Bluesovej Pepa a jeho Film Blues Band
Muž několika tváří
S nadsázkou se dá říct, že Josef Šiler je mužem několika tváří. Do povědomí širší rakovnické veřejnosti se zapsal především jako originální bluesman a filmař. „Spolu s budováním japonské zahrady za mým domem a včelařením jsou tyhle dva mé koníčky dlouhodobé a asi nejznámější,“ potvrzuje Pepa. Dnes už penzista má na co vzpomínat…
Tvář první – film
Výraznou tváří Josefa Šilera je filmařina. Patřil k zakladatelům rakovnického Filmového klubu, kde spolupracoval hlavně s Petrem Soukupem, Rudolfem Sedleckým a Miroslavem Hurtem. Točil nejen dokumenty (např. Filmovou kroniku města Rakovníka), ale i reportáže, krátkometrážní hrané filmy a klipy na písničky. Celá řada Šilerových filmů se objevila v různých soutěžích. Na národní přehlídce v Ústí nad Orlicí, na Rychnovské osmičce, což je celostátní soutěž neprofesionálních filmů s mezinárodní účastí, a zejména v Krajském kole Celostátní soutěže neprofesionální filmové tvorby (CSNFT) ve Zruči nad Sázavou, kde získal řadu ocenění. Např. v roce 2014 to byla 2. cena za hraný krátkometrážní film Pohled Medúzy, roku 2009 3. cena za dokument Život s dýmkou a 3. cena za reportáž Na skok do severního Walesu, roku 2011 3. cena za reportáž Bílé sloupy a roku 2012 3. cena za hraný film Rambo 10. V roce 2020 obdržel čestné uznání za reportáž Mopedy. Několik ocenění a čestných uznání obdržel i na prestižní Rychnovské osmičce.
Filmů, které Josef Šiler natočil, je samozřejmě mnohem víc. Točil už na mechanickou Admiru 8, později na kameru Super 8 Quartz, HI 8 a ještě později na digitální Canon 40 s vysokým rozlišením. V současné době točí na kameru Sony 3000 s 4 K rozlišením. „Pětkrát jsem byl na Tenerife, kde je největší zoologická zahrada pro papoušky, a vždycky jsem tam odtud přivezl nádherné záběry,“ říká Pepa a dodává, že je také „dvorním“ střihačem snímků syna Michala, které natočil při svých četných cestách do zahraničí.
Pepovými filmy se mohli kochat nejen návštěvníci výše zmíněných přehlídek, ale také milovníci filmového umění v Rakovníku. V kině Tylova divadla mohli diváci obdivovat trilogii jeho dokumentů na téma Rakovnické památky: Kostel sv. Bartoloměje, Rakovnický hřbitov, Brány a opevnění, které realizoval v letech 2001-2003. Stejně tak i hororovou parodii Pohled Medúzy z roku 2002, která později ve zkrácené verzi slavila úspěch v Krajském kole CSNFT ve Zruči nad Sázavou. Vyjmenovat všechny Šilerovy filmy je nad rámec tohoto příspěvku, tak snad jen ty, kterých si (kromě již zmíněných) nejvíce cení: Barevné listí, Rozvod (s Jitkou Šubrtovou), Zpověď starého jazzmana (s Milanem Lukešem a Bárou Benešovou), Jedna zahrada či Výlet lodí.
Tvář druhá – příroda
Pepa Šiler je milovníkem přírody. Už více než třicet let včelaří. Míval úly pod silnicí nedaleko Tyršova koupaliště. Zřejmě tam nějakému závistivci nebo vandalovi vadily, a tak je Pepovi zničil. „Od včelaření mě ale neodradil, teď mám úly za domem a mám pokoj.“
Před časem začal Pepa Šiler budovat za svým domem japonskou zahradu. Má na ní jezírko s rybami a vodopádem, můstek, bonsaie a lucerny, které si sám vyrobil. Z Jesenicka natahal velké kameny, vytvaroval stromy a vysadil bambusy. „Nejmenší supluje trávník, největší měří osm metrů. Všechny vydrží teplotu – 26 °C,“ uvedl Pepa v jednom rozhovoru.
Tvář třetí – muzika
K muzice byl Josef Šiler přiveden coby šestileté dítě dědečkem, který měl mezi válkami v Rakovníku velkou kapelu. „Musel jsem chodit do houslí k panu Jindříškovi, což mě velmi nebavilo. Navíc mě děda cepoval a housle mi pěkně znechutil,“ říká Pepa.
Hudební geny se však přece jen projevily a už jako patnáctiletý pubescent propadl bicím. „Ty první jsem si vyrobil za pomoci bubeníka Mandragory Libora Launa sám.“ Do vojny prošel místními bigbíty – bubnoval v The Frogs (1970-1971), The Admirals (1971-1973), The New Undertakers (1973) a po vojně tři roky v Meditaci (1977-1980). Téměř osm let tvrdil rytmus v tanečním orchestru Merkur, později i v Kastelánu a Echu.
Zásadní vliv pro jeho další hudební vývoj měla vojna. Místo k útvaru „narukoval“ vyučený elektrikář do ČKD – Kompresory. Tady se potkal s Mário Císařem z pražských Bluesberry, který ho obrátil na „bluesovou víru“. „Nosil mi desky B. B. Kinga a dalších bluesmanů. Za to, že jsem mu předělal kytaru, mi dal bluesovou foukací harmoniku, kterou přivezl jeho spoluhráč Petar Introvič z Francie. A tak jsem se na ni začal učit a také jsem – podle Bluesberry – začal skládat české texty,“ popisuje Pepa Šiler své bluesové začátky. To už byl jen krok k založení vlastní kapely. Zjistil totiž, že někteří kamarádi, s nimiž se scházel v rakovnickém Filmovém klubu, jsou zároveň muzikanti, a tak založili legendární Film Blues Band (FBB), kterým postupem času prošla celá řada výborných rakovnických muzikantů. Psal se rok 1988…
Film Blues Band
FBB funguje s různými peripetiemi prakticky dodnes. Na svém kontě má jedno MC a jedno CD zachycující stěžejní skladby repertoáru.
I když se nás kapela snaží na bookletu (zatím) jediného vydaného CD Upatlaná (2001) přesvědčit, že vznikla v roce 1975, pravda je trošičku někde jinde. Pepa Šiler se sice v té době umění věnoval, ale výhradně tomu filmovému jako člen rakovnického Filmového klubu. Jak již bylo řečeno, na „bluesovou víru“ obrátil bigbíťáka Pepu Mário Císař (Bluesberry, později Krausberry), s kterým se potkal na náhradní vojenské službě v ČKD – Kompresory. Psal se rok 1988, když se v Rakovníku setkali tři na první pohled nesourodí muzikanti. Bývalý baskytarista jesenického Kamelotu (a také křivoklátského Kastelánu) Sláva Vaic, bubeník Elektroniku a Brutusu (ale třeba i jazzového Tria-P a Merkuru) Milan Lukeš a Pepa Šiler. Ten třímal v ruce místo paliček foukací harmoniku a hlavou se mu honil jeden bluesový nápad za druhým. „Zajímavé je, že jsem nehrál na basu, ale na normální kytaru. Od B. B. Kinga jsem obšlehl všechny riffy. Dal bych krk na to, že první zkoušky jsme absolvovali jen ve trojici,“ vzpomíná na začátky Film Blues Bandu Sláva Vaic.
Originální název vymyslel Pepa, aby tak demonstroval příslušnost k mateřskému filmovému klubu. Ještě v roce 1988 se přidali další hudebníci: David Salač (klávesy), Jiří Štíbr (klarinet a saxofon) a Vojtěch Vaň (saxofon) a krátce po nich i František Hejda (rytmická kytara) a Stanislav Jimmy Karlík (sólová kytara). Pod svá křídla vzalo novou kapelu Městské kulturní středisko v Rakovníku (info pro mladší čtenáře – až do roku 1989 muselo mít každé hudební těleso svého oficiálního zřizovatele). V roce 1989 skupinu opustil ze zdravotních důvodů Vojtěch Vaň. Dneska už si nikdo nevzpomene, jak se v téhle první etapě muzikanti střídali. Jisté je, že svornost jim vydržela až do roku 1990, kdy Pepa činnost FBB poprvé přerušil.
První reinkarnace FBB – 1993
Druhé zrození nastalo o tři roky později a FBB se představil ve čtyřčlenné sestavě: Pepa Šiler (zpěv, foukací harmonika), Stanislav „Jimmy“ Karlík (kytara), František Hejda (baskytara) a Milan Lukeš (bicí). V této sestavě, doplněni o hostující Slávu Vaice (zpěv) a Vojtěcha Vaně (saxofon), vystoupili se zkráceným názvem Blues Band na megakoncertu „Je to jenom rock and roll“ v rakovnické sportovní hale 26. listopadu 1994.
Přes počáteční občasné hraní (hlavně v klubech) začínala na konci druhého milénia nabírat činnost kapely na intenzitě. Po několika personálních změnách Pepa opět překvapil. Staré ostřílené kozáky (v té době FBB tvořili kromě Šilera a Karlíka ještě baskytarista Petr Bradáč, kytaristé Jiří Báča a Václav Friebert a bubeník Milan Let) doplnilo mládí v podobě pianisty Jana Roučka, trumpetisty Jana Šilera (Pepův syn) a trombonisty Marcela Ibla. „Vždycky jsem chtěl mít v kapele dechaře. Čím víc, tím líp. Všude, kam jsme přijeli, nám je záviděli. I v Praze,“ konstatuje Pepa. Nastalo nejslavnější období Film Blues Bandu. Po MC Blues deseti dýmek (omezená edice z poloviny 90. let) vydala kapela v roce 2001 CD Upatlaná s velkými hity Harley, Krušovický, Holka se žlutou sukní, Skladištní blues, Upatlaná, Rhapsody in WC, Má milá a dalšími. Desku pokřtili velikáni české blues-rockové scény Ivan Hlas a Radim Hladík.
„Při jejich hudbě se pohodově rozvalíte na klubové sesli, zapálíte doutník, po patře poválíte šestnáctiletou whisky a najednou se ocitáte někde na periférii starého dobrého St. Louis, kde muzikanti v zakouřeném sále hrají, co jim věk a postavení dovolují, a dámy bezostyšně dopíjejí vaše sklenky s milým úsměvem ve tváři, při kterém vyráží pánům studený pot na čele. Tak takhle nějak lze vnímat muziku tohoto tělesa a texty, které se opírají o ryze české problémy malého českého človíčka,“ napsali ve sleevenote cédéčka Ivo Brůžek a Milan Zimmermann.
S nabídkami na hraní se doslova roztrhl pytel. „Hráli jsme každý týden někde. Postupem času mě to začalo unavovat a potřeboval jsem si odpočinout. Navíc jsem už vůbec neměl čas na filmařinu,“ vysvětluje Pepa, proč někdy kolem roku 2005 FBB rozpustil. Pokusy, nahradit ho jiným frontmanem, zkrachovaly, a tak nastalo období druhého mlčení.
Druhá reinkarnace FBB – 2011
Podruhé vstal Film Blues Band „z popela“ v roce 2011. „Na začátku tohoto roku se mi začalo po muzice zase stýskat. Napsal jsem několik nových textů a rozhodl jsem se FBB vzkřísit,“ říká Pepa. Dát ale dohromady pořádnou kapelu, není dneska v Rakovníku právě snadné. Po několika neúspěšných pokusech se podařilo v květnu 2011 FBB reinkarnovat v sestavě: Pepa Šiler (zpěv/harmonika), Jiří Pertl a Michal Beneš (kytary), Vlastík Beneš (baskytara), Jan Šiler (trubka), Marcel Ibl (trombón), Martin Štengl (sax) a Josef Vlček (bicí). Polovina písniček je ze starého repertoáru (Harley, Kajínek, Nezaměstnanej ad.), polovina nových (Budka na WC, Osm dní, Žirafka ad.). „Všechno jsou to takový minipříběhy, jak to u blues chodí,“ konstatuje Pepa Šiler.
„V kapele teď máme dva opravdové bluesmany. Kromě Pepy, který zpívá, hraje na foukačky a skládá muziku a texty, se blues věnuje i kytarista Jirka Pertl. Kdysi se muzikou živil. Hrával s Country Beatem Jiřího Brabce, spolupracoval s Jitkou Molavcovou, Lenkou Filipovou, Karlem Černochem, a dokonce i s Karlem Gottem. Koncertoval také s Václavem Prejzkem a jako kytarové duo doprovázeli recitátora Mirka Kovaříka a jeho večery poezie,“ prozrazuje baskytarista Vlastík Beneš.
Tato inkarnace Film Blues Bandu si odbyla premiéru v pondělí 8. srpna 2011 během přílepského řezbářského sympózia. Poté vystoupil FBB 1. září 2011 na nádvoří Muzea T.G.M. v rámci Rakovnických nokturen a 4. září 2011 na rakovnickém Autosalonu.
Ani tato inkarnace ale neměla nijak „divokou“ frekvenci koncertů. „Tahle sestava je vlastně výhodou i nevýhodou současného FBB. Naši spoluhráči jsou většinou tak vytížení ve svých domovských kapelách, že velmi těžko dáváme dohromady volné termíny,“ přiznává Vlastík Beneš. „Hrajeme, když se něco naskytne a máme všichni čas,“ dodává Pepa Šiler.
Posluchači mohli FBB slyšet třeba na festivalu „11 pátků s Bakalářem 11°“ na letní scéně hostince Na Ostrově v Pustovětech v srpnu 2012. V dalších letech opět nastaly poměrně dlouhé pauzy. Už bez Martina Štengla (jinak v identické sestavě) zahrál FBB 18. července 2020 na 1. ročníku Roztockých pivních slavností a 8. srpna 2020 na parketu hostince U Rozvědčíka v Nezabudicích.
Zájem o kapelu a narůstající počty koncertů pokaždé odvádějí Pepu Šilera od muziky k filmu, a tak na čas odbíhá k natáčení, aby posbíral nějaké ty ceny na filmařských soutěžích. Nakonec ale zjistí, že bez foukací harmoniky a bluesových písniček to stejně dlouho nevydrží…
Nejznámější songy Bluesovýho Pepy Šilera
Krušovický (se Slávou Vaicem), Harley, Holka se žlutou sukní, Skladištní blues, Upatlaná, Slušný blues, Vstávej, Tak už mi to mámo…, Nezaměstnanej, Pojď ke mně, bejby, Blues pro La-O-C, Jsem starý a mám se špatně, Blues o mojí bejvalý, Smutná z Brna, Balík blues, Kájínek, Blues z periferie, Žirafka, Sejdeme se na očním, Budka na WC, Vesnice De La Plata, Osm dní…
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš
Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994; Tomáš Bednařík: Film, blues
a japonská zahrada. In: Raport, 3. 3. 2010; Tomáš Bednařík: Třetí reinkarnace
filmových bluesmenů. In: Raport, 28. 4. 2011; Film Blues Band. In:
Rakovnicko.cz, srpen 2011; Pavel Sklenička: 11 pátků s Bakalářem 11°. In:
Raport, 14. 8. 2012; Milan Bednařík: Roztocké pivní slavnosti. In: Křivoklátské
noviny, 29. 8. 2020. Výpovědi Josefa Šilera a Vlastíka Beneše)