Míra Urbánek – skladatel, zpěvák, muzikant a „politik“
Výraznou osobností rakovnické hudební scény 70. a 80. let 20. století byl bezesporu Miroslav Urbánek. Zpěvák, multiinstrumentalista, hudební skladatel, textař a také jedna z klíčových postav revolučních změn let 1989-1990 na Rakovnicku.
Míra je rakovnickým rodákem. Vychodil 1. ZŠ, pak se vyučil strojařem v TOSu Rakovník. Studiem na průmyslovce si rozšířil své vzdělání o obor elektro. „Tyto profese jsem dělal prakticky celý život. Do nějakých pětatřiceti, čtyřiceti let jsem se zabýval strojařinou, od té doby se pohybuji v oboru elektro. V roce 1994 jsem spoluzakládal firmu CZECOM, kde pracuji dodnes,“ shrnuje stručně Míra Urbánek svůj profesní život.
Létající brigadýrka
Míra je čirým samoukem. Kytaru dostal ve dvanácti letech (tenkrát se to nosilo), ale když zjistil, co hraní na ni obnáší, odložil ji na čas do skříně. Pak ale slyšel Trapery (jedna z prvních rakovnických country skupin – pozn. T. B.) a kytara putovala ze skříně ven. „První kapelu jsem založil, když mi bylo nějakých 15 let. Říkali jsme si Máci, a kromě mě tam ještě hráli kamarád Jarda Knobloch, Jirka Bulant a nějaký Šaroch, který bydlel v Křivoklátě na Sokolí,“ vzpomíná Míra na své hudební začátky. Nejsilnějším zážitkem z tohoto pionýrského období byl „incident“ s příslušníkem Veřejné bezpečnosti (tak se tehdy nazývala policie – pozn. T. B.) Kohoutem, který v nálevně u Jelínků v Děčích zakopl o kontrabas, až se mu poroučela brigadýrka k zemi. „V té době jsem střídal kytaru s basou, což se mi dělo v životě ještě několikrát,“ říká Urbánek.
Basistou u Traperů
Náhoda tomu chtěla, že se v pouhých sedmnácti letech stal členem obdivovaných Traperů. „Dlouhej Sam (Václav Čibera – pozn. T. B.) narukoval na vojnu a Trapeři hledali basistu. Nějak se o mně doslechli a vzali mě. Měl jsem to štěstí, že jsem zažil asi nejslavnější éru téhle kapely. Jezdili jsme na Porty a vyhráli jsme Loketský kotlík. V té době už skupina hrála vlastní skladby. I když většinu traperských písniček napsali Sláva Cón, Olaf Kachlík a Víťa Vondrášek, svojí troškou do mlýna přispěl i Míra Urbánek. Loketský kotlík jsme vyhráli s jednou mojí písničkou a instrumentálkou. Tak mi ho kluci dali a dodnes ho mám doma. Byly to krásný roky a rád na ně vzpomínám.“ S Trapery hrál ještě chvíli po návratu z vojny (tentokrát na kytaru), ale už to nebylo ono a kapela se časem rozklížila a přestala hrát.
Potápěčem v Seredi
Vojna, to je kapitola sama pro sebe. Aby nemusel sloužit vlasti dva roky, zkusili s kamarády Láďou Černým, Mírou Kejlou a Jirkou Jiráskem fintu. Když zjistili, že ze Šamotky, kde pracovali, to na „pětimetr“ (náhradní vojenská služba na pět měsíců – pozn. T. B.) nepůjde, přešli do pražského ČKD. „Tam nás ale pěkně podfoukli. Pět měsíců jsme makali zadarmo, než nám došlo, že ani odsud se na zkrácenou vojnu nedostaneme. Tak jsme se jim na to vykašlali. Už mi bylo pomalu dvacet, tak jsem chodil na vojenskou správu a prosil, aby mě konečně povolali. Stalo se a já narukoval k potápěčům do Seredi. Proč tam a proč k potápěčům, nevím. Nikdy jsem k tomuto sportu netíhnul. Nakonec jsem se tam ale leccos naučil. Cvičili jsme na trenažérech, jezdili na přehrady, s ,černejma havranama‘ k nehodám. A to všechno na státní útraty,“ směje se Míra Urbánek.
