Miroslav Kejla – Raději cvičí, než hraje
Míra Kejla se narodil v Rakovníku. Základku navštěvoval ve dvou obcích: 1. až 4. třídu v Lišanech a 5.-9. ročník v sousední Lužné. Po absolvování devítiletky se šel učit elektrikářem do Kladna, kam ho vyslala rakovnická Šamotka.
Finta s ČKD Kompresory nevyšla
„Do třídy tam se mnou chodil Láďa Černý, se kterým jsme se skamarádili. Po vyučení jsem šel dělat do Šamotky, a když se přiblížila vojna, odešel jsem do Prahy do ČKD Kompresory v naivní představě, že půjdu na vojnu jen na pět měsíců. Stejně tak i Láďa Černý a Míra Urbánek. Pěkně jsme se přepočítali, narukovali jsme na dva roky, já do Karlových Varů, Dvorů II,“ začíná své vyprávění Míra Kejla. Tvrdí, že na vojně byl docela spokojený.
„První rok to sice byla pakárna, ale pak jsme s Mírou Jiráskem, který ve Dvorech také sloužil, založili kapelu Satelit a celý rok jsme s ní jezdili po republice. Vyhráli jsme ASUT (Armádní soutěž umělecké tvořivosti – pozn. T. B.) a dokonce jsme se zúčastnili Politické písně v Sokolově. Na jednom pódiu jsme tam účinkovali s Václavem Neckářem. Dokonce jsme byli i v Televizních novinách. Velitel naší roty byl předseda Svazu československo-sovětského přátelství v Karlových Varech. Jednou tam měli nějakou delegaci ze Sovětského svazu, my jsme jim zahráli, oni nás ověsili odznaky a od té doby jsem nemusel chodit ani na rozcvičku. Ve Dvorech jsme se také seznámili se zpěvákem Jindrou Sinkulem,“ pokračuje Miroslav Kejla.
Průšvih s Leninem
Po návratu z vojny se Míra vrátil do Šamotky. A byl by tam nejspíš dodnes, kdyby ho nepodrazil jeho kamarád a kolega, kluk, se kterým dokonce nějaký čas hrával. Oč šlo. „Byla to kravina a klukovina. Byla tam busta Lenina a já kolem jejího krku jednou omotal drát. Kolega to viděl a napráskal mě na příslušná místa. Důsledek – ze Šamotky mě vyhodili. Tak jsem šel na šachtu, na Rako. Fáral jsem, dělal jsem na předku střelmistra. Na šachtě jsem prakticky dodnes – chodím tam na vrátnici.“
Kytarové začátky
Miroslav Kejla říká, že žádné hudební geny nemá. Jeho děda hrával na harmoniku, ale prý ho skoro nepoznal, protože zemřel, sotva se Míra narodil. Navštěvoval rok Lidovou školu umění v Rakovníku, kde se učil hrát na klarinet. „Po roce jsem toho nechal, protože mě to vůbec nebavilo. Když mi bylo 14 nebo 15 let, myslím, že jsem chodil do deváté třídy, jsem se začal sám učit na kytaru. Nejdřív podle akordových značek, které byly otiskovány v časopisu Sedmička. Pak jsem objevil kytarovou školu Jiřího Jirmala, a ta mě chytla. Byla to klasická kytara. Začal jsem se zajímat o harmonii, učil jsem se noty, a všechno, co jsem do té doby uměl, jsem se začal učit znovu. Nikdy jsem s tím nikde nevystupoval, bavilo mě hrát si doma sám pro sebe,“ přibližuje Miroslav Kejla své kytarové začátky.
Premiéra s Admirálem
Později začal chodit na Čaje, kde hrály skupiny Elektronik nebo The Admirals. Přiznává, že když je viděl a slyšel, připadaly mu jako polobozi. „Když došlo v The Admirals ke krizi a většina členů skupiny odešla, aby založila Meditaci, zůstal v kapele Adolf Vachtl sám. To mně bylo nějak přes 16 let. Jednou u nás před domem zastavilo auto a v něm Áda Vachtl. Jestli bych s ním nešel hrát. To bylo něco! Sháněl i bubeníka. Pepík Laun z Lužné, který byl asi o rok mladší než já (je to bratranec Libora Launa z Mandragory – pozn. T. B.), byl volný, tak jsme pro něj také zajeli. Tak jsem se dostal k Admirálu, jak se skupina The Admirals počeštila. Bylo asi půl metru sněhu, naložili jsme bubny na káru a tlačili jsme ji přes les do Chrášťan. Tam jsme v kulturáku zkoušeli. Na baskytaru hrál Jirka Cédl a později přišel z vojny kytarista a zpěvák Miroslav Beneš. Hráli jsme hodně věcí od Uriah Heep a podobných skupin. Pro mě to byla obrovská škola.“
Lucifer – bigbít bez zábran
Když se vrátili z vojny bývalí členové Aspirantu a Victorie Miroslav Seidl a Jiří Jirásek, rozhodli se, že Aspirant obnoví. Oslovili zpěváka Ladislava Grófa, baskytaristu Ladislava Černého, bubeníka Petra Steidla a Miroslava Kejlu. „Šel jsem se podívat na jejich zkoušku a moc se mi to líbilo. Odešel jsem od Admirálů a šel jsem do nové skupiny, která se záhy pojmenovala Lucifer. Repertoár jsme dělali úplně nový. Zpěvák Láďa Gróf uměl perfektně maďarsky, tak jsme hodně hráli Omegu. Já jsem repertoár tlačil do Black Sabbath, Deep Purple a podobných tvrdších kapel. Míra Seidl psal kroniku Lucifera, která se v elektronické podobě zachovala dodnes a je to docela unikát. Míra ji psal po celou dobu existence skupiny, až do jara roku 1978, kdy jsem musel s Láďou Černým narukovat na vojnu,“ vzpomíná na jednu z nejlepších rakovnických skupin druhé poloviny 70. let minulého století Míra Kejla.
Country a Satelit
O Mírově vojně už byla řeč v úvodu. Přidejme ještě několik zajímavostí. „Na vojně jsme měli dvě kapely. S Mírou Jiráskem jsme dali dohromady takovou country skupinu. Zpívali jsme čtyřhlasy a bylo to hodně dobré. V novinách byly titulky jako Nevídané čtyřhlasy. Měli jsme dvě kytary, banjo a basu. Kam jsme přijeli, tam jsme vyhráli. V Pardubicích jsme porazili i Karla Plíhala. Druhá skupina se jmenovala Satelit a byl to bigbít. Působil v ní i Jindra Sinkule. Hráli jsme Smokie a podobné věci. Se Satelitem jsme se zúčastnili i festivalu. Politické písně v Sokolově. Když jsme jeli na generální zkoušku, tak jsem měl horečku skoro 40°C. Byl jsem tam v nějakých kasárnách, kde mi píchali kalciovku. Z prdele jsem prohlásil, že jsem si to rozmyslel a nikde hrát nebudu. Samozřejmě to byla sranda a pak jsem koncert odehrál.“
Kufr – Nový rock – K.O. Lekce
Ještě na vojně se Kejla, Jirásek a Sinkule dohodli, že po návratu do civilu založí v Rakovníku bigbítovou skupinu. Stalo se v březnu 1981 a skupinu pojmenovali Eminence. Odehráli jeden (nepříliš vydařený) větší koncert 27. 3. 1981 v rámci přehlídky bigbítových kapel Mladé rytmy 1981 v Tylově divadle. Jelikož soudruzi z odboru kultury ONV shledali název Eminence příliš „procírkevní“, změnili ho muzikanti na Kufr. „Na tuhle kapelu mám už jen takové mlhavé vzpomínky. Pamatuji si, že kromě nás tří tam ještě zpívala Mírova sestra Jana Štefanová, na baskytaru hrál Láďa Černý a na klávesy Eva Laitnerová, která se později provdala za Míru Jiráska. Někdy na jaře 1982 došlo v Kufru k rozkolu – Jindra Sinkule byl vyhozen a já s Láďou Černým jsme odešli a o něco později jsme založili skupinu Nový rock. V podstatě to byl „starý“ Lucifer bez Míry Seidla a bubeníka Petra Steidla. Za bicí usedl Peter Bečarevič. Hráli jsme tvrdší muziku. Začal jsem skládat písničky, takže se hrály hlavně moje věci. Šedesát procent repertoáru tvořily vlastní skladby. S Bečarevičem ale byly neustálé problémy, nechodil na zkoušky, tak jsme ho vyhodili. Přišel Milan Let a s ním se kvalita skupiny zvedla o třídu. Je to top bubeník par-excelence. Pořídil si dva kopáky, ale přišel s nimi až na veřejnou hru. Bylo to něco úžasného. Taky jsme začali používat suchý led a umělou mlhu. Hráli jsme pátky, soboty a pořád jsme měli narváno. Koncem roku 1985 odešli Gróf s Letem, už ani nevím proč. Chvíli jsme zkoušeli hrát ve třech, ale to mě nebavilo. Takže, když jsem dostal lano od skupiny Kolekce, šel jsem si ji poslechnout. Tenkrát tam bubnoval Copan (Jiří Svoboda – pozn. T. B.). Povídám: – Dobrý, ale musíme vyměnit bubeníka –. Copan s tím byl srozuměný, stejně ho to už nebavilo, tak jsem přivedl Leťáka. Poupravili jsme název skupiny na K.O. Lekce a začali jsme hrát speed-metal. Byli jsme plně autorská kapela. Kromě mě psal písničky i druhý kytarista Tomáš Baroch. Hrál jsem tam asi čtyři roky a bylo to super,“ vzpomíná Miroslav Kejla na své účinkování v rakovnických skupinách 80. let.
