Milan Let – bubeník ze šachty
O dobré bubeníky neměl rakovnický bigbít nikdy nouzi. Jedním z nejzkušenějších, který se zapsal díky svým paličkám do historie zdejší muziky, je bezesporu Milan Let. Na okresní hudební scéně jsme ho mohli vídat od roku 1976, kdy mu bylo teprve 16 let. A od té doby hraje v podstatě dodnes…
Curriculum vitae
Milan Let je Lubeňák. Když se narodil v rakovnické porodnici, měl prý 4,20 kg. První stupeň základní devítileté školy absolvoval v Lubné, druhý na 3. ZDŠ v Rakovníku, která se tehdy dělila o budovu s gymnazisty. Po ukončení základní školní docházky se šel učit automechanikem. „Učil jsem se pro Hořkovec na Kladně. Hned po vyučení jsem dostal nabídku, abych šel studovat na automobilovou střední školu do Mladé Boleslavi. Jenže jsem si postavil hlavu a rodiče mě tam nedokopali. Prostě jsem se na to vykašlal. Hrozila mně dvouletá vojenská služba, a protože jsem už tenkrát chodil se svojí budoucí manželkou, tak jsem se upsal na šachtu. Tam jsem měl pracovat do 30 let věku. Dva měsíce po osmnáctých narozeninách jsem nastoupil na Rako na lupky. Dělal jsem na předku, pak na razícím kombajnu kombajnéra a zastupoval jsem předáka,“ vzpomíná Milan Let. Postupem let si dodělal učňák na havířinu ve Stochově (kvůli kvalifikační třídě) a chvilku prý koketoval i se střední školou. Na šachtě pracoval skoro 14 let.
„V roce 1990 nás vyházeli na expozici (havíři směli fárat pod zemí jen určitý čas, než naplnili tzv. „expozici“. Museli mít odpracováno 10 let nebo 2100 směn. Pokud jí dosáhli, měli nárok na výsluhy – pozn. T. B.). Ten rok byl asi nejhorší v mém životě. Už jsme měli dva kluky a nikde mě nechtěli,“ pokračuje Milan Let. „V roce 1992 se mi naskytla možnost jít na rekvalifikaci do Holandska do firmy Benning. Tam jsem se vyučil obuvníkem a dělal jsem pro firmu obuvničinu. Pak mě tady u nás jmenovali vedoucím provozu. V tu dobu jsem měl pod sebou 25 lidí. Práce mě bavila, měl jsem nápady, ale moje šéfová je nechtěla realizovat. Nastaly problémy a začínal jsem toho mít plné zuby. Pořád jsem byl na cestách, za rok jsem najezdil také 80 tisíc kilometrů. A když mě chtěli snížit plat, tak jsem odešel a šel jsem na rok dělat k Jindrovi Sinkulemu.“
V mezidobí si Milan udělal v Rakovníku průzkum, jestli lidem ve městě chybí rychloopravna obuvi. Když zjistil, že ano, otevřel si v roce 1998 v Nádražní ulici „ševcovnu“ s výrobou klasických patentních klíčů a je v ní dodnes. Od roku 2010 je v důchodu, kam jako bývalý horník odešel v 50 letech. „Nejsem na ševcovině existenčně závislý, což jsem ocenil v době covidového lockdownu. Životní etapa u Holanďanů mě dokopala k tomu, že jsem se začal učit anglicky. Docela dobře se domluvím,“ končí Milan výčet svých profesních aktivit.
Od metalofonu k bicím
Žádné výrazné muzikantské geny Milan Let neměl, jen jeho otec hrál trošku na harmoniku. Talent v něm objevil na lubenské základce její ředitel (a tehdy populární zpěvák) Sláva Beneš. „Svoji hudební kariéru jsem začínal jako malý kluk ve školním orchestru ZDŠ Lubná, kde jsem hrál na metalofon (bicí nástroj podobný xylofonu – pozn. T. B.). Vzpomínám si, jak Sláva Beneš říkával mému tátovi, že jednou s ním budu hrát v Merkuru. Po odchodu do Rakovníka tahle aktivita pominula a já se začal věnovat hokeji a fotbalu. K muzice jsem se vrátil, když mi bylo čtrnáct.“
První bicí soupravu si Milan koupil od Josef Launa, bratrance Libora Launa, slavného bubeníka Mandragory, Jazz Q a dalších profesionálních skupin. Občas jezdil k Liborovi cvičit. Říká, že mu tyhle hodiny hodně daly, protože Libor už v té době hrál jazz-rock.
