Z historie bigbítu na Rakovnicku 58 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

menu
Přejít na obsah
Miroslav Jirásek – Každou kapelu „dotáhl“ do studia
 
Kytarista, bubeník, zpěvák, hudební skladatel, šéf nahrávacího studia a také tak trošku herec, to všechno je (nebo byl) Miroslav Jirásek. Do okresního showbusinessu nahlédl v polovině 70. let 20. století a působí v něm dodnes. Výrazná osobnost, kterou nemůžeme v naší rubrice o historii rakovnického bigbítu opominout…
 
Curriculum vitae
Miroslav Jirásek se narodil v Rakovníku 22. června 1959 a jak říká, hned z porodnice ho odvezli na Velkou Bukovou. V této malé vesničce chodil do obecní školy (1.-5. ročník) a od 6. třídy navštěvoval nedalekou ZDŠ v Křivoklátě. „První rok jsem se rozkoukával, byla tam spousta dětí a já jsem přišel z jednotřídky. Ale od sedmičky už se to se mnou vezlo. Vždycky, když došlo k nějakému průšvihu, tak učitelka řekla: Beneš, Franc, Jirásek – kdo jinej to mohl být. Tato tři jména si zapamatujte, hrají důležitou roli v souvislosti s jeho první muzikantskou zkušeností.
Po absolvování devítiletky odešel Miroslav Jirásek do Ústí nad Labem, kde se učil zámečníkem. „Bylo to na Střekově. Tehdy už v mém životě hrála důležitou roli muzika. Do tamního letňáku jezdily dost často pražské kapely, třeba M. Efekt nebo Bohemia s Leškem Semelkou. A hodná paní vychovatelka mě na ně pouštěla i mimo vycházky, dokonce jsem směl nosit dlouhý vlasy. Učňák jsem udělal s vyznamenáním a chtěl jsem jít na střední školu. Jenže mě na žádnou nevzali, protože jsem měl blbej kádrovej profil – tátu vyhodili v roce 1969 ze strany. Nikam nevzali ani sestru Janu, protože jsme Jiráskové.
Než mu přišel povolávací rozkaz, pracoval v Rakoně. Tam se vrátil i po dvouleté službě vlasti. „Měl jsem tam ale málo peněz, tak jsem šel jezdit s Tatrou do Šamotky. Vozil jsem z Čertových schodů vápenec, který se přidává jako základní surovina do šamotového výlisku, než se začne dělat glazura. Jezdil jsem tam dlouho, až dva roky před sametovou revolucí jsem se nechal zlákat ke změně. V té době odcházel z Klubu mládeže v Rakovníku Vašek Líkař, a tak jsem šel po něm dělat vedoucího tohoto klubu. Tam mě zastihla revoluce. Klub jsem předával Občanskému fóru po Novém roce 1990, a to úplně bez inventury. Nechtěli ji. Ani pořádně nevím, komu jsem to předával, podepsal jsem nějaké papíry a šel jsem znovu jezdit náklaďákem. Další dva roky jsem strávil za volantem. Okolo mě začal bujet ze všech stran divokej kapitalismus. Řekl jasem si, že bych se měl také zapojit, přece neskončím na náklaďáku. Zeptal jsem se sám sebe, co umím, a odpověděl jsem si, že muziku…“
V letech 1992-2001 se stal Miroslav Jirásek spolumajitelem nahrávacího studia Kufr ve Slabcích (viz samostatná kapitola). Když „šlo ke dnu“, usedl Míra opět za volant, tentokrát kamionu. Pak prodával u Josefa Ostaše v Dorintu a odtud přešel na Městský úřad v Rakovníku, nejprve jako „panský kočí“, posléze jako vedoucí dopravy. Tam působí dodnes (2021).
Hudební začátky
Hudební geny Miroslav Jirásek měl. Jeho otec byl amatérský muzikant a učil ho na trumpetu. I když nikdy do ZUŠ nechodil, přehrál celého Kollára tam a zpátky. V hudebce to byl základní materiál pro hru na trubku. „Základy jsem měl, ale zjistil jsem, že mě trumpeta nebaví. Tak jsem toho nechal a začal jsem hrát bigbít. Kdybych toho nenechal, tak jsem možná mohl být dobrý trumpetista, ale mě to fakt nebavilo… ale nebylo to marné, na vojně se mi to pak hodilo.“
První skupinou, ve které Míra hrál, byl Omicron na křivoklátské základce (1974-1975). A tady se opět setkáváme se jmény tří „výtečníků“ – Míra Jirásek hrál na bicí, Milan Franc zpíval a Mirko Beneš hrál na klavír. Doplnili je kytarista Luděk Šíma a baskytarista Ladislav Holý. Jako většina tehdejších kapel víc zkoušeli, než hráli. „Pokud si vzpomínám, vystoupili jsme ve třídě v hudebce, kde byl klavír, protože Mirko Beneš byl na něm závislý,“ konstatuje Míra.
Druhou kapelou, ve které hrál, byla křivoklátská Bonaventura. Založil ji s Milanem Francem (zpěv), Václavem Friebertem (kytara), Jaroslavem Hokrem (baskytara) a Františkem Jiráskem (bicí) v dubnu 1978. V ní už hrál Míra na sólovou kytaru a ke spolupráci přizval i svoji sestru Janu, výbornou zpěvačku. V říjnu stejného roku ale dostal povolávací rozkaz a z kapely odešel. Stejně i jeho sestra, kterou nahradil Mojmír Konečný. „Když jsem se vrátil domů, tahle kapela už neexistovala. Nechal jsem jim tam kytaru, zesilovač i bednu, takže jsem po návratu neměl nic. Svoji kytaru jsem po třiceti letech objevil, jak visí u Tomáše Barocha nad barem na Stochově. Tvrdil, že mu ji věnoval Jarda Hokr.“
Zelená léta
Na vojenskou službu, na rozdíl od většiny vrstevníků, vzpomíná Miroslav Jirásek rád. „Vojna byl pro mě zlomový moment, co se muziky týče. Za to, co umím, vděčím vojně. Cit pro hudbu jsem zdědil, protože máma i táta byli muzikanti. Až na vojně jsem ale pochopil, co je to muzika.“
První Mírovou „zelenou štací“ bylo Humenné na Slovensku. „Odcházel jsem na vojnu s flastrem. Byl jsem soudně trestaný za ohrožování mravní výchovy mladistvých. To byl tehdy obvyklý paragraf, když chtěla někoho justice sejmout. Bylo nás víc. Dostali jsme tenkrát podmínku. Proto mě poslali do poddůstojnické školy (PŠ) do Humenného k tankánům. Asi týden před přísahou se v útvarovém rozhlase ozvala výzva, kdo na něco umí hrát, aby se dostavil na nástupiště. Tak jsem tam šel. Byli tam čtyři kytaristé, nějaký baskytarista, trumpetista, harmonikář, ale žádný bubeník. Tak jsem si sedl za bubny, trošku jsem do nich praštil, a velitel, který to měl na starosti, řekl, že dobrý. Měl jsem kliku, že tam v kinosále pracoval kluk, který se jmenoval Ondrej Gužalovič. Byl to Maďar jak poleno, slovensky moc neuměl, a ten mě naučil hrát na bubny. Už jako osmnáctiletý hrál jazz v nějakém berlínském studiu. Vyslal ho tam Slovkoncert, měl profesionální zkoušky, ale musel si odkroutit vojnu.“
Po půlroce PŠ skončila a před Mírou stála otázka, kam bude převelený. „Velitel mě měl rád, a tak se mě zeptal, kam chci. Protože jsem tenkrát měl dívku z Karlových Varů, se kterou jsem si půl roku psal, řekl jsem, že chci do Karlových Varů. – Jirásku, tam nechoď, tam budeš mít celou vojnu peklo. Já tě dám vedle do Kadaně – odpověděl, a tak se stalo. V Kadani nevěděli, co se mnou, protože tam byla jen ženijní rota. Tak mi dali na starost nováčky, abych s nimi udělal přijímač. Po přísaze si mě zavolal velitel útvaru a řekl, že mě musí poslat někam dál. – Mám tu jen jeden mostní tank a na něj pět řidičů. A ty starší kluky nemůžu nikam odvelet –.  
