Jaroslav Hokr – skokan od žánru k žánru
Jardu Hokra zná snad každý rakovnický muzikant. Určitě ti, kteří brázdili okresní bigbítové scény (a nejen ty) v 70. a 80. letech minulého století…
Curriculum vitae
Narodil se v Rakovníku a vyrůstal v Újezdu nad Zbečnem. 1. až 5. ročník základní školy absolvoval ve Zbečně, od šestky jezdil do Křivoklátu. Pak se vyučil zedníkem v OSP Rakovník, což prý byl takový just tátovi. „Už od dětství jsem byl vzdorovitý rebel. Když jsem se vyučil, zjistil jsem, že mám potřebu studovat, a protože mě bavila muzika, přihlásil jsem se na pražskou lidovou konzervatoř, kde jsem strávil tři roky na denním studiu. Potom jsem se oženil a táta mně řekl, že jsem si vybral život, jaký jsem chtěl, a že už mi nedá ani korunu. Takže jsem musel jít hned do práce vydělávat peníze,“ říká Jarda Hokr.
Tehdy byl nově otevřený závod Rako 3 u Lubné, tak šel pracovat tam. Dělal různé pomocné manuální práce, což ho prý docela zocelilo. „V roce 1984 jsem měl jít na vojnu, protože mi vojenská správa už nechtěla prodloužit odklad. V té době působil u rakovnického útvaru Jindřich Báča, a ten mi řekl, že bych si měl udělat maturitu. Slíbil mi, že když ji udělám, tak mi sežene v Rakovníku místo a byt. Tak jsem odešel ke spojařům do Nového Města nad Váhem. Jindra svůj slib splnil a já dostal byt za kasárnami. Utekly tři roky a dostal jsem nabídku, abych šel studovat na vysokou školu. Chtěl jsem jít na zubařinu do Hradce Králové. Bylo mi ale řečeno, že nemám šanci. I kdybych prý udělal zkoušky, tak mě tam stejně nevezmou, protože už jsem na vojně a oni potřebují natáhnout nové mladé lidi. A měli pravdu – zkoušky jsem udělal, ale stejně mě nevzali. Tak jsem si říkal, že zkusím něco jiného. Třeba psychologii – tenkrát na to byly dvě školy, jedna v Bratislavě a druhá v Olomouci. Dostal jsem se do Bratislavy na magisterské studium, obor psychologie-politologie-pedagogika,“ pokračuje ve vyprávění Jarda Hokr.
Po čtyřech letech studium zdárně dokončil, vrátil se do Rakovníka, kde nejprve působil u tankového pluku 1035 a později na „prachárně“ u Krušovic. „V Rakovníku jsem byl až do roku 1994, kdy jsem se rozvedl a odstěhoval se do Berouna. Tam jsem působil osm let u 61. spojovací brigády. Mezitím jsem si postavil chatu ve Zbečně, abych měl kontakt s domovem. Když bylo vypsáno výběrové řízení na nové pozice u ministerstva obrany, tak jsem se přihlásil a byl jsem vybrán. Na ministerstvu jsem dělal dalších 15 let, než jsem odešel do civilu. Končil jsem v hodnosti podplukovníka. Teď pendluji mezi Újezdem nad Zbečnem, kde mám postavený dům, Rakovníkem a Prahou. Pracuji pro ministerstvo obrany jako civilní zaměstnanec.
Klavír, trubka, housle a kontrabas
Jarda měl solidní hudební geny. Jeho otec Stanislav Hokr hrál na housle a byl výborným heligonkářem. Jezdíval na jejich srazy do Hořovic, často hrával ve Zbečně v hospodě U Blínů a v 60. letech měl v Újezdu kapelu. Jarda si poprvé k muzice přičichl, když našel na půdě tátovu starou kytaru, natáhl na ni struny, jakž-takž ji naladil a sám se na ni začal učit. Pak už svěřil své další hudební vzdělání odborníkům. Na Křivoklátě docházel na klavír ke slečně Olze Syrové, v Rakovníku do hudebky k trumpeťákovi Petru Konopáskovi, a nakonec se začal soukromě učit na housle ve Zbečně u Gábiny Čermákové. „Její táta Zdeněk Čermák hrál ve Smetanově divadle. Koukl na mě a povídá, že bych měl hrát raději na kontrabas. V rohu byl jeden opřený, tak jsem si k němu stoupl a začal jsem brnkat. Pan Čermák mi řekl, že to určitě půjde. Že mi opatří nějaký smyčec, basu a začneme se učit. Chodil jsem k němu pravidelně o víkendech. To jsem byl v nějaké osmé třídě základky. Jeho škola mi dala ze všeho nejvíc. O pražské lidové konzervatoři už řeč byla.“ Díky kontrabasu se dostal Jarda do své první kapely. Byli to senomatští Střelci, se kterými nějaký čas hrál, než ho vystřídal Jarda Vlach.