„Když mi bylo šestnáct, začal jsem bubnoval s kapelou Jaroslava Kasla. To bylo moje první angažmá. Ještě mi nebylo ani osmnáct, když jsme se byli jednou podívat v lubenském kulturáku na májích, kde hrál Merkur. Tehdy to byla jeho slavná éra. Všechny dechy měl ztrojené, na klávesy hrála Líba Podaná, byli tam skvělí zpěváci Rudolf Zeman, Josef Černík, Sláva Beneš, Bohunka Týčová a Marcela Repková. Přišel ke mně Loupáček (kapelník Jiří Soukup – pozn. T. B.) a říká: – Pojď si zahrát, co znáš? Odehrál jsem dvě nebo tři série a Loupáček se ptá: – Kde hraješ? Odpověděl jsem, že u pana Kasla. A on na to, že jsem tam právě skončil a začínám v Merkuru. Vystřídal jsem Pepíka Šilera, kterého přetáhla Meditace. Všude říkám, že Loupáčkovi vděčím za to, co jsem se tam naučil. Nutil mě hrát z not, dbal na to, aby to swingovalo,“ vzpomíná na své hudební začátky Milan Let.
Chvíli docházel do ZUŠ na trubku k Petru Konopáskovi, ale na bicí je samouk. „V Merkuru mi bylo dobře. Hrávali jsme leckde, i mimo okres. Na Lounsku, Žatecku, Kladensku… Bavilo mně hrát i při tanečních, protože se tam hrálo všechno – walz, jive, samba, rumba, chacha. Jednou jsme jeli hrát na přehlídku tanečních orchestrů do novostrašeckého kulturáku. Když jsme dohráli, Loupáček mi povídá: – Koukal jsi na balkon? Odpověděl jsem, že jsem tam zahlédl kluky z Meditace. Na to Loupáček: – Už jsou tady ti hajzlové zas, on jim šel bubeník na vojnu. Vylezu ze šatny a vidím Petra Bradáče s Vaškem Raisem. A Petr se ptá: – Nešel bys k nám do Meditace? Řekl jsem mu, že jasně. Loupáček byl úplně nepříčetný. Tak jsem mu slíbil, že ale dohraju sezonu. Za sebe jsem mu doporučil Copana (Jiří Svoboda – pozn. T. B.). Ten tam byl ale asi jen dvakrát, moc mu to nesedělo. Potom začal chodit Míra Jirásek a Milan Lukeš.
Meditace
Od té doby se stal Milanovým osudem bigbít. Psal se rok 1980. „V Meditaci jsem byl poměrně dlouho. Docela jsme to tam rozjeli. Zpíval Sam Tuček, na varhany hrál Pepa Fencl, který byl také výborný zpěvák, na kytary Vašek Rais a Mirek Beneš, na basu Petr Bradáč a já bubnoval. Myslím, že v té době tu lepší zpívající kapela nebyla. Pak odešel Mirek a přišel Jimmy Karlík, což bylo super období. Jimmy přinesl do kapely zase jiné pojetí muziky. Začal se hrát Santana a podobné trošku složitější věci. Pak Pepa Fencl odešel k žatecké Gradaci a já dostal lano od starého Nového rocku…“
„Starý“ Nový rock
Tehdejší sestavu Nového rocku (červen 1984) tvořili kytarista Miroslav Kejla, baskytarista Láďa Černý, varhaník Jirka „Mrazík“ Jirásek a zpěvák Láďa Gróf. Milan vystřídal bubeníka Petera Bečareviče. „Jednou mě napadlo, že bych mohl zkusit hrát jako na dva kopáky – tedy na kopák a kotel. Míra Kejla mi řekl, že to bylo dobrý, co kdybych si pořídil opravdu dva kopáky. Tak jsem ho poslechl. Přizpůsobili jsme tomu tvorbu. V nejlepším ale odešel Láďa Gróf, což bylo blbý. Byl to trošku prchlivý kluk, díky maďarské krvi měl větší temperament. Vzpomínám si, jak jsme jednou hráli v Chrášťanech, byl narvaný sál k prasknutí a on zpíval úžasně. Třeba Nazarethy dával luxusně. Pod pódiem nějaký kluk zařval – Brutus! – a Láďa ho dost nevybíravě poslal do háje. Byl to trošku pošuk.“
V prosinci roku 1985 došlo v Novém rocku k zásadním změnám. Kromě Grófa, kterého nahradil Jindřich Sinkule, odešli i Miroslav Kejla (nahradil ho Ladislav Chmelař) a také Milan Let (místo něj přišel Miroslav Jirásek). Let s Kejlou doplnili trojici Milan Franc (zpěv), Jiří Cédl (baskytara) a Tomáš Baroch (kytara) ve skupině K. O. Lekce.
K. O. Lekce
„Úplně jsme změnili její sound. Vrhli jsme se na takový speed metal. Vystřídal jsem Copana, kterému tenhle tvrdší styl nevyhovoval. Bylo to dobré období a měli jsme docela úspěchy. Jednou jsme hráli na festivalu politické písně v Neratovicích a tam odsud jsme postoupili do Kutné Hory a odtud málem do basy,“ směje se Milan. Hrál jsem tam na dva kopáky a bubeníci z ostatních kapel, kteří stáli za mnou, koukali, jestli to všechno hraju opravdu já. Když jsme měli kšeft v Hořovicích s pražským Vitacitem, přišel za námi jejich zpěvák Láďa Křížek a řekl nám, že to, jak hrajeme, je mazec. Asi po dvou měsících jsme se sešli v letňáku na Rockfestu a Dodo Doležal (kytarista Vitacitu – pozn. T. B.) mně hodil lano. Přišel, že si můžu naložit bubny a jet hned s nimi. Spadla mně brada. Dodo mi řekl, že už půl roku říká jejich bubeníkovi, aby si pořídil dva kopáky. Po bedlivém uvážení jsem to ale vzdal, protože už jsme měli kluky. Vitacit byla profesionální kapela, kde měli jeden den volna, pět kšeftů a zkoušky. Dodo mi říkal, že by mi zařídili v Praze byt, mohl bych se tam přestěhovat i s rodinou. Jenže já jsem byl v té době ještě upsaný na šachtě, a kdybych odešel, tak bych musel na vojnu. Slíbili, že i tohle mně zařídí, hučeli do mě, ale já jsem nešel. Nechtěl jsem obětovat rodinu za profesionální bubenickou kariéru.“
Lano od Vitacitu nebyla jediná nabídka, kterou Milan Let v té době dostal. Další přišla od hořovického Akrobatu, kde hrál na baskytaru Miloň „Cháron“ Ekl. Milan jel na zkoušku i s Mírou Kejlou, o kterého měl Akrobat také zájem. I tuto nabídku Milan Let odmítl, stejně jako další od plzeňské Odyssei, kam měl jít místo Jiřího Lokajíčka, a karlovarské Cody, která měla opět zájem o něj i o Míru Kejlu. Milanovi se ale nechtělo jezdit takovou dálku na zkoušky. Kejla tam chvilku byl.
„Nový“ Nový rock a Lazareth
V roce 1989 se Milan Let vrátil do „nového“ Nového roku. Na kytaru tam tehdy hrál Ladislav Chmelař, na baskytaru Láďa Černý, na klávesy Jirka „Mrazík“ Jirásek, zpíval Jindra Sinkule, o něco později přišel druhý kytarista Miroslav Jirásek a v roce 1990 nahradil Chmelaře Václav Friebert. „Tehdy jsme hráli docela hodně, taky třeba dvoj nebo trojkoncert. Někdy jsme vyjížděli už ve čtvrtek. V devadesátém roce odešli Vašek Friebert a Míra Jirásek, skupina doplnila své řady o kytaristy Míru Kejlu a Václava Košaře a změnila název na Lazareth. Takhle jsme hráli necelý rok a pak to utichlo. Po revoluci začal každý podnikat a na bigbít nebyl nějak čas.“
Film Blues Band
Koncem milénia dostal Milan Let nabídku od Pepy Šilera, aby vstoupil do řad jeho Film Blues Bandu. Doplnil další rockové matadory Jimmy Karlíka, Jiřího Báču, Václava Frieberta a Petra Bradáče. Spolu s klávesistou Janem Roučkem a dechovou sekcí ve složení Jan Šiler (trubka) a Marcel Ibl (trombon) vytvořili hodně zajímavý projekt. Tato sestava natočila v roce 2001 jediné album kapely v její historii s názvem Upatlaná s velkými hity Harley, Krušovický, Holka se žlutou sukní, Skladištní blues, Upatlaná, Rhapsody in WC, Má milá a dalšími.
„To byla další etapa v mém hudebním životě, nebyl to takový ten rockový stereotyp. Prvně jsme hráli ve foyer Tylova divadla. Jeden z fanoušků za mnou přišel a řekl mi, že je to bigbít jako prase. S baskytaristou Petrem Bradáčem jsme jedno tělo a jedna duše. Vyzkoušeli jsme si to už v Meditaci. Bluesová muzika se nám hrála dobře. Pepa Šiler řekl, že ji budeme dělat trošku jinak. Že přinese nějakej melodickej nápad, přehrajeme si ho a pak začneme dělat úpravy. Psal výborné texty a měl vynikající projev. Já mu říkal, že jednou musel bejt černej.
Dotáhli jsme to docela daleko. Hráli jsme na prestižním festivalu bluesových kapel Blues Alive a Blues Aperitiv v Šumperku. Dokonce jsme hráli na hlavním večeru. S námi tam byli The Holmes Brothers – byli tři, nemladšímu bylo 76 let, prostřednímu 81 a nejstaršímu 86 let. Pak tam hrál Boboš Procházka ze Slovenska, který měl úžasného bubeníka, Irena Budweiserová se svým triem a ještě nějaký Američan, který si pozval některé z nás na jam. Pepa se překonával, nádherně ,plakal‘, kapela šlapala o sto šest. Hráli jsme Kajínka a zvukaři si tu písničku stáhli. Druhý den přijeli a řekli nám, že jedna kapela byla hrát v kriminálu, kde Kajínek seděl, a než nastavili aparát, tak tam tu naši písničku pustili. A muklům se to tak líbilo, že mlátili ešusama do mříží. V Šumperku jsme měli takový úspěch, že nás pozvali ještě jednou, abychom tam hráli v baru,“ popisuje Milan Let „výjezd“ Film Blues Bandu na severní Moravu.
„Pak jsme dostali pozvánku od Petara Introviče, který miloval naše dechy, na křest jeho desky do Lucerna – baru v Praze. To byl docela průšvih – on neprodal skoro žádnou svoji desku a my všechny, které jsme měli s sebou. Bylo nám to trapné. V legraci řekl, že už nás nechce. Část z toho, co jsme vydělali na prodeji desek, jsme dali do Ráčku, a za 10 tisíc jsme nakoupili potřebné věci a poslali jsme je na Moravu do Troubek, které byly postižené povodní. Karel Kolář je tam odvezl naším kapelním autem.“
Po Film Blues Bandu zůstal Milan Let věrný Meditaci. Ta se v podstatě nikdy nerozpadla a několikrát do roka si zahraje. „Hodně vzpomínám na zvukaře a řidiče Meditace Bóžu Volrába. Když tenkrát v Dolní Čermné v Orlických horách zkolaboval a následně zemřel, tak jsem tam jel s Jimmym pro jeho auto a věci. Bóža byl skvělej kluk a všem nám moc chybí.“
Modelařina
Kromě muziky má Milan ještě další koníčky. Jedním z největších je modelařina. „Odmalička jsem měl sklony lepit si modely letadel, později, když syn Kubík dostal model Harleye, tak jsem mu ho slepil. Mít modely na dálkové ovládání, to byl vždycky můj sen. Mým prvním modelem na dálkové ovládání byl ,erťák‘ autobus a bagr. Později jsem si koupil první elektrické auto 1:8, pak druhé a stal jsem se členem RCA Rakovník. Začali jsme dělat přehlídky pro děti. Říkali mi: – Počkej, až se svezeš se spalovákem! Byl jsem v klubu nějaké dva měsíce, když mi ho jeden kluk půjčil a já se svezl. Hned jsem si řekl, že takové auto chci.