A zase se mi zeptal, kam chci. Řekl jsem do Karlových Varů, že tam mám holku. A tak mě tam poslal,“ pokračuje ve vzpomínání na zelená léta Miroslav Jirásek.
„Procházím od brány na velitelství a z kinosálu slyším muziku. Zkoušel tam velký vojenský orchestr. Sedl jsem si do lavic a poslouchal. Šel okolo mě nějaký major, já jsem se postavil a on se mě zeptal: – Ty jsi muzikant? – Řekl jsem, že ano. Zeptal se mě, na co hraju, a já mu řekl, že na trumpetu, kytaru a bubny. Na to vyslovil zásadní větu: – Za jak dlouho jste schopný naučit se na tubu? Řekl jsem, že nevím. Že jsem hrál na třípístovou jazztrubku. Řekl mi, že si mě vezme na rotu, a když se do měsíce na tubu naučím, že mě převelí k hudebníkům.
A od té doby jsem se nesvlékl z vycházkových hadrů,“ směje se Míra.
Přiznává, že co se muziky týče, dostal ve Varech docela zabrat. Na tubu se naučil a usedl do řad zmíněného velkého orchestru. Kromě toho hrál ještě ve dvou formacích. První se jmenovala Satelit, měla skvělou úroveň, takže není divu, že dvakrát za sebou zvítězila v celostátním kole ASUT (Armádní soutěž umělecké tvořivosti – pozn. T. B.), byla pozvána do Televizního klubu mladých a natáčela v Československém rozhlasu. Jejich písnička Celestýna patří dodnes mezi rozhlasové trvalky. Míra Jirásek v ní hrál na bicí. Mimochodem, v Satelitu působil i další Rakovničan – kytarista a baskytarista Miroslav Kejla.
A pak tam byla ještě jedna menší partička, kterou Míra Jirásek založil s kamarádem z Teplic Jindrou Sinkulem (ano, byl to ten Jindra, kterého po vojně přivedl Míra do Rakovníka, stali se velkými kamarády a něco spolu nahráli – pozn. T. B.). „Nacvičili jsme asi 20 písniček a jezdili po zábavách. V téhle skupině jsem hrál na kytaru. Na vojně jsem dostal hudební průpravu jako řemen a do civilu jsem se vrátil jako muzikant,“ uzavírá Míra své vzpomínky na dva vojenské roky.
Eminence, Kufr a tanečňáky
Na vojně si Miroslav Jirásek koupil nové bicí – nádherné modré Amati. Stalo se čtyři dny před odchodem do civilu. Od kluků si půjčil peníze, dévéťák mu půjčil kárku a přidal mladého vojáka, se kterým vyrazili ze Dvorů, kde byla kasárna, na karlovarské náměstí pro bubny. Ty pak odvezli do kasáren a uložili na „devéťárně“. „Ten den jsem poslal domů telegram, že pro mě musí přijet, protože jsem koupil bubny. Vzal jsem dívenku, s kterou jsem tam chodil, a šel rodičům naproti. Seděl jsem na patníku u pangejtu tam, kde je dnes pomníček Ivanu Hlinkovi. Když naši přijeli, naložili jsme bubny, dívenku a jeli jsme domů. A ráno jsem si už zabubnoval.“
Na začátku roku 1981 založil Miroslav Jirásek novou skupinu, kterou pojmenoval Eminence. Obklopil se samými kamarády: na sólovou kytaru hrál Miroslav Kejla, na baskytaru Jaroslav Hokr, doprovodnou kytaru a zpěv obstarával Jindra Sinkule, klávesy Mirko Beneš a k mikrofonu se postavila jeho sestra Jana, provdaná Štefanová. Míra samozřejmě bubnoval a zpíval. Skupina se představila 27. března 1981v Tylově divadle v Rakovníku na nesoutěžní přehlídce bigbítových kapel nazvané Mladé rytmy 1981. I když to nebylo vystoupení nijak přesvědčivé, bylo jasné, že kapela v sobě skrývá zajímavý muzikantský potenciál, což se záhy ukázalo.
„O svém dalším směřování jsem měl jasno. Všude jsem prosazoval vokály. Už na vojně v kapele Satelit. Jen později v Novém rocku to moc nefungovalo,“ tvrdí Míra.
V červnu 1981, po některých personálních změnách (odešli Hokr a Beneš, přišli baskytarista Ladislav Černý a klávesistka Eva Laitnerová) změnila kapela název na Kufr. Jejím zřizovatelem byla VI. MO SSM Rakovník. Na jaře roku 1982 došlo ve skupině k rozkolu. Odešli Kejla, Černý a Sinkule, naopak přišel kytarista a zpěvák Václav Friebert. Eva Laitnerová, která se provdala za Míru Jiráska, nahrazovala na klávesách i basovou kytaru.
Je zajímavé, že Míra si na éru Kufru moc nepamatuje. „Pamatuji si každé období, které skončilo nějakou nahrávkou. Tak to bylo i s Kufrem. Jeli jsme natáčet do studia Martina Kratochvíla do Budíkova v Mnichovicích na Praze-západ. Já, Eva, Jana a Venca Friebert. Všichni jsme zpívali, Venca Friebert měl krásnou fistuli a zpíval ty nejvyšší hlasy. Udělali jsme tam pět nebo šest písniček, třeba Bar, kam chodíš hrát, Dům č. 18, Forman, Nemám zdání, Havárie… V roce 1983 se Kufr rozpadl, několik dní po nahrávání u Kratochvíla.
Kapela se reinkarnovala v roce 1993 v sestavě Luděk Mourek (zpěv), Václav Friebert (kytara, zpěv), Robert Beckl (baskytara), Jiří „Mrazík“ Jirásek (klávesy) a Miroslav Jirásek (bicí, zpěv). Neměla však dlouhé trvání. V březnu 1994 Míra Jirásek odešel a skupina se transformovala na Heartbeat.
V roce 1984 se krátce mihl jako kytarista v nově vzniklé skupině Kolekce JH, kde hrál se svými souputníky z Bonaventury Milanem Francem a Jaroslavem Hokrem.
Období, než se Miroslav Jirásek vrátil k bigbítu (1985), a také potom (a možná i předtím), hostoval v několika rakovnických tanečních orchestrech. „Jednou ráno, právě jsme snídali, někdo zvoní. Máma mi povídá, že mě shání nějaký pán. U vrátek stál Zdenda Kos a chtěl, abych šel hrát ke slabeckému Novému Populáru, že dělají za měsíc přehrávky. Hrál jsem s nimi pak asi jeden rok, byli ze mě hotoví, protože jsem hrál z not. Chodil jsem i s Rakonkou, Merkurem a na dva-tři roky jsem uvízl v Melodii, kterou tenkrát vedl skvělý kapelník Pavel Pochman. Ale stále mi to bylo málo, protože jsem cítil, že bych mohl hrát mnohem víc. A pak to přišlo. Karel Hodr ze studia Mozarteum, který měl chatu na Višňové, mi dohodil konkurz k legendárnímu Olympicu. Ten hledal náhradu za bubeníka Petra Hejduka. Bylo to roku 1985, kdy mě také oslovili kluci z Nového rocku, jestli bych k nim nešel bubnovat. Oslovili také Jindru Sinkuleho. Ten jim řekl, že by šel, ale jen když tam budu bubnovat já. Pověděl jsem jim o konkurzu a dodal, že jestli mě Olympic nevezme, tak k nim půjdu.“
Konkurz k Olympicu
„Karel Hodr mi řekl, že Petr Janda shání bubeníka a jestli to nechci zkusit. Souhlasil jsem a Karel mi to zařídil. Schůzku jsme měli u Radiopaláce, přijel jsem tam oktávkou mých rodičů. Sotva jsem zaparkoval, vidím, že proti mně jde Miroslav Berka a volá: – Seš to ty, vidím bubny –. Podali jsme si ruku a on řekl, že pojedeme jeho autem – měl bílého mercedesa. Přeložili jsme bubny a tradá. Konkurz jsem dělal přímo ve studiu Propast. Přišel jsem tam, se všemi jsem si podal ruku a představil jsem se jim. Chvilku jsme si povídali, paní Jandová nám udělala kafe. Byla to nádherná ženská, máma Marty Jandové. Postavil jsem bubny a povídám, že jsem samou nervozitou nechal v oktávii u Radiopaláce cigára. Janda sáhl po svých a podal mi je. Začalo se hrát. Zeptal se, co od nich znám, já na to, že skoro všechno. Janda odpověděl, že nic od Olympicu hrát nebudeme, ať dám nějaký rytmus, že se přidají. Přál bych všem slyšet Petra Jandu jamovat. Když jsme dohráli, tak jsem se osmělil a zeptal se, proč tohle nenahrávají na desky. A on na to, že to nejde. Když si uvědomím, co v té době vydávali, tak tohle by byla bomba. Jenže on dobře věděl, co vydělá miliony. Pak se zeptal, co si dáme od Olympicu, a já mu řekl, že je mi to jedno, co chtějí. Tak jsme něco zahráli. Byly asi tři hodiny a Janda řekl, že je to super, že nemá cenu dál hrát. Zeptal se mi, jestli zpívám. Odpověděl jsem, že zpívám. Na to se zeptal, jestli se udržím, když někdo zpívá jiný hlas. A já na to, že klidně zazpívám druhý i třetí hlas. Berka se otočil od kláves, přišel Janda a Broum, začali zpívat a já jim tam pral třetí hlasy. Pak jsme se rozloučili, já zabalil bicí a zase jsme odjeli k Radiopaláci. Nastalo dlouhé čekání, které trvalo šest týdnů. Tehdejší manažer Olympicu Miloš Zapletal volal dvakrát týdně mámě na Velkou Bukovou, že tam zatím nikdo lepší nebyl. Po šesti týdnech zavolal, že si ale vybrali někoho jiného,“ popisuje konkurz k Olympicu Míra Jirásek.
Až po dvou letech se Míra dozvěděl od Karla Hodra, proč nebyl vybraný. Prý konkurz vyhrál, ale Petr Janda se rozhodl jinak. V té době jim totiž začal haprovat Miroslav Berka. Prohrál klávesy, pak druhé, tak to Jandu naštvalo; nechal ho sice v kapele, ale věděl, že se blíží konec a začal hledat nového klávesáka. A tím byl Jiří Valenta, kterého doporučil Lešek Semelka. A Valenta Jandovi řekl, že nejde bez Milana Peroutky, se kterým hraje už deset let. A tak Janda vzal oba. Tím pádem mohl Míra Jirásek nastoupit k Novém rocku, což se stalo ještě v roce 1985.
Nový rock a další hudební kariéra
Miroslav Jirásek nastoupil k Novému rocku, který řešil personální krizi. V prosinci 1985 odešli zpěvák Ladislav Gróf, kytarista Miroslav Kejla a bubeník Milan Let. Místo nich přišli Jindřich Sinkule, Ladislav Chmelař a Miroslav Jirásek. Doplnili stálice Ladislava Černého (baskytara) a Jiřího „Mrazíka“ Jiráska (klávesy). V tomto složení hrála kapela až do roku 1989 a dosáhla největších úspěchů. V dubnu 1986 obdržela při přehrávkách nejvyšší III. kvalifikační třídu. Pravidelně se zúčastňovala Rockfestů a v roce 1988 dokonce postoupila jako vítěz krajského kola Rockfestu do celostátního finále v Paláci kultury v Praze. Jednou hrála i na festivalu Politické písně v Sokolově. Přesto nebyl Míra Jirásek úplně spokojený.
„Vždycky mi vadilo, že se tam nezpívaly vokály. Vypadali jsme jak východoněmečtí Puhdys.
Líbila se mi složitější muzika, taková, jakou hráli třeba Yes nebo Supertramp. Taková hudba má myšlenku, třeba třikrát se to změní během jedné skladby. Na druhou stranu jsme s Novým rockem hráli jenom vlastní skladby. Jindra psal texty, muziku jsme dávali dohromady.“
V roce 1989 změnil Nový rock trošku obsazení. Vrátil se bubeník Milan Let a Míra Jirásek přešel ke druhé kytaře. V lednu 1990 vyměnil Ladislava Chmelaře Václav Friebert. To už ale bylo jasné, že skupina „zpívá“ labutí píseň.
„Po 17. listopadu se začala rozpadat jedna kapela za druhou, nikde nebyly žádné zábavy a nehrálo se. Třeba v roce 1990 jsme hráli třikrát za rok a z toho dvakrát zadarmo pro OF v Rakovníku. Vydržel jsem ještě celý rok 1990 a pak jsem klukům oznámil, že jdu do Melodie, protože klasické taneční zábavy se začaly vracet. Tam jsem nějaký čas bubnoval a v roce 1993 jsme obnovili Kufr se zpěvákem Luďkem Mourkem. V té době jsem si koupil v Plzni dvoušlapákové Sonory. Stály 63 500 Kč. Od roku 1992 jsem se začal věnovat nahrávání v novém studiu Kufr a postupně jsem přestal aktivně hrát. To byl první konec mé hudební kariéry.“
Nahrávací studio Kufr
První pořádné nahrávací studio viděl Miroslav Jirásek, když natáčeli u Martina Kratochvíla. Skamarádil se s Karlem Hodrem, který měl na Višňové chatu, a začal ho navštěvovat ve studiu Mozarteum, kde Hodr pracoval. Ten ho zasvětil do tajů nahrávání. Na začátku 90. let se Míra rozhodl, že si otevře vlastní studio. Sehnal i dobrého parťáka – Petra Soukupa z Rakovníka.  
„Jezdil jsem od vesnice k vesnici a hledal vhodný objekt. Až jsem narazil na bývalou mateřskou školku ve Slabcích. Zašel jsem na úřad a tam mě řekli, že mi ji klidně pronajmou.
Vzal jsem si půjčku 2,2 milionu korun. Pak jsem oslovil pražskou firmu Inton, a ta mě vybavila technikou. Ke každému zařízení byl tlustý anglický návod, tak jsem si koupil anglicko-český technický slovník a začal jsem návody studovat. Za rok jsem se to naučil. Studio jsme s Petrem otevřeli v roce 1992 a provozovali jsme ho do roku 2001,“ popisuje Míra začátky slabeckého nahrávacího studia, které pojmenoval Kufr. Je zajímavé sledovat, kdo všechno v Kufru natáčel. „Měli jsme tam dva pokoje a deset postelí. Takoví ti poloprofíci říkali, že jim může být Praha ukradená a že jsou u nás rádi. Byli tu třeba tři neděle. Ale nikdy u mě nebyla taková ta mega star, protože chtěla být v Praze, kde účinkovala v různých muzikálech, večer koncertovala atd. Takže jsme trošku trpěli tím, že nejsme v Praze. Petr Soukup se jednou ptal Saši Plesky, proč nejezdí Brutus nahrávat do Kufru. A Saša mu odpověděl, že když budou točit ve Slabcích, kousek od Rakovníka, tak ten bude doma, ten nebude moct, ten zase řekne, že přijde až za tři dny, protože má něco důležitého. Tak raději točí u Brna, odkud nikdo domů neodjede a Brutus tam bez problémů natočí desku a pak odjede domů.“
V Kufru třeba natáčel své projekty se skupinou Fiction Mejla Hlavsa (asi tři desky), dvě alba tam nahráli Plastic People. Natáčeli tam skoro všechny rakovnické kapely, např. Prošlá lhůta, Rychtáři, Kix Band, Rock Revival Band, Nový rock a další. „Ještě v roce 1996 jsme tam natočili asi šest desek, a pak už to šlo pomalu ke dnu. Lidi si začali desky přepalovat a tenhle byznys šel do kelu. Tak jsme zařízení rozprodali, vyrovnali jsme se a v dobrém se rozešli. Jako poslední tam roku 2001 natáčela CD Casino skupina Nový rock. Hned potom jsme studio Kufr rozebrali,“ konstatuje Miroslav Jirásek.
V době, kdy provozoval studio, si občas také zahrál, jako záskokář. Třeba u Prošlé lhůty v roce 1995, kdy si dal její bubeník Jiří „Bukva“ Kopřiva dvouletou pauzu. Za bicími se Míra střídal s Peterem Bečarevičem a Josefem Hejdou. Zkoušeli na sále v pivovaru a Míra s nimi odehrál dva, nebo tři kšefty. A také pomáhal kapele, ve které hráli Luděk Mourek, Václav Košař, Šimon Polan a David Pišvejc, když odešel David na vojnu. S touhle partičkou natočili v Kufru desku se třemi písničkami.
Když studio skončilo, šel Míra jezdit s kamionem.
Rock Revival Band a loď na Rýnu
Náhoda přivedla Miroslava Jiráska do další bigbítové skupiny a ukončila tak jeho muzikantskou pauzu. „Na přehrávkách v Žatci, kde jsem byl s hořesedelskou kapelou Jožky Hejdy, jsem se potkal se skvělým kytaristou Honzou Voráčem ze skupiny Gradace. A v roce 1996 mě stejný Honza Voráč a saxofonista Jirka Štíbr oslovili, jestli bych nechtěl bubnovat s jejich novou kapelou Rock Revival Bandem. Přijel jsem do Žatce na zkoušku a moc se mi to líbilo. Tak jsem na jejich nabídku kývl. Trošku byl problém se zkušebnami, které jsme zpočátku dost střídali. Zkoušeli jsme v Kufru, pak v Kryrech, a nakonec Honza našel internát v Kadani, kde jsme zkoušeli v protiatomovém krytu. Docela nám to s RRB šlapalo, o kšefty jsme neměli nouzi,“ vzpomíná Míra na svoji štaci u Rock Revival Bandu.
V létě si prodlužoval hudební život jako nájemný muzikant na lodi plující po Rýnu. „Hrál jsem tam tři měsíce. Začínali jsme v 9 hodin ráno a vraceli se okolo 20. hodiny. V sobotu jsme končili už v 18 hodin, hodinu jsme měli volno a ve 20.00 se vyjíždělo na Abendfahren po rozsvíceném Rýnu. Vraceli jsme se o půlnoci. Přes den jsem bubnoval a večer, když jsem měl volno, jsem si hrál jen tak pro sebe na kytaru. Byla to obrovská škola. Domů jsem se vrátil docela rozehranej.“
Rok na to postihla kapelu tragédie. Zemřel hráč na klávesové nástroje Petr Řepík. Byl tak skvělý muzikant, že se ho kluci ani nepokoušeli nahradit. Tuhle etapu zachycuje deska s prostým názvem RRB a s nahotinkou vysazující prdelku na labelu. Skupina ji nahrála v sestavě Voráč, Řepík, Štíbr, Jirásek a baskytarista František Hejda. „Deska obsahuje většinou staré písničky, které Honza Voráč hrál už s Gradací, jen jsme je trošičku poupravili.
Není to žádná oficiální deska, byla to spíš nahrávka na památku,“ vysvětluje Míra Jirásek.
Stav nečinnosti trval dva roky. Pak se Honza Voráč s Mírou dohodli, že zkusí kapelu obnovit v nové sestavě. Přibrali kytaristu Václava Frieberta, baskytaristu Roberta Beckla a klávesistu Františka Mutinského. „S touhle partou jsem to vydržel půldruhého roku a měli jsme asi pět kšeftů. Všude bylo prázdno. Skončilo to po festivalu v Lánech, kam přišlo jen pár opilců. Po návratu do zkušebny jsem klukům řekl, aby si vzali své věci a končíme. Honza se mnou nemluvil dva roky, Venca Friebert je naštvanej dodnes,“ popisuje Míra konec Rock Revival Bandu.
QR Band a Druhý rozměr času
V současné době působí Miroslav Jirásek na postu kytaristy v rakovnické revivalové skupině QR Band. „Přišel jsem tam jako poslední člen. Kluci, kteří hráli přede mnou, přestali chodit a dnes je QR Band suprová kapela. Už jsem v ní devět let. Do které kapely jsem přišel, tak jsem ji vždycky dovedl do studia nebo k desce. To samé bylo s QR Bandem, kdy jsme natočili desku a dali jsme ji do Šlágr TV,“ říká Míra Jirásek.
Jeho srdeční záležitostí je skládání muziky. Jeho snem je napsat větší dramatické dílo. Jedno už má za sebou. Jmenuje se Druhý rozměr času a jedná se o divadelní hru s 12 písničkami. Míra složil a nahrál hudbu, libreto napsala jeho sestra Vlasta Švarcová. „Původně jsme psali Druhý rozměr času pro rakovnické Tyláky a dali hru režisérce Aleně Mutinské. Bylo to rok před tím, než začali zkoušet muzikál Šakalí léta. Alena ji odmítla s tím, že už má ,šakalky‘ rozepsané a obsazené. Tyláci mohli mít svoji originální hru. Je to pohádka pro dospělé. O dívce, která pracuje v realitní kanceláři a má prodat zříceninu hradu Sejšov. Všem milionářům, kteří mají o koupi hradu zájem, říká, že tam straší a je tam vlhko. Nechce ho doopravdy prodat, protože pod ním odmalička bydlí a má k němu citový vztah. Jednou ji přistihne majitel realitní kanceláře při prezentaci hradu zájemci a vynadá jí. Dívka projde krbem, který je časovou bránou. Ocitne se v době, kdy byl Sejšov ve své největší slávě a zamiluje se do hradního pána Teodora Sejšovského. Je to moderní holka, v džínách. Jsou tam dva obrazy – hrad dnes a hrad ve staré době. Hraje tam šest lidí a zpívá se z playbacku. Dal jsem hru do Dilie, která ji chrání a nabízí. Prý obesílá krajská i menší pražská divadla. Moc tomu ale nevěřím. Za 12 let, co to tam Dilie má, se nikdo neozval. Třeba ji někdo nazkouší,“ doplňuje Miroslav Jirásek a podotýká, že až skončí s přestavbou domu na Velké Bukové, rád by si natočil sólovou desku z vlastních písniček. „Aby tady po mně něco zůstalo,“ dodává Míra.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, výpověď Miroslava Jiráska)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2021. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah