Milan Křížanovský – bigbít ho provází celý život
Jedním z nejzkušenějších rakovnických baskytaristů je bezesporu Milan Křížanovský. Narodil se v Rakovníku a na zdejší bigbítové scéně se poprvé objevil v roce 1970, kdy začal dělat „nesmělé krůčky“ jako kytarista ve skupině Hair. „Byla to spíš taková legrace, ani nevím, jestli jsme vůbec někde vystoupili. Spíš jsme jen zkoušeli,“ loví v paměti Milan své bigbítové začátky. Hudební geny určitě měl.
Hudební geny
„Děda, otec mojí mámy, hrál na housle a měli v Rakovníku komorní těleso. Otec hrál na saxofon, klarinet a bubny a prošel snad všemi rakovnickými orchestry. Později, když tady měl z politických důvodů zákaz, jezdil hrát mimo okres, nejčastěji na Lounsko a Kladensko. Máma hrála na chromatiku. Byla učitelka a pracovala s dětmi. S dětskými soubory vystupovali na všech možných místech. Máma je doprovázela na harmoniku,“ vzpomíná Milan. On sám docházel do LŠU v Rakovníku, kde se učil hrát na piano u paní učitelky Kettnerové. „Vůbec mě to nebavilo, hráli jsme samé etudy. Bayer, Czerny, Kurz… bylo to pro mě utrpení. Žádné písničky, jako dneska. Vydržel jsem tam šest let a sedmý rok už jsem nenastoupil. Piano šlo do ztracena a sám jsem začal hrát na kytaru. To bylo nějak koncem devítiletky. K narozeninám jsem si přál španělu a snažil jsem se na ni hrát i klasickou muziku.
Byl jsem samouk, táta se mi sice snažil něco ukazovat, ale protože nebyl kytarista, tak toho nebylo moc. A v té době jsem už začal koketovat s bigbítovými kapelami…“
Curriculum vitae
Milan vychodil 1. ZDŠ v Rakovníku a hlásil se na střední školu. „Na několik jsem dělal přijímací zkoušky, ale táhl se se mnou rodinný stín. Když si soudruzi přečetli v dotazníku, že rodiče byli vyloučeni z KSČ, tak mě nikde nevzali. Samozřejmě pro velký počet uchazečů. Tak jsem se šel učit od Šamotky do TOSu elektrikářem. Za rok jsem se hlásil na střední školu znovu. Říkal jsem si, že soudruzi možná polevili v ostražitosti, a zkusil jsem to hodně daleko.
Přihlásil jsem se na elektroprůmyslovku – obor slaboproud do Kutné Hory. Vzali mě tam, tak jsem si konečně řekl, že to mám z krku. Absolvoval jsem první ročník a nastoupil do druhého. Rakovničtí bolševici ale byli urputní, nějak se to domákli, a koncem září mě na příkaz ministerstva školství ze školy vyhodili. Prý jsem se tam dostal neprávem. Byl jsem z toho úplně hotovej,“ říká Milan.
„Školní rok už běžel, tak jsme přes tátovy konexe sehnali dva učební obory, kam by mě vzali. Měl jsem jít buď do ČKD nebo do Kancelářských strojů. Protože se mi do nějaké zápustkové kovárny nechtělo, šel jsem se učit na Smíchov mechanikem kancelářských strojů.“ Poté, co se Milan vyučil, dojížděl deset let do Prahy do podniku Kancelářské stroje. „Věděl jsem, že musím z Rakovníka pryč, protože v tomhle maloměstě by mě to zchrouplo, jako celou naši rodinu. I když jsem pak z Kancelářských strojů odešel, stejně jsem jezdil do Prahy.“
Během zaměstnání vystudoval Milan večerně Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Praze. „Bylo to na mrtvici. Ráno jsem odjel z Rakovníka do práce, odpoledne jsem šel do školy, která naštěstí byla také na Smíchově, tam jsem byl do večera a domů jsem přijel v noci.
Pak jsem dělal úkoly a rysy a ráno jsem zase jel do Prahy. Když táta přišel s tím, že bych si měl udělat vysokou školu, řekl jsem mu, že to takhle dál nejde, protože by mě to položilo.“
Protože v Kancelářských strojích nebyly bůhví jaké peníze, změnil Milan zaměstnání. Odešel do Metra, přímo k dopravnímu podniku jako elektromechanik. Vydržel tam dvanáct let. V roce 1994 začal s kamarádem podnikat v oboru elektro. „Dělali jsme pro německou firmu a docela se nám dařilo. Když přišel kolega s tím, že z rodinných důvodů už tuhle práci dělat nemůže, nabídl mi německý šéf, abych šel pracovat k němu do pražské kanceláře. Tam jsem byl, s malým výpadkem, až do konce roku 2020. Od Nového roku 2021 jsem odešel do penze,“ popisuje Milan Křížanovský svoji životní anabázi.
První bigbítové kapely
Jak jsem již zmínil v úvodu, první Milanovou bigbítovou kapelou byli Hair. Vedle Milana (sólová kytara) ji tvořili Pavel Lédl (doprovodná kytara), Luboš Křížanovský (baskytara) a u bicích se střídali Michal Hecht a Vladimír Hasal. Skupina, která víceméně jen zkoušela, se záhy rozpadla. Milan s Vláďou Hasalem založili v roce 1971 novou a pojmenovali ji Hádes, což je v řecké mytologii bůh podsvětí. Kromě dvojice zakladatelů ji tvořil ještě Václav Čibera, který hrál také na kytaru. „Měli jsme jedno jediné vystoupení na Silvestra 1971 v Lubenci s orchestrem pana Milfaita s vypůjčeným baskytaristou tohoto orchestru,“ vzpomíná Vladimír Hasal. „Byla to ostuda. Moc jsme toho neměli nacvičené a hráli jsme tam většinou instrumentálky. Pozitivní na tom bylo, že jsme se snažili alespoň něco dělat,“ doplňuje Milan.
Hádes se rozpadli v roce 1972. Vláďa Hasal se snažil založit svoji kapelu Viktoria a pak začal koketovat s chrášťanskými The Admirals. Vašek Čibera se po epizodě v The Frogs vrhl na bluegrass. „Já jsem začal jezdit od učňáku do školy v Kladně, kde jsem se seznámil s Mírou Seidlem a s klukama, kteří tam chodili na průmyslovku. Ti založili kapelu, která se jmenovala Aspirant. Hodili mně lano a já u nich začal hrál na sólovou kytaru. Tam už muzika začala nabírat ty správné obrysy. Sice to nebyla žádná sláva, ale vystupovali jsme pravidelně na veřejnosti.“
Aspirant byla vůbec zajímavá kapela. Sice nehrála nijak dlouho, ale měla v podstatě dvě tváře. Tím, že měla žestě (Petr Maurer a Ivan Sixta – saxofony, Luboš Marek – trumpeta ad.) hrála i taneční repertoár. Rytmickou sekci tvořili vedle Milana Křížanovského Miroslav Seidl (doprovodná kytara), Václav Podaný (baskytara), Jiří Jirásek (klávesy) a Petr Steidl (bicí). „My jsme se do toho snažili cpát stále víc bigbítu. Postupně šly žestě do pozadí, což se klukům moc nelíbilo. Vznikaly třecí plochy a dechaři začali odcházet. Zůstali jen Petr Maurer a Ivan Sixta přešel na perkuse a zpěv. Když někteří kluci narukovali na vojnu, Aspirant skončil. Zbytek chtěl hrát bigbít, a tak jsme založili novou skupinu s názvem Victoria. Stalo se v září 1973 a kapelu si vzala pod svá křídla VI. Místní organizace SSM Rakovník.
Victoria a „záskoky“ u tanečňáků
„Victoria byla první kapela, kde jsem začal hrát na basovou kytaru. Moje první basovka byla česká Jolana, placka, kterou jsem později prodal. Kromě mě byli ve skupině Míla Černý (sólová kytara), Pavel Mirga z Jesenice (doprovodná kytara), Jiří Jirásek (klávesy), Ivan Sixta z Kladna (saxofon/zpěv), Miroslav Seidl (zpěv) a Jiří „Copan“ Svoboda (bicí). Copan už měl praxi z Moucha´s detective agency. Trošku problém byl s Milouškem Černým, který začal dávat přednost fotbalu, i když ho nehrál a jen s fotbalisty jezdil na zápasy. Z kapely začal pomalu vycouvávat. Bylo to takové jo a ne… Něco jsme ale odehráli – hodně v Řevničově a Rynholci a tam v tom koutě okresu. Když si vzpomenu, jakou jsme měli tenkrát aparaturu, byla to drzost, že jsme si troufli na takové sály. Já jsem ani nevěděl, že basová bedna by měla mít zadní víko. Takže jsem měl bednu, kde byly jen repráky a zesilovač a vzadu byla otevřená. Spousta výkonu utíkala dozadu,“ směje se Milan.
Victoria skončila v dubnu 1974. Milan řešil otázku, co dál? Kdy si na něj vzpomenou vojenští páni a povolají ho ke dvouleté službě vlasti. „Nechtěl jsem se cpát do nějaké kapely, abych z ní zase hned nemusel odcházet. Domluvil jsem se s tátou a on mi dohazoval kšefty. Zprvu to vypadalo jako záskoky, ale de facto to byly stálé kšefty. Hrál jsem třeba s Rakonkou nebo s hořesedelskou Olympií, kterou vedl Josef Hejda a zpíval tam Zdeněk Steidl. Byla tam legrace. Protože kapelník byl známý tím, že nerad „pouštěl chlup“, upravil si Zdeněk text známé písničky Petra Spáleného Učitelka Josefína na: ,To jste ještě neviděli dvanáct blbců s Joškou Hejdou, to jste ještě neviděli, jak to s nima umí, a když přijde na placení, všichni jak blbci čumí.´ Dva roky s taněčňákama byla velká muzikantská průprava. Dávaly se série lidovek, pak série moderních písniček, a tak pořád dokola. Hrávaly jsme taneční zábavy, ale i plesy na všech možných místech, třeba i v kulturáku Rakony na Zátiší nebo v Dělňáku.“
Na vojnu odešel Milan v roce 1976. Půl roku sloužil v Nitře a půldruhého v Chebu. „Myslel jsem, že se zkusím nacpat do AUSu (Armádní umělecký soubor – pozn. T. B.). Začal jsem chodit k jednomu známému mého táty, který byl profesor na konzervatoři a filharmonik, a učil se u něj hrát na pozoun. Vůbec mě to nebavilo, ale chtěl jsem se do AUSu dostat. Jako bigbíťák jsem se za ten pozoun trošku styděl. Ale asi to byla marná snaha, protože tady na vojenské správě dobře věděli, jaký mám kádrový profil. A přidělili mě k dělostřelectvu,“ pokračuje ve vzpomínkách Milan Křížanovský.
Místo Vlastíka u Elektroniku
Když se Milan vrátil z vojny, začal se porozhlížet, kde by zase mohl hrát. V Rakovníku ale bylo bigbítových kapel jako onoho pověstného šafránu. Normalizace udělala své. Pomocná ruka přišla z neočekávaného místa. Někdy na začátku roku 1979 kontaktoval Milana Vlastík Beneš ze skupiny Elektronik s tím, že by rád skončil a jestli by nešel hrát místo něj.
„Byl to plánovaný odchod, žádný vyhazov. Měl jsem v té době spoustu dalších zájmů – hory, létání a zvířata, narodil se synek Michal, tak jsem řekl, že bych chtěl skončit. Už mě to zmáhalo. Oslovil jsem Milana Křížanovského, ten se postupně naučil celý repertoár Elektroniku a vyměnili jsme se,“ říká Vlastík Beneš. „Elektronik jsem zastihl ještě v jeho doznívající jazz-rockové éře. Bylo to strašné. Repertoár byl takový, že si kapela hrála víceméně pro sebe. Muzikantsky to bylo vymakané a složité, ale lidi to moc nezajímalo. Chodilo na nás jen pár skalních fanoušků. Pamatuji si, že když někdo přišel, Saša Pleska seskočil z pódia a šel ho osobně přivítat. Potřásl mu rukou a řekl: – Vítáme tě! Jazz-rock prostě už nechtěl nikdo poslouchat. Tak Saša začal postupně repertoár předělávat, byla tam spousta jeho písniček a lidi zase začali chodit,“ popisuje Milan své začátky ve skupině Elektronik.
V té době začal hrát na bezpražcovou baskytaru. K ní se váže zajímavý příběh. „Můj bratr Luboš se učil houslařem a kytarářem v Lubech u Chebu. Nabídl se, že mi udělá bezpražcovou baskytaru. Dostal jsem ji, když jsem začínal s Elektronikem. Odložil jsem normální basu a začal hrát na tu bezpražcovou. Byl to ode mě pořádný oraz. Ani jsem na ni nezkoušel a vzal jsem si ji rovnou na kšeft. Pro ty, kteří to slyšeli, to muselo být hrozné, ale snažil jsem se.
Musel jsem hře věnovat strašné úsilí. Stačilo málo to nedotáhnout a už jsem byl jinde. Vzpomínám si na takový zážitek z Rynholce, kde jsme hráli. Přišli tam muzikanti z nějaké pražské kapely a požádali nás, jestli bychom je nenechali zahrát dvě, tři písničky. Kluci řekli – beze všeho, zahrajte si. Baskytarista vzal moji basu, a když viděl, že tam nejsou pražce, povídá: – Pánové, končíme, hrát se nebude! Ani jsem se mu tehdy moc nedivil… nebyla to taková pohoda, jako když hraji s pražci. Tam ty prsty pokládám na políčka a je to v klídku. U bezpražcové jsem pořád musel hlídat, kam sáhnu. Tak jsem ji prodal Jardovi Hokrovi (baskytarista Bonaventury, Eminence, Kolekce J. H. a dalších kapel – pozn. T. B.). Nějaký čas na ni hrál, ale pak se jí také zbavil.“
Peripetie s Brutusem
S Brutusem zažil Milan Křížanovský všechny jeho peripetie. Zákaz na Rakovnicku, exodus na Prahu – východ, přejmenování na Kyklop, navrácení názvu Brutus, nahrávání desek a nevídanou porevoluční expanzi do celých Čech. V kapele, která se stala ikonou českých tancovaček, hrál až do září 1996. „Od Brutusu jsem odešel kvůli práci. Začal jsem soukromě podnikat, jezdili jsme po celých Čechách i na Slovensko, vybavovali jsme supermarkety. Vůbec jsem se nestíhal vracet na hry s kapelou. Měl jsem rodinu, musel jsem živit děti. Kolega, se kterým jsem dělal, mi řekl: – Vyber si, buď práce nebo muzika, takhle se to nedá dělat. – Kapela mě neživila, tak pro mě nebylo jiné východisko než odejít. Klukům jsem svůj odchod včas oznámil. Nahradil mě Zbyněk Maulis z kladenské skupiny The Teplo. A s ním přišel i jeho bratr – kytarista Luděk Maulis. Myslel jsem si, že už se k hraní nikdy nevrátím.“
Milan se muzice nevěnoval deset let. Navzdory svému předsevzetí se ale k Brutusu vrátil v roce 2006. Tehdy hrál na baskytaru Tomáš Liška, který se postupem času zprofesionalizoval a s Brutusem nestíhal jezdit. Zaskakoval za něj Petr Bradáč z Meditace, která v té době hrála už jenom občas. Stále víc se to v Brutusu překlápělo na Petra, až Tomáš Liška úplně skončil. Petr to kvantum her kvůli práci nedával, a tak se dohodl se Sašou Pleskou a Vláďou Hasalem, že za sebe někoho sežene na alternaci. Milan Křížanovský si na ten moment velmi dobře vzpomíná. „Přišel za mnou, jestli bych to nechtěl zase zkusit. Moc se mi do toho nechtělo, už jsem všechno zapomněl, navíc bylo v repertoáru hodně písniček, které jsem nikdy nehrál. A Petr po mně chtěl, abych za 14 dní nastoupil. Odpověděl jsem mu, že se poradím s manželkou. Ta mi řekla, abych to zkusil. V té době jsem už pracoval v Praze v kanceláři, takže časově by to mohlo být v pohodě. Vzal jsem tedy basu a denně jsem ji drtil.
Musel jsem si celý repertoár naposlouchat. Petr mě napsal nějaké podklady k písničkám, které jsem neznal. Byla to moje čest, přijít tam a nezklamat je. Můj první kšeft po deseti letech byl v Plasích, kam přišlo dva tisíce lidí. Cvakala mně trémou prdelka. Po tom kšeftu za mnou přišel Saša a řekl mi: – Křižáku, ty musíš zase chodit! – Odpověděl jsem mu, že s tím nemám problém. To jsem si pořád myslel, že budu alternovat Petra. Jenže Saša tlačil na to, abych hrál jako hlavní baskytarista a Petr mě jenom alternoval. To mu asi vadilo a přestal chodit. Já mám ale vůči němu čisté svědomí. Škoda, že jsme si o tom nikdy spolu nepopovídali…“
Podle Milana je alternace v podstatě nutná. Dělat 120 kšeftů ročně a chodit při tom do práce, jde jen s velkými obtížemi. „Pomalu jsem nemohl jet ani s rodinou na dovolenou. V Brutusu
se všechno podřizuje kapele. Takže alternace je východisko. V současné době mě alternuje Honza Bitman. Navzájem se domlouváme, kdo kam pojede hrát. Teď už je to lepší, protože jsem v penzi a mám víc času. Budu jezdit, dokud mi bude sloužit zdraví. Už mně ani nevadí pozdní příjezdy, protože se můžu druhý den pořádně prospat,“ tvrdí Milan.
Že se celoživotní hraní začíná na zdraví podepisovat, zjistil i on. „Koupil jsem si bederní pás, který si beru, když hrajeme čtyři hodiny v kuse. Měl jsem od baskytary úplně zhuntovanou páteř. Bederní pás mi ji drží a je to v pohodě,“ dodává Milan.
Bratři
Na závěr našeho setkání jsme si popovídali i o jeho bratrech. Měl dva. Luboš hrával na lesní roh, učil se na něj v LŠU v Rakovníku a paní Olgy Hejdukové. Později začal koketovat s kytarou a zkoušel s Milanem ve skupině Hair. Jeho otec Otakar Křížanovský mu dohodil i pár kšeftíků. Pak vážně onemocněl, už nemohl hrát, a nakonec, bohužel, zemřel.
Bratr Radek je známým houslistou. Léta hrál v České filharmonii, nejvíc je ale známý jako člen komorního tělesa Apollon Quartet a pořadatel festivalu Zakázané hudby a Heroldův Rakovník. „Když byl malý, táta ho tvrdě vedl k tomu, aby denně hodinu až dvě cvičil na housle. Tehdy mně přišlo, že ho strašně dusí. Ale jak se ukázalo, mělo to smysl, a Radek je dnes špičkovým profesionálním houslistou,“ komentuje úspěchy svého bratra Milan.
Než jsme se rozešli, zeptal jsem se ho, jak je to s jejich příjmením. Milan, Luboš a jejich rodiče se píšou s dlouhým í (Křížanovský), Radek ale s krátkým i (Křižanovský). „To má jednoduché vysvětlení. Radkovi to zvorali v matrice a napsali mu krátké i. Když se to potom dávalo do počítačového systému, tak mu tam to krátké i zůstalo. Takže i když jsme bráchové, každý se píšeme jinak.“
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš
Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, Tomáš Bednařík: Ve spárech
rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997, výpovědi Milana Křížanovského, Miroslava Seidla, Vladimíra
Hasala a Vlastimila Beneše)