S K.O. Lekcí prožíval Míra pohodové muzikantské období. Jezdili hrát do Hořovic s místním Akrobatem, v Rakovníku hráli několikrát na Rockovém maratonu a v Kutné Hoře se zúčastnili Rockfestu. „To byla docela prča. Nejdřív jsme hráli na Rockfestu v Neratovicích, kde jsme se líbili, a tak nás doporučili do Kutné Hory. Zahráli jsme na generálce, a když jsme dohráli, tak nám řekli, že nechápou, co tam chceme s takovou písní dělat. Jak jsme se dozvěděli, byl tenhle festival prezentován jako festival politické písně. A my tam dali docela protirežimní píseň, navíc Karel Pleiner, který s námi tehdy zpíval, vystoupil v kšandách. Myslím si, že nás Neratovičtí doporučili do Kutné Hory z hecu. Pak na nás přišla stížnost, že jsme Rakovník špatně reprezentovali.“
Devadesátky
V roce 1989 se K.O. Lekce rozpadla. Už od roku 1988 hrál Miroslav Kejla alternativně ve folk-rockové skupině Profous, ovšem na baskytaru. Hned do Portě 88 nahradil Ladislava Černého. „Profous byla nedoceněná kapela. Hrála krásné písničky Míry Urbánka, moc mě to bavilo,“ říká Míra Kejla. S Profousem si zahrál ještě jednou, na akci Je to jenom rock and roll ve Sportovní hale v Rakovníku v listopadu 1994.
V 90. letech si zahrál ještě ve dvou kapelách. První se jmenovala Lazareth (1990-1991) a tvořili ji víceméně hudebníci z bývalého Nového rocku. Další byla Agnes (květen-srpen 1993). „To byly takové pokusy s Jindrou Sinkulem. Když jsem byl s Jindrou v kapele, nebylo to nikdy ono. Každý jsme měli jiný názor na to, co a jak hrát. Když jsem odešel z Nového rocku, vzali kluci zpěváka Jindru Sinkuleho a kytaristu Láďu Chmelaře. To už byl ale jiný Nový rock, než když jsem tam hrál já. V 90. letech jsme Nový rock ještě na chvíli obnovili s klukama ze Stochova Martinem Jirákem a Rosťou Kedroněm. V podstatě jsme začali od začátku. Písničky jsme skládali s Martinem. Nový rock měl prakticky dvě tváře – jednu se mnou a druhou s Jindrou. Postupem času jsme už neměli pomalu kde hrát, vystoupili jsme třikrát za rok. Museli jsme sjednat aparát a zvukaře a pak vybírat mezi sebou, abychom je zaplatili. Navíc po revoluci přestali lidi chodit na zábavy. A každý týden zkoušet, abychom to nezapomněli, a hrát třikrát do roka, to mě nebavilo. Tak jsem přestal a začal jsem chodit na záskoky s tanečními orchestry, což už jsem sem-tam dělal, ještě když jsem hrál bigbít.“
Zkušenosti k nezaplacení
Podle Míry Kejly byly hry s tanečními orchestry obrovskou školou. „Nejdřív jsem začal chodit s Rakonkou, což byl tehdy úžasný orchestr s výbornou dechovou sekcí. Tři saxofony, dvě trumpety, na basu Jarda Hokr, na bicí Jarda Rajs, na klávesy chodil buď Ota Křížanovský nebo Loupáček (Jiří Soukup – pozn. T. B.). Co jsem přinesl, to se okamžitě hrálo. Chlapi z tanečňáků neohrnovali nad bigbíťákama nos. Se všemi se mi hrálo suprově,“ pokračuje Míra. Kromě Merkuru a Nového Populáru OB Slabce prý hrál skoro se všemi známými tanečními orchestry (Melodie, Olympia Josefa Hejdy, Rytmus Jaroslav Typolta, Orion ad.)
„Později jsem hrál s Destou Vroutky. Původně na záskok a pak mě vzali natrvalo. Přivedl jsem tam Danu Mišterovou na klávesy a Zbyňka jako zvukaře. Měli jsme ale kšefty hlavně na Karlovarsku, takže jsme domů přijížděli v sedm ráno. Bylo to vyčerpávající, a tak jsem toho nechal. Pak přišel Zdeněk Černý, abych šel na záskok s jeho Senior bandem. Chodil jsem stále častěji a častěji, až jsem se stal členem kapely. Zaskakoval jsem také s Ideal Bandem, a když v roce 2012 odešel Venca Trlica k Brutusu, stal jsem se řádným členem Ideal Bandu. Teď už chodím zase jen na záskoky,“ popisuje Miroslav Kejla své účinkování v tanečních orchestrech. V první polovině druhé dekády 21. století se také načas objevil v zajímavé funkové formaci Stanislava Brabce TakyFanky.
„Netalentovaný“ Ondra Lukeš
Řeč jsme stočili na kytary, na které Míra hrával. „Moje první kytara bylo Tornádo (prý s ní začínal i Michal Pavlíček). Byla to úžasná pololubovka a pamatuji si, že jsem ji kupoval v Bílé labuti. Stála 2325 Kč. To mi bylo 16 let. S tou jsem odehrál vše až do vojny. Když mně bylo sedmnáct, tak jsem si koupil kvákadlo. Bustr se dělal přehuleným zesilovačem. Na vojně jsem si koupil Diamantku. A pak Kingston – kopii Les Paula. Když jsem hrál v tanečním orchestrem Orion, tak mi Franta Valeš přivezl z Německa kytaru Ibanez Artis, to byl luxusní nástroj. Pak jsem ji dal Ondrovi Lukešovi, který se ke mně chodil učit hrát. To byla legrace. Přišla ke mně nějaká paní a zeptala se mi, jestli vyučuji na kytaru. Já jsem jí odpověděl, že ano. A ona řekla, že má kluka, který by rád hrál na kytaru. Byl v hudebce a pan Černík mu řekl, že nemá talent. Ten kluk byl Ondra Lukeš. Tak jsem si ho vzal. Tři roky ke mně chodil na klasiku a pak i na elektriku. S Ondrou byla prča. Byl vždycky hrozně rychlý. Chodilo ke mně víc lidí, např. Milan Kopernický, Jirka Závora, Pavel Marek a další. Všichni docházeli jednou týdně, jen Ondra Lukeš chtěl chodit dvakrát. Začínal u mě od píky. Byl zarputilý, ale všechno se vždycky naučil.
