The Scream – West coast z dámských ložnic
Počátky skupiny The Scream, která působila v Rakovníku pod různě modifikovanými názvy od začátku roku 1970 do léta roku 1974, lze vystopovat v okruhu původních členů Mandragory. Potvrzuje to i kytarista a baskytarista Zdeněk Havelka.
Od rhythm and blues k west coastu
„V říjnu 1969 jsme se s Milanem Tyburcem vrátili domů z vojny. Právě včas, abychom stihli 2. Hit-show v Tylově divadle. Narychlo jsme s Milanem, bývalým bubeníkem Václavem Matějkou a mým bratrem Františkem sestavili skupinu, kterou jsme pojmenovali Pipe, Mick and two Havelux. Vašek bubnoval a zpíval, Milan hrál na baskytaru a zpíval, Franta na sólovou kytaru a já na doprovodnou kytaru a taky jsme přidali nějaké vokály. Oprášili jsme pár starých kousků, navlékli na sebe pyžamo, zimák a vojenskou uniformu a vyrazili jsme do Tyláku. Úspěch jsme měli značný. Bylo to naše první, ale také zároveň poslední vystoupení. Milan Tyburec šel studovat vysokou školu do Prahy a na muziku neměl čas.“
V té době hrál Zdeněk Havelka simultánně v orchestru Luxor, kde také působil kytarista a bubeník Miroslav Veverka. „Chopil jsem se baskytary a přijali jsme Míru Veverku na beglajt (doprovodnou neboli rytmickou kytaru) a zpěv. Opustili jsme rhythm and bluesové písničky a začali dělat trošku jinou, složitější muziku založenou na vícehlasech. Tehdy se tomu říkalo west coast a u nás ji hrály skupiny jako The Cardinals, The Rebels, Synkopy 61 nebo Markýz John. To se ale nelíbilo Vaškovi Matějkovi a z kapely záhy odešel. Nahradil ho Petr Kauer, který do té doby bubnoval na zemědělské škole s kapelu The Farmers.“
Na své začátky v kapele vzpomíná po létech i Mirek Veverka. „Bydlel jsem ve Zbečně, a když mi bylo nějakých devatenáct, přestěhovali jsme se do Rakovníka. Jednou mě vzal Vlastík Beneš do Mandragora Clubu, kde zkoušela Mandragora. V té době jsem se ještě učil v TOSu nástrojařem a elektrotechniku jsem měl jako koníčka. Měli tam rozbitý zesilovač, tak jsem ho rozhodil a spravil. Řekli mi, že už to zkoušeli tři lidi a nepodařilo se jim ho spravit. Tak jsem dělal asi půl roku Mandragoře technika. Naučil jsem se tam chlastat pivo. Do klubu také začali chodit bratři Havelkové s Vaškem Matějkou. Neměli náhradu za Milana Tyburce,
který odešel do Prahy, a tak mi řekli, abych to šel s nimi zkusit. Vašek ale víc na zkoušky nechodil, než chodil, tak jsme sehnali jiného bubeníka – Petra Kauera, kterému se právě rozpadla skupina The Farmers. Havelkové byli výborní hudebníci, já byl průměrný muzikant, ale zase mi šla teorie, tak jsem dělal kapelníka, i když jsem byl nejhorší instrumentalista. A začal jsem zpívat. Psal se leden roku 1970.
Z Chlouby dámských ložnic – Vřískot
Zatím bezejmenná skupina nacvičila pár skladeb a přihlásila se na bigbítovou show v Dělňáku. To bylo v březnu 1970. „Neměli jsme ale zatím žádný název a pořadatelé potřebovali něco napsat na plakát. Tak nám Libor Laun vymyslel The Pride of Ladies Bedrooms (Chlouba dámských ložnic),“ prozrazuje autora názvu Mirek Veverka. V Dělnickém domě vystoupili The Pride of Ladies Bedrooms s The Undertakers, Inferi, The Preachers, The Foolmen a Mandragorou. „Když si moje matka, která umí dobře anglicky, přečetla náš název na plakátu a zjistila, že jsme to my, myslel jsem, že se zblázní. Dostal jsem pěknou čočku a museli jsme se přejmenovat na The Scream,“ objasňuje změnu jména kapely Mirek Veverka.
Krátce na to se uskutečnila v Tylově divadle 3. Hit-show, kde skupina hrála už pod novým názvem The Scream (Vřískot, Řev, Křik). Zřizovatelem skupiny se stala Místní organizace Socialistického svazu mládeže (MO SSM), k čemuž prý se kapela dostala jako „slepý k houslím“. Hrát bez zřizovatele ale už tenkrát nešlo…
V březnu roku 1971 se The Scream zúčastnili v Dělnickém domě soutěžní přehlídky zpěváků beatových skupin. Doprovodili svého kytaristu a zpěváka Miroslava Veverku. V soutěži nešlo o projev skupiny, ale o výkon zpěváka. Vítězem přehlídky se stal Josef Fencl z The Preachers.
Jak to chodilo u přehrávek
V dubnu a květnu 1971 probíhaly v Domě osvěty kvalifikační zkoušky, tzv. přehrávky. „Tenkrát nic nebylo, museli jsme si všechno složitě hledat a naposlouchat. Já jsem po celou dobu nepotřeboval noty a teprve až v 70. letech, když strana (resp. její ideologické orgány) začala bigbíty dusit a museli jsme absolvovat povinné přehrávky, jsme se začali učit teorii. Do parády si nás vzal trumpetista Petr Konopásek. Scházeli jsme se vzadu v kumbálu v Osvěťáku a tam do nás lil teorii. Kdo z bigbíťáků chtěl, mohl tam přijít. Takže jsme u přehrávek jakž-takž obstáli. Ke komisi šel vždycky kapelník a jeden vybraný muzikant. Nikdo dopředu nevěděl, kdo to bude, takže jsme se to museli naučit všichni,“ popisuje nepopulární kvalifikační zkoušky Zdeněk Havelka.
„Kapelnické zkoušky jsem dělal několikrát a vždycky bez problémů. Chodil jsem totiž osm let na housle do rakovnické ZUŠ k učitelům Polívkovi a Chudobové a teorii jsem ovládal. Měl jsem dokonce ambice přihlásit se na konzervatoř,“ doplňuje kolegu Mirek Veverka. Na přehrávky vzpomíná i kytarista Jiří Pertl, který v září 1971 vystřídal u sólové kytary Františka Havelku. „Přehrávky, to bylo něco nevídaného. V prázdném Osvěťáku nastoupila kapela na jeviště, muzikanti si skryli vlasy za límec košile, uprostřed sálu byl stůl a za ním seděla ,odborná‘ komise, která měla posoudit uměleckou kvalitu souboru a jeho repertoáru.
Byli to většinou soudruzi, kteří měli dohlížet na to, aby kapely neovlivňovaly negativním způsobem kulturní rozvoj socialistické mládeže. Vše, co zavánělo západem, bylo nežádoucí, hlavně převzaté anglicky zpívané písničky. Takže repertoárový list se vyplnil pokud možno nic neříkajícími českými názvy, jako Láska tvá je láska má atp.“
První změny v sestavě
Někdy v září 1971 oznámil sólový kytarista František Havelka, že se bude ženit. Podle jeho názoru to nešlo s hraním moc dohromady, a tak ohlásil svůj odchod. The Scream stáli před problémem, kdo ho nahradí.
„V té době byl zrovna plonkový Jirka Pertl, tak jsem mu hodil lano. S jeho příchodem se kapela trošku posunula a postupem času se začal hrát repertoár, který mi víc seděl. Vždycky mi byl bližší soul než ty vícehlasé vokály typu Mamas & Papas, které jsme do té doby dělali. V té době jsme zkoušeli v Domě osvěty,“ říká Mirek Veverka.
Dne 17. prosince 1971uspořádal Městský výbor Socialistického svazu mládeže v pořadí již 4. Hit-show. Také na této přehlídce nejlepších rakovnických bigbítových skupin The Scream vystoupili. Spolu s Mandragorou, Moucha´s detective agency, The Undertakers a kralovickými The Oxfords. The Scream se prezentovali pěvecky náročnými interpretacemi vícehlasých kompozic typu Because nebo I Believe.
V únoru 1972 získala skupina výraznou posilu. Za varhany usedla konzervatoristka Libuše Polívková. Krátce zde působil i zkušený zpěvák Zdeněk Steidl. „Jednou jsme měli kšeft v Chrášťanech, a tam s nějakou místní kutálkou hrála na klávesy Líba Polívková. Slovo dalo slovo a v únoru 1972 přešla k nám. To bylo nejdelší a nejplodnější období naší skupiny,“ komentuje příchod Libuše Polívkové Mirek Veverka a doplňuje: „Sami jsme si pořádali kšefty v Dělňáku. Pronajali jsme si sál, naše kamarádky jsme posadili do kasy a vybírali si sami. Hrály se i Čaje ve středu. To byl plný spodek a v sobotu bylo narváno i nahoře. Hrávali jsme tam každou druhou sobotu.“
Ave verum corpus
„S The Scream jsme vlastní skladby nedělali. Říkal jsem, že než hrát blbý svoje písničky, tak je lepší hrát pěkný převzatý,“ naráží na repertoár skupiny Zdeněk Havelka. Na jednu raritu vzpomíná Jiří Pertl: „Tehdy na gymnáziu jsem chodil zpívat do sboru k prof. Jaroslavu Čechovi. Učil také latinu, kde jsem strašně plaval, a tak jsem zachraňoval situaci svým hrdinným tenorem v jeho školním sboru. Profesor Čech byl osobností, kterou jsme jako studenti respektovali. Přivedl nás k vážné muzice a vůbec nás nenudil. Bylo krásné si se spolužáky a spolužačkami zazpívat v předvánoční kapli hradu Křivoklátu Mozartovo Ave verum corpus, což je velmi náročný, ale geniální čtyřhlas. No a tenhle kousek mě napadlo přinést do kapely. Líba Polívková, jako konzervatoristka, se ujala partitury a ve složení Líba (soprán), Zdeněk (alt – ve středověku byl tento hlas nejvyšším v mužském sboru – pozn. T. B.), já (tenor) a Míra (bas) jsme to nadřeli. Docela nás to bavilo a komise si to u přehrávek samozřejmě vybrala, ocenila a povolení ke koncertování nám bez problémů udělila.“
Místo The Scream – Bakaláři
V listopadu 1972 se skupina musela přejmenovat na Bakaláři. „Abychom prošli u přehrávek, museli jsme mít český název, protože anglické byly zakázány. A když jsme z Rakovníka, tak Bakaláři, podle Wintrova Nezbedného bakaláře,“ vysvětluje Zdeněk Havelka a Mirek Veverka k tomu dodává: „Ze Scream na Bakaláře nás přejmenoval zřizovatel – MO SSM. Vůbec se nás neptali, jen řekli, že jestli chceme dál hrát, budeme mít český název. Tak se z nás stali Bakaláři.“
Skupina hrála stále ve stejném složení, navíc ji na jaře roku 1973 posílil sólový zpěvák Milan Horník ze zakázané Mandragory.
Zmiňme se krátce o aparatuře, na kterou skupina hrála. „V paměti mi utkvěla především basová bedna Zdeňka Havelky. Byla to stará masivní (na stěhování šíleně těžká) skříň, přeříznutá horizontálně napůl a měla i ten dolní sokl, na kterém stála. Do ní byla místo dveří vsazena deska s reproduktory, tělo skříně bylo natřeno šmolkově modrou barvou a vpředu bylo žluté sedlářské plátno. Jedním slovem – nádhera,“ popisuje unikátní kousek bakalářské aparatury Jiří Pertl.
„Byla to velká trojdílná skříň naší babičky, které se snažila zbavit. Sehnat do ní repráky byl porod. Většinu naší aparatury jsem dělal já, byly to kopie Marshallů, které jsem stavěl z ruských elektronek do vysílačů. Vyfrézoval jsem rohy beden, potáhl je koženkou a vypadalo to jako Marshally. Hrály skvěle, protože ruské elektronky byly výborné. Dávaly přes 200 W, což bylo na tu dobu úžasné. O chmele jsme jezdívali hrát po chmelařských vesnicích. V Jesenici jsme hrávali v hospodě u nádraží. Tam jsme aparát vezli lokálkou z Rakovníka, z nádraží jsme ji odtáhli, a po hře jsme zase všechno vezli vlakem zpátky do Rakovníka. Půjčili jsme si na nádraží čtyřkolák a tlačili jsme aparát k Vysoké bráně, kde jsme měli v prvním patře skladiště. Přijeli jsme ve dvě ráno a ještě další dvě hodiny jsme aparaturu tahali na Vysokou bránu,“ popisuje martýrium s přesouváním aparatury Mirek Veverka.
Zájezdy do NDR
The Scream a později i Bakaláři hráli kromě Rakovníka často i mimo něj. Nezapomenutelným zážitkem byly zájezdy do saského Löbnitz v Německé demokratické republice (NDR). Mirek Veverka na ně vzpomíná dodnes. „Bývaly tam dožínky a my tam jezdili se slánskou vojenskou dechovkou. Ta hrála na jednom pódiu, my o kus dál na druhém. Pódia stála v obrovském parku, který byl asi tak pětkrát větší než je v Rakovníku. Kromě toho tam byla i parkurová dráha pro koně. Okolní pole pořadatelé zorali a uvláčeli a udělali z něj parkoviště. Bylo tam šílené množství aut. V životě jsem před tolika lidmi nehrál. Mačkalo se jich tam snad 20 tisíc. Zpívali jsme česky i anglicky. Česky jsem třeba zpíval věci od Petra Spáleného (Podivný hry lidí, Dáma při těle, Trápím se, trápím ad.). Až na jednu výjimku jsme hráli jen převzaté skladby (výjimkou byla jedna písnička Jirky Pertla). Dost jsme hráli písničky od Creedence Clearwater Revival a taky třeba Baby Come Back od The Equals. Občas s námi jezdili i kluci z Mandragory – Vlastík Beneš, Libor Laun a Jimmy Karlík. Když jsme tam jeli poprvé, tak Jirku Pertla na hranicích ostříhali, protože měl v pasu fotku, když mu bylo 15 let. Jeli jsme tam třemi dvanácettrojkami a ty nám na celnici kompletně vyházeli a každý kus sepisovali.“
„Pamatuji se, že si tam Zdeněk Havelka koupil krásnou šedivou houslovou basu, podobnou jako měl Paul McCartney. Měli jsme z toho všichni radost. Vyrazili jsme dvěma auty, z nichž jedno byl starý Tatraplán (jako měli Hanzelka a Zikmund) a pokud si dobře vzpomínám, vlastnil ho Jarda Šustek,“ loví v paměti Jiří Pertl. „Vyndal zadní sedadla a místo nich přišla Zdeňkova modrožlutá basová bedna. Vyrazili jsme na cestu a hned u Kněževsi vytekl Tatraplánu všechen olej z motoru. Už si nevzpomínám, jak to dopadlo, ale hraní se uskutečnilo. Na bicí tehdy zaskakoval Libor Laun, který rozčiloval Míru Veverku tím, že po brejku dával činel až na druhou osminu následujícího taktu. Prostě taková legrácka. Když jsme dohráli, tak se občas stalo, že jsme se utrhli z řetězu. V noci jsme splynuli s přírodou a v ranním oparu se to všechno začalo scházet u obřího grilu, na němž se večer opékal nějaký tur, a všichni si nabírali do kalíšků z vany pod ohlodanou kostrou takový ten sos, co kape z masa při grilování.“
Podle Mirka Veverky jezdili The Scream resp. Bakaláři do Löbnitz asi tři roky. „Vydělali jsme si tam poměrně hodně peněz. Platili nás keš a každý den. Jednou si tam Vlastík Beneš, který jel s námi, nakoupil filmy do foťáku. Narovnali jsme je na podlahu a ani jsme je nepřikryli. Přišel celník, začal se nadýchávat, tak jsem vzal jeden karton filmů a podal jsem mu ho. Zabouchl auto a pustil nás. Repráky jsme pašovali tak, že jsem rozebral bednu a všude jsem našrouboval Regenty, které jsme v Německu koupili. Dokonce jsem je propojil kabely, kdybychom náhodou museli auto otevřít, aby to vypadalo věrohodně. V každé bedně jsme propašovali pět dalších repráků.“
Cesty s Františky (Pelikánem a Havelkou)
Také The Scream se nevyhnuly cesty s legendárním rakovnickým taxikářem Františkem Pelikánem. Potvrzuje to i Mirek Veverka. „Jeden čas jsme poměrně hodně jezdili na kšefty po okrese s taxikářem Františkem Pelikánem a jeho dvanácettrojkou. On většinu cesty pročvaňhal směrem k nám – dozadu, než aby koukal dopředu. Byl skvělý, pořád stejný, nedalo se odhadnout, kolik mu je let. Už ve čtyřiceti mi připadal starý a o dvacet let později byl pořád stejný. Pak si taky pamatuju na jízdy s Frantou Havelkou. Zkraje jsme vozili aparaturu s ním. Měl pravou starou tatrovku. Jednou jsme jeli plně naložení na Husovo náměstí kolem gymplu. Franta tam vzal to esíčko trošku ostřeji a upadlo nám kolo. Levé zadní. Franta na to: ,No, ono to nešlo stáhnout, tak jsem to už ani nešrouboval.‘ Vidím, jak nás kolo předbíhá, maže dolů k Mouchovic cukrárně, pak zatočilo kolem dívčí školy a skončilo v parku. Tak jsme pro něj běželi až do parku. A Franta nás dirigoval: ,Všichni doprava…‘ Tatrovka měla v podlaze díru kolem pedálů, takže když pršelo a vjeli jsme do louže, tak nás to zespoda osprchovalo. Před Petrovicemi bývaly šraňky, tak jsme se o ně jednou opřeli, protože to Franta nemohl ubrzdit. Jednou, když jsme jeli z Jesenice po hře zpátky, tak nás vytahovali z hlubokého pangejtu. Auto mělo bubnovky a na předku už nemělo obložení, takže když na to Franta šlápl, tak se občas zablokovalo levý přední kolo. Tak jsme šli zpátky pěšky do Jesenice pro traktor, který nás pak vytáhl.“
Zákaz
Od začátku roku 1974 se začala nad rakovnickými bigbíty stahovat černá mračna. Některé už byly zakázané, jiné neprošly u přehrávek. V létě došlo i na Bakaláře. Soudruzi si našli záminku a kapelu zakázali. Jenom proto, že byla bigbít a na její hry se stahovala mládež ze širokého okolí, kterou okresní ideologové vyhodnotili jako „závadovou“. To stačilo. Většina kapely se přesunula do tanečního orchestru n. p. Autobrzdy, který se posléze přejmenoval na Kampanus.
Ještě jednou na pódiu
Ještě jednou potěšili The Scream své příznivce. Stalo se tak 26. listopadu 1994, kdy okresní týdeník Raport uspořádal v rakovnické sportovní hale bigbítovou monstrakci nazvanou Je to jenom rock and roll. Poprvé po sametové revoluci se sešly existující i dávno neexistující rockové kapely Rakovnicka, aby na dvou pódiích ukázaly, že bigbít v okrese stále žije, i když byl dlouhá léta úřady perzekuován. Během dvanácti hodin zde zahrálo 23 skupin, z toho více než polovina dávno zaniklých. Jednou z nich byli i The Scream. V sestavě František Havelka (sólová kytara, zpěv), Miroslav Veverka (doprovodná kytara, zpěv), Zdeněk Havelka (basová kytara, zpěv), Libuše Podaná (varhany, zpěv) a Petr Kauer (bicí) zahráli a hlavně zazpívali nejlepší kousky ze svého někdejšího repertoáru, včetně kánonu I Believe zazpívaného á kapela. Ukázali, že ze svého umění nic nezapomněli. Bohužel, od té doby se již The Scream nikdy nesešli…
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš
Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, výpovědi Zdeňka Havelky,
Miroslava Veverky a Jiřího Pertla)