Kyklop (dvouoký) – kapela ve vyšehořovickém azylu
Místo úvodu
Kyklopové – v řecké mythologii vzpurní a agresivní obři s jedním okrouhlým okem uprostřed čela. Podle Homéra byli národem pastevců pohrdajícím veškerým řádem – tedy i vládou nejvyššího boha Dia – žijícím v jeskyních nejmenovaného ostrova, který byl později ztotožněn se Sicílií. Živili se jak plody země, tak i chovem koz a ovcí. V římské době byly Kyklopům připisovány prastaré, předhistorické stavby z netesaných, polygonních balvanů, jako např. hradby v Tirynthé, Mykénách a Argu. Jejich sídlo bylo situováno do vulkánů v Aitně na ostrovech Lipara a Héfaistas, kde údajně měli Kyklopové zařízenou kovářskou dílnu. Podle římských legend je prý jedno oko Kyklopů symbolem sopečného jícnu.
Stěhování na Prahu-východ
„Jedno společné heslo platí v olympijských hrách, lásce i rock and rollu: Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Ani ten nejrafinovanější discjockey nedokáže z útlých drážek svých gramofonových desek vydobýt kouzlo komunikace a vzájemného dorozumění, kouzlo přímého kontaktu s hudebním dějem tolik potřebné pro intenzívní vnímání okolního světa moderním člověkem na prahu třetího tisíciletí. S p o l u ú č a s t. Na celém světě procestují hudebníci i fanoušci stovky kilometrů, aby se mohli setkat na živém vystoupení. Skupina Kyklop patří mezi skupiny zaměřené na živé provozování hudby k tanci. Její repertoár sestává ze skladeb původních i z klasických opusů rock and rollu a big beatu vybraných tak, aby nuda a smutek nikdy nevkročily na taneční parket ani jiné místo v okruhu slyšitelnosti.“
Těmito slovy se členové skupiny obrátili na podzim roku 1982 na OKS a odbor kultury Okresního národního výboru Praha-východ s žádostí o zaregistrování skupiny jako souboru lidových hudebníků. V kapse měli doporučení, které jim vystavil nový zřizovatel – Základní organizace ROH Severočeských keramických závodů Most n. p., závod 2 Vyšehořovice. Ptáte se, kde se najednou rakovnická skupina vzala ve Vyšehořovicích v okrese Praha-východ? To zařídil bubeník Vladimír Hasal. Pracoval tehdy jako plánovač na Generálním ředitelství Československých keramických závodů a z titulu své funkce měl přehled o všech pobočných závodech téhle instituce. Podařilo se mu najít jeden poblíž Prahy, kde odborářům příliš nevadilo, že se jejich jménem bude zaštiťovat nějaká bigbítová skupina. Naopak 8 % odvedených z každé hry do odborářské pokladny přijde vhod. Vyšehořovičtí si ani neuvědomili, že tímto aktem vstoupili do historie českého rock and rollu. Podali pomocnou ruku kapele, které se v té kritické době kdekdo bál jako čert kříže. Je třeba ale říct, že značnou dávku odvahy projevili také vedoucí odboru kultury ONV Praha-východ paní Věra Roskotová a pan Josef Pavlata z Okresního kulturního střediska na témže okrese, kteří skupinu pod svá „křídla“ přijali.
„Přehrávky jsme dělali 1. listopadu 1982 v Praze na Chmelnici ještě pod názvem Brutus,“ vzpomíná Vláďa Hasal. „Protože však rakovnická Causa Brutus začala být i na okrese Praha-východ dost profláklá, nechali jsme – po konzultaci s Pepíkem Pavlatou – napsat „papíry“ na nové jméno KYKLOP. Tenhle název jsme se Sášou vymysleli během jediného telefonického rozhovoru. Chtěli jsme zachovat logo panáka (mimochodem plakát s názvem Kyklop a panákem nám nikdy nikdo nepovolil, ale při produkci jsme figuru, kde nebyl žádný název, vždycky hrdě vyvěšovali). Navrhoval jsem i jméno Herodes, ale nakonec jsme se dohodli na KYKLOPU DVOUOKÉM. „Papíry“ jsme ale nechali napsat pouze na KYKLOP. Oprávnění k veřejnému vystupování, které jsme obdrželi, mělo číslo 35.“
Ještě v roce 1982 (10. 12.) odehrál Kyklop kšeft v kladenském divadelním klubu. Tímto posledním vystoupením se se skupinou rozloučil dlouholetý kytarista (a také kapelník) Stanislav „Jimmy“ Karlík. Zaměstnání ho vázalo k Rakovníku a Jimmymu se nechtělo absolvovat neustálé jízdy za produkcemi na druhou stranu Čech.
Proto přijal nabídku rakovnické Meditace a stal se jejím kytaristou. Na Jimmyho místo nastoupil neméně zdatný hudebník Jan „Mumík“ Porubčan, do té doby sólový kytarista jesenické skupiny Kamelot. Aby změn nebylo málo, dechovou sekci posílil trombonista Stanislav Brabec. Zdálo se, že Kyklopu nic nechybí ke zdárnému rozjezdu a že rok 1983 bude odrazovým můstkem do vyšších sfér. Opak byl ale pravdou. Jakmile se po Rakovníku rozkřiklo, že Brutus hraje dál (jen si změnil název na Kyklop), udělalo se nad takovou nehorázností mocipánům v „okachličkovaném Kremlu na nábřeží“ rudo před očima a vydali pokyn svým pochopům, aby zasáhli.
Boj o přežití
Na začátku dubna 1983 dorazil na stůl ředitelky Okresního kulturního střediska Praha-východ paní Lavírové dopis ze stejné instituce v Rakovníku. Její ředitel Vladimír Mayer se rozhodl, že svou kolegyni informuje o tom, jak nebezpečnou saň si na Prahu-východ nasadila. V dopise se m.j. uvádí: „Rockový amatérský soubor Brutus vyvíjel činnost v okrese Rakovník a po hudební stránce byl kladně hodnocen. Velice problematické však byly jejich vlastní texty k písním, které se obsahovou náplní zaměřovaly na opakující se téma alkoholu, sexu, užití života v chvilkových radostech poněkud přízemního charakteru, téma smutku, strachu a zapomnění, vulgarismů, dvojsmyslů. Komentáře účinkujících během vystoupení byly nežádoucí. Při jejich hudebních produkcích se pořadatelům velmi těžko udržoval pořádek, návštěvníci se často rekrutovali z asociálních živlů stahujících se na produkce i ze vzdálených míst. Stížnosti na jejich vystupování přicházely i ze sousedních okresů. Soubor byl na základě zjištěných závad v oblasti zpracování vlastních textů několikrát upozorněn na nutnost větší zodpovědnosti při uvádění vlastní tvorby. Odbor kultury ONV svolal několikrát jednání k řešení této problematiky za účasti zástupců OO VB, ideologického oddělení OV KSČ a zástupců souboru. Vzhledem k tomu, že soubor přes trpělivá a objektivně vedená jednání odmítl přijmout navrhovaná opatření (nutnost změny některých textů, zkvalitnění průvodního slova), byla mu nejprve pozastavena činnost, později po vyčerpání všech možností k nápravě s ohledem na společensko-politické potřeby a správné ideové působení na mladou generaci odebráno oprávnění k vystupování a zrušena registrace souboru… Vážená soudružko ředitelko, uvedl jsem Vám vše, co je nám známo o souboru Brutus a prosím, pokládejte toto sdělení za důvěrné. Vladimír Mayer, ředitel OKS Rakovník.“ (konec citace)
Zasvěcený čtenář si snadno udělá obrázek, nakolik byl obsah dopisu pravdivý. Zejména trpělivý a téměř otcovský přístup státních a stranických orgánů v Rakovníku vůči skupině Brutus je dojímavý. My už víme, že skutečnost byla trošku jiná. Můžeme se ale divit, že po obdržení dopisu výše uvedeného znění odpovědní funkcionáři OKS a odboru kultury ONV Praha-východ zpanikařili? Uvědomme si, že i oni byli v područí všemocné komunistické mašinérie, že na každou jejich chybičku čekali dychtiví zájemci o jejich teplá a dobře placená místečka a že vzpouzet se proti vůli vyšších stranických orgánů se rovnalo sebevraždě. Navíc nebylo jasné, kam až nenávist rakovnických vůči skupině Kyklop zašla, koho všeho oblažili svými varovnými dopisy. Není proto divu, že se odbor kultury ONV Praha-východ snažil „horkého bramboru“ zvaného Kyklop elegantně zbavit. Protože skupina za krátkou dobu svého působení pod novým zřizovatelem nevyrobila ještě žádný „průser“ (a tudíž nebyl konkrétní důvod k vyhazovu) bylo nutné postupovat diplomaticky.
Dovedete si asi představit překvapení nového kapelníka Kyklopu Vladimíra Hasala, když otevřel dopis z odboru kultury ONV Praha-východ, který byl datován 29. 4. 1983 a nadepsán slovy: Věc: Odebrání osvědčení a oprávnění hudebnímu souboru Kyklop. Dále se v dopise píše: „Na základě skutečnosti, že žádný z členů hudebního souboru Kyklop, jehož jste uměleckým vedoucím a jehož zřizovatelem je ZO ROH Středočeských keramických závodů n. p. Vyšehořovice (chybně uvedený název zřizovatele odvodili pracovníci odboru kultury ONV Praha-východ ze špatné interpretace zkratky podniku SKZ – pozn. autora), nemá stálé bydliště na okrese Praha-východ, odebíráme Vám osvědčení č. 35 pro tento hudební soubor a oprávnění č. 35 k uměleckému vedení souboru lidových hudebníků s platností k 1. květnu 1983.
Zároveň Vám a dalším členům souboru doporučujeme po dohodě s dosavadním zřizovatelem přejít do evidence jiného kulturního zařízení v místě Vašeho bydliště. Osvědčení a oprávnění č. 35 odevzdejte nejpozději 6. května 1983 na Okresní kulturní středisko Praha-východ, Vinohradská 72, Praha 3. Věra Roskotová, vedoucí odboru kultury.“ (konec citace) Bylo třeba rychle jednat. Proto Vladimír Hasal už 5. května 1983 navštívil osobně vedoucí odboru kultury Věru Roskotovou a citoval jí z příslušné vyhlášky paragraf, z něhož vyplývá, že pro registraci souboru je rozhodující místo jeho zřizovatele, a nikoliv trvalá bydliště členů skupiny. Tím padl jediný argument zdůvodňující odebrání osvědčení o způsobilosti skupiny Kyklop k veřejnému vystupování. Věra Roskotová, která – na rozdíl od rakovnických funkcionářů Josefa Lipperta, Vladimíra Mayera a nad nimi bdící ideologické tajemnice Heleny Stružkové – nebyla vůči skupině osobně zaujatá, se rozhodla vyřešit ožehavou situaci jinak. Pokusila se své nadřízené přesvědčit, aby nechali Kyklop na okrese Praha-východ hrát.
Dne 1. června 1983 obdržel Vladimír Hasal od ředitelky odboru kultury Věry Roskotové další dopis v němž stálo: „Sdělujeme Vám, že po konzultaci s ideologickým oddělením OV KSČ a vedením ONV Praha-východ osvědčení a oprávnění hudebního souboru Kyklop nebude prozatím odebráno za těchto podmínek: a) do 31. 12. 1983 se podrobíte rekvalifikačnímu řízení, které připraví OKS Praha-východ, b) při veřejných produkcích nebudete interpretovat vlastní tvorbu.“ (konec citace). Toto rozhodnutí by se dalo také vyložit známým příslovím o nažraném vlku a koze, která přitom zůstala celá. Paní ředitelka měla veřejné působení skupiny Kyklop posvěceno „seshora“ a ostatní ji nezajímalo. Pokud Kyklop poruší zákaz hraní vlastního repertoáru, bude to jen a jen jeho vina. Zamyslíme-li se nad touto filozofií do důsledku, přikázalo vlastně ideologické oddělení OV KSČ za souhlasu ONV Praha-východ hrát skupině výhradně anglický repertoár. Tedy přesně to, zač byla skupina (ještě pod názvem Mandragora) před deseti lety perzekuována. Pěkná pakárna, co?!
Koncem roku 1983 skupina úspěšně složila kvalifikační zkoušky. Je kuriozitou, že je absolvovala nikoliv v kategorii rockových skupin, ale jako taneční orchestr. Tenhle fígl vymyslel Josef Pavlata, neboť měl zkušenost, že v minulosti tanečního orchestru se nebude nikdo „šťourat“ tak, jako v minulosti rockové kapely. A Kyklop množstvím členů taneční orchestr připomínal. Právě tady se do repertoáru skupiny dostala „dechárna“ Za tou naší garáží, neboť Kyklop musel předvést i něco z „klasického“ repertoáru.
Přestože se Kyklopu podařilo vyhrát první kolo, na růžích rozhodně ustláno neměl. Co se nepodařilo okresním orgánům, dařilo se mnohdy místním samosprávcům. „Pověst“ skupiny jako problémového elementu se začala šířit téměř lavinovitě. Čím dál tím víc měli hoši problémy sehnat dobrý kšeft. Osvědčené štace se začaly úžit, teritorium, kde mohl Kyklop hrát, se neustále zmenšovalo. Ne, že by pořadatelé neměli o skupinu zájem. Právě naopak. Vystrašené místní národní výbory ale stále častěji na žádosti o produkce skupiny Kyklop psali – Nepovoluje se! Na ukázku jen několik takových zakázaných tancovaček:
* 4. 5. 1983 – Městský národní výbor Zbiroh nepovoluje ZO SSM Lhota pod Radčem taneční zábavu. Skupina Kyklop je považována v okrese Rokycany za nevyhovující.
* 13. 5. 1983 – Místní národní výbor v Podmoklech na základě rozhodnutí OV KSČ Rokycany a ONV Rokycany ruší vaše vystoupení na taneční zábavě v Podmoklech.
* 16. 8. 1983 – Taneční zábavu, která měla být 3. září 1983 nemůžeme uskutečnit, jelikož MNV Koryta tuto produkci dodatečně zakázal. Velice se omlouváme a jsme ochotni uhradit náklady za zaslané plakáty. Svaz požární ochrany ČSSR ZO Koryta, p. Dobříč, okr. Plzeň-sever.
* 16. 8. 1983 – Na základě zákazu MNV rušíme sjednanou produkci skupiny Kyklop na 20. 8. 1983 v Dnešici.
* 6. 10. 1983 – Bohužel náš NV taneční zábavu 15. 10. nepovolil. Důvod, proč zábava nebyla povolena, neznáme. Plakáty posílám zpět. Olga Voráčková za ZO SSM Červené Poříčí.
* 14. 11. 1983 – Místní kulturní středisko Kozárovice ruší smlouvu o hudební produkci skupiny Kyklop v KD Kozárovicích dne 26. 11. 83 od 20.00 hod. Taneční zábavu nepovolil ONV Příbram. Náhradní termín léto 84.
Sečteme-li všechna vystoupení skupiny Kyklop v roce 1983, dobereme se k číslu dvacet šest. V průměru tedy asi jeden kšeft za čtrnáct dní.
Na houpačce
Jako na houpačce si musela skupina Kyklop připadat v letech 1984 a 1985. Jednou se vyhoupla do výšin přízně „bigbítové paní Múzy“, aby byla zase naráz zhoupnuta až na samé existenční dno. Rok 1984 lze nazvat rokem relativního klidu v dějinách kapely. Skupina sice nezmizela z hledáčku kulturně-ideových dohlížitelů, ale buzerace ze strany mocenských orgánů se omezila na minimum. I když teritorium, v němž Kyklop mohl veřejně vystupovat, se opět povážlivě zmenšilo, 42 kšeftů znamenalo slušné číslo. Hrálo se především na Klatovsku. „Tam jsme sjezdili kde, co,“ říká Vláďa Hasal. „Uvedl bych alespoň ty nejvěrnější štace, které nás de facto podržely nad vodou: Pačejov, Svéradice, Vrhaveč, Nalžovské Hory, Chudenín, Kolinec, Janovice, Mochtín, Myslív, Hradešice, Strážov – to všechno v okrese Klatovy, pak ještě Plasy v okrese Plzeň-sever a taky Praha a Kladno.“
K premiérovému vystoupení v Plasích (26. 5. 1984) se váže zajímavá historka. „V roce 1984 se uskutečnilo vůbec první vystoupení na tomto dnes již kultovním parketu. Tato skutečnost pochopitelně nemohla uniknout všemocným kulturním i jiným orgánům Plzeňska. Ve druhé půli naší produkce, kde se vzali, tu se vzali, přišli kulturní kontrolóři v čele s muzikantem Kvíderou, známým to „dusičem“ mimoplzeňských souborů, doprovázeni nenápadnými „tajnými“ v civilu. Zábava už měla slušný swing, jako host zpívala s Čendou Monhartem píseň Za tou naší garáží Dáša Doležalová (ex-členka rakovnické skupiny Cleopatra – pozn. autora), ze Saši padala jedna báseň za druhou… prostě těžká pohoda. Tu kázali orgáni pořadatelům, aby produkci kapely zastavili, což se po chvíli podařilo, a pozvali mě – jako kapelníka – na „kobereček“ do baráčku, který slouží jako šatna pro kapely i sociální zázemí pánů pořadatelů. Po nezbytném výslechu – jak, za kolik, a hlavně co hrajeme – došlo i na ideovou úroveň produkce, jež byla shledána jako silně nevyhovující. Celou debatu poslouchal u krbu náš tehdejší bedňák Jarko Zajíček, štípaje při tom dříví a přikládaje polena do ohně. Mocipáni ho zřejmě považovali za někoho z místních pořadatelů a vůbec si ho nevšímali. Když útok kulturních demagogů vůči mně a kapele nabýval na otáčkách, tu se Jarko u krbu vztyčil a se sekerou nad hlavou (zřejmě pod dojmy ze zakázané olympiády, které se „Ostblok“ nesměl z politických důvodů zúčastnit) zvolal: – Já vás poženu až do Los Angeles! – Jak pravil, tak taky učinil. Vyhnal celou komisi před baráček a začal ji honit kolem dokola, což posléze vedlo k rychlému ústupu ochránců ideové čistoty do neznáma. Asi kvůli tomuto sportovnímu výkonu se jiná další represe v roce 1984 na kapelu nedostavila,“ vzpomíná Vláďa Hasal.
Na podzim vyrazil Kyklop na svůj první zahraniční zájezd – do NDR. Ve dnech 30. 11. a 1. 12. 1984 hrál před zaplněnými sály v Jeně a Weimaru. Se svým rock and rollem tu sklidil velký úspěch. Basistovi Milanu Křížanovskému utkvěla z tehdejšího zájezdu pro Kyklop typická příhoda: „Při zájezdu do NDR jsme vystupovali ve dvou klubech v Jeně a Weimaru.
Na tehdejší poměry jsme měli s sebou spoustu peněz, za které nebylo v podstatě co nakoupit. Když jsme koupili dárky a suvenýry domů, ještě nám hodně zbylo, a tak jsme se dohodli, že je propaříme. Chodili jsme do nejluxusnějších podniků, jaké tam byly. Ve vinárně Bílý slon, což byla nejdražší jednička ve městě, se Sašovi zalíbil koncertní klavír v hale a chtěl si na něj zahrát. Byl samozřejmě odmítnut, ale poté, co recepční dostal plnou hrst marek, změkl a Saša na piano zahrál píseň Půjdeme spolu do nebe. Potom jsme tam hodovali jako lordi – například Pavel Koutecký si nechal přinést flambované mandarinky (přivezli je na pojízdném stolečku a před vyvaleným Kouťákem je zapálili) – až jsme všechno utratili. A pak se jelo klidně domů.“
V lednu 1985 nastala ve skupině opět po delší době personální změna. Přišel zpěvák Martin Vrablík, protože Milan Štelcl na hry moc nechodil. Martin pocházel z Olomouce a přiženil se do Rudné u Prahy. Měl rád Stouny a uměl anglicky.
Ve dnech 19. a 20. dubna 1985 vyrazil Kyklop podruhé do NDR. Místa byla stejná – Jena a Weimar. Úspěch z loňského podzimu se opakoval. Zato v českých zemích začínala atmosféra zase pomalu houstnout. Útoky vůči kapele zesílily. Ve snaze co nejvíce znepříjemnit skupině Kyklop život, vymýšleli si byrokraté jednu záminku k šikanování za druhou. Některé z nich byly tragikomické, další hraničily s hloupostí. Tři příklady za všechny:
V dubnu 1985 vynaložil Městský národní výbor v Kladně značné úsilí, aby se mohl Kyklopu „svézt“ po hřbetu. Záminkou se stal jeden plakát skupiny, vylepený na zastávce městské hromadné dopravy u kladenského divadla. Po několika telefonátech sesmolil vedoucí inspekce veřejného pořádku MěstNV v Kladně Jiří Plakos dopis následujícího znění: „Podle vyhlášky MěstNV v Kladně ze dne 16. dubna 1984 o všeobecné čistotě a úpravě města článek II, odst. 3. písm. g) je zakázáno vylepování plakátů v autobusových čekárnách a na uliční odpadové koše. Tímto svým jednáním jste naplnil (dopis byl adresován kapelníkovi Vladimíru Hasalovi – pozn. autora) skutkovou podstatu přestupku podle zák. č. 60/61 Sb. o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku a ukládáme vám pokutu Kčs 100,- slovy jedno sto korun čsl. Lhůta k zaplacení pokuty přiloženou poukázkou je 5 dnů ode dne nabytí práva moci tohoto rozhodnutí, proti kterému se můžete odvolat do 15 dnů ode dne poučení k MěstNV v Kladně. P. S. Plakát odstraňte do 14. dubna 1985, v záporném případě bude případ předán komisi pro projednávání přestupků na úseku MHDO k dalšímu postihu.“ Škoda, že inspekce veřejného pořádku nevěnovala stejné úsilí devastování přilehlého parku, proti němuž byl jeden vylepený plakát skupiny Kyklop kapičkou v širém moři.
Komičtější důvod k zákazu produkce Kyklopu si vymysleli národní výboři ve Pcherách na Kladensku. Zakázali 2. listopadu 1985 taneční zábavu s odůvodněním, že jsou Dušičky a skupina Kyklop by znesvěcovala památku zesnulých. Proti 30. listopadu ale už nic namítat nemohli. Oslavy VŘSR byly za námi a do Štědrého dne daleko. A tak se přece jenom zábava s Kyklopem ve Pcherách uskutečnila.
To v Nymburku měl odbor kultury ONV originálnější řešení zákazu. Dne 15. 12. 1985 zaslal pořadateli taneční zábavy – Domu kultury železničářů Nymburk – dopis, v němž striktně uvádí: „Odbor kultury ONV v Nymburce nesouhlasí s vystoupením hudebního souboru Kyklop, zřizovatel ZV ROH SKZ Vyšehořovice, na vaší taneční zábavě 25. 1. 1986, jelikož tento soubor není zařazen do III. kvalifikačního stupně.“ A bylo vymalováno!
I přes zvýšenou aktivitu represívních složek odehrál ale Kyklop v roce 1985 29 vesměs velmi dobře navštívených kšeftů.
Rockfest 86´ a pak stop!
Rok 1986 patřil v životě skupiny Kyklop k těm dramatičtějším. K 1. dubnu odešel na vojnu Standa Brabec a zároveň řady kapely opustil i nedávno přišedší zpěvák Martin Vrablík. „Bylo to pro mě časově neúnosné,“ okomentoval Martin svůj odchod od Kyklopu.
Na jaře přišla kapele nabídka od pořadatelů prvního ročníku festivalu rockových skupin Rockfest 86´, aby se jí Kyklop také zúčastnil. Akce se konala ve dnech 28. 6. až 30. 6. v – pro bigbít naprosto nevhodném – Paláci kultury v Praze. Protože účast na téhle po letech ojedinělé (a svým způsobem monstrózní) akci přijala téměř celá špička československého rocku, nemohl zde Kyklop samozřejmě chybět. Za tři dny se na festivalu vystřídalo 72 amatérských a 11 profesionálních skupin. Pokud chcete slyšet jména – tak třeba Vitacit, Z kopce, Yetti, Vítkovo kvarteto, Coda, Titanic, Arakain, Máma Bubo, Citron, Žentour, Marsyas, Yo Yo Band, Tublatanka, Ivan Hlas a Nahlas, Olympic, CK Vocal, Synkopy, Ještě jsme se nedohodli, Laura a její tygři, Bez ladu a skladu, Iva Bittová a Pavel Fajt, Dybbuk, E, Krausberry, Futurum, Moped a další. Nechyběli ani zahraniční hosté – Pandora´s Box (Maďarsko), Rosy Vista (SRN), Silly (NDR) a Kombi (Polsko).
V takové vybrané společnosti se tedy Kyklop ocitl. Vystoupil dvakrát – 29. a 30. června. Dlužno dodat, že nezapadl. Výkonu skupiny si všimli i kritici z odborného hudebního časopisu Melodie, kteří Rockfest 86´ hodnotili. Mimochodem je to první celostátní mediální zmínka o skupině Kyklop. Článek se jmenoval Konečně se dočkali – ohlédnutí za Rockfestem 86´ a v pasáži věnované Kyklopu se píše: „Že skupina Kyklop používá saxofonu a pozounu jsme se dozvěděli pouze vizuálně – slyšet je bylo až po třetí písničce. Profesionální přístup, vtipné texty o závažných věcech (Automatická pračka); muzikanti hráli s přehledem jakoby z recese.“
Co je však platné, že se odborná kritika o kvalitách skupiny Kyklop zmiňuje pochvalně, když kulturně-ideologičtí slídilové ji mají na indexu. Několik dní po úspěšném vystoupení na Rockfestu 86´ se začalo odvíjet nové drama ohrožující samotnou existenci skupiny.
Kapelník Vladimír Hasal byl vyzván, aby se 8. července 1986 dostavil na Okresní kulturní středisko Praha-východ, kde s ním bude projednána stížnost Obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti Holice na vystoupení skupiny Kyklop v Ředicích v okrese Pardubice 7. června téhož roku. Jednání se kromě Vladimíra Hasala zúčastnili ještě ředitel OKS Praha-východ Vladimír Andrle a vedoucí oddělení ZUČ OKS Jiří Langer. Vláďovi Hasalovi byl citován dopis OO-VB Holice z 9. 6. 1986, v němž byly kritizovány zejména texty některých vlastních skladeb skupiny, např. Mám horečku, Zničená duše, Kafe ad. a průvodní slovo Saši Plesky. Pracovníci OKS upozornili kapelníka na to, že jde převážně o texty k veřejné produkci neschválené. Vladimír Hasal (po bohatých zkušenostech z mnoha předchozích pohovorů a ve snaze vysmeknout se z „oprátky“) oponoval tím, že některé písně s českými texty nebyly dosud předloženy ke schválení vzhledem k jejich novosti. Zároveň předal zástupcům OKS všechny texty, které nebyly uvedeny na schváleném repertoárovém listě a na základě jejich porovnání se pokusil vyvrátit některá konkrétní obvinění vznesená příslušníky Veřejné bezpečnosti, zejména na pasáže z písní Mám horečku a Kafe. Rovněž předložil krátká dvoj a čtyřverší, která mezi skladbami recitoval Saša Pleska. Nakonec uvedl, že čtyři skladby s vlastními texty byly nabídnuty hudební redakci Studia mladých Československého rozhlasu Praha a dvě z nich již byly odvysílány. Šest vlastních skladeb bylo vybráno dramaturgickou komisí 1. ročníku Rockfestu a skupina s nimi nedávno úspěšně v Paláci kultury v Praze vystoupila. Snaha kapelníka obhájit se však nepadla na úrodnou půdu. V závěru pohovoru vyslovil ředitel OKS Praha-východ Vladimír Andrle skupině Kyklop zákaz vystupovat až do odvolání se skladbami na vlastní texty. Dále Vláďovi Hasalovi uložil, aby do 15. července 1986 předložil k posouzení veškeré vlastní texty včetně krátkých veršů, které budou zakomponovány do navrženého scénáře vystoupení. Celou záležitost postoupilo OKS k posouzení odboru kultury ONV Praha-východ s návrhem na pozastavení činnosti skupiny Kyklop až do konečného vyřešení. Situace jakoby opsaná z „rakovnického scénáře“. Jak se později ukázalo, řešení záležitosti si vyžádalo půl roku. Tato doba se nakonec zdála východopražským kulturně-ideologickým orgánům dostatečně dlouhá k „potrestání vzpurné kapely“ a k 1. lednu 1987 jí zase uvolnily činnost. Nejspíš bylo potřeba nadřízeným stranickým orgánům dokázat, že „gorbačovská perestrojka“ úspěšně probíhá i v mozcích kulturních pracovníků.
Jedinou veřejnou aktivitu, kterou skupina Kyklop ve druhém pololetí roku 1986 vyvinula, byla dvě soukromá vystoupení na parnících, plujících po Vltavě a opětovný dvoudenní zájezd do NDR ve dnech 28. a 29. listopadu. Tentokrát hrála pouze v Jeně v klubech Rosenkeller a Impuls. Vzhledem k půlročnímu zákazu hraní absolvoval Kyklop v roce 1986 pouze 21 kšeftů.
Dvacet let kapely
Od 1. ledna 1987 tedy povolil odbor kultury ONV Praha-východ skupině Kyklop opět veřejně vystupovat. Ta 15. května t. r. absolvovala rekvalifikační zkoušky (přehrávky) a získala III. (nejvyšší) kvalifikační třídu. Činnost skupiny se rozjela na plné pecky a během roku 1987 odehrál Kyklop 35 kšeftů.
V roce 1987 se Kyklop poprvé oficiálně přihlásil k tradici svých předchůdců, i když je pravda, že na svých kšeftech vždycky ústy Saši Plesky potvrzoval, že skupina byla založena už na přelomu let 1966 a 1967. Tentokrát padlo rozhodnutí, že 20. výročí založení kapely musí být řádně oslaveno. Za tím účelem byl pronajat od Dopravního podniku hl. města Prahy – závod Osobní lodní doprava parník Visla a s ním podniknuta 12. září 1987 oslavná plavba po řece Vltavě. Jak se praví na pozvánce: „Parník vyplouvá (přesně) ve 14 hod. z přístaviště u Palackého mostu v Praze, doba plavby bude 5 hodin. Vystoupí skupina Meditace, Důstojní jubilanti a kdo bude chtít, může ve Štěchovicích. V případě ohrožení během oslavné plavby podejte zprávu ve vypité lahvi!“
Oslava se mimořádně vydařila. Hrálo se, vzpomínalo, hodně se toho vypilo a nikdo se neutopil. Bývalý zpěvák skupiny Milan Horník na tuto lodní show vzpomíná: „Loď kotvila jako obvykle pod mostem Palackého, hudebníci i sympatizanti byli v podpalubí, kde probíhala ochutnávka piv a likérů. Navenek panovala ospalá odpolední atmosféra, která zcela zmátla jakousi německou rodinku. Ta vstoupila na loď, usadila se na horní palubě a sledovala panoráma Hradčan. Loď odrazila od břehu, udeřeno v činel a z podpalubí se vyvalil dav vlasatců s věnci piv a hudebními nástroji. Začala produkce, při níž se vystřídali všichni přítomní. Vyděšená německá rodinka byla posléze vysazena v Davli a doporučen jí návrat do Prahy taxíkem.“
V roce 1987 skupina poprvé pronikla také do tehdy velmi oblíbené čtenářské ankety Zlatý slavík, kterou pořádaly redakce časopisů Mladý svět, Mladá fronta a Smena. Soutěž byla jakýmsi měřítkem popularity československých zpěváků, zpěvaček a hudebních skupin. I když šlo o zcela subjektivní náhled (a občas se tvrdilo, že výsledky ankety jsou zmanipulované) byl přece jenom Zlatý slavík jakýms-takýms zrcadlem úspěšnosti interpreta mezi posluchačskou veřejností. Hodnoceno a zveřejňováno bylo vždy sto nejoblíbenějších pop-umělců v každé kategorii. Ve zmíněném roce 1987 obsadil Kyklop v kategorii hudebních skupin 77. místo. O rok později byl už 58. a v roce 1989 skončil na 62. příčce.
Králové tancovaček
Svět tancovaček má své hvězdy, stejně jako je mají ostatní odvětví showbussinesu. Kyklop patřil na konci osmdesátých let k nejzářivějším. Spolu s legendárním pražským Markýzem Johnem a plzeňskou Odysseou. Saša Pleska na otázku, co se mu vybaví, když se řekne česká tancovačka, odpověděl: „Pivo, pěkný baby a smradlavý záchody… Možná, že někde ve světě mají taky tancovačky, ale určitě ne takový, jaký se dělají v Čechách a na Moravě. Mám pocit, že je to naše národní zvláštnost. Česká taneční zábava, ať už dříve s dechovkou nebo dnes s bigbítem, je tím, čím asi Češi mohou přispět do pokladnice celkovýho kulturního bohatství lidstva.“
I když se občas ještě projevila averze úřadů proti účinkování skupiny, to nejhorší měl snad Kyklop už za sebou. Opatřením, jaké např. vydal Městský národní výbor v Kožlanech 19. 7. 1988 pod záhlavím: „Vyhláška o zákazu prodeje a podávání alkoholických nápojů“, se bylo možné jen smát. Tato vyhláška vynesená v souladu s § 8 zákona č. 120/1962 Sb., platila pro všechny prodejny a závody veřejného stravování a ubytování v Kožlanech dne 23. 7. 1988. Zdůvodnění znělo: „Toto opatření je z důvodu, že v uvedený den je taneční zábava, na které účinkuje skupina Kyklop. Požívání alkoholických nápojů by mělo za následek zvýšené porušování veřejného pořádku ve městě.“
V srpnu 1988 posílil řady skupiny pražský zpěvák Michal Cerman. „V letech 1977 až 1978 jsem začínal jako baskytarista v kapele Markrabě Kain. Následoval Exodus na Invalidovně (1980) a několik dalších epizodních skupin. V roce 1983 jsem byl přijat do kapely Helius, v podstatě jako náhrada za Lucii Bílou, která v té době odešla k Rock Automatu. Tady jsem začal více zpívat. Kapela měnila názvy podle různých zákazů činnosti (Helius – Paragon – Oliver). S Oliverem jsme dokonce natočili jeden klip pro televizi. V této kapele jsem se setkal s tehdejším sólovým kytaristou Petrem Průchou. V roce 1986 jsem odešel na vojnu, a když jsem se vrátil, neměl jsem do čeho píchnout. Jednou se jel můj někdejší kapelník (a kamarád) Petr Průcha, když pobýval u babičky v Rakovníku, podívat do Čisté na tancovačku, kde hrál Kyklop. Slovo dalo slovo a Vladěna Hasal se mu svěřil, že by skupina potřebovala ještě jednoho zpěváka. Petr mu na to řekl: – Zavolej Cermanovi, vrátil se z vojny a nemá co dělat. – Já v tý době hledal kapelu, která by mě uživila, protože se mi nechtělo do práce, a když mi Vláďa zavolal, řekl jsem si, proč ne. Přijel jsem na kšeft Kyklopu do Klikařova, bez jediné zkoušky jsem úplně z prdele zazpíval tři rock and rolly a z pro mě nepochopitelných důvodů jsem byl hned přijat,“ vzpomíná na svůj příchod ke Kyklopu Michal Cerman.
Na podzim (25. a 26. 11.) 1988 se konal již tradiční dvoudenní zájezd do Jeny v NDR. Svědectví o něm tentokrát podává Petr Bradáč (člen spřízněné skupiny Meditace), který čas od času s kapelou zaskakoval na basovou kytaru. „Když byl podruhé Kyklop na zájezdu v Jeně, hrálo se v nějaké menze. Všichni jsme žili v domnění, že je to vystoupení pro studenty. Sál se však zaplnil převážně staršími lidmi, neboť to byla akce pro zaměstnance menzy a kolejí. Při prvním akordu se posluchači chytli vyděšeně za uši a pořadatel z toho byl na mrtvici. Mezi publikem a kapelou začala vznikat napjatá atmosféra. Vše vyřešil Saša Pleska. Přestal hrát, řekl, aby se z autobusu vyvalil sud piva, postavil ho pod pódium a napsal na něj: Echte tschechische Bier – frei! Diváci nejprve na sud strnule zírali, pak sebral odvahu jeden z nich, natočil si plnou sklenici a napil se. Když se nic nestalo, šel druhý, pak třetí a najednou byla u sudu fronta. Němci pili české pivo jako o závod. Do toho spustil Kyklop a za chvíli byly probořeny bariéry a staříci vesele poskakovali v rytmu rock and rollu. Opět se ukázalo, že podstata kapely tkví v umění rozdávat lidem dobrou náladu.“
V roce 1988 absolvovala skupina Kyklop třicet pět kšeftů.
Návrat do brutálních dob
Lednový „Palachův týden“, hromadný exodus „dederonů“ „Heim ins Reich“ přes pražskou ambasádu a další vnitro i zahraničněpolitické události první poloviny roku 1989 naznačily, že opět nazrál čas, aby se kolo dějin pootočilo. V dalších měsících ledy roztály natolik, že vidina komunismu – tak jak ji nastínili pánové Marx, Engels a Lenin – se zcela utopila v přívalech studené podzimní vody. Policejní pendreky vymlátili v listopadu 1989 ze vzdorovitých českých palic tak mocnou energii, že smetla všechno prohnilé a zapáchající, co jí stálo v cestě. Národ opět jednou překonal sám sebe, i když ne nadlouho. Na konci roku 1989 se ale všechno zdálo nádherně růžové…
Skupině Kyklop se nabídky na její účinkování jenom hrnuly. Vedle tradičních štací v „pivním okrese Gambrinus“ se začaly objevovat další na Rokycansku, Berounsku, Kladensku, Lounsku, Pelhřimovsku atd. Pouze „domácí“ okres Rakovník zůstával pro kapelu tabu, i když tam jednou (23. 9.) na Šustně tajně vystoupila na soukromé akci Fan-clubu Led Zeppelin. Objevili se i zahraniční zájemci. A tak ve dnech 17. a 18. června 1989 skupina poprvé vyrazila na zájezd na západ. Hrála v městečku Kornwestheim ve Spolkové republice Německo (tedy jak jsme tehdy ještě říkali v NSR). Čistý poctivý rock and roll, bigbítová klasika a la Beatles a Rolling Stones i vlastní tvorba skupiny uzemnila Němce natolik, že v září téhož roku musel Kyklop do SRN ještě jednou. Tentokrát do Stuttgartu a na tři dny (8. až 10. 9.). Mezitím přišlo pozvání na 25. a 26. 11. do NDR, ale tam už Kyklop, vzhledem ke známým revolučním událostem v obou zemích, neodcestoval.
V červnu 1989 došlo k další významné události v životě skupiny. Dne 26. 6. odeslal ZV ROH SKZ Vyšehořovice odboru kultury ONV Praha-východ dopis následujícího znění: „Náš ZV ROH SKZ Vyšehořovice je od roku 1982 zřizovatelem hudebního souboru, registrovaného u OKS Praha-východ pod č. j. 35 pod názvem KYKLOP… V loňském roce vznikl v Bratislavě rockový hudební soubor, který se pojmenoval též KYKLOP. Vzhledem k pružné slovenské hudební dramaturgii již vydal u nakladatelství OPUS desku a je častěji publikován v rozhlasu a televizi. V souvislosti s tím, že náš hudební soubor je též vysílán Čsl. rozhlasem a další možnosti jsou v jednání včetně nahrávání na LP Rockmapa u firmy Supraphon, dochází k záměně obou kapel včetně ankety Zlatý slavík, kde v roce 1988 vyšehořovický KYKLOP obsadil 58. místo, žádáme Vás o změnu názvu našeho souboru na BRUTUS. Složení skupiny, repertoár a vedoucí (Ing. Hasal) odpovídá souboru, který pod č. j. 35 dne 19. 5. 1989 vykonal úspěšně kvalifikační přehrávku v Mnichovicích.“ Zkuste hádat, kdo text tohoto dopisu doopravdy zformuloval?! Že to nebyli vyšehořovičtí odboráři, je snad víc než jasné. Ti se opět spokojili (jako už mnohokrát předtím) jen s otiskem razítka. Jisté je, že odbor kultury ONV Praha-východ vějičku spolkl i s navijákem (nebo si už možná nechtěl přidělávat starosti) a změnu názvu skupině povolil. Stalo se tak 24. července 1989. Pravdou ale je, že avízované a plakátované kšefty na podzim 1989 ještě kapela dojezdila pod starým jménem. Naposled hrála jako Kyklop 18. 11. 1989 ve Svéradicích na Klatovsku. Den po masakru studentů na Národní třídě v Praze, který se stal začátkem konce starého režimu, zmizel tedy z plakátů také název skupiny, de facto tímto režimem vynucený. Jak symbolické.
Rychlý běh událostí v roce 1989 přivedl do řad kapely dalšího nového člena. Byl jím dřívější spoluhráč Michala Cermana ve skupině Oliver Petr Průcha. Ke Kyklopu nastoupil jako druhý saxofonista v červenci 1989. Naopak v září opustil skupinu zpěvák Milan Štelcl.
Za zaznamenání stojí vystoupení skupiny 19. prosince 1989 v Praze na Výstavišti (Fontána), které jako jedno z mála absolvovala bez Saši Plesky, který byl tou dobou na návštěvě u bratra Michala ve Spojených státech. Místo něho zaskočil Petr Branda z Classic Rock´n´Roll Bandu. Na závěr této kapitoly si připomeňme, kdo tvořil skupinu na podzim 1989, kdy znovu začala jezdit po vlastech českých jako BRUTUS. Výkonná sekce: zpěváci Jan Monhart a Michal Cerman, kytarista Jan Porubčan, baskytarista Milan Křížanovský, klavírista a zpěvák Saša Pleska, saxofonista a flétnista František Matějovský, saxofonista Petr Průcha, bubeník a kapelník Vladimír Hasal. Technická sekce: Pavel Koutecký (zvukař), Luboš Cajthaml a Miloš Vlk (bedňáci/propagace/suvenýry/ochranka) a Jiří Stehlík (řidič). K tomu ještě několik kamarádů, kteří byli ochotni vždy přiložit ruku k dílu, když to bylo potřeba (např. Martin Rajchl, Jarko Zajíček ad.).
S odstupem času…
Přidejme ještě několik vzpomínek tří členů skupiny Brutus, jak vidí onu (dnes již tragikomickou) dobu s odstupem času.
Saša Pleska (autor většiny písní, klávesy, zpěv): „Bylo to jako zlý sen. Nikdo nemohl nic dělat. Nedalo se svobodně mluvit, psát, zpívat, pracovat a žít. Skončilo to a nesmí se to vrátit. Muzikanti to v tehdejší době měli obzvlášť těžké. Žádná jiná profese nebyla tak drcená, a to ani v kumštu. Spisovatel si napsal knihu, malíř si namaloval obrazy, buď mu to povolili nebo nepovolili uveřejnit. Ani nemluvě o profesích řemeslnických, kde by nikoho ani nenapadlo, že dejme tomu soustružník nesmí soustružit bez pravidelných rekvalifikačních zkoušek a zřizovatele. Kapela ale bez zřizovatele nesměla hrát. Zřizovatelem mohla být jen socialistická organizace. Když se našel zřizovatel, dělaly se ještě kvalifikační přehrávky, kde úřední komise měla prověřit ideovou nezávadnost repertoáru a pak stanovila, kolik peněz si kapela smí účtovat za vystoupení. Kapely musely odvádět procenta na ty bdělé úředníky, podobně jako si vězňové platí ostrahu.
Skoro všichni to brali jako normální stav a byli tak zblblí, že se předháněli ve znalosti podrobností tohoto rozpracovaného systému. Pamatuji jednoho z muzikantů, jak se rozčiloval, že předpisy nejsou dost jasné v tom, co smí v textech songů být, a co nesmí. Když jsem ho chtěl navést na to, že by vůbec žádné takové předpisy neměly být, ohradil se, že pak by si každý mohl zpívat co chce. A to přece nejde!
Dne 11. listopadu, týden před oficiálním zahájením sametové revoluce v Praze, jsme hráli na Kladně v klubu Zenit. Tam jsem zpíval na veřejné produkci poprvé písničku Hajzl na okrese. Zpíval jsem to sám, kapela se v hrůze rozutekla. Zábava tím skončila – a sametová revoluce začala. Nikdo mě na místě nezatknul, ani příští den si pro mě nepřišli. A tak tu žijem dodnes.
Milan Křížanovský (baskytara, zpěv): „Všichni víme, jaká to byla doba. Někdo na to doplatil víc, někdo míň. Na téhle kapele si určití úředníci postavili kariéru, kde se mohli zviditelnit a dokazovat smysluplnost své existence. Absurdit bylo všude plno. Pamatuji se, že se musel na přehrávkách předkládat k posouzení seznam skladeb, které musely být jaksi ideově nezávadné. A tak jsme za tímto účelem museli některé ,přetextovat‘. Např. z textu Hej kámo, půjč mi sestru vzniklo Hej kámo, pusť ven sestru, nebo v písničce Půjdeme spolu do nebe místo „zápěstí až po dlaně rozříznem si břitvou“ jsme napsali „zápěstí až po dlaně namažem si Alpou“ atd. A pokud jde o vlastní produkce, tak to byla kapitola sama pro sebe. Člověk nesměl pořád myslet na to, že jsou všude konfidenti a policajti, to by nešlo pak dělat vůbec nic. Ne nadarmo se na zábavách říkalo na závěr do éteru: „Děkujeme všem za vaši návštěvu a děkujeme i těm, kteří tady byli služebně!“ A jak na to vše vzpomínám dnes, po letech? Ten časový odstup s tím udělal akorát to, že už člověk není tak nasranej, akorát vidíš ten zmar, který byl všudypřítomný.“
Vladimír Hasal (bicí, zpěv, kapelník): Na všechny ty zákazy se dnes dívám na jako zlej absurdní sen, kterej byl ovšem velmi tvrdou a nepříjemnou realitou. Bylo s podivem, jak rakovničtí úředníčci byli důslední a vytrvalí. Naštěstí jinde (Praha, Kladno a zejména na Klatovsku) bylo trochu více odvahy i tolerance, tak se hrát pod názvem Kyklop dalo… Kuriozit se za celou uplynulou éru vyskytlo dost. Např. při naší produkci v Malinové byl v zákulisí stavební materiál, neboť současně probíhala jakási oprava kulturáku. Kromě pytlů s cementem a cihel tam stála také nová, dosud nezabudovaná klozetová mísa. Za malou chvíli už ji měl Saša u piána, seděl na ní jako na židli a vesele hrál svůj rock and roll.
Jindy si zase donesl plynovou masku, ten typ, co má dlouhý „chobot“. Při hraní slavného songu Deep Purple Smoke On The Water si ji nasadil, chobot zasunul do piva a snažil se ho vypít, což se mu po chvíli k nemalému údivu nás, ostatních hudebníků, povedlo. Doběhl totiž i nás. Do chobotu si dal ještě jednu tenčí hadičku a tou vysrkl chmelový mok. No a potom všude okresní kulturní dohlížitelé vykřikovali o tom, že Brutus je naprosto závadová kapela kazící mládež, která hraje zásadně v plynových maskách a jako rekvizity používá záchodové mísy. Z dnešního současného pohledu vlastně: No a co?!… tak ať hraje…
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, soukromý archiv Vladimíra Hasala, výpovědi Milana Křížanovského, Milana Horníka, Saši Plesky, Martina Vrablíka, Michala Cermana, Vládi Hasala a Petra Bradáče).