Kdo chce psa bíti… aneb z Mandragory Elektronik
Zákaz veřejného vystupování
V prvním čtvrtletí roku 1973 absolvovala Mandragora ještě devět kšeftů. V lednu hrála v Řevničově (14. 1.), Kladně (24. 1.) a Panoším Újezdu (27. 1.), v únoru v Rakovníku (4. 2.), v březnu tamtéž (4. 3.), v Šanově (10. 3.) a dvakrát v Lodenici (17. 3. a 24. 3.). Historicky poslední tancovačka se uskutečnila 1. dubna 1973 v Dělnickém domě v Rakovníku.
Krátce na to bylo Mandragoře Okresním kulturním střediskem v Rakovníku z příkazu Odboru kultury ONV (potažmo ideologického oddělení OV KSČ) odebráno povolení k veřejnému vystupování, neboť (podle názoru tehdejších mocipánů) negativní vliv skupiny na mládež přesáhl všechny meze, které byla socialistická kulturní politika ochotna tolerovat. Po pěti letech a třech měsících úspěšného působení v rakovnických luzích a hájích byla Mandragora smetena byrokratickým nařízením z povrchu zemského.
Konec The Undertakers
Ještě v témže měsíci (dubnu 1973) byla zlikvidována druhá „vzpurná“ bigbítová skupina – The Undertakers. Miloslav Černý a spol. byli vyhozeni od přehrávek s tím, že nejsou způsobilí veřejného vystupování. Členové skupiny se však nedali jen tak odradit a hned následující měsíc doplnili své řady o klávesistu Sašu Plesku, saxofonistu Miloše Hejduka a bubeníka Josefa Šilera a pod názvem The New Undertakers začali pilně nacvičovat nový repertoár. Všemocné prsty kulturních dohlížitelů je však vyhmátly i ve zkušebně a krátce na to, co strážci ideové čistoty vysvětlili jejich zřizovateli (ZV ROH RKZ) nepatřičnost jeho počínání, ocitli se The New Undertakers na dlažbě. A měli odzvoníno.
Liborův odchod k profesionálům
Členové Mandragory si dali pauzu. Zatímco bubeník Libor Laun kroutil pětiměsíční vojenskou službu, přemýšleli ostatní, jak dál. Několikaměsíční nedobrovolná pauza se podepsala na tváři skupiny. Ihned po zákazu činnosti opustili její řady zpěvák Milan Horník, který přestoupil ke konkurenčním Bakalářům (dříve The Scream), a varhaník Josef Fencl. Ten dokonce odešel z rakovnického okresu úplně, neboť byl odvelen na vojnu do Českých Budějovic. Čekalo se, jak se rozhodne bubeník Libor Laun, který se nijak netajil tím, že by si chtěl vyzkoušet dráhu profesionálního hudebníka.
„Od příchodu Rusů v osmašedesátém se situace u nás neustále zhoršovala a s bigbítem to šlo z kopce,“ vzpomíná Libor Laun. „My jsme sice ještě pořád hráli, protože jsme byli nejslavnější, ale příležitostí ubývalo. Nastávaly problémy s povolováním zábav. Zájem o jiný druh muziky uspíšil můj odchod z Mandragory. Po ukončení náhradní vojenské služby jsem se definitivně rozhodl, že půjdu do Prahy a všem bubeníkům to tam ukážu, neboť jsem byl skálopevně přesvědčen, že jsem nejlepší. Krátce jsem klukům z kapely oznámil, že končím a že se chci věnovat náročnější muzice, pokud možno profesionálně.“
Bigbítový Silvestr
Před skupinou vyvstaly dva problémy: jak to udělat, aby mohla dál hrát, a kým zacelit vzniklé mezery v sestavě. Bylo jasné, že jako Mandragora si v Rakovníku nekoupí už ani tkaničky do bot. Pokud si budou ještě chtít někdy zahrát bigbít, musí změnit název skupiny tak, aby byl normalizačním úřadům zcela neznámý. A tak vznikl Elektronik.
Po chvíli úvah hodil Vlastík Beneš „lano“ dvěma členům průměrné rakovnické skupiny, která si říkala Upíři. Byli to zpěvák Jan Čenda Monhart a bubeník Václav Upír Krejčí. Oba znal nejen z řídkých vystoupení skupiny Upíři, ale i z denní vinárny, která se nacházela v průchodu k letnímu kinu.
„Silvestr v roce 1972 byl pro mě a mého bratrance Čendu Monharta životním zlomem,“ říká Václav Upír Krejčí. „Oba jsme hráli v kapele, která se jmenovala Upíři, ale do toho světa rakovnického „hailaif“ jsme jen nahlíželi a oni nás moc neuznávali. A tak jsme byli potěšeni pozvánkou do denní vinárny v průchodu k letnímu kinu k oslavě bigbítového Silvestra. Pro mě to byl zážitek několikanásobný. Rodiče poprvé svolili, že nemusím trávit Silvestra v kruhu rodinném. Celý natěšený jsem odešel na Silvestr muzikantů. Stála tam aparatura. Každý, kdo přišel, byl zapsán na lísteček a vhozen do klobouku. V jiném klobouku byly připravené lístečky s nápisy: bicí, basa, zpěv, kytara, klávesy atp. A pak už se jen losovalo. Vylosováni byli čtyři muzikanti, kteří měli hrát jako kapela. Pak každý sáhl do druhého klobouku a vytáhl si, na co bude hrát. Já si tenkrát vytáhl basu, na kterou jsem vůbec neuměl. Nutné bylo, aby kapela zahrála alespoň jednu pecku. Povinné byly čtyři kousky různých žánrů. Měli jsme zahrát blues, v rychlosti mě ukázali nejjednodušší prstoklad. – A donekonečna to opakuj, nic tím nezkazíš – řekl mi Vlastík Beneš, který hrál na kytaru, na bicí Copan (Jiří Svoboda – pozn. T. B.), skvělej bubeník a vynikající herec. Škoda, že se na tu dráhu nedal profesionálně.
Jimmy Karlík si sedl ke klávesám, a já byl hrdej, s jakejma veličinama hraju. Ale strašně jsem si přál vylosovat si bicí, abych jim to ukázal. Snad tenhle večer později rozhodl, že jsme s Čendou dostali nabídku hrát v Elektroniku.“
Další posilou nově se rodící skupiny byl druhý zpěvák Zdeněk „Gejša“ Bradáč. To byl ostřílený kozák, který si vydobyl ostruhy v The Preachers. Právě se vrátil z vojny. Byl to v pořadí už čtvrtý „kazatel“ (po Josefu Fenclovi, Františku Hejdovi a zvukaři Pavlu Kouteckém), který posílil řady Mandragory a jejích následovníků. Před kapelou stál úkol rychle nazkoušet s novými členy repertoár, podrobit se kvalifikačním přehrávkám a vrhnout se zase mezi lidi.
Jazz-rockový Elektronik
„Zkoušet tenkrát ale nebylo kde,“ vzpomíná Václav Upír Krejčí. „Tak mýho tátu napadlo, že bychom mohli zkoušet u nás na zahrádce, snad aby mě měl na očích. Celé zkoušky pak táta s námi proseděl a poslouchal ten bigbítovej kravál, kterej – když foukal vítr – bylo slyšet až do Pavlíkova, a když foukalo opačným směrem, tak zase na náměstí v Rakáči. Ještě dnes se divím, že lidé, kteří tenkrát chodili na koupaliště okolo zahrádky, si na nás nestěžovali. Pro mě to ale byla těžká doba. Myslel jsem si, že jako bubeník jsem dost dobrej, ale hráli jsme těžký skladby a já zjistil, že častokrát nestačím. Nebýt Vlastíka Beneše a dalších, kteří se mnou měli svatou trpělivost, nevím, co bych býval dělal. Ale já moc chtěl, aby se o mně říkalo: – Je dobrej a hraje s Elektronikama!“
V půlce srpna 1973 byl repertoár hotov. Od sedmdesátého třetího všichni muzikanti věděli, jak postupovat, aby měli šanci udělat přehrávky. Za prvé, ne anglický název kapely! Za druhé, ne dlouhé vlasy! Za třetí, ne anglické texty! Za čtvrté, být slušně oblečen! Za páté, nehrát ,moc divokou‘ hudbu! Za šesté, naučit se základy hudební nauky! Za sedmé, nehádat se s porotci a dopřát jim, aby si mohli na váš úkor zvýšit sebevědomí! A tak období před přehrávkami bylo poznamenáno horečným přemýšlením, jak komisi přechytračit. Právě v tomto období začaly vznikat cizojazyčné, neanglické názvy kapel, pocházející ze Slovníku cizích slov (Elektronik je příkladem jednoho z nich). Na skladby, převzaté vesměs z repertoáru anglo-amerických skupin, se vymýšlely české texty, někteří hudebníci si zkracovali vlasy a ti, co nechtěli, vymýšleli, jakým způsobem své vlasy sešpendlit, zagumičkovat a schovat pod límec. Ze skříní se vytahovaly kalhoty s pukem a dokonce i maturitní obleky.
Elektroniku hrál do noty fakt, že se jeho repertoár přiklonil k tehdy velmi módnímu jazz-rocku s dlouhými instrumentálními pasážemi. U „přehrávek“ jakž-takž prošel. Zaštítěn zřizovatelem, kterým byla stejně jako v poslední fázi Mandragory (od srpna 1972) vesnická organizace SSM Velká Buková, mohl Elektronik vyrazit za svými posluchači…
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš
Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, výpovědi
Libora Launa a Václava Upíra Krejčího)