Z historie bigbítu na Rakovnicku 78 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

menu
Přejít na obsah
Milan Zimmermann – Člověk by měl dělat, co ho baví
 
Milana Zimmermanna mají Rakovničané v paměti jako výborného zpěváka, kytaristu, hráče na foukací harmoniku, textaře, hudebního skladatele, a především lídra skupiny Hradní Duo. Tu v prosinci roku 1993 založil spolu s kamarádem – flétnistou Františkem Matějovským. Když Milan 23. července 2023 náhle zemřel ve věku 57 let, byl to pro kulturní veřejnost šok. Teprve postupující čas ukázal, kde všude a jak moc chybí…
 
Pěvecký sbor, folk a blues
Kladenský rodák (* 26. 4. 1966) prožil dětství na Stochově. Jeho rodiče (oba byli učitelé) ho od mládí vedli k hudbě. Děda byl skvělý houslista (prý mohl hrát klidně ve filharmonii).  Strýc – tramp – naučil Milana milovat přírodu a „přitáhl“ ho ke kytaře. Hráli nejen bratry Ryvoly a další trampskou klasiku, ale také třeba Karla Kryla. Ze ZUŠky, kam chodil na klavír, Milan zběhl. „Je to strašná škoda, měli mě mlátit přes prsty a u klavíru mě udržet,“ litoval později Milan. Vlastní muziku začal skládat už od časů školních kapel. První velké koncerty zažil s kladenskou folkovou skupinou QKV.
Druhým protipólem Milanova raného uměleckého života byl Stochovský pěvecký sbor, který vedl profesor Roman Makarius. „Zpívali tam nejen moji rodiče, ale také moje tety, strýčkové, a dokonce i děda. Já jsem se sborem začal v patnácti. Je zajímavé, že jsem nikdy netrpěl trémou,“ tvrdil Milan. Prý to byla skvělá hlasová průprava.
To už ale začal talentovaný kytarista a zpěvák rozšiřovat své aktivity. S Tomášem Fouskem a dalšími založili kapelu Pokaždý jinak (prý nikdy nehráli dvakrát ve stejné sestavě). Hudbě zůstal věrný i na vojně v Karlových Varech. Sem nastoupil ke spojařům, dokonale ovládal morseovku (prý chytal 120 znaků za minutu), ale nakonec se přesunul do útvarové knihovny a zároveň fungoval i jako promítač a písař. Z ASUTu přivezl domácímu útvaru nejedno ocenění.
  
Čtyři roky s Brutusem
Po vojně se Milan Zimmermann přiženil na Rakovnicko, kde potkal kluky z bluegrassové kapely Rychtáři. V letech 1993-1996 hrál a zpíval bigbít i s Brutusem. „Byly to roky plný alkoholu a neustále plných víkendů. V okamžiku, kdy jsem se rozvedl, jsem zjistil, že pokud budu dál hrát s Brutusem, nejspíš se už nikdy neuvidím se svým dítětem, které jsem měl mít půjčované jednou za čtrnáct dní, protože budu pořád někde na kšeftech. Tak jsem z kapely odešel.“ V té době začalo vznikat Hradní Duo a nějaké příležitostné kapely (např. Cimrvére blues?)
Poeta, pohádkář a povídkář
Kromě hudby, která v jeho životě převládala, měl Milan Zimmermann spoustu dalších aktivit. Podle jeho vlastních slov prý byl už od patnácti let poeta. „Na Stochově a na Kladně je spousta holek, který mají ode mě nějaký básničky. A taky jsem začal psát první povídky.“ Zvláštní vztah má Milan k pohádkám. Když se narodila jeho dcerka Ella, tak jí odmalička četli. „Pak mě Ella řekla – Tati, tuhle pohádku už jsi mi četl – a chtěla, abych si vymyslel nějakou vlastní. Tak jsem si je začal vymýšlet a zároveň zaznamenávat do notebooku. Takhle nějak vznikly Pohádky z roztržené kapsy (2011).“ Úplnou Milanovou literární knižní prvotinou byla knížka básniček o Berounce, která sklidila (nejen) mezi dětmi velký úspěch. Nazývala se Slovo do pramice aneb Vodácký průvodce po řece Berounce pro nedospělé a vyšla v roce 2008. V prosinci 2022 vyšly dvě povídkové knihy – O strašidlech dospělých a jiné noční můry a Testováno na lidech. Mezitím zplodili s Radkem Adamcem audio-pohádky Bubákov a Strašákov (2015) a Pohádky o nezbedných mašinkách (2016), které namluvili Josef Somr, Jiří Lábus a Pavel Liška. Nepřehlédnutelná je i publikace XXHD – Hradní Duo 20 let, která vyšla u příležitosti 20. výročí kapely v roce 2013.
Pro mě byl Milan navíc skvělým vypravěčem vtipů. Kdykoliv přišel do naší redakce, okamžitě vychrlil dva-tři nové vtipy. Způsob, jakým je řekl, byl nenapodobitelný.
Milanovi učarovala řeka Berounka a zejména Luh pod Branovem. Jako vodák sjížděl Starou řeku, převážel v Luhu a podílel se na obnově zdejšího převoznického domku. Také se plavil po řece na replice plachetnice Santa Cruz.
  
Od automechanika ke grafikovi
Málokdo ví, že Milan byl původně vyučeným automechanikem. „Měl jsem představu, že budu v Mladé Boleslavi továrním jezdcem a budu jezdit rallye. Nestalo se, chvilku jsem tohle řemeslo dělal ještě v Kladně, po příchodu do Rakovníka jsem nastoupil k Agrostavu a skončil u pecí v Šamotce. Po revoluci jsem dělal grafika v Regii, pak v Kladně a jednoho dne jsem si řekl, že si budu dělat sám na sebe. „Uvědomil jsem si, že člověk má jen jeden život a měl by v něm dělat to, co ho baví. A ne se stále jen rozčilovat kvůli někomu, kdo tě prudí a ze života ti stále ukrajuje. A tak jsem se stal grafikem na volné noze, dělám návrhy webových stránek, reklamu, střihám filmy, vytvářím prezentace, v podstatě všechno, co si kdo v oboru reklamy a grafiky vymyslí. A je mi dobře,“ svěřil se Milan v jednom rozhovoru pro okresní tisk.
Jak jsem zmínil v úvodu, byl Milan především skvělým muzikantem – zpěvákem, kytaristou, hráčem na foukací harmoniku, hudebním skladatelem a textařem. V posledních letech hrál a zpíval kromě Hradního Dua ještě s blues-rockovými kapelami Blues Hoppers a LaBanda. S tou natočil v roce 2017 album Vodboku.
O Milanově tvorbě a albech se skupinou Hradní Duo pojednávají následující řádky.
Hradní Duo – folkrocková perla Rakovnicka
 
Skupina Hradní Duo se již od začátku své existence věnuje vlastní tvorbě vycházející z lidové hudby, a to nejen české a moravské, ale i tzv. keltské. Sem a tam problesknou jeho písněmi vlivy ruské, cikánské, orientální a židovské hudby. Milovníci „škatulek“ zařazují HD do oblasti folkrocku někdy i keltského rocku.
  
Trošku statistiky…
Hradní Duo vzniklo v prosinci roku 1993 na hradě Křivoklát. Tehdejší kastelánka Majka Šindelková se rozhodla, že oživí předvánoční atmosféru na nádvoří hradu, a tak vymyslela Advent na Křivoklátě. Hudební složku adventu, který té době probíhal v komorním duchu, obstarávala dvojice muzikantů – kytarista a zpěvák Milan Zimmermann a flétnista a zpěvák František Matějovský. Protože byli dva, začali si říkat Hradní Duo. Rok na to už byli tři – doplnil je zkušený baskytarista, flétnista a zpěvák Vlastík Beneš. Advent na Křivoklátě se rozrostl a lákal stále více návštěvníků. Hrálo se nejen na nádvoří, ale také v někdejší pivovarské lednici v bráně Prochodité věže. Při třetím ročníku Hradní Duo opět nabobtnalo – trojlístek Zimmermann, Matějovský a Beneš „posílili“ Emil Fatka (kontrabas, basová kytara, akordeon, zpěv) a Jaroslav „Bob“ Redl (violoncello, mandolína, zpěv). A pak už šlo vše ráz na ráz. Přicházejí houslista a kytarista Luboš Lisner (1996), bubeník Pavel Sklenička (1997), zpěvačka Zuzana Novotná (1997), flétnistka Hana Kloubová (1998), odešel Vlastík Beneš (1999), přišel houslista Vojta Pošmourný (2001), bubeník Lukáš Let (2001 – vystřídal Pavla Skleničku), zpěvačka Zuzana Pantlíková (2001 – vystřídala Zuzanu Novotnou), na zahraniční studia odešla Hana Kloubová (2003) a ze Zuzany Pantlíkové se stala paní Hubaczová (2004). V roce 2006 hrají s Hradním Duem i Tereza Králíčková (flétna, zpěv), Kateřina Štíbrová (flétny) a Helena Parisová (housle). V poslední dekádě už je změn málo. Nakrátko se objevuje flétnistka Lucka Zápalová (2013), dudák Václav Rout, bubeník Martin Rychta, z Katky Štíbrové se stává paní Vaidišová a v roce 2023 se vrací Tereza Králíčková, nyní už Benešová.
  
Poslední album a comeback
Přichází kritický 23. červenec 2023, kdy náhle umírá na selhání srdce frontman Milan Zimmermann. Zdá se, že s Hradním Duem je konec. Smutné je, že k 30. výročí připravuje kapela nové album s názvem Poslechněte lidé…! Sedm z dvanácti písní ještě stihl nahrát a nazpívat Milan. Po prvotním šoku se zbytek kapely domlouvá se zvukovým a hudebním režisérem Pavlem „Rohlíkem“ Bromem ze studia ExAvik, že album dokončí – Milan by si to tak určitě přál. Podařilo se. Plzeňské vydavatelství AVIK album vydává v předvečer Vánoc 2023. Je pokřtěno při vánočním koncertu Hradního Dua v Kulturním centru Rakovník v pátek 22. prosince 2023. Místo Milana Zimmermanna zaujal post kytaristy a zpěváka Honza Šulc (dříve Falešná ozvěna). Křtu je přítomno i několik bývalých členů Hradního Dua (František Matějovský, Luboš Lisner a Vlastík Beneš). Že to skupina myslí s comebackem vážně, dokazuje i série koncertů, které ve vánočním čase absolvovala: 1. 12. – Zámek Nižbor, 5. 12. – Městská knihovna Rakovník, 15. 12. – Kostelík, kaple sv. Máří Magdaleny, 16. 12. – Pecínov, hospoda Na Růžku a 22. 12. – Rakovník, kulturní centrum.
Jak vidí Hradní Duo Milena Křikavová
Ředitelka Městské knihovny Rakovník a velká příznivkyně Hradního Dua uvedla jeho poslední album slovy: „V roce 1993 jsem o Vánocích přijela na hrad Křivoklát, kde na nádvoří spolu naprosto úžasně hráli dva „kluci“ František Matějovský a Milan Zimmermann. Následující Vánoce zase a další zase. Jó to byly na Křivoklátě krásné časy. Byli dva a vystupovali na hradě, tak asi pochopitelně vznikl název Hradní Duo. Jenže časem se kolem Milana a Františka začali rodit další muzikanti (i holky přibrali), takže z dua se stalo větší těleso. Z hradu se přesouvali na další místa, ale název Hradní Duo zůstal. Neznalého by mohlo překvapit, že v Hradním Duu hraje v dnešním složení až osm lidí, ale znalého u jakéhokoliv seskupení kolem Milana nepřekvapí asi nic.
Parta hudebních individualit se pravidelně i nahodile schází a hraje pro radost sobě i druhých. Mám moc ráda jejich hraní v těsnějších prostorách. Vzpomínám na předvánoční sešlosti na dvorku a v kavárně Pasáž, kde Hradní Duo hrálo a my byli na sobě natlačeni jak sardinky, ale bylo to fajn. Mám ráda úžasné koncerty v dětském oddělení knihovny, kde je vždy neopakovatelná atmosféra. Krásné jsou koncerty v kostelích i pravidelné předvánoční koncerty v kulturním centru. Hradní Duo hraje na náměstích i v hospodách v Rakovníku i v okolí.
Za značkou „HD“ se skrývá parta výborných muzikantů, nadšenců, přátel, kamarádů, bezva muzika a skvělá atmosféra. Kdo Hradní Duo zná, tak ví, o čem je řeč. Kdo Hradní Duo nezná, tak o hodně přichází.
Hradnímu Duu je třicet a téměř tak dlouho mě jejich muzika provází životem. Jsem za to opravdu moc ráda.
 
Hradní Duo očima Milana Zimmermanna
U příležitosti dvacetin skupiny Hradní Duo vydal její frontman Milan Zimmermann útlou knížečku povídek, které humornou formou zaznamenávají příhody, které se kapele nebo jejím členům staly…
 
Advent na Křivoklátě (I)
Tenkrát v počátcích, kdy jsme ještě hrávali na Křivoklátě, za námi jezdila moje žena Martinka a Verunka a vozily nám v batůžku sklenici bramborového salátu a řízky. Na začátku tedy jen pro mne a Frantu a pak i pro Vlastíka, Emila a Boba. To už lezlo trochu do peněz a batůžek byl těžší, ale bylo to moc příjemné. Verunka byla ještě malá holčička a dělala kraviny, jednu za druhou. Poskakovala cestou k hradu kolem a několikrát mamince málem shodila baťoh. Až jí musela pokárat: „Verčo, ty mi to shodíš, salát se rozbije a kluci nebudou mít nic a budou nadávat.“ Reakce Martinku natolik rozesmála, že si náklad málem rozbila sama. „Mami, neboj. Řízky mají sedm životů a salát taky.“
Na hradě jsme léta hrávali v místě, které se jmenuje Lednice. A taky tam zima jako v lednici byla. Hrávali jsme cca půlhodinové sety písniček a potom rychle šup na nádvoří k Dikošovi na svařák a slivku. S horkým nápojem v rukách jsme si zahřívali dlaně a podupávali zkřehlýma nohama, jen abychom si udělali trochu tepla. Povídali jsme si o létě a sluníčku, o pečení husy v troubě, o tom, jak se škvaří škvarky v horkém oleji a o pohodě u krbu. A do toho všeho přijde Vlastík Beneš s orosenou láhví plzně a plynně se připojí do debaty.
„Ty, Vlastíku, nejseš blázen? Ono je pod nulou a ty tady popíjíš studený pivo?“
„Já? Vy jste blázni. Lejete tady do hlavy horký a tělo si říká: - To musí bejt ale zima -. A tuhle informaci pošle do mozku, ten to vyhodnotí a celý tělo rozklepe zimou, aby na to náhodou nezapomnělo. To já tam pošlu studenou plzíňku a mozek si říká: - Léto, teploučko, pohodička -. No a je klid.“
Advent na Křivoklátě (II)
Jak už jsem se zmiňoval, hrálo se na Křivoklátě v Lednici, kde byla ukrutná zima. Nahoře nad schody měli plac řezbáři Slavíkovic, vedle nás vpravo měl místo pasíř, naproti nám vpravo byli manželé Obročníkovi s koženým zbožím a vlevo od nich hrnčíř Petr Volf. Úplně vzadu vlevo měl svoje místo řezbář Libor Daenemark. Panovala tam úžasná atmosféra. Když jsme zrovna nehráli, halekalo se tam jako na trhu, a když se hrálo, tak všichni zpívali. U hrnčíře bylo vždy plno a nejvíce nás bavil okamžik, kdy z hlíny pod jeho rukama vykouzlil džbán, udělal na něm různě ornamenty, a protože neměl po ruce pec, do které by mohl dát výrobek na výpal, prostě ho vzal a zmuchlal v dlaních. To se vždycky z davu přihlížejících ozvalo hlasité a překvapené: „Ááách.“
Jednou jsme s ním natočili první živé CD. Petr kydnul na hrnčířský kruh hroudu hlíny, pokynul nám a my jsme začali hrát. Petr tu atmosféru, energii a hudbu vnímal a rukama ji předával do hlíny. Placku potom schoval a vypálil. CD dostalo název „To je hlína“ a vědátoři z Dua pracují na technologiích, které ho jednou dovedou přehrát. Bohužel, průmyslová špionáž funguje všude, a tak se z vypalování CD stal dobrý business. Ale na začátku jsme byli my.
Když jsme hráli koledy, Libor mlátil do špalku a nám to dost vadilo. „Daenemark. Do rytmu, do rytmu,“ ozývalo se od kapely k pobavení posluchačů. Nakonec se Libor naučil bouchat rytmicky, ale občas jsme ten vtip zopakovali pro pobavení diváků.
Jedna z dalších veselých scének byla při koledě Zelená se louka, kde se v páté sloce zpívá …všechny hrnce vám rozbijem, co v polici máte… a v další pak …máte-li je v peci, rozbijem je přeci, železnýma vidlicemi, dřevěnou palicí… V tu chvíli se hrnčíř Petr Volf zdvíhal od kruhu a do naší ošatky přihodil nějaké drobné. „Musím jim dát výpalné, jinak by mi to tu rozbili. Oni nevypadaj, ale jsou hrozně zlý.“
 
Půlnoční
Kromě toho, že hrajeme na festivalech, koncertech, vernisážích a párkrát i pohřbech, hrávali jsme po zpěvech na kůru i v kostele svatého Bartoloměje v Rakovníku na půlnoční. Moc krásnej pocit. Dole pod vámi stojí lidi, vzhlížejí ke kůru na muzikanty a zpívají společně s nimi. Vše se nádherně nese a rozléhá tou chrámovou lodí a nad oltářem to z výšky kontroluje Kristus Pán. Horší už je to s prstama, protože v kostele se netopí a od nohou je taky pěkná kosa. No, a když na to „svoje“ hraní čekáte ještě tak půl až třičtvrtě hodiny, než dozpívá ten sbor před váma, nic moc. Ale jak jsem již nastínil, ten pocit vám to vrátí. Když jsme tu hráli poprvé, vypouštěli jsme z repertoáru takové ty halekačky, ve kterých se nedejbože píská, protože to se v kostele nehodí. Dohráli jsme pocit, nepocit, zima jak sviňa. No a najednou tam stojí pan farář, a že se mu to moc líbilo a že děkuje a že příště určitě zas a tak, aby to Ježíšek neviděl, předává kapele láhev Becherovky. Spiklenecky mrkne okem, ve smyslu přikázání – Pomáhej bližnímu svému – a pronese: „Na zahřátí…“
 
První z králů
Když jsme na konci roku 1993, plni dojmů z hraní na obnoveném adventu na hradě Křivoklátě, uvažovali, jakou tradici bychom mohli v Rakovníku do budoucna obnovit, padla volba na Tři krále. To František s Milanem potřebovali do třetice ještě jednoho. Tehdy to byl Vlastík Beneš, člověk pro každou špatnost, v tomto případě dobrost. Rok poté k nim přibyli ještě Jarda Redl, Emil Fatka a černej vzadu Petr Elznic. To, že jsme mátli lidi od začátku názvem Hradní Duo, které netvořili dva muzikanti, jsme plynule přenesli i na Tři krále, kterých bylo také vždy o několik více než se píše v bibli. Jednou nás ovšem dostala neznalost veřejnosti. Nebylo v roce 1994 zas až tak běžné, potkat průvod Tříkrálový, se zpěvem a postupem vypitých lihovin i tancem, ale ten, kdo sleduje kalendář alespoň zběžně, pochopí odvozením písmen K+M+B, kohože to vlastně potkal. Pod restaurací „Na Hrádku“ jsme potkali dva mladíky, kteří již asi platili a po dlouhé konzumaci odcházejí k domovům. Dlouze si z chodníku prohlíželi náš průvod, až ten jeden zvolal:
„Ty vole, hele. Mikuláši a v lednu.“ A to nás utvrdilo v tom, že je potřeba tuto tradici obnovit a vrátit do myslí prostého lidu.
Tři králové
No, ale zpátky ke Třem králům. Muzikant (ten co prvního až pátého krále hraje, a ještě k tomu hraje na hudební nástroj a zpívá) je kopa veselá, lihovin se neodříkající a je pro každou špatnost a legraci. Jednou, to už byla asi pátá návštěva od konce, jsme dozpívali koledy, zavdali si s hospodářem i hospodyní, a to z jejich strany již poněkolikáté, a odcházeli jsme coby králové z příbytku tohoto ke svému povozu. Všichni, až na krále Beneše, nalezli cestu k autu celkem dobře. Vlastík však nabral směr do polí a pískal si na svou flétničku do kroku.
„Vlastíku, kam jdeš?“ volali na svého kamaráda ostatní králové a ten jen na chvilku vyndal flétničku z úst, aby jim vesele, aniž změnil směr své cesty, sdělil: „Já jdu blbě.“
Jindy jsme na Elzovo přání zavítali s tříkrálovým průvodem i na Rychtu, hospůdku, ve které se zrodili Rychtáři. Zahráli jsme pro místní osazenstvo a u pultu dostali nějakého toho panáčka. Když už jsme byli na odchodu, chyběl nám zase Vlastík. Nebyl vidět, ale jeho flétna se rozléhala po lokále. Došli jsme po zvuku až dozadu k automatům, tam stál Vlastík a mačkal tlačítko hracího automatu.
„Hele, koukejte,“ zmáčkl tlačítko, na monitoru se roztočila švestka, švestka, pomeranč, banán, malina, meloun, citron a na display nápis “ZAHRAJ SI“, v ten moment strčil Vlastík flétnu do pusy a zapískal. Takhle to opakoval pořád do kola.
„My si tady spolu hrajem,“ podotkl mimoděk.
  
Černej vzadu
To byla taková doba, kdy se člověk bál poručit si v restauraci cikánskou pečeni s knedlíkem, protože mu nebylo zcela úplně jasné, jestli se už nejmenuje rómská. Někteří s tím měli i vlastní zkušenosti, neboť při bratření se se spoluobčany a vysvětlování si pojmu cikánská, či rómská muzika, přišli o sedm tisíc, když jim družka toho starého barda, kterému právě objednával další bílé víno, vytáhla peněženku z kapsy. Inu život, viď Milane. No a v takové době vyráží opět 3-7 králů na pochod Rakovníkem. První zastávkou je již tradičně dětské oddělení rakovnické nemocnice. Venku příjemně chumelí a ve vytopené nemocniční vile je docela teplo. Přízemí, první patro, zvonek, otevírá sestra a My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví, vinšujem vám. Rozzářené dětské úsměvy, úsměvy sester, doktorů i maminek. Když v tom „… a co ty tam černej vzadu, vystrkuješ na nás bradu…,“ a z jednoho pokoje se začíná ozývat lítostivý pláč, který zaplňuje celé oddělení. Tři králové rozdají dárkové balíčky od Fialové zeleniny a sladkosti od Lutovských.
„Kdo vám to tam tak pláče, sestří?“ optá se důstojně Kašpar.
„Ale, máme tam jednoho malýho cikánka, kterýmu se hrozně stejská po mamince,“ odpoví sestří. Tři králové tedy v pokoji předají malému spoluobčánkovi tříkrálové dary a pláč je utišen. Jenom tak v některých hlavách lechtá pocit, zda jsme se nedopustili nějakého rasistického přečinu.
Ráček a Podobnice
Už vůbec nevím, jak a kdy vzniklo přátelství se Sdružením pro pomoc mentálně postiženým – Domov Ráček, ale domnívám se, že jsme pro ně prvně hráli ve Šlovicích u Berounky. Potom jsme je navštěvovali na Tři krále, hráli jsme jim, když jeli vodu, na finále celostátního videofestivalu, kde jsme se poprvé a naposled setkali s Julou Satinským. Prostě nám tak nějak dohromady bylo fajn. Autistka Šárka Humlová nám nakreslila nádhernou kresbu, kterou jsme použili na obal CD Podobnice. No a k tomu se právě váže tato příhoda.
Nějakou shodou náhod se toto cédéčko dostalo na jednu chatu v Německu, kde právě probíhal mejdan. Každej si našel tu svoji muziku a chvilku si jí pouštěl, než mu jí zas někdo jiný vyměnil za tu svou, a tak dokola, jak už to na mejdanech chodí. No, a když přišlo na Podobnici, prý se tak všichni zaposlouchali a ten mládenec, který znal Hradní Duo a vznik tohoto cédečka, přidal k lepšímu příběh o obalu a o spojení zdravotně postižených a tak. Nutno podotknout, že takovou svojí němčinou, ale kdo to znáte, víte, že po několika pivech se už plynně hovoří každou řečí, ačkoliv jste jí před tím vůbec neznali. No a po tomto vysvětlení zůstalo místní osazenstvo chvíli paf, až posléze jeden z nich prohodil, že ty postižený v Čechách fakt dobře hrajou.
 
Julek
O Ráčku už jsem tu psal, nicméně tohle bych tu chtěl připomenout. Hráli jsme pro ně v Národní galerii v Praze na celorepublikovém finále Videofestivalu 2000. Byla to soutěžní přehlídka filmů, které měli za úkol přiblížit život s handicapem širší veřejnosti. Patronem a tváří celého festivalu byl Julek Satinský a dodnes je s festivalem propojen. Ceny totiž mají podobu sošky s jeho obličejem a říká se jim Albert.
Když jsme přišli na místo určení, sedělo v šatně podivné individuum. Na nohou tenisky a v každé botě jinou tkaničku, samozřejmě křiklavé barvy. Pod krkem to mělo uvázanou dětskou plínu a mile se to smálo. I přes svou váhu a boční kulatost to čile vyskočilo a přihopsalo k nám:
„Dobrý děň, chlapci, ja som Jula. Tié tkaničky mi poradila vnúčka, že vraj je to moderné a tu plinu mám z praktických dvóvodou. Jak mám ten velký bruch, tak mi naň při jedle stále niéčo padá. Toto je praktické. Sundátě, otřepetě a oblek je čistý. To ma tiéž naučila vnúčka.“
Bohužel toto setkání bylo naše poslední. Za dva roky tohohle smíška sklátila rakovina tlustého střeva.
  
Velikonoce na Berounce
V době, kdy ještě platilo, že duo jsou dva, fungoval v Luhu pod Branovem znovuoživený přívoz. Pomalu se dávala dohromady pamětní síň Oty Pavla a o služby se zde starala parta převozníků. O Velikonocích sloužil František a já – Milan hrál tenkrát ještě s Brutusem někde u Klatov. V neděli jsme měli hrát na Křivoklátě o Velikonocích, a tak jsme se s Františkem domluvili, že mě v noci muzikantský autobus vyhodí na rozcestí pod Nezabudicemi, Franta na mně bude čekat a pak mě převeze do baráku. Tam přespíme a ráno šupito na hrad. Plán hezký, i časově by to mohlo vycházet, jenom, kdyby nešlo o muzikanty. V Klatovech jsme skončili kolem jedný v noci. Sbalit aparát, večeře – výborná svíčková s brusinkama, pak ještě panáčka s pořadatelem a hurá domů. Řidičem byl tenkrát Jirka Novák z Městečka, takový čéesáďácký zvířátko, mimochodem bravurně tancoval s půllitrem na hlavě.
„Jirko, zastavíš mi dole, pod Nezabudicema, jó, tam já to mám na přívoz kousíček.“
„Jasně.“
No a autobusem koluje pivečko, sem tam nějaká kořalka, chvilku se ještě zpívá, ale Jirka příjemně topí, a to už se za chvilku krásně spí.
„Milane, chtěl jsi vyhodit v Nezabudicích.“
To je probuzeníčko. Fofr, taška, kytara, harmoniky, kolik je hodin, ty vole půl čtvrtý. Tak čau a hup do zimy. Zadní světla příjemně vytopeného autobusu mizí v zatáčce a Milan se pomalu rozkoukává. Tři metry od něho se tyčí k nebi velký zelený kříž.
„Nováku, ty jsi takovej vůl!“ Pro ty, co to neznají, jde o rozcestí u Nezabudic, ale bohužel nad nimi a na přívoz tudíž dobrý tři kiláky.
„Nováku, ty jsi takovej vůl!“, ozve se opět do noci, ale už je to slabší. No nic, noha nohu mine, taška a kytara těžknou každým krokem. Světla vesnice, světla konec vesnice, to správné rozcestí, pole, řeka, Toyota. Motor studenej, Franta nikde. Převoznický zvon se rozléhá údolím, určitě by vzbudil mrtvého, ale Franta spí. Co naplat. Boty dolů, kalhoty dolů, bunda dolů, slipy dolů, ty vole to je kláda. O tom, jak je Berounka studená se nebudu rozvádět, ale pro vaši orientaci řeknu, že dost. Přeplaval jsem řeku, vlezu do baráku a tam spinká v teplíčku František.
„Čau Franto.“
„Ty vole čau, kde máš věci?“
„Na druhý straně“. A tak Franta šup do lodi a já šup do spacáku a po čtvrthodině jsem se klepal už jen ze setrvačnosti. Á Franta už je tady zpátky.
„Já nejdřív myslel, že sem přišla nějaká ženská. Tobě byla taková zima, žes ho měl dovnitř. Chceš čaj?“
Byl výbornej, horkej s rumem, a protože nebyl citron, tak s takovou tou esencí. Chvilku mě pěkně zahřejval, pak se ta esence potkala s tou výbornou svíčkovou a já musel společně s ní ven. To už mi ale přišlo opravdu líto. Zase na druhou stranu, kdo může říct, že se o Velikonocích koupe v Berounce jen tak, hmm.
Matiné na Rozvědčíku
Mezi další hezkou tradici Hradního Dua patřilo nedělní hraní na Rozvědčíku. Je to takové hraní, které se domlouvá jen tak nezávazně, není veřejnou produkcí a je to taková prázdninová pohodička. Kapela hraje, hospodský točí, lidé poslouchají a všem dohromady je tak nějak dobře u srdce. Sem tam někdo pošle panáčka, či pivečko, přijde se s kapelou pozdravit, pozeptat se, kde nás může slyšet, nebo si odnese kontakt a cédéčko. Pak si zase vleze do lodě a Stará řeka Berounka ho odnese někam dolů k Nižboru.
Hospodský Čenda a kapela mají spolu takový vztah, který se dá přirovnat ke vztahu táty ke svým dětem. No a jednou ty jeho děti hráli několik kilometrů proti proudu na Zvíkovci. Domácí tentokrát připravili pro kapelu na konci produkce pohoštění, i nějaká lahvinka bublinek byla a panáčky se též nešetřilo. Skončilo to tak, že si Emil, Milan, Luboš a Bob ráchali nohy v dětském bazénku, popíjeli šampaňské a snažili se za chodu rozepisovat trojhlasy moravských a jihočeských lidovek. Měsíc a hvězdičky na to shůry museli koukat a někdy si dokonce zakrývat oči. Již dlouho se nestalo, že by se kapela společně propila až do zpěvu ranního ptactva, ale tento den byl tou světlou výjimkou. Ráno pak někdo muzikantům sbalil nástroje, naložil je do auta a ujížděl s nimi na Rozvědčík. Všichni se však do vozu nevešli, a tak Luboš musel se svými houslemi do kufru. Cestou pánové několikrát vylévali útroby a při té příležitosti natrhali Čendovi krásnou kytici lučních květů. Nedělním návštěvníkům restaurace U Rozvědčíka se pak naskytl velice zajímavý pohled.
Z auta před restaurací vylézá několik vratkých hudebníků, v kufru auta se nejprve objevují housle a za nimi jejich majitel a všichni se po kolenou plazí směrem ke dveřím kuchyně, ve kterých stojí rozkročen obrovitý smějící se hospodský, přijme od příchozích květinu a naslouchá jejich společné řeči:
„Promiň, my jsme se ti opili u konkurence.“ Odměnou jim je několik vyprošťovacích piv, česnečka a pak společná produkce již zmíněného matiné.
 
Vegetarián
Nejen bývalí a současní muzikanti HD chodí Tříkrálový průvod, ale i jejich někteří rodinní příslušníci. Mezi stálice patří Bára Benešová, která měla v minulosti problémy s tím, že je vegetarián. Ty problémy byly hlavně takového charakteru, že zatímco my jsme se cpali bramboráčkama a škvarkovými plackami s uzeným, Bára se na nás jen smutně koukala. Dnes už tuto úchylku nemá, ale jednou z toho vznikla úžasná debata.
Jdeme k dalším známým a vyprávíme si různé zážitky, když v tom, někdo prohlásí:
„No jó, jenom jestli nelžeš.“ A k tomu další:
„Protože, kdo lže, ten krade.“ A zase další:
„A kdo krade, ten může i zabít.“ A zase:
„A kdo zabije jednou, může zabít i víckrát.“
„A kdo zabije víckrát, je masový vrah.“
A do toho Bára prohlásí:
„Tak s masovým vrahem já bych se kamarádit nemohla. Jsem totiž vegetarián.“
 
 
************
 
 
Přehled alb Hradního Dua
 
 
01. Muzikanti to sú chlapci (20. 11. 1996)
 
02. Vánoční písně a koledy (12/1997)
 
03. Podobnice (1. 12. 1998)
 
04. Dobrý časy (1. 12. 2001)
 
05. Decennium (30. 11. 2003)
 
06. To nejlepčí? (30. 11. 2004)
 
07. Trip to Celtic (1. 12. 2006)
 
08. Koledy a písně vánoční (1. 11. 2011)
 
09. XXHD (8. 12. 2013)
 
10. Poslechněte lidé…! (30. 11. 2023)
 
Po jedné písni mělo Hradní Duo i na albech
  
The Mystery Of Celtic Music II (2005)
 
Chodské strašení (2005)
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Představujeme – Milan Zimmermann. Člověk by měl dělat, co ho baví. In: Raport 3. 2. 2014; Milan Zimmermann: XXHD, AVIK 8. 12. 2013; Milena Křikavová. Booklet alba Poslechněte lidé…! 30. 11. 2023; alba Hradního Dua; vyprávění Milana Zimmermanna)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2024. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah