Z historie bigbítu na Rakovnicku 70 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

Život a smrt Stanislava Zárybnického – Houly

V této kapitola Z historie rakovnického bigbítu uděláme trošku odbočku. Bude patřit muži, který nebyl pravověrným bigbíťákem, ale trampem z přesvědčení, novinářem, hudebním publicistou, sběratelem a vydavatelem folkových textů, trampských samizdatů, organizátorem koncertů a propagátorem menšinových hudebních žánrů…

Na hranici zakázaného a tolerovaného

Přesto se zapsal nesmazatelně do historie (nejen) rakovnického bigbítu. Když se stal v 80. letech 20. století „mužem v pozadí“ Klubu mládeže v Rakovníku, „přiváděl“ do něho muzikanty a kapely, kteří měli v Praze i v ostatních městech republiky zákaz nebo omezené vystupování. Ať už to byli Vladimír Mišík, ASPM s Janem Spáleným, Marsyas, Luboš Pospíšil nebo Jaromír Nohavica. Ti zde zahráli a zazpívali bez jakékoliv propagace a vždycky měli stál nabitý k prasknutí. Houla neustále balancoval na hranici umění komunisty zakázaného a tolerovaného. Díky němu jezdili za kulturou do Rakovníka lidé i z Prahy a Plzně. Houla byl také jeden z mála, kdo si dovolil v okresním týdeníku Rozvoj, vydávaném OV KSČ, poukázat na perzekuci skupiny Brutus resp. Kyklop, jak se tehdy nejznámější rakovnická kapela jmenovala. „Je zarážející, že rakovnická skupina Kyklop hraje po celých Čechách kromě vlastního okresu. Je někdo schopen uvést rozumný důvod?“ To byl na červenec 1988 vskutku husarský kousek. Připomeňme si, kdo byl Stanislav Zárybnický – Houla…

Tramp a trapsavec

Stanislav Zárybnický se narodil 1952. Po tátovi chtěl být sazečem, učitelé mu radili, aby studoval. Standu k tomu ale nedonutili a později ho to mrzelo. Vyučil se karosářem pro Karosu Vysoké Mýto, ale většinu života strávil jako traťový dělník na kolejích. Již na učňáku začal vandrovat a postupně se stal nejen trampem, ale i šéfredaktorem trampského samizdatového časopisu Dým. Vydával jej od roku 1972 téměř 10 let. Kromě toho psal povídky, básničky, písňové texty, eseje, dokonce i divadelní hru. Vydal šest samizdatových sbírek: Takybásně (1973), Hovory H (1974 – povídky a básně), Skoropoezie a takytexty (1978 – básně, eseje a písňové texty), Někam, kde je hezky (1978 – divadelní hra), Nabídka nevšedního dne (1979 – 17 povídek) a Přežitky (autorský výbor z básnické tvorby z let 1971-1989). Posmrtně vyšlo několik sbírek z jeho tvorby: Narozen v Čechách (1990 – výbor z poezie), Přežitky (1998 – kniha vydaná podle původního samizdatového souboru básní), sborník A v pátek… (1999 – postřehy a komentáře publikované v Táborovém ohni Mladého světa v letech 1971-1987) a soubor více než 25 povídek Nabídka nevšedního dne (2000).

Počátky Houlovy literární tvorby spadají do období zániku oficiálních trampských časopisů, jako byly Tramp, Trail, Jižní stezka, Tulák nebo Pacifik expres. Ještě před zákazem vydávání brněnského Tuláka (1973) založil spolu s Rikim v roce 1972 Dým, asi první trampský neoficiální časopis. Po jeho vzoru pak vznikla řada dalších trampských samizdatů. Houla psal snad do všech, stejně jako do trampských rubrik v oficiálních časopisech. Psal povídky, básničky, úvodníky, recenze a rozhovory. Byl jednou z osobností, které vzešly z okruhu Brdské Smečky – neformálního uskupení brdských trampů. Patřil i do okruhu lidí kolem trampské literární soutěže Trapsavec, která vznikla v roce 1971. Houla v ní získal řadu ocenění.

Noví přátelé

Počátkem 80. let se Standa oženil, získal byt a přestěhoval se od rodičů ze Zdic do Rakovníka. Na vandry sice jezdil dál, ale stále víc jej lákala nekonformní kultura. Hodně jej oslovila nová generace písničkářů, která se objevila v době, kdy Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Vladimír Veit, Vlastimil Třešňák, Charlie Soukup, Bohdan Mikolášek a Svatopluk Karásek již byli v emigraci. V roce 1980 vydal jako přílohu Dýmu sborník „Máme koho zpívat“ aneb Textaři, a další rok začal psát do Portýra, zpravodaje finále Porty v Plzni. Zároveň od roku 1981 vydával (téměř 10 let) samizdat Poportýr, v němž otiskoval to, co se do Portýra vejít nemohlo či nesmělo. Podílel se zároveň na práci Jonáš klubu (klub spřízněných duší Jiřího Suchého a Semaforu) a přispíval do jeho zpravodaje. Díky těmto aktivitám objevil nový svět a v něm i nové přátele – Jarka Nohavicu, Jiřího Černého, Vladimíra Mertu, Jana Rejžka, Vladimíra Hanzela, Slávka Janouška, Vladimíra Vlasáka a další.

Šedá eminence Klubu mládeže

Rodinný život Houlu ale zcela nenaplňoval. Oba synové byli na vandry ještě malí, a tak si našel nové poslání. Díky získaným kontaktům se stal dobrovolným „programovým pracovníkem“ Klubu mládeže v Rakovníku. Byl jeho „dobrým duchem“ a zároveň „mužem v pozadí“. Jakousi šedou eminencí. Nadále pracoval jako traťový dělník a zároveň byl „de facto“ dramaturgem Klubu mládeže. V letech 1984 až 1989 uspořádal zhruba stovku pořadů. Jen za rok 1985 navštívilo klub na 314 akcích 17 tisíc lidí. Z toho 3900 přišlo na poslechové akce. Přesto byl Houla nespokojen s nízkou návštěvností a v tehdejším týdeníku Rozvoj neúnavně kritizoval nezájem místních lidí o nabízené pořady. „Co byste vlastně chtěli slyšet? Na koho jste ochotni přijít? Na to, co jste slyšeli tisíckrát v rozhlase a televizi, co nedráždí, nechává nás klidnými, u čeho se tak hezky usíná či řídí auto, co nás nenutí k činnosti? To chcete? Zařaďte tedy zpátečku, kulturní fandové – kupředu k diluviu!“ hřímal v říjnu 1988 na stránkách Rozvoje. Poté, co na Lauru a její tygry přišlo v Rakovníku jen pár desítek lidí a chyběli hlavně ti, „kdož odpovídají za kulturní vyžití mladých lidí ve městě“.

Jak již bylo řečeno v úvodu, balancoval Houla na hranici umění komunisty zakázaného a tolerovaného. K vrcholům patřily koncerty Jarka Nohavici po zákazu jeho vystupování nejen na Portě 1985, ale i v celém tehdejším Západočeském kraji. Právě na jednom jam-session doma u Houly vznikl impuls pro vydání sborníku jeho textů. Houla se pak rozhodl vydat to nejlepší z folku, a také to v následujících letech dokázal. Tak vznikly sborníky textů Jarka Nohavici, Karla Kryla, Jaroslava Hutky, Vladimíra Merty, Petra Váši a Slávka Janouška.

Kromě sborníků písničkářů zpracoval od poloviny 80. let diskografii trampských a country kapel, seriál o historii trampského tisku, účastnil se polemik o folku, trampské tvorbě, Portě atd. Zároveň rozšiřoval pásky Fonotrampa, na nichž se objevovalo to nejlepší od trampských i folkových písničkářů. V roce 1989 byl hlavním motorem celostátní soutěže Trampský expres, vyhlášené jak v Táborovém ohni Mladého světa, tak v trampských samizdatech. Pro různé klubové časopisy, od rakovnického Klubu mládeže, přes pražského Jonáše až po kutnohorské Nové koření, ba i pro Gramorevue komentoval celoroční produkci v oblasti folk&country, psal recenze a připravoval rozhovory s předními folkaři. Ještě v listopadu 1989 napsal recenzi na připravované první autorské album Wabi Ryvoly vydané v roce 1990.

Dobrovolná smrt

Byl urputný a hrdý – když se mu v roce 1988 nelíbil svazáky dosazený šéfredaktor Portýra – tak po sedmi letech práce v redakci na psaní rezignoval a prožil Portu jen jako divák.
Nevyhledával přímý konflikt s komunistickou mocí, ale zákonitě k němu směřoval. Neopisoval politické texty, ale jeho angažovanost v propagaci nekonformní kultury byla všemi v okolí vnímána jako jasný politický postoj.

V létě 1989 podepsal a rozšiřoval petici Několik vět, za což byl 17. října, tj. měsíc (!) před 17. listopadem odsouzen JUDr. Jiřím Vágnerem, samosoudcem v Rakovníku, k peněžitému trestu 4000 korun a k zabavení psacího stroje. Na zaplacení pokuty byla mezi kamarády uspořádána sbírka a příspěvek poslal i Karel Kryl po koncertu v polské Wroclavi, týden před sametovou revolucí…

Houla vydával práce druhých, ale hluboko v něm byl autor stále plný pochybností o vlastní tvorbě i o sobě samém. Pro pocit nenaplnění, krizi z rozpadlého manželství a hluboké vnitřní osamělosti, které si nikdo z okolí nevšiml, si chladnokrevně, rok dopředu, naplánoval „odchod“ ze světa. Ten poslední rok ale žil úplně naplno a od jeho rozhodnutí jej neodvrátil ani 17. listopad. Rozdával se druhým, až nakonec rozdal všechno i sám sebe.

Skončil tak, jak si naplánoval, sebevraždou pod koly vlaku R 513 ve svých milovaných Brdech. Na „věčný vandr“ vyrazil 11. prosince 1989. Ve svých 37 letech. Jeho věrný pes Máslo zemřel v únoru 1990.

Osobnosti o Houlovi

Houlovu dobrovolnou smrt okomentovaly některé přední osobnosti české nekonformní kultury:

„Z Houly mohl být redaktor Folk&Country, vydavatelský redaktor, dramaturg, editor písničkových sborníků. Univerzitní práce se píší o všem možném, Houla by za to stál. Ve všech těchto činnostech byl, myslím, nenahraditelný. Způsobu, jakým dělník Stanislav Houla Zárybnický odešel ze světa, se prý odborně říká bilanční sebevražda. Připravoval se na ni několik měsíců a neodradil ho od ní ani listopadový převrat. Cítil se už dlouho vypotřebovaný, už se neuměl bránit.“ (Jiří Černý, hudební kritik a publicista)

„Houla se uměl tak dokonale schovat za svou práci, že když mě kdysi požádal o tip na spolupracovníka, řekl jsem mu: znám jenom jednoho, který to dělá nezištně, důsledně a dokonale. Jmenuje se Standa Zárybnický. Trochu se usmál a řekl jenom: „To jsem já.“ Nic víc. Tečka. Chtěl od života tak málo – a přesto se mu ani toho mála nedostávalo. Chce se mi věřit, že je nebe, kam vedou ty nešťastné koleje.“ (Vladimír Merta, skladatel, textař a hudebník)

„Byl neúnavným velebitelem dobré hudby, publicistou, kritikem, spolupracovníkem Portýra, ale též vydavatelem vlastního časopisu Poportýr, úspěšným básníkem ze soutěže Trapsavec, poradcem rakovnického klubu mládeže, editorem samizdatových sborníků s texty Kryla, Merty, Nohavici, jedním z prvních signatářů Několika vět. Z dopisu na rozloučenou vyplývá i neuvěřitelná domněnka, že pro něj nyní není místo, dnes, kdy víc, než předtím bude zapotřebí lidí takhle čestných, schopných a talentovaných.“ (Jan Rejžek, hudební kritik a publicista)

„Nikomu neuškodí si občas zavzpomínat na staré (naše mladé) trampské časy. A taky na to, že k Houlovi kromě psa Másla, básniček, povídek, esejů a úvodníků patřily i jeho postřehy a komentáře publikované ve „Žlutém čtverečku“ Táborového ohně v časopise Mladý svět. Texty z let 1971-1987 jsou dobrou ilustrací tehdejší doby, Houlova a snad i našeho pohledu na tramping… jsou prosté, stejně jako věta: „Chceš se ohřát? Dojdi pro dřevo…“ (Petr Náhlík – Vokoun, tramp a Houlův kamarád)

„Píšu o něm v minulém čase, protože Houla už není. 11. prosince 1989 skočil pod vlak, rozdav a rozprodav předtím svůj knižní, deskový a páskový archiv, zanechav závěť a dopis na rozloučenou… Nemá smysl pátrat teď po důvodech, které ho k poslednímu radikálnímu činu vedly. Snad věděl, co dělá a proč to dělá – byl to jeho život. I když život člověka není nikdy tak docela jen jeho… Mrzí mě, štve mě, že zrovna takový člověk je pryč, že všechno a všechny hodil za hlavu zrovna v takové době. Vím, že to může znít pateticky, ale díky práci, kterou Houla odvedl a která tu po něm zůstala, si ho budeme ještě nejednou připomínat. Taky jako kamaráda a pozoruhodného člověka. (Honza Plachetka, redaktor časopisu Portýr)

A na úplný závěr přidejme Houlovu osudovou báseň.

R 513

Dvě světla s černou tlamou

těžko mne ještě zklamou

posvítí v jedné chvíli

na cestu k mému cíli

a až uvidíš vzadu

koncovou rudou zradu

zapomeň moje jméno

– už bylo odvezeno

Tomáš Bednařík

(Zdroj: Petr Náhlík – Pavel Sklenička: Standa Zárybnický – folkový Erben. In: Raport 7. 1. 2010; Petr Náhlík – Vokoun: Houlův oheň – vzpomínka na Standu Zárybnického – Houlu. In: Trampský magazín, 25. 2. 2018; Jiří Černý, In: pořad Načerno v Českém rozhlase, 7. 12. 1999; Jan Rejžek, In: Svobodné slovo, 21. prosince 1989; Vladimír Merta, 19. 12. 1989)