Výbuch v „Dělňáku“ připomínal biblickou apokalypsu
Tento příběh se odehrává v době, kdy desítka pivo stála 1,70 Kčs, průměrný měsíční plat se pohyboval kolem 2,5 tisíce Kčs a všechny hospody, restaurace a hotely provozoval státní podnik Restaurace a jídelny (RaJ) nebo spotřební družstvo Jednota. Hlavním „hrdinou“ příběhu je Dělnický dům, který stával na rohu ulice 5. května (dnes Pražská) a Tyršovy ulice a částečně zasahoval do Gottwaldových (dnes Čermákových) sadů. Vinou chamtivosti jednoho soudruha vedoucího, kterému nestačilo přikrádat v malém, zmizelo z povrchu zemského nejlepší kulturní zařízení, které kdy v Rakovníku stávalo. Na sál s úžasnou akustikou se skoro tisíci místy vzpomínají Rakovničané dodnes. Stejně tak na příjemné prostředí dvou vináren. S úctou a nostalgií o něm hovoří snad všichni muzikanti (od dechovek, přes taneční orchestry až po bigbíťáky), kteří v něm alespoň jednou hráli. Většina z nich se shoduje na tom, že takové zařízení od té doby už město nikdy nemělo a Kulturní centrum ho zdaleka nenahrazuje. Dělňák byl prostě jen jeden…
Mysleli, že vypukla válka
V noci z 5. na 6. února 1985 otřásl Rakovníkem ohlušující výbuch. Z nároží parku, proti Pražské bráně, kde stával Dělnický dům, se vznášel k nebi oblak prachu smíšený s dýmem a ohnivými jazyky. Požárníkům, příslušníkům Veřejné bezpečnosti (tak se před rokem 1989 nazývala policie – pozn. T. B.) a zvědavcům, kteří na místo záhy přispěchali, se naskytl doslova apokalyptický obraz. Zadní trakt restaurace Dělnického domu se změnil v rozvaliny, výplně oken okolních domů byly vysklené, na kapotách osobních automobilů zaparkovaných v ulici 5. května se povalovaly betonové kvádry… Málokdo z přítomných tehdy tušil, že se stal svědkem epochální události. Z mapy města právě mizelo nejoblíbenější a nejvyužívanější rakovnické kulturní zařízení. „Taneční parket s balkonem po celém obvodu sálu, celkem čtyři galerie, dvě vinárny a restaurace s celkovou kapacitou přes tisíc míst, kde se prakticky pořád něco dělo, to byl rakovnický Dělnický dům,“ připomíná Jan Borsek, který zde byl v té době zaměstnán jako číšník. „Když to tehdy asi ve dvě hodiny ráno vybouchlo, myslel jsem si, že začala válka. Vypadalo to, jako kdyby na město někdo shodil z letadla bombu. Vysypaly se nám tabulky v oknech, popadaly hrnky a talíře z police a všude se vznášely oblaka prachu, který pokryl celé okolí Dělňáku,“ vzpomíná na osudnou noc hudebník Zdeněk Havelka, který bydlel na sídlišti nedaleko Dělnického domu.
Připomeňme si, co se tehdy vlastně stalo a proč „odešel“ Dělnický dům na onen svět. Téměř tisícistránkový soudní spis, který z vyšetřování výbuchu v Dělnickém domě vzešel, podává přesný a objektivní obraz událostí. Ukazuje nejen na přímého pachatele trestného činu, ale také na lidi, kteří stáli v pozadí, a na praktiky, které tehdejší doba umožňovala a víceméně tolerovala. Nebýt exploze, která změnila Dělnický dům v trosky, pravděpodobně by nikdy nevyšly na boží světlo praktiky, jež se v jeho temných zákoutích dlouhá léta provozovaly. Zalistujme tedy zažloutlými protokoly a vraťme se do poloviny 80. let 20. století…
Exploze měla zastřít manko
Před příslušníky Veřejné bezpečnosti (VB) vyvstal úkol, zjistit příčinu této mimořádné události. Už v prvních fázích vyšetřování bylo zjištěno, že epicentrum výbuchu se nacházelo ve skladovém přístavku. Charakter exploze svědčil o vznícení unikajícího svítiplynu. Při odklizení trosek byla proto zvláštní pozornost věnována vyhledání zbytků plynového rozvodu, na který byly napojeny průtokové ohřívače vody v sociálním zařízení skladu. Nález části potrubí s odkapávacím vývodem, ve kterém chyběla zaslepovací zátka, potvrdil předpoklad, že ve skladu z potrubí unikal svítiplyn. Expertiza vyloučila možnost samovolného uvolnění zátky, a tak další šetření bezpečnostních orgánů bylo zaměřeno na prověření osob, které měly do celého objektu a zejména do skladu volný přístup. Více než dva týdny trvající práce příslušníků VB byla korunována úspěchem. Zjistili, že zátku úmyslně – asi hodinu před výbuchem – odstranil vedoucí restaurace Dělnický dům Miloš Piškitel. Důvodem jeho jednání byla skutečnost, že se v této provozovně zjistilo manko ve výši nejméně 130 000 Kčs. Proti pachateli bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin obecného ohrožení a krajským prokurátorem byl vzat do vazby. V dalším vyšetřování se zjišťuje odpovědnost dalších osob za vznik manka.
Pachatel se snažil zapírat
Vedoucí Miloš Piškitel nejprve při výsleších tvrdil, že nemá s explozí nic společného. „Z Dělnického domu jsem 2. února odcházel kolem 20. hodiny. Ve skladu jsem byl naposledy, když jsme během dne s číšníkem K. ukládali přepravky s láhvemi. Tehdy jsem ve skladu necítil žádný unikající plyn a ničeho mimořádného jsem si nevšiml. Po návratu do svého bytu jsem už zůstal doma,“ uvedl do protokolu. Tvrdil, že o výbuchu se dozvěděl až poté, kdy ho kolem 3. hodiny ráno probudila manželka jeho zástupce a oznámila mu, že „Dělňák spadnul.“ Poté se vydal na místo činu autem v doprovodu ředitele RaJ Miroslava Hendrycha, svého zástupce Josefa Volentiče a náměstka M. Teprve tam zjistil rozsah škod.
Svoji výpověď změnil až poté, když jeden ze svědků uvedl, že ho potkal kolem 24. hodiny na břehu Rakovnického potoka nedaleko Dělnického domu. Proti vedoucímu Piškitelovi svědčila také inventura, která byla skončena právě den před výbuchem. „„S předběžným výsledky inventury byl obviněný vedoucí seznámen 5. února dopoledne. Schodek se jevil ve výši 100 tisíc Kčs. Reagoval na to tak, že zřejmě musí být nějaká chyba v dokladech. Při jednání s inventurnicí v uvedený den, kdy mu sdělila, že musí inventurní soupisy a propočty k inventuře odevzdat do kontrolní účtárny RaJ, ji požádal, aby vyčkala do následujícího dne, tedy do 6. 2. 1985. Předpokládal, že doklady nechá ve své kanceláři umístěné v části Dělnického domu, vyhrazené podnikovému ředitelství RaJ. Inventurnice skutečně doklady k inventuře odnesla do své kanceláře v Dělnickém domě, kde je uložila do zásuvky pracovního stolu...“ píše se v obžalobě krajského prokurátora.
Třináct let nepodmíněně
Nezvratné důkazy konečně rozvázaly panu vedoucímu jazyk. „Pátého února jsem ze zaměstnání odešel kolem 20. hodiny. Šel jsem domů, manželce jsem se o manku nezmínil. Doma jsem se navečeřel a díval se na televizi. Když skončil náš program, přepnul jsem přijímač na německý, ale po pravdě řečeno, ani jsem nevnímal, co vlastně dávali. Měl jsem plnou hlavu starostí s mankem,“ vypověděl Miloš Piškitel. Není divu, že nemohl usnout, a tak pod záminkou, že zapomněl v kanceláři vypnout kamna, odešel před půlnocí z domova směrem k Dělnickému domu.
