Bohunka Týčová – Jezinka s bigbítovými kořeny
Třetí pěveckou osobností, kterou bychom rádi představili v našem minicyklu „Bigbít a ženy“, je Bohunka (Bohuslava) Týčová. I když dnes už zpívá jen výjimečně, hudba provázela prakticky celý její život. Narodila se na podzim roku 1952 v Rakovníku, a kromě několika let, kdy působila v Praze, zde žije doposud. Nejprve na Šamotce a poté, co se vdala, ve městě na nábřeží Rakovnického potoka…
Z Talentů do Luxoru
„Zpívám odmalička. Pamatuji si, že když jsem chodila s maminkou nakupovat, bavila jsem lidi ve frontě zpěvem. To mně mohlo být nějakých pět let. Protože mě odjakživa bavilo zpívat druhé hlasy, nutila jsem ke spolupráci svoji sestru,“ vzpomíná Bohunka na své pěvecké začátky ještě pod rodným jménem Pochmanová. První veřejné vystoupení absolvovala jako žákyně Základní devítileté školy v Lužné, kam chodila do první a druhé třídy. Šlo o besídky a různá školní vystoupení. Od třetí třídy už chodila na 3. základní školu v Rakovníku, kde pan ředitel Sláva Vachtl vedl školní sbor. „S ním jsme často vystupovali, a já už v té době věděla, že bych chtěla být zpěvačkou. Po deváté třídě jsem byla přijata na Střední ekonomickou školu v Rakovníku a začala jsem vymetat různé pěvecké soutěže. Několikrát jsem byla na Talentech (Hledáme mladé talenty), ale nejdřív jenom za dveřmi. Když jsem tam viděla ty zmalované slečny, tak jsem utekla. Až v šestnácti jsem se odvážila vstoupit. Soutěžící tenkrát doprovázel orchestr Luxor, což jak se ukázalo, bylo pro můj další pěvecký vývoj důležité. Na klávesy hrál v Luxoru Sáša Pleska. I když jsem skončila na třetím místě, všiml si mě a krátce na to jsem dostala od Luxoru lano. To bylo někdy mezi prvákem a druhákem na ekonomce,“ pokračuje Bohunka Týčová.
Škola bratří Pleskových
První písničku, kterou Bohunka s Luxorem zpívala, byli Sekáči jdou z repertoáru Evy Pilarové. Zpívala ji s Aničkou Vápeníkovou. S Ivanem Benešem zpívala duet Drahý můj od Nadi Urbánkové a Jiřího Grossmanna a měli s ním velký úspěch.
Na spolupráci s bratry Pleskovými vzpomíná dodnes. „Po Pilarové přišly další věci. To už ale bylo z jiného soudku. Julia Driscoll, Aretha Franklin a podobné klády, z českých třeba Žij dál od Yvonne Přenosilové. Já, šestnáctiletá vykulená holka, žádnej hlas, a oni na mě s takovými nahrávkami. Sáša poslouchal po nocích Radio Luxembourg, písničky si nahrával, rozepisoval je do not a psal k nim české texty. Chodili jsme k Pleskům a tam tvrdě nacvičovali. Já jsem byla takové pískle a Sáša byl docela ostrej. Když už jsem byla úplně hotová a rozbrečela jsem se, přišla paní Plesková a povídá: – Pojď, dám ti housku. Pak přišel Míša Pleska: – Neboj, to nic. Ukázal mi, jak to mám zpívat. Když si to tak vezmu, hudebně mě vlastně vychovali kluci Pleskové.
Poloviční honorář
K Luxoru se pojí ještě jedna vzpomínka. Kromě zpívajícího kytaristy Ivana Beneše měl Luxor v roce 1968 ještě další tři sólové zpěváky. To bylo i na poměry velkého a pravidelně hrajícího Luxoru hodně. Ne všichni byli vytíženi tak, jak by si asi přáli a problém byl i s jejich honorováním. Zatímco muzikanti brali plné honoráře, zpěváci dostávali jen polovinu. „První půlrok jsem nedostávala vůbec žádný honorář. Bylo mi šestnáct let a byla jsem ráda, že můžu vůbec zpívat s takovým orchestrem, jako je Luxor. O honoráře jsem se nehlásila. Nějak se to domákl Sáša Pleska, který se mnou dělal korepetice, promluvil s kapelníkem Josefem Fenclem a od té doby jsem nějaké honoráře dostávala,“ potvrzuje Bohunka.
„Když přešel k Luxoru od Merkuru Petr Konopásek a stal se kapelníkem, tak mě řekl, že bych se měla učit zpívat. V té době učil v rakovnické hudebce. Ze začátku jsem nechápala, co se mám učit, když už zpívám. Pak jsem to pochopila. V sedmnácti letech jsem se stala žákyní Lidové školy umění v Rakovníku. Učila jsem se zpívat u paní učitelky Marie Šatavové, která sem jezdila vyučovat z Prahy. Naučila mě základy, jako je dýchání apod. Za vedení Petra Konopáska jsme si všichni museli udělat kapelnické zkoušky, takže jsem měla i kapelnické zkoušky,“ pokračuje ve vzpomínkách Bohunka. S Luxorem si dokonce zazpívala na vlastních tanečních.
Mandragora – The Scream – The Undertakers
V té době začala koketovat s rakovnickými bigbíty. Nejprve hostovala s Mandragorou. Jitka Zelenková nacvičila s touto skupinou asi pět písniček. Když už nemohla do Rakovníka pravidelně dojíždět, převzala je Bohunka a několikrát je s Mandragorou zazpívala.
Pak byla členkou skupiny The Scream, kde byli bratři František a Zdeněk Havelkové, Miroslav Veverka a Petr Kauer. „S Frantou Havelkou jsem zpívala Dívčího krále. Léta jsme si říkali, že si ji musíme ještě někdy spolu zazpívat, ale nějak k tomu pořád nedocházelo. Pak Franta vážně onemocněl a nakonec zemřel. K této písničce mám silný citový vztah,“ vysvětluje Bohunka Týčová.
V letech 1972-1973 byla členkou The Undertakers, ale to už přestal Luxor existovat a Bohunka zamířila do tanečního orchestru Melodie. „S Věrou Röllovou, která také zpívala s Melodií, jsme se přihlásily na Lidovou konzervatoř do Prahy (pozdější Ježkárna – pozn. T. B.). Jezdily jsme tam dva roky. Na zpěv jsme měly paní profesorku Jaroslavu Bernardovou, která později učila na Státní konzervatoři třeba Milušku Voborníkovou, Naďu Urbánkovou nebo Marcelu Holanovou. Naučila jsem se zpívat podle not, správně dýchat a různé podobné finty. Co jsem se tam naučila, to mně v podstatě pomáhá dodnes.
Dívčí trio Jezinky
V Melodii zpívala Bohunka Týčová (tehdy ještě Pochmanová) do poloviny 70. let. Stát se „opravdovou zpěvačkou“ ji lákalo stále víc a víc. Sehnala si práci na odboru kultury Středočeského KNV se sídlem v Praze 5 na Smíchově a přesídlila do hlavního města. U Krajského kulturního střediska složila profesionální kvalifikační zkoušky. „Zajela jsem tenkrát za Míšou Pleskou, který hrál v baru v Karlových Varech, a požádala ho, aby mě doprovázel. Zkoušky jsem udělala, a ani nevím, jak se to stalo, najednou jsem dostala nabídku zpívat s dívčím triem Jezinky, které vedla Bobina Ulrichová. Už nešlo sedět jedním zadkem na dvou židlích, a tak jsem z Melodie odešla. Kluci se tenkrát docela zlobili.“
S Jezinkami to byly dobré roky, i když velká dřina. Trio v té době vystupovalo se složení Bobina (Božena) Ulrichová, Daniela Matějčková a Bohunka Pochmanová. „Zkoušeli jsme u Bobiny doma s pianem. Bydlela na Smíchově kousek od KNV, takže jsem vždycky jen přeběhla na zkoušku. Zaměstnavatel mě pouštěl, kdykoli jsem si vzpomněla. U Bobiny jsme dostávaly kapky. Všechno jsme zpívaly z not.“
S Jezinkami Bohunka natáčela desky a doprovázela různé zpěváky. „Hodně jsme zpívaly s Pavlem Liškou, účinkovaly jsme na Děčínské kotvě a všude, kde bylo potřeba. Hrozně mě baví natáčení ve studiu, víc než zpívání před lidmi. Vždycky jsem říkala, že bych mohla zpívat za plentou. Třeba v Bratislavě mě pochválil dirigent a hudební režisér Vladimír Valovič, když prohlásil: – Skláním se před třetím hlasem. Když jsme natáčeli album s Helenou Blehárovou, požádali nás, abychom přišli udělat do studia ,křoví‘. Jsou to maličkosti, ale člověka to hřeje,“ dodává Bohunka Týčová.
„Tahle doba mi, co se týká zpěvu, dala úplně nejvíc. Bobina na nás byla velmi tvrdá, ale hodně nás naučila. Vystupovali jsme dokonce s Helenou Vondráčkovou a Jiřím Kornem. Tenkrát jsem tomu nepřikládala žádný větší význam. Líbilo se mi zpívat, bavilo mě to, ale že bych se nějak koukala, s kým se potkám, to ne. To si člověk uvědomí až zpětně. Byli to hrozně fajn lidi. Je zajímavé, že se točily desky, nahrávky pro rozhlas, ale já z toho nemám jedinou věc.“
Pražské ráno s Majoránkou
Ke konci Bohunky u Jezinek se váže zajímavý příběh. „Jednoho dne jsme dostaly nabídku jet s Pavlem Liškou do Ruska. Pavel je dnes velmi kritizovaný zpěvák, ale byl to docela fajn člověk, i zpívat uměl, akorát to vzal za špatný konec. Jeho písničky byly velmi angažované. Kromě Ruska jsme měly jet i do Finska a několika dalších zemí, celkem půlroční zájezd. Dostala jsem strach a už jsem do toho nešla. Bylo to také v době, kdy jsem se seznámila se svým budoucím manželem Jirkou. Možná jsem najednou chtěla rodinu a zázemí, možná jsem neměla dost odvahy. Nakonec jsem nejela a naše spolupráce tak skončila. Řekla jsem si, že už nebudu zpívat, že začnu studovat, protože nemám pořádnou školu. Na KNV jsem si dohodla, že mi povolí studium při zaměstnání, jenže v tu chvíli mi zavolala další kapela. Já se nejdřív bránila, že nemůžu, ale když mi volali snad už podesáté, šla jsem na zkoušku a bylo hotovo. Ta skupina se jmenovala Majoránka a hrála něco jako folk.“
Šéfem Majoránky byl Václav Prejzek a záhy se v ní objevil i Jirka Pertl z Rakovníka, kterého Bohunka doporučila. Ten tam nakonec hrál i poté, kdy Bohunka odešla. „S touto kapelou jsme natočili tehdy dost známý singl. Na jedné straně byla písnička Pražské ráno, na druhé Loutky. Protože se tam pořád dokola zpívá Pomalu se blíží šestá, tak ji snad rok ve tři čtvrti na šest ráno hráli den, co den v rádiu. Pak jsme udělali dalších pět, šest skladeb pro rozhlas, které se svého času také hodně hrály. Několikrát jsme vystupovali i na sokolovském festivalu,“ vzpomíná Bohunka Týčová na své působení s Majoránkou. „S Majoránkou mám také fotografii, kterou dělal Jan Saudek. Nechtěl ale, aby byl někde uveden jako autor. Tak jsem se také ocitla v tom jeho slavném kutlochu. Nacpal nás do jednoho rohu a tam nás vyfotil. Byl to ohromný zážitek,“ dodává Bohunka.
„Po odchodu z Majoránky jsem ještě zpívala s podobně zaměřenou kapelou, na jejíž název si už, bohužel, nevzpomínám. S tou jsem byla i na Rysech. Tam jsme se setkali se slavnou slovenskou skupinou Elán – měli jsme společnou šatnu.“
Ale to už to táhlo Bohunku stále více domů. „Možná to bylo nedostatkem talentu, možná jsem neměla dost odvahy. Nevím. Talent ale není všechno. To je slabá polovina úspěchu. Další věc je práce a dřina, chtít a makat, ale ani to ještě nestačí. Chce to také ostré lokty, mít tu správnou povahu, umět se vnucovat. Já jsem ty lokty nikdy neměla. Ale to, co jsem dokázala a zažila, mi nikdo nevezme a mám na to hezké vzpomínky,“ svěřuje se Bohunka Týčová.
Merkur a ještě jednou bigbít
Po návratu do Rakovníka se začala věnovat ryze soukromým záležitostem. „Když mi bylo pětadvacet, všechny moje spolužačky už měly děti. Tak jsem se v roce 1977 provdala za svého přítele Jirku. Z Pochmanové jsem se stala Týčovou. Hned po svatbě jsem otěhotněla a v září 1978 se nám narodila Kačenka. Asi 14 dní po porodu k nám vrazil kapelník Merkuru Loupáček (Jiří Soukup – pozn. T. B.) se štosem not a povídá: – Hele, potřebujeme, abys s námi chodila zpívat, tady to máš, podívej se na to! Nejdřív jsem se bránila, že to nejde, ale dopadlo to tak, že jsem šla zpívat s Merkurem už 25. prosince (1978). Kačence byly tři měsíce. Když se mi narodila druhá dcera Helenka, tvrdila jsem, že přeci od dvou dětí nebudu chodit zpívat. Navíc mi bylo už 34 let. Ale hned jak jsem měla těhotenský průkaz v ruce, už mi to začalo v hlavě šrotovat, jak to udělám, abych ještě mohla chodit. Říkávám, že zpěvačka by měla být mladá a krásná. Starý muzikant, to ještě jde. I bigbít můžou hrát chlapi v pokročilém věku. Ale zpěvačka, to by mělo být krásné mladé stvoření. Výjimkou můžou být snad jen takové hvězdy, jako je Tina Turner. Ale tohle, co dělám já…?“
Nakonec všechno dobře dopadlo a Bohunka se novu objevila na pódiu. Od té doby zpívala s Merkurem až donedávna.
„Před dvěma léty jsem byla na operaci s hlasivkami, dobře dopadla a já můžu zase zpívat. Ale abych táhla celý koncert, na to už se necítím. Zazpívat si mě těší, ale jsem sebekritická a vím, že už to není ono. Občas si někde zazpívám; kdyby někdo potřeboval vokál ve studiu, tak jsem ochotná,“ doplňuje Bohunka Týčová.
Na „stará kolena“ se ještě vrátila k bigbítu. Alespoň na chvíli. V roce 2005 zpívala i s dcerou Helenkou s tehdy „čerstvým“ QR Bandem. Později si s ním ještě sem tam zahostovala. Když v roce 2012 slavila na Tyršově koupališti skupina Brutus 45. výročí své existence, vystoupily Bohunka s Helenkou jako sboristky jedné z reinkarnací Mandragory.
Ve studiu podpořila svým hlasem skupiny Kix Band a Hradní Duo, s Janou Štefanovou a Miroslavem Jiráskem nazpívali pro Rádio Relax jingl k pořadu Vykopávky z vinylu. Podílela se i na nahrávce Milénium natočené rakovnickými zpěváky ve Studiu Kufr k příchodu 21. století.
Už dvanáct let je Bohunka Týčová členkou Chrámového sboru u kostela sv. Bartoloměje v Rakovníku, který řídí sbormistryně Ing. Hana Staňková.
Profese
Připomeňme si profese, kterými Bohunka Týčová během svého života prošla. Po maturitě na Střední ekonomické škole Rakovník pracovala nejprve na Okresní odborové radě v Rakovníku. Po přestěhování do Prahy dělala nejprve úřednici na Krajském národním výboru v Praze 5 na Smíchově, poté přešla do Střediska státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje (taky jí dělal ředitele bývalý prof. rakovnického gymnázia RNDr. Karel Friedl). Po návratu do Rakovníka se chvilku „plácala“ v několika krátkodobých zaměstnáních až zakotvila v Pohřební službě Memoria, kde působila dvacet let. Po odchodu do předčasného důchodu ještě v pohřební službě občas vypomáhala.
*****
Bohunka Týčová patří ke stálicím rakovnické popové scény. Díky svému „koketování“ s bigbítem – zejména na začátku a ke konci své pěvecké kariéry – bude v roce 2023 uvedena do Dvorany slávy rakovnického bigbítu.
Tomáš Bednařík
(Zdroj:
Tomáš Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994; Pavel Sklenička:
Příběh opravdové zpěvačky. In: Raport, 10. a 17. 12. 2002; výpověď Bohunky
Týčové)