Bigbítové začátky
Kouzlo bigbítu poznal Jarda Hokr někdy v letech 1975 nebo 1976. „Nastoupil jsem do skupiny Omicron v době, když už nehrála na křivoklátské základce, ale zkoušela v Rudém koutku ZV ROH Permonu Roztoky. Tehdy tam byli kromě mě (baskytara), Milan Franc (zpěv), Václav Friebert (kytara), Eda Mach (kytara), Mirko Beneš (klávesy) a Míra Jirásek (bicí). Eda Mach byl z Kladna a jeho rodiče koupili na Újezdě chalupu, ostatní byli z Křivoklátu a okolí. Kapela ale neměla dlouhého trvání. Když nás vyhodili z Rudého koutku, skončila. S většinou kluků jsme v dubnu 1978 založili Bonaventuru, která byla na svou dobu hodně slavná, alespoň na Křivoklátsku.“
Bonaventura působila pod ZO SSM Křivoklát. Zkoušela v tamní sokolovně. Problém nastal, když se kluci přihlásili do Rakovníka na přehrávky, aby získali licenci k veřejnému vystupování. Jarda Hokr dělal i kapelnické zkoušky. „Bývali bychom licenci dostali, ale ředitel LŠU Radim Smýkal, který tehdy předsedal přehrávkové komisi, nám řekl, že nám ji nemůžou dát, dokud nám nebude 18 let. Tak jsme nějaký čas hráli načerno bez licence, a když mně v létě 1978 bylo osmnáct, tak jsme licenci dostali. Pamatuji si, že jsem všem muzikantům tehdy vyplácel honorář 30 Kč. Já jako kapelník jsem měl nárok na dvojnásobek, ale rozdělil jsem ho spravedlivě mezi kluky,“ vzpomíná Jarda na své bigbítové začátky.
Osmdesátá léta
Protože uměl hrát z not, byl o něj zájem i mezi rakovnickými tanečními orchestry. Vystřídal jich několik – Rakonku, Merkur, Autobrzdy, Melodii a novostrašecký Orchestr Františka Šitty. „Byl jsem na roztrhání, v podstatě jsem zaskakoval u všech významnějších tanečňáků okresu té doby,“ směje se Jarda Hokr.
S příchodem 80. let se dostal do správného bigbítového kolotoče. První kapelou, ve které se objevil, byla v březnu 1981 Eminence. Vystoupila v Tylově divadle na přehlídce rakovnických rockových skupin a přetransformovala se na Kufr. V něm už Jarda nehrál, baskytaru převzal Ladislav Černý. „Jindra Báča, který mi sehnal byt v Rakovníku, za mnou jednou přišel a povídá: – Hele, tady v kasárnách jsou kluci z nějaké kapely Coda z Karlových Varů a potřebují basáka. – Byl tam varhaník Martin Uxa, kytarista Karel Idlbek a další. Na kinosále byli jako doma, dokonce tam i spali. Tak jsem s nimi začal hrát na basu. Pamatuji si, že jsme jednou hráli v Klubu mládeže v Rakovníku. Pak bylo nějaké velké cvičení na Doupově a Jindra Báča vymyslel, že tam pro vojáky uděláme koncert. S touhle partou jsem hrál asi rok, než kluci odešli z vojny.“ Podle informace (dnes již zesnulého) Jindřicha Báči si skupina říkala Renonc, což si Jarda nepamatuje.
V roce 1982 založil Jarda Hokr se zpěvákem Milanem Francem a bubeníkem Jiřím „Copanem“ Svobodou kapelu Kolekce JH. „Zkoušeli jsme v Lubné v garáži u Copana. Hráli s námi Tomáš Baroch, Venca Friebert, Leoš Zaspal z Rakovníka a pak přišel Míra Jirásek. Zvučil nás Zbyněk Mištera, ten vlastně začínal s muzikou u nás. Když jsem odešel na Slovensko, začala Kolekce JH dělat pořady pro mladé v Osvěťáku, kde byl také Dr. Plzák. Hovořilo se tam o vztazích a o sexu a kapela vždycky zahrála několik písniček. I když jsem tam už nehrál, kapela byla pořád prezentována jako Kolekce JH. Potom se přejmenovala na Kolekce, a ještě později, když přitvrdila, na K. O. Lekce. Hodně jsem se motal mezi rockem, country a folkem. Protože jsem hrál na kontrabas, byl jsem zajímavý i pro country a folkové kapely. Různě jsem je střídal,“ rekapituluje Jarda.
Slovenská a berounská éra
Zajímavá byla i jeho „slovenská éra“. Ani tam bez hudby dlouho nevydržel. „V Bratislavě jsem hrál na kontrabas s folklorním souborem Dunaj, což bylo obrovské těleso, které mělo nejen muzikanty, ale i tanečnice. Sjezdil jsem s nimi celé Slovensko, jezdili jsme hrát i do Maďarska a Polska. Tahle kapela byla složená z vojáků a děvčat z civilu. Nevím, jestli ještě dneska existuje, ale tenkrát byla známá po celém Slovensku. Hrál jsem tam čtyři roky.“
Když se Jarda vrátil do Čech, pokračoval v záskocích u tanečních orchestrů. Po přestěhování do Berouna se stal členem Studia B, které vedl multiinstrumentalista Libor Jonáš. Byla to spíš barová kapela, která hrála, jak se říká, od Bacha po Vlacha. Zpívala s ní současná ředitelka ZUŠ v Berouně Martina Rajtmajerová. „Ještě, když jsem byl v Berouně, oslovila mě skupina Deep Cut. Jednou jsme s ní vystoupili i v Rakovníku a pokřtili tam desku. Zvučil nás Zbyněk Mištera.
Pražské kapely
Jakmile přišel Jarda Hokr do Prahy, ocitl se v hledáčku hned několika kapel. Velice rád vzpomíná na skupinu Pankix. „To byl hodně zajímavý projekt. Hráli jsme takovou alternativní muziku. S Pankixem jsem odehrál několik pěkných festivalů do té doby, než zpěvačka Sanela Radovič, napůl Češka, napůl z Černé Hory, otěhotněla. Jejím manželem byl náš bubeník. Kapela se rozpadla, než Sanela odrodila a děti povyrostly. Později navázali na dřívější tvorbu a hrají dál, ale už beze mě.“
Pak se ozval Zikkurat. „Asi potřetí se rozpadl, Vilém Čok odešel a já jsem nastoupil místo něho. Bylo to takové šťastné období. Jezdili jsme velké festivaly, jako třeba Rock for People, Colours of Ostrava a podobné. Byl to záhul, každý víkend jsem byl na nějakém festivalu. Několikrát jsme dělali předskokany Třem sestrám nebo Garáži. Hráli jsme ve třech, chvíli s námi byl i Venca Friebert, než ho začaly zlobit ruce. Jednou jsme měli koncert i v Kulturním centru v Rakovníku. Se Zikkuratem jsem hrál asi tři roky.“
Potom dostal Jarda angažmá u kapely Little Fish. „Byla to taková napůl punková kapela. Hodně jsme hráli v Modré opici a podobných klubech, kde se pořád pařilo a hulila se tráva. Kluby byly neskutečně vyhulený, že se tam nedalo dýchat. Jsem nekuřák, tak jsem toho nechal. Stejně jsem tam moc nezapadl.“
Další pražskou kapelou, ve které Jarda Hokr působil, byl Kámen úrazu. „To bylo někdy před 15 lety. Hráli jsme takový folk-rock. Měli jsme dvě kytary, basu, foukačku, na bicí hrála kapelnice. Hrozně mě to bavilo. Hráli tam kluci, kterým bylo pětadvacet a mně padesát. Jezdili jsme na outdorové festivaly, jako je např. Křižanovský vaťák. Má velkou tradici. Je to v takovém údolí, sejde se 20 kapel, hoří tam ohně v koších. Jednou třeba musela každá kapela zahrát jednu písničku na text Jožina z bažin. Hudba mohla být jakákoliv. Neskutečně jsem si to užil.“
Posledních 8-10 let hraje Jarda Hokr s Vynyl Bandem. „Hledal jsem nějakou kapelu, která hraje líbivý rock. Viděl jsem inzerát, že kapela z Řeporyj hledá baskytaristu. Tenkrát jsem bydlel v Řepích, tak jsem se přihlásil na konkurz. Poslali mi pět písniček, abych se je naučil.
Tak jsem se je naučil, a když jsme je přehráli, tak si mysleli, že končíme. A já jim řekl: – Co tam máte dál? A oni, že nějaké Olympiky a podobně. Tak jsme hráli dál a oni zjistili, že ten jejich repertoár umím. Že se nemusíme nic společně učit. Je to amatérská kapela, jsou o generaci mladší než já. Líbilo se mi, že k muzice přistupují hodně zodpovědně. Snaží se hrát všechno do detailu. Dneska máme repertoár 150 písniček. Texty si sice nepamatuju, ale nedělá mi problém zapamatovat si basové linky.
Zbečenský kapr
Někdy v roce 1999 oslovili Jardu místní muzikanti, kteří občas hrávali v hospodě, aby si s nimi šel zahrát. Na nabídku kývl a než se nadáli, vznikla kapela Kamarádi Berounky. „Řekli jsme si, že bychom mohli udělat na Baranďáku (terasa hostince U Šebků – pozn. T. B.) festival pro kapely z Rakovníka, Berouna a Kladna. Myslím, že první ročník se uskutečnil v roce 2000. Stal jsem se moderátorem tohoto festivalu, s organizací mi pomáhá nejvíc Vašek Souček. Taky jsem na něm vystoupil s kuriózní kapelou, kterou jsme nazvali Bambini di Klacíkov (Klacíkov se lidově říká Újezdu nad Zbečnem – pozn. T. B.). Byli jsme dva – já na kytaru a harmonikář Čechomoru Radek Pobořil, který tady koupil chalupu. Kombinace kytara – harmonika zněla kupodivu dobře. Pak jsme spolu ještě nějaký čas jezdili hrát po osadách.
Kamarádi Berounky se už dneska nescházejí ani nehrají. Už tenkrát to byli starší kluci, dneska jsou to sedmdesátníci a víc.“
Barokní andílci
Okolo roku 2002 vzniklo v Újezdu nad Zbečnem a ve Zbečně sdružení, které si říká Barokní andílci. Založili ho Jarda Hokr a zkušený muzikant Michal Pavlík, který tu koupil dům. „Jednou před Vánocemi jsme si řekli, že by nebylo špatné zahrát si nějaké vánoční písničky. Michal se mě zeptal, jestli bych nevěděl o nějaké houslistce. Řekl jsem mu, že ve Zbečně bydlí Gábina, dcera Zdeňka Čermáka, která hraje na violu a na housle. Moje žena Tána dobře zpívá, a tak jsme se sešli ve čtyřech u Michala a zahráli jsme si pár písní. Michal zašel za zbečenským farářem Jánem Petrovičem a domluvil vánoční koncert v kostele sv. Martina. Tak to začalo. Dlouhá léta jsme hráli v kostelích buď ve Zbečně nebo na Křivoklátě, posléze i na hradě v Královském sálu. Nic ale netrvá věčně. Michal tam vzal jiné lidi, už to nebylo o té pohodě, jako v začátcích, a tak jsem odešel.
Fender podle Milana Brouma
Kapel, ve kterých Jarda Hokr hrál, bylo víc. Ne vždy se všechno podařilo, některé se po krátkém čase rozpadly. „Nedělá mi problém skákat od žánru k žánru. Stejně tak střídat nástroje. Třeba s Rakonkou jsem hrál na baskytaru i na tubu. To bylo v roce 1980 a naučil jsem se na ni za půl roku. Všechny Máje, které jsme hráli, od Mutějovic až po Jesenici, jsem celé odpoledne chodil po obci s tubou, a večer jsem hrál na baskytaru. Když bylo 40. výročí Rakonky, uskutečnil se koncert na Husově náměstí, který dirigoval Ota Pihrt, a já jsem tam hrál na tubu. Bylo to moc pěkné.“
Na závěr našeho setkání přidal Jarda Hokr dvě kuriozity. „V roce 1979, když jsem byl první rok na konzervatoři v Praze, jsem hrál na kontrabas s Brixiho akademickým orchestrem. Jednou jsme měli koncert v Památníku písemnictví a já si všiml, že v první řadě sedí moje profesorka na harmonii. Byl jsem z toho úplně paf. Já byl v prvním ročníku a moji profesoři mě přišli poslouchat (smích).“
„Brixiho akademický orchestr měl zkušebnu v Resslově ulici, která patřila městskému úřadu. „Po nás tam zkoušel Olympic. Sbalil jsem si po zkoušce basu a vidím, jak do zkušebny přichází Milan Broum a nese velký kufr. Věděl jsem, že v něm má Fender Jazz Bass. Viděl, že oblékám kontrabas, tak ke mně přišel a dal se se mnou do hovoru. Povídám: – Mistře, mám jedno velké přání, nepůjčil byste mi na chvíli toho amerického Fendera Jazz Bass? A on odpověděl, abych mu neříkal mistře, podal mi ruku a potykali jsme si. Pak otevřel kufr, podal mi Fendera a já si na chvíli pověsil tuhle fantastickou baskytaru na krk. Byl jsem šťastnej jak malej kluk. A dneska hraju na stejnou baskytaru. Před časem jsem si Fendera koupil. Podle vzoru Milana Brouma. Takže přes Irisku, Diamant, Yamahu, Kawai jsem se dostal k vysněnému Fenderu.“
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, výpověď Jaroslava Hokra)