Ale zpět ke kytarám. Později jsem si koupil kytaru Washburn, pak jsem přešel na Sterlingy, to je Van Halenovka – Axis – ty mám dvě. Pak mám ještě nějaké elektroakustiky. Baskytaru jsem měl bezpražcovou, koupil jsem ji od Jardy Hokra. To bylo, když jsem šel hrát k Profousu. Byla docela těžká, ale s Profousem jsme vždy hráli hodinovky, tak to šlo. Když jsem skončil, prodal jsem ji Mírovi Urbánkovi. A ještě mám ukulele, vypočítává Míra svůj nástrojový park.“
U přehrávek žádný problém
Zajímavé postřehy má Miroslav Kejla s přehrávkami, jak se v muzikantských kruzích říkávalo neoblíbeným rekvalifikačním zkouškám lidových hudebníků. „Většinou jsem býval kapelník. S přehrávkovými komisemi jsem to měl super. Někteří muzikanti vyprávějí, jak je komise zkoušela z politiky. Mně se to v životě nestalo. Vždycky jsme něco zahráli a pak mě, jako kapelníka, zkoušeli z hudební teorie. Alespoň na Rakovnicku to tak bývalo. Vždycky se mě ptali akorát na muziku. Jestli to bylo jinde jinak, nevím, ale mně se to nikdy s žádnou kapelou nestalo. Studoval jsem skladbu na lidové konzervatoři. Jezdil jsem tam čtyři roky každý víkend. Dělal jsem kompozici, to mě vždycky zajímalo. Ani s Luciferem jsme neměli žádné problémy. Na odboru kultury se nás zeptali, jestli si nechceme zvolit jiný název, my jsme řekli že ne a prošlo nám to. Problém byl spíš, co hrát a za kolik. Ony ty přehrávky nebyly ani tak o tom, zda smíš hrát, ale spíš za kolik můžeš hrát. Vždycky jsme v předložených play-listech švindlovali. Třeba s Novým rockem jsme ještě neměli nazkoušeno tolik skladeb, kolik bylo potřeba. Myslím, že jich muselo být napsaných asi třicet. Když nám vybrali Rainbow s Blackmoorem, které jsme neměli vůbec nacvičené, tak jsem to na rovinu řekl, oni se tomu zasmáli a pustili nás. Když kapela začínala a neměla ještě tolik skladeb, tak se logicky švindlovalo. V životě jsem si neschovával vlasy pod límec nebo si je spínal. Vždycky jsem hrál s dlouhými vlasy a nikomu to nevadilo. Jestli to tak bylo v Praze, nevím, ale tady ne.
Pokud byly nějaké průsery, tak třeba když se v Lužné servali Stochováci s Rakovničany. No a hodilo se to na kapelu,“ vzpomíná Míra na nepopulární přehrávky.
Hudební skladatel
Míra hrál na kytaru a baskytaru a orientuje se i v klávesách. Písničky prý ale skládal bez jakéhokoliv hudebního nástroje. „Když držíš nástroj, tak tě to svazuje. Jakmile jsem měl nápad, hned jsem si ho zapsal. S muzikou nebyl problém, horší to bylo s texty. Psal jsem obojí. Ze Šamotky jsem chodil domů pěšky a v hlavě jsem si skládal. První písnička, kterou jsem složil, byly Obrázky a druhá Lovci slonů. Celkem jsem napsal určitě přes sto písniček. S Novým rockem a K.O. Lekcí jsme hrávali každý pátek a sobotu a na každé zábavě jsme měli novou věc.“ Nyní hraje Míra Kejla nejvíc doma, tvrdí, že cvičí dvě až tři hodiny. „Víc mě baví cvičit než hrát. A když, tak jdu někdy v sobotu na záskok s Ideal Bandem. Už ale fyzicky nezvládám hrát celou noc,“ přiznává a dodává: „Co jsem si potřeboval nahrát, to jsem si nahrál. Chodila ke mně zpívat jedna dívčina z Hrobu u Teplic. Napsal jsem jí spoustu písní a u mě jsme je nahráli. Byla to pro mě hlavně textová výzva. Nahrál jsem si i spoustu vlastní instrumentální muziky. Víceméně pro sebe.“
Historky na závěr
Na závěr přidává dvě veselé historky. „Před časem jsem se byl podívat na rekvalifikačních zkouškách v Praze 9, kde dělal přehrávky i Miky Volek. Hrála tam nějaká mladá kapela art-rock, takové ty dlouhé plochy, a porota jí vytkla, že hrají na svůj věk těžkou muziku. To mě docela pobavilo, protože před Volkem pomalu salutovali.“
Druhá historka je spojena s legendou novostrašeckého bigbítu Vladimírem Štěrbou. „Jednou za mnou přišel Vláďa Štěrba ze skupiny Hey, který byl republikán, a měl hrát na mítinku Miroslava Sládka. Zeptal se mě, jestli bychom mu nešli dělat s Novým rockem předkapelu. Odpověděl jsem mu, že na to nejsme dost dobří, abychom hráli na takové akci. A Vláďa na to řekl: – Prosím tě, nebuď skromnej! – Chvíli dělal na Nosku a jednou sfáral i s kytarou a povídá: – Kluci, já jsem mediálně známej, já vám něco zahraju. – A ještě jedna jeho dobrá hláška z Lužné: – Nepískejte, nebo přerušíme produkci! – Vláďa Štěrba byl hrozně hodnej kluk a byla s ním prča,“ uzavírá své vyprávění Miroslav Kejla.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, výpověď Miroslava Kejly)