Na břehu potoka údajně zjistil, že nemá cigarety. Odemkl si zadní vchod od parku, prošel sálem, přesvědčil se, že v kanceláři nespí zástupce Josef Volentič, odešel do skladu, vzal si z regálu krabičku Spart a vykouřil několik cigaret. Neustále přemýšlel o manku a jeho následcích. „Jak jsem tam stál, všiml jsem si zaslepovací zátky přívodního potrubí plynu. Byl jsem v takové depresi, že jsem se rozhodl pustit si plyn a spáchat sebevraždu,“ vypověděl do policejního protokolu Piškitel. Proto zavřel dveře z jeviště do skladu, odšrouboval zaslepovací špunt z potrubí, sedl si na židli a čekal.
„Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, nedovedu to ani odhadnout, ale pak jsem najednou dostal strach, rozvzpomenul se na děti a manželku, hlavou mi probíhal celý můj dosavadní život. Najednou jsem se sebral a ze skladu utekl. Dveře jsem za sebou zase zamkl. Domů jsem se vrátil snad kolem jedné hodiny po půlnoci…“
Jak se zdá, soud této verzi příliš neuvěřil a přiklonil se k tomu, že výbuch měl zničit důkazy o vzniklém manku, byť Miloš Piškitel nejspíš tak velký rozsah škod způsobených výbuchem nepředpokládal. Za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, trestný čin obecného ohrožení a trestný čin porušování povinností při nakládání s finančními a hmotnými prostředky odsoudil vedoucího provozovny 28. 8. 1986 k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu 13 roků ve druhé nápravně výchovné skupině. Čtyři roky poté 28. 8. 1990 se uskutečnilo jednání o rozhodnutí o nové výměře trestu podle novely trestního zákona a trest byl zkrácen na 12 let.
Škody za tři miliony
U soudního jednání zazněl také výčet škod, které zdemolováním Dělnického domu vznikly. Experti je vyčíslili na 2 846 967 korun. Osobní věci zaměstnanců Dělnického domu, které byly při výbuchu zničeny, měly hodnotu 27 tisíc. Na budovách v okolí, bytech a jejich vybavení vznikla další škoda ve výši 47 tisíc. Poškozeno bylo celkem 13 osobních automobilů se škodou za 75 tisíc Kčs. Celkem tedy škoda, způsobená výbuchem, představovala v roce 1985 částku 2 995 783 korun.
Další škoda, řekněme morální, je nevyčíslitelná. Město i okres přišly o jedinečné zařízení, které jeho občanům sloužilo 60 let. Dělnický dům byl postaven v letech 1924-26 rozšířením původního hostince U Pelců. V letech 1959-1960 byla provedena generální přestavba s přístavbami. V letech 1979-80 pak přístavba skladu a sociálního zařízení na severní straně objektu. Následkem výbuchu byla tato přístavba zcela zdemolována, zničena byla většina severní části Dělnického domu (kanceláře, sociální příslušenství, prostory jeviště se šatnami a sociálním zařízením, část kuchyně a restaurace). V ostatních prostorách objektu došlo k různým deformacím, jak svislých, tak vodorovných konstrukčních prvků včetně zastřešení původní části Dělnického domu. S ohledem na zjištěný stav navrhl soudní znalec Ing. Arnošt Kulhánek a statik Ing. Jaroslav Drábek likvidaci objektu. K tomu posléze také došlo.