Profous – srdeční záležitost
Přišel rok 1981 a s ním vznik folk-rockové skupiny Profous. Jedné z nejlepších, které kdy v Rakovníku působily. Míra přiznává, že tahle kapela byla jeho srdeční záležitostí. Založil ji spolu s celoživotním kamarádem, baskytaristou Láďou Černým. Na okresní kapelu dosáhli pozoruhodných úspěchů včetně účasti na celorepublikovém finále Porty v Plzni v roce 1988. Hráli spolu až do poloviny 90. let, kdy Profous z rakovnické hudební scény nenápadně zmizel. Této skupině budeme věnovat samostatnou kapitolu (pozn. – T. B.).
Kytaristou u Rychtářů
Poté, kdy v polovině 90. let Profous z rakovnické hudební scény „vyšuměl“, dostal Míra lano od bluegrassových Rychtářů. „Hodně jsme hrávali na country bálech, sem tam jsme se zúčastnili nějaké soutěže a byla to pohoda. Taky jsme natočili album Hospoda U Větráku, které ale vyšlo jen na kazetě. V bluegrassu je blbý, když hrají dvě kytary. Proto jsem se s Elzou (Petrem Elznicem – pozn. T. B.) střídal. On si občas vzal elektrickou kytaru a hrál sóla a já hrával sóla ve svých písničkách. Elzové jsou vynikající muzikanti. Michal hraje úžasně na mandolínu, Petr má tah na bránu,“ vzpomíná Míra na několikaleté působení s Rychtáři.
Kladenské štace
Ani v současné době nedal Míra Urbánek muzice vale. S troškou nadsázky se dá říct, že je vytíženější než dříve. Už nějaký čas hraje na kontrabas s kladenským Karel Pazderka Bandem. „Je to kapela napříč žánry, od swingu přes folk až po bigbít. Střídají se tam dva kytaristé podle toho, co se právě hraje. Je tam profík, který hraje na Gibsona swing celý život, a pak je tam bluesman a elektrický kytarista v jedné osobě, a ten hraje ty tvrdší věci. Snažíme se hrát písničky tak, abychom jim příliš neublížili. Baví mě na tom to, že každá písnička je jiná.“ Když bylo třeba, zaskakoval Míra Urbánek u další kladenské skupiny Gladly SW, když jí onemocněl frontman.
Kapela na pohodu
Kapela Okolokomína (psáno dohromady) je prý Mírova radost. „Je to taková bezva parta. Houslista Honza Čermák neví, kam dřív skočit, banjista Jindra Matuška, který už nikde nechce hrát, baskytarista Láďa Černý, který toho má plný brusle, občas zpěvák a kytarista Honza Janota, kterému se už nechce moc vylézat z nory, a já. Máme se rádi, známe se dlouhá léta, tak si občas uděláme radost a jedeme si zahrát třeba na výlovy k rybářům do Čisté, kde je taky skvělá parta a kde je nám dobře. Hrajeme bez zkoušky třeba staré Greenhorny, Scarabeus a podobné kapely. Vyškrabujeme hezké písničky, které nás baví, třeba i lidovky. A když jede Honza Janota, obohatíme repertoár o jeho věci. Takhle si vyrazíme třikrát do roka a vždycky je to velká pohoda. Ale fakt jezdíme jen okolo komína,“ dušuje se Míra.
Občanské fórum a rada ONV
O politice se Mírovi nechtělo moc mluvit. Nakonec se ale přece jen rozhovořil. Patřil ke spoluzakladatelům a nejaktivnějším členům rakovnického Občanského fóra, kteří po listopadu 1989 měnili „zdejší dějiny“. „Já byl ten, který přebíral inventář budovy OV KSČ. Šéfa OV KSČ tenkrát dělal můj bývalý učitel tělocviku na učňáku v TOSu a taky někdejší basista první rakovnické bluegrassové skupiny Poutníci Pavel Vyskočil. Zavolali jsme si paní z ONV, se kterou jsme sepsali inventář. Venku zatím tahali sochu Gottwalda za krk. Kde se fotilo, tam jsem nebyl, já spíš pracoval v pozadí. Povídám šéfovi OV KSČ: – Já tě obdivuju, že sis vzal v téhle době partaj na starost. Teď, když se ti to vyleje na hlavu. – Vždycky jsme s Pavlem dobře vycházeli a jiné to nebylo ani teď. On mi to předal, my to s paní z ONV podepsali. Šlo to tak rychle, jako v žádném jiném městě. Možná k tomu přispěla petice, že budovu předáme lékařům. Nějakou dobu tam pak poliklinika opravdu byla,“ pokračuje ve vzpomínkách Míra Urbánek. Posléze byl kooptován do rady ONV. „Nosili nám metrové štosy papírů. Přišel vedoucí nějakého odboru a já mu povídám: – K čemu taková halda papírů je? – A on mi neuměl odpovědět. A já na to: – Tak si to zase odneste, já to nechci. Až budu něco potřebovat, tak se vás zeptám. Setkal jsem se tam s různýma týpkama. Třeba vedoucí jednoho útvaru vystudoval vysokou školu tak, že ,správným lidem‘ přiděloval pozemky v CHKO, na které se nám posléze podařilo udělat stavební uzávěru. Nejodpornější na tom bylo, že na všech papírech byla razítka řadových úředníků, kterým to onen pán nařídil. Kdyby to prasklo, odnesli by to oni. To nám bylo jasné, proto jsme s tím nic nedělali. Já jsem tomu pánovi řekl, že když odejde, tím všechno skončí. On odešel, já mu zrušil pracovní poměr a zrušilo se i jeho místo.“
Konflikty s moderátorem
Trapné okamžiky zažil Míra Urbánek i s jedním tehdy populárním moderátorem. „Ten lezl bolševikům tak do zadnice, že mně z toho bylo blbě. Jednou jsme hráli s Trapery v Jesenici na celostátním setkání turistů kromě jiných i písničku Modlitba pro Mabel. A tenhle člověk, který to tam moderoval, začal vykřikovat do mikrofonu, že je to písnička za padlé revolucionáře. Teď už se tomu směji, ale tenkrát bych ho nejradši nakopnul.“ Horší extempore s ním měl Míra někdy v létě 1988, kdy byl pozván do Nového Strašecí, aby v rámci prázdninových aktivit udělal dětem ukázku, co je to folk a country. „Zjistil jsem, že aparát, na který jsem měl hrát, je strašný. Mikrofon za tři stovky, všechno hučelo a pískalo a chlapík, který to měl na starosti, si s tím evidentně nevěděl rady. A to jsem neměl vystupovat jen já, ale byl tam širší program. Tak jsem řekl, že si sednu s dětmi ke stolu, něco jim ukážu, ale nebudu hrát z pódia a dělat tam ze sebe debila. Říkali mi, že tomu děti nerozumí, že je to jedno, což mě naštvalo ještě víc. A onen soudruh moderátor si mě vzal stranou a začal mi vyhrožovat. Řekl mi, že jednou by to mohl být pro mě i pro moji rodinu velký problém. Poslal jsem ho kamsi a jel jsem domů. No a asi za rok, když se u kulatého stolu řešilo, kdo půjde dělat šéfa odboru školství a tenhle pán byl horkým kandidátem, tak jsem prohlásil, že mám závažné osobní důvody pro to, aby to nebyl on. Chápal bych, kdyby byl tenkrát nějak donucen okolnostmi, ale byla to jeho blbá iniciativa, aby se soudruhům zavděčil.“
Kdyby lidé věděli…
Na okrese nebyl Míra Urbánek dlouho. „Šli jsme tam, protože tam někdo jít musel. Ale že bych chtěl dělat politiku, tak to ne. Choval jsem se tam úplně normálně. Přišli a chtěli po mně nějaké statistiky a já se jich zeptal, k čemu je potřebují. Odpověděli, že neví, že to posílají na kraj. Tak jsem jim řekl, že až to budou vědět, ať přijdou a domluvíme se. A jestli to je k ničemu, tak to hodíme do koše. Dnes, s odstupem času, můžu říct, že kdyby lidi věděli, s čím jsme se setkali a do čeho jsme se schválně nepustili, protože jsem věděl, jaké to může mít dopady, tak by se možná hodně divili. Také mám nějaké svědomí a nebudu dělat to, co se tady dělo čtyřicet let před rokem 1989, shrnul svoji politickou „kariéru“ Míra Urbánek.“
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Na Rysech si zahráli
s Elánem na aparát snů. In: Raport 10. 4. 2018, Tomáš Bednařík: Šli jsme
tam, protože nikdo tam jít nechtěl. In: Raport 17. 4. 2018, výpověď Miroslava
Urbánka)