Mandragora club
S příchodem „obrodného procesu“ v roce 1968 došlo i k uvolnění vztahů v mládežnickém hnutí. Dosud jediná oficiální organizace Československý svaz mládeže (ČSM) zanikla a objevilo se několik nových mládežnických organizací, mimo jiné i tzv. Svaz klubů mládeže. S touto institucí je také spjato založení prvního rockového klubu v Rakovníku – Mandragora clubu. O tom, jak se tenkrát na přelomu let 1968 a 1969 všechno seběhlo, podávají svědectví dva členové tohoto klubu – Michal Pleska a Jan Týče.
„Mandragora tehdy neměla dlouho žádnej kšeft, možná měsíc nebo i déle,“ říká Michal Pleska. „Procházel jsem se po Praze, když jsem uviděl inzerát hlásající, že skupina Why I Roar hledá basistu. Tuhle kapelu jsem viděl jednou v Dělnickém domě v Rakovníku a moc velkej dojem na mě neudělala. Ne snad, že jsem s ní chtěl hrát, ale zajímalo mě, jak to, že kapela, která nehraje nic moc, klidně jezdí po vlastech českých a koncertuje. Přihlásil jsem se do konkurzu, vypůjčil si od Vlastíka Beneše basu a stal se basistou. Manažerem téhle pražské skupiny byl Oskar Mann (kterýžto byl později brutálně zavražděn). Ten mi řekl o Svazu klubů mládeže a taky mě seznámil s Luďkem Němcem a Štěpánem Rakem, kteří hráli v duu Apostles of the new world. Mimochodem, Štěpán Rak je dnes po celém světě uznávaným kytaristou a např. v USA lidi při jeho koncertech vstávají ze židlí a řvou nadšením. Oskar Mann mi vysvětlil, že kdybychom v Rakovníku pod Svazem klubů mládeže založili vlastní klub, mohli bychom pořádat bigbítové koncerty a zábavy ve vlastní režii a na nikoho se nemuseli ohlížet. Doma jsem s touto myšlenkou seznámil Frantu Laitnera (ten se pro ni hned nadchl) a navrhl mu, aby vykonával funkci prezidenta klubu. Franta byl pro tuhle funkci ideální člověk. Znal se osobně nejen s papalášema na národním výboru a OV KSČ, ale vyznal se i v účetnictví. Bez jeho nadšení a obětavé práce by Mandragora club (a tudíž ani Mandragora) nemohly existovat. Zajeli jsme do Prahy na ústředí klubů mládeže, kde za provolávání – Ať žije Rakovník a podobných jiných hesel – a po patřičném požití alkoholických nápojů byl Mandragora club oficiálně založen.“
Honza Týče k tomu dodává: „V založení Mandragora clubu viděla skupina možnost být si sama sobě zřizovatelem, získat tak větší volnost a hlavně vydělat si na slušnější aparaturu. Vzhledem k tomu, že existovaly jakési předpisy pro to, kolik takový klub musí mít minimální počet členů, přidružilo se k Mandragoře několik nehrajících přátel a kamarádů, kteří byli ochotni vytvořit odpovídající členskou základnu. Kromě všech muzikantů a zvukaře Zdeňka Košťála se zakládajícími členy Mandragora clubu stali Franta Laitner, Milenka Pánková z Pavlíkova, která tenkrát chodila s Michalem Pleskou, a moje maličkost. Podařilo se nám sehnat klubovou místnost v tehdejší Švermově ulici (dnes Trojanova – pozn. autora). Byla to přízemní cimřička, která měla cca 20 m2. Vešla se tam jen aparatura, stůl, kanape a kapela. Pokud přišel na návštěvu někdo z přátel a příznivců, vznikla obrovská tlačenice.“
Tenhle fakt potvrzuje i bubeník Libor Laun. „Nástroje se tam postavit daly, elektrika taky byla. Nahoře bydlela jedna stará paní, docela zdravá ale, zaplaťpánbůh, úplně hluchá, takže ideální. Dostat se do klubu nebylo vždy jednoduché, přestože všichni měli klíče. Bylo tam pořád narváno.“
„Okamžitě po vzniku začal Mandragora club pořádat zábavy ve vlastní režii,“ pokračuje ve vyprávění Honza Týče. „Razítko na vstupenky vyřezal Jirka Polák do tvrdého linolea, plakáty jsme malovali štětcem u mě doma v pokoji v nákladu až 10 kusů a rozvěšovali jsme je po Rakovníku, kam jen to šlo. Kluci hráli jen za symbolickou (především poživatelnou) odměnu a vydělané peníze okamžitě reinvestovali do vybavení kapely. Jednalo se o ,horentní‘ sumy. Třeba z jednoho kšeftu v Dělnickém domě zbylo po zaplacení pronájmu sálu, hasičského dozoru a poplatku Ochrannému svazu autorskému i přes 500 Kčs.
Mandragora club se podílel také na pořádání akcí, jako byly např. Majáles s průvodem městem. Členové skupiny a jejich přátelé (všichni v převlecích) nesli v průvodu transparent s karikaturou generála Šejny, prchajícího přes hranice s pytlem semínek (nesl Vašek Matějka v policajtských rajtkách, jedné holínce a jedné tenisce) a druhý transparent s heslem Do Mírova do Ruzyně dopraví vás pohodlně grandiózní společnost Státní tajná bezpečnost (nesl jsem já, úbor stejný jako Matějka). Večer pak byla taneční zábava se vstupným 4,90 Kčs a každý platící dostal ke vstupence i jednu mrkev.“
Na akce Mandragora clubu vzpomíná i zvukař Zdeněk Košťál. „V období kolem roku 1969 pořádala Klubová rada v symbióze s Mandragora clubem tzv. Klubové večery v sále bývalé ubytovny Rakony na Zátiší, které se říkalo Kinkalovna nebo taky Italárna. (Tyto večery obvykle organizovala Marie Postlerová, placená pracovnice, obeslaná do Rakovníka Svazem klubů mládeže v Praze - pozn. autora). Na těchto večerech hrála Mandragora k tanci a poslechu, jak se tehdy říkalo. Přestávky mezi hudbou vyplňoval program, skládající se převážně z nejrůznějších soutěží. Tak třeba z obecenstva byli vybráni dva dobrovolníci, kteří dostali do rukou talířek, na němž byla přilepena zapálená svíčka. Soutěžící museli držet talířek za zády a vítězem se stal ten, komu se podařilo soupeři svíčku sfouknout. K popukání, že. Vítězové pak byli slavnostně dekorováni a měli na parketě sólo. Jindy se zase volila klubová královna krásy. Jednou z nejzdařilejších akcí byla soutěž o nejkrásnější pánské nohy. Pořadatelé si od ní slibovali hodně legrace. Když už měla soutěž začít, zjistilo se, že nikdo nechce jít soutěžit jako první. Tak organizátoři přišli za kapelou a Míša Pleska, provolávaje heslo Kdo se stydí, není bigbíťák, přemluvil k účasti nás ostatní a potom se přidalo ještě asi dvanáct lidí z publika. Soutěž spočívala v tom, že jednotliví účastníci procházeli za papírovou stěnou a publikum vidělo pouze jejich nohy obnažené zhruba nad kolena a přidělovalo body. A dohadovalo se, které nohy jakému soutěžícímu asi patří. Všichni se při tom královsky bavili. Byly však i soutěže neoficiální a tudíž mnohem drsnější. Třeba závod v pití rumu, který vyhrál Vašek Matějka.“
Mandragora club však pořádal i ušlechtilejší akce, jak vyplývá z rozhovoru se zpěvákem skupiny Zdeňkem Steidlem, který byl otištěn na stránkách okresního týdeníku Rozvoj 8. 5. 1969: „Na plakátech se objevilo stručné sdělení, že na 1. máje bude v parku koncertovat bigbítová skupina Mandragora a že výtěžek z produkce bude odeslán na účet vesniček SOS. Kdo přišel, pane Steidle, na tuto myšlenku? – Mandragora club. A líbilo se nám to, chtěli bychom si to někdy zopáknout. – Jak dlouho jste koncertovali? – Měli jsme až od jedenácti, ale bylo tam už od desíti moře lidí, takže jsme začali v půl jedenácté a skončili ve čtyři odpoledne. – Výsledek? – Překvapivě vysoký: 585 Kčs. – A vaše další cíle? – Teď sháníme peníze na pořádnou aparaturu, mezi sebe zatím žádné finance proto nerozdělujeme. Byli bychom ochotni i zařídit ze svých prostředků opravdový mládežnický klub, aby tam mladí lidé mohli každý den být, popovídat si, strávit příjemnou chvilku. Jsme ochotni tam udělat několikrát v týdnu program, jen kdyby nějaká prostora byla. To, co dnes nese název Mandragora club je cimřička tak pro deset lidí. A my bychom to nechtěli jen pro sebe, ale i pro mladé literáty a další kluby, pokud vzniknou. Udělali bychom si všechno vlastníma rukama. Vždyť co tu ti mladí mají? Jednou za tři dny kino a nějakou tu tancovačku.“
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu,
Martin Rajchl, Lišany, 1997, výpovědi Michala Plesky, Jana Týčeho, Libora
Launa, Zdeňka Košťála a Zdeňka Steidla)