Funkcionáři popíjeli zadarmo
Soud se také zabýval tím, jak vzniklo 130tisícové manko. Vyšetřování se pohybovalo po „tenkém ledě“, protože, jak se ukázalo, do kauzy byla zapletena řada tehdejších čelních funkcionářů okresu, rakovnických podniků a organizací. Služeb Dělnického domu velmi často využíval Okresní národní výbor, Okresní ústav národního zdraví, Rakovnické keramické závody a další instituce. Problém byl v tom, že socialistické organizace nesměly mít ve faktuře položky jako alkohol a cigarety. Proto se naprosto běžně prováděly v účetnictví záměny zboží. „Jiné zboží se fakturovalo a jiné konzumovalo. Když byly v Dělnickém domě pořádány větší akce podniků nebo společenských organizací, bylo vydáváno ze skladu zboží bez výdejek. Pouze jsem si dělal poznámky o skutečném výdeji zboží, které jsem předložil odběrateli ke kontrole a dohodl jsem s ním záměnu. Místo alkoholu se uvádělo jídlo, tak, aby odpovídalo celkové částce skutečně vydaného zboží. Při některých akcích docházelo k tomu, že bylo fakturováno zboží např. za 1200 Kčs, ale vydáno bylo jen za 900 Kčs. Takto vzniklé přebytky byly vytvořeny s plným vědomím příslušných funkcionářů… dodatečně byly odčerpány těmito funkcionáři ve formě zboží, když si pak přivedli nějaké návštěvy. Tyto návštěvy však nebyly soukromé, jednalo se většinou o služební styky a podniky si pro ně tímto způsobem vytvářely potřebné rezervy,“ přiznal u soudu Miloš Piškitel.
Podle výpovědi jednoho z číšníků ale také tento způsob praktikoval i samotný vedoucí a jeho zástupce. „Vedoucímu a jeho zástupci jsem psal útraty na lístek. Jednou týdně jsem se ptal, zda ji zaplatí. Ve všech případech hradili útratu zbožím ze skladu. Toto zboží ale nebylo ze skladu odepsáno. Jak si to potom zúčtovali, nevím. Jejich útraty se týdně pohybovaly od 100 do 800 Kč. Pokud jde o vedoucího, občas za mnou přišel, když jsem měl směnu, a chtěl ode mě peníze z tržby. Někdy to bylo 300 Kčs, jindy méně či více. I v takových případech mi dlužnou částku vyrovnával zbožím ze skladu. Je mi známo, že vedoucí často hostil v provozovně různé kamarády, se kterými se zdržoval v provozních místnostech, jak ve vinárně, tak v restauraci. Šlo většinou o osoby z organizací, které pořádaly v Dělnickém domě různé společenské akce. Hostil je často až do velmi pozdních nočních hodin,“ vypověděl číšník.
Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…
Aby inventury na nic nepřišly, měl vedoucí Piškitel dobře „ošetřeno“. Jelikož zároveň dělal vedoucího v restauraci na plaveckém bazénu, přesouval zboží podle potřeby sem a tam. Z výpovědí vyplývá, že při inventurách, které probíhaly jednou ročně, bylo tajně přenášeno zboží z jednoho skladu do druhého, a tak byly „nacházeny“ chybějící položky. V jednom případě bylo do inventurního seznamu dopsáno dokonce zboží za 105 tisíc korun, aniž se inventurnice přesvědčila, že zboží skutečně existuje. V několika případech dokonce došlo k paradoxní situaci, že byly zjištěny poměrně vysoké (8 tisíc a 45 tisíc) přebytky. Ale ani s tím si vedení RaJ příliš těžkou hlavu nedělalo a pan vedoucí je vždy dokázal nějak „vysvětlit“. Ale jak se říká, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. V případě Dělnického domu a jeho vedoucího Miloše Piškitela k tomu došlo při inventuře 30. ledna 1985. Z obžaloby vyplývá, že na úhradu útrat s pohoštěním různých osob bylo vydáno ze skladu provozovny v letech 1982 až 1985 zboží v hodnotě 57 600 Kč. Manko k 30. 1. 1985 bylo celkem vyčísleno na 131 tisíc Kčs. Jak vše dopadlo, znáte již z předcházejících řádek.
Dělňák byl opravdu jedinečný
Dělnický dům byl v 70. a 80. letech nejlepším kulturním zařízením ve městě. Potvrzuje to i číšník Jan Borsek. „Otevřeno bylo denně s výjimkou neděle, která byla zavíracím dnem. Restaurace začínala v 9 hodin ráno. Jídla se podávala po celý den, hotovky do 15hodin a potom minutky. Normálně se zavíralo ve 22 hod., když byly akce, tak dokud tam byli lidi. Plesy běžně končily kolem 4. hodiny ranní. Hlavní vchod býval od silnice u Pražské brány. Vedle něj, pod šesti kaštany, bylo super parkoviště, kam se vešlo určitě deset aut. Další bylo nad Dělňákem směrem na dnešní Pražskou ulici. Za vchodovými dveřmi vlevo byly toalety a pak velký vestibul. Z něj se šlo doprava do spodní vinárny (tu měl v roce 1985 na starosti Václav Kubec – pozn. T. B.), rovně do sálu a doleva do restaurace. Z ní vedl vchod do kuchyně a druhý do zadní části jeviště. Tam byly šatny pro personál a vedoucí měl vzadu kancelář. V době, kdy Dělňák explodoval, už stávaly za kuchyní nové sklady. A právě tam došlo k výbuchu.
Sál byl úžasný, kapacitně stavěný i na velké plesy a tancovačky. Vlevo z pohledu od jeviště, na které se bez problému vešel i dvacetičlenný orchestr, bylo podloubí, kde se sedělo. Galerie byla i v prvním patře, ovšem s tím rozdílem, že bývala z obou stran. Do sálu se dalo vejít také proskleným vchodem z parku. Nejdřív se přišlo do vestibulu. V něm, po levé straně od dveří do sálu, byl výčep pro personál, který obsluhoval na sále. Starý pan Pergler tam točil pouze pivo a měl tam i lahve s vínem. Vpravo ode dveří do sálu byla šatna pro návštěvníky. Proti ní vedlo schodiště do prvního patra. Když se přišlo nahoru, tak vlevo bylo možno jít na ochoz a doprava do druhé vinárny (tu obsluhoval Václav Tarant – pozn. T. B.).
Hořejší vinárna byla moderně zařízená, dělaly se tam hodně svatební hostiny. Mimo květen a plesovou sezónu tam probíhaly svatební hostiny jako na běžícím pásu. Nebylo snad jediné delegace, která do Rakovníka přijela, aby se s ní nešlo do Dělňáku, hlavně pak do horní vinárny. Bylo tam 60 až 80 míst. Když byly velké akce, my, číšníci z restaurace, jsme tam chodili Vaškovi Tarantovi vypomáhat. Jeden člověk by to byl nestihl. Při velkých akcích byly otevřené obě vinárny. Dole bylo asi 40 míst.
V Dělňáku se pořádaly nejrůznější akce. Hodně podniků a institucí tam slavilo MDŽ. Díky němu byl březen hodně silným měsícem. O plesovou sezónu nebylo víkendu, aby tam nebyl nějaký ples. Všechny školy tam pořádaly maturitní plesy. Další plesy pak různé organizace. Bývaly to velké společenské události. Na nich hrály nejlepší rakovnické orchestry, takový Merkur, Melodie, Autobrzdy ad. měly i patnáct a více muzikantů. Prostory Dělnického domu využívaly hodně i podniky – Šamotka, OÚNZ, Státní statek, Jednota a mnohé další. Nesmím zapomenout ani na Čaje, kde hrávaly rakovnické bigbítové skupiny. Ty byly mládeží hojně navštěvovány.“
Koncertní sál
Kromě plesů, Čajů a dalších tancovaček sloužil Dělnický dům také jako koncertní sál. Jeho kapacita umožňovala velkou návštěvu, a tak není divu, že sem během 60. až 80. let přijížděly největší hvězdy tehdejší české pop-music. Pamětníci, které jsem oslovil, si vzpomněli na řadu jmen. V Dělňáku m. j. vystoupili Karel Gott, Yvonne Přenosilová a Karel Hála za doprovodu skupiny divadla Apollo, Yveta Simonová a Milan Chladil, Eva Pilarová a Jaromír Mayer, Flamengo s Petrem Novákem a Karlem Kahovcem, Olympic, Hana Zagorová, Pavel Bobek, Karel Zich, Karel Černoch, Petr Spálený a Apollobeat, Michal Tučný a Petr Novotný se skupinou Fešáci, Waldemar Matuška a Olga Blechová s KTO, Josef Laufer, Felix Slováček, polská zpěvačka Maryla Rodowicz, skupiny Odyssea a Kentaur a mnozí další.
Poslední byl Merkur
Poslední kapelou, která si zahrála v Dělnickém domě těsně před výbuchem, byl Merkur. Jeho kapelník Josef Černík si na tuto událost dobře pamatuje.
„V Dělnickém domě jsme hráli v pátek 1. února 1985 na plese učňovské mládeže a v sobotu 2. února na sportovním karnevalu. Nikdo z nás netušil, že jsou to poslední dvě akce v historii tohoto největšího kulturního domu na Rakovnicku,“ vypráví Josef Černík a dále vzpomíná: „Na sportovním karnevalu jsme hrávali každoročně a vždy jsme se převlékali do nějakých kostýmů. Tentokrát jsme byli za fotbalisty. Měl jsem na zádech číslo třináct a jak se později ukázalo, byla to třináctka nešťastná.“
Karneval se vydařil, a když ve tři ráno skončil, složili muzikanti nástroje a aparaturu pod pódium ke dveřím vedoucí na chodbu. Chtěli je tam nechat do příštího týdne, kdy zde měli opět účinkovat. „V pondělí 4. února jsem se rozhodl, že tam přeci jenom nástroje nenecháme celý týden bez dozoru. Společně s Honzou Pémem, který nám tehdy dělal bedňáka, jsme vše přestěhovali na naši základnu do Domu osvěty. Ve středu mi jeden známý ráno volal, že už si v Dělnickém domě nezahrajeme, protože vylétl do povětří. Nevěřil jsem mu a šel jsem se tam hned podívat, abych zjistil, že má, bohužel, pravdu. Další nasmlouvané plesy se pak konaly v Pavlíkově nebo v sále Rakony. Když jsme v Dělňáku hrávali na Čajích, sešlo se tam 500 až 600 lidí z celého okresu. Každý muzikant, který tam hrával, potvrdí, že Dělnického domu je škoda,“ uzavírá Josef Černík.
Epilog
Pan Piškitel si celých 12 let neodseděl. Okresní soud v Sokolově ho z Nápravného výchovného ústavu Horní Slavkov podmínečně propustil po sedmi letech a osmi měsících a stanovil mu zkušební dobu v trvání pěti roků. Dne 12. 4. 1996 tentýž soud konstatoval, že se podmínečně propuštěný osvědčil. Dnes je na něho pohlíženo, jako na bezúhonného. „Za to, že zničil kvůli své chamtivosti nejkrásnější kulturní stánek ve městě, by se měl navěky smažit v pekle,“ konstatoval jeden z pravidelných návštěvníků bývalého Dělnického domu.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Pavel Sklenička: Výbuch
Dělnického domu – rakovnická Sodoma a Gomora. In: Raport 2/2000); Tomáš
Bednařík – Pavel Sklenička: Výbuch v „Dělňáku“ připomínal biblickou apokalypsu.
In Raport 10. 2. 2010; Jan Borsek: Dělňák
byl pánbůh mezi restauracemi. In Raport 10. 2. 2010; Tomáš Bednařík: Klíčový
svědek vzpomíná. In Raport 10. 2. 2010; Tomáš Bednařík: Když vylétl Dělňák do
povětří. In Raport, 10. 2. 2010; Lenka Pelcová: Černík: „Byli jsme poslední“.
In Raport: 10. 2. 2010)