Z historie bigbítu na Rakovnicku 76 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

menu
Přejít na obsah
Jana Štefanová – Vše, co umím, mě naučil brácha
 
Jana Štefanová je rodačka z Rakovníka a celý život bydlí na Velké Bukové. Ke zpěvu a muzice zdědila rodinné geny. „Táta s mámou byli oba muzikanti. Poslouchali Louise Armstronga, Ellu Fitzgeraldovou nebo Glena Millera. Kupovali Alba Supraphonu a já si podle nich v obýváku zpívala. Dá se říct, že u nás se zpívalo pořád. Velmi důležitý je v mém hudebním životě brácha,“ říká Jana Štefanová, rodným jménem Jirásková. Pokud mluví o bratrovi, myslí známého hudebního skladatele, kytaristu, bubeníka a zpěváka Miroslava Jiráska, který jeden čas provozoval Studio Kufr ve Slabcích.
 
Curriculum vitae
Curriculum vitae Jany Štefanové se dá shrnout do nevelkého odstavce. „Můj otec byl za své postoje v roce 1968 perzekuován, a tak ani já, ani můj bratr Mirek jsme se nedostali na střední školy. Učila jsem se prodavačkou v Jednotě, ale byla jsem tam pouhý rok. Potkala jsem muže svého života Zdeňka a v šestnácti jsem se vdala. Když mi bylo sedmnáct, narodila se nám naše jediná dcera Jana. To bylo v roce 1979. Můj muž má vysokou školu, je mezi námi věkový rozdíl devět a půl roku a jsme spolu dodnes, tedy 44 let,“ říká Jana.
V roce 1981 nastoupila do Pohřební služby v Rakovníku, kde pracovala její sestra Vlasta Švarcová. „Práce se mi líbila. Byla jsem ve filiálce v Novém Strašecí. Když sestra začala dělat jinou práci, přesunula jsem se do Rakovníka. V Pohřební službě jsem působila 30 let. Dálkově jsem si dodělala střední ekonomickou školu, a tak mám maturitu. Po revoluci jsme si vzali Pohřební službu do soukroma. Jako první v republice jsem si zřídila Pohřební službu pro zvířata. Řídila jsem ji z Rakovníka, ale povolení jsem měla pro Prahu, Středočeský, Jihočeský a Západočeský kraj. Krematorium pro zvířata bylo v Brně. O tuto službu byl velký zájem, dokud nepřišla ekonomická krize,“ pokračuje Jana Štefanová.  
Nastalo období, na které Jana nerada vzpomíná. Zemřela jí maminka a ona to psychicky nezvládla. Nervově se zhroutila a byla na tom dost špatně. Říká, že rok byla mimo. Dostala invalidní důchod. „Všechno špatné je ale pro něco dobré, takže já dnes už dokážu selektovat, co je důležité, a co méně důležité. Když se zasměju, tak je to úplně upřímně. Moje krédo je: Nejstrašnější je bezmoc, nejdůležitější je svoboda.“
 
Při premiéře se rozbrečela
Vraťme se však k hudbě. „Bratr Míra začal nosit desky a já jsem zjišťovala, jaká muzika vůbec existuje. Pak přišel můj muž a u toho jsem poprvé slyšela Queeny, Jethro Tull a podobné kapely. Brácha mě krmil Sladema, Nazarethama a Uriášema, můj Zdeněk mi přinesl do života tyhle pecky. Poprvé jsem zpívala s kapelou, když jsem ještě chodila na základku. Snad to bylo s Permon Bandem, už si to přesně nepamatuji. Naši se na mě přijeli podívat a já se tam v jedenáct večer rozbrečela, že se mi chce spát a chci už domů. Takže poprvé jsem veřejně do mikrofonu zpívala s tanečňákem,“ říká Jana.
Když jí bylo patnáct, přivedl ji Míra Jirásek do skupiny Bonaventura, která hrála v Křivoklátě v sokolovně. „Hudební vzdělání žádné nemám, vše, co umím, mě naučil brácha. Největší škola byla, když měl brácha Studio Kufr ve Slabcích. Tam se dělala profi práce. Brácha z nás sedřel kůži. Naučil nás vyslovovat. To mně zůstalo dodnes. Prozradím vám jednu komickou historku. V roce 1981, to už jsem pracovala v Pohřební službě, jsem si opisovala foneticky text písničky od Kim Wilde. A protože jsem neměla po ruce žádný jiný papír, psala jsem ho na parte z druhé strany,“ směje se Jana.
Kufr, Trio 07 a studio
Na skupinu Kufr si dobře vzpomíná. Kapela se nejdřív jmenovala Eminence, ale protože se to soudruhům z odboru kultury ONV zdálo moc procírkevní, museli se přejmenovat. A tak se pojmenovali Kufr, což nikomu nevadilo. „Název vznikl úplně náhodou. Jednou náš basák Ládík Černý zakopl v zákulisí o kufr, který jsme tam měli položený, tak jsme řekli – budeme se jmenovat Kufr. To byla moje nejlepší éra. Dokonce jsme natáčeli ve studiu Budíkov u Martina Kratochvíla. Bylo to zadarmo a kluci mu tam pak dělali něco na zahradě. Vždycky jsme měli pocit, že nejmenší úspěch máme v Rakovníku. Jezdili jsme hodně mimo okres, třeba do Kolína, do Sokolova a na další místa. Ale i v Rakovníku jsme hráli dost. Na repertoáru jsme měli víceméně své věci, hlavně od Míry, ale i od Jindry Sinkuleho a něco od Míry Kejly. Kufr stál na Mirkovi a Jindrovi. Ten měl obrovské charisma, i když mu to občas ujelo. Nevzpomínám si, že bychom někdy v kapele hlasovali o tom, kdo bude kapelník,“ rekapituluje Jana Štefanová.  
Po Kufru už s žádným bigbítem nezpívala. V polovině 80. let sestavili pro Portu s Mírou a Honzou Janotou folkové Trio 07. Bylo to ale jednorázové sdružení. Mirkovi pomáhala Jana s vokály ve studiu. „Před pár léty jsem si zazpívala s QR Bandem. Chvilku jsem s ním dokonce jezdila, ale nechala jsem toho, i když mě stále zvou. Nesedla jsem si tam s jedním muzikantem. Kdykoliv mě někdo požádá, abych si zazpívala třeba u nás na taneční zábavě, tak si zazpívám.“
Hlas Jany Štefanové můžete slyšet nejen na zmíněných nahrávkách Kufru ze Studia Budíkov. Pět svých písní natočila i v agentuře Vlasty Švarcové WES. Společně se všemi významnými rakovnickými zpěváky nazpívala v roce 2000 hymnus Míry Jiráska a Vlasty Švarcové Milénium. Dobrých 15 let vysílalo Rádio Relax pořad Vykopávky z vinylů, k němuž znělku nazpívaly Jana Štefanová, Bohunka Týčová a Magda Menzlová.
  
Cigára pro Jima Morrisona
Když se Jany zeptáte, jakou hudbu má ráda, dlouho nepřemýšlí. „Tak především jsou to Led Zeppelin, Yes a Queen. Pak miluju osmdesátky. Co písnička, to melodický skvost. Jsou to neznámé kapely, které udělaly třeba jen jediný hit, ale ten se zpívá dodnes. V poslední době jsem akceptovala Rammstein. Na muzice kapel, které jsem vyjmenovala, se mi líbí, že jejich písničky nejsou od začátku do konce stejné.
Mám ale ráda i českou produkci. Dokážu ocenit, když někdo umí zpívat. Třeba Havelkův swingový orchestr Melody Makers, to je nádhera. Lucie Bílá, to je talent od pánaboha. Kdybych si měla pustit něco z české tvorby, tak by to byly dvě, tři písničky od Kabátů, starý věci od Karla Gotta a Marty Kubišové. Asi bych se vracela do minulosti. Někdy mám velkou chuť poslechnout si Čechomor. Když mám dobrej den, tak si dělám sama pro sebe diskotéku. Já cédéčka nevypaluju, ale kupuju si je. Jediný, co mám vypálený, jsou největší hity z The Wall od Pink Floyd.“
Na závěr povídání o muzice mi Jana prozradila jednu pikantnost. „Když jsem byla v Paříži, šla jsem ke hrobu Jima Morrisona, zpěváka The Doors. Lidi mu tam dávají cigára, různé flašky s alkoholem, tak jsem mu tam taky položila dvě svoje cigarety. Má strašně malý hrobeček. Zřejmě to každý den hřbitovní služba uklízí, jinak už by byl hrob celý zasypaný.“
Ochotnický spolek Lumír
Jana je nejen výborná zpěvačka, ale také herečka. Patří k tahounům bukovského ochotnického spolku Lumír. „Za dob našich rodičů se na Velké Bukové hrálo divadlo. Maminka zpívala Muzikantskou Lidušku, tatínek byl trumpeťák. Když se tento soubor rozpadl, tak tady dlouho nic nebylo. Jednou přišla Hana Kavková s tím, že našla na půdě scénář detektivky Agathy Christie Pacientka. V hospodě se nás zeptala, co bychom říkali tomu, kdybychom obnovili divadlo. Vedle seděl Jirka Zoul s Karlem Hůlou a ti řekli: – Když vy uděláte divadlo, tak my, chlapi, zatancujeme v trikotech Labutí jezero. Sázka, to byl prvopočátek spolku Lumír. My jsme Pacientku nacvičili, ale oni dodnes Labutí jezero nezatancovali. I když naše představení bylo hrozně statické, úplně bez pohybu jsme odříkali text, lidem se to strašně líbilo. Na vsi se konečně něco dělo. Tak jsme si řekli, že bychom mohli pokračovat. Moje sestra Vlasta prohlásila, že toho má doma plné šuplíky. Celkově jsme od té doby nacvičili už pět her, z toho čtyři od sestry. Táhne nás tandem ségra-brácha. Také děláme Silvestry, ale to opravdu jen pro místní. Je to víceméně taková recese, ale lidi to chtějí a baví je to,“ přibližuje Jana Štefanová pozadí spolku Lumír.
Zatím poslední uvedenou hrou je komedie „Je libo foto, andílku?“ Lumír má deset členů, a tak Vlasta Švarcová jim píše role přímo na tělo. Buď něco ubere, nebo něco připíše. „Teď zkoušíme hru s písničkami bráchy, která má pracovní název Sejšov. Budeme zpívat na playback, což není právě jednoduché. Míra to chce mít dokonale zmáknuté po hudební stránce, takže jeho mužskou roli bude hrát žena. Jako ve staré Číně,“ loučí se Jana Štefanová.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Výpověď Jany Štefanové; Tomáš Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2024. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah