou po dvou letech, ale byla období, kdy je musely skupiny podstupovat každým rokem.
Soubor musel zahrát v rámci kolektivní přehrávky nejméně tři skladby, z toho dvě podle výběru komise. Součástí kvalifikační zkoušky byl i pohovor, který před komisí absolvovali zpravidla kapelník a jeden další člen skupiny.
Komise zhodnotila na základě předložených dokladů, výsledku pohovoru a předvedených výkonů odbornou způsobilost hudebního souboru a usnesla se na návrhu jeho kvalifikačního zařazení. Do 1. kvalifikačního stupně patřily soubory, které dobře interpretovaly jednoduché a technicky nenáročné skladby. Do 2. kvalifikačního stupně patřily soubory s vyhraněnou koncepcí hry. Jejich umělecký projev byl intonačně čistý, rytmicky přesný a dynamicky výrazný. Nejméně jeden člen souboru byl schopen působit v rámci souboru jako sólista. Do 3. kvalifikačního stupně patřily soubory s vlastním vyhraněným uměleckým stylem a osobitým přednesem hudebního díla. Soubor perfektně ovládal nástrojovou techniku a byl schopen precizně interpretovat náročné skladby širokého repertoáru. Členové se uplatňovali jako sólisté.
Za ideovou a uměleckou práci, umělecký růst souboru a za jeho kázeň odpovídal jeho vedoucí (kapelník). Ten také zastupoval soubor při všech jednáních navenek. Zodpovídal také za veškerou finanční stránku – odvod daně ze mzdy, odvod 2 % OKS, odvod 8 % zřizovateli a vyplácení honorářů. Vedoucímu (kapelníkovi) nejméně tříčlenné kapely příslušela odměna do výše dvojnásobku příslušné sazby.
Kulturně-politické požadavky měly obsahovat schopnost angažovaného přístupu k plnění úkolů souboru, uvědomělou pracovní a uměleckou disciplínu jeho členů, respektování zájmů souboru a organizace, která ho zřídila. Dále slušné vystupování, aktivní účast na akcích organizací Národní fronty (= instituce, pod níž působily v éře socialismu všechny společenské a zájmové organizace) a státních orgánů, jakož i další projevy v souladu s ušlechtilým posláním hudební činnosti v socialistické společnosti.
Odborně-teoretické požadavky zahrnovaly základní vědomosti o hudbě a z dějin hudby, o vývoji a stylových zvláštnostech zábavné, taneční a lidové hudby, o funkci hudby ve společnosti a o nejdůležitějších předpisech upravujících hudební činnost, jakož i znalosti hudební teorie (stupnice, základní harmonie, transponování, čtení z not, ovládání dynamických, rytmických a akordických značek).
Repertoárové požadavky zahrnovaly ovládnutí dostatečného počtu umělecky hodnotných, žánrově pestrých a společensky frekventovaných hudebních děl, odpovídajících uměleckému zaměření souboru. Přičemž podstatnou část repertoáru musela tvořit díla československých autorů a autorů z dalších socialistických zemí.
Každý muzikant, působící před rokem 1989, ví, jak takové přehrávky probíhaly. Na jedné straně hrála hudební skupina a na druhé straně seděla porota složená z tzv. hudebních odborníků. Porotu sestavovalo Okresní kulturní středisko. Předsedu a členy komise jmenoval odbor kultury ONV na návrh ředitele OKS. Komise byla vybírána z řad předních hudebníků, hudebních teoretiků a pedagogů, pracovníků kulturních institucí a jiných odborníků z oblasti hudby. Pro sjednocení praxe v kraji mohly krajské národní výbory doporučit, aby byl členem komise jmenován i příslušný pracovník Krajského kulturního střediska. Komise musela být vždy s lichým počtem členů, nejméně pětičlenná.
Většina muzikantů byla přesvědčena, že o úspěšnosti či neúspěšnosti kapely rozhodují posluchači, návštěvníci tanečních zábav, plesů atd., kteří podle svého chování dají najevo, jestli se jim hudební produkce líbí nebo ne. Jiného názoru ale byli členové těchto porot. Domnívali se, že jsou jediní schopní posoudit kvality kapel a muzikantů v nich hrajících. Svým subjektivním názorem a rozhodnutím vynášeli ortely, jestli smí kapely hrát na veřejnosti či nikoli. Byla to snaha stranických struktur mít dohled opravdu nad vším. Frekvence kvalifikačních zkoušek byla různá, většinou po dvou letech, ale byla období, kdy je musely skupiny podstupovat každým rokem.
Soubor musel zahrát v rámci kolektivní přehrávky nejméně tři skladby, z toho dvě podle výběru komise. Součástí kvalifikační zkoušky byl i pohovor, který před komisí absolvovali zpravidla kapelník a jeden další člen skupiny.
Komise zhodnotila na základě předložených dokladů, výsledku pohovoru a předvedených výkonů odbornou způsobilost hudebního souboru a usnesla se na návrhu jeho kvalifikačního zařazení. Do 1. kvalifikačního stupně patřily soubory, které dobře interpretovaly jednoduché a technicky nenáročné skladby. Do 2. kvalifikačního stupně patřily soubory s vyhraněnou koncepcí hry. Jejich umělecký projev byl intonačně čistý, rytmicky přesný a dynamicky výrazný. Nejméně jeden člen souboru byl schopen působit v rámci souboru jako sólista. Do 3. kvalifikačního stupně patřily soubory s vlastním vyhraněným uměleckým stylem a osobitým přednesem hudebního díla. Soubor perfektně ovládal nástrojovou techniku a byl schopen precizně interpretovat náročné skladby širokého repertoáru. Členové se uplatňovali jako sólisté.
Za ideovou a uměleckou práci, umělecký růst souboru a za jeho kázeň odpovídal jeho vedoucí (kapelník). Ten také zastupoval soubor při všech jednáních navenek. Zodpovídal také za veškerou finanční stránku – odvod daně ze mzdy, odvod 2 % OKS, odvod 8 % zřizovateli a vyplácení honorářů. Vedoucímu (kapelníkovi) nejméně tříčlenné kapely příslušela odměna do výše dvojnásobku příslušné sazby.
Reflektor (1981)
Zizip (1986)
Prachy až na prvním místě
Pořadatelé veřejných hudebních produkcí mohli sjednávat vystoupení přímo s vedoucím
nebo jinou pověřenou osobou souboru. Odbor kultury ONV zajišťoval evidenci všech veřejných vystoupení souborů, které v obvodu jeho působnosti vyvíjely činnost.
Za zprostředkování vystoupení příslušela zprostředkující organizaci úplata ve výši 4 % odměny kapely.
Vedle odměny členům souboru byla organizace, která soubor zřídila, oprávněna požadovat od pořadatele příspěvek ve prospěch organizační a metodické činnosti na úseku ZUČ ve výši 10 % honorářů souboru, 2 % tohoto příspěvku náležely příslušnému Okresnímu kulturnímu středisku. Zřizovatel používal 8% příspěvek především ke krytí stálých režijních výloh souboru. Skutečně vynaložené náklady se účtovaly na tzv. blok souboru, který vydávalo příslušné OKS. Zde byla vyúčtována odměna hudebníkům a příplatek vedoucího souboru, 8 % zřizovateli, 2 % OKS, doprava souboru, amortizace aparatury a další prokazatelné ukazatele.
Členové souboru byli odměňováni podle zásad stanovených vyhláškou 110/81 Sb. hodinovými sazbami. Sazby byly odstupňovány ve třech kvalifikačních třídách, do kterých byl soubor zařazen při kvalifikačním řízení. Z rozhodnutí odboru kultury ONV v Rakovníku byly jednotlivé kvalifikační třídy ještě diferencovány.
nebo jinou pověřenou osobou souboru. Odbor kultury ONV zajišťoval evidenci všech veřejných vystoupení souborů, které v obvodu jeho působnosti vyvíjely činnost.
Za zprostředkování vystoupení příslušela zprostředkující organizaci úplata ve výši 4 % odměny kapely.
Vedle odměny členům souboru byla organizace, která soubor zřídila, oprávněna požadovat od pořadatele příspěvek ve prospěch organizační a metodické činnosti na úseku ZUČ ve výši 10 % honorářů souboru, 2 % tohoto příspěvku náležely příslušnému Okresnímu kulturnímu středisku. Zřizovatel používal 8% příspěvek především ke krytí stálých režijních výloh souboru. Skutečně vynaložené náklady se účtovaly na tzv. blok souboru, který vydávalo příslušné OKS. Zde byla vyúčtována odměna hudebníkům a příplatek vedoucího souboru, 8 % zřizovateli, 2 % OKS, doprava souboru, amortizace aparatury a další prokazatelné ukazatele.
Členové souboru byli odměňováni podle zásad stanovených vyhláškou 110/81 Sb. hodinovými sazbami. Sazby byly odstupňovány ve třech kvalifikačních třídách, do kterých byl soubor zařazen při kvalifikačním řízení. Z rozhodnutí odboru kultury ONV v Rakovníku byly jednotlivé kvalifikační třídy ještě diferencovány.
1. kvalifikační třída
I. A … 10-13 Kčs/1 hod.
I. B … 10-15 Kčs/1 hod.
2. kvalifikační třída
II. A … 16 Kčs/1 hod.
II. B … 16-18 Kčs/1 hod.
II. C … 16-20 Kčs/1 hod.
II. C … 16-20 Kčs/1 hod.
3. kvalifikační třída
III. A … 21 Kčs/1 hod.
III. B … 21-25 Kčs/1 hod.
III. C … 21-30 Kčs/1 hod.
III. B … 21-25 Kčs/1 hod.
III. C … 21-30 Kčs/1 hod.
Celý tento systém byl zrušen po roce 1989. Kapely již žádného zřizovatele nemusí mít, nedělají se žádné kvalifikační zkoušky, repertoár je zcela v kompetenci skupiny a cena za produkci je záležitostí smluvní dohody mezi kapelou a pořadatelem. Kvalitu skupiny neurčuje žádná komise, ale její úspěšnost na trhu.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Josef Černík: Směrnice pro činnost
orchestrů lidových hudebníků v okrese Rakovník; dokumenty Odboru kultury ONV a
Okresního kulturního střediska v Rakovníku; Milena Pavlíčková: Bigbeatové
skupiny působící od 60. let do roku 1989 na Rakovnicku, diplomová práce,
Univerzita J. A. Komenského)