Koupil jsem si svoje první velké a s tím jsem jezdil Český pohár. Vždycky jsem tvrdil, že buginu nechci, pak jsem ale změnil názor. Pokud chceš výkonnostně růst, musíš mít odpovídající auto. Tak jsem přešel na buginu a už 3 nebo 4 roky s ní jezdím MČR,“ popisuje Milan Let své velké hobby.
RCA Rakovník míval dráhu v Lužné, která tam ale už není. Bývala na stavebních parcelách a teď se tam staví domy. Také RCA už neexistuje. Proto se Milan stal členem RC Autoklubu Stařeč u Třebíče. Blíž prý žádný vhodný klub se špičkovou dráhou není. A tak Milan jezdí za svým koníčkem přes půlku republiky. Zúčastňuje se závodů, a to i těch s mezinárodní účastí. „Jezdit v konkurenci 80-90 pilotů z několika zemí, navíc při umělém osvětlení, to je nezapomenutelný zážitek,“ pochvaluje si.
Skotsko v Kostelíku
Milan Let je nedílně spjatý i s akcí, kterou její pořadatelé z Občanského sdružení Kostelík nazvali Skotsko v Kostelíku. Všechno vzniklo na začátku léta 2008, kdy probíhala v kapli sv. Máří Magdalény v Kostelíku výstava o historii obce. Okolo výstavy se dala dohromady skupina lidí, převážně chalupářů a chatařů, kteří měli chuť pomoci a aktivně pracovat ve prospěch vesničky, kam tak rádi jezdí. Mezi nimi i Milan Let. Založili občanské sdružení, pořádali brigády na zvelebení vesničky a jejího okolí. Vrcholnou akcí pak je festival skotské hudby, tance, tradic, řemesel, pokrmů apod. nazvaný Skotsko v Kostelíku. První ročník proběhl v sobotu 17. července 2010 (rok předtím se uskutečnil nultý). Dnes už jich mají chalupáři z Kostelíku (za pomoci místních i přespolních občanů) na svém kontě dvanáct. A nebýt covidového lockdownu, bylo by jich ještě víc. „Snažíme se program neustále obměňovat a alespoň třetinu vystupujících kapel měnit. Výtěžek z akce vždy věnujeme na nějakou bohulibou věc, jako byla oprava kaple, rekonstrukce lesní cesty, vybudování vyhlídkového místa v lokalitě Plazy a podobě,“ vypočítává Milan Let. Říká, že velkým přínosem v posledních ročnících je moderátorka Marcela Škábová. „Je milá, pohotová, zkrátka profesionál každým coulem.“
Rakovnický zastupitel
Poslední volební období zasedá Milan také v rakovnickém zastupitelstvu. „Politické hrátky mě nezajímají. Lidi sem ke mně do opravny obuvi chodí a svěřují se mi. A já ty podněty, a už jich byla spousta, nosím na jednání zastupitelstva. Za svůj velký úspěch považuji, že se mi podařilo prosadit zveřejňování podkladů pro zastupitele. Takže se každý má možnost dozvědět, o čem se bude konkrétně jednat, což dříve nebývalo. Také mám odlišný pohled na městské finance a hospodaření s nimi. Nechci nikomu házet politické vidle, jak mi někteří oponenti říkají, ale je to celé o tom, že já mám trošku jiné myšlení,“ shrnuje Milan Let svoje působení ve vrcholném orgánu města.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš
Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, výpověď Milana Leta)