Z historie bigbítu na Rakovnicku 32 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

menu
Přejít na obsah
Jiří Pertl
  
Kytarista, aranžér a hudební skladatel Jiří Pertl patří ke generaci rakovnických muzikantů, kteří prošlapávali zdejší bigbítové chodníčky v první polovině 70. let minulého století. Navíc patří k těm hudebníkům, kterým se podařilo prosadit i na celorepublikové scéně. Pokusme se spolu s Jirkou jeho hudební kariéru zmapovat. Poslechněte si jeho zpověď…
  
Dva roky prázdnin
Jiří Pertl se narodil a své dětství strávil v Rakovníku na Krétě. Docházel do školy na Starou poštu a posléze na ,dívčí‘ základku u kostela. „Můj otec působil nějaký čas v Íránu jako expert při výstavbě fabriky na obráběcí stroje. Matka posléze odjela za ním a vzala mě s sebou. Právě jsem chodil do deváté třídy. V Íránu jsem byl dva roky, které jsem víceméně proflákal. Jediné, co jsem se tam trochu naučil, byla angličtina. Bylo to v dobách vlády šáha Rézi Páhlávího a Írán byl hodně proamericky orientovaný. Když jsem se vrátil, měl jsem v hlavě úplně vymeteno a byl jsem rád, že mě přijali na gympl. Naštěstí tam byla dobrá parta a skvělí profesoři, a tak jsem se dohrabal až k maturitě,“ vzpomíná Jirka Pertl.
  
Žákem lakýrníka
Jako mnoho kluků v té době i Jirka zatoužil v předpubertálním věku po kytaře. Rodiče vyslyšeli jeho přání, obdarovali ho tímto nástrojem a Jirka začal docházet na výuku k Josefu Langhammerovi. „Přes den pracoval jako lakýrník v TOSu, večer se měnil ve famózního kytaristu. Vidím ho jako dnes: hnědé manšestrové sako, dlouhé nehty na pravé ruce hrající neuvěřitelné tremolo ve Vzpomínce na Alhambru, cigareta na rtu. Jeho hodiny byly plné krásné muziky, vlídného přístupu a tabákového dýmu. Hrál božsky, ale nikdy nevystupoval na veřejnosti, protože měl strašnou trému. Trávil jsem u něj krásné večery a byl to on, kdo mi dal muzikantské základy.“ Ty Jirka poprvé veřejně uplatnil jako sólový kytarista v instrumentální skupině rakovnického gymnázia, která doprovázela početný pěvecký sbor vedený profesorem Jaroslavem Čechem.
 
Bigbítové začátky
Přelom 60. a 70. let, to byla zlatá éra rakovnického bigbítu. Ve městě to muzikou jenom vřelo. Na prkna, která znamenají svět, vstoupil Jirka v tehdy začínající skupině The Undertakers.
„Velmi dobře si pamatuji na svůj první kšeft s touto kapelou v Dělnickém domě. Do té doby jsme s kamarády Vlastíkem Benešem, Frantou Hejdou, Jirkou Korfem, Petrem Soukupem a dalšími příležitostně podomácku muzicírovali. Jednoho dne ale přišel Pinďa Černohorský a říká mi: – Hele hrajeme v Dělňáku na Čajích a vypadl nám bubeník. No a Pinďa, jako všestranný muzikant, vymyslel, že si sedne za bicí a já, jakožto kytarista, který ví, že basa je vlastně kytara s těmi čtyřmi spodními strunami E/A/D/G, zvládnu hrát i na basovku. Odpoledne před zábavou mě Pinďa naučil čtyři písničky a pak už nás čekal narvanej Dělňák. Ptal jsem se, jestli čtyři věci nejsou málo? Kluci říkali, že budou dlouhý přestávky a pak se bude ,pro velký zájem‘ opakovat. Oni ale uměli ještě další věci a říkali: – Neboj, to se chytíš, a když ne, ždíbej tlustý éčko, to se ztratí…
Hrály se převzatý věci, zpívalo se anglicky stylem ,hábr fábr kou ču lav mí‘. Nic nám nebylo svatý a nic nám nevadilo. Kromě neustále prudících pořadatelů, kteří nadávali, že hrajeme moc nahlas. Jo a taky nás trápil fakt, že nebylo kde sehnat kvalitní kytary, nebo zesilovače. To jsme řešili pořád. Hráli jsme na různé Jolany a Alexandry. Mít třeba Gibsona, jako nějaký profík z Prahy, byl pro nás nesplnitelný sen. Spousta rakovnických muzikantů hrála na doma postavený reprobedny a zesilovače. Pořád se to porouchávalo, hořelo a nehrálo. Ještě, že byli lidé, jako náš tehdejší zvukař Zdeněk Košťál, nebo později dlouholetý zvukař Mandragory, Elektroniku a Brutusu Pavel Koutecký, který vždycky na dotaz, jestli nám spraví zesilovač, odpověděl: – Za stovku dělám i nemožný, přines to. Prostě kamarád,“ končí své vzpomínání na čas strávený s The Undertakers Jiří Pertl.
„Pak jsem dostal lano od The Scream, kteří se později přejmenovali na Bakaláře. Tam jsem vystřídal u kytary Frantu Havelku. Když si to tak teď zpětně promítnu v hlavě, víc jsme zkoušeli, než hráli. Nejvíc her jsme měli o chmelech, když tu bylo všude plno česáčů.“
Poslední kapela, se kterou si Jirka Pertl v Rakovníku zahrál, byla Mandragora. Párkrát vzal záskok, a když odešel Jimmy Karlík na vojnu, tak hrál na sólovou kytaru. „Tehdy už se kapela jmenovala Elektronik a vládl jí Saša Pleska. Byla to éra jazz-rocku. Hráli jsme dlouhé skladby, na které se nedalo tancovat a mně to docela bavilo. Pak začal Saša nosit songy jako Hej kámo, půjč mi sestru a všechno se změnilo. A já už jsem v té době mířil do Prahy,“ pokračuje Jirka Pertl.
  
Majoránka a Letokruhy
Po maturitě byl přijat na pedagogickou fakultu do Prahy v Rettigovce na obor speciální pedagogika. I když, jak tvrdí, strávil ve škole příjemných pět let, bylo mu brzy jasné, že kantořinou se živit nebude. Hudba a vidina práce na volné noze ho lákaly stále víc. „Úspěšně jsem odpromoval, ale to už jsem se dva roky živil jako muzikant. A potom i následujících dvacet let.“
Opět se na Jirku usmálo štěstí. Tentokrát v podobě rakovnické kamarádky Bohunky Pochmanové (dnes Týčové – pozn. T. B.), která tehdy zpívala profesionálně s triem Jezinky. „Bohunka mě zkontaktovala s Václavem Prejzkem, který právě zakládal folkovou skupinu Majoránka. Udělali jsme si přehrávky (kvalifikační zkoušky – pozn. T. B.) u Středočeského krajského kulturního střediska a měli jsme nárok na honorář 80 Kčs za koncert. Pak jsme se potkali se zpěvačkou Evou Hurychovou, slovo dalo slovo a na světě byly Letokruhy. Bylo to o level výš než Majoránka. Trojhlasy, propracované aranže, docela to znělo. Několik let nám to fungovalo.“  
 
Profesionálové a amatéři
„Na tomto místě bych se chtěl trošku zastavit a zamyslet se nad pojmy profesionálové a amatéři. Svůj další hudební život považuji za naprosto průměrnou kariéru muzikanta, kterému kupodivu dávali za jeho hraní peníze. Je fakt, že už to nemělo tolik poezie a nebylo v tom tolik nevázané legrace. Určitě je to tím, že už to nebyla zábava, ale především práce. Život na volné noze v minulém režimu nás slušně připravoval na dnešní ,kapitalismus‘. Muzikant na volné noze byl cvičen pro pobyt v permanentní existenční nejistotě a tím veden k mimořádným pracovním, případně morálněvolním výkonům. Rozdíl mezi hudebníky amatéry a profesionály není většinou v kvalitě jejich hry, ale v přístupu k produkci. Paradoxní je fakt, že pokud se dočasně angažovaný profesionální muzikant alespoň trochu zahnízdil v kapele, bleskově si osvojil manýry znuděných zaměstnanců čekajících na sirénu, která oznamuje konec šichty a odchod z fabriky, zatímco ti kluci, co v těch fabrikách opravdu dělali, prchali po práci do svých zkušeben, aby vzápětí mohli radostně vyrazit na kšeft. Těšili se na hraní celý týden, vidina produkce pro ně představovala zábavu, holky, pivo, srandu a radost z hlasité hry. Tyhle pocity jsem zažil ve všech rakovnických kapelách, s nimiž jsem hrál.
Profesionál naopak přistupoval k věci stylem – ježíš marjá, zase nakládat ty bubny, sedět v autě s tím debilem a poslouchat jeho kecy, hrát se špatnejma odposlechama s tím blbem, co necítí trioly, ale kapelník si ho vydržuje, protože hraje na jeho déixsedmičku, protože sám by do ní ty prachy nevrazil, to by mu totiž nezbylo na dovolenou v Jugoslávii a novýho chrajslera, a ještě se dívat na záda tomu exhibicionistovi, kterej si říká umělec, plácá nesmysly a pakuje se na nás. Pak zase ten hotel, kde dostanu zaručeně nejhorší pokoj a nedá se větrat, protože v Ostravě je pořád ten nakyslej puch a ráno mě vzbudí uklízečka. Jenom patnáct kšeftů do měsíce za čtyři kila, to je děsný, já už nechci hrát, já už všude hrál, já už všude byl.“
Kolegové, na které rád vzpomíná
„Nechci to zase až tak shazovat, sám jsem nádoba hříšná a možná jsem se blbě díval, ale těch upřímných, hodných, veselých, čistotných, spokojených, skromných, spolehlivých, dochvilných a za všech okolností vrcholných profesionálů jsem potkal opravdu poskrovnu. Ale co, vlastně nikoho takovýho neznám. Inu, halt jsme jenom lidi. Proto moc rád vzpomínám na spoluhraní s lidmi, s nimiž byla sranda a pohoda jak na jevišti, tak v zákulisí. Geniální bubeník Petr Fink z Chebu, klavíristé – přeslušný Michal Tesař, slavný Petr Malásek, kytarista – vegetarián Standa Jelínek, neustále spokojený basista Franta Raba, který zahraje všechno, moji spoluhráči z posledních let, výborní klavíristé Radim Linhart (zahraje taky všechno) a Martin Kumžák (všechno nezahraje, ale je neskutečně rychlej a dostal se do Berkley), basák – komik Mikeš Růžička a shufflující bubeník Láďa Grunt. Skoro bezvýjimečným pravidlem je fakt – když dobrej muzikant, tak i dobrej člověk. Pokud jde o mé oblíbené sólisty (všem ostatním se omlouvám) tak musím říct, že třeba taková Jitka Molavcová nebo Karel Černoch vybočovali z řady hvězd naší pop music, pokud jde o neutuchající nasazení a přímo amatérskou lásku k věci.“
  
S Molavcovou a Filipovou
Jednoho dne narazil Jirka s Václavem na dramaturga ÚKDŽ (kulturní dům na Smíchově – pozn. T. B.) Jana Petráně, což byl manžel zpěvačky Jitky Molavcové. „Honza se cítil nějak zneuznaný a vymyslel pro Jitku aktivity i mimo Semafor, kde už tehdy působila. Vytvořili jsme s Jitkou a Václavem pěvecké trio a Honza dělal moderátora. Jezdili jsme po klubech, po vojenských posádkách, a když Honza přešel do Domu pionýrů a mládeže na Pražském hradě, začali jsme tam dělat pohádkový program pro děti, který jsme napsali spolu s Honzou Kratochvílem. Pamatuji si, že se jmenoval Princezna Akšutij, což je obráceně Jituška. Jitka hrála večer v Semaforu a přes den jsme jezdili a hráli divadélko pro děti. Vydrželo nám to asi pět let.“
Další změna nastala, když se Jirka s Václavem Prejzkem potkali s kytaristkou a zpěvačkou Lenkou Filipovou. „Lenka tehdy neměla žádnou stálou kapelu. Potřebovala nějakého kytaristu, který by jí dělal background, a někoho, kdo by její koncerty zvučil. A protože Vašek Prejzek měl technické znalosti, postavil aparát, já hrál a dva roky jsme jezdili ve třech po klubech. Byla to pro mě zajímavá zkušenost a rád na ni vzpomínám.“
 
Atrakce z východního bloku
Nastalo období, které Jirka Pertl považuje asi za nejpřínosnější ve své profesionální muzikantské kariéře. Dalo by se charakterizovat třemi jmény: Karel Černoch, Jiří Brabec a jeho Country beat. „Karel se už nějaký čas znal s Vaškem Prejzkem. V té době zpíval spolu s Naďou Urbánkovou, která byla tehdy Zlatou slavicí, s Country beatem Jiřího Brabce. Setkávali jsme se v hudebním studiu, které dal Vašek dohromady, a sem tam jsme něco nahráli. Jednou se nás Karel zeptal, jestli bychom s nimi nechtěli hrát. A tak jsem se potkal s Jirkou Brabcem. Když mě Jirka bral do kapely, jako jeden z kladů tohoto tělesa uvedl fakt, že Country beatem prošlo už osmdesát (!) muzikantů. Měl jsem tehdy na jazyku – kam se hrabou Beatles, kteří byli furt jen čtyři a ti samí. Ale chtěl jsem v kapele zůstat, a tak jsem raději mlčel.“
S Urbánkovou, Černochem a Brabcem jezdil Jirka Pertl pět let. Nedalo mi to, a zeptal jsem se, jaký vlastně byl Jiří Brabec člověk. Fámy, které se šířily po jeho sebevraždě, říkaly leccos. „Jirka byl profík každým coulem. Skvělý muzikant, tvrdý manažer, navíc velký znalec country. Uměl jít za svými vizemi. Například v roce 1984 jsme se díky němu ocitli s Karlem Černochem a celým Country beatem na evropské části turné amerických hvězd country music. Na stadionech ve Vídni a Frankfurtu nad Mohanem jsme hráli po boku Emmylou Harris, George Hammiltona IV., Glena Cambella, Lynn Anderson, Freddyho Fendera a Alberta Lee. George Hamiltona IV. jsme dokonce doprovázeli. Americká country music paráda a my, jako atrakce z východního bloku. Byl to zážitek na celý život.“
Karel Černoch a Bonton
„V roce 1988 jsem dal dohromady s Karlem Černochem skupinu Bonton. Na rozdíl od Vilém peče housky jsme hráli třeba část ruské rockové opery Juno a Avos od Alexeje Ribnikova, což nás poměrně bavilo. Program i hosté se obměňovali. Zpívaly s námi třeba Kamélie, Petra Černocká a další. Naše sestava zůstávala neměnná: Karel Černoch (zpěv), Jiří Pertl (kytara), Miki Růžička (baskytara), Radim Linhart (klávesy) a Vladimír Grunt (bicí). Vydrželo nám to skoro osm let. Přišla sametová revoluce a všechno se začalo rychle měnit. Hráli jsme čím dál méně, Karel začal zpívat v muzikálech a bylo jasné, že jenom muzikou se už neuživíme. Tak jsme kapelu rozpustili a každý z nás si našel nějakou jinou práci. Já jsem se přidal k firmě, kterou v roce 1990 založila moje manželka Mahulena se svojí sestrou Kateřinou.
Musím říct, že přestože byl Karel Černoch jako člověk snůškou stařeckých choutek a dětských rozmarů, vydržel jsem s ním spolupracovat nejdéle. Přátelství nám zůstalo až do jeho smrti 27. prosince 2007.“
 
Ďábelský Mirek Kovářík
„Po celou dobu jsem také průběžně občas hrál s Václavem Prejzkem (nějak se ho nemůžu zbavit) a Mirkem Kováříkem v divadle v Řeznické a na podobných štacích po naší zemi. Na repertoáru jsme měli třeba Blues pro bláznivou holku od Václava Hraběte, Elegie Jiřího Ortena, Znamení moci od Jana Zahradníčka. K pořadům jsem napsal muziku. Kromě Kainarových songů of course. Rád bych se vyhnul frázím, ale musím říct, že pocity, které jsem si odnášel z těchto představení s ďábelsky recitujícím Mirkem Kováříkem, jsou vskutku k nezaplacení. Pravda, po našich představeních nezůstávala na parketu vrstva střepů z půllitrů a v ní nablito, ale to patří zase k jiný muzice jiných mých kamarádů. Někteří posluchači prostě rádi relaxují přemýšlením, jiní zase potřebují prohnat palicí spoustu decibelů a piv. Obojí má svůj půvab.“
 
Písničky (nejen) pro Mistra
V té době se Jirka Pertl prosadil také jako skladatel písniček pro některé hvězdy české pop music – Ivetu Bartošovou, Karla Černocha, Lídu Nopovou, Michala Penka, Daru Rolins a také pro samotného Mistra Karla Gotta1). „Psal a nahrával jsem hudbu pro Večerníčky, krátké filmy a najednou jsem se ocitl v Jevanech, v nahrávacím studiu Ládi Štaidla. Oslovil mě a řekl, ať napíšu nějaké písničky pro Karla Gotta. Dvě si vybral pro svoji novou desku. Tehdy jsem bydlel na Letné v docela slušným kvartýru a Karel Gott ke mně přijel na korepetici. Jeho řidič zaparkoval na chodníku přímo před národním výborem (tak se dřív říkalo radnici – pozn. T. B.). Karel přišel do bytu, po zouvání ani náznak, a řekl mi tím svým typickým hlasem: – Ty, pojď sem, tady je to takové inspirativní prostředí, takový Manhattan. Tady tedy komponuješ? – Sedli jsme si k pianu a připravili jsme se. Druhý den přišel Karel do studia perfektně připravený, odzpíval to a bylo hotovo. Na desce pak vyšly písničky Mikrofon a Nalít jsem tvarům tvých blůz. Tu druhou otextoval Karel Šíp.“  
 
Po kolena v čepicích
„Všechno začalo vlastně ještě před revolucí. Manželka byla doma s dětmi, a když měla trošku času, vytáhla šicí stroj a začala šít barevné čepičky a svetříky. Tehdy tady na trhu nic takového nebylo. Nejprve pro rodinu, pak pro příbuzné, kamarády a jejich kamarády. Najednou zjistila, že o její výrobky je velký zájem. Tak zapojila svoji sestru a začaly šít ve větším. V roce 1990 založily firmu a pojmenovaly ji KAMA (Kateřina – Mahulena). V té době už jsem se pomalu k holkám přidával. To jsem ještě hrál. V noci jsem přijel z koncertu a ráno jel někam do velkoskladů pro příze. Nebo když kluci spali po koncertu v hotelu, já chodil po městech se vzorky čepiček, a tak jsem postupně tvořil odbytovou síť. Mahulena začala zaměstnávat i další šikovné ženy. Někdy se stalo, že se u nás doma scházelo i šedesát ženských – hotová manufaktura. Po kolena jsme se brodili v čepicích,“ směje se Jirka Pertl.
Oblečení pro Andorru
Všechno se změnilo, když přišla poptávka ze zahraničí. Bylo jasné, že firma musí expandovat a výroba musí být převedena z manufaktury na strojovou. „První pořádný pletací stroj jsme umístili v suterénu továrny na Letné, který jsme si pronajali. Pracovalo se na tři směny, což brzy nestačilo. Koupili jsme další stroj a suterén byl plný. Třetí jsme měli v hasičské zbrojnici v Panenských Břežanech. Protože zájem o naše výrobky neustále vzrůstal, museli jsme udělat zásadní rozhodnutí. V Suchdole jsme koupili pozemek a postavili na něm takovou malou továrničku. Dnes je KAMA už naší rodinnou firmou, ve které jsme zapojeni nejen my s manželkou, ale už i naše děti. Naší specializací je pletařská výroba sportovních čepic a svetrů s norskými vzory a dalších doplňků, jako jsou čelenky, kukly, masky, šály a rukavice.“
Že je KAMA úspěšnou firmou, dokazuje fakt, že do jejích výrobků byli oblečeni čeští reprezentanti na ZOH 2006 v Turínu a sportovci z Andorry na ZOH 2010 ve Vancouveru. „Když Andorra nastupovala jako první na zahajovací ceremoniál, kdo by řekl, že má na sobě oblečení KAMA od Jirky Perla z Rakovníka. Docela mě baví práce na počítačích v oblasti grafiky a textilního designu. Průběžně vyrábím ve svém ,homestudiu‘ muziku do reklamy, televize, krátkých filmů, pohádek atd. Bohužel se Sequencerem a Expanderem není taková prdel jako s Jimmym a Kouťákem, ale zase ráno nebolívá hlava.“
 
Stará láska nerezaví
Protože „stará láska nerezaví“ občas si jde Jirka Pertl „brnknout“ i dneska. Dlouho dělali s recitátorem Mirkem Kováříkem († 4. 3. 2020 ve věku 85 let) a Václavem Prejzkem klubové večery poezie. „Měli jsme jich hned několik. Zkrátka, jednou za měsíc jsem si udělal radost a vypadnul jsem od čepic k poezii,“ říká s nadsázkou Jirka Pertl. Své hudební aktivity rozšířil v roce 2011 o účinkování se zatím poslední inkarnací Film Blues Bandu. A nechybí na žádném výročním setkání Mandragory, ať už to byla benefiční akce Teče voda, teče (7. 9. 2002 v KC Rakovník) na podporu postižených srpnovými povodněmi roku 2002, Oldies 60 aneb Návrat do šedesátých (KC, 19. 4. 2003), 45 let skupiny Brutus (Tyršovo koupaliště, 8. 9. 2012) nebo naposledy premiérový koncert Dvorany slávy rakovnického bigbítu (KC, 19. 10. 2019).
 
 
********

 
1) Jirka Pertl je nejen zdatný kytarista a zpěvák, ale také plodný hudební skladatel. Jak již bylo uvedeno v textu, psal písničky pro hvězdy české pop music. Tak si je připomeňme: Mikrofon, Nalít jsem tvarům tvých blůz (Karel Gott), Jak se máš, Kam se to díváš, Nápis, Nic nového pod sluncem, Prozatím, Soud nad samohláskou „A“, Ty na to máš, Telefon (Iveta Bartošová), Konečná, Nádej, Tanec v daždi, Vraj som bola zlá (Dara Rolins), Blues pro bernardýna, Idol davu, Lekce, Ocelový muž, Sbírka pohledů na Tebe /Ruce milenek/, Škrábnutí, o kterém svět neví, Váš syn se vrací, Ve dvou se to lépe táhne (Karel Černoch), Horší, když se neotevře padák, Jsem asi cvok (Michal Penk), Jarní kvítek (Iva Čižinská), Barevné letokruhy, Tvoje máma to ví, že jsem blázen (Eva Hurychová), Vítej den (Lída Nopová), 9 skladeb pro album Elegie Miroslava Kováříka a hudbu pro dramatizaci románu Gastona Lerouxe Fantom opery, která vyšla na dvojitém CD.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, Katalog hudebních děl – Populární hudba, Jiří Pertl, článek Tomáše Bednaříka „Psal písničky pro Gotta, Bartošovou a Daru Rolins“. In: Raport, 18. 9. 2012, výpověď Jiřího Pertla)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2025. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah