Milan Lukeš – bubnující podplukovník
Narodil se dva roky a dva dny před Vítězným únorem. Svůj život zasvětil armádě a bicím nástrojům. Zkušenosti má i s prkny, která znamenají svět, a se spíkrováním. Dva a půl měsíce cestoval se slavným cirkusem. Kamarádi a známí mu neřeknou jinak než Pytlíček. Zasvěcení už jistě ví, že řeč je o Milanu Lukešovi. Ten nedávno oslavil v plné svěžesti 75. narozeniny. Se svými paličkami tvrdil muziku v kapelách Renonc, P-Trio, Elektronik, Brutus, Film Blues Band a QR Band a také v tanečních orchestrech Merkur a Orion. Od roku 2020 je členem Dvorany slávy rakovnického bigbítu.
Velitel tří tanků
Milan se narodil v Litomyšli. V rodném listě měl zapsáno příjmení Pytlík. Když mu byl rok, přestěhoval se s rodiči do Podkrkonoší, do Arnultovic u Hostinného. Tam vychodil základní školu. Ve čtrnácti letech odešel studovat do Bratislavy na Střední vojenskou školu Jana Žižky. Po maturitě pokračoval ještě tři roky ve Vyškově, kde absolvoval obor velitelský tankový směr. Vyřazen byl v roce 1966 v hodnosti poručíka. Ze tří možností, které dostal, si vybral k nástupu do praxe posádku v Rakovníku. Tak se Milan dostal do našeho města.
„V Rakovníku byl tehdy tankový pluk a já k němu nastoupil jako velitel tankové čety. Velel jsem vojákům základní služby a třem tankům T55. Po třech letech jsem se stal velitelem roty. V roce 1971 jsem začal marodit s žaludečními vředy a byl jsem převelen na štáb jako důstojník pro evidenci. V té době jsem se oženil a přijal jsem manželčino příjmení Lukeš,“ říká Milan. Na jeho původní příjmení mu ale zbyla „památka“ v podobě přezdívky. „Říkají mi Pytlíček nebo Pytlajs.“ V rakovnických kasárnách sloužil Milan až do roku 2001, i když od roku 1997 už jen jako občanský zaměstnanec. „Po revoluci se do Rakovníka přestěhoval z Varnsdorfu záchranný pluk CO. Z důstojníka pro evidenci jsem přešel na funkci právního poradce velitele. V té době jsem měl hodnost podplukovníka. Ale pak došlo ke změnám a funkci, na které jsem byl, měli od roku 1997 vykonávat občanští zaměstnanci. Tak jsem přešel do civilu,“ vysvětluje.
Okupace se sádrou
Už jako voják z povolání zažil Milan srpnovou okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Dodnes má tyto události v živé paměti. „V létě 1968 jsem měl v Rakovníku u soudu dopravní nehodu. Jel jsem s kamarádem na motorce a z vedlejší ulice na mě vlítl nějaký Pražák v autě. Vybourali jsme se a já měl těžký výron kotníku. Dostal jsem sádru a odjel jsem marodit k mámě do Arnultovic. V té době byl rakovnický tankový pluk na vyvedení na Doupově. Večer 20. srpna jsme měli takový malý mejdánek, a když jsem se kolem půlnoci vracel domů, tak jsem viděl, že je nebe plné letadel. Divil jsem se, co se děje. Ráno mě máti budila a říkala, že nás přepadli Rusáci. Nechápal jsem, co to povídá, tak jsem si pustil rádio, a tam už to hlásili naplno. Nezbývalo mi nic jiného, než se obléknout a jet do Rakovníka. V Praze bylo plno lidí, slyšel jsem střelbu, ale projel jsem v pohodě do Rakovníka. Když jsem tu byl asi dva dny, začal se pluk vracet po vlastní ose do kasáren. V kasárnách Rusové nebyli, tábořili v lese směrem na Kněževes, kde se říkalo U Obrázku. Jezdili k nám pro vodu, ale některý devěťák jim ji odmítl dát.“
Od trumpety k bicím
K muzice se Milan dostal už v prvním ročníku na Žižkově gymnáziu. Probíhal tam nábor a Milan se přihlásil k výuce hry na trumpetu. Vydržel u ní rok. Když byl v kinosále koncert žáků, hrál tam se svým učitelem, který ho doprovázel na klavír, Fibichův Poem. Přiznává, že měl takovou trému, že musel začínat třikrát. K bicím se dostal víceméně náhodou ve druhém ročníku. „Odcházel bubeník posádkové kapely, tak se mě zeptali, jestli bych nešel hrát místo něj. Ještě, než odešel, tak mě učil hrát, ne s paličkami, ale se štětkami. Ty jsem používal rok. Hráli jsme hlavně taneční muziku. Jezdili jsme i mimo kasárna, jednou jsme hráli i v Polsku pod Duklou,“ popisuje Milan, jak se dostal k bicím.
Ve Vyškově moc nehrál, jen občas si zajamoval s klukama z posádkové muziky v důstojnickém klubu. Veřejně vystoupil jen jednou v kinosále s kamarádem – klavíristou. To už prý ale hrál s paličkami.
„Když jsem přišel do Rakovníka, byla na posádce plukovní kapela, tak jsem k ní hned nastoupil jako bubeník. Mimo jiné tam byl i trumpetista Bořek Čech, který hrál také v Luxoru. Jmenovali jsme se Renonc (Rakovnický exkluzivní nový orchestr na candrbály). Hrávali jsme i ve městě a po jeho okolí. A také jsme jezdili na Armádní soutěže umělecké tvořivosti, tzv. ASUT. Postoupili jsme do armádního kola do Varnsdorfu, kde s námi hostovali saxofonista Vláďa Procházka a skvělá zpěvačka Věra Kolaříková. Tenkrát jsme vyhráli.“
V nejslavnější kapele
Milan Lukeš se brzy stal vyhledávaným bubeníkem i v civilních kapelách. S Michalem Pleskou a Pavlem Pechem založili P-Trio, s nímž zkoušeli hrát jazz, ale prý nikdy veřejně nevystoupili. Hráli si jen tak pro sebe. Na konci 60. let se Milan seznámil s kluky z Mandragora Clubu, což posléze vedlo k jeho angažmá v Elektroniku. „Vlastík Beneš se mě zeptal, jestli bych nechtěl bubnovat s Elektronikem, což byla přejmenovaná Mandragora, která dostala zákaz. Libor Laun už hrál profesionálně v Praze a Upír Krejčí, který tam bubnoval místo něj, se stále více věnoval divadlu a pantomimě a neměl čas chodit hrát. Tak jsem to vzal a v podstatě jsem se učil hrát bigbít. Do té doby jsem ho nikdy nehrál. Pamatuji si, že jsme zkoušeli v Pionýráku Na Spravedlnosti a taky v hospodě v Lašovicích. První kšeft jsme měli na Šustně. Tenkrát jsme zkoušeli jazz-rock, ale brzy jsme začali hrát vlastní písničky, které skládal hlavně Saša Pleska. Pokračoval jsem, i když se skupina přejmenovala na Brutus. Pak jsme dostali zákaz na Rakovnicku, dlouho byla pauza, a nakonec kluci odešli hrát na Prahu-východ. Tam už jsem s nimi nešel,“ přibližuje Milan Lukeš svoje působení v nejslavnější rakovnické bigbítové skupině.
Merkur i QR Band
V té době ho oslovili Josef Černík s Jožkou Fenclem, jestli by nechtěl nastoupit do Merkuru. A protože si bez bicích nedovedl svůj život představit, nabídku přijal. Po čtyřech letech odešel s Danou Lysou do nově vznikajícího Orionu, ale do Merkuru se později ještě jednou vrátil.
V roce 1988 vznikl Film Blues Band a zpěvák a harmonikář Pepa Šiler přizval Milana ke spolupráci. Po čase ho za bicími vystřídal Milan Let.
To však zdaleka nebyl konec Milanovy hudební kariéry. „Kytarista, zpěvák a hráč na foukací harmoniku Miloš Švarc s kamarádem Františkem Kupkou chtěli založit bluesovou kapelu a neměli basáka a bubeníka. Řekli mně, já zase Kumrovi (Zdeněk Havelka – pozn. T. B.), a tak vznikl QR Blues. Hráli jsme nějaké tři roky, když nás jednou slyšel v hospodě na Višňové zpěvák Jirka Röll a prohlásil, že by se chtěl vrátit ke klasickému rock and rollu, s nímž někdy v polovině 60. let začínal. Tak jsme vytvořili rock and rollovou modifikaci kapely a nazvali ji QR Band. Kupka brzy přestal jezdit a Milošovi se rock and roll moc nelíbil, tak založil novou bluesovou kapelu Hudba s.r.o. a místo něj přišel Jirka Hamouz. Ten byl ale orientován na rockabilly a po čase kapelu opustil, stejně jako saxofonista Martin Štengl. Přišel kytarista Míra Jirásek a s jeho příchodem dostala kapela řád. Dneska už hrajeme víc jak 15 let.“
Starej Kšanda
Do Divadelního spolku Tyl natáhla Milana Alena Mutinská. Milan už měl nějaké zkušenosti s hraním z Filmového klubu Rakovník, ale divadlo je přeci jen něco jiného než film. „Byl jsem angažován do role dědka v Saturninovi. Brzy jsem zjistil, že naučit se text je to nejlehčí. Daleko těžší je přizpůsobit intonaci řeči dané situaci. Pak jsem ještě hrál v Šakalích létech. To mě Alena zase zlomila, když mi řekla, že budu hrát starýho Kšandu a mám tam výstupy jen na začátku a na konci. Měl jsem tam dohromady tak tři minuty, ale chodil jsem tam rád, protože Tyláci jsou skvělá parta,“ vzpomíná Milan Lukeš na svoji divadelní „kariéru“.
Berousek Original
Rád Milan vzpomíná na své cirkusové angažmá. Do toho ho uvrtal trumpeťák Franta Valeš. „Telefonoval mi, že hraje v cirkusu Berousek Original, a že starej Berousek vyhodil bubeníka a jestli bych to nechtěl vzít. Prý asi na 14 dnů. Tak jsem mu na to kývl. Přijel pro mě takhle v sobotu dopoledne, odvezl mě do Nové Paky, kde právě cirkus přebýval, prolétli jsme s kapelníkem repertoár a už od tří bylo představení a večer ještě jedno. Měl jsem tahák, pořád jsem koukal na kapelníka a do taháku, takže první týden jsem z představení vůbec nic neměl. Nakonec z těch 14 dnů bylo dva a půl měsíce. Začali jsme 29. září a končili 4. prosince 2002. Jezdili jsme od města k městu, já bydlel v maringotce a užíval si to. Byl to obrovský zážitek. Po Vánocích jsme ještě jeli do Bavorska do Passova, a tam jsme hráli 10 dní v mezinárodním cirkusu Bush dvě představení denně. I o Silvestra a vždycky bylo narváno,“ uzavírá své vzpomínky čerstvý pětasedmdesátník Pytlíček.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, Tomáš Bednařík:
Jezdil s
tankem, s Brutusem i se slavným cirkusem. In: Raport 3. 3. 2016, výpověď Milana
Lukeše)